<strong>16</strong> <strong>15</strong>--<strong>16</strong>-<strong>2012</strong>ROZHOVORRozhovor s Michalem Kučerou,trenérem jachtingového klubu TJ<strong>Lanškroun</strong>Nedá se si toho nevšimnout. Na lanškrounskýrybník se po letech vrátilyplachetnice. Sice mrňavé a s posádkou,kterou mnohdy není dost dobřeani vidět, ale o to nejde, jde o krásuvztyčené plachty, do které se opřevítr a žene ji po hladině.Většina lidské populace žije na mořskémpobřeží, konkrétně do 100 kmod něj. Češi jsou raritou, moře nemámea nejbližší pobřeží je od nás vzdálenépřes 300 km. Snad proto nás loděfascinují o trochu víc než namlsanýzbytek světa, každoročně v hojnémpočtu dřeme laminátová dna kanoí ovodyprázdná koryta našich řek a touhamořeplavců se v nás zapaluje i nahladině Dlouhého rybníka. Tak jako vpřípadě Michala Kučery.V posledním roce jsem zaznamenalna Dlouhém rybníce mnohemčastější lodní ruch, než tomu bylov minulosti. Znamená to, že jachtklub, jehož historie sahá do sedmdesátýchlet 20. století, nabral znovudech?Je to opravdu přes třicet let, co v <strong>Lanškroun</strong>ějacht klub funguje. Nejprvevznikl pod hlavičkou klubu potápění,který patřil do Svazarmu. Později se zněho vyčlenili závodníci windsurfingu,který byl tehdy velmi populární.Díky jejich počtu a výsledkům se podařilodocílit toho, že <strong>Lanškroun</strong> sestal v této třídě pojmem.Nicméně historie mládežnickéhojachtingu se v <strong>Lanškroun</strong>ě začala psátaž v roce 1982, kdy můj táta z nějakéhozávodu přivezl první plachetniciOptimist. Byla to stará, dřevěná, rozbitáloď o váze 50 kg. Zdůrazňuji těchpadesát kilo, protože běžná plachetnicev třídě Optimist (jednoposádkováplachetnice pro mládež 8 – <strong>15</strong> let,pozn. autora) váží kolem 35 kg. Rokna to tátové budoucích závodníkůvyklidili chatu a přes zimu sestavilipřes deset plachetnic.Takže první lodě vznikaly doslovana koleně?Ano, přesně tak. Získali nějakou formuz Neratovic a podle ní z laminátua vodovzdorné překližky lodě vyráběli.Byla to parta nadšených rodičůpodobného věku s malými dětmi.Hned jak jsme začali jezdit na závody,byl to vždycky mazec, protože Lanškrouňácijezdili s osmi nebo i desetiloděmi. Pražáci a Brňáci jen s překvapenímkoukali! Patřili jsme k oddílůms největším počtem závodníků.Dokážu si představit, jak složitě se vté době daly shánět materiály a důležitéčásti na stavbu lodí. Z čeho setřeba šily plachty?Normálně se plachty dělají z dakronu.Je to látka z umělého vlákna, kteránesaje vodu, je nepropustná provzduch a vyniká pevností a lehkostí.Jsou to nezbytné vlastnosti, protožena plachtu působí až neuvěřitelné síly.Jachting je reálnédobrodružstvíDříve se na plachty používala bavlna,ale taková plachta se musela složitězajíždět a trimovat. Pokud zmokla,stejně ztratila své původní vlastnostia tvar a loď nejela. Stále však ještěmáme i historickou plachtu ušitouze silnější modré fólie. A dokonce sní syn Standy Kačera (současnéhopředsedy oddílu) kdysi vyhrál jednurozjížďku v Praze na Vltavě. Byla todocela rarita, protože v té době byluž dakron docela běžný. My ho voziliz Polska.Dařilo se nám a měli jsme několikmistrů republiky. Sám jsem začínalvelmi pozdě. V nějakých jedenáctiletech