Rozděleni minulostí - Ústav pro soudobé dějiny AV

10pluralitní parlamentní demokracie se takový vývoj zdá být logickýmdůsledkem hledání a současně vytváření použitelných politickýcha kulturních tradic jako nepostradatelného spojovníkujednotlivých politických uskupení, ale též národního politickéhospolečenství jako celku. Naše kniha se však snaží ukázat, že totohledání tradic, a tím i obrazů minulosti nebylo arbitrární ani náhodné.V některých případech tkvělo hluboko v předcházejícímvývoji daného politického společenství či biografiích jednotlivýchosobností, jindy vyplývalo výrazněji z pragmatiky politickéhoboje a nevyhnutelné politické diferenciace, jak ukazují napříkladstudie Adély Gjuričové pojednávající o „křesťansképolitice“, resp. o politice dějin občanských demokratů.Ambice naší knihy nejsou v žádném ohledu teoretické. Přestojsme se jako její autoři nevyhnuli používání některých pojmů,které nejsou v naší veřejné diskuzi obvyklé, a které proto mohouvzbuzovat otázky. To platí patrně zejména pro pojmy politika dějin(či minulosti) a politika paměti. Jsou inspirované diskuzemi v zahraničí,kde se staly dnes již trvalou součástí nejen odborné, alei mediální debaty. Politika dějin (politics of history, Geschichtspolitik, politykahistoryczna) označuje snahu nějakým způsobem institucionalizovata právně či politicky upravit vztah celé společnosti k minulosti, většinouté bezprostředně předcházející. V českých a středoevropskýchpoměrech po roce 1989 je tedy politika dějin do značné míryekvivalentem poněkud neforemného pojmu politika vyrovnávání ses (komunistickou) minulostí. Naproti tomu pojem politika paměti (politicsof memory, Erinnerungspolitik, polityka pamięci) jako součást politiky identityby měla označovat spíše snahu zvýraznit a v politickém procesuprosadit či využít konkrétní formu kolektivní historické paměti,jako například paměť politických vězňů či reformátorůPražského jara. V odborném a ještě více mediálním diskurzu sevšak oba pojmy často překrývají a zaměňují, což ukazuje, že jejichvýznam není zdaleka ustálen. Ještě méně ustálené jsou některédalší idiosynkratické kategorie, které jednotliví autoři publikacepoužívají ve snaze pojmenovat a popsat určitý historickýfenomén, pro nějž dosud chybí zavedená terminologie. Jde na-10