DVA ASPEKTY JAZYKA A DVA TYPY ŠPATNÉHO ČTENÍ

Typologický rozdíl, spojený s metodami, zastává v Čechách rozhodně Zdeněk Křivánek znašeho pracoviště, z Pedagogické fakulty Univerzity Karlovy.Rozdělení dyslexií u Colthearta, Marshalla a Pattersona (podle Casalisové a Lecocqa)Tito francouzští autoři (1992) uvádějí jednak další popisy hloubkové a povrchové dyslexie,jednak k nim připojují ještě dvě další: dyslexii "po písmenech" či "písmeno za písmenem"(lettre à lettre; lettre- by- lettre), podobnou dyslexii povrchové, a fonologickou dyslexii,podobnou hloubkové. K těmto čtyřem klinickým obrazům citují většinou pozice Colthearta,Marshalla a Pattersona.U hloubkové dyslexie, bližší Ivaně, vyzdvihují Casalisová s Lecocoqem většinou totéž, coBresson: časté sémantické paralexie, přečtení se do jiného významu. (Tento druh chyb,případně i neologismy, o nichž si děti myslí, že jsou to existující slova, bývá ve škole nazývánvymýšlením si.) Bez předchozí znalosti slov pacienti tato slova nepřečtou- neumějí vyvoditznění, fonémy z grafémů; na to doplácejí u pseudo- slov. Když se na ně uhodí, řeknou prýslovo, které je pravopisně podobné (to je zajímavé- jako kdyby museli dojít do známépodoby- nebo spíš, neponechat bez významu; což připomíná Ivaniny děsivé polysémie-M.K.). O úspěšnosti jejich čtení silně rozhoduje také gramatický druh slova, čímž se myslístejně jako u Bressona zhoršování při přechodu od slov autosémantických k synsémantickýmči funkčním. Autoři zde uvádějí škálu: podstatná jména- přídavná jména- slovesa- funkčníslova (ta prý bývají vynechávána nebo nahrazována). Vliv má mít i škála konkrétní/ abstraktní(nepopsáno v textu). Chyby mají být jednak druhu vizuálního- přečte se jiné slovo, podobnégrafiky; dále v ohýbání slov- přečte se jiná koncovka; dále druhu sémantického- přečte sejiné, sémanticky podobné slovo.Podobné tvrzení o trojích chybách se zdá být v rozporu s tvrzením o dominujícíchsémantických paralexiích z Bressonova líčení, ale není tomu tak: autoři zde chtějí vyjádřit, žese vždycky řekne existující slovo (jako u Bressona)- protože je ale jiné, musí mít i jiné znění,a tuto jinost znění myslí chybou; ta pak spočívá ve třech uvedených variantách.U fonologické dyslexie má být rozdíl mezi čtením slov a pseudo- slov ještě větší; pacientiale nedělají sémantické chyby; vizuální chyby i chyby v ohýbání slov jsou méně časté.Povrchovou dyslexii charakterizují autoři jako ztrátu přímého spojení (tj. ztrátu cesty beznutné artikulace, bez Bressonova zvuku) k významu. Pacienti dělají chyby regularizace,přizpůsobování pravidelnému znění (asi zjevnější v angličtině a francouzštině než v českémpravopisu)- tak nějak asi myslel Bresson citovanou záměnu mezi "chandail" (správně/ša n daj/, svádějící ale ke čtení podle "ai"= /e/, tedy k /ša n del/ ), a mezi "chandelle" (/ša n del/).Pravopisně nepravidelná slovo jim dělají potíže- což potvrzuje domněnku, že čtou synteticky,v rámci striktního odpovídání si písmen (grafémů) a hlásek (fonémů). Pak je pravděpodobné,že přečtení delšího slova (latence, než se řekne) u nich bude mnohem delší než by se čekalo,protože závislá na počtu slabik.U podobné dyslexie "po písmenech" je právě výrazná závislost na počtu písmen- čtenářnedokáže postupovat jinak; přesnost čtení přitom není porušena.Frithova trojfázová koncepce (podle Casalisové a Lecocqa)Podle francouzských autorů však nepanuje shoda, jak převádět dyslexie při mozkovýchlésích na vývojové. Holmesovi se zdála být vývojová dyslexie podobná organické povrchové23