listy-lanskrounska-15-16-2012_1 - Město Lanškroun

ROZHOVOR15-16-201213svůj čas, dokončuju tady miniprojekta musím si hlídat čas odevzdáníprací. Taky se učím hospodařit, jakvyjít s penězi, když chci ještě někamcestovat po republice, vyjde mi natohle?Nedá mi to se nezeptat...máš přítele?Ano, ale seběhlo se to všechno takrychle. Jak jsem říkala, že vyřizováníúčasti v dobrovolnickém programunějakou dobu trvá, tak se mi podařilosi v srpnu odeslat přihlášku stím, že v lednu mohu odjet. A hnedpotom jsem ho potkala. Takže jsemkolem Vánoc prožívala těžké rozhodování,jestli mám odjet nebo zůstatdoma, bylo to padesát na padesát.Rozhodla jsem se odjet, ale to víš, žese bojím o vztah a uvědomuju si, žeje ze mě někdo jiný.Jak to myslíš?Myslím, že bez vztahu doma bychtady byla někdo docela jiný, mámjinou perspektivu, cítím pouto, i odloučeníprožívám jinak, než kdybychbyla sama. To je jedna z věcí, na kteroujsem si teď vzpomněla, že jsemchtěla říct, když ses ptala na motivaci.Když je člověk mladý a bez závazků,měl by takovou cestu podniknout,protože pak už bude mít práci,začne budovat vztah, přijdou děti anebudeš už tak svobodná. Myslím,že s lety se začne člověk víc bát, přestanebýt spontánní a už neodjede.Máš nějaké plány nebo sny, co byschtěla po návratu dělat?Už vím, že asi nebudu dělat přesnětu práci, na kterou jsem studovala.Asi si chci najít místo, založit rodinu.Být šťastná.Čeština je těžký jazyk pro cizince,jak ses s ní vypořádala?Nezdála se mi tak těžká, protožeumím trochu rusky, ty jazyky majípodobný základ. Asi bych se ji dokázalanaučit i líp, ale mezi sebou, sKristi češtinu nepoužíváme, mluvímeanglicky.Nejhorší je ř a r a krk a Brno, samésouhlásky za sebou, nejdřív jsemmyslela, že nevyslovím čtvrtek.Zmínila jsi, že šetříš na cestování,kde jste všude byly?To je jedna z nejlepších věcí na pobytutady. Čechy leží uprostřed Evropya nikam není daleko, byly jsmeve Vídni, pojedeme do Budapešti, užjsme se vydaly do Českého Krumlova,Olomouce, Brna a chystáme seještě do Litomyšle.Kde se vám v Čechách líbilo nejvíc?Nejúžasnější byl Český ráj, můj Bože,Prachovské skály, to bylo nádherné.Vůbec příroda, i kolem Lanškrouna,jak jsou vidět hory do dálky, toopravdu v Lotyšsku nemáme. Našenejvyšší hora má něco přes 300 m,takže tady vylezeme na kdejaký kopečeka on je vyšší než naše nejvyššíhora.Rodiče jsem s dobrovolnictvím postavilapřed hotovou věcKristi Reilent (20 let)Začneme jako obvykle s tvouzemí...Estonsko je malinké, 1,3 milionů lidí,možná míň, moje rodné město Pärnumá přes 40 000 obyvatel, ale promě je to maloměsto.Opravdu?Když tam žiješ 19 let, tak ano. (smích)Téměř každý, koho potkáš, je ti známý,něco o něm víš, i když jste spolutřeba nikdy nemluvili. Taky mámpocit, že se v našem městě nedá nicdělat, tak maximálně jít do kavárnynebo do klubu, já jsem ještě tancovala,ale to je tak všechno.Počkej, nepřijde ti to v Lanškrouněstejné?Rozdíl je minimálně v tom, že tadymůžu cestovat a nemám moc penězna to chodit si někam sednout. Zatojsem si tu poprvé zkusila snowboarding.A Pärnu je jaké město?Neoficiálně je to takové letní hlavníměsto, máme krásnou dlouhoupísčitou pláž, kde se přes léto dějehodně kulturních akcí (říká se mu estonskéLas Vegas, pozn. red.).