DVA ASPEKTY JAZYKA A DVA TYPY ŠPATNÉHO ČTENÍ

V angličtině a francouzštině se patrně snadno odlišují slova pravopisně pravidelná odnepravidelných. Nevím ale, kde zde autoři táhnou kritickou čáru a ani nevím, kde ji mámrýsovat v českém pravopisu. Vezměme si třeba i/y, pro zjednodušení jen v kmenech, jakoproblém tzv. vyjmenovaných slov. Jde bezesporu o odchylku od fonetického zápisu. Ale přizkoušce čtení nahlas žádný rozdíl právě nevystoupí; dobře, při diktátu by vystoupil. Máme aleypsilon považovat automaticky za nepravidelnost, jen proto, že je jako výjimkavyjmenováno? Kolikrát musí být seznam slov vyjmenovaných menší než nevyjmenovaných,aby šlo o nepravidelnost? Atd.Čistě teoreticky uvažováno se dá nepravidelnost nasadit velmi nízko- ony už fonémy vefonologickém smyslu jsou abstrahujícím posunem na rozdíl od reálně vysloveného; zápisdiakritiky je zjevně nepodložený (proč nemít zvláštní grafém pro každý foném, proč háčky?);nebo velmi vysoko a úzce- a pak považovat za regularizující chybu třeba až hyperkorektnost:např. důsledné vyslovování složitých souhláskových skupin bez jejich již uznanýchzjednodušení (/dětský/ vedle možného /děcký/) nebo nerespektování spodoby (/zub/).Při nízkém počtu zaznamenaných chyb přímo ve čtení a při nejednoznačné hranicipravidelnosti vs. nepravidelnosti si nejsme výkladem těchto chyb vždy jisti. Jak třebazacházet s fonetičností v psaní? Zde se Ivana snaží, ale dělá přitom chyby nejen vůči fonetice,tedy přesněji asi fonologii, ale i vzhledem k ortografii- co tedy vlastně z pravopisného obratu,tj. z pravopisnosti v tom nejpřísnějším slova smyslu přijala? Na psací úrovni jen asi velmimálo, pro rychlé čtení asi velmi mnoho, ale v jaké je to souhře? Funguje její čtení v duchuhlavně cestou přes sémantiku? Asi ano, ale o co se v textech, které jsou pravopisné,materiálně opírá? Nebo zde využívá dál ještě nižší, logografický postup (viz Fritha)?Regularizace je velmi blízká Vaškovi. Díky své přítomnosti na více úrovních Vaškovajazykového chování dělá až dojem povahového rysu- viz rozvinutí zkratky do "buduingenýrem"; dále chyby ve spodobě, které jsou morfologické a které neodstranil úplně (i kdyžmožná víc než Ivana, píšící foneticky "krezbami"); Vašek je někdy trochu horší než Ivana vevyjmenovaných, vyňatých, tj. přece jen výjimečných slovech; o něco lepší je v syntaktickéshodě, ale opět ne dokonalý; dále viz např. tento příliš pravidelně utvořený budoucí čas ve 4.třídě: "My budem s Kamilem ject na bobech." Patrně jeho konfigurace spočívá opravdu vdokonalé fonologii a v relativní slabosti ostatních cest (vzhledem k nejlepším čtenářům apisatelům ve třídě).Jak k tomu ale máme chápat Vaškovu schopnost svou výslovností se vzdálit odspisovnosti- vzpomeňme na /kapci/. Leda jako přesné použití grafémové (G) cesty dofonologie, zde složení na /kapsi/, ale pak slovníkovou alternaci /kapsi/-> /kapci/; nebo by sezde mělo mluvit i o zapojení sémantického procesoru?Věnujme se však druhému způsobu, jak kontrolovat vliv druhého procesoru, tedy zbývajícísémantiky, ne morfologickou (M) horní cestu, cestu do fonologie. Casalisová a Lecocq zdevariovali názornost (?) slova, jeho "imagerie" (bohužel neuvádějí příklady): pomoc zesémantiky by se projevila v lepším čtením těchto názorných slov.Třetí cesta, dolní M do sémantiky se měřila kategorizací: o napsaném slově nebo pseudoslověmělo být rozhodnuto, zda spadá do dané sémantické rubriky (vlastně pod nadřazenéslovo, ve školní terminologii). Vlivy cest do fonologie se kontrolují variací homofonie: kdyžje odmítnuto nebo přijato pseudo- slovo homofonní pomaleji než non- homofonní, svědčí to ozasahovaní fonologie. Samo čtení nahlas, fonace či artikulace se obchází, neboť přečtení jedokázáno aktem kategorizace.Jak by asi ve zkoušce dopadli naši protagonisté? U Francouzů zkouška vypadalanásledovně. Bylo by ustaveno 5 sémantických rubrik (nadřazených slov, pojmů) a každávybavena nabídkou správných a chybných odpovědí. Příklad kategorie meuble (nábytek): pod27