Alison Bolshoi Pražské jaro 2008 pendereckého ztracený ... - Scéna.cz

HUDEBNÍ ROZHLEDY 072008 | ročník 61 | cena 40 KčAlison BolshoiPražské jaro 2008pendereckého ztracený rájve vratislavi

obsah 1 Americká sopranistka Alison Bolshoi vládne velkým dramatickýmhlasem, ideálním zejména pro ztvárnění hrdinek Verdiovýcha Wagnerových oper. Právě její podání Senty ve WagnerověBludném Holanďanovi, v němž vystupuje na prknech sanfranciskéopery, vyvolalo nadšené ohlasy recenzentů. Její vztahk Wagnerovi dokládá také řada grantů a ocenění, která získalav letech 2002–2006 od několika wagnerovských společnostív různých amerických městech. K jejím přednostem patří i hereckávšestrannost, kterou uplatnila jak na divadle, tak ve filmu,a to v širokém spektru od shakespearovských rolí po muzikál.Letos bude zářit na zahajovacím operním galakoncertu17. ročníku Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov…→ strana 4 Letošní Mezinárodní hudební festival Pražské jaro přinesl večtyřiadvaceti dnech více než pět desítek programů a sedm divadelníchpředstavení. Mezi jeho vrcholy se zařadily recitály sopranistkyEdity Gruberové a pianistů Ivana Moravce a Alfreda Brendelaa hostování britských těles, zejména Symfonického orchestruBBC s Jiřím Bělohlávkem. Londýnští hudebníci nastudovali vedleSukova Asraela a dalších děl i 7. symfonii Miloslava Kabeláče,která od premiéry na Pražském jaru 1968 zazněla teprve podruhé.Vysoké hodnocení provázelo rovněž vystoupení kanadského barytonistyGeralda Finleye v cyklu Písně z cest Ralpha VaughanaWilliamse na večeru Hallé Orchestra Manchester a z instrumentálníchsólistů vzbudil velkou pozornost například extravagantníanglický houslista Nigel Kennedy… → strana 8 Edita Gruberová patří v současné době k nejvýznamnějšímpěvkyním, které se věnují italskému belcantovému oboru. Svá vystoupenídělí především mezi Bavorskou státní operu v Mnichověa Vídeňskou státní operu, kde zpívá především náročnou roliZerbinetty ve Straussově Ariadně na Naxu. V sezoně 2007/2008se do repertoáru Bavorské státní opery vrátila po pěti letech třemipředstaveními inscenace Belliniho poslední opery Puritáni,premiérované 26. 5. 2000 v nastudování dnes již zesnulého italskéhodirigenta Marcella Viottiho, které letos obnovil francouzskýdirigent Frédéric Chaslin. Po jejím boku vystoupili tenoristaAntonio Siragusa, který zpíval náročný part Artura, a basistéSteven Humes v roli Valtona a Robert Scandiuzzi v roli jehobratra… → strana 44Vratislavská opera, v jejímž čele stojí od roku 1995 dirigentkaEwa Michnik, přišla v květnu s dalším zajímavým titulem, operouKrzysztofa Pendereckého Ztracený ráj. Dílo, komponovanéna libreto Christophera Frye vycházející z předlohy Johna Miltona,vzniklo k dvoustému výročí vzniku Spojených států americkýchna objednávku chicagské Lyrické opery, kde bylo také s velkýmúspěchem 29. 11. roku 1978 premiérováno. Jeho originálníverze je tedy psána v angličtině, ovšem kromě Chicaga bylo ažna jednu výjimku, polskou premiéru ve Varšavě před deseti lety,hráno na všech ostatních scénách vždy v němčině. Hudebně vratislavskoupremiéru připravil podobně jako ve Varšavě AndrzejStraszyński, režií a realizací scény byl pověřen Waldemar Zawodziński…→ strana 42ROZHOVORY4 · Alison BolshoiUDÁLOSTI6 · Argippo a badatelská pouť Ondřeje MackaPRAŽSKÉ JARO 200811 · Brněnská Má vlast12 · Orchestry z Anglie, Ruska a Maďarska14 · Česká filharmonie, Polský komorní orchestra BBC Symphony Orchestra18 · Hvězdný večer s Editou Gruberovou21 · Recitál Ivana Moravce25 · Josef Suk a kouzelný večer české komorní hudbyHORIZONT32 · Kvartet Wayna ShorteraDIVADLO – OPERA · BALET · MUZIKÁL33 · Bludný Holanďan v SOP34 · Falstaff – role pro Ivana Kusnjera35 · Trojanův kolotoč aneb splněné dětské sny35 · Nikola Márová a Michal Štípa, držitelé cen Thalie 2007ZAHRANIČÍ40 · Světová operní divadla III.VII. Operní domy v Pobaltí42 · Ztracený ráj Krzysztofa Pendereckého ve Vratislavi44 · Triumf Edity Gruberové v MnichověSTUDIE, KOMENTÁŘE48 · Zlatá éra české opery III.VII. Aby se nezapomnělo – Naďa Šormová50 · Novinky soudobé hudbyVII. Jiří Feld: Koncert pro violu a orchestr52 · Tre Boemi in ItaliaVII. A.R.P.M. Bohuslaus Czernohorski – Padre Boemo56 · 120 let budovy Státní opery PrahaVII. Smetanovo divadlo (1949–1992)KNIHY57 · Vojtěch Kyas: Průvodce po archivních fondech II.SVĚT HUDEBNÍCH NÁSTROJŮ58 · Světoví houslaři a česká školaVII. Patrick RobinREVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ60 · Od firmy k firmě62 · Recenze CD

2editorialnĚkdy ménĚ je víceVážení a milí čtenáři,měsíc opět utekl jako voda, a tak než jsme se stačili rozkoukat,máme tu léto a školáci včetně všech pedagogů vždy tolikočekávané prázdniny. I když volno má i hlavní kulturnísezona, zahajovaná většinou v září nebo v říjnu, ani v létěnikdo nezůstane bez možnosti se i v této oblasti dostatečněvyžít. A to ať už zavítá do zahraničí, kde během červencea srpna probíhá celá řada významných festivalů včetně těchnejprestižnějších, jako jsou bezesporu Salcburské slavnostiči Festival Richarda Wagnera v Bayreuthu, nebo se rozhodnecestovat po vlastech českých. Kromě již v povědomízájemců o hudební klasiku pevně zakotvených Prague Promsči Letních slavností staré hudby můžeme totiž rovněžnavštívit oblíbené festivaly v celé řadě historických objektůa k nim přilehlých přírodních kulis, jež sice akusticky nejsouzcela regulérní, ale díky atmosféře, kterou dokáží vyvolat,i přesto patří k nejnavštěvovanějším místům, kde se tentožánr provozuje. A to ať už jde o Smetanovu letos 50. ročníkoslavující Litomyšl, oba festivaly v Českém Krumlově, Třeboňskánokturna, Chopinův festival v Mariánských Lázníchči festivaly v Lokti, ve Znojmě a v řadě dalších měst,která tyto překrásné scenérie nabízejí. To vše je ale ještěpřed námi, vraťme se tedy alespoň na okamžik k našemunejvýznamnějšímu festivalu, Pražskému jaru, jemuž je taképodstatná část červencového čísla věnována.I letos mu zkomplikovali život někteří umělci, jež na posledníchvíli svá vystoupení odřekli, a tak jsme se napříkladnedočkali šéfdirigenta Petrohradské filharmonie JurijeTěmirkanova, mezzosopranistky Dagmar Peckové, klavíristyPiotra Anderszewského či tolik očekávaného pianistyMaurizia Polliniho. Toho opravdu asi hned tak někdonenahradí, a i když Rudolf Buchbinder sklidil za své vystoupenírovněž velké ovace, pocit zklamání z Polliniho nepřítomnostiu festivalových návštěvníků přetrval. Nakonecje to vcelku pochopitelné, protože opravdových sólistickýchhvězd, k nimž letos vedle Alfreda Brendela, Ivana Moravce,Geralda Finleye a pro mnohé ne zcela stravitelného NigelaKennnedyho opět patřila například Edita Gruberová,na festivalu zase až tolik nebylo. To bych ovšem rozhodněneměla jeho organizátorům za zlé, vzhledem k rozpočtuprostě festivalový program výhradně na světových megastarsestavit nemohou, a není to ani hlavním účelem této přehlídky.Podstatná je celková kvalita jednotlivých koncertůa té nelze tentokrát nic významnějšího vytknout, ba právěnaopak. Festival po interpretační stránce přinesl uměleckyvelice vyrovnané výkony bez jakýchkoliv závažnějších propadů,a tudíž si v podstatě všichni návštěvníci mohli přijítna své. Zvláště pak ti z nich, kteří například navštívili vystoupeníněkolika skvělých zahraničních orchestrů včetněasi nejvíce očekávaného BBC Symphony Orchestra v čeles naším Jiřím Bělohlávkem. Výkony, které tento orchestrpodal během obou večerů, jež mu pořadatelé vyhradili, bylyvskutku excelentní, ale jedna věc stojí minimálně za zamyšlení…Všem je nám známo, že jsou některé nadčasové pravdya pocity, o nichž sami z vlastní zkušenosti víme, ale vyjádřilje už někdo, často od nás velmi vzdálený, dávno před námi.Skeptici tvrdí, že člověk je nepoučitelný a někdy mám obavu,že mají naprostou pravdu. „Vše, co přesáhne míru, ocitáse ve světě nejistého“, napsal kdysi moudrý římský filozofSeneca, A právě jeho slova mi přišla na mysl, když atmosférupo druhém vystoupení orchestru BBC, na němž zaznělydvě smuteční symfonie, Brittenova Sinfonia da requiem,op. 20 a Sukův Asrael, doslova během několika minut zcelarozmetala trojice v tomto kontextu až cirkusově působícíchpřídavků, tvořená Dvořákovým Slovanským tancemč. 2 e moll, op. 46, Tancem komediantů ze Smetanovy Prodanénevěsty a Pochodem č. 1 z Pomp and CircumstanceMarches Edwarda Elgara. Dodnes si kladu jednu jedinouotázku: proč? Proč bylo nutné onu skvěle interpretovanouvýpověď hluboce lidsky zasaženého Suka, s níž se člověkpotřebuje sám ve svém nitru vyrovnat a vstřebat ji, tak ažbrutálně zaplašit a onen neuchopitelný pocit zničit? Protožepublikum skanduje ve stoje a nechce orchestr pustit z pódia?Až tak dalece budeme jeho valné, spíše laické většiněvycházet vstříc? „Vše, co mělo tento večer zaznít, zaznělo“,nechal se po vystoupení svého souboru Huelgas Ensembleslyšet jeho umělecký vedoucí, Paul van Nevel, aniž se dalzviklat k přídavku – a tak to mělo být i po tomto špičkověprovedeném koncertě…Nejen Pražské jaro však naleznete, milí čtenáři, na stranáchčervencových Hudebních rozhledů. Podíváme se napříkladrovněž na některé operní produkce, a to nejen u nás alei v zahraničí, odkud kromě dalšího triumfu Edity Gruberovév Bavorské státní opeře, přinášíme i zhodnocení vratislavsképremiéry Pendereckého opery Ztracený ráj, či sepokusíme o nahlédnutí do profesního i soukromého životapřední americké sopranistky Alison Bolshoi, kterou letospřivítá na jednom ze svých koncertů Mezinárodní hudebnífestival Český Krumlov.Krásné letní dny i mnoho dalších zážitků s hudbou přejeHana Jarolímková, šéfredaktorkaHUDEBNÍ ROZHLEDYčíslo 7 | 2008 | ročník 61Měsíčník pro hudební kulturuVydává: Společnost Hudební rozhledy,člen AHUV, za finanční podpory MK ČR,Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, NadaceLeoše Janáčka, Nadace OSAŠéfredaktorka: Hana JarolímkováTajemnice redakce: Marcela ŠlechtováRedakční rada: Jan Baťa,Lucie Dercsényiová, Roman Dykast,Ivan Poledňák, Jiří Štilec, Ivan Štraus,Jan VičarExterní spolupráce: Jitka SlavíkováVýtvarné řešení: František ŠtormAdresa redakce:Radlická 99, 150 00 Praha 5tel. šéfredaktor: (+420) 251 554 088tel. redakce: (+420) 251 550 208(+420) 251 552 425tel. sekretariát: (+420) 251 554 089fax: (+420) 251 554 088e-mail: rozhledy@volny.czNevyžádané rukopisy se nevracejí.Distribuci a předplatné v Českérepublice provádí v zastoupení vydavatelefirma SEND Předplatné, P. O. Box 141140 21 Praha 4tel.: (+420) 225 985 225fax: (+420) 225 341 425SMS: (+420) 605 202 115e-mail: send@send.cz, www.send.czCena jednoho výtisku: 40 KčCena výtisku pro předplatitele: 30 KčDistribuce a předplatnéve Slovenské republice:Magnet-Press Slovakia, s. r. o.Šustekova 8, P. O. Box 169830 00 Bratislavatel.: (+421) 67 20 19 21,-2 – časopisy(+421) 67 20 19 31,-3 – předplatnéfax: (+421) 67 20 19 10e-mail: predplatne@press.skcasopisy@press.sk, www.press.skCena jednoho výtisku: 60 SKCena výtisku pro předplatitele: 50 SKObjednávky do zahraničí vyřizujeredakce a MEDIASERVIS, s. r. o.administrace vývozu tiskuSazečská 12, 225 62 Praha 10tel.: (+420) 271 199 255fax: (+420) 271 199 902Časopis Hudební rozhledy pro potřebyzrakově postižených zajišťujeprostřed nic tvím internetového serveruwww.braillnet.cz Sjednocená organizacenevidomých a slabozrakých ČRtel.: (+420) 266 038 714Sazba: studio Togga, PrahaTisk: Petr Dvořák, tiskárna DobříšOdevzdáno do sazby: 13. 06. 2008Evidenční číslo MK ČR E1244ISSN 0018-6996Na titulní straně Alison BolshoiFoto archivwww.hudebnirozhledy.cz

ozhovory 5ve Spojených státech nazýváme divadelní hry bez hudby, odpočátku jsem se v první řadě považovala za herečku. Bylajsem si vědoma toho, že mám dobrý hlas, ale opera mě nezajímala.Specializovala jsem se na divadlo a film se zaměřenímna Shakespeara a dodnes při svém zpěvu využívámsprávné techniky dýchání shakespearovské herečky. Několiklet jsem v New Yorku studovala v kurzech, které vedlaznámá Uta Hagen, a 12 let jsem navštěvovala hereckouškolu Herber Berghof Acting School. Ke konci studia nauniverzitě bylo však stále obtížnější nebrat na vědomí můjzpěv. Když mi bylo 23 let, přítel mě vzal do nočního klubuItalian Opera v Greenwich Village a požádal majitele, zdabych mohla vstát a zazpívat italskou árii. Vzpomínám si,že jsem v tom okamžiku měla plnou pusu jídla a že jsembyla v šoku. Nicméně jsem vstala a zazpívala O mio babbinocaro a na místě jsem získala angažmá. Zůstala jsem zde pětlet a důvěrně se seznámila s tím, jak se zpívá opera pro malouskupinu lidí. Takovým způsobem se snažím vystupovatdosud, a to i ve velkých operních domech. Miluji, když semoje energie propojí s energií posluchačů a když má totopropojení osobní charakter.Alison BolshoiDoporučila byste účast v soutěžích mladým pěvcům? Nakolik jim to může pomoci v jejich kariéře?Bohužel jsem se na vlastní kůži přesvědčila, že jsou soutěže(ne všechny!), ve kterých bývá vítěz znám ještě před začátkem.Mladým zpěvákům bych doporučila, aby se zeptalizkušených pěvců z okruhu svých známých na to, které soutěžepodle jejich názoru dodržují pravidla a které nikoliv.Mladým zpěvákům upřímně doporučuji, aby soutěže využívalipouze za účelem získání stipendia. Reálným cílem mladéhoumělce by mělo být co nejlépe pracovat v rámci festivalův Německu, nebo být přijat do programu Young ArtistProgram v jednom z akreditovaných operních domů veSpojených státech. Každá z těchto profesních variant můžeposkytnout mladému umělci praxi a příležitosti vyplývajícíze získaných kontaktů, které mají nevyčíslitelnou hodnotu.Stejně tak je samozřejmě důležitý cílevědomý management,i když je pravda, že agenti málokdy zavítají na představenímladých zpěváků. Já sama jsem měla vzácnou, téměř hollywoodskoupříležitost: byla jsem „objevena“, když jsem zpívalaroli Brünnhildy při koncertním provedení Siegfriedav malém německém kostelíku v New Yorku. Všimli si mědva newyorští agenti z prestižních agentur, kteří náhodouna toto představení zašli. Trochu jsme se znali, protože jedenz nich bydlel v sousedství. Nicméně můj případ nenípříliš obvyklý. Nesmíte se však nikdy vzdát a pokud budetevystupovat v co největším počtu inscenací, nakonec se vašejméno do povědomí operního světa dostane.Vy se věnujete i muzikálu a hrála jste v Shakespearovýchhrách. Co vás přivedlo k těmto žánrům a jaké role jstetam ztvárnila?Vždycky jsem byla přitahována k tzv. straight theatre, takFoto archivMohou se podle vás opera, muzikál a činohra vzájemnědoplňovat?Dobrý scénář a dobré provedení zaručí úspěch kterékolivz těchto tří forem umění. Pamatuji si, že jsem jako maláholka viděla proti sobě v rolích Othella a Jaga stát na jevištiherce Jamese Earla Jonese a Christophera Plummera. Byloto jedno z nejlepších představení, které jsem kdy zažila.A také si vzpomínám, jak Plácido Domingo zpíval Otella,což byl stejně vzrušující zážitek. Nejsem si však jista, zda setyto zcela odlišné typy představení vzájemně doplňují. Kdyžshlédnu jedno, neznamená to, že hned budu chtít navštíviti druhé. Jako umělkyně, která se v různých fázích svého životazabývala všemi třemi typy umění, však mohu potvrdit,že práce v rámci těchto tří uměleckých forem mě po uměleckéstránce posunula na vyšší úroveň.Festivalový koncert se uskuteční pod širým nebem, jak sena něj připravujete a co zazpíváte?V současné době zpívám Brünnhildu v nastudování Valkýrys orchestrem Wagner Festival Orchestra of NY na ManhattanSchool of Music, takže pro práci na svém repertoárupro festival v Českém Krumlově mám omezené časové možnosti.To není na závadu, protože při studiu tohoto novéhorepertoáru jsem nucena velmi pečlivě plánovat čas a musímbýt velice soustředěná. Byla jsem požádána, abych zpívalaárie z oper Fidelio, Maškarní ples a Don Giovanni. Fidelioje jedním z nejzábavnějších děl, které jsem kdy nastudovala.Po všem tom Wagnerovi považuji Leonoru za zábavnouroli! V letech 1998 a 1999 jsem byla sólistkou na festivaluCelebrate Brooklyn Festival, tam se také koncertuje podširým nebem. Bylo to příjemné a osvěžující a jediným problémembylo to, že jsem se vůbec neslyšela, což mi teď užnevadí.Jak se těšíte do Českého Krumlova?Velice se těším. Slyšela jsem tolik nádherného o České republice,o Praze i o Českém Krumlově, stejně tak i o lidech.Můj manager o vašem festivalu přímo básnil. A navíc jebezvadné, že přijedu v období přímo stvořeném pro návštěvuvaší krásné země!Plánujete kromě zkoušek a vystoupení i jiný program?Zatím nemám přesný plán, ale chtěla bych se po koncertuse svým manželem a synem pár dní zdržet a kromě jiného sevydat i nakupovat. Ráda a hodně pletu a vždycky se snažím,abych si z každé země, kterou navštívím, přivezla nějakouhezkou pletací přízi. Všichni se moc těšíme! •

6událostiargippoa badatelská pouŤondŘeje macka Jana SpáčilováAntonio Vivaldi dnes patří k nejznámějším skladatelůmobdobí baroka. Zatímco se však neobyčejné popularitě těšípředevším poměrně malá část jeho instrumentálních koncertů,jeho operní tvorba je širšímu publiku stále ještě víceméněneznámá. Vivaldi byl přitom ve své době uznávanýmoperním skladatelem: z tištěných libret jsou známy více nežčtyři desítky titulů, zhruba u poloviny se dochovala i hudba.Dnes dochází především zásluhou specializovaných italskýchsouborů k postupnému znovuobjevování Vivaldihooperního odkazu. Každé nové nastudování překvapuje typickým„vivaldiovským“ melodickým bohatstvím, ale takémimořádným smyslem pro vystižení dramatických situací,prozrazujícím znamenitého operního skladatele.Předmětem zájmu českých badatelů je Vivaldiho vztahk českým zemím. Především díky výzkumu doc. TomislavaVolka jsou dnes známé Vivaldiho kontakty s příslušníkyčeské a moravské šlechty, pro něž zkomponoval četná díla.Dokonce i slavné koncerty Čtvero ročních dob skladatel dedikovalhraběti Morzinovi, majiteli Vrchlabského panstvía paláce na Malé Straně v Praze.Zvláštní kapitolu ve vivaldiovském bádání představujeskladatelův vztah k pražské italské operní společnosti, kteráv letech 1724–1734 působila v paláci hraběte Sporcka.Impresário společnosti, Benátčan Antonio Denzio, byl Vivaldihopřítelem a řada jeho zpěváků před příchodem doPrahy účinkovala v benátských premiérách Vivaldiho operza autorova řízení. Vivaldi působil pro Denzia jako agent,to znamená, že mu za Alpy posílal partitury operních novinek,vyhledával a doporučoval mu zpěváky apod. Denziovaspolečnost uvedla v Praze šest Vivaldiho oper, z nichž čtyřibyly převzaté tituly uvedené již dříve v Itálii a v jednompřípadě se jedná o tzv. „pasticcio“, tj. novou operu sestavenouz árií ze starších oper.Největší zájem badatelů poutá Vivaldiho opera Argippouvedená v Praze na podzim roku 1730. Pouze u tohoto tituluse totiž jednalo o originální Vivaldiho práci pro Prahua Vivaldi také její provedení s největší pravděpodobnostísám řídil. Pro tuto hypotézu se zatím, bohužel, nenašel přímýdoklad, nicméně v letech 1729–1730 je doložen skladatelůvpobyt ve Vídni a v Praze. Opera Argippo byla dosudznámá pouze z dobového tisku libreta uloženého v pražskéNárodní knihovně, hudba byla považována za ztracenou.Na konci roku 2006 se cembalistovi a dirigentovi OndřejoviMackovi podařilo nalézt v bavorském Řezně podstatnoučást tohoto pohřešovaného díla. Jedná se o anonymnírukopisný svazek obsahující italské operní árie z 30. let18. století. Většinu árií se podařilo identifikovat jako dílaL. Vinciho, G. B. Pescettiho a J. A. Hasseho. Značnou částrukopisu ovšem tvoří árie, jejichž texty jsou identické s áriemiz libreta pražského Argippa. Podrobné zkoumání proveniencerukopisu, stejně jako hudební analýza nalezenýchárií jednoznačně potvrzují Vivaldiho autorství.Objev byl uznán vědeckou komisí Italského Institutu AntoniaVivaldiho (Istituto Italiano Antonio Vivaldi) v Benátkácha prezentován před odbornou veřejností na mezinárodníkonferenci „Antonio Vivaldi. Passato e Futuro“ (AntonioVivaldi, minulost a budoucnost), kterou vloni v červnuv Benátkách pořádal zmíněný Institut. Další bádánípak ukázalo, že řezenský rukopis představuje natolik podstatnoučást pohřešované opery, že vede k nálezu dalšíchpramenů, a umožňuje tak rekonstrukci kompletní operydo co nejautentičtější podoby. Novodobá světová premiératéto „nové“ Vivaldiho opery se uskutečnila ve Španělskémsále Pražského hradu v podání souboru barokní hudby Hof-Musici za řízení Ondřeje Macka 3. 5. letošního roku, kdy(4. 3.) uplynulo 330 let od narození jejího autora. •…a úspĚšné pŘedstaveníPraha, Pražský hrad Michaela FreemanováObjev árií z Vivaldiho Argippa, který proslavil dirigenta,cembalistu a hudebního vědce Ondřeje Macka po celém světě,je významný nejen jako muzikologický počin, díky kterémuse počet dosud známých Vivaldiho skladeb rozšířil o skupinuoperních árií. Dokumentuje také názorně současný stavzájmu o starší hudbu u nás. Mladý český badatel se vydá dociziny pátrat po opeře, která měla premiéru v Praze v roce1730 a jejíž další osudy zůstávaly až dosud neznámé. Operunajde, na základě soudobých pramenů, dochovaných v Řezně,Drážďanech a Praze zrekonstruuje a nastuduje. V době,která poskytuje svobodu myšlení i pohybu, se nad tím pozastavímálokdo; málokdo si však také uvědomí, že týž badatela hudebník, který má na svém kontě úctyhodnou řádkuprovedení oper Georga Friedricha Händela a jeho italskýchi německých současníků nejen doma, nýbrž i v cizině, se musíspolu se svými kolegy postarat i o finanční stránku věcia hledat sponzory. Že to nemusí být snadné, ukazuje skutečnost,že premiéra málem ztroskotala na výši nájmu za Španělskýsál, že projekt podpořilo hlavní město Praha, ale neuž ministerstvo kultury, a že jeho pokračování a dokončenízůstalo na soukromých sponzorech, kteří se tímto způsobemnatrvalo zapsali do hudební historie.Pražské provedení Argippa ukázalo práci Ondřeje Mackav nejlepším světle. Jeho souboru Hofmusici, který má svoutrvalou základnu v Brně, zjevně prospělo jak přejmenování(Hofmusici se dnes nazývá někdejší Cappella academica),které ho před několika lety povzneslo z úrovně studentskéna úroveň dospělou a zralou, tak nynější posílení zahraničnímihudebníky, v houslové i obou dechových sekcích. Orchestrhrál s plným nasazením a obdivuhodnou energií; proudhudby, přerušovaný jen nezbytnými přestávkami, se hnalkupředu tempem, které je pro zdánlivě statickou barokníoperu charakteristické: tříhodinové představení vzbuzovalodojem akce trvající sotva půl hodiny. Na výši byly i výkonypředstavitelů jednotlivých rolí – Rakušanky Astrid MonikyHoferové (Argippo), Pavly Štěpničkové (Zanaida), Jany Bínové-Koucké(Osira), Barbory Sojkové (Silvero) a ZdeňkaKapla (Tisifaro). K úspěchu představení významně přispělai skutečnost, že ačkoliv se jednalo o koncertní provedení,představitelé jednotlivých postav své role hráli. Barokní gestika,kterou s nimi nastudovala režisérka představení ZuzanaVrbová, se ukázala jako mnohem adekvátnější dramatickémunáboji opery, než běžný operní jevištní pohyb; detailněodhalovala každé hnutí mysli jednajících osob. Slavnostníatmosféru představení působivě dokreslily barokní kostýmy,vytvořené Milenou Kamlachovou podle návrhů Daniela AntoniaBertoliho (1678–1743); po skončení opery odměnilo

publikum výkony sólistů, sboru i orchestru a jeho dirigentadlouhotrvajícím potleskem ve stoje.Jediným problematickým bodem prvního novodobého provedeníArgippa byla akustika Španělského sálu, kde bylo přirozestavení sedadel auditoria „na délku“ špatně nejen vidětale i slyšet. Výrazně lepší je v tomto prostoru poslech při postavenížidlí do vějíře; výhodou pro soubor tu na druhé straněbyla možnost využít čelní stěnu Španělského sálu jako kulisu.U českokrumlovského zámeckého divadla, kde se reprízaArgippa konala 6. 6. jako součást barokního večera v rámcisedmnáctého ročníku konference Svět barokního divadla,potíže s akustikou díky komorním rozměrům hlediště nehrozí.Charakteristická pro zdejší scénu je možnost dokreslenídobové atmosféry rozesazením kostýmovaného a stylověnalíčeného orchestru po obou stranách původního dlouhéhonotového pultu, ozářeného svíčkami. Scénické výměny a dalšíokouzlující detaily představení (příjezd lodi a vlnění mořeve čtvrtém výstupu prvního dějství) se díky perfektní prácisouboru českokrumlovských zámeckých mašinistů, vedenýchJanem Pilným a koordinovaných Martinem Voříškem,setkaly s nadšeným ohlasem početného publika. Právě taki opera sama; představení mělo ještě větší spád, než pražskápremiéra a jako celek, i když částečně v jiném obsazení(roli Argippa převzala Veronika Mráčková) dopadlo výtečně.Přechod do „normálního“ dění za zdmi divadla navozujepo tak mimořádném zážitku pocit návratu z jiného světa.Tentokrát se však pozvolna rozplynul v záplavě světel: správačeskokrumlovského zámku připravila na závěr večera dozahrady u zámecké jízdárny neobyčejně působivou barokníiluminaci se svíčkami a lampiony, rozmístěnými do dřevěnýchotevřených i plátnem krytých jehlanů.Praha, Hofmusici – Antonio Vivaldi: Argippo. Dirigent OndřejMacek, režie Zuzana Vrbová, kostýmy Milena Kamlachová.Novodobá premiéra ve Španělském sále Pražskéhohradu 3. 5. 2008. •Zleva Jana Bínová-Koucká (Osira), Pavla Štěpničková (Zanaida)Foto © archiv souboru HofmusiciOrchestr Pražské konzervatořena festivalu v Belfortu Aleš KaňkaV květnu se Smyčcový orchestr Pražské konzervatoře zúčastnil Mezinárodníhohudebního festivalu ve francouzském Belfortu. Zde se každoročněv tomto období koná několikadenní přehlídka studentskýchsouborů rozmanitých žánrů a velikostí. Počet účastníků je ohromující,v posledních letech se pohybuje okolo 2.500. Jedná se jak o studenty různýchhudebních škol, tak o hudební amatéry z technických a humanitníchuniverzit. Celkem se letos představilo přes 100 souborů. Byly zde velkésymfonické, komorní a dechové orchestry, pěvecké sbory, jazzové a folklornísoubory, ansámbly experimentální a populární hudby. Národnostnísložení bylo rovněž velmi pestré. Kromě studentů z většiny evropskýchzemí sem přijely např. i soubory z Kanady, Zimbabwe, Peru, Číny, Kuby,Mexika, Madagaskaru, Indie a dalších zemí.Program probíhal po tři dny odpoledne a večer současně na čtrnácti scénách:v kostele, v různých sálech i na otevřených pódiích. Každý souborvystoupil zpravidla vícekrát. Orchestr naší školy hrál celkem třikrát, vždyv impozantní katedrále sv. Kryštofa. V programu uvedl díla Corelliho, Vivaldiho,Bacha, Griega a Dvořáka. Výkon orchestru pod vedením F. Pospíšilapatřil k tomu nejlepšímu, co jsem měl možnost na festivalu slyšet. Zcelazaplněná katedrála také vždy výkon českých studentů vřele ocenila.Město Belfort poskytlo festivalu skvělou atmosféru. O všechny koncertybyl permanentně velký zájem, sály i otevřené prostory byly většinou zcelazaplněny, často před vstupem stály dlouhé fronty návštěvníků. Na náměstícha v přilehlých uličkách neustále korzovaly a bavily se stovky lidí.Účastníci i návštěvníci festivalu měli výjimečnou možnost poznání a konfrontacemimořádně pestrého výběrů žánrů, stylu i kvalit. Pro všechny bylaúčast na tomto festivalu velkým zážitkem.O aktuálním dění ve škole, koncertech a představeních či záměrech do budoucnase můžete na stránkách Hudebních rozhledů pravidelně seznamovati v tomto roce. Necháme se rádi inspirovat i vašimi otázkami, kterélze zaslat e-mailem na adresu conserv@prgcons.cz nebo na adresu Hudebníchrozhledů.

8 pražské jaro 2008pražské jaro 2008 Petr VeberKredit © Pražské jaro – Zdeněk ChrapekPět desítek programů ve čtyřiadvaceti dnech, takové byloletošní Pražské jaro, třiašedesátý ročník mezinárodníhohudebního festivalu. Mezi jeho vrcholy se zařadily recitálysopranistky Edity Gruberové a pianisty Alfreda Brendelaa hostování britských těles, zejména Symfonického orchestruBBC s Jiřím Bělohlávkem.Pořadatelé vydali 44 150 vstupenek, z nichž neprodánozůstalo necelých šest tisíc – třináct procent kapacity všechnabízených míst. Zcela vyprodáno bylo třicet koncertů.I s jednotlivými veřejně přístupnými koly mezinárodní hudebnísoutěže Pražské jaro, letos uskutečněné v oborechklarinet a hoboj, bylo koncertů čtyřiapadesát, k tomu ještěsedm divadelních představení.Londýnští hudebníci s Bělohlávkem vedle Sukova Asraelazáslužné nastudovali 7. symfonii Miloslava Kabeláče, kteráod premiéry na Pražském jaru 1968 zazněla nyní teprve podruhé.Zazněla také Sinfonia da requiem Benjamina Brittenaa brilantně Šostakovičova 6. symfonie.Vysoké hodnocení provázelo vystoupení kanadského barytonistyGeralda Finleye v cyklu Písně z cest Ralpha VaughanaWilliamse na večeru Hallého orchestru z Manchesteru,který nadchl provedením Elgarovy 1. symfonie. Nečekaněse objevila v Praze americká sopranistka Deborah Polaski,která nahradila ve festivalovém koncertním provedeníSchönbergova monodramatu Očekávání onemocnělouDagmar Peckovou. Hrála Česká filharmonie se ZdeňkemMácalem. Ivan Kusnjer se vedle Biblických písní AntonínaDvořáka zhostil i titulní role festivalového představení Národníhodivadla v nedávném novém nastudování VerdihoFalstaffa. Mezi pěvci byla také vycházející slovenská operníhvězda Adriana Kučerová a mimořádně slibný barytonista,Jan Martiník z Ostravy.Čestný úkol slavnostního zahájení Pražského jara byl svěřenFilharmonii Brno s Petrem Altrichterem. V Praze hostovalyrovněž Slovenská filharmonie se Suchoňovou a Zeljenkovouhudbou a Petrohradská filharmonie, která přivezla něcoz klasického odkazu ruské orchestrální tvorby. Pozornostvzbudila Ostravská banda, mezinárodní orchestr převážněmladých lidí, vedený Čechoameričanem Petrem Kotíkem,zakladatelem a dirigentem. Z instrumentálních sólistůvzbudil velkou pozornost extravagantní anglický houslistaNigel Kennedy, a to především svým zjevem a vystupováním.Hvězdami byly také mladé houslistky Julia Fischer a HanaKotková, která nastudovala Ligetiho koncert, a vedle BrendelaIvan Moravec i Rudolf Buchbinder, který přijel místoMaurizia Polliniho. S Budapešťským festivalovým orchestremse ve Dvořákově Klavírním koncertu představil pianistaAndrás Schiff. K šíři nabídky festivalu přispěly další obvyklépoložky včetně historické hudby, varhan a jazzu.Nezvyklým zpestřením bylo 1. 6. dopoledne mezistátnífotbalové utkání na pražské Hanspaulce, k němuž výběrhráčů BBC Symphony Orchestra vyzval kolegy z českéhorozhlasového tělesa a které skončilo překvapivou porážkoubritského týmu 5:1. Preventivně byla zavedena přísnábezpečnostní opatření (hráči byli vybráni vždy po jednomz každé nástrojové skupiny), ale naštěstí k žádnému zraněnínedošlo, a tak koncerty tentýž den večer i 3. 6. nebylyohroženy. •

mezinárodní hudebnísoutĚž pražské jaro 2008pražské jaro 20089oČima porotce a pedagoga… Jiří HlaváčPrvní cenu v oboru klarinet vybojoval Florent Charpentier (Francie).Kredit © Pražské jaro – Zdeněk ChrapekVítězem v oboru hoboj se stal Ivan Podyomov (Rusko)Ve dnech 8.– 15. 5. se konal v Praze 60. ročník Mezinárodníhudební soutěže Pražské jaro v oborech hoboj a klarinet.Do tohoto klání se v oboru hoboj přihlásilo celkem 112 kandidátůz 25 zemí. Na základě nahrávky, soutěžního řádua podmínek soutěže přijala komise ve složení Jana Brožková,Dušan Foltýn, Jiří Mihule, Zbyněk Müller, Ivan Séquardtk účasti celkem 57 hobojistů z 23 zemí: Bulharsko(2), Čína (2), Česká republika (5), Francie (15), Gruzie (1),Chile (1), Itálie (1), Izrael (2), Japonsko (3), Jihoafrickárepublika (1), Korejská republika (6), Maďarsko (1), Německo(2), Polsko (1), Rusko (5), Slovensko (1), Srbsko (1),Španělsko (1), Taiwan (1), Ukrajina (1), USA (2), USA/Korea (1), Velká Británie (1).Soutěž proběhla ve třech kolech s tím, že první a druhé kolose uskutečnilo v Národním domě na Vinohradech.Do 1. kola vstoupilo 42 kandidátů s povinným repertoárem:J. S. Bach: Partita a moll, Robert Schumann: Tři romancea Nikolaos Skalkottas: Concertino pro hoboj a klavír.Do druhého kola postoupilo 12 kandidátů, kteří povinnězahráli „Sonatinu“ zkomponovanou pro tento ročník soutěžeJaroslavem Pelikánem a dále měli k výběru skladby zedvou okruhů. Sólovou od Antala Dorátiho, Luciana Beria,Benjamina Brittena nebo Karlheinze Stockhausena a s doprovodemklavíru od Klementa Slavického, Henriho Dutilleuxe,Pavla Haase nebo André Joliveta.Finále se konalo v rámci 63. ročníku festivalu PJ ve Dvořákověsíni a čtyři finalisté pódiově spolupracovali s Plzeňskoufilharmonií a dirigentem Jiřím Malátem v Koncertupro hoboj a malý orchestr Bohuslava Martinů a v KoncertuC dur pro hoboj a orchestr W. A. Mozarta.O výsledcích rozhodla porota pracující ve složení ThomasIndermühle (Švýcarsko) – předseda, Ivan Séquardt (ČR)-místopředseda, Jean-Louis Capezzali (Francie), RichardKillmer (USA), Klaus Lienbacher (Rakousko), ZbyněkMüller (ČR) a Han de Vries (Nizozemí). Ceny byly přiznányvšem zúčastněným finalistům.1. cena – dvaadvacetiletému Ivanu Podyomovovi (Rusko),který zároveň získal Cenu Bohuslava Martinů za nejlepšíinterpretaci Koncertu pro hoboj a malý orchestr, 2. cenapětadvacetiletému Emmanuelu Lavilleovi (Francie)a 3. cena ex aequo třiadvacetiletému Janu Součkovi (Českárepublika), který postoupil do finále jako jediný z pěti českýchsoutěžících a devatenáctiletému Philippe Tondreovi(Francie), kterého porota odměnila také Cenou GustavaMahlera pro nejmladšího finalistu celé soutěže.Do oboru klarinet se přihlásilo celkem 161 kandidátů ze 37zemí a i v tomto případě vybrala, na základě audio nahrávky,soutěžního řádu a podmínek soutěže, komise ve složení JiříHlaváč, Jan Budín, Ludmila Peterková, Milan Polák, ValterVítek k účasti celkem 62 klarinetistů z 19 zemí: Belgie(1), Bělorusko (1), Čína (3), Česká republika (21), Finsko(1), Francie (3), Itálie (5), Izrael (1), Japonsko (4), Kanada(1), Korejská republika (3), Maďarsko (4), Německo (3),Polsko (1), Rusko (3), Slovensko (1), Slovinsko (1), Švédsko(1), Švýcarsko (2), USA (2). V prvním i druhém soutěžnímkole, konaném v Sále B. Martinů na HAMU se představilo56 soutěžících v povinně stanoveném repertoáru a povinněhraném zpaměti. Uvedeno bylo Grand duo concertant proklarinet a klavír C. M. von Webera a První rapsodie ClaudeDebussyho.Porota vybrala 11 kandidátů postupujících do 2. kola, v němžbyl repertoár volitelný. Výběr byl stavěn na jedné z klarinetovýchsonát Johannesa Brahmse a Camille Saint-Saënsea dále ze skladeb autorů 20. století - Malcolma Arnolda,Leonarda Bernsteina, Albana Berga a Miloslava Ištvana.Všichni účastníci druhého kola přednesli také „Tři studie“napsané Karlem Husou speciálně pro MHS PJ 2008 a věnovanéJiřímu Hlaváčovi.Tři finalisté ve spolupráci s Pražským komorním orchestrema dirigentem Jaroslavem Kyzlinkem povinně v Rudolfinupřednesli Koncert pro klarinet a orchestr A dur W. A.Mozarta. Dále 2 finalisté provedli Tema con variazioni proklarinet a 11 smyčců Jeana Françaixe a 1 finalistka Clarinettinopro klarinet a smyčce Ondřeje Kukala.O výsledcích rozhodla porota ve složení Jiří Hlaváč (Českárepublika) – předseda, Eduard Brunner (Švýcarsko) místopředseda,Hans-Christian Braein (Norsko), AlessandroCarbonare (Itálie), Michel Lethiec (Francie), Yuji Murai(Japonsko) a Valter Vítek (Česká republika). 1 cenu získalpětadvacetiletý Florent Charpentier z Francie, 2. cenu šestadvacetiletýIrvin Venyš z České republiky, jemuž porota rovněžpřidělila Cenu profesora Vladimíra Říhy pro nejúspěšnějšíhočeského kandidáta a 3. cenu čtyřiadvacetiletá JanaLahodná, rovněž z domácí klarinetové školy, která zároveňzískala Cenu Nadace Českého hudebního fondu za nejlepšíprovedení povinné skladby Tři studie Karla Husy.Pražská klarinetová třída Hudební fakulty AMU tím potvrdilaa obhájila své výsostné postavení v rámci evropskýchi zámořských univerzit a vynikající kvalitu výuky i studia.Vybraní laureáti obou kategorií budou účinkovat na zahraničníchfestivalech- Festival Pablo Casalse Prades, TicinoMusica či Mitte Europa. Soutěž, která je součástí přehlídkyod roku 1947 a jejíž kontinuita byla nedobrovolně v letech1952 a 1969 přerušena, objevila několik nových interpre-Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

pražské jaro 200811Petr AltrichterKredit © Pražské jaro – Zdeněk ChrapekbrnĚnská má vlastPraha, Obecní dům Miloš PokoraUž potřetí vystoupila Filharmonie Brno na Pražském jaruse svým novým šéfdirigentem Petrem Altrichtrem. Tentokrátse to týkalo dvou večerů, navíc zvlášť ostře sledovaných,jelikož šlo o zahajovací koncerty věnované Smetanově Mévlasti. Sledoval jsem ten druhý (Smetanova síň, 13. 5.) a předesílámrovnou, že šlo o večer inspirativní, nabízející řadusvěžích momentů, které jako by stokrát slýchané repertoárovédominantě vtiskly pečeť přirozeně prožívaného muzicírování.I samotný brněnský orchestr se na nich ukázal vevelmi dobrém světle, například první hráči u pultů dřev sipočínali přímo mistrovsky a celá smyčcová harmonie znělavzácně měkce a zpěvně. Vyšehrad zahájil Altrichter v rozvážnémmajestátním pohybu, od smyčcového rozvíjení tématubychom však očekávali větší legato a ne zcela ideálněmu vyšel přechod do druhého oddílu (Allegro vivo ma nonagitato). Ten se pak ale odvíjel pod mocným tlakem prokrvenéhozvuku s báječně zvýrazněnou basovou linkou a – pokudbychom zmínili některé z detailů – velmi citlivě vystiženoulinkou „terciového“ espressiva klarinetů. Rovněž závěr Vyšehraduse Altrichtrovi podařilo působivě vygradovat. Z množinyševelivých šestnáctinek Vltavy poněkud vyčníval jedenz klarinetů, hlavní téma ve smyčcích ale hladilo a skvěle znělyorchestru jak lyrické plochy, tak roztančené partie, umocněnézdravou nadsázkou. Šárka měla v úvodní partii znamenitýtah, v druhém oddílu (Più moderato assai) však vklouzlado příliš zatěžkaného tempa. V dalším oddíle (Moderatoma con calore) nás v unisonu s vysokými dřevy okouzlovalazpěvná linka primů, zatímco od rytmického a sforzatemzpestřeného Moderata jsme očekávali větší razanci. Žádnásporná místa jsem nepostřehl v básni Z Českých luhů a hájů,kterou Altrichter vystavěl s přesvědčivou logikou a orchestrjeho pokyny koncentrovaně realizoval. Za zvlášť vydařenéokamžiky bych zde přesto označil hned vstupní, trefně zvukověvystižené Allegro moderato, dále místo, kde se k fugatusmyčců přidává klarinet a fagot, skvěle sladěný chorus horen( i když ty trochu „spěchaly“) a opět rozkošně vypointovanýobraz tance v plnokrevném tutti. Pro první fáze Táboravolil Altrichter o poznání volnější tempo, ale samotný chorálv tutti (po subito crescendu) mu zněl v nádherně sytýcha působivě žesťově rozrezonovaných barvách. Ani stopy ponějaké akademické vznešenosti – právě takové partie jakoby dostávaly přirozeně civilní nádech. Zvlášť působivě se orchestruozývala ona dílčí chorálová figura horen, setrvávajícítvrdošíjně na stejném tónu a provázená chromaticky sestupujícílinií smyčců a také první citace celého chorálu mělaomračující účinek. V osminkovém úprku oddílu Molto vivaceněkteré partie až příliš splývaly na úkor čitelnosti jednotlivýchlinek (smyčce kontra dechy), nicméně celkový tah nadoraz akcentovaného závěrečného dílu (Più animato) opětvzrušoval. Obzvlášť logicky vyšel Altrichtrovi přechod mezivstupním dílem Blaníku a staccatovým šestiosminovým tématem,i když i pro tuto partii volil Altrichter opět poněkudnezvykle „usedlejší“ pohyb. V následujícím Andante nás vespolupráci s dalšími dechy okouzlil svým báječně frázovaným(a přitom nikoho jiného nekopírujícím) sólem 1. hoboj.Oddíl Tempo da marcia nasadil dirigent rovněž o něcopomaleji, než jsem zvyklí, ale s příchodem triol ve smyčcíchho správně přesvědčivě gradoval až k závěrečnému střetudvou ústředních témat celého cyklu. Opakuji – šlo o zajímavouinterpretaci, představující spíš spontánně muzikantskýnež za každou cenu vážně majestátní pohled na váženou repertoárovoudominantu české hudby a současně prozrazujícívelmi pečlivou přípravnou fázi. •