Žiješ ještě s rodiči?Zatím ano, máme dům a pořád žijemev Pärnu. Mojí sestře je 23 a odstěhovalase po dokončení univerzitydo hlavního města Tallinu a našla sitam práci na městském úřadě na sociálnímodboru. Vzhledem k tomu,že je to její první místo, už na soběnese velkou zodpovědnost.Jak rodiče reagovali, když jsi jimřekla, že pojedeš dělat dobrovolnicido střední Evropy? Měli o tebestrach?Moc toho říkat nemohli, protožejsem jim neřekla, že se chystám.Chtěla jsem si nejdřív všechno zařídit,takže když už jsem měla všechnypotřebné papíry a kontakt s koordinátorem,přednesla jsem jim to jakohotovou věc. Věděla jsem, že jakmileřeknu chci odjet, začnou mě přesvědčovat,proč nejezdit.To vypadá, že jsi dost svéráznáosobnost!Možná, tak trochu. (smích).Jaká byla tvoje motivace k dobrovolnictví?Přesně, jak říkala Jekaterina, je tovšechno takové nalinkované, škola,univerzita, práce, rodina. A já sivůbec nebyla jistá tím, co chci studovat,tak jsem si řekla, že je dobréna čas odejít. Moji kamarádi začnoustudovat, a když mají po vysoké, takčasto nevědí, jestli opravdu chtějídělat to, co studovali.Ale to je přece obvyklé, lidi semění...Vím, že je to běžné, ale já to tak nechci.Vystudovat a pak začít studovatněco jiného. Myslím, že jedna z hlavníchvěcí na pobytu mimo domovje to, že lépe poznáš samu sebe,svoje možnosti, svou sílu. Pak možnábudu mít jasněji v tom, co chciopravdu dělat.Jaký byl tvůj první zážitek z Česka?Jednoznačně vlak a Hlavní nádražív Praze, to bylo o bolení hlavy. Nalístku není napsáno, odkud vlak odjíždí,v kolik hodin, kde přestupovat.Byla noc a já nevěděla, kam se mámpřesunout, tak jsem se zeptala nějakéhočlověka, jestli by mi neporadil.A on chytil můj lístek a někam rychlešel. Měla jsem takový strach, že miten lístek ukradne, že jsem popadlavšechna zavazadla a utíkala za ním.Naštěstí se zastavil před tabulí s odjezdya řekl mi, kde můj vlak stojí. Asamotný vlak byl taky horor. Nehlásilistanice, takže jsem netušila, kdeprávě jsme a kdy mám vystoupit.Ještě štěstí, že v kupé jel muž, couměl anglicky.A první dojem z Lanškrouna?Byla jsem hodně překvapená, kolikmísta pro sebe máme, krásný prostornýdům a v něm pokoj, kterýjsem neočekávala.Jak se ti líbila práce?Je to něco úplně jiného, než choditdo práce, není to tak namáhavé, nepodobáse to ani zkušenostem zestudia, svého druhu je to pokaždévýzva, když zajišťuju program proděti a jsem k dispozici celý víkend, jeto náročné. Ale hezky, líbí se mi to.Jekaterina zmiňovala Prachovskéskály, co se líbilo tobě?Mně taky, úžasné místo. Myslím, žesi užívám historických měst, v Estonskutakových moc není, obdivuju,jak jsou si v něčem podobná, mátenáměstí, většinou nějaký zámeknebo hrad na vrchu, staré kostely vcentru.Jak ses prala s češtinou?Opravdu těžko, v estonštině nemámetolik souhlásek, a i když jsemměla ruštinu šest let, nemluvím amoc nerozumím. Takže vyslovit promě třeba slovo červená cibule jeopravdu náročné.A co třeba pivo?V Estonsku se běžně všude pije džuss vodkou. Tady jsem se naučila pítpivo, ale pochybuju, že v tom domabudu pokračovat, estonské pivoprostě není tak dobré. Takže mi tozůstane jako vzpomínka na Čechyjako součást místní kultury.Dokázaly jste si tu udělat kamarády?Ano, pár jich je, ale když to porovnám,tak v Estonsku chvíli trvá, než sněkým začnete sdílet podrobnosti osvém životě, nejsme tak otevření, nadruhou stranu, pak je to přátelstvívelmi pevné. Takže mi Češi připadajío dost vřelejší a přátelštější. Na druhoustranu, když Estonec řekne, žepřijde na pátou, je tam o deset minutdřív, Češi přijdou s dvacetiminutovýmzpožděním a jsou v pohodě.Rozhovor byl veden v angličtiněText a foto: Kateřina Kokešová