DVA ASPEKTY JAZYKA A DVA TYPY ŠPATNÉHO ČTENÍ

uvádí aspoň následující, příliš úzkou, ale později již nezmíněnou situaci: "Nemůžeme pakdobře zachytit ty případy- většinou jde o neurotické komplikace- kdy dítě při hlasitém čtenípro trému a nejistotu v mluvním projevu čte velmi špatně, kdežto při tichém nemá praktickyžádné obtíže." (1975, s. 125).Rozdíl mezi "nahlas" a "potichu" je zde převeden na vnější faktor ztrémování; ale v r. 1995se ještě dál ukazuje, že "nahlas" představuje jediný model a "potichu" je jeho klon, jenž je alepotichu. Pak samozřejmě není možné představit si pojmově, teoreticky čtení jen okem, vduchu, ani pravopis jako psaní nachystané pro oko a ducha: Z. Matějček chápe čtení pouzejako artikulační sled hlásek a psaní jako fonetický přepis- alfabetický princip našichzápadních pravopisů je ovšem něco jiného než jejich reálná fonetičnost. Dokonce už"normální" mluvení představu sledu, syntézy vyvrací (často jde o téměř simultánní exploziněkolika prvků); globální metoda sama, byť by se týkala čtení nahlas, svým důrazem naidentifikaci většího celku, většinou aspoň slova, přeskakuje právě postupné syntetizování apředstavuje tak uvnitř čtení nahlas kratičké intermezzo pro čtení v duchu.Tím, že zmizely typy, kde Ivana směřovala spíše ke "globálnímu" A a Vašek k"syntetickému" C, ustupuje v textu i rozdíl metod, a možná vypadává i role, kterou badatelpřičítal původně "tichému čtení".Zkusím to vysvětlit pomocí rozboru citace: "Diagnostická zkouška tichého čtení všaknaráží u školních dětí na jedno velké úskalí: rychlost a správnost tichého čtení se těžkokontrolují. Má- li dítě obtíže ve čtení, nemůžeme dobře zjistit jejich ráz a povahu. Kvalitativnírozbor chyb není možný. Jediným dobře kontrolovatelným ukazatelem je porozumění textu,ovšem za předpokladu, že známe inteligenci dítěte a bereme ji v úvahu." (Matějček, 1995, s.160); pomíjím, že inteligence se kontroluje při diagnostice dyslexie vždy.Je zřejmé, že si zde autor citace nepředstavuje čtení jinak než jako vyslovování (v jehoshodě s nápisem, se zapsáním)- ostatně v knize Příloha č. 4 (ke kvalitativnímu rozboru chyb)převážně právě takové chyby uvádí. Jde o následující myšlenkový postup: nejprve se čtenívůbec, jako takové implicitně předloží jako hlasité, existující jen coby zvukové parametry;poté se dokáže, že toto čtení nelze sledovat v jeho tiché podobě, tedy vlastně sledovat honahlas, když je potichu- jistě, že ne. Je to jako kdyby se za pohyb, za překonání vzdálenostipovažovala samozřejmě, jistě, jak jinak, jen chůze; a pak se uvažovalo, jestli ptácinepodvádějí, když nekopírují terén. Už sám výraz "tiché čtení" je signifikantní a zavádějící:sugeruje zvukovou matrici, jenže s dusítkem- mělo by se mluvit o čtení v duchu, kteréprosazuje zcela jinou modalitu. (Jinost modality se objevuje dál jako rozdíl mezi zvukem avýznamem nebo u Seymura jako čtení sémantické; později také ukážeme, že malér spočívápatrně v přesvědčení ve fonetičnost pravopisu; naopak heuristicky výhodný mi připadázejména fakt, že ve francouzštině se mnoho napsaných písmen nečte, tedy nějak vynechávápřitomale mají vliv.)Čtení jako pojem a jev však představuje nejprve škálu odpovědí na škálu textů- ty v soběmají už většinou zakódovány určité způsoby čtení. V konceptu čtení není jednoduché sevyznat a vyžaduje to speciální analýzu. Uvedu jen několik poznámek zpochybňujícíchubikvitu hlasitého vyvozování. Vezměme si čtení v telefonním seznamu- je stejné jako čteníbásně? Že seznam není text? A proč? Vždyť je také složen z alfabetických slov a dokonce vjejich vrcholně alfabeticky systematickém seřazení; ano, i z dějin písma plyne, že seznamjmen je text všech textů. Básně spočívají často na vyslovování- ale co tam třeba s tzv.grafickými rýmy, tak častými v angličtině (nebo s českým: Dumas- u mas)? Při čtení seznamuse alfabeticky vyhledává- je to stejné jako když se v odborném textu podtrhávají "myšlenky"?A co ona již zmiňovaná, kdysi tak populární technika rychločtení, používaná některýmiintelektuály a manažery ke zvládání velkých kusů (nekvalitních) textů? Atd.Nepopírám, že je písmo schopno kódovat naši řeč v některých podstatných parametrech aže je možné ji i nechat zpětně zaznít: a to obojí v normou dané, vysoké přesnosti, která brání21