12 pražské jaro 2008orchestry z anglie, ruskaa maĎarskaPraha, Obecní dům Hana JarolímkováRovněž na letošním, již 63. ročníku Pražského jara, jsmese mohli setkat s několika světově proslulými symfonickýmiorchestry ze zahraničí, které nám i tentokrát připravilynevšední zážitky. Ať už to byl Hallé Orchestra Manchesterv čele s Markem Elderem, Petrohradská filharmonie s JurijemSimonovem, BBC Symphony Orchestra s Jiřím Bělohlávkemči Budapest Festival Orchestra s Ivánem Fischerem.A protože všechny se představily ve skvělé formě, prvořadýmznakem, jehož prostřednictvím bylo možné odlišitpřínos jednotlivých těles do hudebního života Prahy, bylanabídka programu, s níž na Pražské jaro přijely. A ta bylajistě pro náročnější posluchače atraktivnější v případě HalléOrchestra Manchester, jenž kromě Elgarovy První symfoniepředstavil Písně z cest Ralpha Vaughana-Williamse v podáníGeralda Finleye, a BBC Symphony Orchestra, který nadvou večerech předvedl kromě jiného i Kabeláčovu SymfoniiGerald Finley se představil skvělou interpretací Písní z cest Vaughna Williamse.Kredit © Pražské jaro – Ivan Malýč. 7, kde se role speakra skvěle zhostil dnes již čtyřiaosmdesátiletýOtakar Brousek, Šostakovičovu „Šestou“, BrittenovuSinfonii da requiem či Sukova olbřímího Asraela…gerald finley, hallé orchestramanchester a mark elderHallé Orchestra Manchester, nejstarší britský profesionálnísymfonický orchestr, který letos slaví 150 let od svého založenía Pražské jaro naposledy navštívil před sedmi lety (kdykromě Beethovenova Čtvrtého klavírního koncertu uvedlŠostakovičovu Desátou symfonii), přijel i letos, jak jsem jižzmínila v úvodu, s atraktivním programem. Uvedl jej DvořákovýmScherzem capricciosem, op. 66, kde sice mohl poněkudubrat na síle a břesknosti, ale jinak mu vyznělo nadočekávání „dvořákovsky“: s typickými ritardandy, pozdrženýmizačátky opakovaných frází, pouze jemně zdůrazněnouakcentací a dalšími podobně detailními finesami, které Dvořákovidodávají ten pravý lesk a výraz a jež většina zahraničníchorchestrů vůbec nebere v potaz. Své kvality však orchestrpřece jenom předvedl zejména až v následujících dvoudílech: v cyklu písní Songs of Travel Ralpha Vaughana Williamsea v Symfonii č. 1 As dur, op. 55 Edwarda Elgara.Sólového partu v díle Vaughana Williamse se zhostil předníkanadský barytonista, Gerald Finley, který hostuje nanejvýznamnějších světových operních scénách (londýnskouCovent Garden, kde zpíval například v dubnu Evžena Oněginapod taktovkou Jiřího Bělohlávka, Pařížskou operu činewyorskou Metropolitní nevyjímaje), spolupracuje s nejuznávanějšímiorchestry a s velkým ohlasem pořádá po světěi pravidelné pěvecké recitály. Na jeho provedení zmíněnéhopísňového cyklu, nazývaného rovněž „anglickou“ Winterreise,jsme se tedy všichni velice těšili – a rozhodně jsme jímnebyli zklamáni.Devět velmi emotivně vyznívajících, romanticky koncipovanýchpísní na slova Roberta Louise Balfoura Stevensonarámuje dvojice, zkomponovaná v pochodovém rytmu a vyjadřujícídvě odlišná poutníkova rozpoložení: nejprve jeho převažujícíradostnou náladu, s níž se vydává na cestu, a po té,na konci dlouhé pouti, víceméně odevzdanou únavu, provázenouvšak vnitřním vyrovnáním (hudebně vyjádřeným nádhernou,meditativně vyznívající dohrou orchestru) se vším,co ho během cesty – a tedy metaforicky i během celého jehoživota – potkalo. I ostatní písně však člověku doslova „zalezou“pod kůži. A to nejen díky bohaté harmonii a krásnýmmelodiím, ale i díky mistrovství Stevensonových básní a Williamsovanevšedního citu pro jejich zhudebnění. V neposlednířadě ovšem i díky lahodnému a technicky skvěle ovládanémubarytonu Geralda Finleye, který bezezbytku využilcelé výrazové škály, jíž je jeho ohebný, až kovově znějící hlasschopen, a tak dokázal každé písni vtisknout zcela neopakovatelnouatmosféru. Prožívali jsme tak nejen romantickésnění či jásavý pocit až bezbřehé radosti, ale i tíživý smutekbez konce a jakékoliv jiskřičky naděje. Obdivuhodná bylai spolupráce citlivě doprovázejícího, nesmírně barevně hrajícíhoorchestru s vynikající dechovou sekcí, suverénně vedenéhosvým šéfdirigentem, Markem Elderem, který se v plnékráse představil – kromě přídavku – Debussyho Slavností –především v následující Elgarově První symfonii. V ní ukázalnejen kompaktnost měkce znějících smyčců, skvělé žestěa cit pro krásu a vyrovnanost zvuku, ale i schopnost bohatédiferenciace výrazové, využívající i celé dynamické škály odnádherně znějících pianissim v naprostém zklidnění v závěrudruhé věty až po grandiózní finále věty závěrečné…

pražské jaro 200813otázky pro marka elderaCo pro vás znamená Pražské jaro a česká hudba?Poprvé jsem vystupoval na Pražském jaru před sedmi lety(s Hallé Orchestra Manchester tehdy, 22. 5., doprovodil IvanaMoravce v Beethovenově Klavírním koncertu č. 4 G dur,op. 58 a uvedl Šostakovičovu Symfonii č. 10 e moll, op. 93,pozn. redakce), a už tehdy to bylo pro mě nezapomenutelné.Snad i proto, že česká hudba je součástí mého života již velmidlouho. Vždyť první operou, kterou jsem kdy dirigoval,byla Smetanova Hubička! Od té doby jsem ale nastudovali několik oper a Glagolskou mši Leoše Janáčka či RusalkuAntonína Dvořáka, jehož tvorbě se budeme zanedlouho věnovatcelé tři týdny v Chicagu!A co je vaším cílem na postu šéfdirigenta Hallé orchestru?Samozřejmě být co nejlepší. Jedná se o nejstarší britský symfonickýorchestr (což už je samo o sobě zavazující), jehožkontinuální vývoj byl po smrti Johna Barbirolliho před 38lety poněkud narušen – a já bych na něj chtěl navázat a v jehotehdejším duchu pokračovat.otázky pro geralda finleyeProč jste si pro své pražskojarní vystoupení vybral právěPísně z cest Vaughna Williamse?Protože jsou to písně velice krásné, srovnatelné s písňovoutvorbou takových velikánů, jakými byli v této oblasti Schubert,Schumann či Hugo Wolf, a přitom nepoměrně méněuváděné. I ony se zabývají především pocitem osamění– podobně jako například Schubertův cyklus Winterreise,s nímž jsou srovnávány. A navíc si letos připomínáme odúmrtí jejich nevšedního autora rovných padesát let.A jak se cítíte v Praze vy?I já jsem v tomto krásném městě již podruhé. Poprvé jsemjej navštívil přede dvěma lety, kdy jsem se – v roce mozartovskýchoslav – účastnil provedení Dona Giovanniho ve Stavovskémdivadle a již tehdy jsem si ho s nadšením prohlédl.Navíc mě těší, že právě zde budu letos vystupovat se svýmdlouholetým přítelem, Markem Elderem. Známe se již totižvelmi dlouho, ale na koncertním pódiu se spolu sejdemepoprvé…petrohradská filharmonie a jurij simonovZleva Iván Fischer a András SchiffOd slavné Petrohradské filharmonie bych si přece jenompředstavovala slyšet poněkud jiný program, než který naPražském jaru představila 17. 5., a který sestával ze suityz Čajkovského baletu Labutí jezero a RachmaninovovýchSymfonických tanců, op. 45. Ne, že bych proti těmto světovéproslulým – a bezesporu krásným dílům měla nějaké výhrady,ale provedení kompozic, které nejsou tak notoricky známéči jsou dokonce v našich zeměpisných šířkách pro většinuz nás novinkou, by jistě bylo, alespoň pro určitou částpublika, nepoměrně přitažlivější. Zvláště pak proto, že Petrohradskáfilharmonie je vskutku excelentní orchestr, zcelavyrovnaný ve všech svých nástrojových sekcích, který jeopravdu radost poslouchat! Bohužel s ním navíc nepřijelani zprvu avizovaný šéfdirigent, Jurij Těmirkanov, který naPražském jaru s velkým úspěchem hostoval v letech 1973(SOČR), 1985 (Royal Philharmonic Orchestra z Velké Británie)a 1997 (Petrohradská filharmonie), ale Jurij Simonov,což – byť je v povědomí našich posluchačů (nebo možnáprávě proto) zapsaný ještě více – bylo patrně pro mnohénávštěvníky tohoto koncertu také do určité míry zklamáním.Nicméně budiž tomuto „náhradnímu“ dirigentovi přičtenoke cti, že vedle toho, že celý, zjevně pro něho rovněždokonale známý repertoár, který oddirigoval zpaměti, převzalbez jakýchkoliv změn a přesto, že i on je autorem jednéze suit z Labutího jezera, ponechal na repertoáru verziTěmirkanovu. Sled devíti částí tak před námi díky zvukověbarevné hře orchestru rozprostřel celou škálu výrazověbohaté, vesměs taneční Čajkovského hudby, kde se střídalymaďarské, španělské a neapolské taneční rytmy s rytmy valčíkua mazurky a sóla smyčců (především obou koncertníchmistrů skupiny houslí a cell) s neméně skvělými sóly zejménadřevěných dechových nástrojů (s jasně rovnějším tónem,než na jaký jsme zvyklí u našich orchestrů), ale i nádherněznějících trubek.I druhá polovina večera, věnovaná Rachmaninovovi, kde seopět mohli svým mistrovstvím hojně pochlubit zejména dechovénástroje, se víceméně nesla ve víru tance, který dostalpublikum zcela do varu, zakončeného bouřlivým potleskemve stoje a opakovaného i po přídavku.Doufejme tedy, že příští vystoupení tohoto jedinečného orchestrupřinese i o něco jedinečnější skladbu programu…andrás schiff, budapešŤský festivalovýorchestr a iván fischerO programové dramaturgii bychom mohli vést dlouhé debatyrovněž u závěrečného koncertu festivalu, na němž vystoupilvýborný Budapešťský festivalový orchestr v čele sesvým šéfdirigentem, Ivánem Fischerem. Již samotné uspořádáníjednotlivých skladeb, jejichž blok uzavíral – v našichkoncertních síních zcela netradičně – koncert pro sólový nástroj(v tomto případě Dvořákův Koncert pro klavír a orchestrg moll, op. 33), jistě inspirovalo k zamyšlení. A to nejen skalnízastánce již několik let na Pražském jaru opuštěného úzus Beethovenovou Devátou na konci festivalu, ale i ty, kteříjsou ve svých názorech mnohem benevolentnější. V tomtopřípadě totiž nejde ani tak o to, zda musí být sólový koncertpokaždé zařazen do první poloviny večera nebo alespoň předzávěrečnou orchestrální kompozici či nikoliv, nakonec pokudje natolik efektní, že večer dokáže vygradovat, proč ne,jestli je však zrovna tou nejvhodnější hudební formou, kterádokáže „s plnou parádou“ zakončit náš nejvýznamnější festival,o tom by se opravdu dalo diskutovat. Navíc večer zahájilatrojice drobnějších skladeb Antonína Dvořáka, Legendab moll, op. 59 č. 10, Nocturno H dur, op. 40 a jeden z letosna Pražském jaru (především v přídavcích) dokola omílanýchSlovanských tanců, kterým tentokrát byl Slovanský ta-Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

14 pražské jaro 2008nec A dur, op. 46 č. 5. Všechny uvedené kompozice, původněurčené čtyřručnímu klavíru (Slovanské tance a Legendy)nebo smyčcovému kvartetu (Nokturno), byly zinstrumentoványteprve dodatečně, a i když představují opravdové kompozičnískvosty, zahrané Budapešťským festivalovým orchestremnejen s noblesou a měkkostí, provázenými i plným pochopenímpro jejich půvab a intimnější ráz, svým víceméněkomornějším charakterem se pro vrchol festivalu přílišnehodily. Více vzruchu tedy přinesla až suita ze Stravinskéhomistrně zkomponovaného a zinstrumentovaného baletuPták Ohnivák, rovněž zahraná s velkým citem pro měkkost,barvu a plastičnost orchestrálního zvuku, tak typickou protělesa z evropského „Východu“, nicméně frenetické nadšenípublika, které se mnohdy nechá strhnout k neutuchajícímovacím i méně kvalitními výkony, se nekonalo. A to ani poskvěle zahraném Dvořákově Klavírním koncertu, v němž sesólového partu zhostil vynikající András Schiff, který nejenžezvolil jeho málokdy hranou originální verzi, vydání jejíhožfaksimile u G. Henle Verlag v Mnichově sám iniciovala podpořil velkorysým finančním darem, ale jenž věnoval jehonastudování jistě i nemálo času. Snad mě rušila počátečnínesouhra v závěrech frází, kde se sólista malinko zpožďovalza orchestrem, snad mi nesedly některé zvukem klavírui orchestru přehlcené pasáže, ale provedení, byť hýřilo předevšímkrásnými místy, z nichž jistě stojí za zmínku napříkladSchiffovo detailně promyšlené pojetí II. věty, Andantesostenuto, k pocitu opojení ani u mě tentokrát nedošlo. A užvůbec ne po nemastně neslaně zahraných přídavcích, Poeticképolce Bedřicha Smetany a už opravdu v tomto kontextu„otravném“ Dvořákově dalším Slovanském tanci (tentokrátč. 7, op. 46). Jakou vzpruhou mohl být například do programuzařazený u nás tak málo hraný Bartók, například jehoKoncert pro orchestr… •Česká filharmonie,polský komorní orchestra bbc symphony orchestraPraha, Obecní dům Petr Veberfilharmonikové se zdeŇkem mácalem,deborah polaski a rudolfem buchbinderemDeborah Polaski byla více než skvělou náhradou za onemocnělou Dagmar Peckovou.Programová sestava koncertu ve Smetanově síni (30. 5.)byla náročná, sólistické obsazení hvězdné. K České filharmonii(odmítající třetí měsíc mikrofony) se pro mimořádnýfestivalový úkol – uvedení Schönbergova monodramatu Očekávání– vrátil Zdeněk Mácal, aby ujistil o svých schopnostechpřipravit takovou partituru víc než dobře a o tom, žejde o událost. Posluchači se nakonec pro nemoc nedočkalipříjezdu mezzosopranistky Dagmar Peckové, pro kteroumělo jít o nový přesah do dalšího hlasového oboru; náhradouvíc než dobrou byla na záskok Deborah Polaski, umělkynězvučného renomé. Nárokům role situované na pomezí zpěvua deklamace, romantismu a expresionismu, dostála vynikajícímzpůsobem, dramaticky plně přesvědčivě a vokálně přesvšechnu exponovanou naléhavost kultivovaně. Monolog ženyputující noční tmou až k hrůznému nálezu je interpretačnímúkolem, který pěvkyně zvládla výborně. Jen v rovině hypotéz,bohužel, zůstává otázka, jak by se s úkolem srovnala Pecková.Monodrama Erwartung mělo opožděnou premiéru v Prazev roce 1924, je proto logické, že se k dílu tímto způsobem,tedy zařazením do programu prestižní přehlídky, nyní Prahapřihlásila. Je to ovšem dílo tak jedinečné až výlučné a festivalovépublikum tak různorodé a všeobecně nepoučené, žeasi z hlediska průměrného posluchače nelze vlastně hovořito události – provedení, jakkoli špičkové, zůstalo nedoceněno.Vklad filharmoniků a Zdeňka Mácala byl přitom rovněžnemalý, nicméně na sebe mimořádně neupozornil. Podobněspolehlivý byl doprovod Rudolfa Buchbindera v Brahmsově1. klavírním koncertu. Dílo zaznělo v masivní rozměrné podobě,jako příklad symfonismu zapojujícího sólový part plněintegrálně do finální podoby.otázky pro zdeŇka mácala Hana JarolímkováProč jste si jako jednu ze skladeb vybral pro pražskojarnívystoupení právě Schönbergovo Očekávání?Myšlenku nastudovat toto Schönbergovo dílo s Českou filharmoniía Dagmar Peckovou jsem nosil v hlavě již v době,kdy jsem na Pražské jaro připravoval Písně z Gurre, ponichž jsem rovněž delší čas toužil, protože vzhledem k ccačtvrtmiliónovému rozpočtu (samozřejmě v dolarech), nakterý jejich provedení v Americe rozpočítali, jsem je tamnikdy provést nemohl. Očekávání je však zcela jiné, a tonejen oproti dvanáct let komponovaným Písním z Gurresvým jednotným stylem, ale i velice, velice depresivním výrazem.Naštěstí trvá pouhých třicet minut, mně totiž stačíčíst pouze text, abych tomu pocitu bezbřehého zoufalství,které vyjadřuje, zcela propadl… A protože jsme nedávnoposluchačům s Pražskými symfoniky představili i Zjasněnounoc, podařil se mi vlastně díky tomu dokonce jakýsiSchönbergův minicyklus.A jak jste spokojen s náhradou za onemocnělou DagmarPeckovou, s paní Deborah Polaski?Velice. Hned včera při zkoušce, kam dorazila až na posledníchpadesát minut, jsme si padli do oka. Je velmi muzikální,celé dílo zpívá zpaměti a vzhledem k tomu, že žije jiždvacet let v Berlíně, má i perfektní němčinu…otázky pro rudolfa buchbindera Hana JarolímkováNarodil jste se v Litoměřicích. Máte na ně nějaké vzpomínky?Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

pražské jaro 200815Bohužel ne, od té doby jsem tam nebyl, ale doufám, že totak nezůstane.Pro své orchestrální vystoupení jste si vybral BrahmsůvPrvní klavírní koncert. Patří k vašim oblíbeným?Je dokonce jedním z mých nejoblíbenějších – a přestože jevelice těžký, vždy se jedná vzhledem k jeho orchestrálnímucharakteru a husté sazbě o boj orchestru se sólistou – mocse na to těším. Zvláště kvůli Zdeňku Mácalovi, s nímž mámza sebou už nejméně přes padesát společných vystoupení,takže už přesně víme, co každý z nás chce…Za odřeknuvšího Maurizia Polliniho jste převzal i celovečernírecitál, na němž kromě jiného zazní i BeethovenovyVariace na Diabelliho valčík. Kdy jste je zařadil do svéhorepertoáru?Teprve až po delší době, protože jsem Beethovena studovalpostupně – od těch nejsnazších skladeb. Variace na Diabellihotéma, jedno z posledních Beethovenových děl, patřík tomu nejgeniálnějšímu a zároveň interpretačně nejnáročnějšímu,co kdy napsal. Na tak hloupoučké téma 33 takskvělých variací! K jejich pochopení ale musíte dozrát…nigel kennedys polským komorním orchestremBrit Nigel Kennedy je velmi dobrý, ale také velmi výstředníhouslista. Počínaje punkovým účesem a kuriozním oblečením,přes vystupování na pódiu až po fotografie, jak koušedo houslí. Jeho koncert s Polským komorním orchestrem,v tomto případě rovnocenným partnerem, nikoli jen doprovodnýmtělesem, byl (26. 5.) očekáván jako ojedinělý, nenapodobitelný,jako mediálně přitažlivý. Sólista na sebe upozorňovaluž sestavou programu – pouhými dvěma houslovýmikoncerty, Mozartovým a Beethovenovým. Zahrál je, ažna pár svévolných okamžiků, velmi pěkně: v hudbě samotnéneexperimentuje tolik, jako v její prezentaci. Z extravagantníchgest a zábavných vět vystupuje čistý a zdravý tón,lyrika a styl. I tak byl nicméně například Mozartův Koncertpro housle a orchestr č. 4 D dur, KV 218 obohacen v kadencio nenápadně integrovanou minimalistickou pasáž… Pomalávěta Beethovenova Koncertu pro housle a orchestr D dur,op. 61 se naopak v hloubce prožitku vyloupla jako skvostná.Kennedy se nezapřel především ve věcech obklopujících oběskladby: už úvod večera byl originální, když nejprve zahrálpřídavek – sólového Bacha (Preludium z Partity č. 3 E dur,BWV 1006), s odůvodněním, aby si lidé za nemalé vstupnépřišli na své. Naopak po Beethovenovi přidával i s orchestrem,a to především rozsáhlou scénku v duchu cikánskéhudby, plnou improvizace. Právě v takových okamžicích je„Provokatér“ Nigel Kennedy svými „kousky“ publikum doslova uchvátil...Kredit © Pražské jaro – Ivan Malýtím, čím je typický: hudebním klaunem navazujícím snadnokontakt s posluchači, udivujícím ekvilibristikou sólové hry,slovním vtipem i situační komikou. Pro dokreslení: umí napříkladvelmi přesvědčivě naznačit, že bude přidávat dál,ale na poslední chvíli se jakoby rozhodne, že přece jen ne– nachytá vás a neodolatelně dohraje gag až do konce. Podobnýchmá v zásobě řadu. Přece jen převažují nad vlastníhrou. A konzervativnímu posluchači se zdá, že je to zbytečné.symfonický orchestr bbcs jiŘím bĚlohlávkemOba koncerty Symfonického orchestru BBC a jeho šéfdirigentaJiřího Bělohlávka patřily k vrcholným okamžikůmletošního festivalu a pokud se týká ukázky orchestrálníhoumění, pak mezi všemi ostatními symfonickými programyzvítězily.První večer ve Smetanově síni přinesl (31. 5.) hned v úvodumimořádnou událost – čtyřicet let po premiéře na Pražskémjaru poprvé znovu zazněla 7. symfonie MiloslavaKabeláče: pozoruhodné třívěté dílo nesoucí všechny znakyjeho symfonismu, tedy i soustředěnost, střídmost a naléhavost,v rovnocenném podílu však obsahující i recitovanéslovo. Interpretem byl Otakar Brousek. Kabeláč pozoruhodněpromyšleným způsobem řetězil slova z Nového zákona,podstatná a přídavná jména odkazující k věčnosti, kestvoření, k Božímu synu. Zaznívají více méně nepřetržitě,a přece soliterně, zaznívají jako podnět k přemýšlení, jakovýkřik, memento, jako otázka i odpověď. Oblouk skladbydává možnost pochopit jejich význam v hlubokém filozofickémkontextu. Sugestivní poselství partitury vyhmátl dirigentbezpečně a orchestr mu pomohl představu realizovatideálním způsobem. Kabeláčovu charakteristickou tématikusymfonie ztělesňuje ideálně. Právě pro taková díla bylskladatel komunistickým režimem umlčen.Místo původně ohlášeného Piotra Anderszewského zahrálapak Beethovenův Koncert pro klavír a orchestr č. 1 C dur,op. 15 Elisabeth Leonskaja – jemně, až poeticky, spolehlivě,obdivuhodně. Také doprovod byl vynikající, nikdy sólistkunepřekrýval, byl pozorný, stylově vyhovující. Vyvrcholenímvečera se pochopitelně stala Šostakovičova Symfonie č. 6h moll, op. 54 – v první dlouhé větě meditativně, až tragickyvážná, v dalších dvou krátkých břitká, strhujícím způsobemrytmická, pozitivní. Orchestrální brilance londýnského tělesaBBC se může v podobné partituře stát zřetelnou asi nejlépe.Orchestr hrál s obdivuhodným stylovým mistrovstvíma vcítěním, s přesností; hraje bez rutiny, dirigentovi udělá,co mu na očích a na rukou vidí. Přídavky nemohly chybět.První anglický (Bouře – jedna ze čtyř meziher z Brittenovyopery Peter Grimes) byl zvukově i hráčsky strhující, pokračovalk naprosté dokonalosti v kurzu tak jasně naznačenémŠostakovičem. Druhý český, to byl Slovanský tanec As dur,pravý opak. Tvárnost a chápavost tělesa je obdivuhodná.To se ostatně potvrdilo i druhý večer, kdy (1. 6.) hosté v přímémrozhlasovém přenosu uvedli dvě závažné skladby –Brittenovu Sinfonii da Requiem a Sukovu symfonii Asrael.První oplývala potřebným závažným výrazem i masivnímzvukem, druhá překvapila romantickým nábojem. JiříBělohlávek Asraela nepředstavuje na některých místechjako přehnaně citově drásavou, tragickou, snad až expresionistickouhudbu, ale zůstává co nejvíce v rovině lyriky.Hodinové dílo se svým orchestrem podal v ideální podobě,především niterné, plné pochopení a jemných odstínů, tak,jak jsme ho už dlouho neslyšeli a asi zase dlouho neuslyšíme.Je evidentní, že je s hráči v harmonickém vztahu, že jeschopen jim předat bohaté obsahy hudby a že oni, se svýmizkušenostmi z mnohotvárného repertoáru, je bezpečně

16 pražské jaro 2008Jiří Bělohlávek a Otakar Brousek při interpretaci Kabeláčovy VII. symfoniea ochotně realizují. Právě proto, pro dokonalost výsledkuz náročné, inspirativní a umělecky odpovědné spolupráceobou stran, se koncerty orchestru BBC jeví na letošnímfestivalu tak pozitivně. Druhý večer se také přidávalo. Jeotázkou, zda je to po Asraelovi úplně vhodné, ale vzhledemk nesentimentálnosti souřadnic, v nichž se orchestr (třebai při festivalu Proms) pohybuje, to bylo logické a Jiří Bělohlávekpřesvědčil, že je to i možné. Začalo se klidnějšíDvořákovou hudbou a končilo Elgarovým známým „královským“pochodem, téměř ikonou Proms.otázky pro jiŘího bĚlohlávkaJaké to je být s londýnským orchestrem BBC v Praze?Smetanova síň byla po třináct let, když jsem býval šéfemorchestru FOK, mým domovem. Takže je nejen ctí, ale takéradostí nyní moci přijet.Co říkáte skutečnosti, že váš orchestr vyzval Rozhlasovésymfoniky k zápasu v kopané?Trochu mě to zaskočilo. Pravda je, že v Pražské komornífilharmonii byla fotbalová vášeň mohutná. Jsem přítelemmimohudebních aktivit, ale ne před koncertem. Ale v případězápasu pět plus jeden je snad riziko zranění menší.otázky pro andrewa haverona,koncertního mistrasymfonického orchestru bbc Petr VeberPokolikáté jste v Praze?Já osobně poprvé, ale kolegové už tu byli mnohokrát. Kdyžse člověk po Praze rozhlédne, nemůže se divit, že takovépěkné místo inspiruje. Dává mi také větší smysl hudba,kterou s námi Jiří Bělohlávek připravuje, když vidím, odkudpochází. Je pěkné, že nás vzal, obrazně řečeno, k sobědomů.Jak se vám s ním pracuje?Do orchestru, po němž se v poslední době žádalo hodněsoudobé hudby, přinesl možnost upomenout se na tradice,na českou hudbu, na Brahmse… V době, kdy se po nás chceněco jiného, se s ním můžeme cítit bezpečně. Ale zažili jsmes ním také skvělé večírky, a to se nedá říci zdaleka o každémdirigentovi. Je výborným hostitelem, naše „mejdany“ majíbáječnou atmosféru.Kredit © Pražské jaro – Ivan MalýCo říkáte hudbě Miloslava Kabeláče?Myslím, že orchestr má schopnost číst rychle nové partitury.U Kabeláče je problémem spíš jeho notace, ale když kódpochopíme, tak už jeho Sedmá symfonie není těžká k hraní.Nerozumíme úplně každému přednášenému slovu, ale vímeo filozofickém vyznění skladby. U Sukova Asraela je důležitýzvuk, balanc, nalezení stylu… Náročný úkol. Věřím, žev Praze bude ještě lepší ohlas než v Londýně. •dvakráts pražskými symfonikyPraha, Obecní dům Miloš Pokorachristoph ess a krzysztof urbaŃskiŠestadvacetiletý Polák Krzysztof Urbański, loňský vítěz dirigentskésoutěže Pražského jara, dostal na letošním festivalovémročníku příležitost řídit Symfonický orchestr hl. m. PrahyFOK (Smetanova síň, 22. 5.), kterou využil, aby se námodvážně představil ve známých, tedy posluchači zvlášť pečlivěsledovaných repertoárových dominantách. Večer ale zahájilhudbou 2. poloviny 20. století, a to skladbou pro komorníorchestr s názvem Orawa od soudobého polského skladateleWojciecha Kilara. Jde o čítankově přehlednou kompozici zroku 1986, tedy z doby, kdy už její autor dávno rezignoval naavantgardní skladebné postupy, aby se v duchu minimalismupřiklonil k co nejprostšímu způsobu hudebního vyjadřování.V Orawě k tomu navíc přistoupila snaha uplatnit jakovýchozí tematické modely typické folklorní rytmické a melodickévzorce, ale nikoli tak, aby je autor přetavil žárem moderníhudební představivosti do dosud nepoznaných témbrů,ale tak, aby je pouze zjednodušeně citoval a tyto citace pakosvětloval z různých úhlů. Hudba zde před námi plynula jakopásmo symetricky tvarovaných modulujících nebo prostě zvukověnarůstajících pláství, všechny postupy se odvíjely na prvníposlech čitelně a se zřetelně vnímanou logikou. Bylo v tomněco sympaticky čistého, ale současně až příliš cudného, jakoby se skladatel vzdával celého jednoho výrazového rozměru.Urbański s FOKem se této skladby zhostili výtečně, kroměnádherně vyrovnaného zvuku udivovala zvláště dirigentovajemně vycizelovaná práce s rytmem i dynamikou. Znamenitě,navíc zpaměti (!), rozkrýval mladý dirigent i orchestrální složkuMozartova 2. hornového koncertu Es dur. Zvuk, kteréhomladý dirigent dociloval, byl báječně vyrovnaný a po dynamickéstránce velmi citlivě modelovaný. To dávalo velký prostorrovněž mladému sólistovi, teprve čtyřiadvacetiletému německémuhornistovi Christophovi Essovi. Tím spíš, že tento vítězloňské festivalové soutěže dával ve svém přístupu k Mozartovipřednost hlavně co nejkultivovanější a kouzelně probarvenézvukovosti, zatímco svůj spontánní prožitek trochutlumil. Oproti tomu Beethoven, kterému byla věnována celádruhá půle včera, se už zdál nad síly mladého dirigenta. PředehraEgmont ještě Urbańskému vyšla (velmi zajímavě decrescendovanévstupní unisono, přesvědčivá akcentace, nádherněvláčné horny, mistrovsky vypointovaný závěr), i když užzde mi vadilo na jeho pojetí něco akademického, jakoby málorozohněného. Na Beethovenově Osudové se tento překvapivěakademicky chladný přístup projevil ještě výrazněji. Snahao co největší preciznost a zvukovou vyrovnanost, dosahovanouvzorně detailním gestem nestačí, pokud do interpretace nevstoupíumělcovo srdce. Urbański Osudovou spíše kreslil nežprožíval – onen obrovský tah z první věty téměř vyprchal, druházněla přesvědčivěji, Scherzo vzrušovalo v rozvířené partiibasů (v tempu, které bylo až nad síly orchestru) a čtvrtá věta,stejně jako první odvíjená až v příliš akademickém duchu, sevzepjala k extatickému výrazu až v závěru.

pražské jaro 200817václav hudeČek, jan páleníČek a jiŘí koutPamátce legendárního houslisty Davida Oistracha, který bývalod roku 1946 až do roku 1972 jedním z nejpřitažlivějšíchhostů Pražských jar, věnovala letošní festivalová dramaturgievečer Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK vedenéhojeho šéfdirigentem Jiřím Koutem, na němž zazněladvě stěžejní díla Johannesa Brahmse – Dvojkoncert a mollpro housle, violoncello a orchestr a 4. symfonie.U sólového partu Brahmsova Dvojkoncertu nemohl pochopitelněchybět přímý Oistrachův žák Václav Hudeček, kterýsi spolupráci se slavným Oistrachem jako mladík na Pražskémjaru sám vyzkoušel, při čemž jako další sólista dostalzaslouženě prostor violoncellista Jan Páleniček, držiteldvou nedávných prestižních ocenění (mj. Music MagazineAwards 2007 za výkon Smetanova tria, jehož je zakladatelem).Vstupní akordický monolog k 1. větě Brahmsova Dvojkoncertupodal Páleníček v čistých, tónově pevně fixovanýchkonturách a s mužně pregnantním výrazem, což se zajímavěodráželo od „noblesněji“ romanticky cítěného projevu Hudečkova,jehož kouzlo se do dlouhé orchestrální mezihry stálestupňovalo. Také Páleníček jakoby s Brahmsovou hudbous každým dalším taktem stále více srůstal – bylo to znát zvláštěv místě, kde přichází onen tlak naléhavých modulačníchrozkladů, které cellista sugestivně prožíval. Kout pojímalBrahmse v širokodechých obloucích, jednotlivé díly mu přirozeněsrůstaly, frázování působilo uvolněně a určité rezervybylo možno postřehnout jen v několika málo okamžicích,například na konci už zmíněné dlouhé orchestrální mezihrynebo na drobet utlumených nejvyšších polohách primů.Posledně zmíněnou výtkou si ovšem nejsem sám zcela jist,z místa, odkud jsem výkon poslouchal, se mi i Hudečkovyhousle zdály v nejvyšších polohách méně svítivé, než jsmeu tohoto houslisty zvyklí, což může padat na vrub kolísavéakustice auditoria. V Andante jsme byli svědky koncentrovanéhomuzicírování všech složek reprodukčního aparátu, zaokamžik blaženosti bych označil všechna ona jímavá, báječněsladěná unisona hlavního tématu, na němž se podílejí obasólisté. Ve Vivace bylo možno v sólistické složce postřehnoutdrobné nepřesnosti a také partie tutti ve forte zněly občasmálo prokrveně, celkový gradační tah tohoto dvojkoncertuvšak zůstal zachován.Houpavé téma vstupního Allegra non troppo Brahmsovy 4.symfonie modeloval Kout rovněž v přirozeně širokodechýchfrázích, i když od místa, kde nastupují v marcato fanfárovémmotivu horny, bychom mohli od hudebního proudu očekávatvětší dynamickou pestrost. Velmi působivého napětí vestejném modelu však dosáhl dirigent o něco později (staccatodřev, horen a hlubokých smyčců) – šlo o zvlášť působivýmoment a takových spolu s dalším rozvíjením věty přibývalo.Úvodní téma 2. věty v dechové harmonii, které přebírajív nádherném kontrapunktu s klarinety pizzicato smyčce,jako by dostalo v Koutově podání výraz naléhavé prosbya následující stupňované arco smyčců pak zapůsobilo jakozázrak, stejně jako postupně se rýsující kontury onohovšeobjímajícího tématu smyčcové harmonie, předjímanéholinkou vysoké polohy cell. Také jednotlivá nástrojová sóla(klarinet!) demonstrovala, že se orchestr na tuto interpretacipříkladně koncentruje. Scherzózní Allegro giocoso mělov Koutově podání zdravě spontánní výraz (trefně vypointovanýskluz k sforzatově zatěžkané subdominantě, subitopiano po fortissimových akordických vpádech, znamenitéhorny v oddíle Poco meno presto). V passacaglii 4. věty bylomožno postřehnout některé nepřesnosti, věta však mělaopět zdravě spontánní tah a také kompoziční logika onohogeniálního třicetidílného variačního řetězce byla příkladněčitelná. Vedle přesvědčivě vygradovaného závěru nám dlouhoutkví v paměti zejména variace, začínající expresivnímsólem flétny nad synkopovanými smyčci s hornou. •soČr s jeremiášem,dvoŘákem a prokofjevemPraha, Obecní dům Miloš PokoraPro předposlední festivalový večer (Smetanova síň, 3. 6) bylangažován Symfonický orchestr Českého rozhlasu vedenýVladimírem Válkem. Program, věnovaný 85. výročí založeníČeskoslovenského rozhlasu a obětem totalitních režimů, zahájilasymbolicky Jeremiášova Fantazie na staročeské chorályTenť Pán velí se nebáti – lapidárně tvarovaná kompozicekombinující svatováclavský chorál se jmenovanou písní husitskou,s odstupem času, bohužel, pociťovaná jako ne zceladostatečně vypointovaná a vygradovaná. Válek ale její logikurozkryl čitelně, a to zejména prostřednictvím rozvážně majestátníhotempa, trefnou individualizací jednotlivých hlasovýchlinek a logickým frázováním, byť v trochu konstantnídynamické hladině. Velký zážitek slibovalo kompletní provedeníDvořákových Biblických písní v autorově a Zemánkově(druhá půle cyklu) orchestrální verzi a za účasti umělcepro tento počin nanejvýš povolaného – barytonisty IvanaKusnjera. Ve spolupráci přesně spolupracujícího orchestru(nejpřesvědčivěji to bylo znát na písni deváté) se tento cykluspřed námi odvíjel v celé své nádherné prostotě a zároveňvelebnosti, určitý předěl mezi zvukově prokrvenou instrumentačnísložkou první pětice písní a poněkud zjednodušenouorchestrací druhé pětice byl znát. Kusnjer zvládl svůjpart mistrovsky, jeho baryton zněl čistě, vroucně, prostě a ažpříkladně civilně, beze stopy přidaného efektu, a přitom vevšech polohách nádherně barevně. Jediné, co mě trochu rušilo,bylo to, že ho v některých místech, zejména tam, kdevokální linka postupuje společně s nástrojovými linkami, orchestrpřekrýval (ale pozor, už několikrát jsem se přesvědčil,že to mohlo částečně připadat na vrub akusticky méně šťastnéhomísta, odkud jsem výkon sledoval). Blažený okamžikpřišel v druhé písni, v místě, kde vokál provázejí klarinety.Třetí píseň vzrušovala svou výrazovou hloubkou, v sedméjsme prožívali zvlášť silný okamžik v místě, kdy do kombinacevokálu s orchestrem promlouvá flétna, a snad za nejjímavějšímomenty jsme vděčili Kusnjerovi v písni Hospodinje můj pastýř a v závěrečném, blaženě radostném čísle ZpívejteHospodinu píseň novou.Druhá půle včera patřila Prokofjevově Páté symfonii, kterávyzněla v podání Rozhlasových symfoniků pod Válkovou taktovkoujako zažité repertoárové číslo, prozrazující zkušenosti pečlivou přípravnou fázi, i když v detailnějším pohledu byloIvan Kusnjer a Vladimír Válek při provedení Dvořákových Biblických písní.Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