jsem se učil, jak se loď ovládáa jak se na ní vůbec sedí. Ve dvanáctiuž jsem se stal mistrem republiky, aleza tři roky jsem skončil, protože v tétotřídě startují jen děti do <strong>15</strong> let. Můjsyn Matěj začal jezdit na plachetnici,když mu nebyly ani čtyři roky.Znamená to, že okolo čtyř let je nejvhodnějšídoba pro začátek jachtingu?Z hlediska závodění jsou 4 roky málo.Tam lze startovat ve věku od 8 do<strong>15</strong> let. Matějovi, mému synovi, budeletos sedm a aby mohl startovat nazávodech, byl pro letošek „ostaršen“na osm. Ale z hlediska rozvoje návykůa dovedností je možné začít dříve.U menších dětí 6-8 let je to převážněformou her na vodě i na břehu.Jak se dařilo jachtingu po roce 1989,kdy vlivem podnikání a dalších společenskýchzměn celá řada oddílůzanikla a jiné se naopak rozvíjely,protože bylo k mání dříve nedostupnévybavení a navíc se mohlosvobodně cestovat?Ono vždycky hlavně záleželo na přístupukonkrétních lidí. V našem oddílese mnozí snažili vytvářet aktivity,
ROZHOVOR<strong>15</strong>-<strong>16</strong>-<strong>2012</strong>17aby oddíl měl peníze na činnost. Můjtáta si například pořídil sítotisk a tisknul.Třeba Sandokany na trička, prostěto, co letělo. Z toho byly k dispozicipeníze pro oddíl. A i díky tomu zažívaljachting v devadesátých letech v <strong>Lanškroun</strong>ěasi největší boom. Na čemale oddíl nakonec ztroskotal, je problémvětšiny takovýchto organizací vcelé republice. Vytvoří se úspěšná generacedětí, která závodí, ale jakmiletahle generace odroste, zjistí se, ženejsou následovníci, že to nemá kdotáhnout dál a oddíl během několikalet začne skomírat nebo úplně skončí.Tak to bylo i u nás. Po Kačerovýcha Bednářových už nepřišel nikdo, kdoby se u nás jachtingu smysluplněvěnoval. Skončilo to tak, jak to byloještě před třemi lety. Pár zasloužilýchčlenů si občas šlo na chatu odpočinout,ale činnost se prakticky žádnánevyvíjela.Je ale zřejmé, že v generaci těch, cozačínali, se muselo něco pohnout,když se oddíl znovu pustil do práce.Nebo jak tomu bylo u tebe?Kdysi se o rozvoj jachtingu v oddílupostaral hlavně můj táta. A podařilose nám to někam dotáhnout a dáttomu smysl i úroveň. My děti jsmevyrostly. Já sám jsem měl následněrůzné životní etapy a priority, rodina,děti, bydlení. No a před čtyřmi letyjsem se rozhodl, že si udělám trenérskézkoušky a obnovím činnostv našem oddílu. To byl ten základníimpuls. Pak jsem vzal pár dětí, vnukya vnučky těch, co stáli u zrodu jachtinguv <strong>Lanškroun</strong>ě, a začali jsme setam scházet a hrát si nebo sportovat.Někteří se tomu smáli a kroutili nadnámi hlavami. Rok na to jsme začalishánět lodě a během pár měsíců sepodařilo několik lodí sehnat. Bylo toi díky penězům, které na účtu zůstalyještě z devadesátých let, a podpořeměsta. Pak přišel zlomový loňský rok,kdy jsme se rozrostli na pětadvacetdětí a získali švýcarský grant, kterýnám umožňuje oddíl ve všech ohledechpozvednout. I díky tomu dnesmáme dvacet plachetnic a z toho je12 plně funkčních pro účast na závodech.Nemýlím-li se, tak do lanškrounskéhojachtingu se hodně angažovaltaké pan Ehl. Jaký význam měl on vhistorii oddílu?Franta Ehl patřil právě mezi ty tahouny,kteří pomáhali rozvoji