DVA ASPEKTY JAZYKA A DVA TYPY ŠPATNÉHO ČTENÍ

jako synonyma) prvky; ty jsou uspořádány a sloučeny- následuje řeč, promluva; nebo se proshromážděné prvky najde ještě předtím lexikální jednotka ve slovníku.Cesta M horní do fonologie: vizuální procesor rozpozná už ne foném nebo fonémy, alemorfém nebo slovo; pro ty se najde vzor, odpovídající jednotka už přímo ve slovníku, vlexikální databázi- mluví se. (Vidíme, že odpadá skládání, i eventuální přechod složenéhoútvaru přes slovník).Cesta M dolní do sémantiky: morfém nebo slovo rozpoznané vizuálním procesorem,vstoupí do sémantického procesoru, kde jsou aktivovány pojmové rysy, příznaky; následujebuď jednání, reakce svědčící o rozumění, nebo- v případě slovní reakce- ještě vstup doslovníku (nahoru, spoj není úmyslně zakreslen) a selekce jednotky tam. (Vidíme, žeartikulační podoba řeči je zde záměrně oslabena, převedena na ne nutný doplněk.)Podle Seymura se tyto subsystémy u začátečníka pomalu vypracovávají, právě tak jakojejich souhra a odpovídající strategie. Nejméně elaborován ve srovnání s dospělým čtenářemmá být vizuálně grafémický procesor, který musí rozeznávat slova podle sémantických rysů ije chystat pro fonologický procesor.Seymur pak v rámci modelu rozeznává tři druhy dyslexií: fonologickou, kdy chybí cestapro odpovídání grafémů s fonémy; morfémickou, kdy chybí tzv. přímá cesta a subjekt čtepouze za použití odpovídání si grafémů s fonémy; grafémickou, kdy jsou potíže s analýzougrafémů. Překvapivě zde tedy není jmenována nedostačivost sémantického procesoru: ta byovšem patrně představovala nespecifický, vlastně ne čistě dyslektický faktor, ale cosi jakonedostatek ve zvládnutí řeči téměř na pólu pojmového myšlení.Seymurův model mi připadá z jednoho hlediska méně výrazný než Frithův: utopilo se vněm stanovení dvou "ideografických" fází, které jsou ale od sebe výrazně odlišné:logografické a ortografické. Na druhé straně samostatné postulování sémantického procesoru,fungujícího přímo na datech z procesoru vizuálně grafémického, bez průchodu fonologií, máexemplární význam pro posílení myšlenky čtení v duchu jako modalitně odlišného od nahlas ipotichu.Casalisová s Lecocqem používají Seymurův model ve svém vlastním empirickémvýzkumu, a proto podrobněji než jinde popisují úkoly pro kontrolu jednotlivých cest a tedy idruhů dyslexie.Cestu G zkoumají četbou pseudo- slov: ta nemají slovníkové vzory ve fonologickémprocesoru, takže mohou být čtena jen díky pravidlům korespondence mezi grafémy a fonémy.Rozdíly mezi čtením jednoduchých vs. komplexních pseudo- slov testují výkon vizuálněgrafémického procesoru.Horní M cesta k fonologii se zkoumá hlasitým čtením slov: variují ale jejich různécharakteristiky tak, aby se kontrolovala pomoc od cesty G a od dolní M; sama horní M hodněvyužívá známosti slov, proto se kontroluje i frekvenčnost zadávaných slov. Vliv G na horní Mse kontroluje pravopisnou pravidelností: když čtenář přečte nepravidelně zapsaná slova dopravidelného směru, když je regularizuje, znamená to, že používá hlavně právě cestu G- to jepřípad některých začínajících čtenářů a povrchové dyslexie (viz tentýž symptom u Bressona;jde o Vaškův typ). Když není rozdíl mezi čtením slov s pravidelným a nepravidelnýmpravopisem, svědčí to o tom, že čtenář už nečte nahlas syntetickým způsobem: což je podleautorů případ některých získaných dyslexií a dospělého či zkušeného čtenáře, čtoucíhofrekventovaná slova- což směřuje podle nás k hloubkové dyslexii, k typu Ivany, ale i k onomunašemu provokativnímu tvrzení: že je třeba konceptualizovat vztah mezi dyslexií (jakoporuchou) a rychločtením (jako vybroušenou technikou).26