18 pražské jaro 2008možno postřehnout některé rezervy. Sladěné a jednotně frázovanévstupní unisono Andante 1. věty přirozeně vstupovalodo stále se zhušťujícího přediva pestře rytmizovaných hlasů,celý expoziční díl 1. věty měl elektrizující spád. Od vedlejšíhotématu (vysoká dřeva a smyčce) bychom čekali větší výrazovýa hlavně dynamický zvrat směrem k subtilnímu výrazu,návrat hlavního tématu v pianissimu cell a kontrabasůale už byl velmi působivý, stejně jako další fáze této věty.V Allegru marcato 2. věty demonstrovaly smyčce, s jakoujistotou dovedou udržet potřebný švih prostřednictvím posedleopakovaného staccatového ostinata a pozadu nezůstávalyani rozkošně rytmizované dechy (přesnost šestnáctinovýchfigur). I zde však, bohužel, zmíněný akustický handicapzpůsobil, že se dřeva v sousedství kouzelně rozrezonovanýchžesťů jako celek ozývala až příliš z pozadí. První díl Adagiaby si zasloužil o poznání větší espressivo v místě, kde smyčcepřebírají hlavní téma, v dalších fázích však už tato větapromlouvala se vším svým lyrickým nábojem, rozkročenoumelodikou (předjímající skladatelovu „Sedmou“) a efektemstřídání mocně kontrastních ploch plnou silou. Finále, zprvuodvíjeném jako „řídká“ imitace, ale postupně stále zhušťovanéma hlasově komplikovanějším, vtiskl Válek báječnýrytmický tah a v závěrečné vřavě, kde mohutné orchestrálníplénum umocňují plně obsazené žestě, baterie bicích, klavíri harfa, přiváděl posluchače doslova do extáze. •hvĚzdný veČers editou gruberovouPraha, Rudolfinum Jaroslav SomešJsou koncerty, které vystačí na krátkou recenzi. Jiné, kteréžádají poctivý kritický rozbor. A pak jsou takové, o nichžtéměř není možné psát. Lze se vlastně jen pokusit o zachycenítříště nezapomenutelných impresí anebo vršit superlativy,které ovšem sílu uměleckého zážitku stejně nevystihnou.Recitál světově proslulé koloraturní sopranistky EdityGruberové, konaný 25. 5. v Rudolfinu, byl přesně takovýmpřípadem. Patřil k hvězdným vrcholům letošního ročníkuPražského jara.Pěvkyni doprovázel Symfonický orchestr Českého rozhlasuřízený jejím manželem, dirigentem Friedrichem Haiderem.Na zahájení večera se blýskl vervním provedením neprávě snadné Mozartovy předehry k singspielu Divadelníředitel. A pak už hlediště dlouhotrvajícím bouřlivým potleskempřivítalo paní Gruberovou. Hned jako vstup si vybralamimořádně obtížné číslo, árii Konstance Martern aller Artenz Mozartova Únosu ze serailu, téměř prověrku technickébravury koloraturního sopránu s obávanými rozsahovýmiskoky. Zvláště strmé výšky a práce s dynamikou doslovabraly dech. S každým následujícím číslem nadšení publikastoupalo. Další program večera byl totiž složen z árií opervelkých skladatelů bel canta, Donizettiho a Belliniho a z podáníEdity Gruberové se zdálo, že tito mistři psali svá díla proni, pro závratnost jejího pěveckého umění. Scénu z árie Luciez Lammermooru Il dolce suono ze 3. dějství stejnojmennéDonizettiho opery dokonce přerušil po známém „dialogus flétnou“ jásot a aplaus publika. Nebyl projevem divácké nekulturnosti,nýbrž spontánní emfazí nad tím, jak dokonalese lidský hlas dokázal proměnit v hudební nástroj a soutěžits jiným nástrojem. I když je paní Gruberová na koncertnímpódiu soustředěna na pěvecký výkon, právě v Lucii jemnégesto či letmý pohled byly výmluvným a nadmíru působivýmhereckým dotvořením árie. Aplaus po kavatině vpadl také doznámé vstupní árie Belliniho Normy Casta diva, v níž pěvkyněopětovně prokázala, že je důstojnou nástupkyní legendárníchprimadon 19. a 20. století. Program uzavřela vděčnáEdita Gruberová připravila posluchačům nezapomenutelný zážitek.(ale krajně nesnadná) árie Lindy z Chamounix Oh, luce diquest´ anima z 1. dějství stejnojmenné Donizettiho opery.Pro každého z nás, kdo uměleckou dráhu Edity Gruberovésledujeme delší čas, to bylo nové vzácné setkání svědčícío tom, na jaké výši se její hlas neochvějně drží. Ba, zdá se,že léty nabývá majestátního, kovovějšího lesku, aniž by tímztrácel cokoli na své lehkosti a ohebnosti. Jeho technickéovládání je naprosto suverénní, jako by pro něj nic nebylonemožné. Koloraturní pasáže jsou tu prosty jakékoli samoúčelnostia plně vycházejí z dramatické situace daných postav.Zjev Edity Gruberové, to je dokonalá harmonie uměleckéosobnosti a uměleckého projevu.Výkon orchestru a dirigenta byl v průběhu celého večera vícnež spolehlivý. Kromě Mozarta zazněly jako samostatná orchestrálníčísla dvě efektní břeskné předehry, k DonizettihoRobertovi Devereux a k Belliniho Normě, a dále tři ukázkyz díla Ermanna Wolfa-Ferrariho, preludium a intermezzoz buffy Čtyři hrubiáni a předehra k jednoaktovce Zuzaninotajemství.Ty připomněly nejen skladatele u nás neprávem zcela opomíjeného,ale projasnily celý večer hudební hravostí a svěžestí.Dirigent Haider zaslouží uznání i za to, že plně ctil autorya nekrátil orchestrální pasáže v pěveckých číslech (úvodk árii Konstance, závěr árie Normy).Mohutný aplaus na konci večera si vynutil přídavky – finálníscénu Beatrice di Tenda ze stejnojmenné Belliniho operya scény Adély ze Straussovy operety Netopýr. Paní Gruberovanesáhla po známé Adélině árii Mein herr Marquis,nýbrž po výrazově vděčnějším vstupu ze 3. dějství Spiel´ ichdie Unschuld vom Lande. V kontrastu k předchozímu programuv něm k rozjaření sálu předvedla s nesmírným šarmema půvabem širokou komickou škálu svého pěveckéhoi hereckého umění. Vyprodaná Dvořákova síň šílela nadšením.Šílela právem.otázky pro editu gruberovou Petr VeberJak vzpomínáte na rok 1979, kdy jste poprvé po odchodudo Rakouska mohla jako sólistka zájezdu Vídeňské státníopery do Prahy se Straussovou Ariadnou na Naxu opětnavštívit Československo?Byla to velká chvíle, ale spojená s velkými nejistotami. Mělajsem sice už rakouský pas, ale nebylo to tak jednoduché.Vypadalo to nejdříve, že do Československa nebudu kvůlizdejším podmínkám smět. Dirigent Karl Böhm, který měplně uznával, však prohlásil, že beze mě do Prahy soubornepojede. Nakonec jsem tedy povolení dostala. Dal mi záruku,že nejsem vystavena nebezpečím. Na hranicích jsmevšak šli přes tři kontroly a u té poslední pohraničník dlouhoprohlížel můj pas, pak s ním někam odešel… Bála jsem se,že dostanu želízka. Trvalo to dlouho, ale ostatní mě neopus-Kredit © Pražské jaro – Ivan Malý

pražské jaro 200819tili. Nakonec jsem se přes hranice dostala. Jak jsem zjistila,pochybnosti vznikly, protože mi chybělo razítko z předchozíhokontrolního stanoviště.Pražské jaro a Český rozhlas naplánovaly váš recitál jakopřímý přenos. Znamená to, když jsme se nedávno dověděli,že koncert nebude přenášen, ale jen zaznamenáván, žepřijíždíte v indispozici?V žádném případě – ale o přenosu se nikdy s Pražskýmjarem nejednalo. Přímý přenos je znásobeným stresema v cestě mi stojí moje perfekce. Tolik zkoušek s orchestremnemáme, abychom dosáhli takového stupně spolucítění, žebych se tam postavila úplně relaxovaně. Chci si tento koncertužívat jako zpěvačka, ne se stresovat.Je titulní role v Belliniho Normě skutečně tak výjimečněobtížná? I vy sama jste se k ní dostala poměrně pozdě.Pozdě? Vždyť ještě nejsem v hrobě! Dnes je móda být v pětadvacetisuperstar, na vrcholu. Je pravda, že jsem na začátkuv Banské Bystrici zpívala Violettu a ve Vídni po mně najednouchtěli jen Floru… Slyšela jsem tamní Traviatu a říkalasi v lóži, že bych to uměla lépe! Šest roků jsem musela veVídni vystupovat v malých rolích, chodila jsem na představení,pozorovala jsem jako začátečnice kolegy… Ale bylo to takdobře. Začala jsem naštěstí stavět svůj pěvecký dům od základů.Pak přišel Mozart… A když mi dali Violettu, za kteroujsem bojovala, třásla se mi při první zkoušce kolena – zjistilajsem, že je to jinak, než jak jsem to vše viděla z té lóže! Ažpo Zerbinettě, kterou jsem zpívala od roku 1976, šla mojekariéra jako raketa. Norma je v tom pěveckém domě absolutnístřecha, takže jsem šťastná, že přišla až nyní. O tónynejde, ale o zkušenosti celého života, které tato role vyžaduje.Norma je kněžka, je zamilovaná, má s Římanem děti,má rivalku… Jak to vše chcete zažít a zahrát v pětadvaceti,to zoufalství, tu prázdnotu duše…?! Všechno tohle přitomv hudbě je – Norma je Belliniho nejúžasnější dílo.Připomínáte si letos čtyřicet let na jevištích. Slavíte?Výročí se vztahuje k 19. únoru 1968 a k Bratislavě. (V tenden debutovala paní Gruberova na jevišti – v roli Rosinyv Rossiniho Lazebníku sevillském, pozn. red.). „Oslavila“jsem ho letos v Barceloně v opeře Lucrezia Borgia. Předdvěma roky jsem změnila techniku a zpívá se mi ještě lépe.Vedlo mě k tomu poznání téměř medicínské.Které mimořádné umělecké úkoly vás čekají?Norma a Puritáni v Mnichově, galakoncert v Bratislavěa velké turné Vídeňské státní opery po Japonsku, kdemá být na programu Roberto Devereux a čtyři galavečery.V září mě také čeká Zerbinetta v Ariadně na Naxu ve Vídeňskéstátní opeře, kde ji zpívám od roku 1973. To je role,která mi působí radost. •dvakrát vitalij berzonPraha, Obecní dům, Rudolfinum Vít Roubíčekse slovenskou filharmonií...Alespoň pětinou volných sedadel zívající Smetanova síň hostila19. 5. na koncertě Klubu přátel Pražského jara Slovenskoufilharmonii s jejím šéfdirigentem Petrem Ferancem.Program otevřela znamenitá Ouvertura giocosa k poctě svéhoautora, vloni zemřelého Ilji Zeljenky, jednoho z vůdčích talentůa výrazných osobností slovenské poválečné hudební scény.Duchaplná třídílná Ouvertura vyrůstá z jediného výrazně rytmizovanéhotématu, je brilantně orchestrovaná a poskytujevšem nástrojovým skupinám možnost efektně předvést svéumění. Dosti rozvolněnou tonalitu „podržela“ výtečně zvládnutátektonika, takže Zeljenkova necelou čtvrthodinu trvajícískladba posluchače – v neposlední řadě díky soustředěnémuvýkonu filharmoniků – více než zaujala.Jako sólista Beethovenova Pátého klavírního koncertu (Esdur, op. 73) usedl ke klavíru sympaticky diabolický třiašedesátiletýRus Vitalij Berzon (nerozumím agenturní praximást veřejnost desítky let starými podobiznami interpretův programových brožurách, jako kdyby zralost byla uměnína škodu) a nenechal nás na pochybách, že je hrdým zástupcemruské klavírní školy. Jeho svrchovaná technika (nádherněvyrovnané, husté, ale ne hysterické trylky) s minimemkazů, nesmírný fyzický fond a dokonalý cit pro plynulý hudebníproud z něj učinily skutečného hrdinu večera, jenžse posléze nadšeným posluchačům odvděčil skrjabinovskýmpřídavkem. Dirigent Feranec sice sólistu doprovázel s velikoupokorou, takže klavírní part nikde nezanikal (skoro ažnaopak, občas hrály prim nedůležité figurace klavíru a orchestrse držel pořád v pozadí), ale celkově výkon orchestruv roli doprovazeče příliš nepřesvědčil: ve většině nástupů seklavírista s orchestrem zkrátka nesešli a matný výkon Bratislavskýchkorunoval rozpačitý, co do souhry rozostřený závěrskladby.Ti mnozí, kdož po přestávce před symfonickými Metamorfózamislovenského „klasika“ 20. století Eugena Suchoně –jehož sté výročí narození si připomeneme 25. září – Smetanovusíň opustili, prohloupili, protože přišli o (orchestrální)dominantu programu. Nejhranější Suchoňovo symfonickédílo z roku 1953, které se dočkalo i klavírní verze, je summoutvůrčího myšlení první poloviny skladatelova života.Mistrovsky orchestrovaná skladba je posluchačsky i hráčskyvděčná – však také bylo cítit, s jakou chutí orchestr maluješiroká zvuková plátna a prožívá hudební dramata i lyrickázamyšlení. Pro českého posluchače byla na hudební řečiMetamorfóz zajímavá snadno rozpoznatelná a nesmazatelnástopa Suchoňova pražského učitele Vítězslava Nováka,a to tím spíše, že Novákův kdysi oficiálně podporovaný duchovnívliv na slovenské skladatele současná slovenská historiografienazývá „totalitní mytoideologií“. Festivalová bipolaritaSuchoň–Zeljenka tak vytvořila v podání slovenskýchfilharmoniků poučný hudebně historický most mezi špičkovýmizástupci slovenského tradicionalismu a modernismu....a v nokturnuOčekávání, jak Vitalij Berzon obstojí v sólovém koncertu, senaplnilo v nokturnu (začátek 21.30, bez přestávky) 22. 5. v Rudolfinu.Příjemně neokázalá klavíristova osobnost se ovšemukázala být pohříchu typickým představitelem první ligy (nikoliextraligy!) ruského „pianízmu“. Při zdolávání nástrahtechnicky i přednesově veleobtížné Prokofjevovy Šesté sonáty(A dur, op. 82) jsme si mohli vychutnávat klavíristovu téměřneomezenou fyzickou sílu a technický nadhled, smysl pro souvislostformy a neulpívání na detailech, a také posluchačskýpocit bezpečí a soustředění se na umělcův výkon, ale již sezřetelně rýsovaly Berzonovy meze. Kromě leckde – vzhledemk Prokofjevově husté sazbě – střídmější pedalizace mi chybělaona sršatě sarkastická „richterovská“ rafinovanost, bez nížnení Prokofjev opravdovým Prokofjevem. Jestliže klavíristauspokojivě zvládl bleskový přechod do hájemství romantismua v Brahmsově Intermezzu A dur, op. 118/2 pěkně vystihl skladatelovumužnou citovost, dalo se ještě o jeho málo originálním,avšak přesto zvukově vytříbeném přednesu mluvit jakoo pokorné službě notovému zápisu. Příští skladba, Chopinovaslavná Balada č. 3 As dur, op. 47, však obnažila hlavní slabinuBerzonova festivalového výkonu: jeho technicky nenapadnutelnýChopin nejenže nehýřil emocemi a působil, jako kdybyto pianistu moc nebavilo a najednou jej přepadla únava, ale do

20 pražské jaro 2008zoufale obehrané skladby navíc bůhvíproč neinvestoval žádnývlastní názor a jeho interpretace ustrnula na úrovni prvotřídníkorepetice. Schumannova Arabeska C dur, op. 18, přídavkovádrobnička, již jsme chápali jako dramaturgicky naordinovanénadechnutí se před závěrečným furóre, se kupodivustala nejzdařilejším číslem programu – s opravdu mistrovskyzvládnutým úhozem a skvěle vypointovanými (v amatérskýchkreacích nudou hrozícími) sudými částmi „třípětidílné“ formy.Finálním číslem, Lisztovou Uherskou rapsodií č. 2, Berzonpředchozí dojmy zpečetil. Úctyhodný technický výkon nepodpořilanoblesa a elektrizující napětí, a z beztak vnějškověladěné kompozice se tak stala pouhá „řachanda“, jež mravenčínožičky charizmatického výkonu po mých zádech nerozeběhla.Ušlechtilým uherským kraválem ošálená posluchačskávětšina si na vděčném klavíristovi vynutila tři přídavky.otázky pro vitalije berzona Vladimír ŘíhaProč vás slyšeli pražští posluchači poprvé až ve vašich 62letech?Od roku 1967 jsem měl zákaz vycestovat z tehdejšího SSSR,takže jsem vypadl z pozornosti na Západě i v bývalé východníEvropě. Ten zákaz padl až za Gorbačova v roce 1988. Poprvéjsem se ale ve vaší zemi představil již přede dvěma letyv Českém Krumlově, nyní debutuji konečně v Praze.Jak se stane, že vítěz soutěže v Paříži 1967 tak zmizí?Stačilo, abyste se někomu znelíbil, či vás nějaký donašeč udala bylo to. Představitelé státní moci začali prostřednictvímministerstva kultury na všechna pozvání odpovídat, že jsemnemocen, až přestala chodit. Ale pro vlastní zemi jsem nezmizel,tam jsem mohl hrát bez problémů.Dozvěděl jste se, co se vlastně stalo?Nikdo mi nic neřekl, to se ani nepředpokládalo, ale tuším,že mne někdo udal za vyprávění vtipu o Brežněvovi.Sám jste produktem ruské klavírní školy, existuje ještě?To nebyl nikdy monolit, existovaly rozdíly, které cizina tolikneznala, třeba mezi moskevskou a leningradskou školou.Já jsem z Petrohradu, tehdy Leningradu, kde jsme byli „cepováni“jako sportovci, jen abychom vyhrávali mezinárodnísoutěže. Být hudebníkem tehdy byla možnost slušně žít,cestovat, takže tu drezůru brali všichni automaticky. Dnesuž je to naštěstí jinak, takže máme i skvělé klavíristy, kteřínikdy nic nevyhráli jako Kissin.Kde nyní žijete?Od roku 1995 učím v německém Freiburgu, mám tam hodněstudentů ze světa, i od vás. Byla u mne na stáži napříkladvaše Jitka Čechová. •rudolf buchbinderPraha, Rudolfinum Vít RoubíčekKredit © Pražské jaro – Ivan MalýZdeněk Mácal a Rudolf BuchbinderHudby s výrazným duchovním rozměrem jsme se naopakv Rudolfinu dočkali 2. 6. od mezinárodně uznávaného rakouskéhobeethovenovského specialisty Rudolfa Buchbindera.Dvaašedesátiletý, v prvotřídní formě se udržující umělecje znám tím, že se při studiu nespokojuje s kritickými vydáními,ale často se dovolává samotných autografů, jejichžfaksimilií má obsáhlou sbírku. Proto je také jeho interpretacevelice promyšlená, ostatně stejně jako každá nota v díleLudwiga van Beethovena, jehož dvě rané sonáty, G dur op.14/2 a c moll „Patetickou“ op. 13 si klavírista vybral pro prvnípůli svého vystoupení. Jestli někdo čekal škrobeného akademikas nosem od archivního prachu, pravý opak byl pravdou.Buchbinderův Beethoven byl plnokrevně muzikantský, vícnež nebojácný, nezřídka v rozporu s obecným interpretačnímnázorem: s velice ostrými tempy, pichlavými hudebnímišpílci (vynášení jiných hlasů v sekunda voltě), s hojným pedálem,který sice vesměs zajišťoval zajímavou barvu, někdyvšak také rozostřil Beethovenovu hustou sazbu. Zatímco sonátaG dur (zvláště volná věta) vyzněla apartně, ze sonátovéhoallegra Patetické pianista vystavěl strhující drama s ažsymfonickým epickým tahem podpořeným suverénní technikou,jíž ovšem nezneužíval k získávání laciných bodů. Věděl,kdy prostě jen hrát správné noty (rondo) a neutápět seve všudypřítomném a posluchačsky únavném „přednášení“.Kantiléna volné věty byla pak malým vídeňským sachremvybrané, ale nepřeslazené chuti. Občas nedopočítané pauzya mňoukající dusítka po závěrečných „kilech“ pianistův výkonsympaticky zlidšťovala.Olbřímí cyklus Třiatřiceti variací na Diabelliho valčík C dur,op. 120, je kompendiem Beethovenovy klavírní techniky i poetikya úkolem, jejž nezmůže kdekdo. Rudolf Buchbinder,jenž dokonale zná celé Beethovenovo dílo „an sich“ i v dobovémkontextu, z něj učinil exhibici svého inteligentního, a zároveňvýsostně spontánního interpretačního umění. Beethovenovyvolné variace z Diabelliho až provokativně stupidníhotématu postupně uhnětou nesmírně širokou paletu technickýcha výrazových odstínů a rakouský host této opulentní nabídkybezezbytku využil: jeho Beethoven zpíval i hřímal, sršelpřidrzlým humorem i hladil lyrickými kantilénami, vemlouvalse sugestivními recitativy, dokázal zaskočit zemitě neotesanouzvukovostí i nadchnout grácií přísně propracovanýchimitací. Aby nadšené obecenstvo ujistil, že meze jeho technikyse nevyčerpávají Beethovenem, zvolil jako přídavek valčíkze Straussova Netopýra v brilantní úpravě Alfreda Grünfelda(1852–1924). Ačkoliv byl Buchbinderův recitál „pouhou“ náhradouza odřeknuvšího Polliniho, nikdo nelitoval. •alfred brendelPraha, Rudolfinum Petr VeberRakouský pianista Alfred Brendel, mající rodinný původv německy hovořících Sudetech meziválečného Československa,se na Pražském jaru (20. 5.) zastavil při řadě koncertů„na rozloučenou“. V 77 letech končí aktivní dráhu,Praha ho tedy zřejmě slyšela naposledy. Recitál v Rudolfinuměl proto emotivnější atmosféru. Nehledě na tyto okolnosti,šlo i tak o zcela výjimečný koncert. Brendel je umělec, kterýumí spolehlivě zaujmout a podmanit, aniž by pro to dělalcokoli vnějškového. Hrál introvertně, nádherně, básnivě.Program složený z hudby vídeňských klasiků mu evidentněvyhovoval, takže soustředění směřovalo jen a jen k výrazu

pražské jaro 200821Kredit © Pražské jaro – Zdeněk ChrapekAlfred Brendel, který pro posluchače připravil nezapomenutelný zážitek.– dokonale komornímu, civilně neokázalému, niternému.Haydnovy Variace f moll a Mozartova Sonáta F dur mělydostatek zdrženlivosti, jemnosti a nevinnosti, BeethovenovaSonáta Es dur „quasi una fantasia“ oplývala krásným zvukema inteligencí. Schubertova Sonáta B dur potom shrnulaveškeré pianistovo umění – úhoz, schopnost budovat formy,dát všemu obsah. Jeho hra je na hony vzdálena jakékolibezmyšlenkovitosti a nepotvrzuje ani názory, že je citověodtažitější. Koncert byl jedním ze tří nesporných vrcholůletošního festivalu. •recitál ivana moravcePraha, Rudolfinum Ivan ŽáčekPravděpodobně největší český žijící pianista, letos osmasedmdesátileýIvan Moravec, dával ve svém pražskojarním recitáluvýběr z klavírní tvorby Chopina a Debussyho, tedyautorů, kteří jsou v jeho interpretaci oceňováni nejvíce. Pohříchuzejména v západní Evropě a zámoří, kde je od svéhodebutu v roce 1964 Moravec oceňován jako jeden z největšíchpianistů své generace. Plným právem – zbývalo by jenvysvětlit, proč jeho renomé v Čechách, byť není a nikdy nebylonikterak špatné, přece jen trochu pokulhává za poctami,které mu vzdává už přes čtyřicet let světová odborná veřejnost.Třeba tím, že jej label Philips zařadil do své antologieGreat Pianists of the 20th century jako jediného českého pianistu.Nemůže být úkolem této recenze se tímto rozporemhlouběji zabývat, snad možno jen poznamenat, že část vinymůže připadat na vrub skutečnosti, že Moravcovy výkony načeských pódiích měly po léta spíše mírně kolísavou úroveň.15. 5. ve Dvořákově síni však jeho hvězda zazářila naplno.Uvážlivě vybraný program umožnil Moravcovi prezentovatto nejlepší ze svého velkého umění. Jedinečná tónová kultura,umění rozehrát kultivovanou barevnost svého nástrojeNestárnoucí Ivan Moravec, jehož výkon rovněž patřil k vrcholům festivalu...Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapekv celé jeho potencialitě, ale i hluboce promyšlená koncepce,smysl pro architektonické proporce – to vše zdobilo jeho podáníNokturen, ze kterých provedl Fis dur, op. 15/2, cis molla Des dur z op. 27. Dokonale vybalancovaný sonorní zvuk,bohatý a šťavnatý, schopný jemných dynamických nuancí,předvedl Moravec i ve svém Debussym, který představovalstřední díl recitálu. Osobně bych dal asi přece jen přednostjeho pojetí Rytin, nesenému osobitým a přesvědčivým výkladem,před suitou Pour le piano z roku 1896, kde plně, v mířevíce než hojné, uplatnil své umění pedalizace. Závěr nádhernéhovečera patřil opět Chopinovi, konkrétně Mazurkámh moll, op. 33/4 a cis moll op. 50/3. Je to možná to nejlepší, cotento nesmírně osobitý básník i filosof klavíru může ze Chopinapřednést: obě mollové Mazurky byly zahrány se zvláštní,intenzivně zasněnou melancholií, střídanou prudkýmidramatickými akcenty. Řadil bych Moravce k největším interpretůmmazurek v historii, vedle Rubinsteina, Horowitze,Lipattiho, Benedettiho-Michelangeliho, jehož je ostatněžákem. Moravec je ovšem hraje úplně jinak, zcela po svém.Večer pak vyvrcholil vyzrálou interpretací poslední Baladyf moll, op. 52. U Moravce to nikdy nebyla pouhá virtuozita,čím uchvacoval, jakkoli zde se bez ní neobejde. Možná právěproto je řazen k velikánům klavíru, že mechanické, fyzickéaspekty jeho hry u něj vždy byly podřízeny hudební, vysoceosobité koncepci a poetickému záměru. Naslouchat jehoChopinovi je stále obrovským zážitkem, protože vás silou svéosobnosti dokáže přesvědčit o své pravdě. A je to pravda, kterázároveň odsuzuje mnohý zjev mladší generace povrchníchpyrotechniků klavíru do role šedého statisty. •midori s dvoŘákem,pendereckim,šostakoviČema beethovenemPraha, Rudolfinum Miloš PokoraProslulá japonská houslistka Midori přijela na Pražské jaros klavíristou Charlesem Abramovicem, který patří k nejvyhledávanějšímpartnerům slavných sólistů, a tak se bylo veDvořákově síni (18. 5.) na co těšit. Mistrovské duové spoluprácejsme byli svědky hned v úvodním čísle programu, DvořákovýchRomantických kusech op. 75, které jako by Midoriv některých místech posouvala až někam do světa impresionistickézvukovosti a klavírista se do tohoto pojetí bezezbytkupřesvědčivě vciťoval. Snad nejpřesvědčivěji ji z Romantickýchkusů vyznělo Allegro appassionato, ale také další „kusy“v jejím podání inspirovaly. Tak například vstupní Allegro moderatoznělo v jejím podání nesmírně subtilně, nikoli s onímplným všeobjímajícím tónem, a přesto nás díky citlivému frázovánífascinovalo, zvukový tlak Allegra maestosa, zpestřenýrozkošnou prací s rytmem a provázený nesmírně decentnímprojevem pianisty, na nás doléhal spíš roztomile než razantněa závěrečné Larghetto nás zavádělo do mnohem hlubšíchpoloh meditace, než jsem zvyklí. O tom, že Midori umí zasvěceněpřistoupit i k soudobé hudbě, nám houslistka hned poDvořákovi demonstrovala v Pendereckého Sonátě pro houslea klavír č. 2, kterou autor po radikálním odklonu od svého extrémněavantgardního myšlení napsal v roce 1999 pro Annu-Sophii Mutterovou. Rozsáhle koncipovanou pětivětou výpověď,zasazenou do spíš neurčitě hledaných než pregnantně serýsujících tvarů, rozkrývala Midori ve spolupráci s koncentrovaněhrajícím pianistou do nejmenších podrobností. Jakopříklad bych uvedl hned začátek vstupního Larghetta, kde seozývá třikrát stejný pizzicatový model, ale pokaždé v jiné dynamickéa témbrové poloze, nebo působivě pozvolné narůs-

22 pražské jaro 2008tání napětí v dalších fázích, odvíjených ve výrazovém kontrapunktus nádherně křehkým zvukem klavíru, vzápětí však ažpateticky vzepjatém. Půvabně jí vycházely umné staccatovéfigurace, tolik kontrastující s partiemi melodických vzdechů„konsonantních zastavení“ a meditativních modulací. V závěrupak spolu s Abramovicem Pendereckého sonátu náležitěemocionálně vygradovala – na takové místo, kde je housloválinie podložená jímavým konsonantním chorálem v klavíruse nedá hned tak zapomenout.Hudba 2. poloviny 20. století zněla i v druhé půli večera, kterouzahájila Midori výběrem z Šostakovičových klavírníchPreludií op. 34 v úpravě houslisty Dmitrije Cyganova. Šostakovičovyminiaturní kompoziční perly ve vzorně vycizelovanémpodání obou protagonistů večera okouzlily a třebažehodně z hudby těchto vybraných preludií (týká se hlavněPreludia G dur) cítíme spíš klavírně, v některých momentech(zejména v 8. a 5. preludiu) zapůsobily přímo objevně. Repertoárověnáročný program korunovala Beethovenova Sonátapro housle a klavír A dur, op. 47 „Kreutzerova“. To, co zdena interpretaci Midori nejvíce imponovalo, byla houslistčinaschopnost hrát rychlé partie v elektrizujícím akcentovanémpohybu, a přitom se vyvarovat jakékoli forze, dále schopnostnaprosto přirozeně přecházet z jednoho tematického dílu dodruhého a hlavně zůstávat (i při hře zdánlivě mechanickýchpasážových výplní) neustále v jakémsi extatickém vytržení.Nebylo zde ani stopy po nějakém věcném (mechanickém)plynutí klasicistních figurací, stále jsme pociťovali houslistčintvořivý přístup k tónu. Už introdukční tematický obloukmodelovala doslova v jednom tahu, v následujícím Prestu 1.věty náležitě vychutnala každý akcent, aniž by musela využítmezní fortissimové polohy, vedlejší téma zaplnilo svým emočnímcantabile celý sál, variace druhé věty jí výrazově skutečněgradovaly (ta poslední vzrušovala nejvíc) a nikoli na sebepouze navazovaly a ve finálním Prestu jsme v jejím podánínevnímali jen onen virtuózní oheň, nýbrž i vzácně vycizelovanýkontrapunkt obou nástrojů. Také Abramovic v Beethovenovizazářil – od okamžiku, kdy odpověděl na houslistčinakordický vstup do 1. věty, nás měl i on ve své moci, navíc –na zvonivé diskanty, jaké dokázal z nástroje vykřesat ve variační2. větě, se také hned tak nezapomene. •adriana kuČerová,talent hodný závistiPraha, Vysoká škola ekonomická Vít RoubíčekChladnou technicistní „krásou“ kovové konstrukce, pódiemz leštěného kamene, ale také pohodlnými sedadly a důstojnýmzázemím přivítala posluchače 27. 5. Nová aula žižkovskéVysoké školy ekonomické, mladá to akvizice v seznamupražskojarních koncertních prostor. Festivalovým hostembyl bratislavský komorní orchestr Cappella Istropolitanas uměleckým vedoucím Robertem Marečkem v roli od pultudirigujícího koncertního mistra, jenž se v průběhu večerablýskl několika pěknými sóly.Ze tří skladeb, v nichž hrál instrumentální soubor hlavníroli, vyšly hned dvě patrně shodou okolností z pera týchž„exportních“ slovenských autorů 20. století, jimiž se o dvatýdny dříve prezentovala Slovenská filharmonie (viz výše).Zatímco zasloužený úspěch Zeljenkovy inspirací požehnanéfolklorní reflexe Musica slovaca dolehl i do Čech (kteréznalostmi slovenské hudby pohříchu neoplývají), byly tři zeSuchoňových dodekafonických Šesti skladeb pro smyčce vítanýma poučným zážitkem sloužícím k objektivnějšímu poznánískladatele, často jednostranně opatřovaného jen „novákovskou“nálepkou. Po všech stránkách interpretačně náročnýKoncert pro smyčcový orchestr B dur (původně smyčcovýoktet), málo hrané orchestrální opus posthumum MaxeBrucha, sice dopřál smyčcovému tělesu prokázat, že dokážehrát srdcem a disponuje vřelým tónem v lyrických partiích,ale diskantové intonační kazy byly občas natolik frapantní,že jsem se neubránil vzpomínce na truchlivý zvukový obrazsmyčcové sekce nejmenovaných lázeňských symfoniků zesedmdesátých let.Pointou večera byl ovšem laiky i odborníky dychtivě očekávanýfestivalový debut sólistky koncertu, mladé slovenskélyrické sopranistky Adriany Kučerové. Ohlas jejích nepřehlédnutelnýchúspěchů v posledních desítkách měsíců prosákli do Prahy a je třeba říci, že zpěvačka před náročnýmpublikem své ambice potvrdila. Vybrala si s odvahou sobězřejmě vlastní tři právě tak „otřepané“ jako obtížné kusy:rozvernou árii Morgany (Tornami a vagheggiar) z Händelovyopery Alcina, Mozartovo moteto Exsultate, jubilate,KV 165 se slavným aleluja a proslulou „pražskou“ koncertníárii Bella mia fiamma, addio!, KV 528 od téhož skladatele.Půvabná sopranistka si svým optimistickým zjevem a zjevnouradostí ze zpěvu hlediště brzy získala; i největší škarohlídiokolo mě se brzy začali usmívat a užívat si zpěvaččina sicenikoli bůhvíjak velkého, ale zato ve výškách pěknou kovovoubarvou obdařeného a pěveckou techniku pozoruhodně zvládajícíhohlasu. Kdo si před koncertem na serveru Youtubepustil jejího Händela, zjistil, jaký kus cesty od té doby ušla.Stylové ozdoby v „očárkované“ (A’) části Händelovy da capoárie byly odvážné a většinou i zdařilé (posloužily pak i jakopřídavek), instrumentálně traktované pasáže v motetu „šlapaly“jak hodinky, v Amadeově „Plameni“ Kučerová s přehledemustála i nemalé výrazové nástrahy a v dramatickýchpasážích působila až nečekaně suverénně – s na rozdíl od nejistěintonujících smyčců a orchestru (bůhvíproč doplněnéhopražskými dechy v čele s Janou Brožkovou), jenž svůj úkol –být sólistce propracovanou oporou – splnil jen zčásti.Zpěvaččin pražský úspěch (rádi jsme odpustili tu nečistýAdriana Kučerová také publikum svým uměním více než potěšila...Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

pražské jaro 200823skok, tu zbrklou koloraturu i trochu nepřirozené pohyby tělapři zpěvu) má o to větší hodnotu, že pořadatelé AdrianěKučerové pro vokální debut uchystali prostor s nemilosrdnou,pro jakýkoli slabší hlas smrtící studiovou akustikou s téměřnulovým dozvukem, takže se sólistka měla ve střednícha nižších polohách co ohánět, aby zvukově stačila orchestrus kovovými strunami. Summa summarum zas jeden výraznýslovenský pěvecký talent, který na to, jak krátce se pohybujeve světě „vážného“ showbyznysu, podle všeho ví, jak růst,a (k pravé české závisti) má kam…otázky pro adrianu kuČerovou Šárka MrázováKoncert na festivalu Pražské jaro byl věnován slavné pěvkyniLucii Popp, přináší i vám tato slavná umělkyně inspiraci?Lucia Popp je inspirativní pro každého, zbožňuji ji, poslouchámjejí nahrávky. Je velká škoda, že odešla tak brzy.Za jeden z vrcholů své dosavadní kariéry považujete debutna Salcburském festivalu v roce 2006, kde se tehdy uvádělyvšechny Mozartovy opery. Na jaká další hostování vzpomínáte?Loni jsem také debutovala v novém nastudování Mozartovyopery La finta semplice v roli Ninetty v Divadle na Vídeňce.Poprvé jsem vystoupila také jako Adina v Nápoji lásky se zájezdovýmsouborem Glyndebourne Touring Opera. Na předloňskémsalcburském festivalu jsem účinkovala v úloze Serpettyv opeře La finta giardiniera. Významné pro mne byloi účinkování v opeře Werther v roli Sofie, která mi naprostosedla a dostala jsem díky tomu pozvání i do Pařížské opery.Je to pro mne uznání, protože zpívat francouzskou operu veFrancii je skvělé a znamená to velkou příležitost. Navíc, Francouzijsou známi svou ješitností a tím, že jen tak někoho mezisebe nepustí. Příští rok v březnu tam budu tedy účinkovat poboku známého mexického tenoristy Rolanda Villazóna. Rádabych také zkusila bel canto, chtěla bych si zazpívat třeba Gildu.Doufám, že se k tomu co nejdříve propracuji…Jako mladá pěvkyně musíte hodně rolí nastudovat, zbývávám ještě čas na zábavu?Stále trpím pocitem, že nic nestíhám. Všechno detailně studuji,do toho často koncertuji… Snažím se také trochu relaxovat,vzít si své oblíbené knihy od Dostojevského nebo Tolstého,ale i na to mi občas nezbývá čas. Ráda jezdím odpočívatke svým rodičům do Lučence. Tam nejsem zpěvačka, u nichkompletně všechno vypnu, na nic nemyslím. Jsem tam AdrianouKučerovou v teplácích, která běhá se svým psem. Časembych si také ráda založila rodinu. Nechci své profesi podříditvšechno, přece jen ji stále vnímám jako koníček… Já nikdy nemělasklony k metám a nikdy jsem si nestavěla vzdušné zámky,abych nebyla zklamaná. Ve snech jsem raději skromná. •webern a haydn v podánípražákova kvartetaPraha, Česká národní banka Ivan ŽáčekSluší se vzdát hold dramaturgii Pražského jara, která prodva kvartetní večery, 21. a 28. 5. v sále České národní banky,připravila vybranou kombinaci Prvé a Druhé vídeňské školy,jež se mohla stát lahůdkou pro hudební gourmety: výběrz kvartetního díla Antona Weberna byl zarámován čtyřmikvartety Josefa Haydna, z opp. 50, 74 a 76. K naprosté spokojenostichybělo už jen jedno: aby i provedení bylo alespoňna festivalové úrovni. Sálem, jenž sloužil dříve jako Plodinováburza a který svým strohým interiérem od pohledu slibujemnohem menší hudební požitky, než je díky své překvapivěvlídné akustice nakonec schopen přinášet, se neslainterpretace zcela průměrná. Pražákovo kvarteto se počítástále mezi první garnituru českých kvartetních sdružení,a to již nejméně dvě desetiletí. Jeho imponující diskografiivévodí ostatně integrální nahrávka Beethovenových kvartetůu Harmonia mundi. Aniž bych chtěl polemizovat s tímtohodnocením, musím nicméně po dvou středečních večerechříci jedno: buď soubor nehrál v nejlepší kondici, což jevzhledem k očividné vizuální pohodě, jež ze všech hráčů pooba červnové večery v příjemném prostředí přímo vyzařovala,nepříliš pravděpodobné, nebo mají již Pražákovci nejlepšíléta za sebou, což je stejně tak nepravděpodobné, neboťprávě přicházejí do let, kdy kvartetní soubory dozrávajík vrcholu, anebo, do třetice všeho dobrého, zařazení mezišpičku českých kvartet znamená dnes už jen to, co znamenatmůže: není to až takové terno. Jinak to svým uším, kdejsou uloženy desítky lepších Haydnů (u Weberna se tentopočet smrskne na prsty jedné ruky) vysvětlit prostě nedokážu.I projev Pražákova kvarteta se vyznačuje některýmitypickými nectnostmi české kvartetní školy. Jejich furioso,appassionato či molto energico, kterým se převážně po celývečer s velikým nasazením vyjadřují, je slyšitelně technickynezvládnuté, nejistoty se projevují roztřepaným tónem,takřka permanentně vřelým, s přemírou vibrata. Takhle seuž v Evropě prostě nehraje, a to dosti dlouho. Nejvíce to,bohužel, platí pro primária souboru. Vzpomínám si, což jev této souvislosti dosti nadnesený příklad, na závěr činnostiAmadeovců, který probíhal ve stejném duchu. Všichni hráliještě dobře, až na Norberta Brainina – nikdo však k vzhledemk jeho postavení nedokázal říct: „Odejdi, kazíš námto.“ Jsem pevně přesvědčen o tom, že Pražákovcům, kteříještě zdaleka nekončí, by analogická změna též prospěla.Psát o nesjednocené artikulaci při přejímání myšlenky jednotlivýminástroji, což je atribut kvartetního stylu, jak se vestřední Evropě etabloval, se mi už ani nechce. Projev Pražákovcůpoškozuje spíše nejistá intonace a někdy i nelogickéfrázování, nejen nestylová, ale opravdu nevkusná glissanda.Vzhledem k tomu, že ani zvuk souboru není témbrově vyrovnaný,což v transparentní kvartetní sazbě Haydnově vadilovíce než u Weberna, který i jinak vyzněl mnohem lépe, bylcelkový dojem dosti matný a rozporný. Právě na sugestivnímikrosvět Webernovy komorní tvorby, Kvartety op. 5 i 28,a Šest bagatel op. 9, jsem se těšil nejvíce. A tady o zklamáníhovořit nelze: Pražákovci zde, i díky profesionálnímu výkonupianisty Jaromíra Klepáče, který doprovodil kvartetove Webernově postromanticky laděném Klavírním kvintetu,Pražákovo kvarteto (Václav Remeš, Vlastimil Holek, Michal Kaňka a Josef Klusoň)předvedlo díla Weberna a Haydna.Kredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