jachtingu vnašem oddílu. Byl to nadšený jachtařskýtáta, skvělý rozhodčí a pozdějise staral o řádný běh našeho oddílu.Právě po něm je pojmenovaný zahraničníjachtařský závod (MemoriálFrantiška Ehla), který pořádá náš oddíljiž několik let v Polsku.Jak probíhá váš trénink?Základem je vyrazit na vodu. To jesamozřejmé, aby se děti naučily osahatsi loď, skamarádily se s vodou avětrem. Důležité ale je, aby to dětibavilo. Proto je naším krédem „sailingPlachetnice Optimist na hladině Dlouhého rybníkafor fun“ - plachtění pro radost. Kdybybyly tréninky úplně standardní, dětiby to za chvíli přestalo bavit, proto semusí vymyslet něco, co je u tréninkuudrží. Takže třeba přejedou na druhoustranu rybníka a tam hrajemehry. Nebo jsme pro ně loni vymyslelijachtařský tábor. Pojali jsme ho vestylu Pirátů z Karibiku. Znamenalo to,že se děti při tréninku náramně bavily.Postavili jsme Černou Perlu, trojstěžňovouplachetnici s kormidlem,která skutečně jezdila. Myslím si, že setábor povedl, a tak ho připravujeme ina letošek. Tentokrát ale ve stylu Vodníhosvěta. No a samozřejmě kromtoho v zimním období udržujemekondičku v tělocvičně.Spousta dalších oddílů na nás dneskouká, jak je to možné. Roky nebylonic a dnes už zase patříme mezi největšíoddíly v republice.Kolik dnes takových oddílů funguje?Těch aktivních je si 55 až 60. A pakje spoustu těch, co žádnou činnostnevyvíjí. To se ale stane i velkým oddílům,pokud se nevěnují náborunových dětí.Může se někdo z veřejnosti ještědnes do činnosti klubu zapojit, nebouž máte plno?Loňský rok jsme měli veliký nárůstdětí, a tak bylo klíčové sehnat penízena vybavení. Potřeboval jsem sehnat400 tisíc. To se podařilo a v současnédobě máme obstojné zázemí. Děti sevyjezdily a tréninky už jsou tak daleko,že dvě třetiny dětí dokáží jezditsamostatně a my tak mohli dva tréninkyspojit do jednoho. Děti už takéjezdí na závody, které je samozřejměbaví mnohem víc. To je totiž klíčovávěc, vyrazit na závody, zařádit si, poměřitsíly. I proto už páteční tréninkynejsou, vše se chystá na závody.Ale abych se vrátil ke tvé otázce. Pokudmá někdo zájem, tak ať se přijdepodívat, co to obnáší, my se zájemcůmo spolupráci nebráníme a určitémožnosti tu jsou.Chystáme při <strong>Lanškroun</strong>ské kopěnaši prezentaci, tak doufám, že sena nás lanškrounská veřejnost přijdepodívat.Máte nějakou spolupráci s jinými,třeba zahraničními oddíly?Samozřejmě spolupracujeme s místnímičeskými oddíly – třeba s kroměřížským.Chystáme také spolupráci soddílem z Kladna, ale do budoucnabychom rádi začali spolupracovat i sezahraničím, a to především s Polskema Švýcarskem. Jadran je fajn a moře jetam čisté, ale málo tam fouká. Balt jepro nás mnohem zajímavější. Je důležité,najít si tam partnerský oddíl.Spolupráce je zatím taková, že spoluorganizujemejeden závod do rokana přehradě na řece Nyse. Už minulýrok tam několik dětí vyjelo, aby si vyzkoušely,jaké je to na velké vodě. Aletos se tam chystáme znovu.Teď v rámci česko-švýcarského grantujedou naši trenéři a trenéři ze spřátelenýchoddílů na týden do Švýcarska.Rýsuje se zde zajímavá spolupráce.Doufám, že se naši trenéři od Švýcarůněco naučí. Podle plánu k nám přijedoui na tábor a budou přednášet naseminářích. Mohou