DVA ASPEKTY JAZYKA A DVA TYPY ŠPATNÉHO ČTENÍ

zaškrtnout), to předpokládá existenci i jiných možností, tedy nahrazení, substituci výrazů, nazákladě ekvivalence, podobnosti.Pro kombinaci se někdy hovoří o syntagmatu, aktuálním spojení prvků; pro substituci oparadigmatu, souboru prvků jako možností v kódu.Zpět k poruše soumeznosti (typ Ivana). Nejlépe u ní zůstávají zachována slova (patří svýmzněním, seřazením částí závazně do kódu), zatímco vyšší jednotky jako věty (které nejsoujako celek kódované) upadají ve svých pravidlech a vztazích (rekce a shody) a mění se vhromadu slov (agramatismus); ze slov zanikají nejprve funkční, synsémantická slova (spojky,předložky, zájmena, členy- vzpomeňme si též na tento nedostatek při hloubkové dyslexii) avěty tak dostávají telegrafický styl, s nejdéle zachovaným hlavním tématickým slovem (toodpadá první v opačné poruše). Směřuje se nakonec k jednověté promluvě a jednoslovné větě.Z vět přežívají jen ty stereotypní, nachystané fráze.Schopnost selektovat podobné slovo nebo říct, čím se danému podobá, zůstává. Protože jeale kontext vypadlý, je podobnost velmi přibližná a dělá dojem quasimetafor (uváděno:dalekohled místo mikroskop, oheň místo plynová kamna).Pro nás je velmi cenné, že nedostatek kontextuace provází všechny vrstvy či různěkomplexní jednotky jazyka. Nejen vztah slovo- věta, ale i slovo- jeho složky, např. koncovky;zde agramatismus likviduje ohýbání, a převládají tedy infinitiv u sloves a nominativ u jmen(způsobeno jak nedostatkem syntaxe, zajišťující rekce a shody, tak neschopností rozkládatslova na kmen vs. koncovky); upadá také paradigma pádů, v němž se vlastně týž pojemnahlíží panoramaticky z několika úhlů, soumezně (viz pádové otázky).Také odvozování jsou špatná (písař, psaní, písmo), neboť i tyto derivace jsou ve vztahusoumeznosti; pacienti je likvidují nebo nejsou schopni je rozkládat na kořen a příponu či nadvě slova (u složených slov), nebo zas rozložené části používat či jim rozumět (např.Thanksgiving ano, ale ani thanks, ani giving odděleně). Pokud odvozování ještě funguje, děládojem bezmyšlenkovitého automatismu (mokríca je rusky stonožka, vyložena pacientem všakjako něco mokrého, analogií k svetlíca, jasný pokoj, k temníca, temná cela atd.).Pacient dál jako by neměl fonologické vědomí; dokáže třeba kafe, ale už ne seřadit,prohodit do feka. Mizí fonémové skupiny a s nimi i kontrola nad slovem; slovník sezmenšuje, je totiž zaplaven homonymy. Úplným koncem je stav, kdy promluva= věta= slovo=foném; pak je to aphasia universalis (kdy už nejde říct, o jaký typ jde).Jakobson zde zajímavě operuje s polaritou zvuk vs. význam (citovanou u Bressona): zvuk,znění má podle něho hodnotu distinktivní, lišit se od znění jiných- to přísluší fonému, zatímcoslovo má vlastnosti obě. U afatika zde buď ještě drží distinkce u fonémů, ale chybí mu u slov;nebo slova ještě rozlišují, ale jako fonémy, jsouce bez významu (i když mu připadají známá).Porucha podobnostivykazuje sérii opaků k poruše soumeznosti. Pro pacienty je rozhodující kontext, nikolisamostatné slovo ze slovníku. S tím koreluje reaktivnost: postižený doplňuje cizí útržky,pokračuje v řeči, ale nesnadno promluvu začíná. Začlenění může být i nonverbální: "prší"dokáže říct, jen když ho venku vidí.Ve větě mu vydrží déle slova syntakticky závislá, řízená, zatímco hlavní řídící člen,podmět mizí. Pacient prý chápe věty jako vypouštěné členy z reálných nebo jím sipředstavovaných komunikací- i proto může nahrazovat obecnými výrazy jako "věc",francouzské "machin" konkrétní podstatná jména, pro něho redundantní v jasném kontextu(viz též poruchu opakování u Pommiera); táž tendence k obecnosti platí pro slovesa. Ve větěpřetrvávají také slova funkční, gramatická, synsémantická; což pak vede k promluvám jako30