24 pražské jaro 2008podali mnohem přesvědčivější výkon. A nezasloužili si odpublika, jež evidentně přišlo kvůli Haydnovi, udivené a pobavenéreakce. Komplikace při prožitku hutných, kondenzovanýchWebernových mikrovět, založených na totální organizaciveškerého tonálního materiálu včetně pauz, přinesli ojedinělý záchvat bronchitičky, jenž trval déle než celájedna věta. Webernovské ztichlým dramatem nabité pauzyse jaksi nekonaly: byly vyplněny kašlem. •matiné jana martiníkaa alexandra staréhoPraha, Lichtenštejnský palác Ivan ŽáčekV sále Bohuslava Martinů na HAMU se představili 24. 5.dva mladí Ostraváci, barytonista Jan Martiník a pianistaAlexandr Starý, v písňovém recitálu, na kterém zazněl výběrz Čajkovského Romancí, dále Ebenovy Písně z Těšínska,plod jeho sběratelské aktivity z počátku padesátých let, následovanéPerskými melodiemi, op. 26 Camilla Saint-Saënse,což je komorní verze, která byla jím samým o dvacet letpozději upravena pro dva sólisty, recitátora, sbor a orchestrpod názvem Perská noc. Tuto verzi jsme mohli před časemvyslechnout na koncertu Státní opery Praha, a měli tak nynívítanou příležitost si obě porovnat.Martiník využívá svých přirozených a zdravých hlasovýchdispozic, jeho voluminózní basbaryton ovšem místy až zahlcovalne právě ideální akustiku sálu, což odnášely, bohužel,především tóny střední polohy. Svým základním hlasovýmcharakterem i slovanskou vřelostí připomíná trochu mladéhoGjaurova – jít úspěšně v jeho stopách by ovšem znamenalona sobě ještě tvrdě pracovat. Zatím jsou Martiníkovyvýšky trochu nejisté a zatěžkané, zvláště, když do nich skáčeze střední polohy. Jeho snaha eliminovat tento dojem falsetemupomíná až příliš na etymologii tohoto technickéhotermínu (falešný hlas). O ne zcela dokonale zvládnuté technicesvědčí to, že se hlas již během relativně kratšího recitálubrzy unavil. Je ovšem třeba uvážit, že v jedenáct hodinráno nemůže být žádný pěvec v plné kondici. Při orientálníchmelismatech Perských melodií se odhalila i jistá výrazovásuchost a témbrová jednotvárnost. Na vrcholu dlouhýchfrází by patrně neškodilo přidat trochu vibrata. Martiníkůvdoprovazeč Alexandr Starý se představil plastickým, tvárnýmprojevem, hojně podpořeným pedalizací. V ČajkovskéhoSerenádě Dona Juana op. 38 č. 1 se ovšem dosti zle zapotil,v místech, kde vládne značně osobitá klavírní stylizace,jdoucí zcela mimo hlavní západoevropský proud, takže nenídivu, že pianistům jde toto místo špatně do prstů. OdpoledníJan Martiníkmatiné skončilo v salvách smíchu při Musorgského populárníPísni o bleše, po níž následoval přídavek, Danse macabreSaint-Saënse, v ne příliš šťastné vokální úpravě této symfonickébásně. Z Martiníkova recitálu bylo možno při všechvýhradách nabýt dojmu, že jde o příslib, který by mohl přisprávném vedení být schopen dalšího růstu. •nokturnos huangem a wiesneremPraha, Rudolfinum Ivan ŽáčekDruhý večer pražskojarních nokturen, 24. 5. v Rudolfinu,nás seznámil s představitelem mladé čínské houslistické generace,Menglou Huangem, jemuž partnerem u klavírubyl Daniel Wiesner. Huang zaujal již v Tartiniho Sonátěg moll, zvané „Ďáblův trylek“, jemnou, vláčnou smyčcovoutechnikou, jakousi vnitřní kontemplací a cudnou zkázněností.O vynikajícím školení svědčí přesná práce s dynamikoui tempová dramaturgie. V Beethovenově Sonátě F dur,op. 24 Jarní, se vzepjal k vroucně kantabilnímu projevu, navýborném vyznění tohoto díla měl ovšem veliký podíl i DanielWiesner. Trialogická faktura byla precizně vypointovánaa imitace měly svou artikulační stejnorodost a logiku.Huang předvedl bohatě diferencovanou smyčcovou techniku,ostrou i měkkou, i rytmický drive ve sforzatech, o jehotechnické úrovni svědčí i hospodárnost, s jakou využívá délkysmyčce do posledního kousku, výměna smyčce, s protipohybemhouslí, u něj takřka není slyšet. Wiesner zaujalperlivou technikou v půvabných melismatech, energií i rytmickoukázní. Pak přišel na pořad romantismus: oba umělcizaujali energickou dikcí, jež velmi sluší této sršaté, rozohněnéSonátě d moll, op. 75, jednomu z nejlepších děl CamillaSaint-Saënse. Oslnivě a efektně, byť nepříliš hluboce vyznělzávěr, což je dáno tím, že pasáže jsou u Saint-Saënse jenpouhé pasáže, sloužící virtuozitě, aniž mají vnitřní poetickýsmysl. V Polonéze Henryka Wieniawskeho prokázal Huangsvrchovanou techniku všeho druhu, oktávy, flažolety, pizzicatalevou rukou, více se v této virtuózní skladbě ukázat nedalo.Svůj ohnivý projev pak ještě vystupňoval, když do nějpřimísil neklamně španělskou krev, v Koncertní fantazii natémata z Carmen Pabla de Sarasateho. Z té úžasné asiatsképřizpůsobivosti jde až hrůza: Huang nalézá intuitivně ideálnířešení ihned, a ne až jako výsledek dlouhého, pochybamiprovázeného hledání. Předvedl zde kompletní korpus vrcholnésmyčcové i houslové techniky, krkolomné střídání poloh,kremerovsky nervní pravou ruku, kombinovaná pizzica-Skvělým zážitkem se stal pro posluchače výkon Mengloua Huanga, který sepředstavil s Danielem Wiesnerem v Nokturnu.Kredit © Pražské jaro – Ivan MalýKredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

pražské jaro 200825ta oběma rukama, neslýchaně hebké flažolety, jež vyluzovals absolutní jistotou a krystalicky čistou skladbou alikvotů.Na adresu publika dlužno říci, že ne každý spoj dominantatonikas následující pauzou je důvodem k potlesku. Spolehlivějšímvodítkem bývá vyčkat, až se začnou klanět umělci,případně tleskat ti zkušenější posluchači. V přídavcích zaujalHuang čínskou polovinu publika Montiho Čardášem,jenž je málokdy ke slyšení v kompletní verzi a jenž se v jehoprovedení stal orgiemi superrychlého detaché. Po němnásledovaly jakési efektní variace na čínská lidová témata,zpracované s veškerou evropskou virtuozitou. O talentu DanielaWiesnera víme již dávno, Huang však na pražském nebizazářil jako nova první velikosti. •josef suk a kouzelný veČerČeské komorní hudbyPraha, Rudolfinum Vladimír ŘíhaŠkolou české komorní hudby a zároveň poctou dvořákovskétradici festivalu byl koncert 29. 5., kdy zcela vyprodaný sálRudolfina uvítal houslistu Josefa Suka s jeho spoluhráči,kterými byli Miroslav Ambrož (housle), Karel Untermüller(viola), Jiří Bárta (violoncello) a Jan Simon (klavír).Můžeme děkovat festivalu, jehož je čestným prezidentem,že právě na něm se Josef Suk vrací na pódium, aby potěšilsvým uměním své stále četné příznivce a to dokonce dvakrát– nesmíme zapomenout na tradiční vzpomínku v Křečovicíchna skladatele Josefa Suka.Podle kroniky festivalu Suk na něm vystoupil bezmála osmdesátkrát.Vždy to byly ty nejlepší koncerty přehlídky a ani63. ročník nebyl výjimkou. Vybral si pro něj „srdeční záležitost“,tj. díla Antonína Dvořáka a Josefa Suka, svých velkýchpředchůdců i příbuzných, jejichž interpretace byla rozdělenado dvou polovin. V první Dvořák (Drobnosti pro dvojehousle a violu, op. 75a, Maličkosti pro dvoje housle, violoncelloa harmonium, op. 47 a Tercet C dur pro dvoje houslea violu, op. 74), ve druhé Suk s Klavírním kvartetem a moll,op. 1. Na festivalu, kde jsme letos slyšeli a viděli s houslemipřevážně zástupce mládí a dokonce i excentrického mládí,bylo balzámem slyšet a vidět hrát zcela soustředěně s noblesou,krásným tónem a zpěvnou kantilénou, jemně ale i energickytam, kde to autor předpisuje. Mám-li vybírat mezi oběmapolovinami, tak bych dal přece jen přednost druhé části,kdy v Sukově kvartetu všichni interpreti publikum doslovaočarovali souhrou, vystižením všech tempových i dynamickýchnuancí skladby a po zásluze sklízeli nadšení publika.Zleva Karel Untermüller, Josef Suk, Jiří Bárta, Jan Simon a Miroslav Ambroš, kterénadšení posluchači vůbec nechtěli pustit z pódia.Vedle houslí hlavního protagonisty večera bych vyzdvihl i violistuKarla Untermüllera z Heroldova kvarteta, vyhledávaného,ale ne tolik známého komorního hráče, a zejména veskladbách pro dvoje housle Miroslava Ambroše, jenž opětovněpotvrdil, že se stává obrovskou nadějí naší houslovéškoly. Hráčské kvality Jana Simona a Jiřího Bárty obdivujemejiž dlouho, a tak jistě není náhoda, že si je Suk nedávnovybral i jako partnery pro natočení dvou CD právě s Dvořákovýmia Sukovými skladbami.Brahmsovské přídavky byly pak odměnou neutuchajícímupotlesku posluchačů, kteří nechtěli umělce pustit z pódia.I když bylo na Mistru Sukovi vidět, že určitá únava se hlásí,nezaváhal a odměnil své věrné, což je znakem velkéhočlověka s noblesou. Doufejme, že i v dalších ročnících JosefSuk vždy udělá výjimku ze svého rozhodnutí již nevystupovatveřejně, aby i další generace mohli jeho stále velkéumění obdivovat a učit se umělecké pokoře a smyslu prokomorní hru. •petr kotík, jehoostravská banda a sólistéPraha, Rudolfinum Jaroslav SmolkaOd 60. let, kdy se u nás Nová hudba prosadila, nezbyl ani pozdějinebyl založen žádný stálý velký soubor pro její provozování.Tuto citelnou mezeru českého hudebního života zaplnilroku 2005 čechoamerický skladatel, dirigent a flétnista PetrKotík. Založil mezinárodní komorní orchestr Ostravská banda,do kterého pozval vedle vynikajících zahraničních umělcůtaké osobnosti z výkvětu mladých českých instrumentalistů,z nichž někteří už získali laureátské tituly v soutěžích Pražskéhojara a další pocty domácí i jinozemské, např. hobojistu VilémaVeverku, klarinetistu Karla Dohnala, fagotistu TomášeFrantiše, trumpetistu Ladislava Kozderku, houslistu JakubaČernohorského, violoncellistu Jiřího Hanouska. Vznikl taksoubor vynikající úrovně, který po úspěších doma v Ostravě aj.stanul letos poprvé na pódiu Dvořákovy síně v rámci festivaluPražské jaro 2008. Soubor hraje v proměnlivých sestaváchmenších i větších, vstupní Kotíkova skladba pro pouhých asi 10hráčů se hrála komorně, bez dirigenta. Jmenuje se Solos andIncidental Harmonies (Sóla a náhodné harmonie). Trvá něcomálo pod 30 minut a má velmi přehlednou strukturu i formu.Začíná pohybově členěnou a nepříliš intervalově rozeklanoumelodií flétny, upomínající na žánr vokální žalmové recitace.Jako doprovod se přidá v kvintových paralelách postupujícídvojice pozounů s dlouhými tóny, dávající jí povahu chorálu.Tyto dva vstupní elementy jsou vše, z čeho skladatel vybudovalPetr KotíkKredit © Pražské jaro – Ivan MalýKredit © Pražské jaro – Zdeněk Chrapek

26 pražské jaro 2008téměř půlhodinový celek, plynoucí v jednom proudu. Mění senástroje – uprostřed převezmou linii žalmové recitace sólovéhousle, před koncem ji s nápadným gradačním efektem polyfonnězmnoží trojice trubek. I při těchto prostých postupech,vyvolávajících atmosféru hudebního projevu z dávné historie,má skladba svou atmosféru a vnitřní pnutí.Výrazově vypjatá a četnými kontrasty vrásněná je skladba LaPassione (Pašije) pro ženský hlas, housle a komorní orchestrletos devětašedesástiletého Nizozemce Louise Andriessena.Skladatel si pro ni vybral šest různě dlouhých úryvků z básnickésbírky Canti orfici italského prokletého básníka ze začátku20. století Dina Campany. Snové vidiny světa a životních situací,do nichž se promítá fantazie mozku, zachváceného pozdějiduševní chorobou, jsou základem vnitřně rozeklaného a kontrastůplného hudebního dění. Skladatel sleduje hudbou krokza krokem jednotlivé básnické obrazy až po tónomalebné detaily,a to v instrumentálních složkách i vokální linii, zpívanév původní italštině. Té se znamenitě zmocnila rakouská sopranistkaMichaela Riener, houslového partu se ujala se zaujetímamerická houslistka žijící v Holandsku Monica Germino.Programově do detailu nevyjádřenou, ale svou výpovědí nepochybněpouhou hru s tóny přesahující hudební výpovědí jsoui Dialogy pro klavír a komorní orchestr letos 100 let se dožívajícíhoamerického skladatele Elliota Cartera. Sólový klavír,kterého se znamenitě zhostil belgický klavírista Daan Vandewalle,tady skutečně vede po celou dobu jednověté skladbys orchestrem temperamentní dialog ve střídání, prostupováníi překrývání jednotlivých vstupů a dokonce jen úderů. Je todílo důrazné a spádné, které napovídá, že u nás tento dosudmálo známý a málo hraný autor by neměl být nadále přehlížen:česká hudební kultura mu nemálo dluží.Detailní programový výklad podle prozaického textu americkéhospisovatele Jonathana Safrana předeslal své skladbě Reservoirs,psané loni na objednávku festivalu Ostravské dny, třiatřicetiletýčeský skladatel Miroslav Srnka. Text líčí noční přemítánímalého chlapce, jehož otec zahynul při útoku na newyorskédvojče 11. září. Chlapec vymyslel speciální drenáž, kteráby odváděla slzy od všech polštářů v New Yorku do Slzavé přehrady.Po mém soudu se tu přihodilo něco, co známe z tvorbyi největších mistrů, když horkou jehlou usilovali o aktuálníprogramní námětovost byť nejušlechtilejší (třeba Beethovenve skladbách pro Vídeňský kongres, které jsou jeho jedinýmislabými díly). Srnka pojal tento nepochybně americky sentimentálnínámět tak věcně, že jeho hudba vyjadřuje mnohemspíš technické zvuky drenáží a vodovodů, než etiku a city, ježby měly stát za zvoleným námětem (i když já osobně o jehovhodnosti k něčemu takovému nemohu nepochybovat).Finálním dílem večera byl vynikající Koncert pro housle a orchestr,který vytvořil György Ligeti začátkem 90. let a jehožse zhostila s porozuměním a technicky i muzikálně znamenitěHana Kotková. Dílo, jehož 5 vět slučuje nástrojově skvělecítěnou a vděčnou houslovou koncertantnost s novátorstvímhudebního vyjadřování (jsou tu např. rozmanitě přeladěné nástrojes rozličnými mikrointervalovými poměry) i s navazovánímna tradiční a folklorní hodnoty, jako je Aria s melodickouparafrází balkánské písně, je určené sólovému nástroji nastruně g jako cantus firmus. Neobvyklá je i kadence ve finálnívětě, na níž se vedle skladatele podílel i sólista premiéry realizovanév Kolíně nad Rýnem, Sashko Gavriloff.Koncert přinesl mnoho krásných zážitků a zprostředkovalpražskému publiku poznání některých vynikajících děl,k nimž není snadné se dostat. Raritní byla délka koncertu:trval skoro 190 minut, od 20. hodiny až za třiadvacátou. Překračováníobvyklé délky má vždycky neblahé důsledky v neklidupublika s odchody těch, kterým by ujely noční spoje apod.Tady buď selhala festivalová dramaturgie – nebo byla ošálenauvedením kratších durat. To je neprofesionální a nemělo byse to stávat. •stará hudbaPraha, Rudolfinum, České muzeum hudby,kostel sv. Šimona a Judy Jan Baťabruselský zelenkaTak jako v loňském roce bylo možno i v rámci letošního ročníkuPražského jara vyslechnout koncert věnovaný duchovnítvorbě Jana Dismase Zelenky (1679–1745). Oproti roku 2007,kdy vystoupili čeští interpreti, zazněl letos, v pátek 16. 5. veDvořákově síni Rudolfina, Zelenka v podání belgického souboruIl Fondamento s uměleckým vedoucím Paulem Dombrechtem.Mezinárodnímu kvartetu sólistů ve složení MiriamAllan (soprán), Clint van der Linde (kontratenor), MarcelBeeckman (tenor) a Hugo Oliveira (bas) sekundoval šestnáctičlennýVlámský rozhlasový sbor. První půle koncertu bylavěnována dvěma žalmovým kompozicím (Miserere c moll prosoprán, smíšený sbor a orchestr, ZWV 57; De profundis d mollpro alt, tenor a tři basi sólo, smíšený sbor a orchestr, ZWV 50),druhá Requiem d moll pro 4 sólové hlasy, smíšený sbor, orchestra varhany, ZWV 48. Zelenkovu hudbu Il Fondamento provozujesoustavně, jak na koncertech, tak v nahrávacím studiu.Dramaturgie tohoto večera už totiž dříve vyšla na kompaktnídesce, jíž bylo možno během přestávky zakoupit.Nezvyklé postavení orchestru, jež poněkud komplikovaloi příchod dirigenta a sólistů, nijak nepoznamenávalo výslednouskvělou souhru a kompaktní zvuk tělesa. V prvním žalmovémkusu Miserere, výrazově velmi dramatickém, byl sborovýbas možná až příliš ostrý a výrazný, i když nese klíčovéostinátní téma s textem „Miserere mei, Deus“. Druhý žalm Deprofundis otevřelo vynikající basové trio, kdy se k sólistovi HugoviOliveirovi přidali dva sboroví zpěváci. Další sólový vstupve verši „Sustinuit anima mea“ již moc neoslnil, neboť altistazpíval pod tónem (stejně jako v introitu Requiem) a výrazovýprojev tenoristy byl poněkud teatrální, což vůbec neodpovídákajícímu charakteru textu. O čem konkrétně zpíval, však nevěděliani posluchači neznalí latiny, protože v programu chybělypřeklady zpěvních textů. Podstatná část sdělení této hudby,jež je na slově postavena, tak zanikla bez povšimnutí.Requiem d moll si ponechalo stejný charakter jako předchozídvě skladby. Sopranistka s velmi světlým, místy až ostrýmhlasem ve výškách s přehledem dominovala, střední polohyvšak orchestr občas překrýval. Projev altisty a tenoristy místytrpěl nešvary zmiňovanými v první půli koncertu. BasistaHugo Oliveira vynikal nejen civilností a nenuceností, nýbrži vynikající technikou a intonací. Accapellová pasáž v Offertoriupak prověřila skvělou připravenost a hlasovou kulturuVlámského rozhlasového sboru. Ve spojení s orchestrem všakněkdy zanikal zvuk vnitřních hlasů. Některé chorální vstupy(např. Lux æterna v Communiu) byly poznamenány drobnounesouhrou sboristů, což je ovšem ve vztahu k náročným sborovýmpartům pochopitelné.Pohlédneme-li na výkon zúčastněných jako na celek, nezbývánež zhodnotit ho jako velmi dobrý. Bez jakékoliv známky lokálníhopatriotismu je však nutné říci, že naše přední ansámblystaré hudby jsou dnes schopny v tomto repertoáru nabídnoutpřinejmenším srovnatelný, ne-li lepší výsledek.hudba na habsburských dvorech i.V neděli 18. 5. byl v Českém muzeu hudby zahájen koncertnítriptych věnovaný hudbě na habsburských dvorech. Vystoupilvokálně-instrumentální soubor Madrigal Praha s uměleckýmvedoucím Josefem Šebestou. Návštěvníci koncertu měliojedinělou příležitost vyslechnout takřka kompletní prove-

pražské jaro 200827dení První knihy pětihlasých madrigalů Camilla Zanottiho(1545–1591), vydané v Benátkách roku 1587 a věnované císařiRudolfu II. Koncert byl výjimečný zejména ve třech ohledech.V prvním to byla monotematická dramaturgie, náročnájak pro interprety, tak pro posluchače, ve druhém se publikupředstavil dosud prakticky neznámý, nově vzniklý soubora konečně ve třetím ohledu je nutno zmínit celkový způsobinterpretačního pojetí.Kompletní provedení madrigalové sbírky na koncertním pódiuje – troufám si tvrdit – počin ojedinělý i v evropském měřítku.Spíše jsme zvyklí slýchat je na kompaktních deskách,což rozhodně není náhoda. Dramaturgický koncept živéhoprovedení 28 madrigalů s sebou nese četná úskalí na oboustranách pódia, jejichž společným jmenovatelem je únava.Madrigal Praha se tomu snažil čelit zařazením drobných instrumentálníchvložek (loutnové skladby, improvizace na pozoun),o nichž ale v jinak pečlivě připravené programové brožuřenebylo ani slovo. Nesouhrám a špatné intonaci na mnohamístech to však, bohužel, nezabránilo. Zrod Madrigalu Prahaukazuje na fakt, že u nás nemáme stálý ansámbl, který byse soustavně věnoval tomuto repertoáru. I přes to, že v souboruvystupují školení zpěváci, nešlo se občas ubránit dojmu,že vedle sebe stojí šest sólových hlasů, šest individualit pojenýchdo „nesouladného souladu“. I když madrigal stojí u zroduopery, operní technika sem nepatří a vibrato je nutno užívatpouze jako promyšlený výrazový prostředek, nikoliv jakobezduchou manýru. Při interpretaci staré hudby je dále třebasprávně dešifrovat notový zápis. Mnohé madrigaly totiž znělyv extrémně vysokých polohách, což dávalo tušit, že jsou zapsányv tzv. vysokých klíčích a je tedy nutné je transponovato kvartu níž. O těchto praktikách se samozřejmě ve světě vedoudlouhá léta vášnivé debaty, které však nelze brát na lehkouváhu. Samotné pojetí zhudebněného textu často akcentovalozcela jinou významovou rovinu, než jaká k madrigaluneoddiskutovatelně patří. Erotika par excellence prostupujetu prvoplánově, jinde skrytá v jinotaji, celou Zanottiho sbírkou.Jejím vyvrcholením je poslední madrigal Tirsi morir volea,pro který se ansámbl pokusil najít jiné, leč nepříliš adekvátnívyjádření.Není pochyb o tom, že Madrigal Praha věnoval přípravě velkýkus práce. Je yproto nutné před interprety smeknout, že se takovéhonáročného úkolu zhostili a že ho ustáli. Snažili se totižuchopit repertoár, jenž patří technicky i výrazově k nejobtížnějšímžánrům. Pokud má ale jejich aktivita v tomto ohledusměřovat vůbec dál, je nezbytné zásadně změnit její koncepci;dát více prostoru loutně, zamezit svévolným úpravám, zatraktivnitdramaturgii intavolacemi jednotlivých madrigalůa především rozehrát dialog mezi samotnými zpěváky a tvořittak opravdový soubor, jinak z vystoupení zbude jen pocitnevydařené jam session.hudba na habsburských dvorech ii.Druhý koncert cyklu v podání Doulce mémoire (umělecký vedoucíDenis Raisin-Dadre) proběhl v pondělí 26. 5. ve zcelajiném duchu. Při vstupu do kostela sv. Šimona a Judy byli návštěvnícijistě překvapeni netradičním umístěním pódia, kterébylo přímo proti vstupu. Auditorium ho tak obklopovalo zetří stran. Kontakt souboru s publikem byl pak o něco výraznějšínež obvykle, i když někteří pozdě příchozí museli sedět ažv presbytáři. Program koncertu byl bohatou paletou světskýchskladeb, jež zaznívaly nejen na rudolfínském dvoře v Praze,ale i na vedlejších habsburských dvorech. Na pořad se dostaliAndrea Gabrieli (1510–1586), Camillo Zanotti (1545–1591),Mateo Flecha (1530–1604), Alessandro Orologio (1550–1633),Giovanni Battista Galeno (1550–1626), Philippe de Monte(1521–1603), Franceso Portinaro (1520–1577), Jacobus Handl-Gallus (1550–1591) a Orlando di Lasso (1532–1594).Ansámbl Doulce mémoire vystoupil v česko-francouzskémobsazení s výraznou převahou českých zpěváků. Koncert bylexemplární ukázkou toho, jak by se k takovéto hudbě mělopřistupovat. Soubor, byť mezinárodní, zněl kompaktně, precizněintonoval a se skvělým výrazem vystihl charakter jednotlivýchskladeb. Vyžadovalo to notnou dávku hereckého talentu,který ovšem na pódiu nikomu nechyběl. Zpěváci takmohli na patřičných místech rozehrávat malé hudebně-dramatickédialogy. Dokonalý požitek z hudby pak mohli mítti, kdo zalistovali programem, jenž byl vybaven kompletnímipřeklady textů skladeb. Drobný výpadek v překladu pak byljen u „Bomby“ („Pumpy“) Matea Flechy, kde chyběl převodčásti latinského textu. Vytratil se tak jeden z mnoha vtipů, jimižžánr quodlibetu oplývá.O těchto drobnostech se však ani nechce psát, neboť onenvečer byl od začátku do konce prostoupen skutečnou radostíz hudby, sdílenou na obou stranách pódia.hudba na habsburských dvorech iii.Koncertní triptych uzavřel v neděli 1. června Huelgas Ensembles dirigentem Paulem van Nevelem. Na rozdíl od předchozíchprogramů byl tento cele věnován duchovní hudbě. Kupodivunepříliš zaplněný kostel sv. Šimona a Judy byl dějištěmnevšedního hudebního svátku. V první části večera provedlsoubor úryvky ze dvou cyklických skladeb Jacoba de Kerle(1531/32–1591), Missa Da pacem Domine (Credo, Agnus Dei)a Missa pro defunctis (Requiem æternam, Dies iræ, Liberame). Po přestávce následovaly Lamentationes Hieremiæprophetæ Carla Luythona (1557–1620).Je s podivem, že i koncerty tohoto druhu navštěvují lidé, kteřínemají ponětí o tom, kdy je potlesk vhodný a kdy nikoliv.Tito náruživí „roztleskávači“ musí být zadržováni vztyčenoupravicí samotného dirigenta, který pak musí mít pocit, že vystupujena výchovném koncertě pro žáky pomocných škol.Vraťme se však k samotnému výkonu ansámblu, který vynikásametovým zvukem a vyvážeností jednotlivých hlasovýchskupin. Promyšlenost výstavby skladeb a jejich odpovídajícívýraz, preciznost intonace a výslovnosti se takřka nelišila odstudiových nahrávek Huelgasu. Prostora koncertní síně bylanaplněna zněním při všech dynamických odstínech. Uměřenýprojev souboru vynikal pokorou, s jakou přistupoval k duchovnítematice. Větou „vše, co mělo tento večer zaznít, zaznělo“se Paul van Nevel nenechal zviklat k přídavku ani dlouhýmzávěrečným aplausem.Je poněkud škoda, že programová brožura zůstala místy nedotažená– chybělo bližší představení jednotlivých skladeb, stejnějako překlady zpěvních textů k první půli večera. Překladlamentací byl navíc v závěru velmi volný, až nepřesný. Celkověvynikající dojem z koncertu to však příliš nezkazilo, protoževšechno ostatní bylo tak, jak mělo být – akurátní.Paul van Nevel, vedoucí souboru Huelgas EnsembleKredit © Pražské jaro – Ivan Malý

otázka pro paula van nevela,umĚleckého vedoucího huelgas ensembleMezinárodní festivalFryderyka Chopinav Mariánských LázníchZměna s tradicí Ondřej ValentaVážení a milí čtenáři a přátelé klasické hudby!Od posledního vydání Rozhledů opět ukrojil čas dalšíměsíc příprav Festivalu i Soutěže a naše společnostpřipravila několik změn a novinek. Na příští ročníkChopinova festivalu je připravována služba našimnávštěvníkům, která se v současné době pracovněnazývá „Chopin Bus“. Jejím smyslem je umožnitnávštěvu koncertů 50. ročníku i posluchačům, kteřínebudou trávit závěr léta v Mariánských Lázních činebydlí v Karlovarském regionu. Moderní autobus budev době festivalu každý den dopoledne vyjíždět z Prahya přes Plzeň pokračovat do Mariánských Lázní, kde poskončení koncertu absolvuje stejnou trasu zpět. Tatoslužba bude poskytována bezplatně návštěvníkům, kteřísi jí rezervují společně se vstupenkou na daný koncert.Podrobnější informace o službě budou v dohlednédobě dostupné na naší webové prezentaci. Dovoltemi zároveň, abych vás už nyní oslovil s otázkou, zda byněkteří z řad čtenářů Hudebních rozhledů měli o tutoslužbu zájem. Své odpovědi či náměty pište, prosím,na můj e-mail ondrej.valenta@chopinfestival.cz. Dalšízměna nastala také v dramaturgii nadcházejícíhoročníku festivalu. Patronka festivalu, Lenka Filipová,vzhledem ke své vytíženosti přesunula vystoupení na50. ročník. Naší společnosti se podařil získat pro pátečnínocturno projekt „Lidová v píseň v klasické hudbě“vynikajících českých interpretů (P. Fišer, M. Klepáčová,C. Caller). Další novinka se týká festivalové prezentacena internetu, která je pro nás velmi důležitá, a protomůžeme s velikou radostí oznámit, že tváří festivalu prointernet se stala Miss Internet 2007 Marie Bártíková.A mnoho dalších novinek je ještě před námi a o nich vásbudeme opět informovat v dalším vydání.Závěrem mi dovolte vám za SFCH a její partnery popřátkrásné léto naplněné pohodou a odpočinkem.Proč zpívá váš soubor v kruhu?Snažíme se být při vystoupení vždy uprostřed kaple, kostelanebo sálu. Hudba, kterou interpretujeme, byla vždy elitářská,zněla na dvorech jen pro několik vyvolených – propatnáct, maximálně osmdesát lidí. Interpreti proto měli jinývztah s posluchačem, než jaký přineslo 19. století uspořádánímpódia a od něj poměrně vzdáleného publika. Když zpívámepro čtyři sta lidí, tak tím, že jsme v kruhu, zkracujemevzdálenost k nejvzdálenějším posluchačům a jsme pro případnouinterakci blízko. Také se tak lépe cítíme a lépe slyšímeintonaci. •musica floreaPraha, Chrám Matky Boží před Týnem Michaela FreemanováMozartovo Requiem je snad nejfrekventovanější skladbousoučasného pražského hudebního provozu; hudební agentury,zaměřené na turisty, ho provádějí na všech možných místechhistorického centra. Zařazení této skladby na programletošního Pražského jara tedy mohlo pravidelné festivalovépublikum přijmout buď příznivě (Mozart je u nás stále počítánmezi „domácí“ skladatele – a i dnes se lze v pražskýchulicích setkat s lidmi, kteří si hvízdají jeho melodie), nebos celkem pochopitelným odporem. Dramaturgie Pražskéhojara však rozhodně vedle nesáhla: nabídla Requiem v netradičnímprovedení vynikajícího orchestru dobových nástrojůMusica Florea, výtečných sólistů (Hana Blažíková, EditaAdlerová, Jaroslav Březina a Aleš Procházka) a chlapeckéhosboru Boni pueri. Program doplnily dvě ze sedmnáctiMozartových jednovětých chrámových sonát pro dvoje housle,bas a varhany – D dur, KV 69 (41k) a KV 224 (241a), kterépůvodně vznikly pro katedrálu v Salcburku, kde se hrávalypři bohoslužbách „k epištole“ jako graduale (mezi druhýmčtením a evangeliem), a offertorium Misericordias Domini,KV 222 (205a) z roku 1775, pozoruhodný doklad dokonalevyzrálé schopnosti tehdy devatenáctiletého skladatele pracovats kontrastem homofonní a kontrapunktické faktury.Rekviem samotné působilo objevně – užití dobových nástrojůa chlapeckých hlasů, témbrově měkčích a pro sluch příjemnějšíchnež jsou hlasy ženské, skladbu zvukově podstatněvylehčilo, projasnilo a díky účasti Boni pueri i ještě o něcovíce zduchovnělo (křehkost chlapeckých sopránů a altůpůsobí do jisté míry nezemským dojmem), aniž by tím jejícelkové naladění jakkoliv ztratilo na své naléhavě vypjatépochmurnosti; dirigent Marek Štryncl, jeden z nejlepšíchmladých českých hudebníků, specializovaných na historickypoučenou interpretaci starší hudby, tu odvedl po všech stránkáchpozoruhodný výkon. Pokud by vůbec bylo možné tomutokoncertu cokoliv vytknout, pak by to bylo jeho situovánído akusticky pro provozování hudby nepříliš vhodného Týnskéhochrámu. To je ovšem problém chrámové architekturyvšeobecně: chrámová kněžiště a prostor před nimi patřilymluvenému slovu a jednohlasému přednesu chorálu, hudběbyl vyhrazen pro publikum vizuálně nepřitažlivý kůr. •www.chopinfestival.cz, info@chopinfestival.cz