se jich zúčastniti zájemci z jiných klubů. Pokud všedobře dopadne, přijedou Švýcaři nazávody k nám a my pak na oplátku knim. Takové pravidelné výměny dosudv Čechách neprobíhaly.Co že se rozběhla spolupráce právěse Švýcary?Tak já tam určité osobní vazby mělještě z dob, kdy jsem závodil, alehlavní bylo obnovit trenérskou činnost,protože za těch 20 - 25 let setoho v jachtingu docela dost změnilo.My můžeme dětem dát nějakézáklady, ale aby to mohlo pokračovata mít úroveň, chce to sledovat novinky.Když se objevila možnost získatpodporu z Programu česko-švýcarskéspolupráce, který byl vyvěšen nastránkách ministerstva financí, neváhaljsem a kontaktoval švýcarský oddílYacht Club Arbon od Bodamskéhojezera. Oni byli nadšení, protože podporamládeže je pro ně priorita. Námse projekt také zamlouval, protožeřešil celou řadu věcí, včetně vybaveníoddílu a proškolení trenérů. Projektjsme připravili a s dávkou štěstí todopadlo. Výhodou je, že se v rámciprojektu tenhle nádherný sport taképropaguje. Do Švýcarska s námi jedeprofesionální kameraman. Slibujemesi od toho více popularity, která jenapříklad při jednání se sponzory takdůležitá.Mě na jachtingu fascinuje to, že plachetnicedokáže do jisté míry ploutproti větru. Já tomu z fyzikálníhohlediska rozumím, ale stejně mě tovždycky nadchne. Co ale třeba tebeu tohohle sportu dostalo?Pro mě byl čas na vodě tím nejkrásnějšímdětstvím! Jachting mi dalstrašně moc a myslím si, že hodněmůže dát všem dětem. Naučí se obstátv souboji s živly, větrem, vodou,deštěm, sluncem, a využít jich vesvůj prospěch. Do života si odnesouspoustu zážitků, fyzickou kondici,schopnost správně se rozhodnout,odhadnout své možnosti, taktickéa logické uvažování a v neposlednířadě zručnost. Málokterý sport rozvíjítolik schopností, nabízí tolik dobrodružstvítakto komplexně a při tombezpečně.Jachting na vyšší úrovni je pak uždost tvrdým a namáhavým sportem.Je třeba se rozhodovat ve vteřinách asprávně! Není to náročné jen fyzicky,ale i duševně. Člověk musí v každémokamžiku sledovat plachtu, vítr asoupeře. Musí znát pravidla a umětjich využít, znát meteorologii včetnělokálních poměrů, techniku, teoriiplachtění a třeba i psychologii. To vševyžaduje soustředění, vytrvalost ataktiku. Jsou to věci, které se vždyckyhodí i v životě.Trénink přizpůsobujeme individuálněvěku dítěte. Mám odpozorované,že malé děti, které se neumísoustředit déle než pět minut, sena plachetnici zkoncentrují třebai na půl hodiny. Dosáhnou tohopřirozeně, protože jednou rukoukormidlují, druhou ovládají plachtu.Přitom musí pořád sledovat, cose kolem děje, aby pluly tam, kamchtějí, a pokud možno se nesrazily.Když to nedělají, plachetnice jim tohned připomene. Většinou si u tohoještě vzájemně povídají, takže je ozábavu postaráno.Text a foto: František TeichmannMichal Kučera (1972)ženatý, dvě děti. V osmdesátýchletech byl jeho otec hlavním iniciátoremrozvoje mládežnickéhojachtingu v lodní třídě Optimist v<strong>Lanškroun</strong>ě. Ve 12 letech se stal mistremrepubliky v této lodní třídě.V dospělosti se mimo jiné 3 rokyplavil na zaoceánských výletníchlodích. Dnes se živí jako masér a vtomto oboru pořádá také vzdělávacíkurzy pro ostatní maséry.
Change language