DVA ASPEKTY JAZYKA A DVA TYPY ŠPATNÉHO ČTENÍ

TYPY DYSLEXIE V ODBORNÉ LITERATUŘETypy dyslexie u Z. MatějčkaAutorovo pojetí se liší podle toho, zda se podíváme na ranější práci "Vývojové poruchyčtení" z r. 1975 nebo na velmi podobnou knihu "Dyslexie: specifické poruchy čtení" z r. 1995.Text z r. 1975 uvádí na s. 75-84 skvělé deskripce jako "Klinický obraz poruch čtení apravopisu", o 4 typech a 8 subtypech; tyto pasáže jsou ale na rozdíl od jiných převzatých v r.1995 vypuštěny. Nám se ale popis velmi hodí a považujeme ho za inspirativní (ve své doběmusel být, a možná ještě je světové úrovně).Zkusíme ho zkráceně popsat a re- interpretovat. Typy B a D jsou vlastně vedlejší, neboťvzhledem k dyslexii a k dysortografii nespecifické: B označuje všeobecně škodlivou dysgrafii(přiřknutou u nás paní re-edukátorkou v mírné podobě např. Kamilovi a pro Ivanu a Vaška užnedůležitou); D vyjadřuje poruchy reaktivity, buď hyperkinetičnost a impulsivitu (do mírnémíry u Ivany) nebo naopak hypokinetičnost a perseveraci (blízké Vaškovi).Typ A se už týká poruch "základní organizace smyslových dat" (s. 78); kontrastní typ Cpak poruch na úrovni "vyšších funkcí"- hlavní potíž není se sluchovými tvary (A1), ani s tvarygrafickými (A2), ale v "ideační složce percepčního procesu", v "pohotovém naplněníobsahem" (s. 82) dobře získaných dat.Ivana by se podle nás blížila typu A1, s převahou poruchy sluchové analýzy a diferenciace.Dítě má dokázat slovo zopakovat (to se jí v těžkých případech ne vždy daří); hlásky uvádí vešpatném pořadí, nespolehlivě odlišené; opisování má být dobré, diktáty špatné; objevují sezkomoleniny skupin souhlásek, vynechání některých kvůli dominanci jiných, opěrných; ktomu logopedické obtíže, nedokonalá artikulace, zvláštní asimilace hlásek a neurčitávýslovnost hlásek foneticky blízkých; při slabších formách prý porucha někdy ani nezasahujetolik čtení (jako pravopis).Vašek by se naopak podobal typu C1 (od C2 ho odlišuje různě rychlé čtení textu obsahověnáročného vs. lehkého, což nemáme ten pocit; sama diferenciace C1 vs. C2 u Matějčka je alevelmi vtipná a vrací se i u Casalisové a Lecocoqa- viz dále); Matějček potíže C1 a C2 správněspojuje s didaktikou čtení (s tzv. metodami), zde tedy se syntetickou metodou, a navrhuje jenapravovat vlastně globálním "postřehováním slov". Opravdu pozoruhodné je, že typ procházívšemi hierarchiemi jazyka, nikoli jen těmi vyššími, jak by k tomu sváděla představa obsahu,ideace, vyšších funkcí. Potíž ideace je už na úrovni hlásek/ písmen, v tom, že si dítě nedokáže"vzpomenout" na symbolický význam, tj. na hlásku písmene. Dál čtení je charakterizovánopomalostí, návraty (dvojitým čtením), nedostatkem plynulosti. Porozumění textu bývánedokonalé, dítě prý jako by četlo text v cizí řeči, kterou neovládá ještě úplně. Diktát bývádobrý, vlastní písemné vyjadřování ne (to by možná u Vaška úplně nesedělo). Sloh jeprimitivní (to také ne). Agramatismy jsou spíše tvaroslovné než hláskové (spíše).Nemůžeme zde naše protagonisty detailně porovnávat s Matějčkovým modelem- to jsme sivyhradili pro model Jakobsonův. Nicméně pozoruhodná je ještě autorova připomínka, že typC1, jemuž se Vašek podobá, nemusí být v lehčích formách patrný na ZŠ, ale třeba až přinezvládání na VŠ.V r. 1995 už ale Z. Matějček typologii A až D z nového textu zcela vypouští a jakoby najejí úkor přiděluje větší místo novým neurologickým výzkumům. Chová se i jinak k "tichémučtení": v novější práci mu sice věnuje trochu víc místa, ale vlastně jen k argumentaci, aby jeodmítl: ve starší práci obtížnost zachycování tichého čtení považuje za omezení diagnostiky a20