liché jubileumdvoŘákovy olomouceOlomouc, Reduta, chrám sv. Mořice, chrámmimo lesk festivalu29sv. Michala, kino Metropol; Klášterní Hradisko Jiří KopeckýI když se festival Dvořákova Olomouc konal teprve po sedmé,jeho návaznost na 43 ročníků Olomouckých hudebníchjar mu letos propůjčila důvod ke slavnostnějšímu pojetí. Pořadatelskáinstituce – Moravská filharmonie Olomouc – seodvážně a zároveň velkoryse postavila vedle dvou vynikajícíchorchestrů – Symfonického orchestru Českého rozhlasua Pražské komorní filharmonie, zrealizovala přitažlivýpořad s Jiřím Pavlicou, nabídla náročné koncerty (zejménaWihanovo kvarteto) i kvalitně provedené programy nahranici popkultury (promítání němého filmu s doprovodemsymfonického orchestru), dramaturgii dala jednotnou příchuťfrancouzské oduševnělosti a jasnosti.„Povinný“ autor festivalu, Antonín Dvořák, celý hudebnímaraton dne 12. 5. v Redutě otevřel a také 3. 6. v chrámusv. Mořice uzavřel. Na zahajovacím večeru měl Symfonickýorchestr Českého rozhlasu řídit Vladimír Válek, ale jehozdravotní stav vytvořil situaci, ze které mohou vzniknouthvězdy: na poslední chvíli za V. Válka zaskočil mladý dirigentJan Kučera a svůj výkon postavil na exaktních gestech a napřesné znalosti partitury, kde jedna část následuje za druhou.Kučera příliš doufal, že si jednotlivé skladby „samy“ postavísvé gradace a že racionální kontrola nástupů a dynamickýchzměn „utáhne“ plynulost hudebního proudu; na druhou stranumusím přiznat, že dobrá technická připravenost je mi milejší,než nekoordinovaný nával zvuků. Místo Zlatého kolovratuzazněla předehra V přírodě a houslový part ve Fantaziig moll pro housle a orchestr, op. 24 Josefa Suka interpretovalas velmi uvolněnými pažemi a čipernými prsty Sophia Jaffé,a jestliže si byl J. Suk v pokročilejším věku vědom toho, že bylv mládí schopen komponovat „efektní duchaplné nic“, dostalose jeho dílu vláčných kantilén hraných „jako po másle“s ornamenty lehkými „jako nic“. Sophii Jaffé, jež dokázalajednotlivé tóny doslova nabít prudkým nasazením, patrně vyhovovalyexpresivní změny mysteriosních ploch s pichlavýmivysokými polohami, virtuózním zápolením se sólovou flétnouči smyčci. Dirigent náhlé a překvapivé zvraty svým pojetímještě umocnil. Ze Sinfonietty Leoše Janáčka bych dal přednostposledním dvěma větám pro vervu a zaujetí Allegrettaa vysoký klarinet i neselhávající vrchol Allegra před chybamiv úvodních fanfárách a mozaikovitou a rozpadávající sestrukturou Andante i Moderata.Koncert u sv. Mořice naplnil očekávané heslo „to nejlepšína konec“. Jaroslav Kyzlink se postavil před Pražskou komornífilharmonii, Slovenský filharmonický zbor a kvartetovýjimečných sólistů a vystavěl Dvořákovu Stabat matertak, že poměrně dlouhé dílo přeměnil na krátký intenzivnízážitek. Výborné sboristy připravila Blanka Juhaňáková,a protože se hráči Pražské komorní filharmonie dokázalistáhnout, mohl J. Kyzlink ve shodě s významem textu šetřitsilnou dynamiku na několik málo vrcholů a modelovatnuance od pianissima do mezzoforte (dokonce první slokasekvence mimořádně působila při roztažení kompaktníhozvuku do forte a nikoli do fortissima). Kyzlinkovi šli klidnízpěváci i výbušnější hráči „na ruku“, a i když poměrně vysokonadskakoval v části Tui nati vulnerati, probíhalo všebez rušivého vybočení. Smyčcaři hráli i doprovodné figurys přesností hráče na bicí nástroje, příkladně do sebe zapadlzvuk houslí a trubky v části Quis est homo, qui non fleret.Tenoristovi Ľudovítu Ludhovi vyhovoval komorní doprovoda dobře se přizpůsoboval svým kolegům (nádherně např. sesopránem v části Fac ut portem Christi mortem), ale při nasazenítutti zanikal stejně jako Marta Beňačková, která podelší odmlce jen tak tak „vybrala“ svůj výstup Inflammatus etaccensus. Její profesionalita však rychle propojila rejstříky,dodala hlubokým tónům barvu a „hadovitým“ pasážím vyrovnanýdech, takže celou část ukončila ve znělém pianissimu.Subretně zvonivý hlas Yvetty Tannenbergerové a pevnýbas Martina Gurbaľa, kterému lépe svědčí zvolání než ariózníoblouky (viz Fac, ut ardeat cor meum), tvořily výraznéokraje Dvořákovy faktury.Nemohl jsem přeslechnout nadšené ohlasy na výkony MarkaŠtryncla a jeho souboru Musica florea (program z dělJ. D. Zelenky, 15. 5., chrám sv. Michala) a na projekci filmus Haroldem Lloydem The Kid Brother/On, hrdina dne, kterouuž tradičně s Moravskou filharmonií Olomouc připravil skladatelRobert Israel (29. 5., kino Metropol). Časové možnostimi zato umožnily poslechnout si dne 21. 5. moravské filharmonikyhrající Římský karneval Hectora Berlioze, Saint-Saënsůvviolloncellový koncert a moll, Španělskou rapsodii MauriceRavela a Bizetovu Arlézanku s německým dirigentem AlexanderemRumpfem. A. Rumpfovi by snad lépe slušel jinýrepertoár, ale bylo sympatické, že Berliozův předimenzovanýorchestr adekvátně zaplnil prostor Reduty, v saltarellu hráčenešetřil a mohl se spolehnout na bezchybné hobojové sólo i nakultivovanou sekci bicích. Na mága instrumentace M. Ravelaevidentně nezbylo dost času, v habaneře se kdesi toulaly kontrabasy,naštěstí po explodující části Feria zazněla rozšafněa plně Bizetova suita. Jiří Bárta projel svým partem jakobyv transu, zanícený vstup si sice vyžádal „nutné“ violoncellovéfunění, ale dlouhé vyrovnané smyky i vibrata potvrdily Bártovusuverenitu. Za bezvadnou souhru dřev se sólovým nástrojempřed nástupem závěrečného allegra nelze než poděkovat.Večer s Hradišťanem nazvaný Chvění (Suita dialogů)představil pestré zájmy a bohatost talentů Jiřího Pavlicy – zápaselektrických houslí s perkusemi a smyčcovým orchestrem,jazzové, lidové i paganiniovské improvizace, „indická“ rekonstrukcestaroslověnské liturgie svatého Konstantina, středověk,baroko i chorálový symfonismus à la Beethoven (26. 5.,Reduta). Nebýt osobního Pavlicova šarmu (opomenu-li dirigentskoujistotu Stanislava Vavřínka), divadlo světa nejrůznějšíchepoch by se určitě rozpadlo.Virtuozitu ze dvou úhlů představilo vystoupení mužského vokálníhokvarteta Q VOX s kytaristou Lubomírem Brabcem(18. 5., Klášterní Hradisko) a koncert Wihanova kvarteta(25. 5., Klášterní Hradisko). L. Brabec ve skladbách FernandaSora fascinoval rychlostí opakovaných tónů, efektytamburíny, španělským rasgadem, flažolety, hrou jednou rukou…až toho bylo příliš. Doprovody k Schubertovým písním„lovil“ z listu, zato sequidilly F. Sora netrpěly horší koordinacís hlasy snad proto, že kytarista seděl na kraji v zákrytua nikoli uprostřed a před kvartetem. Q VOX nasměrovalna konec večera dobře zvládnutý cyklus Pěti sborů na slovalitevských národních písní Antonína Dvořáka a perfektněusazený a zažitý Nachtgesang im Walde Franze Schuberta.Slyšitelnou slabinou souboru, kterou lze často krýt správněvoleným repertoárem, je hlas uměleckého vedoucího TomášeKrejčího, jenž nedosahuje kvalit svých kolegů. Jestliže miochutnávka spolupráce Q VOXu a L. Brabce stačila, nestačilmi výkon „Wihanovců“ a kdykoliv bych si ho rád zopakoval.Čistota zvuku připomínala atmosféru při nahrávání,Beethovenův Kvartet D dur, op. 18 č. 3 byl uhlazený a v poslednívětě ostře temperamentní, do Šostakovičova Kvartetuč. 1, op. 49 se dostal ten pravý pocit, ze kterého se nechceani smát ani brečet, serenáda zněla smutně, ve scherzu tovesele křičelo. Smyčcový kvartet F dur Maurice Ravela nahodilbystrou hru a energická sforzata. Ocenil jsem výraznýzáběr violoncellisty Aleše Kaspříka i hybné a jisté vířeníprimária Leoše Čepického.Dvořákova Olomouc nabídla každému něco, oslovila masy,a přitom nepřekročila práh pouhé zábavy. •

ožstvo zvané unie Věra LejskováSvého času kočíroval (to se dnes s oblibou užívá) brněnskouKonzervatoř ředitel, o němž se tehdy jedna z pedagožek vyjádřila– on je jako Pán Bůh, toho také není nikde vidět! Dnesmáme nové božstvo, UNII, kterou sice jako toho Pána Bohataké nevidíme, ale stejně jako On je všudypřítomná, a stálenás k něčemu nabádá. Zatímco Pánu Bohu stačilo Desatero,které jsme se měli naučit a důsledně je dodržovat, UNIEtoho chce po nás mnohem víc – není divu, doba pokročila,lidstva je moc a dělá si co chce. A tak UNIE cítí svou povinnostzasáhnout do tohoto neurovnaného, ba chaotického činěnílidí a udělat jakýsi pořádek (alespoň Ona se tak domnívá).Za tím účelem vydává pokynů ne deset, ale v podstatěneomezené množství.Vy nebudete pěstovat cukrovku ani vinou révu, leda ve velmiomezeném množství, totak, abyste se opíjeli a příliš sladili,ostatně když vám pochybí, my máme v UNII cukru i vínadostatek, tak vám dovezeme! A také omezíte pěstováníbrambor – nejlépe, kdyby se třeba na Vysočině pěstovala kukuřice!(Vždyť to už tu jednou bylo – dokonce se pěstovalana Rejvízu v nadmořské výšce 800 m, a dosáhla výšky celých15cm!). A také omezíte výrobu aut, textilu, nábytku a co jávím čeho ještě…Tak teď trnu: zaregistruje-li UNIE, že tato země slula vždyi statky kulturními, může se stát, že zavelí: musíte omezitmnožství pianistů i houslistů, zato můžete vychovat více hráčůna triangl a kastaněty. Hrát se smí ze skladatelů jen Smetanaa Dvořák a i to v omezeném množství, neboť i v jinýchzemích UNIE máme interprety, kteří tyto autory ovládají.Kvarteta zrušit, je jich moc. Na uměleckých školách (pokudvám je ponecháme) budete vychovávat pouze skladatelea hlavně skladatelky, jejichž skladby se však nesmí skládatz více než tří akordů – o jejich užití (těch skladeb) pojednáUNIE. Zmenšíte stav orchestrů, divadel, výtvarníci se mohouzabývat pouze folklórem, rozhlas bude vysílat jen písničky(dost bylo Beethovenů!), televize hlavně reklamu Zato smíbýt v každé lokalitě festival přirozeně se zahraniční účastí,a občas smí být i přednášky, ale jednací řeč angličtina.Vůbec výuku českého jazyka omezit, zrušit tvrdé i měkké „i,y“, a také „t a d“, - stejně tam máte samé nesmysly. Říkáte „jetiautem“, ale ve všech osobách je „jedu, jedeš, pojedeme“, jenv minulém čase je to „jeli jsme“ – kdybychom i tam ponechalito „d“, vzniklo by „jedli jsme“, a to už je zase od infinitivu„jísti“…Prostě češtinu jako řeč hodně zmatenou omezit, zatokaždému dítěti od tří let umožnit přístup na internet.Ještě že UNIE nemluví do počasí – ale i to už tady všechnobylo: poručíme dešti větru, kdy má pršet a kdy vát…Takže resumé a současně poučení pro UNII: nic nového podsluncem, všeho do času, a naděje umírá poslední.Kresba Jan BlažíčekdoporuČujemeČESKÝ KRUMLOV22. ročník – Festival komorní hudby 200827. 6. – 5. 7. 2008kostel Božího těla – klášter4. 7. 2008Francův kancionál a jeho dobaSchola Gregoriana PragensisUmělecký vedoucí : D. Ebenkostel sv. Víta5. 7. 2008Duchovní koncertB. Polášková – zpěvE. Bublová – varhany17. ročník – Mezinárodní hudební festivalČeský Krumlov18. 7. – 23. 8. 2008Otáčivé hlediště19. 7. 2008G. Verdi: Síla osudu – slavnostní premiéraOrchestr, sbor, balet Jihočeského divadlaDirigent: J. Keenan (USA)Koprodukce s Jihočeským divadlem ČeskéBudějoviceKlášterní kostel Zlatá Koruna27. 7. 2008Varhanní recitálG. Frescobaldi. D. Buxtehude, J. S. Bach,G. VerdiSólista: A. Castaldo (Itálie) – varhanyDĚČÍNXVII. Festival uprostřed EvropySynagoga13. 7. 2008Synagogální hudba – Hebrejský a jidiš folklorSynagogalchor LipskoUmělecký vedoucí: H. KlotzHLUBOKÁ NAD VLTAVOU52. Hudební léto HlubokáAlšova jihočeská galerie10. 7. 2008J. S. Bach: Anglická suita g moll, BWV 808R. Schumann: Fantasijní kusy, op. 12 (výběr)J. Haydn: Sonáta Es dur, Hob. 52L. Janáček: Sonáta 1. X. 1905F. Chopin: Barkarola, op. 60Sólista: I. Klánský – klavír24. 7. 2008R. Schumann: Symfonické etudy, op. 13L. Janáček: Sonáta 1. X. 1905 „ Z ulice“B. Martinů: Sonáta pro kalvírF. Chopin: Scherzo b moll, op. 31Sólista: I. Kahánek – klavírLITOMYŠLSmetanova Litomyšl 200818. 6. – 5. 7. 2008II. Zámecké nádvoří3. 7. 2008S. Bodorová: Mojžíš –světová premiéraOratorium na texty Starého zákona aBible kralické pro sólisty, recitátory, dětskýa smíšený sbor, bicí nástroje a velkýorchestr.Sólisté: G. Beňačková, I. Kusnjer, O. Klein – zpěvKühnův dětský sborPražský filharmonický sborSymfonický orchestr hl. m. Prahy FOKDirigent: T. Hanus5. 7. 2008Slavnostní závěrečný koncertfestivaly, koncerty 31Sólisté: E. Marguerre, A. Rahdjian, Z. Kushpler– zpěvOrchestr Janáčkovy opery Národního divadlav BrněDirigent: F. VenturaPRAHAObecní dům10. 7. 2008J. Adams: LollapaloozaM. Bruch: Koncert pro housle a orchestrč. 1 g moll, op. 26S. Prokofjev: Romeo a Julie, op. 64Sólista: J. Rachlin – housleSan Francisco SymphonyDirigent: B. ShwartzKoncert se koná pod záštitou Velvyslanectví USAMezinárodní hudební festivalPrague Proms 200813. 7. – 3. 8. 2008Obecní dům13. 7. 2008Zahajovací koncert „Španělská noc“A. Lara: GranadaG. Bizet: Carmen, suita z operyM. Ravel: Španělská rapsódieN. A. Rimskij-Korsakov: Španělské capriccioSólisté: L. J. Esposito, N. M. Golzalves – tanecČeský národní symfonický orchestrDirigent: L. Pešek28. 7. 2008Noc českých houslových virtuózůJ. S. Bach: Koncert d moll pro dvoje houslea orchestrKoncert E dur pro housle a orchestrA. Vivaldi: Koncert a moll pro dvoje houslea orchestrKoncert h moll pro čtvero houslí a orchestrSinfonia C dur pro smyčce č. 1Sinfonia G dur pro smyčce č. 2Sólisté: V. Hudeček, A. Hradil, J. Mráčeka P. Matěják – houslePražský komorní orchestrDirigent: T. BraunerTŘEBOŇTřeboňská nocturna8. – 12. 7. 2008Zámek – Konírna8. 7. 2008Motto večera – Voda a RybyJ. Brahms: Klavírní kvintet f moll, op. 34F. Schubert: Klavírní kvintet A dur,op. post. 114 „Pstruh“Účinkují: B. Krajný – klavírJ. Hudec – kontrabasKocianovo kvartetoZNOJMOHudební festival Znojmo 200811. – 27. 7. 2008Nádvoří znojemského hradu12. 7. 2008Slavnostní zahajovací koncertM. P. Musorgskij: Obrázky z výstavy(instrumentace M. Ravel)G. F. Händel: Hudba ke královskémuohňostrojiFilharmonie Bohuslava Martinů ZlínDirigent: R. VálekNádvoří Jihomoravského muzea19. 7. 2008A. Vivaldi: Dorilla in Tempe (RV 709)premiéra operyRežie: J. NekvasilDirigent: R. Válek

32horizontkvartet wayna shorteraPraha, Rudolfinum Ivan ŽáčekWayne Shorter založil v roce 2000 kvarteto, složením představujícíklasické jazzové klavírní trio ve spojení s melodickýmhlasem jeho sopránsaxofonu či tenorsaxofonu. Styl skupiny,vysoce oceňovaný odborníky, se stal výrazem toho, coje dnes považováno za moderní jazz. Dvě alba, živé záznamykoncertů, Footprints Live (2002) a Beyond the Sound Barrier(2005), vyvolala živý zájem a prvé album získalo v roce 2006Grammy Award for Best Instrumental Jazz Album, stejnějako o dva roky předtím album Alegria, přinášející ozvukystylu, kdy Shorter ještě působil ve skupině Weather Report.Letos pětasedmdesátiletý Shorter předvedl 27. 5. v Rudolfinuspolu s vynikajícími hudebníky střední generace, pianistouDanilo Perezem, basistou Johnem Patituccim a perkusistouBrianem Bladem, v hodinu a půl trvajícím medley jakýsi průřeztvorbou posledních let. Nepřetržitý proud stále gradujícíhudby byl přerušen poněkud neorganicky přestávkou v 21.15,po níž následovala už jen krátká čtvrthodinka, která však přineslato nejlepší z celého večera. Těžko hovořit o jednotlivýchskladbách nebo číslech, umělci ani do programu Pražskéhojara nenahlásili, co budou hrát – ale to je právě příznačné propojetí hudby, kterou provozují. Je to sofistikované experimentováníse zvukem, které už pravda s jazzem mnoho společnéhonemá, alespoň pokud chápeme tento idiom v mezích vytýčenýchjmény jako Parker, Gillespie, Coltrane či Coleman.To, jak Shorter zachází s časem i kontrastem, ony nekonečněrepetitivní plochy, to prozrazuje silné inspirace orientálníkulturou. V této specifické odnoži world music je zřetelnývliv multikulturní crossover music, ale i minimalismu. Je totakový hudební eintopf: je zde všechno, co hudební kulturaplanety přináší, bez ohledu na etnické hranice. Překračovánížánrů je velmi působivé, rozsáhlé gradační plochy imponující.Jistá zvuková amorfie, ztráta rytmické kostry – další výraznýposun směrem od jazzu – i nedostatek kontrastu je nahrazovándlouhými dynamickými vlnami a témbrovou spektakulárnípestrostí. Z jazzu tu ovšem přetrvává improvizační hravostStále skvělý Wayne ShorterFoto Ivan Malýjak v četných imitacích myšlenek, tak při dlouhých evolucíchnad basovým základem, je zde stále slyšitelně přítomen velkýzjev Milese Davise, otce moderního jazzu, k němuž se Shorterhlásí jako ke svému učiteli. Kvarteto si s sebou přivezlonejen kompletní světelný park, sestávající ze dvou ramp, kterézalévaly pódium proměnlivými barvami, jež v průběhu večeravytvářely jakousi světelnou interpunkci, ale i svého mistrazvukaře, který se staral o to, aby v sále opravdu nikdo neusnul.Jeho ruka neúprosně vyjížděla master volume až k hranicímfyziologické snesitelnosti. Při vší úctě k technickým parametrůmtéto špičkové amplifikace se domnívám, že Lucerna bylapro tento typ produkce rozhodně vhodnějším sálem. Rudolfinumse svým dlouhým ušlechtilým dozvukem bylo Shorterovými120 decibely prostě přehlceno. Jakmile ovšem hráčiztišili svůj projev, například během „modré sekce“, stávalose podmanivé pletivo jejich hudby čitelnější a technické mistrovstvíjednotlivých hudebníků vyvstávalo mnohem zřetelnějinašemu sluchu. A bylo vskutku co obdivovat. Post-bopovépiano Danila Pereze (1966), obsahující četné karibské prvky,nesmírně explozivní bicí Briana Bladea (1970) a předevšímčistě hrající kontrabasista John Patitucci (1959), byli svémuleadrovi více než důstojnými spoluhráči. Shorter sám zůstávalspíše decentně v pozadí, ale o svých kvalitách velkého experimentátoranenechal nikoho na pochybách. Byl to vzrušující,inspirativní, byť trochu hlučný večer, který nicméně předvedlnázorně mimo jiné to, že jazz je již mrtev. •freddy cole, zdaleka nejen mladší bratrPraha, Mercedes Forum, Lucerna Music Bar Vladimír ŘíhaPopulární řada koncertů festivalu Pražské jaro byla zcela veznamení jazzu. Tři koncerty festivalu ukázaly široké spektrumsoučasného jazzu a americké hvězdy, které se podařiloorganizátorům přivézt do Prahy, zcela zaujaly publikuma potvrdily, že jazz na festival patří.Platí to i o prvních dvou koncertech, na nichž doslova čaroval„starý pán“ Freddy Cole, zpěvák a pianista, mladšíbratr proslaveného Nat King Colea. V 76 letech je jedinýžijící člen slavného klanu a i jediný z pěti bratrů – muzikantů,které otec kazatel, ale hlavně matka hudebnice přivedlik hudbě. Přestože zpívá a hraje již od 50. let, známým se stalhlavně v 70. letech, kdy vydal několik desek v Evropě. Naamerickém trhu výrazně zabodoval až v 90. letech a jeho albazískávají dokonce nominace na Grammy. I když do Prahypřijel s jiným kvartetem, než se kterým natočil poslední CDMusic Maestro Please, zdálo se, jakoby s ním hrál odjakživa.Na prvním koncertě v Mercedes Forum nedostalo kvartetotolik prostoru (hrál tu hlavně Big Band Českého rozhlasus Václavem Kozlem a nepříliš přesvědčivými německýmihosty, zpěvačkou Uschi Brünningovou a jejím manželem,saxofonistou Ernst-Ludwigem Petrowskym), ale koncertv Lucerna Music Baru patřil již zcela jemu. Dobře naladěnémupubliku předložili hráči standardy i písně ze svéhoposledního alba a dokonale frázující a swingující projev vokalistybyl tou nejlepší vizitkou kvalitního jazzu ze země jehovzniku. Freddy Cole dokázal i v Praze, že je mimořádnouosobností., i když téměř celý život byl ve stínu svého slavnéhobratra. Takže když v programu písní od Broadwaye ažk blues vedle standardů Route 66 či What Now My Lovenakonec při přídavcích zazpíval svou takřka „vlajkovou“ píseň„Já nejsem můj bratr, já jsem já“ (I`m Not My Brother,I`m Me), určitě vyjádřil i souhlasnou reakci pražského publika.Z dalších členů kvarteta na sebe upozornil předevšímvýborný kytarista Randy Napoleon, na kontrabas hrál EliasBailey a na bicí Curtis Boyd. •

divadlo – opera · balet · muzikál 33bludný holanĎan v sopPraha, Státní opera Josef HermanOslavy 120. výročí budovy dnešní Státní opery měly vyvrcholitpremiérou opery Richarda Wagnera Bludný Holanďanv rámci Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro.Po společenské stránce se tak stalo za účasti celebrit ve vyprodanémhledišti, umělecky nikoliv.Jistě bylo dobré zaměřit se na některou z oper opomíjenéhoRicharda Wagnera, k němuž má české operní divadlo nedozírnédluhy a jehož dílo se na našem území pravidelně hráloprávě v této budově. Bludného Holanďana však nepovažujiza kdovíjak prestižní titul, právě tato opera se přece jenhraje a prošla leckterou z českých scén, včetně těch menších– a právě za poslední dva roky se hrály dvě inscenace hnedtřikrát, v Liberci (Oldřich Kříž – Martin Doubravský), Ústínad Labem a Olomouci (Martin Otava – Norbert Baxaresp. Miloslav Oswald), obě nesporně pozoruhodnější, cožonu prestižní funkci inscenace v SOP hodně relativizuje.Pravda, v Praze samotné se opera nehrála neuvěřitelnýchdvaadvacet let, což dramaturgickou volbu do značné míryzdůvodňuje.Jako vždy se vše odvozuje od lidí a už z tohoto hlediska nemířilprojekt nijak vysoko. Angličan Stephen Taylor rozhodněnepatří mezi určující režisérské osobnosti současného operníhodivadla. Ponejvíce asistent byť i některých pozoruhodnýchosobností, od nichž asi pochytil správnou tendenci dílosoučasně vyložit, jenže už méně zásadu, že silná interpretacevychází z díla samotného a musí mít estetický i významovýsmysl. A že takový posun nelze realizovat tradicionalistickýmoperáckým gestikulováním jen v jiných reáliích, což jesnad nejhorší možné spojení a to poslední, co bylo třeba dočeských operních poměrů vozit. Příběh Holanďana sice Taylorsevřel do jednoho plynulého toku bez přestávky, jak bývázejména v německém divadle poslední doby zvykem, jenžebez zjevného smyslu významového i ryze technického: pročpotom nechal na otevřené scéně zhola zbytečné přestavby?Ale hlavně těžko pochopit, oč Taylorovi šlo: postavy podobouz Ibsena, Daland zřejmě vlastní fabriku či spíše manufakturu,soudě podle vysokých zdí s fabrickými okny, z informačnítabule s popsanými lejstry a mapami zřejmě obchodních cestDalanda se zbožím v dřevěných bednách, které se povalujína jevišti a ženy je v kolovrátkovém sboru stěhují. Ptát sepo hlubším smyslu vztahu Senty k Holanďanovi je už zcelamarné, podle režiséra zřejmě prožívají osudové milostné setkánív tom tvrdém fabrickém životě jako dva obyčejní lidé,ona pro něho nechá Erika, jenže na lávce do Holanďanovylodi úhledně zemře a on se nad ní skloní jako v tuctovém filmovémmilostném škváru. Symbolický smysl příběhu chybía proč pak vůbec hrát tuto operu věru nevím. Když v LiberciOldřich Kříž učinil hlavní postavou své inscenace Dalandatruchlícího nad ztrátou dcery, dal příběhu sice slabý, alealespoň nějaký smysl – tady jsem nezaznamenal žádný! Vizuálněse inscenace snad hlásí k oproštěnému appiovskémuprostoru, v doprovodných textech alespoň režisér prokázalhistorickou erudici, jenže postavy v něm vykonávají někdyaž legračně realistické akce, případně jen operácky gestikulujíči trčí na jevišti.Režisér sice v doprovodném textu deklaroval svůj obdivk Wagnerově „koncentraci na vzájemná setkávání a konfrontacetragických postav“, nicméně právě to obětoval svéfabrické přízemní vizi. Asi proto i teoreticky zkoumá předevšímreálie: „Stěžejní stránky partitury, jež jsou hudebně nejobjevnější,jsou v tomto smyslu v dějové projekci ozvukem osudovéhopředurčení dvojice ústředních hrdinů opery pozvednoutse nad rámec prostředí rybářské vesnice v Norsku, kde sesetkávají.“ Holanďan je prý vetřelcem, „což je úděl společnýmnoha námořníkům“, Senta „vyrůstala v kontextu každodenníhoživota ostatních postav“ (!!), „komunita norské pobřežnívsi je tu podána s bohatstvím detailní drobnokresby“,„sociální životaschopnost venkovanů, jejich prostota i jejichpověrečnost, jejich humor i jejich sny o lepší budoucnosti nesousilný humanistický náboj“. No, nechme toho. Otázka zůstávájediná, ovšem palčivá: proč právě on??Krajně problémové je ovšem také hudební nastudování zejménav nepropracovaném zvuku orchestru. Jestliže GuillaumeTourniaire dovedl hráče k brilantnímu podání Griega,proč tady není kompaktní snad jediný nástup více jak dvouhráčů a proč vůbec z orchestru trčí jednotlivé nástroje a skupiny,aniž by se jejich zvuk slil do kýženého wagnerovskéhoproudu? Přitom způsob, jakým Tourniaire dílo rozvrhl,i tempa, která volil, mi docela vyhovují, byť nejsou vždyckyzcela obvyklá. Za ryze hráčské chyby mohou samozřejměsami muzikanti, vůbec je s podivem, jak dokážou střídat vynikajícía slabé výkony, což věru nesvědčí v jejich prospěch.Na propadu této inscenace mají lví podíl, za zvuk a souhruale těžko vinit někoho jiného než dirigenta. Jak si vede druhýdirigent inscenace Richard Hein, jsem neslyšel.Prestiž projektu zachraňovala na premiéře jen Maida Hundelingv roli Senty, ostatně vysloužila si už v ústeckém nastudovánínominaci na Thálii. Do zářivého, technicky bezproblémového,pevného a prostě nádherného hlasu dokáževtělit psychologické nuance role – jedinečné! Michele Kalmandizvládl part titulní role, hlas má příjemný a nosný,bohužel postavu Holanďana neobdařil ničím vzrušivě tajemným,což ji dramaticky takřka deklasuje. Christian Voigt sijako Erik s prostorem Státní opery neporadil stejně jakoMartin Snell v roli Dalanda – a zase se nelze neptat, pročprávě oni? Konečně Martin Šrejma jde na part Lodivodas přílišnou silou.Praha, Státní opera – Bludný Holanďan (Der fliegendeHolländer), libreto skladatel, nastudováno v němčiněs českými a anglickými titulky. Dirigent Guillaume Tourniaire,režie Stephen Taylor, scéna Laurent Peduzzi, kostýmyNathalie Prats, světelný design Christian Pinaud, sbormistřiTvrtko Karlovič a Adolf Melichar. Premiéra 29. 5.2008. •Michele Kalmandi (Holanďan), Maida Hundeling (Senta)Foto Karel Kouba

34divadlo – opera · balet · muzikálfalstaff – role pro ivanakusnjeraPraha, Národní divadlo Lenka ŠaldováČeské operní divadlo zcela jistě potřebuje impulsy od režisérůnezatížených úzce operní specializací. A Martin Hubaje jistě fascinující tvůrčí osobností. Jenže s Falstaffem jakoby si vůbec nevěděl rady. S Verdiho humorem. S titulní postavou.S celkovým smyslem příběhu. Ale nakonec ani s jednotlivýmikomediálními i poetickými situacemi. Symbolickyzasadil dění do obří ptačí klece (metafora to ovšem vlastněnení vůbec jasná) a přišel s výraznou výtvarnou stylizací:barevné kostýmy, extravagantní účesy… A přivedl akrobaty,kteří ve výšce létají na houpačce a metají kozelce na posteli– trampolíně. Falstaffa nechal vrhat koule na kuželky –a tím jeho invence více méně skončila. Zvláště se režisérovabezradnost projevila ve třetím jednání, ve kterém už prostěnestačí pouze aranžovat dílčí scénky bez jasné koncepce celku.Dvakrát škoda proto, že Ivan Kusnjer je skvělým Falstaffem– a jakou figuru by teprve musel vytvořit, kdyby jeho jevištníjednání spoluformoval skutečně inspirativní režisér!Ve srovnání s Andrew Greenanem, který jen mechanickynaplnil základní aranžmá, je jasné, kolik toho Ivan Kusnjerpřinesl sám za sebe, aby stvořil naparující se, panovačně sivykračující, do sebe zamilovanou, směšnou postavičku, aletaké sympatie budícího, roztrpčeného stárnoucího milovníkaživota. Distonujícího anglického hosta navíc předčili precizní a detailně výrazově rozvrženou interpretací partu.Vskutku obdivuhodná pěvecko-herecká kreace!Dojem z první premiéry ještě trochu zachraňovali takéKateřina Kněžíková (rozverná a přepůvabná Nannetta sezářivými i jímavě ztišenými výškami) spolu s VladimíremChmelem (Ford), Marií Haan (Alice) a Yvonou Škvárovou(paní Quickly) – jakkoli bylo od začátku jasné, že jevištnímudění chybí řád a smysl. A hlavně: že hudebnímu nastudováníPetera Ferance zcela chybí preciznost. Na oboupremiérách každou chvíli vázla souhra v orchestru a hlavněs jevištěm – rozpadla se většina ansámblů, na druhé premiéřepřímo katastrofálně (někde se interpreti rozešli už poprvních taktech a sešli až na konci).Oslovit Martina Hubu, aby v Národním divadle inscenovalprávě Falstaffa, se podle mě neukázalo jako šťastný nápad– nicméně při hledání osobností, které mohou přinést dočeského operního divadla něco nového, se ne vždy podařípřesná trefa. V žádném případě tím nechci zpochybnit samotnéhledání! Děsí mě tak především hudební provedení –kdy už se v ND budou k premiéře pouštět skutečně pečlivědostudovaná díla?Praha, Národní divadlo – Giuseppe Verdi: Falstaff. DirigentPeter Feranec, režie Martin Huba, scéna Jozef Ciller,kostýmy Milan Čorba, sbormistr Martin Buchta, pohybováspolupráce Zdeněk Prokeš, dramaturgie: Beno Blachutml. Premiéry 7. a 9. 5. 2008 v Národním divadle. •kde mu trpaslíci a mluvící stromy pomohou ze spárů gorily.Hoch na aeroplánu doletí do Austrálie, aby tam s pomocíklokáňat stavěl město, v němž budou všichni šťastni.Hoch na koni se vydá do Indie zachránit posvátného slona.A děvčátko na kachničce dopluje do Ameriky zahrát si rolioslavované filmové hvězdičky. Po všech těch dobrodružstvíchjsou ale malí cestovatelé přeci jen rádi, že se ráno zase probudídoma – na kolotoči, který se znovu točí, aby plnil snydalších dětí…Václav Trojan se proslavil především jako autor hudbyk loutkovým a animovaným filmům Jiřího Trnky. Celovečernídětskou operu Kolotoč, kterou složil na konci třicátýchlet, uvedlo až v roce 1960 ostravské divadlo. A právě v Ostravěse teď Kolotoč znovu vrací na operní jeviště – téměřpo padesátileté odmlce. Neumím si ostatně představit, kdejinde u nás by se dnes do takového projektu pustili – a přivedlina jeviště na šedesát dětí ve věku od mateřské školkyaž po dospívající. Děti z Operního studia při Národním divadlemoravskoslezském zpívají opět přímo famózně: přesně,čistě – poklona sbormistryni studia Lence Živocké za skvělesezpívaný dětský sbor! Ale také Juriji Galatenkovi, kterýje tentokrát nejen v roli sbormistra, ale též dirigenta, kterýKolotoč nastudoval s citem pro barevnou hudební mozaiku,vycházející z meziválečné avantgardy a vstřebávající různéžánry k vykreslení různých situací, prostředí, nálad.Inscenační tým Luděk Golat (režisér) – Jaroslav Malina(scéna) – Helena Anýžová (kostýmy) přišel s nepopisným,poetickým divadelním tvarem: po jevišti jezdí autíčko nadálkové ovládání, gorila obuje kolečkové brusle, posvátnýslon je krásná velká loutka z látkových tubusů a pláten…Děti se nikterak nepitvoří, chovají se na jevišti (i v hledišti,kam občas vtrhnou) velmi přirozeně – vlastně si uvolněněhrají. Jistě jim pomáhá i to, že kostýmy vycházejí z civilníhooblečení, jen jednoduché doplňky vystihnou postavu: čapkypro trpaslíky či taštičky – kapsy pro klokánky. Pro diváky,myslím si, se večer místy trochu táhne, osobně bych některépasáže škrtala – nicméně účinkující děti se jistě nenudíani chvilku. Dostaly v ostravském divadle výbornou příležitostnajít si (nebo utužit) vztah k opeře. I z tohoto hlediskaje uvedení Kolotoče výborný tah – divadlo si tak vychovávásvé budoucí diváky.Ostrava, Národní divadlo moravskoslezské – Václav Trojan:Kolotoč. Dirigent a sbormistr Jurij Galatenko, režieLuděk Golat, scéna Jaroslav Malina, kostýmy Helena Anýžová,choreografie Tamara Černá, sbormistryně Operníhostudia Lenka Živocká, dramaturgie Pavla Březinová. Premiéra5. 4. 2008 v Divadle Antonína Dvořáka. •Z inscenace ...Foto archivtrojanŮv kolotoČaneb splnĚné dĚtské snyOstrava, Národní divadlo moravskoslezské Lenka ŠaldováNastává večer – a na kolotoči usíná několik dětí. Ve snu sevydávají splnit si svá přání: hoch na autu zamíří do Afriky,

PrijsFramemaat**HerenFramemaat**DamesFramemaat**Lage instapGewicht*incl. accuAantalversnellingenEnergiein Wh***Kracht motorin Nm***Xtra garantiemogelijkION® RX2.299 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 48, 53, 57, 61 32 7 240 33 ja(excl. 27,5 kg)38ION® RX+ION® RXS+2.549 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 48, 53, 57, 61 30,5 8 360 33 ja(excl. 27,5 kg)2.399 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 48, 53, 57, 61 30 24 360 40 ja(excl. 27,5 kg)ION® XTS2.649 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 29 24 264 40 jaION® XT2.449 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 31 8 264 33 jaION® GL2.399 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 48, 53, 57, 61 29,5 7 264 33 jaION® L2.149 50, 54, 59, 65 46, 50, 55, 61 29 7 240 29 jaION® Entree2.199 50 28 geen 240 33 ja(excl. 23,5 kg)E-motion C11.499 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 25 3 240 29(excl. 22 kg)E-motion C21.649 53, 57, 61, 65 48, 53, 57, 61 27 8 240 29(excl. 23,5 kg)

