Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

14historiografie. Ta usiluje o to, rekonstruovat dějiny nejenompodle střihu jejich „vítězů“, nýbrž zobrazit jednání historickýchaktérů v jejich mnohoznačnosti a dobové nejistotě, jinak řečenov bohatém dobovém kontextu nabízejícím v každém dějinnémmomentu reálné možnosti alternativního vývoje v porovnánís tím, co se nakonec událo.Paradigma transformace přirozeně pojímá rok 1989 jako bodnula, začátek, od kterého se vše další odvíjí. Sociálněvědní literaturasi samozřejmě byla a je vědoma toho, co předcházelo. Avšakudálosti a fenomény pozdního státního socialismu jsou v tétoperspektivě zpravidla vnímány jako předpoklady či výchozí podmínky,nikoliv primárně jako předmět analýzy. Zrcadlově k tomu prodnešní historickou literaturu zabývající se dějinami studené válkyči komunistického panství ve východní Evropě tvoří rok 1989,resp. 1991 mezní bod, vyvrcholení a většinou i ukončení historickéanalýzy, a tedy i dějepisného vyprávění. Analytická perspektivatéto knihy, jež bere jako centrální osu sociálního vytváření realityreflexi minulosti, má naproti tomu tendenci liminalitu roku1989 v českých, československých a potažmo středoevropských dějináchmírnit či relativizovat. Hlubší analýza zrodu politické kulturyrané české demokracie a jejích klíčových aktérů totiž ukazuje,že rok 1989 jako počátek soudobé české demokracie lze chápatjako „počátek“ pouze relativní. Každé politické hnutí či rodícíse politická strana, jimž se věnují jednotlivé kapitoly, totiž představujepokročilou fázi již dlouho předtím načatých životů, sociálníchsítí, přátelských kruhů, mentálních horizontů a společenských„struktur“. V parafrázi jednoho oblíbeného politickéhovýrazu studovaného období bychom tak mohli konstatovat, žezrod české polistopadové demokracie je ve všech podstatnýchohledech záležitostí „starých struktur“, komunistických i nekomunistických.Ještě důležitější než vymezení vůči sociálním vědám a jejichzákladnímu přístupu je však pro historika nejnovějších dějin reflexesoučasné politické diskuze jako neopominutelného kontextu,v jehož rámci historik pracuje. V tomto ohledu šlo v pří-14