Nikola Márová (Labutí jezero)Foto Pavel Hejný

divadlo – opera · balet · muzikál 37Alberta v Giselle. Zapojuje se také do současného repertoáru:Sinfonietty, Álbum Familiar a posledně do baletuBrel-Vysockij- Kryl/Sólo pro tři.Získal jste již druhou Thálii. První byla za roli Albertav Giselle. Letošní cenu jste získal za hlavní roli v představeníSólo pro tři. S jakými pocity jste tentokrát cenu přebíral?Měl jsem úplně stejné pocity jako poprvé. Když řekli mé jméno,tak jsem se držel, ale když mi Adéla gratulovala (pozn.red. Adéla Pollertová, loňská držitelka Thálie), stačilo máloa brečel bych. Jsou to silné emoce.Když se podívám na výčet vašich rolí, dlouhou dobu v němfigurovaly role princů. Zdálo se, že jste zůstával v tomtotypu rolí „zaškatulkován“. Nevadilo vám to?Zaškatulkován jsem pořád. Pocházím z Brna a tam byl repertoárhlavně klasický, kromě Libora Vaculíka, neoklasikynic jiného nebylo. Když jsem přišel do Národního divadlav Praze, tak jsem v té škatulce ještě zůstal. Pak jsem byl obsazendo Mariina snu – a to byl start do jiného žánru.Z Brna do Prahy jste přešel v roce 2003 – co vás vedlo kezměně?Rok před odchodem jsem v Praze hostoval, velmi mě to ovlivniloa navíc mám Prahu strašně rád.Splnila se v Praze vaše očekávání? Na Sólo pro tři jste poměrnědlouho čekal.Když mi Petr Zuska dal příležitost tančit Sólo pro tři a ukázalmi prvotní představu, tak jsem řekl: „To já nezvládnu“.Tento styl jsem nikdy netančil, a tak jsem si nevěřil. Kdyžjsem viděl kousek písně Jacquese Brela, měl jsem dojem, žese to nemohu naučit. Být na Petrově místě, tak do toho nejdu.Vděčím mu za jeho důvěru.V Sólu pro tři v roli Muže procházíte nepřetržitě celýmpředstavením – co bylo pro vás nejtěžší?Zpočátku mi dělalo velký problém zapamatovat si kroky, nežjsem si zvykl na Zuskův styl. Hodně mi pomohl Saša Katsapov.Petr něco udělá a chce to hned vidět – a já, než jsem nato přišel… Měl se mnou hodně trpělivosti.Zase se to vyplatilo a to jste byl druhé obsazení.Ale nervy to byly hrozné. Kdybych se nebarvil, tak jsem šedivý…(se smíchem)V jedné scéně zpíváte na playback francouzský šanson Cesgens-la. Jak dlouho jste se učil text?Na škole jsem se učil osm let francouzštinu, ale víceménějako bych ji neměl. Když jsem se text učil, měl jsem na topoměrně dostatek času, ale stejně jsem to nechal na posledníchvíli. Poslouchal jsem kousek písničky, foneticky jsem siho napsal a opakoval jsem si text i při chůzi po městě se sluchátkyna uších. Asi jsem vypadal jako blázen, protože jsemsi k tomu ještě gestikuloval.Při tomto šansonu stojíte tváří v tvář divákovi vpředu scény,jste na místě, netančíte, je to herecký koncert, žádnéesteticky vyladěné gesto, ale silný prožitek. Jaké tu mátestyčné body?V tomto šansonu zpívám o různých lidech. Nemáme přesnědanou choreografii, ale vím, o čem zpívám. Mám naučenáurčitá gesta.Kterého ze šansoniérů jste si nejvíce oblíbil?Než jsem začal toto představení studovat, ani jednoho z nichjsem neposlouchal a asi by mě to ani nenapadlo. Teď mě hodněvzali. Mám rád všechny tři – Brela, Kryla, Vysockého. Jakomalý jsem chodil do pěveckého sboru, ale nestíhal jsem,a tak jsem toho nechal. Zpěv je asi jedna z věcí, která by měbavila asi víc než tancování.Co nového jste v Sóle pro tři pro sebe našel? Zpočátku jstepochyboval…To je slabé slovo. Teď jsem rád, že umím tančit něco jinéhonež klasiku. I dnes, když tančím Sólo pro tři po téměř tříměsíčnípauze, potřebuji oproti klasice více zkoušek, abych si všezažil. Mrzí mě, že na ně není čas a vše se dělá narychlo.Klasika je tedy jednodušší?Pro mě ano, jsou tu přesně dané prvky, forma, pro mě jasnějšíkombinace, klasika je mi bližší. I když v klasickém tancijsou nemilosrdně vidět nepřesnosti, v moderně se to zasetak nepozná.Při přebírání Thálie jste děkoval pánům Brelovi, Krylovia Vysockému, že jste se s nimi potkal. S kým byste se ještěrád ve vaší taneční kariéře setkal?Nevím, nejraději mám prince z Labutího jezera, rád tančímRomea, toho jsem tančil už v Brně a pro mě asi znamenánejvíce. •Foto Diana ZehenterMichal Štípa (Sólo pro tři)

zprávy z domova 39JIŘÍ KALACH9. 3. 1934 – 20. 4. 2008Jiří Kalach vyrůstal v hudební rodině (otecbyl instrumentalista, dirigent a skladatel).To předurčilo jeho profesionální dráhu.Studoval na Pražské konzervatoři kompozicive třídě Františka Píchy, FrantiškaBrože a Emila Hlobila, po té na AMU rovněžu Emila Hlobila. Dlouhá léta byl Jiří Kalachve svobodném povolání, v 70. letechžil delší dobu v tehdejší Německé spolkovérepublice. V roce 1990 nastoupil nakrátkou dobu na Svaz českých skladatelůa koncertních umělců jako tajemník oblastiskladatelů vážné hudby, brzy přešel namísto dramaturga Symfonického orchestruČeského rozhlasu, kde setrval až do svésmrti. Jeho skladatelské dílo není početněobsáhlé, obsahuje však vesměs samá závažnádíla. Ve výčtu nalezneme 5 symfonií,několik instrumentálních koncertů, 6 smyčcovýchkvartet, 2 klavírní sonáty a další jaksymfonická, tak komorní díla. I když zaklademKalachova hudebního myšlení je vždytakzvaná absolutní hudba, nevyhýbal semimohudebním inspiracím. Svědčí o tomněkteré námětové okruhy jeho skladeb:Pocta Albertu Schweitzerovi, inspiracedílem Erasma Rotterdamského, zajímavévokální dílo s názvem Lukumo inspirovanérománem Tajemný Etrusk Miky Waltariho.Hudební vyjadřování Jiřího Kalacha plněsouzní s jeho lidským typem. Pod zdánlivěnetečnou, místy ironickou, snad i drsnouslupkou se skrývala velmi citlivá povahaplná soucitu s utrpením druhých. Zmiňovanáslupka také většinou zakrývala prookolí Kalachovy velice hluboké vědomostio evropské kultuře jak hudební, tak i jinýchuměleckých oborů. Pouhých 12 dní předsvou smrtí se ještě Jiří Kalach – bohužel jižznačně vysílený nemocí – zúčastnil úspěšnéhoprovedení své Pocty Albertu Schweitzeroviv pražském Rudolfinu.Otomar Kvěchlů. Vysoká úroveň a zároveň hluboký duchovnírozměr zdobil výkony také dalších účinkujících– trumpetisty Evžena Mašáta, varhanicea sopranistky Jitky Čudlé a klavíristy VlastimilaBurkarta. Návštěvníci koncertu mohli vyslechnoutnapříklad krásně podané „Adagio“Tomase Albinoniho, které zahrál na trubkuEvžen Mašát za doprovodu Jitky Čudlé. Hlubokýmduchovním zážitkem byly bezesporumeditativně pojaté varhanní improvizace natémata evangelických chorálů Jitky Čudlé.Příjemným zážitkem na závěr koncertu bylspolečný zpěv Ruth Redl a Jitky Čudlé, kteréza klavírního doprovodu Vlastimila Burkartav češtině přednesly čtyři Dvořákovy dvojzpěvy.Další koncert se uskuteční 12. 7. a vystoupína něm mezzosopranistka Jana Wallingerová,sólistka opery Národního divadla v Brně,a její manžel, houslista Pavel Wallinger, kterýje koncertním mistrem Brněnské filharmonie,oba za varhanního a klavírního doprovodu lhoteckévarhanice Jitky Čudlé.U příležitosti 50. jubilea vzniku Konzervatoře a VOŠ Jaroslava Ježka se 28. 5. konala další z plánovanýchakcí, tentokrát koncert v Sovových mlýnech spojený se společenským setkáním na parníku. Srazúčastníků vyjížďky na parníku Praha byl v 15.30 hodin u Čechova mostu. Díky dopravnímu kolapsuv přilehlých ulicích se podařilo s mírným zpožděním vyplout směrem po proudu přes zdymadlo u Štvanice,okolo nové moderní výstavby v Karlíně až do Holešovic, kde se parník obrátil a vydal se na zpátečnícestu. Plavbu zpříjemňovalo nejen pěkné počasí, ale i výborná kapela studentů KJJ. Po přistánína Kampě se většina z cca 100 účastníků plavby přemístila do Sovových mlýnů, kde paní Meda Mládkováposkytla prostory přízemní galerie pro odpolední koncert. Hrál na něm K Band KJJ pod vedenímJana Kučery se zpěvákem Martinem Janským, který společně s Kateřinou Steinerovou pořad také moderoval.Na koncertu proběhl křest publikace z konference o Jaroslavu Ježkovi, která se konala 4. 10.2007 u příležitosti jeho 100. výročí narození v budově KJJ. Kmotrem publikace byl její autor ZdeněkBednář, paní Meda Mládková a redaktor Práva a znalec Ježka, František Cinger. Na parníku zpříjemňovalicestu všem přítomným mj. zleva Dan Panchártek j. h. a Martin Linhart, student KJJ.rŮznéČeskou filharmonii a dirigenta Zdeňka Mácalaocenil japonský Music Pen Club Japan,který přednímu českému tělesu udělil výročnícenu za provedení Smetanovy Má vlasti v TriphonyHall v Tokiu při loňském turné orchestru.V renomované mezinárodni varhanní soutěživ německém Magdeburku získal 1. cenustudent Hudební fakulty Akademie múzickýchumění v Praze třiadvacetiletý český varhaníkDrahoslav Gric. Do čtvrtého ročníku soutěže,která nese jméno významného německéhovarhaníka 19. století Augusta Gottfrieda Rittera,se přihlásilo celkem 63 kandidátů, z nichžk účasti jich na základě předchozích úspěchův jiných soutěžních kláních bylo z 15 zemí vybránocelkem dvaadvacet. Další ceny získaliúčastníci z Německa, Jižní Koreje a Dánska. Naprogramu tří soutěžních kol, která probíhalaza přísně dodržované anonymity soutěžících,zazněla kromě skladeb A. G. Rittera také dílaJ. S. Bacha, M. Regera, C. Francka, O. Messiaenaa také nedávno zesnulého českého skladateleP. Ebena. Podle slov jednoho z členů mezinárodníporoty, varhaníka Jaroslava Tůmy, mělletošní ročník magdeburské soutěže vynikajícíúroveň. Její finále se konalo 23. 5. ve večerníchhodinách v magdeburském Dómu, kterýje jednou z největších a nejvýznamnějších stavebníchpamátek středověku. Drahoslav Gricuchvátil publikum i odbornou porotu suverénnía stylově vytříbenou interpretací skladeb C.Francka a M. Duprého, důstojným partneremmu byly v předchozím týdnu posvěcené, zcelanové čtyřmanuálové koncertní varhany se třiadevadesátirejstříky postavené firmou Schukez Postupimi.Na příštím 64. ročníku Mezinárodního hudebníhofestivalu Pražské jaro se představíamerická mezzosopranistka Susan Grahamová,izraelský houslista Shlomo Mintz, peruánskýtenorista Juan Diego Flórez i sopranistkaMartina Janková. Se Symfonickým orchestremSeveroněmeckého rozhlasu z Hamburku, kterýbude řídit slavný dirigent Christoph von Dohnányi,se vrátí světoznámý americký barytonistaThomas Hampson. Na jednom z jejich dvoukoncertů zahraje také jeden z nejžádanějšíchhouslistů současnosti a českému publiku dobřeznámý Němec Frank Peter Zimmermann.Mezi pěveckými osobnostmi nebude chybětani rakouská mezzosopranistka Bernarda Finková,kterou doprovodí italský komorní ansámblIl Giardino Armonico. Přehlídka bude po třiroky připomínat i mezinárodní oslavy dvojíhojubilea skladatele Gustava Mahlera (1860 až1911), který se narodil na Vysočině a zemřelve Vídni i skladatele Bohuslava Martinů (1890až 1959). Zahajovací i závěrečný koncert budev příštím roce patřit České filharmonii, kteráfestival otevře s estonským dirigentem NeemeJärvim a ukončí se svým budoucím šéfdirigentemIzraelcem Elijahu Inbalem. Festival představíi nové talenty, jedním z nich je třiadvacetiletýpolský pianista Rafal Blechacz, vítěz Chopinovyklavírní soutěže ve Varšavě. Na přehlídcevystoupí v doprovodu Pražských symfonikůa jejich šéfdirigenta Jiřího Kouta.Zpracoval Petr VeberFoto Lenka Nešlehová

40zahraniČísvĚtová operní divadla iii.vii. operní domy v pobaltí Pavel HorníkPobaltské republiky Estonsko, Litva a Lotyšsko jsou sicemalé země, ale operní život v nich nehrál jen malou úlohu.Pro kulturní a samozřejmě hudební život těchto tří státůbyl určující složitý geopolitický vývoj zapřičiněný jejich problematickougeografickou polohou mezi západní a východnícivilizací. Nejsilnější vlivy pocházely z imperiálního Ruskaa později z komunistického Sovětského svazu a zanechalypochopitelně na životě i kultuře těchto národů nezanedbatelnývliv.Estonská národní operaVydejme se po moři z Helsinek do Estonska. Po hodině a půlplavby vznášedlovou rychlolodí můžeme autem vyjet z trajektuven do přístavu a po několika minutách se octneme vestředu hlavního města Tallinu, který se dá velikostí přirovnatk našemu Brnu. V krátké vzdálenosti od historickéhocentra se nachází velmi zajímavá a rozlehlá budova Estonskénárodní opery, díla finských architektů Armase Lindgrenaa Wivi Lönna. Koncepce této stavby, otevřené v roce 1913, jeunikátní tím, že se skládá jak z divadelní budovy, tak z koncertníhosálu. Obojí je propojeno dvěma nižšími středovýmitrakty. Jsou to taková spojená dvojčata, z nichž jedno je o trochumenší. Je zde ještě menší sál, pěkná restaurace a kavárna.Dlouhá čelní fronta působí monumentálně a tento dojemjen umocňuje velký otevřený prostor před ní. Architekturajednoduché pozdní secese se projevuje nejen zvenku, ale takév interiérech obou sálů. Divadelní hlediště má dvě pořadía je navrženo pro necelých 800 diváků. Do koncertního sáluse vejde 700 návštěvníků. Druhé operní divadlo bylo založenov roce 1870 ve druhém největším estonském městě Tartu.Budova Estonské národní opery byla samozřejmě za druhésvětové války pobořena a znovu zprovozněna v roce 1947.Poslední rekonstrukce proběhla před třemi lety.Současný soubor má okolo třiceti stálých sólistů, okolo šedesátičlenů baletního souboru a orchestr pod vedením hudebníhošéfa Arvo Wolmera má sto hráčů. Wolmer je zároveňtaké hudebním ředitelem symfonického orchestru v australskéAdelaide. Intendantem tallinského divadla je PaulHumma. Během sezony je uvedeno asi šest až sedm premiérovýchinscenací. V letošním závěru sezony byl po 75 letechnastudován Wagnerův Tristan a Isolda se známým finskýmtenorem Heikki Siukolou v titulní roli. Na podzim se pakpřipravuje světová premiéra opery současné estonské autorkyMari Vihmand Formule lásky. Dále bude uveden VerdihoMaškarní ples a koncertní provedení Rossiniho VilémaTella a opery Andrea Cheniér skladatele Umberta Giordana.Operní soubor s orchestrem také intenzivně uvádíoperní i koncertní díla současných estonských skladatelů.Třeba antifašistická opera Wallenberg, příběh švédskéhodiplomata a podnikatele Raula Wallenberga, který vydávánímšvédských pasů židům jich veliký počet zachránil předsmrtí v nacistických koncentračních táborech. Po válce zmizel,míní se, zda nebyl zavražděn v Sovětském svazu. Totodílo skladatele Erki-Svena Tüüra se v současné době hrajeve velkolepě scénicky koncipovaném provedení. Je také zaznamenánona DVD.Estonská národní operaLitevská národní operaNejvýchodněji položenou metropolí další z pobaltských republikLitvy je Vilnius. Více než půlmilionové město je rozloženona kopcovitém terénu v zeleni, jeho krásné historickécentrum je zapsáno v kulturním dědictví Uneska. Je zdeněkolik starých divadel, ale hlavní operní dům je nový. Bylpostaven v roce 1974. Budova je to prostorná s velkým a modernímjevištním prostorem, ale architektonicky trochu těžkáa nese pečeť stylu poplatného tehdejší době. Hlavní sálpro necelý tisíc diváků má dvě pořadí, ale, bohužel, ne mocdobrou akustiku. Komorní scéna je pro 250 návštěvníků.Pokud se vrátíme do historie, tak první opera italského skladatelePucciella Il rato di Helena se hrála ve Vilniusu v Dolnímzámku. Hlavní impuls plnohodnotnému opernímu provozuse datuje do roku 1920, kdy byla ustanovena Litevskánárodní opera. Hudební představení se ale hrála také v Kaunasu,druhém největším litevském městě, protože Vilnius bylpod polskou správou. Kaunaské divadlo je pěkná a architektonickyzvláštně pojatá secesní budova pro skoro sedm setdiváků. Dnes zde také sídlí samostatný operní soubor. Zaválky byla Litva pod Německem a po roce 1944 byla dlouháléta pod okupací ruskou. Po válce se pak opera a balet hrályopět ve Vilniusu.Soubor Litevské národní opery pod vedením intendantaGintautase Kevisase a hudebního ředitele, dvaačtyřicetiletéhodirigenta Robertase Servenikase, má 31 operních sólistůa osmdesátičlenný operní sbor. Sedmdesát tanečníkůtvoří baletní skupinu. Repertoár má na programu okolo dvacetititulů. Můžeme uvést třeba Wagnerova Bludného Holanďanaa Valkýru, Verdi je zastoupen Aidou, Rigolettem,Maškarním plesem a Sílou osudu. Mozartův Don Giovanni,Halévyho Židovka, Musorgského Boris Godunov, DonizettihoNápoj lásky a Pucciniho Madame Butterfly neboLehárova Veselá vdova jen potvrzují pestrou paletu titulů.Hrají se také díla současných litevských skladatelů jakoopera Burratino Jurgise Gauzaiskase nebo historická operaPilenai od Vytautase Klova, která se v současnosti hrajev prostředí krásného středověkého vodního hradu Trakainedaleko Vilniusu. Posledním titulem sezony bude TurandotGiacoma Pucciniho. Balet má na repertoáru známé tituly,hlavně z ruské tvorby díky velké propojenosti s ruskou baletníškolou. Vždyť petrohradský slavný Vaganovův baletníinstitut není tak daleko.Hostování zahraničních pěvců v Litevské opeře není tak časté.V podzimní loňské inscenaci Valkýry pod hudebním vedenímznámého polského dirigenta Jacka Kaspzyka vystoupilv roli Siegfrieda známý americký tenorista John Keys.Wotana zpíval Johannes von Duisburg, který zde také zpívalJochanaana ve Straussově Salome. Ve Wagnerově BludnémHolanďanovi ztvárnil titulní roli u nás známý GreerGrimsley z USA. Litevští pěvci vystupují ale častěji na evropskýchscénách. Významného basistu Tamáše Svilpu jsemměl jednou možnost slyšet v Essenu jako Mefista v GounodověFaustovi a byl vynikající. V Litvě také začínal známýtenorista Sergej Larin. Velmi populární se v poslední doběstala půvabná mezzosopranistka Elina Garanča, která takévystupovala u nás. Zdaleka nejznámější je ovšem VioletaUrmana, jejíž velký hlas je možno slyšet na nejvýznamnějšíchjevištích světa. Významným litevským tenoristou mezinárodníúrovně byl ještě donedávna Virgilius Noreika. Kdyžuž se zmiňuji o posledních dvou jmenovaných, bylo s nimive Vilniusu natočeno CD s výběrem operních árií. Vilniuskáopera natočila také velký operní koncert k 80. výročí zalo-Foto Pavel Horník

zahraniČí 41žení Národní opery, Čajkovského Pikovou dámu a také dílosoučasného litevského autora Broniuse Kutaviciuse Lokys/Medvěd.Národní opera v RizeVydejme se zpět na západ k Baltskému moři do poslední pobaltskérepubliky, Lotyšska. Uvítá nás starobylá třičtvrtěmilionováRiga. Myslím, že všichni vyznavači operní hudby si okamžitěpřipomenou jméno Richarda Wagnera, který sem odjelse svojí ženou Mínou Planerovou z pruského Královce a bylzde v letech 1837-39 kapelníkem. A také víme, že bouřlivé mořebylo při jeho zpáteční cestě do Francie, kam prchal předsvými věřiteli, inspirací k sepsání opery Bludný Holanďan.Divadlo v Rize bylo postaveno v roce 1863 architektem Ludwigemvon Bohnstedtem a sloužilo původně činohře. Roku1882 vyhořelo, bylo přestavěno a po několika pozdějšíchúpravách je jeho původní vzhled poměrně identický s dnešnímstavem. Opera se v této nové budově poprvé hrála v roce1919. a byl to právě Wagnerův Bludný Holanďan, kterýbyl slavnostním inauguračním představením. Přibližně vestejném období zde působil jako kapelník známý německýdirigent Bruno Walter.Stavba klasicistního slohu s přední vstupní částí tvořenouosmi ionskými sloupy pod plochým tympanonem je situovánaprůčelím do volného prostoru s parkovou úpravou včetněfunkční kašny. Na levé straně je pak lemována vodnímkanálem. Poměrně jednoduše zdobené hlediště s malířskoufreskou na stropě a s velikým křišťálovým lustrem pojme asi800 diváků. Dříve to bylo 1200. Ti jsou pohodlně rozmístěniv širokém parteru a ve dvou balkónových pořadích. Generálnímředitelem je Andrejs Zagars, hudebním šéfem ArtursMaskats. Soubor je podobně početný jako ten ve Vilniusu.Má 28 operních sólistů, 60 sboristů, balet má 70 členůa v orchestru je 105 hudebníků.Litevská národní operaNárodní opera v RizeFoto Pavel HorníkSložení repertoáru a vůbec celý systém provozu je jako v divadlechsousedních zemí. V červnu probíhá v operním divadlevelký operní festival. Letos je na programu WagnerůvSiegfried se známým lotyšským pěvcem Egilsem Silinsemv roli Wotana. Celý cyklus Wagnerova Ringu bude zakončenSoumrakem bohů v roce 2010. Pak se divadlo zavře z důvodukompletní rekonstrukce. Z dalších titulů festivalu je RusalkaAntonína Dvořáka, Bizetova Carmen a Verdiho Traviata.Velké divadlo z Moskvy hostuje na festivalu s ČajkovskéhoEvženem Oněginem a s kontroverzní inscenací opery ruskéhoskladatele Leonida Desjatnikova (narozen r. 1955) Rozentalovyděti. V tomto díle jsou mimo jiné hlavními postavamiskladatelé Wagner, Mozart, Verdi, Čajkovskij a Musorgskij.Obě opery řídí známý ruský dirigent Alexander Vedernikov.Když se zmiňujeme o umělcích, kteří významně reprezentujísvoji zemi ve světě, je nutno zmínit mladou sopranistku MaijuKovalevskou, která již zpívá v Metropolitní opeře a uslyšímeji u nás v září v Národním divadle. Rižská opera se snaží, stejnějako operní soubory ostatních baltských států co do výběrurepertoáru a také inscenačního pojetí, přiblížit celosvětovýmtrendům moderního hudebního divadla. •velká soutěžhudebních rozhledůVážení čtenáři,máme tu první letní dny a s nimi i další kolo naší soutěže, v němžopět jeden z vás může vyhrát hezkou knihu vydanou NakladatelstvímH&H Vyšehradská – a sice tentokrát s názvem AlenaSkálová – fenomén choreografie. I pro ostatní soutěžící všakmáme připravené krásné ceny: jako obvykle to budou nověvydaná cédéčka, jenž vítězům tohoto klání věnovaly firmy Supraphona Rosa. A kdo se mezi trojici, která se z dárků bude těšit,dostal tentokrát? Ti, kteří byli vylosováni, ale také samozřejměodpověděli správně na naši otázku, v níž jsme se ptali na jménovýznamného malíře, kterého měl na mysli při komponovánísymfonie Malíř Mathis, tematicky vycházející z jeho stejnojmennéopery, Paul Hindemith. Správná odpověď měla znítMatthias Grünewald (původním jménem Mathis Gothart, zvanýNithart nebo Neithart), což sice věděla většina z vás (i když pozorna přesný zápis jména!), ale dvě vstupenky na koncert Bournemouthskéhosymfonického orchestru, který vystoupí 30. zářív rámci Pražského podzimu a kromě jiného Hindemithovusymfonii Malíř Mathis zahraje, dostane pouze ten, který seumístí na prvním místě. Blahopřejeme a přinášíme pořadí: Eva Palánová, Praha Věra Kolouchová, Valašské Meziříčí Vlasta Hájková, Chrudimotázka na červenec:Jaké dílo a kterého skladatele zaznělo na letošnímPražském jaru po čtyřiceti letech a teprvepodruhé od své premiéry?Foto Pavel HorníkSvé písemné odpovědi zasílejte do 16. července 2008 na adresuredakce Hudební rozhledy, Radlická 99, 150 00 Praha 5 nebona e-mailovou adresu rozhledy@volny.czPravidelnou soutěžní otázku najdete i na našich webových stránkáchwww.hudebnirozhledy.cz, kde je zkrácená verze každého číslauveřejněna již o pět dnů dříve, než se objeví v prodeji nebo ve vašichschránkách.

42zahraniČíztracený rájkrzysztofa pendereckéhove vratislaviVratislav, Vratislavská opera Hana JarolímkováPozoruhodným děním ve Vratislavské opeře, v jejímž čelestojí dirigentka Ewa Michnik, se v Hudebních rozhledechdíky vstřícnosti Polského institutu pravidelně zabýváme jiždruhým rokem. Přinesli jsme tak již informace o čtyřechvýznamných premiérách, Donizettiho Nápojem lásky, uvedenýmna umělém jezírku v tzv. Pergole, počínaje a SzymanowskéhoKrálem Rogerem ve Vratislavské opeře, BorisemGodunovem v prostorné Hale století a Pauerovou ČervenouKarkulkou opět ve vratislavském operním dómu konče.Nemohli jsme si tedy nechat ujít ani nově nastudované a veVratislavi 9. 5. poprvé uvedené dílo Krzysztofa PendereckéhoZtracený ráj (realizované ještě 10., 23. a 30. 5.), které tu bylozároveň i první Pendereckého dávanou operou vůbec.Dílo, komponované na libreto Christophera Frye, vycházejícíz předlohy Johna Miltona, vzniklo k dvoustému výročívzniku Spojených států amerických na objednávku chicagskéLyrické opery, kde bylo také s velkým úspěchem 29. 11.,tedy pouhých šest dnů po autorových pětačtyřicátých narozeninách,roku 1978 premiérováno. Jeho originální verzeje tedy psána v angličtině, ovšem kromě Chicaga byla tatoPendereckého opera až na jednu výjimku na všech ostatníchscénách (a to např. jako evropská premiéra v milánské LaScale 21. 1. o rok později, ve Stuttgartu či v Münsteru) hránav němčině. Onou výjimkou se před deseti lety stala polskápremiéra ve Varšavě, kde dílo poprvé a doposud i naposledyzaznělo v polštině.Pokud bychom chtěli Pendereckého Ztracený ráj alespoňstručně charakterizovat, jedná se o po všech stránkách komplikovanýhudebně-scénický útvar, jehož realizace vyžadujeod všech zúčastněných maximální nasazení. Stylově stojímezi skladatelovou avantgardní minulostí (v době, kdy dílokomponoval, byl avantgardou doslova fascinován) a postromantickoupřítomností, které proti sobě – v duchu námětu,kterým je vyhnání Adama a Evy z ráje – stojí i jako síly dobraa zla (tedy nebe a pekla), hudebně vyjádřených oscilacímezi vysoce expresivním výrazivem docíleným až extrémnězahuštěnou partiturou a téměř lyricky laděnými plochami,prozářenými četnými konsonancemi. Pendereckého zpracováníMiltonovy předlohy ale inklinuje spíše k wagnerovskyzatěžkanému mýtu, než k biblicky pohádkovému eposu.Tím, že předestírá otázky, dotýkající se až prazákladu samotnéexistence světa a lidstva, podstaty dodnes zamlženéhoúdělu lidského pokolení na Zemi i vztahu člověka k Bohua dalších palčivých témat, příliš euforie, ba ani naděje v nitruposluchače neprobouzí, právě naopak: v díle totiž dominujíspíše síly zla – tedy Satan a jeho pekelná suita – než síly dobra,představované Bohem obklopeným laskavými anděly. Tytaké – oproti statičtějším a mnohdy ne zrovna záživným plochám,ilustrujícím nebe, děj expresivně posouvají kupředua dodávají dílu dramatický tah. Jeho ústřední postavou jetedy Satan, nikoliv Bůh, čemuž odpovídá i scéna většinouvcelku jednoduchými prostředky znázorňující ohnivé peklo,jejíž realizací, stejně jako režií celé inscenace byl pověřenWaldemar Zawodziński, ve Vratislavi známý již z inscenacíVerdiho Bohémy a Falstaffa a Wagnerovy tetralogie PrstenNibelungův. Jednoduchost až strohost umně nasvícenéscény, občas ozvláštněné nečekanými prvky (jeden z nichžpředstavoval např. strom, ze kterého si oba lidští hříšníciutrhli zakázaná jablka a jenž byl znázorněn trojicí tanečníkůdo pasu upevněných v pomyslném kmeni, kteří vlněnímNabil Suliman (Satan) se svojí „pekelnou sebrankou“horní poloviny těla znázorňovali jeho korunu), byla ovšemnamístě. O to více totiž vynikly skvělé, až syrově naturalistickypojaté kostýmy Małgorzaty Słoniowské, s jejíž prací jsmese již seznámili v Musorgského Borisi Godunovovi. Słoniowskánepracuje s náznaky či transformacemi, její kostýmyjsou vždy nákladné, alespoň v základních rysech respektujícíhistorické období, do něhož je děj opery zasazen – a pokudmá možnost rozvinout ničím neomezovanou fantazii, jakotomu bylo v případě Ztraceného ráje – i nesmírně nápadité.Dokonale tak oblékla například baletku (Hada), souhra jejíchžvlnivých pohybů s odlesky skvěle padnoucího kostýmubyla až fascinující, či suitu pekelníků, jimž na povrchu tělatepalo srdce, pulsovaly žíly či svoji funkci plnily i další vnitřníorgány, a která tak budila do slova a do písmene pocit ažbezedné hrůzy a odporu.A jak dopadlo dílo po hudební stránce? Kompletně jej připravildirigent nad jiné povolaný, mající za sebou již zkušenostz premiéry ve Varšavě, Andrzej Straszyński. Kroměorchestru (který nastudoval složitou partituru zjevně velmizodpovědně a v souladu s tím podal i vynikající výkon) a vícenež desítky sólistů a dvou speakrů, Jerzy Trela a OlgierdaŁukaszewicze, musel ohlídat i hojně do děje zapojený baletvčetně dvojníků Adama a Evy a tři sbory: dva dětské (Chlapeckýsbor vratislavské arcidiecéze a Pueri Cantores Wratislavienses)a smíšený (Sbor vratislavské opery), zpívajícív postranních lóžích. Úkol tedy rozhodně nikterak snadný,který se Straszyňskému podařilo zvládnout natolik profesionálně,že celkový dojem z provedení tohoto spíše scénickéhooratoria psaného ve stylu náboženských her minulých staletínež ve stylu typické opery byl takřka velkolepý. Zvláště pak,když i sólisté v čele s pěvecky i herecky vynikajícím představitelemSatana, Nabilem Sulimanem, a hlasově i pohybověskvěle disponovanou Irynou Zhytynskou v roli Smrti, podalipoměrně vyrovnané výkony, z nichž zejména díky svému hereckémuprojevu nadmíru zaujala například i Barbara Bagiňska(Hřích). Škoda, že zrovna představitelé hlavních rolí,Magdalena Barylak (Eva) a Stanisław Kierner (Adam), byťjim nelze nic konkrétnějšího vytknout, a to ani v přípravě anive zvládnutí partů, příliš svými výkony neoslovili, a tak zůstalive stínu svých v předchozích řádcích jmenovaných kolegů.Mnohem více než to mi však vadila nelogičnost v použitírozdílných jazykových předloh obou jinak skvělých speakrů,z nichž Jerzy Trel jako představitel Miltona mluvil polskya Olgierd Łukaszewicz, jemuž byl propůjčen Hlas Boží, jakoostatně všichni jeho pěvečtí kolegové německy. Proč – zůstalopro mě dodnes záhadou. To jsou však z hlediska uměleckéhovýsledku provedení i z hlediska atmosféry, která poFoto archiv

zahraniČí 43něm v divadle panovala, vcelku nepodstatné poznámky, kteréna výjimečnosti představení oslavujícího za přítomnostiněkterých politických představitelů plných 30 let od slavnéchicagské premiéry, nic neubírají. Zvláště, když po příchoduKrzysztofa Pendereckého – čerstvého držitele prestižníceny Orel 2008, kterou dostal 14. dubna od Polské filmovéakademie za hudbu, komponovanou k Wajdovu filmu Katyň– na jeviště, všichni návštěvníci povstali, aby mu dodatečněk pěta sedmdesátinám zazpívali Happy birthday to you…Wroclaw, Opera Wroclawska – Krzysztof Penderecki: Rajutracony. Dirigent Andrzej Straszyński, režie a scéna WaldemarZawodziński, kostýmy Małgorzata Słoniowska,choreografie Janina Niesobska, sbormistryně MałgorzataOrawska. Premiéra 9. 5. 2008.nĚkolik otázek krzysztofupendereckému pŘed premiérou Helena HavlíkováJak se těšíte na premiéru?Jsem ve stejné situaci jako vy. Přijel jsem do Vratislavi předhodinou, nevím, jaká inscenace bude. S paní ředitelkou jsemse sešel před třemi měsíci, mluvili jsme o základní koncepci.Každá nová inscenace je pro mě stresující, nevím, co měčeká. Tiskové konference by se měly konat po premiéře, tobych měl víc co říct.Jaký je váš názor na koncepci, o které jste mluvili?O scénické koncepci jsem slyšel v jejích počátcích, nevím,co se od té doby stalo. Doufám, že nepůjde proti skladateli.Dnes se stává často, že režiséři vnášejí do díla vlastní koncepce,to považuji za svévoli. Doufám, že tato inscenace půjdes hudbou.Jaká by byla vaše očekávání, kdybyste šel jako divák, posluchačna dílo Krzysztofa Pendereckého?Hudba, kterou píšu, není pro každého. Ale myslím, že každýse středním vzděláním ví něco o ráji a jeho zatracení. Myslím,že každý, kdo četl Miltona, porozumí mému záměru.A jaký byl? Operu jsem psal tři roky, záměr se nedá shrnoutdo jedné věty. Nezrodil se z ničeho, je to část širšího cyklumých oratorií, například bez kompozice Ranní modlitby(Utrenja) by Ztracený ráj nevznikl. Není to opera, spíše oratorium,resp. spíše to má charakter žánru, který předcházelopeře – sacra rappresentatione. Ztracený ráj byl i několikrátuveden v kostelech, to podtrhlo jeho charakter. Není to operajako v 19. století, kde posluchač čeká od jedné árie k druhé,příběh je zde vyprávěn jiným způsobem.Jak to bylo s objednávkou vaší opery z Chicaga?Od počátku, kdy jsem začal psát Ztracený ráj, jsem bylv kontaktu s vedením opery a bylo jasné, že to bude sacrarappresentatione.Proč jste se rozhodl právě pro Miltona, když je tolik náboženskéliteratury?Nemyslím, že je tolik velké náboženské literatury. Přemýšleljsem o Bibli a Dantově Peklu a dílo Miltona, kteréhomimochodem považuji za jednoho z největších autorů religiózníliteratury vůbec, mi pro uvedení na scéně připadalonejvhodnější.Proč se Ztracený ráj hraje ve Vratislavi v němčině, kdyžoriginál je v angličtině?Polští zpěváci zpívají lépe německy než anglicky. A k dispozicije skvělý německý překlad. Své tři opery jsem psalna německá libreta. Opera by se měla hrát v originále nebov jazyce, který skladatel přijal jako jemu blízký. V Polskuse do této vratislavské inscenace Ztraceného ráje hrálapouze jediná v polštině, a to v roce 1998 ve Varšavě. Tehdyse nezdálo vhodné, aby se opera polského skladatele hrálav jiném jazyce než v polštině. Teď už to tak není. Každý máprávo psát v takovém jazyce, v jakém chce. Nejlepší inscenaceKrále Ubu byla v Krakově, když tam byla Ewa Michnik,to bylo v němčině. I když je polština velmi poetická, krásná– zkuste zpívat ščenščie = štěstí. Přitom to je slovo, které seobjevuje skoro v každé opeře.Ztracený ráj jste psal k 200. výročí vzniku Spojený států.Proč jste sáhl po anglické, nikoli po americké předloze?Když jsem procházel americkou literaturu a hledal vhodnýnámět, nic jsem nenašel.Když byste měl porovnat různá uvedení Ztraceného ráje,které nejvíce odpovídalo vašemu záměru?Uvedení v Chicagu vznikalo za úzké spolupráce s libretistoua režisérem, díky čemuž bylo celé mému záměru velmi blízko,to o ostatních provedeních nemohu říci. Hudebně bychvšak ohodnotil jako nejlepší milánskou La Scalu, a z hlediskascénického byla nejvíce invenční inscenace v Münsteru.Vaše hudební řeč vyjadřující Ráj a Peklo obsahuje více podobnostínež rozdílů. Je to výraz postmoderního relativismunebo nás naopak varujete, jak je hranice mezi dobrema zlem nenápadná?Nesouhlasím s tím, že by Ráj a Peklo měly stylovou podobnost.Ztracený ráj vzešel z mé fascinace avantgardou. Hudebníjazyk tehdy prošel velkou dramatickou změnou, evolucí.Scény v pekle jsou psány úplně jiným jazykem – jazykemavantgardy, radikálním. Je radikálnější, stejně jako instrumentace,než ve scénách v ráji.Jaká je role opery dnes?Ve svých operách jsem zhudebnil různá témata. První – podlehistorie 17. století, bylo téma inkvizice. Je to téma pro náspro všechny velmi bolestné, zvláště pak pro představitelecírkve, kteří – po prvním provedení Ďáblů z Loudunu v Německu– také velice protestovali. Ale je to námět, který musíbýt znovu otevřen, aby připonměl, co všechno se ve jménuvíry dělo! I když se od té doby, a to i díky našemu papežovi,církev změnila. Téma Černé masky je podobné, 17. století,války, reformace a protireformace v Německu. Mezi tím bylZtracený ráj. Král Ubu je zcela odlišný, buffa, kterou je třebachápat jako politickou satiru na současné poměry v Polsku.V tomto smyslu to bylo také provedeno ve Varšavě.Umělec není prorok. Nemůže se vypořádat se všemi tématy,s nimiž by bylo třeba se nějakým způsobem srovnat. Pro měje práce na opeře radostí z komponování hudby, radostí zezápasu s operním materiálem, z tvoření. Neuvažuji o tom, žeby skladatel měl sehrávat nějakou zvláštní sociální roli.Jaké jsou vaše další operní plány?Komponuji Faidru pro Wiesbaden a Varšavu. Moskva u měobjednala dětskou operu, téma ještě nevím, ale určitě to nebudeHarry Potter. •

44zahraniČítriumf edity gruberovév mnichovĚMnichov, Bavorská státní opera Zbyněk BrabecSlovenská operní pěvkyně Edita Gruberova patří v současnédobě k nejvýznamnějším pěvkyním, které se věnují italskémubelcantovému oboru. Svá vystoupení v současné dobědělí především mezi dva prestižní operní domy: Bavorskoustátní operu v Mnichově a vídeňskou Státní operu, kde zpívápředevším náročnou roli Zerbinetty ve Straussově Ariadněna Naxu, a také Normu a Elvíru v Puritánech.V Mnichově má Edita Gruberová své publikum, které ji milujea fandí ji. Každé její představení v bavorské metropolije také do posledního místa vyprodané. V Mnichově zpívalanapř. svou první jevištní Normu v roce 2006 (koncertní provedenímnichovské premiéře předcházela), v příští sezonězde bude zpívat svou první Lucrezii Borgiu ve stejnojmennéDonizettiho opeře (premiéra 23. 2. 2009). V Mnichově vystupujeEdita Gruberova ještě v operách Anna Bolena, Luciadi Lammermoor a Roberto Devereux.V sezoně 2007/2008 se do repertoáru Bavorské státní operyvrátila po pěti letech třemi představeními inscenace Bellinihoposlední opery Puritáni. Ta měla premiéru 26. 5. 2000v nastudování dnes již zesnulého italského dirigenta MarcellaViottiho. V letošní sezoně ji obnovil francouzský dirigentFrédéric Chaslin. Dvě představení zazněla v červnu, další jesoučástí mnichovského červencového operního festivalu. Poboku Edity Gruberové vystoupili renomovaní operní pěvci:tenorista Antonio Siragusa zpíval náročný part Artura, prokterý měl výborně zvládnutou vysokou polohu této role. Jehohlas se ovšem za doprovodu silnější dynamiky orchestruv prostoru Národního divadla chvílemi ztrácel. Na výbornéúrovni byly výkony obou basistů – Stevena Humese v roliValtona a Roberta Scandiuzziho v roli jeho bratra. Poněkudnechápu popularitu barytonisty Paola Gavanelliho v Mnichově,který zpíval roli Sira Riccarda Fortha s poněkud tupýmitóny a nejistou intonací. Jeho výkon měl opravdu hodnědaleko k ideální interpretaci belcanta.Pozornost publika byla ovšem upřena především k výkonuEdity Gruberové v roli Elvíry. Po poněkud nejistém úvoduse plně rozezpívala ve druhém a třetím dějství, kdy podalastrhující výkon zejména ve velké árii šílenství. Také v závěrečnémduetu s Arturem se báječně doplňovala s AntoniemSiragusem. Gruberová má hlas plně ve své moci. Zní stálemladě, je plně znělý v celém svém rozsahu, posluchače zaujmoustříbrná pianissima stejně jako průrazná forte. Tomuvšemu dávají korunu neselhávající výšky. Tak dlouhá kariérase dá dělat pouze na základě dokonale technického zvládnutíhlasu a s rozumnou volbou repertoáru. Edita Gruberovazásadně nezpívá role mimo svůj hlasový obor. V současnédobě se věnuje, s výjimkou Straussovy Zerbinetty, pouze rolímitalského belcanta. Toto omezení přináší ovšem své ovoce– stále zpívá bez jakýchkoli technických problémů a vesvém oboru dosahuje absolutní dokonalosti. Její kariéra můžesloužit jako příklad všem mladým operním pěvcům.Orchestr Bavorské státní opery, který pod taktovkou FrédédikaChaslina pěvce citlivě doprovázel, podal svůj standardněvysoký výkon. O režii Jonathana Millera se nedácelkem nic napsat, neboť se jednalo spíše o dobře nasvícenýkostýmovaný koncert v působivé dekoraci, než o divadelníinscenaci. Dovedu si představit, že by modernější režie dokázalaještě umocnit například scénu Elvířina šílenství. Většinamnichovských operních diváků ovšem přišla za uměnímEdity Gruberové. Ti rozhodně neodcházeli neuspokojeni.Edita GruberovaMnichov, Bavorská státní opera – Vincenzo Bellini: Puritáni.Hudební nastudování Marcello Viotti, dirigent FrédéricChaslin, režie Jonathan Miller, scéna Isabella Bywater,kostýmy Clare Mitchell. Premiéra 26. 5. 2000, psánoz reprízy 1. 6. 2008. •Foto archiv

hudbaznojmo.cz11.–27. 7. 2008„Excelentní sólisté, svižná tempa a propracovanérecitativy. To bude hudební festival Znojmo 2008,“ říkáv rozhovoru Roman Válek, dirigent a umělecký ředitelfestivalu.Jaké překvapení a premiéry chystáte pro návštěvníkyletošního 4. ročník hudebního festivalu Znojmo 2008,věnovanému Antoniovi Vivaldimu?Překvapení bude hned několik: Pavel Šporcl zahraje s baroknímorchestrem The Czech Ensemble Baroque Orchestra v historickémladění Čtvero ročních dob. Bude hrát patrně poprvé před publikemza doprovodu dobových nástrojů. Dalším překvapením by mohl býti benátský karneval se symbolem draka, který je klíčovou postavouopery. Zajímavé bude také spojení živé hudby s ohňostrojem veskladbě G. F. Händela Music for the Royal Fireworks. Letošní operníprodukce se stěhuje na překrásné nádvoří Minoritského kláštera,kde zazní Vivaldiho opera Dorilla in Tempe.Přinese Vaše nastudování opery Dorilla in Tempe něcovýjimečného?Zcela jistě: Výběrem excelentních sólistů, svižnými tempya propracovanými recitativy. Dorilla in Tempe bude mít ve ZnojměČeskou premiéru a bude nastudována v autentickém laděnía na dobové nástroje. Vzhledem ke stylové interpretaci je obsazendo jedné z hlavních rolí kontratenorista Jakub Burzynski.Kteří čeští a zahraniční umělci letos do Znojma zavítají?Z celé řady renomovaných umělců bych vyzdvihl zejména PavlaŠporcla (patrona festivalu), Jiřího Bártu, Moniku Knoblochovou, MarkaŠtryncla a Laca Decziho, v opeře vystoupí Roman Janál, JaroslavBřezina, Tomáš Kořínek, Kamila Ševčíková, Lívia Vénosová, stáliceznojemského festivalu Anna Mikolajzcyk a zmíněný kontratenoristaJakub Burzynski – to vše v režii Jiřího Nekvasila. Tvůrcem scény jeDaniel Dvořák. Z významných souborů, ansámblů a těles se můžeteve Znojmě setkat například s Musicou Floreou, chlapeckým sboremBonifantes (sbormistr Jan Míšek) a s Filharmonií Bohuslava MartinůZlín. Dvorním festivalovýmansámblem je The CzechEnsemble Baroque, jehožkoncertním mistrem je ElenMachová.Bude se lišit Vaše pojetíletošního ročníku od tohominulého, který byl věnovánLudwigu Van Beethovenovi?Nebude. Koncepce festivalu jejiž čtvrtým rokem stálá. Našimheslem stále je: Kvalitní umělci,konfrontace „moderních“a „starých“ nástrojů, vlastníoperní produkce, víno – hudba,hudba – víno!–km–, FOTO Pavel HeřmanČtvrtek 10. července 200817:00 Vernisáž výstavy „Výtvarníci festivalu“Jan Bačkovský, Martin Mainer, Otto Placht, Karel Pokorný, Petr Vaněčekkřížová chodba Jihomoravského muzeaPátek 11. července 200810:00–17:00 Hudba v ulicíchMěsto plné umění a vína17:00 Slavnostní průvod umělců festivalu a předání klíče odměsta starostouod Městského divadla centrem Znojma19:00–24:00 Benátský karnevalPokud máte masku – vstup volný (u vstupu zajištěny masky),gastronomie Althanského paláce, degustace vín, jazz, cimbálka, country,vážná hudba, komedianti, alegorické vozy, ohňostroj.Masarykovo NáměstíSobota 12. července 200811:00 Setkání festivalů na HeiligersteinuFestival Retz a Hudební festival Znojmo se potkávají při Cimbálovémuzice Antonína Stehlíka a sklence dobrého vína společně se starostyměst Retz a Znojmo.20:00 Symfonické obrazyFilharmonie Bohuslava Martinů Zlín, Dirigent – Roman Válek, ModestPetrovič Musorgskij – Obrázky z výstavy (instrumentace M. Ravel),Georg Friedrich Haendel – Hudba ke královskému ohňostroji– spojenos ohňovým představenímnádvoří Znojemského hraduNeděle 13. července 200819:00 Archivní koncertMonika Knoblochová – cembalo, Jiří Bárta – violoncelloStátní okresní archiv Znojmo – Divišovo nám.Pondělí 14. července 200819:00 Čtvero ročních dob Pavla ŠporclaPavel Šporcl společně s Czech Ensemble Baroque hrají světoznámédílo Antonia VivaldihoAlthanský palác21:30 Italská noc v Domě umění – verše a hudba v arkádáchAleš a Petra Rypanovi – hoboje, Štěpánka Hájková cembalo. VyprávíMarkéta Potužáková a Přemysl Rut.nádvoří Domu uměníÚterý 15. července 200810:00–17:00 Hudba v ulicích II.Město plné umění a vína19:00 Čtvero ročních dob Pavla ŠporclaPavel Šporcl společně s Czech Ensemble Baroque hrají světoznámédílo Antonia Vivaldiho. Ve stínu moderní zemědělské technikypro všechna roční období.sídlo fi rmy Agrall, BanticeStředa 16. července 200818:00 Antonio Piccolo – malí géniové hrají nejen VivaldihoHlavní hvězdou večera je chlapecký pěvecký sbor Bonifantes z Pardubicpod vedením sbormistra Jana MíškaAlthanský palácČtvrtek 17. července 200810:00 Hanka Kynychová cvičí na Vivaldihoznámá cvičitelka cvičí se všemi, kdo mají zájem o festivalovourozcvičku – cvičební podložku s sebou.Horní náměstí18:00 Jaroslavice ochutnávají festivalDalší rozšíření působnosti Hudebního festivalu Znojmo v našem kraji.Petr Čech – varhany (vítěz Pražského jara 2006), Alena Čechová –housleKostel sv. Jiljí v Jaroslavicích E2120:00 Koncert Znojemských hudebníkůZnojemští profesionálové i amatéři budou hrát nejen Vivaldiho, ale i dalšíhvězdná jména. Znojemský festivalový orchestrSóla: Petr Vašinka – kontrabas, Michal Svoboda, Marie Cendelínová –kytara, Veronika Paciková – zpěv, Marek Filip – houslePátek 18. července 200819:00 Cimbál Classic koštuje VivaldihoJedinečné zpracování maestrova díla v podání jaké uslyšíte ve světovépremiéře ve Znojmě. Celý koncert je provázán s unikátní ochutnávkouvín. Po koncertě beseda u cimbálu: Cimbál Classic, Cimbálová muzikaAntonína Stehlíkaštukový sál Louckého klášteraSobota 19. července 200821:00 Premiéra opery Antonia Vivaldiho Dorilla in Tempe (RV709) v jedinečném provedení špičkových (našich i zahraničních)interpretů v jedinečném prostoru rajského dvora bývalého minoritskéhokláštera. Roman Válek – dirigent, Jiří Nekvasil – režie, Daniel Dvořák –scéna, Anna Mikolajczyk /Lívia Vénosová – Dorilla, Jaroslav Březina –Elmiro, Roman Janál –Admeto, Jakub Burzyński – Nomio, KamilaŠevčíková – Eudamia, Tomáš Kořínek – Filindo, The Czech EnsambleBaroque Orchestra & Choir, (orchestr složen ze špičkových hudebníkůhrajících na repliky dobových nástrojů), Elen Machová – koncertní mistr,Monika Knoblochová – cembalo, Tereza Válková – sbormistrnádvoří Jihomoravského muzeaNeděle 20. července 200811:00 Varhanní matiné Martina JakubíčkaMistr hbitých prstů a hbitého jazyka vám zpříjemní nedělní dopolednehrou na nejstarší původní varhany na Moravě.Kostel sv. Václava v Louckém klášteře19:00 Recitál barokního orchestru Musica FloreaJeden z předních světových ansamblů zabývajících se autentickouinterpretací poprvé ve Znojmě. Vede Marek Štryncl.Althanský palácPondělí 21. července 200818:00 Affetto v Hrádkuvokálně – experimentální soubor hledá hudební přesahy nejen Vivaldihodíla do duchovnaKostel sv. Petra a Pavla v Hrádku E2121:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709)I. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzeaÚterý 22. července 200810:00–17:00 Hudba v ulicích III. – Město plné umění a vína21:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709)II. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzeaStředa 23. července 200819:00 Koncert vítězů soutěže Letní školy barokní hudby 2007Veronika Manová – barokní housle, Kamila Ševčíková – zpěv, PetrMašlaň – barokní celloAlthanský palác19:30 Koncert Vranovského zámkuBarokní perla jižní Moravy se připojuje k festivalu svým koncertemThe Czech Ensemble Baroque Quintet pod vedením Terezy VálkovéStátní zámek Vranov nad DyjíČtvrtek 24. července 200818:00 Brass6 troubí Antonia aneb „len ta trůba nám tu chýbala“Vynikající žesťové uskupení si hraje s Quatro stagioni A. Vivaldiho.nádvoří Café muzeum21:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709)III. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzeaPátek 25. července 200821:00 Antonio Vivaldi – Dorilla in Tempe (RV 709)Závěrečná, IV. repríza operní události roku – nádvoří Jihomoravského muzeaSobota 26. července 200821:00 Laco Deczi and VivaldiFenomenální trumpetista si pohrává s barokemnádvoří měšťanského domu, Václavské nám. 1Neděle 27. července 20089:30 Vycházka za jazzemVycházka s odbornými průvodci do Národního parku Podyjí!nutné mít lístek zakoupený v předprodeji!sraz u Jihomoravského muzea11:00 Matiné v přírodě ala JazzMalá dopolední hudba v podání uskupení Indigo Quartet!nutné mít lístek zakoupený v předprodeji!Národní park Podyjí21:00 Slavnostní zakončení festivaluZávěrečný duchovní koncert. Antonio Vivaldi – Dixit Dominus RV 595,Gloria RV 589. The Czech Ensamble Baroque Orchestra & Choir: MarekŠtryncl – dirigent, Tereza Válková – sbormistr, Roman Janál – bas,Tomáš Kořínek – tenor, Kamila Ševčíková – alt, Barbora Sojková –soprán 1, Kamila Zbořilová – soprán 2Kostel sv. Václava v Louckém klášteřeužijte si neopakovatelnou atmosféru městaZnojma okořeněnou hudebním zážitkema výborným vínem

46zprávy ze zahraniČífestivalyLucerne Festival, jeho letní část, proběhneod 13. 8. do 21. 9. pod mottem TanzMusik.Denně přinese celou řadu akcí, předevšímsymfonických koncertů předních světovýchtěles. Zahájení a celá speciální řada patříFestivalovému orchestru, se kterým pracujeClaudio Abbado a s nímž vystoupí např. E. Garanča,T. Zehetheimer či H. Grimaud. Dále sezde objeví Mahlerův komorní orchestr s HeinzemHolligerem či Danielem Hardingem, Petrohradskáfilharmonie s J. Těmirkanovem,Mahlerův orchestr mladých se sirem C. Davisem,Orchestre de Paris s Ch. Eschenbachem,Sinfónica de la Juventud Venezolana SimónBolívar, orchestr mladých s vycházející dirigentskouhvězdou G. Dudamelem či Concertgebouworkests M. Jansonsem. Objeví se zdetaké ansámbl Les Arts Florissants s W. Christie,Ensemble Intercontemporain s K. Naganemnebo Les Musiciens du Louvre s M. Minkowskim.Rezidenčními orchestry festivalujsou spolu s Lucernským festivalovým orchestremCleveland Orchestra s F. Welserem-Möstem,Newyorská filharmonie s L. Maazelema Vídeňští filharmonikové s R. Muttim, Na festivaluse představí i naše Benewitzovo kvarteto,Beaux Arts Trio či světoví sólisté, jakoM. Pollini, N. Gutman, T. Quasthoff, J.-Y. Thibaudet,H. Schiff, F. P. Zimmermann, Ch. Zacharias,P.-L. Aimard ad. Zajímavá bude práceLucernské festivalové akademie, na kterése bude podílet mj. Pierre Boulez. Tradičněpak dramaturgie věnuje velkou pozornosthudbě 20. století a soudobé hudbě, residenčnímskladatelem je George Benjamin, „artisteétoile“ – hvězdami festivalu pak JoachimSchloemer a hobojista Albrecht Mayer. Součástífestivalu je interpretační kurs AndráseSchiffa, rozhovory s umělci a přednášky, výstavy,filmová představení, hudební divadloa akce pro děti. www.lucernefestival.ch jvMezinárodní festival ve švýcarském Sionu,který roku 1964 založil Tibor Varga, v jehožpráci uměleckého ředitele festivalu pokračujeShlomo Mintz, připravuje od 8. 8. do19. 9. koncerty, pořádané nejen v Sionu, alei v Crans či Verbier. Vystoupí zde Švýcarskýorchestr mladých, Quatuor Terpsycordes,Cameristi della Scala Milano, které od houslístejně jako o pár dnů později Musikkolegiumz Winterthuru povede Shlomo Mintz, GalateaQuartet, Komorní sólisté ze St. Petersburku,King´s Singers, Amati Quartet či Elena Urioste,loňská vítězka vyhlášené každoroční (odroku 1967) houslové soutěže festivalu v Sionu.Závěr festivalu patří Mozartově Mši C dura Requiem v nastudování Novantiqua sboruze Sionu a Komornímu orchestru z Lausanne.www.sion-festival.chjvŠvýcarská horská střediska lákají umělce,jak dokládá i před třemi lety založený festivalv alpském Zermattu. Za své letní sídlo siho zvolili někteří členové slavného orchestruBerlínských filharmoniků – podobně jako půlstoletí před nimi Pablo Casals. Pod Matterhornemse tak už čtvrtým rokem bude dvatýdny intenzivně koncertovat. K festivalu sepřidává i berlínský Scharoun Ensemble a Komorníorchestr festivalu v Zermattu, složenýz účastníků paralelně probíhající hudební akademie,i např. houslista Kolja Blacher a trumpetistaGabor Tarkovi. V rámci akademie probíhajíkursy dechových a smyčcových nástrojů,které vedou členové Berlínských filharmoniků.Festival má i residenčního skladatele. Jejím Brett Dean, přední člen Berlínských filharmonikůa Scharoun Ensemble. Festival zahájíKomorní orchestr z Laussane za řízení ChristianaZachariase, poprvé se představí baroknísoubor Capriccio Stravagnate a Skip Sempés programem pro dvě a tři cembala, stejně jakohouslista Corey Cerovsek. Zermatt nabízísvým návštěvníkům exkluzivní pobyty, zahrnujícípobyt pod Matterhornem se vstupenkamina festivalové koncerty. http://zermattfestival.netjvMostly Mozart Festival, významný newyorskýletní festival v Lincoln Center, uvede v letošním42. ročníku od 29. 7. do 23. 8. celou řadukoncertů. Po loňském rezidenčním skladateliOsvaldovi Golijovi z Argentiny bude letostoto místo zastávat finská skladatelka KaijaSaariaho. Na festivalu zazní mj. její oratoriumLa Passion de Simone, které Saariaho napsalav roce 2006 na objednávku vídeňskéhofestivalu New Crowned Hope Festival, jehožředitelem je Peter Sellars. Námětem oratoriaje osobnost Simone Weil, významné francouzskéfilozofky, aktivistky a mystičky, kterázemřela ve věku 34 let v roce 1943. Její roliztvární sopranistka Dawn Upshaw, oblíbenáinterpretka skladeb Saariaho, která již dřívezpívala v kantátě Lohn (1996), písňovém cykluse sborem Château de l‘âme (1996) a opeřeL‘Amour de loin (2000). Na oratoriu Saariahospolupracovala s libretistou AminemMaaloufem a režisérem Peterem Sellarsem.V USA bude uvedeno poprvé. Kromě Saariahobudou Finsko na festivalu reprezentovatmj. cellista Anssi Karttunen, dirigentka SusannaMälkki (s City of Birmingham SymphonyOrchestra) a dirigent Osmo Vänskä. Poprvése v New Yorku představí dirigent EdwardGardner (s Orchestra of the Age of Enlightenment,Mozartova opera La clemenza di Tito).Mezi dalšími významnými hosty jsou Jiří Bělohlávek,Louis Langrée, Rinaldo Alessandrini,Concerto Italiani, Freiburg Baroque Orchestra,Garrick Ohlsson, Benedetto Lupo ad. Dvafilmové pořady nabídnou Leonarda Bernsteina,jak diriguje Mozartovy skladby.osobnostiAmerická sopranistka Renée Fleminga britská rocková skupina Pink Floyd obdržíšvédskou cenu Polar Music Prize 2008,a to na slavnostním udílení 26. 8. Cenu ve výši1 milionu švédských korun uděluje od roku1989 nadace Stiga Andersona, manažerašvédské skupiny ABBA.Charles, princ velšský, bude pravděpodobnědirigovat skladbu, kterou komponuje sirPeter Maxwell Davies k jeho 60. narozeninám14. listopadu 2008. „Zeptal jsem se ho,zda by nechtěl skladbu provést, ale princ zažertoval,že přestal hrát na violoncello, kdyžnastoupil k námořnictvu“, řekl Davies. Podlevyjádření paláce prý Charles miluje dirigovánía považuje Daviesův nápad za „zábavný“.Princ, který hru na cello studoval na soukroméškole v Gordonstounu ve Skotsku, má s dirigovánímjiž zkušenosti, a to v Buckinghamskémpaláci při koncertu Orchestru Philharmonia,jehož je Charles patronem. Orchestrtehdy hrál Straussovy valčíky za řízení koncertníhomistra Christophera Warren-Greena,který nabídl taktovku Charlesovi. Ten pozdějitoto těleso řídil i na dalších koncertechv Highgrove a St. James´s Palace a u koncertníhomistra absolvoval školení.rŮznéNeznámá Mozartova skladba? Tým muzikologůstuduje kopie rukopisů, které byly nalezenyv archivu kláštera Jasna Góra v polskémměstě Čenstochová, nejvýznamnějšímpoutním místě Polska. Kopie jsou z 19. stoletía podle odborníků se prý může jednat o jednuči více neznámých skladeb Wolfganga AmadeaMozarta. „Rukopisy mohou být kompilacíněkolika Mozartových skladeb, nebo skladbamijiných autorů podepsaných Mozartovýmjménem, anebo neznámým autentickýmMozartem”, řekl Remigiusz Pospiech, vedoucítýmu a profesor na univerzitě v Opole. Jinýnázor má Ulrich Leisinger, ředitel Internatio-Robot dirigentem. Jmenuje se Asimo, měří 1,30metru a zhotovila ho Honda Motor Co. Poprvé seveřejnosti představil 13. 5., když řídil Detroit Symphonyv The Impossible Dream z broadwayskéhomuzikálu Mitche Leigha Man of La Mancha. Dokonalenapodobil gesta dirigenta a na závěr senadšenému publiku půvabně uklonil a řekl: ”Je tovelmi vzrušující dirigovat Detroitský symfonickýorchestr v této nádherné koncertní síni”. Poté napódium přišel violoncellista Yo-Yo Ma, aby převzalcenu za své pedagogické zásluhy, a potřásl sis Asimem rukou. Honda vyrábí chodící roboty odroku 1986. Poslední verze Asima je z roku 2007.Honda nedávno věnovala orchestru 1 milion dolarůna projekt hudební výchovy.Foto archiv

zprávy ze zahraniČí 4720. ročník Mezinárodní pěvecké soutěže Mikuláše Schneidra-Trnavského se konal 18.–24. 5. v Trnavě.Soutěž, jejíž prezidentkou (a zároveň předsedkyní poroty) je koncertní pěvkyně, profesorka AMUv Banské Bystrici a členka umělecké rady Pražského jara a Národního divadla v Praze Eva Blahová,probíhala ve dvou kategoriích (I. kategorie – ženy narozené v letech 1984–1991, muži 1982–1991;II. kategorie – ženy narozené v letech 1976–1991 a muži 1973–1989) a ve třech kolech. V prvnímkole byl v obou kategoriích volný výběr skladeb, ve druhém kole I. kategorie byla předepsána lidovápíseň v úpravě skladatele podle vlastního výběru, árie z oratoria, kantáty, mše nebo koncertní árieze 17. a 18. století a povinná píseň M. Schneidra-Trnavského, a ve II. kategorii umělá píseň z tvorbyslovanských skladatelů (Cikker, Dvořák, Moniuszko, Moyzes, Smetana, Suchoň apod.), povinná píseňM. Schneidra-Trnavského, dvě písně skladatelů 20. století a árie z opery, oratoria, kantáty, mše nebokoncertní árie ze 17. a 18. století , a ve třetím kole I. kategorie umělá píseň z období romantismu, povinnápíseň M. Schneidra-Trnavského, árie z tvorby libovolného skladatele a umělá píseň z 20. stoletíod skladatele ze země soutěžícího, a ve II. kategorii Písňový cyklus nebo výběr písní z díla jednohoskladatele a operní árie, resp. oratoria, kantáty, mše nebo koncertní árie podle vlastního výběru. Vedlezvláštních ocenění byly uděleny tyto hlavní ceny: v I. kategorii – ženy: 1. cena – Hanyová Mária, 2. cenaKohútová Jana a 3. cena – cena Galerie Miro – Solotruková Patricia a Wegrzynowicz Joanna, – muži:1. cena Kubáň Pavol, 2. cena – Šelc Tomáš a 3. cena – Bečár Igor a Mazalán Peter. Ve II. kategorii –ženy – 1. cena – Borucka Anna, 2. cena – Brzezinska Marta a 3. cena – Haras Katarzyna, LobashevaMariya a Gotab Magdalena, - muži – 1. cena – nebyla udělena, 2. cena – Rymanowski Patryk a 3. cena– neudělena. Soutěž zakončil 24. 5. koncert vítězů a odevzdání cen. Zleva ing. Štefan Bošnák, primátorměsta Trnavy, Eva Blahová a Peter Dvorský.nal Mozarteum Foundation v Salcburku, kterýMozartovo autorství považuje za „vysocenepravděpodobné”. Kopie skladeb byly pořizoványod konce 16. století do začátku 20.století pro tamější velmi aktivní hudební soubor.Muzikologové dosud odhalili, že z dvacetipartitur s Mozartovým jménem jsou čtyřiod jiných autorů a sedm partitur jsou kopieznámých Mozartových děl, včetně Requiem.Ostatní jsou stále předmětem výzkumu.Americká vláda ustavila ceny pro operníumělce. Prvními nositeli se stali dirigent a ředitelMetropolitní opery James Levine, sopranistkaLeontyne Price, skladatel Carlisle Floyda ředitel Santa Fe Opera Richard Gaddes. Cenyve výši 25.000 dolarů pro každého udělilanadace National Endowment for the Arts.Česká hudbav zahraniČíBarytonista Vladimír Chmelo, stálý hostStátní opery Praha, nastudoval v GrandThéâtre de Genève role Vacka Bradatéhoa Oblačného v inscenaci Janáčkovy operyVýlety pana Broučka režiséra Ching-Lien Wupod taktovkou Kirilla Karabitse (25. 4. – 4. 5.2008). V červnu 2008 se představí v Opernhausuv rakouském Grazu jako Enrico v DonizettihoLucii di Lammermoor. V říjnu 2008ztvární roli Malého vězně v Janáčkově opeřeZ mrtvého domu v Teatro Massimo v Palermupod taktovkou Gabriela Ferra a v režii DavidaPountneyho.Klavírista Martin Kasík vystoupil 6. 6. v Chopinověspolečnosti v Darmstadtu, kde hrálskladby Chopina a Musorgského. O den pozdějise v rámci Schwetzingerského festivalupředstavil na místním zámku, kde Musorgskéhodoplnily Janáčkovy cykly V mlhách a Pozarostlém chodníčku.Pražská komorní filharmonie vystoupila poprvéve své historii 24. 5. na koncertě v syrskémhlavním městě Damašku. Hrála skladbyAntonína Dvořáka (Česká suita, výběr ze Slovanskýchtanců), Bedřicha Smetany (Scherzoz Triumfální symfonie), Johanna Strausse(Na krásném modrém Dunaji) a také skladbusyrského skladatele Zaida Jabriho Píseň bezeslov pro violoncello a orchestr, kterou provedlpřední syrský cellista Athil Hamdan. Dirigentembyl Leoš Svárovský. Koncert ve Státníopeře Dar Al-Asad se setkal s mimořádněFoto archivpříznivým přijetím u publika a oceněním oficiálníchhostů. Syrští pořadatelé byli natoliknadšeni výkonem orchestru, že ihned začalijednat o dalším možném zájezdu PKF do Sýrie.Koncert byl organizován českým velvyslanectvímv Damašku a natáčen dvěma syrskýmitelevizními společnostmi. PKF je prvnízahraniční orchestr, který kdy v Damaškuvystoupil.Skladba Milana Slavického „Family of Man“pro komorní orchestr, inspirovaná stejnojmennouvýstavou fotografií v lucemburskémClervaux a objednaná Lucemburskou centrálníbankou, byla premiérována souborem SolistesEuropéens Luxemburg za řízení JackaMartina Händlera 29. 5. na festivalu v Echternachua 30. 5. v sále Hessenského rozhlasu veFrankfurtu nad Mohanem v rámci Kulturníchdnů Evropské banky, pořádaných k 10. výročíjejího založení. Klavírní trio „…ad vitam…“téhož autora bylo premiérováno 31. 1. TriemStoupel na pařížském festivalu Voix Étouffées,skladbu „Ad fontes“ pro smyčcový orchestrzařadila na své abonentní koncerty28. a 29. 9. v curyšské Tonhalle Camerata Zürichřízená Markem Kissóczym.Moravské klavírní trio (Jana Ryšánková –klavír, Jiří Jahoda – housle, Miroslav Zicha –violoncello) v květnu rozmnožilo své zahraničníaktivity a poprvé se představilo španělskémupubliku. Ve dvou programech nabídlo posluchačůmpředevším českou hudbu, ale takénapříklad monumentální Klavírní trio a mollP. I. Čajkovského. Soubor absolvoval sedmkoncertů ve významných sálech známýchšpanělských měst, jmenovitě lze zmínit koncertpro Sociedad Filarmónica de Málaga, jejížkoncertní cyklus má již téměř dvousetletoutradici s účastí takových umělců jako Brahms,Wagner, Horowitz a další nebo koncert v TeatroPrincipal v Burgosu, který byl závěrečnýmvyvrcholením Dnů české kultury, pořádanýchpod záštitou velvyslanectví ČR v Madridu.Všechna vystoupení Moravského klavírníhotria se setkala s mimořádným ohlasem, kterýsouboru zajistil okamžité pozvání k dalšímuúčinkování SOČR.Symfonický orchestr Českého rozhlasuse představil publiku ve Velkém sále Brucknerhausuv Linci (8. 6.) a ve Štýrském Hradcihrál po dva večery ve velkolepé koncertní síniStephaniensaal (budova Grazer Congress,9. a 10. 6.). Všechny tři koncerty byly vyprodánya setkaly se s vynikajícím ohlasem publika.Pozitivně reagovala i kritika – v článkupro „Kultur“ z 11. 6. uvádí autor M. Gasser:„…Dvořák und Janáček waren in mustergültigenAufführungen zu erleben…“. (ProvedeníDvořáka a Janáčka bylo příkladné.) Programtvořily Dvořákova Slovanská rapsodieč. 1 D dur, op. 45, Janáčkova Sinfonietta a vedruhé části 9. symfonie e moll Antonína Dvořáka„Novosvětská“. Rozhlasoví symfonikovévystoupili pod taktovkou svého šéfdirigentaVladimíra Válka.Zpracovala Jitka Slavíková

48studie, komentáŘezlatá éra České opery iii.vii. aby se nezapomnĚlonaĎa šormová Radmila HrdinováMařenka, Jenůfka, Karolina, Jitka, Mirandolina, nezapomenutelnáBystrouška – to všechno jsou podoby sopranistkyNadi Šormové, která po působení v Plzni a Brně zpívalatakřka třicet let na scénách Národního divadla v Praze,kde vytvořila na osmdesát rolí. Lehkost svěžího a pružnéhohlasu spojovala vždy s hereckým, emocionálním propracovánímpostavy. Po odchodu z Národního divadla sezačala věnovat pedagogické práci a to velmi záslužně nasoukromé Základní umělecké škole pro široký okruh hudbymilovnýchdětí. Její pracovní elán jí mohou mladší kolegynějen závidět.Na rozhodnutí věnovat se zpěvu má velký podíl můj tatínek,přesto, že mě k této kariéře nikdy přímo nevedl. Milovalhudbu všech žánrů – operetu v tehdejším Tyláčku, populárnípísničky i vážnou hudbu. Dobře a rád zpíval, takže jsemdíky němu naslouchala muzice odmalička.Ve čtrnácti letech jsem byla na tehdy oblíbeném „táboře míru“na Českomoravské vysočině, kam přijelo Moravské dechovékvinteto. A když mě slyšeli, řekli mi: „Holčičko, ty docelahezky zpíváš, nechceš si s námi zazpívat?“ Tak jsem s nimizpívala lidové písničky a objeli jsme všechny tábory v okolí.Nakonec mi poradili, abych se opravdu učila zpívat.Na tom, že jsem projevila zájem právě o operu a ne o populárníhudbu, měla zásluhu Anna Hostomská a její rozhlasovéčtvrtky, při nichž paní Anna uváděla operní díla, a jájsem se jejím prostřednictvím seznámila s většinou klasickéhooperního repertoáru. A samozřejmě jsem v Ústí chodilado divadla na operní představení. Obdivovala jsem tehdyi paní Alenu Míkovou, mou pozdější kolegyni a přítelkyni,v roli Libuše.Moje cesta k pěveckému vzdělání ale nebyla úplně přímočará.Po maturitě jsem dva roky pracovala v kanceláři. Přitom jsem se učila teorii, harmonii a kontrapunkt i dějinyhudby. Tatínek byl na mě velice přísný a to, že jsem měla jenmaturitu, pro něj byl důvod, že se mnou téměř nechtěl animluvit. Za dva roky jsem úspěšně složila přijímací zkouškyjak na konzervatoř, tak na akademii. Rozhodla jsem se proAMU, kde jsem absolvovala zpěv u profesorky Marie Budíkové-Jeremiášové.Při studiích jsem krátce působila jako sólistka Armádníhouměleckého souboru a v roce 1962 dostala angažmá v opeřeplzeňského Divadla J. K. Tyla. V roce 1964 se mi narodiladcera a asi po dvou a půl měsících volali z plzeňského divadla,abych nastoupila, že mě potřebují, myslím, že to bylaVioletta Valéry z Verdiho La traviaty. Tehdy opět zasáhl můjtatínek. Řekl mi: „O holku se postaráme, když tě potřebují,seber se a jeď.“ A tak jsem nastoupila do Plzně, o dcerkuse mi starali rodiče v Ústí, kam jsem jezdila každý víkend.Odcházelo se mi od ní vždycky moc těžko a každou sobotua neděli jsem za ní spěchala. Přesto jsem přišla o její nejhezčídětské období.Do Plzně jsem přišla za šéfování dirigenta Bohumíra Liškya pod jeho vedením nastudovala základní repertoár. Plzeňskédivadlo byla veliká škola. Pan profesor Liška byl velicepřísný a vyžadoval od nás všech kázeň. Vzpomínám si, jakjsme zpívali Prodanou nevěstu na Domažlických hudebníchslavnostech a stalo se mi, že jsem v klíčovém Mařenčiněmístě „Ach, teď jsem tě pochopila, Jeníčku můj!“ nastoupilao dobu dřív. To mi pan profesor Liška neodpustil a pohotovězareagoval: „Milostpaní, to jste toho moc nepochopila!“ KdyžNaďa Šormová (Čertova stěna)jsme po představení neměli čisté svědomí, zavírali jsme sepřed ním třeba i na záchod. Ale rozčilení mu nikdy nevydrželodlouho, hned vzápětí byl s námi opět kamarád a šlo sespolečně na oběd či na večeři. Detailní práce s dirigentem napostavě je pro mladého pěvce velice důležitá. Dnešní mladísi často nenechají nic říct, a přitom by jim neškodilo, kdybysi dali poradit, třeba jak se má přejít jeviště normálně z jednéstrany na druhou.V Plzni jsem nastudovala minimálně deset velkých rolí, VerdihoViolettu, Leonoru v Trubadúru, ke které jsem se pakuž nikdy víc nedostala, Barče v Hubičce, Karolínu ve Dvouvdovách, a mým mladistvým hříchem byla koloraturní roleFiliny v opeře Mignon, směřovala jsem spíše k lyrickýma mladodramatickým rolím jako je Mařenka nebo Jenůfav Janáčkově Její pastorkyni. Na Národní divadlo jsem si tehdyale ještě ani nepomyslila. Chtěla jsem zpívat kdekoli, třebana konci světa, jen když budu moci dělat operu.Moje cesta z Plzně do Prahy vedla přes Brno, kde jsem hostovalav několika rolích a hlavně studovala Bystroušku k otevřeníbudovy Janáčkovy opery v roce 1964. Ale týden předpremiérou jsem onemocněla, takže premiéru zpívala kolegyně,paní Anna Martvoňová z Bratislavy. Jinak se mi v Brněvelmi líbilo. Byla tam báječná atmosféra, takže kdybych tamtehdy dostala byt, určitě jsem v Brně zůstala. Ovšem pravdaje, že již v době mého hostování v Brně se mnou koketovaloFoto archiv

studie, komentáŘe 49Národní divadlo, divadlo se mnou, nikoli já s ním. Do Plzněse na mě přijeli podívat režisér Hanuš Thein i šéf opery JiříPauer a na základě toho jsem dostala pozvání k hostovánív Národním divadle.Přechod do Národního divadla pro mě znamenal velkouzměnu. V Plzni jsem byla zvyklá na velké role a na zátěžv repertoáru, zatímco v Národním mi bylo jasné, že rozhodněnebudu hned zpívat Mařenku, ale Esmeraldu, Kuchtíkav Rusalce a jiné subretní role a že se musím zase pomaluk tomu svému „plzeňskému“ repertoáru propracovat. Bylajsem tehdy nejmladší sólistkou operního souboru. V začátcíchmi velice pomohl režisér Karel Jernek, kterého jsemměla moc ráda a který mě objevil už v Plzni, kde jsme společněnastudovali Verdiho Luisu Millerovou. Jako na velmiradostnou vzpomínám i na spolupráci s režisérem VáclavemKašlíkem, Miloslavem Nekvasilem, dirigenty JaroslavemKrombholcem, Josefem Kuchinkou, Přemyslem Charvátem,Zdeňkem Košlerem, Josefem Chaloupkou a dalšímiskvělými osobnostmi. Byla to plejáda velkých umělců. A takéna své partnery – Beno Blachuta, Ivo Žídka, Slávka Koppa,Alfreda Hampla, Miroslava Švejdu, Václava Zítka a hlavněEduarda Hakena. Ten si mě vybral ještě na své koncertyk pětaosmdesátinám. Byla to pro mě velká pocta. Měla jsemse co učit i od svých starších kolegyň, ale učit se neznamenáje kopírovat. Když jsem mnohem později už sama zpívalaMarkétku v Gounodově Faustovi a Markétce, přišla zamnou jedna mladá kolegyně s magnetofonem a otázkou, zdasi mě může nahrát, že tu roli má po mně zpívat. Nedovedu sipředstavit, že bych já ve svých začátcích přišla za paní MariíTauberovou, která vynikajícím způsobem zpívala Karolinu,a řekla bych jí: „Já mám v příštím nastudování Dvouvdov zpívat vaši roli, tak si jdu poslechnout, jak to děláte.“ Tobych si nikdy netroufla! A myslím, že ani nikdo z nás tehdymladších. Samozřejmě, že jsem se na ni chodila dívat a poslouchatji, ale dokonce jsem ani nešla zadem přes zákulisí,abych ji nepotkala a neurazila myšlenkou, že si třeba na tujejí roli brousím zuby. To prostě neexistovalo. Navíc Národnídivadlo pro nás tehdy znamenalo vrchol, který se neopouští –ani pro zahraniční angažmá. To už dnes dávno neplatí.Zpívala jsem samozřejmě mnohokrát v cizině a pokládám toza vynikající zkušenost. Hostování na zahraničních scénáchpro mě znamenalo především setkání s osobnostmi vynikajícíchumělců. Jako turista jsem z toho většinou nic neměla,pokaždé jsem znala jen hotelový pokoj, cestu do divadla,šatnu a jeviště. Platilo to, bohužel, i o hostování v CarnegieHall v roli Jitky z Dalibora po boku slavného Nicolaie Geddy,který zpíval česky titulní roli. Gedda choval k Daliborovivelký obdiv. A když jsem zpívala „Sláva vám!“ s mužskýmsborem, tak se neustále díval do klavírního výtahu a nad těmivýškami kroutil hlavou: „Unmöglich!“ A uznale přikyvoval.Loni o vánocích mi žáci věnovali cédéčko s nahrávkoutohoto Dalibora, a ačkoli se sama velice nerada poslouchám,tak tahle nahrávka mi udělala radost.Ráda vzpomínám na exotický Singapur, kde jsem byla dvakráta měla jsem čas a možnost podívat se po okolí, dostalajsem se prostřednictvím tamních českých hudebníků i dorodin a vzpomínám na zážitek z krásného a čistého města.Tyto a jiné zájezdy mi otevřely cestu i k oratorní hudbě,Haydnovi, Dvořákovi, Mozartovi, Beethovenovi. Je to čistézpívání, kdy se pěvec může věnovat opravdu jen té nádhernémuzice. Podobně je tomu s písněmi, které jsem milovala.Některé písňové cykly, jako třeba Schumannovu Lásku a životženy, jsem si nechávala na dobu, až k nim dozraji, stejnějako Dvořákovy Biblické písně.Po čtrnácti letech působení na Pražské konzervatoři učímuž patnáct let zpívat děti na základní umělecké škole. Otevřítsi soukromou hudební školu byl společný sen s mou dcerou.Nakonec se nám to podařilo a mám radost, že naše Základníumělecká škola Pro Arte Viva na Praze 4 a ZUŠ Lyrav Uhříněvsi vzkvétají. Je s tím spousta starostí i radostí.Některé mé kolegyně se na mou snahu učit děti od pěti dopatnácti let dívaly a dívají s despektem. Mají pocit, že stojíza to investovat úsilí jen do těch nejnadanějších, ale to jeomyl. Samozřejmě, že mnoha dětem zpočátku dělá problémchytit tón, který jim zahrajete, protože na rozdíl od méhodětství jim dnes doma nikdo nezpívá, ale o to intenzivnějšía radostnější práce s nimi je a každý pokrok vás potěší. Samozřejmě,že se většina z nich nikdy nebude zpěvu věnovatprofesionálně, ale o to přece nejde. Jde o to otevřít jim cestuk hudbě. A když pak ty pokročilejší slyšíte na koncertě našíškoly zpívat čistě čtyřhlasý sbor od Adama Michny z Otradovicanebo scény z Jesus Christ Superstar, tak je to velkáradost a jde mi z té krásy mráz po zádech.Navíc u nás se učí nejen děti, ale i jejich maminky. Vyučujihudební nauku a s těmi nejmenšími chodí na hodiny i maminky,protože ti prvňáčci neumějí ještě tolik psát, aby sivšechno zapisovali. A tak část mého učení patří maminkámi babičkám a musím říct, že v nich mám velmi pozorné posluchače.Každý pěvec se samozřejmě musí o svůj hlas starat. „Natur“hlasy, které znějí krásně samy o sobě, dlouho náročnou kariérunevydrží. Trénovala jsem hlas po celý život a zpívámdodneška, ale už nechci vystupovat před lidmi. Kdo se mákoukat na starou paní? Po jevišti se mi nestýská. Zpívám sesvými žáky denně, ale c3 v Traviatě bych už asi nevytáhla, nato už přece jen dost necvičím. A kromě toho jsem prodělalaonemocnění štítné žlázy, které se na mém hlasu také podepsalo.Veškerý čas mi zabírají mí žáci. Musím se přiznat, žednes už ani nechodím moc do divadla. Nemám čas. Bydlímkousek za Uhříněvsí a když chci stihnout výuku, mám co dělat,abych se domů dostala večer po osmé. Musela bych prodivadlo šidit školu a to nechci. Snad až budu v důchodu, taksi to vynahradím…Kdyby za mnou dneska přišel někdo s otázkou, zda se mávěnovat opeře, řekla bych mu: „Pořádně si to rozmyslete!“Není to lehká kariéra a dnes už vůbec ne. Málokdo se uživíjen operou. Spíš bych jim poradila, aby se zpěvu věnovali jakozálibě. Přinese jim to víc radosti.Moje generace prožila svá nejhezčí léta v jiné době, kdy požadavkyna životní úroveň nebyly tak vysoké jako dnes. Sjezdilijsme Německo, Itálii, Rakousko, drželi jsme pohromadě,byla legrace, zpívalo se denně, bez alternací. Ale zpívalo serádo. Kéž by ti mladí dneska zpívali s takovou chutí! •

50studie, komentáŘenovinky soudobé hudby ii.vii. jindŘich feld: koncert proviolu a orchestr (2003–2004) Jiří ŠtilecNedlouho před smrtí hudebního skladatele Jindřicha Felda(1925–2007) jsem ho v souvislosti s vydáním kompaktního diskus jeho hudbou navštívil v jeho bytě v Praze-Karlíně. Překvapilmě svojí intelektuální pohotovostí, celkovým rozhledema zájmem o vše, co se kolem nás děje. Dlouho jsme si povídali– samozřejmě, že o problémech našeho současného hudebníhoživota. Stačili jsme si říci daleko více, než jsem očekával a nežjsme doposud kdy mohli. Nakonec mě téměř zaskočil, když řekl,že se udržuje v intelektuální „bdělosti“ četbou CaesarovýchZápisků o válce galské. Už to samotné by svědčilo o neobvyklémkulturním záběru, ale je zapotřebí dodat, že toto slavné(dnes spíše učebnicové a málo doopravdy čtené) dílo četl v latinskémoriginálu. Byl v tom velký symbol jeho generace, i jehoosoby, která svým hlubokým vzděláním, hodnotovými měřítkya způsobem života hluboce kotvila v dobách předmnichovskérepubliky. Patří sem i nezbytná frankofonní orientace. JindřichFeld byl vynikajícím znalcem francouzské kultury. A jazyktéto země byl pro něj na rozdíl od naší generace ještě běžnějšínež angličtina nebo němčina, které samozřejmě rovněžnaprosto skvěle ovládal. Když pracoval v devadesátých letechv Českém rozhlase na stanici Vltava jako šéfredaktor hudebníhovysílání, patřil k lidem, kteří se nesmírně energicky zasazovalio posílení tzv. vyšší kultury, což v jeho případě znamenalovysílání klasické hudby a v dobách prudkých změn sezastával vzdělání jako nejdůležitější hodnoty polistopadovéhovývoje. Neměl v lásce povrchnost. Byla v tom určitě i dlouholetárodinná tradice. Jeho otec byl význačným houslovým pedagogemna Pražské konzervatoři, ale i Feldova matka bylavýtečná houslistka.Jindřich Feld získal úctyhodné vzdělání. Kromě kompozice,kterou absolvoval na pražské HAMU v roce 1952, ve stejnémroce dokončil i studia muzikologie a estetiky na FF UKv Praze. Věnoval se pak úspěšně skladatelské činnosti jako svobodnémupovolání, v letech 1968–1969 působil jako hostujícíprofesor kompozice v Austrálii na universitě v Adelaide. Jakopedagog na Pražské konzervatoři pak pracoval i po návratuz Austrálie. Vyučoval zde v letech 1972–1986. Naposledy, jakjiž bylo uvedeno, zasáhl významně do společensko kulturníhoživota v letech 1990–1992 jako šéfredaktor hudebního vysíláníČeského rozhlasu.Jeho dnes již uzavřené hudební dílo je velmi rozsáhlé, častoprováděné a nahrávané doma i v zahraničí. Z mnohých oratornícha symfonických děl připomeňme jeho „Cosmae ChronicaBoemorum” – oratorium-kantátu pro sóla, smíšený sbora symfonický orchestr (1988), 3. symfonii „Fin de siècle” prosymfonický orchestr (1994–98), Sinfoniettu pro symfonickýorchestr „Pour les temps d’harmonie” (2001) a další.Patrně nejrozsáhlejší oblast tvorby reprezentují koncertantnískladby pro sólové nástroje i pro jejich kombinace – a takna seznamu Feldových skladeb jsou vedle tradičních nástrojůjako jsou housle, viola, violoncello a klavír i dechové nástroje,ale Jindřich Feld psal i pro některé nebývalé „hrdiny“koncertních pódií jako je basklarinet, akordeon, bicí, fagot,saxofon a řada dalších. Komorní tvorba obsahuje stovky skladebod standardního žánru smyčcového kvartetu až k sólovýmskladbám pro nejrůznější nástroje.Koncert pro violu a orchestr napsaný Jindřichem Feldem v letech2003–2004 zazněl ve Dvořákově síni v Rudolfinu v rámcicyklu Pražské premiéry 31. 3. 2008 v podání sólistky JitkyHosprové, Symfonického orchestru Českého rozhlasu a dirigentaJana Kučery.Jindřich FeldO uvedené autorově frankofonní orientaci svědčí i fakt, že totodílo je dedikováno velkému propagátorovi české hudby a českýchinterpretů ve Francii Pierre-E. Barbierovi (A mon fidèleami Pierre-E. Barbier). Jeho partituru, z které uveřejňujemei notovou ukázku, vydala společnost Editio Bärenreiter Praha.Koncert pro violu a orchestr v trvání cca 28 minut má třívětýrozvrh: I. Lento ma non troppo, II. Allegro con spirito, III.Lento ma non troppo. Allegro vivo.Jindřich Feld, autor řady koncertantních kompozic, již tímtozákladním rozvrhem naznačuje určitý obsahový záměr – narozdíl od obvyklého rozvrhu krajních rychlých a pomalé rozezpívanéstřední věty volí opak: dvě pomalé věty a mezi nimistřední rychlou. Další příznačnou skutečností je fakt, žeJindřich Feld píše koncert pro rozsáhlý instrumentář symfonickéhoorchestru, který hraje ve skutečně maximálním obsazení(tři flétny+pikola, tři hoboje+anglický roh, tři klarinety+basklarinet,tři fagoty+kontrafagot, čtyři lesní rohy, třitrubky, tři pozouny a tuba, harfa, nesmírně rozsáhlý aparátbicích nástrojů a samozřejmě velké smyčce). Úmyslně o tompíšu hned v úvodu, protože se domnívám, že koncepce tohotokoncertu a určité programové momenty, o nichž se chci zmínitv závěru, vedly autora jednoznačně k volbě rozsáhlého symfonickéhoaparátu, i když hrozilo ve vztahu k viole nebezpečípřekrytí. Mimochodem, instrumentačně je koncert zvládnuttak, že k takovému „překrytí“ nikde nedochází. Part violy jeskutečně extrémně náročný, využívá všech technicko-výrazovýchmožností tohoto nástroje včetně míst, kde jsou užíványi čtvrttóny. Myslím si, že ve violistce Jitce Hosprové našel koncertskvělého interpreta, který dílo výtečně nastudoval a uvedldo pražského hudebního života. Violistka Hosprová se dokázalaza koncert postavit veškerou silou svého dynamického, mladistvědravého projevu a zároveň bylo znát, že měla možnostkonzultovat interpretaci přímo s autorem.První věta Lento ma non troppo po úvodních tónech tympánů(d d c d) přináší vzestupné dvanáctitónové téma violy – f C hfis g d cis1 e1 dis gis ais a1 a po něm ještě jednou stejné témav sestupné podobě od tónu f2. Ani první věta, ani další dvěvšak nejsou komponovány v důsledně dodekafonním systému,Foto Zdeněk Chrapek

studie, komentáŘe 51Ukázka partitury Koncertu pro violu a orchestrač citované téma využívá všech dvanácti tónů. V melodickémobrysu a tvarování tematického materiálu vidím spíše snahuo maximální chromatizaci a ostrost užívaných prostředků –ostatně i první věta končí stejným motivem, kterým se otevírá,tj. figurou: d d c d a tónem d v harfě, tedy in D. I způsobpráce s tímto tématem, například od taktu 40, když nastupujeve flétně a pikole, svědčí o „klasické“ kompoziční technicea schopnosti „vytěžovat“ ze „syrového“ úvodního materiálumaximum variant. Celkový charakter této věty je dramatickýa konfrontační – viola tu stojí proti celému orchestru, tak jakojedinec proti celému světu.Druhá věta Allegro con spirito je z celého koncertu nejdelší– v jejím středu je i rozsáhlá, technicky i výrazově náročnákadence sólové violy, po níž následuje volná repríza úvodníčásti. Věta má daleko hybnější charakter, působí motorickýmtepem, často se v ní objevují unisona a v detailu drobná rytmickáfigurka osminky a šestnáctinové trioly. V druhé poloviněúvodního dílu před kadencí autor často střídá osminová metra(3/8, 4/8, 5/8, 6/8, 5/8, 4/8, 68) s akordickými „šlehy“ violy.Charakter této věty je scherzózní, určitými rysy – zejména celkovounáladou – připomíná „zlá“ scherza Šostakoviče – obrazzběsilého mihotání tohoto světa – i uvedená figura: opakovanáosmina a šestnáctinová triola s dvěma osminami je nositelemnáznaku žánrové intonace groteskního pochodu.Třetí věta Lento ma non troppo. Allegro vivo je svým rozměremna úrovni věty úvodní. Na rozdíl od věty první, kde zazníváv úvodu celé dvanáctitónové exponované téma a na rozdíl odstřední věty, kde se objevuje jen jakási hlava – interval sestupnékvarty f3-c2, se opět na počátku třetí věty objevuje jak úvodnímotiv tympánů d d c d (podle mne určitý symbol osudovosti,osudu), tak zejména celé úvodní dvanáctitónové téma v sóluprvních houslí od taktu 10. Pak přichází toto téma v inverzive viole v taktu 12 a dále. Naznačuje to samozřejmě Feldovupodrobnou znalost jak dodekafonní techniky, tak „klasické“polyfonní techniky. V třetí větě je často konfrontován kratšísólový výstup violy s „protivýstupem“ několika nástrojů, skupinynebo tutti. V intervalice převažují kvarty a kvinty – zejménav melodickém dění této věty. Jedna z vedlejších myšlenekPoco più animato (od taktu 35), uvádí espresivní myšlenku situovanoudo tóniny h moll, která by byla paralelou k základnímuzakotvení celého koncertu in D. (Jedna z kritik, kterévyšly hned po koncertu, hovoří o „pateticky zpěvné melodicképloše, která je mementem skladby“.) Na tomto tonálním centrutotiž končí i třetí věta, i když tón D je exponován se zahuštěnýma nerozvedeně otevřeným (triton a velká septima) akordemharfy – d fis gis cis. Ještě předtím v části N od taktu 119se objevuje ve violovém sólu úvodní dodekafonní téma. Programovýtext přehlídky Pražské premiéry 2008 uvádí k tétovětě na str. 47: „Volná finální věta se vrací k hudbě věty prvéi druhé, v nových významových souvislostech. Na jejím vrcholucituje autor i téma 2. věty své violové sonáty (z roku 1955), kterétak vytváří jakýsi jednotící most mezi minulostí a současností,uzavírající pak dílo energickým, optimistickým závěrem. V celkovékoncepci koncertu se projevuje zřejmý vztah k autorově 3.symfonii (Fin de siècle)“.Svým způsobem monotematický a jistě do značné míry autobiografickýKoncert pro violu a orchestr Jindřicha Felda je podlemého soudu určitou vzdálenou soudobou paralelou slavnéhoBerliozova Harolda v Itálii. Nenese zjevný autorský komentář,ale není jen nezávazným koncertantním muzicírováníma exhibicí. Viola jako by tu byla hlasem autora, do jisté míryosamělého v nastalé vřavě světa, do jisté míry protestujícíhoa zároveň i smutně rezignujícího.Je hlasem vzdělance, který se nemůže smířit s některými zápornýmijevy a svůj protest zároveň chápe jako určitou výpověďo okolním světě a jeho dehumanizačních tendencích.Z těchto důvodů jsou jak melodika, tak harmonické prostředkyi rytmus velmi vyostřené, bez oblých tahů a klidných plocha autor užívá několikrát zmíněné dvanáctitónové téma.Skladbu považuji za jeden z pozoruhodných příspěvků JindřichaFelda z jeho pozdního tvůrčího období. A tak, jak jsem užkonstatoval v předchozí kritice, jsem přesvědčen, že si tentokoncert najde cestu do koncertních síní a navíc, že mu posluchačibudou rozumět. •Repro archiv

52studie, komentáŘetre boemi in italiavii. a.r.p.m. bohuslausczernohorski, padre boemo(1684–1742) Stanislav BohadloPo J. J. Komárkovi je Bohuslav Matěj Černohorský druhýmdůležitým kulturním vyslancem z barokních Čech do Itálie.Ačkoliv ho vnímáme především jako varhaníka a skladatele,byl také regenschori, učitel, trombonista, básník i znaleckabaly. V Itálii působil jako člen řádu minoritů v letech1710–1720 a 1731–1741. Uvěříme-li jeho autobiografickémupojetí latinské básně Snící Morfeus, tak zůstal jeho život přesveškeré úspěchy a vzrůstající kariéru nenaplněn.Minorité a hudbaZe všech katolických řádů se u nás v 17. a 18. století snadnejsoustavněji věnovali hudbě a hudební výchově uvnitř organizaceprávě minorité. Už řádová konstituce, tzv. Urbanskáz roku 1628, pa matuje také na hudbu chorální a figurální.Konkrétní jmenovité informace o hudebním životěřádu v Čechách (a v Kladsku) pak přinášejí zejména zápisyz jednání kapitul a kongregací, tj. pravidelných shromážděnídelegátů české minoritské provincie od roku 1639 a dalšíprameny.Již v nejstarším dokladu (1639) se dočteme o mladoboleslavskémvarhaníkovi (pulsator organorum) Michaelu Prade.Bonaventura Sassein (+1673) s titulem magister musicesa funkcí chori regens byl v roce 1669 na tři léta zvolen52. provinciálem. David Rotbauer (+1676) z Krnova vstoupildo dochovaných pramenů jako „magister musices et chorimoderator“ v roce 1655 a stanul ve vedení provincie v roce1665. Ke jmenovaným osobnostem se druží generačně mladšíhoražďovický rodák Maurus Berka a Severin Still z Mostu.V letech 1665 až 1772 můžeme hovořit přímo o „vláděhudebníků“ v České provincii.Bernardus Artophaeus a Ivo AntonPožadavky někdejších magistri musices na nové členy řádu seprojevily i preferencí hudebních kvalit při výběru uchazečů,resp. přitažlivostí minoritské hudební praxe. Během osmilet složilo slavné sliby dalších šest hudebníků včetně BernardaArtophaea (1651?–1721). Zahájil roční probaci v Horažďovicícha pokračoval v seminárních studiích v Praze a pakse vrátil znovu do Horažďovic, vedle Prahy, Vratislavi a ČeskéhoKrumlova nejbohatšího konventu provincie, který tehdyvedl další řádový hudebník Leonard Schlöhle. Horažďovičtíminorité měli své velké příznivce v příslušnících roduŠternberků, majitelů tamního panství. Artophaeus úspěšněžádal o titul magister musices za „vynikající práce“ (1678)a vedl svědomitě tamější konvent. Pak až v roce 1681 žádaludělení bakalaureátu a „ctihodné definitorium spoléhaje najeho práce, které dosud prokázal v hudebních skladbách, muzaslouženě takovou poctu udělilo …“ a následně řídil kapitulníhudbu u sv. Jakuba. Za rok po získání titulu magistertheologiae nastudoval za přítomnosti generála a jeho italskéhodoprovodu kapitulní hudbu ve Vratislavi. V roce 1692ho akta připomínají na čele českokrumlovského konventudoloženými kompozičními kontakty s eggenbergskou knížecíkapelou (Balletae Bacchi). V letech 1693–1696 byl zvolenza kvardiána ve Vratislavi. Mezi svěřenci se tu setkal i s nadanýmvarhaníkem Ivo Antonem. Konečně 11. května 1689dosáhl A.R.P.M. Bernardus Artophaeus (Admodum ReverendusPater Magister, jak zněla celá titulatura) po tajnémhlasování na tři roky funkce provinciála České provincie. Nakonci září nastoupil jako jeho sekretář varhaník Ivo Antonz Třeboutic u Litoměřic (*1664).Po více než dvaceti pěti letech se opět ujali v rozhodujícíchfunkcích řízení provincie dva hudebníci, sídlící v Praze naStarém Městě v konventu u sv. Jakuba. Artophaeus platil zavýznamného skladatele a patřil k reprezentantům pražskéhohudebního života kolem roku 1700. Už od osmdesátých letpronikl svými kompozicemi – nejprve tzv. jednohlasou františkánskoumší - mimo řád (Zásmuky, Moravská Třebová,Hejnice), další figurální kompozice pak dokládají záznamyv inventářích z Kosmonos od piaristů, oseckých cisterciáků,piaristů ve Slaném, benediktinů v Rajhradě, v třebenickéminventáři – celkem dnes známe 52 titulů, z nichž 19 je úplněnebo částečně dochovaných. Jeho skladby zněly podle svědectvíkřižovníka Ryvoly i v Mostě a patrně všude tam, kdedelší dobu plnil správní funkce (Horažďovice, Český Krumlov,Vratislav, Mladá Boleslav, Pardubice). Ve svých vokálněinstrumentálních kompozicích se projevuje jako obratnýskladatel benátsko-vídeňského okruhu.Volba generála v Římě roku 1701Podle řádových konstitucí spadalo do období Artophaeovynejvyšší funkce i konání generální (svatodušní) kapitulyv Itálii, kde měl být zvolen v roce 1701 nový generál. Dopisz 30. března ještě všechny provinciály varoval, že nikdo kroměpozvaných nesmí vkročit za hradby Říma v době kapitulníhojednání, aby nenarušil jeho průběh a také proto, že neníani dostatek ubytovacích možností pro všechny zájemce.V době příjezdu delegátů do Věčného města právě vrcholilyvelkolepé slavnosti na Piazza di Spagna (30. 4. – 3. 5.), několikkroků od konventu římských minoritů. U příležitostikorunovace Filipa V. dal španělský vyslanec nasvítit významnébudovy, nobilita i prostý lid obdivovali ohňostroje, triumfálnívozy i hudební produkce přímo na náměstí: „V sobotuvečer se na Piazza di Spagna započala zábava kantátous mnoha hudebníky a nejlepšími instrumentalisty města, proněž bylo postaveno pódium na způsob divadla s nejpůvabnějšímimalbami…“Na vlastním zasedání pak většina provinciálů hlasovala proCoronelliho, a tak se stal generálem nejen učenec, ale i významnýpodporovatel umění, odchovaný hudbou v Benátkách,přítel Vivaldiho otce a později ordinář mladého Antonia.Krátce po převzetí úřadu vydal tiskem nařízení, kde se v bodě38 zdůrazňuje u noviců výchova k umění „zvláště k hudbě, jakve zpěvu tak ve hře na nástroj…“. Jeho zásady a pokyny Artophaeusuplatňoval po návratu do Prahy. To už byl od kladskékapituly v září 1701 titulován jako Eximius (neobyčejný). Kromězaložení matriky České provincie s mnoha cennými údajio hudebnících probíhala na sklonku jeho provincialátu i nákladnástavba nových varhan na kůru u sv. Jakuba.Praha v době Černohorského studií. C. A. Redel: Das Sehenswürdige Prag, bei J. F.Rüdiger, Nürnberg u. Prag, s. a.Repro archiv

studie, komentáŘe 53Sborová Artophaeova skladba O Roma felix napovídá, žese Artophaeus setkal s motety minority Franceska AntoniaUrii (1631/2–1719?), která vytiskl v Římě Komárek (1690).Artophaeův chráněnec Bohuslav Matěj Černohorský, zvaný„Padre Boemo“, se později s Uriem setkal v Assisi, kde v jehopřítomnosti usedl na místo prvního varhaníka (26. 2. 1711)a ještě téhož roku získal bakalaureát (6. 12. 1711).Vstup B. M. Černohorského do řáduZatímco ex-provinciál Artophaeus řídil konvent v Horažďovicích(1702–3) a v Mostu (1703–4), oblékl minoritskýhábit ve čtvrtek 28. ledna 1703 nymburský rodák BohuslavMatěj Černohorský. Kromě údaje o křtu v Nymburce (16. 2.1684) a zápisu mezi bakaláři na Karlo-Ferdinandově univerzitěv Praze (1702) nemáme konkrétní údaje o jeho dětstvía mládí. Přestupem k minoritům z veřejné univerzity patrněsledoval možnosti svého hudebního růstu a uplatnění.Následovaly slavné sliby (10. 4. 1704) a studium semináře;knězem se stal 2. června 1708. Po smrti Antonia Cymburka(1704) přijal místo pražského kvardiána u sv. Jakuba exprovinciálArtophaeus. Ivo Anton se objevuje v matričníchzápisech v Praze jako učitel nově přijatých mladíků. Od listopadu1705 do srpna 1709 tak žily všechny tři generačněrozdělené, ale hudbou spojené osobnosti v jednom konventu.Oba, varhaníka Antona a skladatele Artophaea, lze považovatza Černohorského učitele s bezprostředním vlivema s denním kontaktem s nadaným varhaníkem, jehož kariérarychle stoupala. Po kladské kongregaci (1709) se ovšem příznivásituace zásadně změnila. Oba zkušení učitelé byli přidělenimimo Prahu do jiných konventů a pětadvacetiletý Černohorskýza ně nemohl najít v řádu rovnocennou náhradu.Provinciálem se navíc stal (13. 5. 1708) Artophaeův protivníkWalter Schopen a je možné, že Artophaeova chráněncenepodporoval, i když byl sám zpěvákem a autorem příručkychorálního zpěvu Cantus choralis.Doklad o studiu B. M. Černohorského v Praze a útěkObdobí od kněžského svěcení (2. 6. 1708) do usnesení hradeckékongregace z 19. 8. 1710 je dosud považováno za létav životě Černohorského, „pro které chybí dobové doklady“.Šetřením ve fondu bývalého minoritského archivu z českéhoKrumlova jsme nalezli listinu nadepsanou Řád studií v našístaroslavné České provincii. Černohorský je zařazen mezi„pražskými studenty [teologie] u sv. Jakuba“ jako „P. Bouslaus“na předposledním místě. I to potvrzuje jeho nedávnékněžské svěcení.Podle údajů listiny měl navštěvovat stejné přednášky regentajako kolegiáti a kromě toho samostatné odpolední vyučovánía přezkušování za vedení kolegiáta Nicodema. Z vratislavskýchpramenů víme, že na téže pražské kapitule (zahájené13. 5. 1708) definitorium schválilo žádost o vstup do kolejeNicodema Měrčičky a Podivina Pauliho. Zároveň byli obapověřeni povinnostmi lektorů, Měrčička lektorem teologiea Pauli filozofie, což nám datuje tento dokument.Řád studií zastihl Černohorského při studiu teologie v tzv.gymnáziu druhé třídy, poté co prošel prvním seminářem –noviciátem (1703–4) a slavnými sliby vstoupil do druhého semináře,který se končíval s dosažením 21 let (1705). Iniziatinebo alumni, jak se posluchači označovali, studovali pod vedenímregenta aristotelskou logiku a universalia podle DunsScota. Za normálního průběhu studia by byl Černohorskýukončil druhou třídu v roce 1711 a první v roce 1714 (tehdyskutečně také do Čech žádost z Itálie poslal, ucházeje seu mateřské provincie o udělení doktorátu). Pokračoval vestudiu od 8. listopadu 1708. Jeho učitel Měrčička hudebníkemnebyl a magister musices Podivinus Pauli vyučoval filozofiiv jiném oddělení. Byla to však i hudba otce Bohuslava,která působila, že u Jakuba „…bohoslužby probíhají za velkéúčasti lidu.“Zápis o přijetí do řádu B. Černohorského „Boëmus Nymburgensis“. Matriculasummaria professionum (1655-1908), Minorité BrnoČernohorský jako student u sv. Jakuba v Praze. Ordo Studiorum, SOA Třeboň, fondČeský Krumlov, sign. K 2jPo skončení kladské kongregace (6. 8. 1709) odešel však Artophaeusdo Horažďovic a Anton se odebral vést litoměřickýkonvent. Tehdy začal Černohorský myslet na Itálii. Anise nepokoušel žádat o povolení legální cestou. Poznámkav matrice, že Černohorský „žádal čtyřikrát do Itálie“, se týkáaž druhé italské cesty v roce 1731. Na kongregaci v HradciKrálové zahájené 19. srpna 1710 v konventu u sv. Anny bylooznámeno, že otec Bohuslav odešel bez vědomí a souhlasuprovincie do Itálie, a tak že je třeba napsat generálovi,„aby tam zůstal deset let ve vyhnanství mimo provincii a bylzbaven všech hodností“. Protože do Assisi přijel až 26. října1710, vyplývá z toho, že Čechy musel opustit krátce předhradeckou kongregací. •Repro archivRepro archiv

54studie, komentáŘe200 letpražské konzervatoŘevii. kittlova symfonie k výroČízaložení pražské konzervatoŘe Miloslav RichterZačátek partitury Scarlattiho operyZabýváme-li se dvousetletou historií Pražské konzervatoře,nemůžeme opomenout sbírku historických hudebnin. Od saméhopočátku existence školy byla budována sbírka not k použitípři výuce i ke koncertní činnosti. Část materiálů školanakupovala, množství velmi cenných hudebnin darovaličlenové Jednoty pro zvelebení hudby v Čechách, profesořii další příznivci. Ne všechny hudebniny bylo možné použítk hraní. Provozovací materiál k velkým operám a chrámovýmskladbám má dnes hodnotu spíše historickou. Sbírka historickýchhudebnin čítá dnes zhruba 15 000 signatur.V dnešním příspěvku se zaměříme na rukopisné hudebniny.Je to rozsáhlé téma, které by bylo možno probírat z různýchhledisek. Můžeme hovořit o rukopisech nejstarších, např.o zlomku kancionálu ze 13. století nebo o Kancionálu českémz roku 1631.Jiný výběr vznikne, jestliže se pokusíme vzít v úvahu významautora v dějinách hudby.Jsou tu uloženy cenné dobové opisy skladeb velikánů českéi světové hudby i autorů téměř neznámých. Vedle partituryopery W. A. Mozarta Don Giovanni datované r. 1787, z nížúdajně autor dirigoval pražské představení roku 1791, naleznemeklavírní výtah lidové opery, kterou její autor, východočeskýkantor Jan Branžovský (1790–1840?), nazval Holoprtsképosvícení.Zdrojem zajímavých informací může být zcela obyčejný opisběžně hrané skladby, z něhož ovšem hrával některý slavný sólista.Dozvíme se tak například, jaké prstoklady a smyky užívalhouslista Ferdinand Laub. Můžeme nahlédnout do rukopisnýchmateriálů, z nichž učil dodnes světem žádaný OtakarŠevčík, nebo obdivovat široký a náročný repertoár dřívějšíchflétnistů a hobojistů.Člověk se smyslem pro výtvarné umění jistě ocení krásu písmai notového zápisu, zpracování knižní vazby apod. Ukázkouhudebnin tohoto typu může být např. partitura operyAlessandra Scarlattiho (1660–1725) Il trionfo dell´onore z roku1718 pocházející z majetku hraběcí rodiny Clam-Gallasů.Je vázaná v deskách potažených vínovým sametem s vyšitýmerbem.Dalším krásným rukopisem je Repertorium für Organistenund Chorregenten, které vytvořil Karel František Pitsch(1786-1858). Knihu, která obsahuje noty i texty a má 818 stranformátu 365 x 230 mm, opsal za necelé tři roky, přesně od8. 12. 1849 do 5. 9. 1852, opisovač Josef Uhlíř. Dílo je vázánov červené kůži a zlatě zdobeno.Repro archivZdobená vazba partitury Scarlattiho operyRepro archiv

studie, komentáŘe 55Zcela zvláštní kategorií rukopisů jsou autografy, tj. materiály,které psali autoři vlastní rukou. V Knihovně Pražské konzervatořejsou uloženy notové autografy A. Dvořáka, J. B. Foerstra,A. Háby, J. A. Koželuha, F. V. Kramáře, B. Martinů,M. Regera a mnoha dalších. O kterém rukopisu tedy psát?Abychom se vyhnuli tomuto „vážení rukopisů na lékárnickýchváhách“ a také vzhledem k tomu, že začíná období oslavdvoustého výročí založení Pražské konzervatoře, pohovořímednes trochu podrobněji o několika skladbách, které bylyškole věnovány.K oslavám v roce 1858 bylo konzervatoři věnováno více skladeb.Nejprve nás bude zajímat dílo, které složil Jan BedřichKittl (1806–1868).Vystudoval práva a byl zaměstnancem finanční prokuratury.Zároveň se věnoval hudbě. Ve skladbě byl žákem Václava JanaTomáška. Jeho zájem o hudbu převládl, a tak opustil kariéruúředníka a prosadil se jako skladatel hudby symfonické,operní i komorní. V pražských salónech zněly Kittlovy písněa značné obliby dosáhla jeho 2. symfonie zvaná Lovecká z roku1838. Od roku 1843 byl ředitelem konzervatoře. Stýkal ses významnými evropskými skladateli a hudebníky. Jeho zásluhouPrahu navštívili Hector Berlioz, Ferenc Liszt, LouisSpohr, Richard Wagner a další.Na Wagnerovo libreto napsal operu Francouzové před Nizzouaneb Bianca a Giuseppe. Ale zastavme se v roce 1858, kdyslavila Pražská konzervatoř padesátiny. (Tehdy byl považovánza počátek existence konzervatoře rok 1808, kdy bylo vydánoprovolání šlechticů vyzývající k podpoře hudby. Později se výročíodvozovalo od roku 1811, kdy skutečně začalo vyučování.)Tak tedy k jubileu školy složil Kittl svou 4. symfonii C dur.Popis hudebniny: V Knihovně Pražské konzervatoře je podsignaturou 4 D 982 uložena partitura a hlasy 4. symfonie JanaBedřicha Kittla. Titulní text uvádí kromě názvu skladbya jména autora také věnování: Componiert zu der Feierdes 50 jährigen Jubiläums. Vpravo nahoře je oválné razítkos písmeny V.B.T. (Verein für Beförderung der Tonkunst, tj.Jednota pro zvelebení hudby). Partitura je psána na notovémpapíru příčného formátu 235 x 315 mm a má 161 stran, opisovačnení uveden.Zajímavé je i nahlédnutí do jednotlivých partů. Tak např. dotřetího partu prvních houslí se podepsali Jan Hřímalý (pozdějiproslulý koncertní mistr a pedagog v Rusku) a Josef Řebíček(po studiu koncertní mistr ve Wiesbadenu, Varšavě, Budapeštiapod.). Ve třetím partu kontrabasu jsou podepsáni studentiBlumentritt (stal se členem orchestru v Rotterdamu), Simandl(později 1. kontrabasista Dvorní opery ve Vídni a člen orchestruVídeňských filharmoniků), Štorch (autor skladeb prokontrabas), Vostřebal a Meliš. Dále je připsáno: „F. Simandlv 6tém roce odveden k vojanskému stavu 1861 25/II.“Partitura 4. symfonie J. B. Kittla – titulní textV partu basového trombónu se podepsali zvláštní kombinacínot a písmen studenti Sakař a Horák. Vedle podpisů je nakreslenapostavička hudebníka hrajícího na tubu a připsánavýzva: „Franto trub, dostaneš žbáneček pivíčka!“První věta Kittlovy 4. symfonie (Allegro vivace) zachováváobvyklé kompoziční postupy. Je zde zpracováno jednoduchéslavnostní téma a lyrická vedlejší myšlenka. Ve větě druhé(Andante) přednáší hlavní téma klarinet, k němuž se připojujelesní roh. Autor zde používá variační metodu. Třetí věta(Scherzo) má beethovenský charakter. Čtvrtá věta (Allegroma non troppo) začíná živým tématem ve dřevech a její provedeníje sonátové. Symfonie končí obvyklým orchestrálnímplénem. Poprvé zazněla na slavnostním koncertě 7. července1858 ve Stavovském divadle. V partech jsou zapsána dalšíprovedení roku 1859, 1860 a 1861.Tentýž večer byla na programu také Slavnostní předehra č. 15E dur Jana Václava Kalivody (1801–1866), kterou autor takévěnoval padesátinám školy. Mezi absolventy Pražské konzervatořepatří Kalivoda mezi ty nejúspěšnější. Studoval hru nahousle u B. W. Pixise v letech 1811 až 1816. Pak hrál v orchestruStavovského divadla. Podnikl koncertní cestu do Německa,Švýcarska a Holandska. V Mnichově ho slyšel kníže Fürstenberga nabídl mu angažmá v kapele v Donaueschingen. TamKalivoda působil v letech 1822 až 1866 jako houslista, kapelníka skladatel. O úctě a vážnosti, které se mu dostalo, svědčíto, že mu byl v působišti postaven pomník.Partitura Kalivodovy Slavnostní předehry je novější opis z roku1911. Rukopisné orchestrální hlasy jsou většinou původní.Přiloženy jsou i hlasy mladší, dokonce i tištěné.Skladba začíná pomalým úvodem (Adagio maestoso). Hlavníplocha je v šestiosminovém taktu (Molto vivace e con fuoco)a přechází v grandiózní závěr.Na programu výše zmíněného koncertu byly ještě mj. dalšídvě slavnostní ouvertury věnované konzervatoři k jubileu. Autoremjedné byl Jan Josef Abert (1832–1915), který studovalkontrabas u profesora Hraběte (absolvoval v roce 1852). Stalse členem a později i kapelníkem stuttgartské dvorní kapely.Složil 7 symfonií a několik oper.Druhou předehru složil František Glaeser (1798–1861), kterýstudoval na Pražské konzervatoři v letech 1813 až 1817 housleu B. W. Pixise a skladbu u B. D. Webera. Působil jako kapelníkve Vídni, Berlíně a Kodani. Partitury obou zmíněnýchpředeher jsou nadepsány patřičným věnováním a dochovalyse v Knihovně Pražské konzervatoře.Na závěr článku o rukopisných hudebninách si dovolím připojitalespoň stručné poděkování těm, bez kterých by sbírkykonzervatoře byly chudší – opisovačům. Byli to např. VáclavPirchan, Ludvík Elsnic, Hugo Zápal, Jan Nademlejnskýa mnozí další. Opsali stovky stránek not a přispěli tak k obohacenístudijního i koncertního repertoáru školy. •Part 1. houslí Kittlovy 4. symfonieRepro archivRepro archiv

56studie, komentáŘe120 let budovystátní opery prahavii. smetanovo divadlo(1949–1992) Jitka SlavíkováNa základě nového správního řádu platného od 3. listopadu1949 získala budova po připojení k Národnímu divadlu novýnázev Smetanovo divadlo. Současně bylo rozhodnuto, žez důvodů co největší integrace obou budov se bude ve Smetanovědivadle hrát i činohra, avšak počet činoherních představenípostupně klesal, až se divadlo stalo domovem pouzeopery a baletu. Jistou výhodou sloučení obou pražskýchoperních souborů bylo, že na přípravě operních inscenací semohli podílet všichni sólisté, dirigenti a režiséři. Zásadnímúskalím sloučení obou pražských operních souborů se všakstaly značné organizační problémy tak rozměrného uměleckéhokolosu. Repertoár uváděný ve Smetanově divadleposkytl velký prostor české soudobé opeře, jeho páteří všakbyla významná i méně známá díla světové operní literatury.Značný počet inscenací dosáhl mezinárodního uznání.Velkorysé jevištní parametry i velké technické možnosti bylypředpokladem k hostování celé řady zahraničních operních,baletních a činoherních souborů. Vrcholný zážitek uchystalonávštěvníkům Velké divadlo z Moskvy, které v Prazepředstavilo své umělce v šesti večerech (23.–28. 5. 1973).V hlavních rolích Pikové dámy, Tosky a ve dvou koncertechse vystřídaly nejlepší síly souboru – Galina Višněvská, TamaraMilaškina, Maria Biešu, Irina Archipopová, JelenaObrazcovová, Larisa Avdějeva, Vladimír Atlantov, VirgiliusNorejka, Jurij Mazurok, Vladimír Valajtis, Jevgenij Něsterenkoa Alexander Ognicev pod taktovkou Jurije Simonovaa Marka Ermlera. K nejpozoruhodnějším kulturním událostemkonce sedmdesátých let ve Smetanově divadle patřilohostování Státní opery z Vídně se dvěma představenímiStraussovy opery Ariadna na Naxu (25. a 27. 4. 1979) podtaktovkou Karla Böhma. Kompletní vídeňský soubor zavítaldo Prahy poprvé od dob Nového německého divadla a jehovystoupení předcházela dramatická jednání: vídeňská stranatrvala na účasti slovenské pěvkyně Edity Gruberové, kterájako emigrantka nebyla pro českou stranu dlouho akceptovatelná.Obecenstvo obeznámené se situací se Gruberovéodvděčilo bouřlivými ovacemi nejen za její bravurní koloraturyv roli Zerbinetty. Zahraniční operní soubory častohostovaly s u nás dosud neuvedenými tituly, prováděn bylale i tradiční repertoár. Berlínská Komická opera nabídlaMlčenlivou ženu Richarda Strausse (1956), Národní divadloZábřeh Stravinského Život prostopášníka (1957), Lipskáopera Brittenova Petera Grimese (1957), londýnská Sadler´sWells Opera Sullivanovu Iolante, Brittenova PeteraGrimese a Stravinského Život prostopášníka (1965), Národníopera ze Sofie Musorgského Borise Godunova, Státníopera Drážďany Levinův mlýn Udo Zimmermanna, WeberovaČarostřelce a Wagnerova Tristana a Isoldu (1976),leningradské Státní akademické divadlo opery a baletuS. M. Kirova Čajkovského Eugena Oněgina (1984), Velkédivadlo Stanislava Moniuszka z Poznaně Černou masku KrzysztofaPendereckého (1989). To je samozřejmě jen výběr,nutno je také zmínit opakovaná hostování opery Slovenskéhonárodního divadla z Bratislavy, v průběhu let se postupněpředstavily i všechny další operní scény z Čech a Moravy(s výjimkou Opavy) a další slovenské soubory (Bánská Bystricaa Košice).V letech 1967–1973 probíhala rozsáhlá rekonstrukce divadla.Zahrnovala nejen obnovu historického hlediště, alei důležitou modernizaci technického zázemí včetně vybudovánínových zkušeben, šaten, rozšíření administrativníchprostor, skladů atd.Za 52 let existence Smetanova divadla se uskutečnilo 10světových premiér v čele s Mirandolinou Bohuslava Martinův roce 1959 s Marií Tauberovou v titulní roli a 16 českýchpremiér.V prvních měsících roku 1990 našla rostoucí kritika nesmyslnéhospojení Smetanova a Národního divadla pochopeníu nového vedení Národního divadla i Ministerstva kulturyČR. Nejdříve byl na podzim 1990 se souhlasem sólistůrozdělen operní soubor a existující představení byla podlepůvodu produkce rozdělena mezi obě scény. Každá z nichměla k dispozici vlastní orchestr a sbor, ale centrální řízenízůstalo zachováno. Vedením autonomního Smetanova divadlabyl pověřen mladý český režisér Karel Drgáč, který získalumělecké školení ve Vídni. Období transformace trvalodo jara 1992, kdy rozhodnutím tehdejšího ministra kulturyMilana Uhdeho, jež vstoupilo v platnost 1. dubna 1992, seoperní soubor Smetanova divadla oddělil od Národního divadlaa získal statut nezávislého divadla, jehož ředitelem bylna první tříleté období jmenován Karel Drgáč. Divadlo dostalonový oficiální název Státní opera Praha. •Edita Gruberová (Zerbinetta)Foto archiv

knihy 57vojtĚch kyasprŮvodce po archivníchfondech ii. Věra LejskováBrněnský muzikolog Dr. Vojtěch Kyas je znám svou precizností,detailností a vůbec neuvěřitelnou zodpovědností,s níž přistupuje k úkolu, který si předsevzal. Mám před seboujeho poslední dílo vzniklé v r. 2003 a vydané v r. 2007 –„Průvodce po archivních fondech II. – oddělení dějin hudbyMoravského zemského muzea“ – a naplňuje mě hlubokýmobdivem k množství shromážděných faktů i jejich perfektnímuzpracování. Navazuje na „Průvodce“ z roku 1971, kterýzpracovali autoři Theodora Straková, Jiří Sehnal a SvatavaPřibáňová.Celá obsáhlá práce je rozdělena do ucelených skupin, pojednávajícíchjak o hudebninách a jejich původu, tak o různýchlokalitách, osobnostech, institucích, tematických celcích.Jsou zde evidovány i za léta nashromážděné koncertní a divadelníprogramy a nakonec několik rejstříků: rejstřík skladatelů,ostatních jmen, autorů písemností, rejstřík místní,abecední přehled k signaturám (B –libreta, D – teoretika)a abecední přehled autorů teoretických prací, na něž Průvodcepodrobně odkazuje.Hudebniny evidované v oddělení dějin hudby Moravskéhozemského muzea pocházejí jednak z různých klášterů,farních kostelů, ze zámeckých archivů, z hudebních školi ze soukromých sbírek, třeba prof. Graciána Černušáka,Dr. Jana Racka, prof. Bohumíra Štědroně a přečetných jiných.Přestože Kyasův Průvodce je práce vědecká, čte se místyjako román, zejména hesla osobností. Mnohá jména se námobjevují opakovaně, zařazená do různých skupin, ať již jsoutam jejich kompozice, vědecká díla, anebo různé dokumenty,dopisy atd., či celé pozůstalosti (jako Břetislava Bakaly,Antonína Balatky, Josefa Berga, Hynka Bíma, Josefa Blatného,Josefa Černíka, Emila Háby, Theodora Schaefera,Františka Suchého, Vincence Šťastného).Nepochybně zajímavé je oddělení „Písemnosti“ – to jejako malý cestopis: z Bílé Vody se dostáváme do ČeskéhoKrumlova, pak do Donaueschingen (SRN), do Göttweig(Rakousko), do Jasné Góry v Polsku a opět do Rakouska doKlosterneuburgu, Melku, Vídně a do SRN do Sigmaringen– nepřeberné množství našich dalších míst, kde všude bylpořízen soupis inventáře hudebního archivu, neuvádím.Mezi početnými zajímavostmi jsou třeba skladatelské pokusyZdeňky Heyduškové (dcery B. Smetany) a jejího manželaZdeňka Heyduška, i zápisník Betty Smetanové, druhémanželky Bedřicha Smetany. A také je tu Smetanův kvartetZ mého života, ale v autorově úpravě pro klavír čtyřručně!Nebo jsou tu evidovány zajímavé dopisy Bély Bartókakoncertní pěvkyni Marii Fleischerové, dopisy JohannesaBrahmse, Antona Brucknera, Antonína Dvořáka, RichardaStrausse aj. Velkými „psavci“ byli podle všeho Dr. VladimírHelfert, Jan Kunc, Bohuslav Martinů, Vítězslav Novák,Josef Suk i Bohumír Štědroň – bez zajímavosti neníani vlastní životopis Viléma Blažka či památníky s podpisyhudebníků.Z institucí nás přirozeně budou nejvíce zajímat ty, které sevztahují přímo k Brnu: Beseda brněnská, Klub moravskýchskladatelů, Moravské kvarteto, Orchestrální sdružení (pozdějiHelfertovo), Pěvecké sdružení moravských učitelů aj.Nepochybně nesmírně zajímavé by bylo nahlédnout do koncertnícha divadelních programů, které se vztahují jednakk soukromým osobám, jednak k institucím, a které dokumentujíjedinečným způsobem hudební život nejen u nás.Např. jsou tu programy koncertů Rudolfa Firkušnéhov Chicagu v letech 1951–52, dokonce koncert Klubu českýchturistů (!) z roku 1896, programy českého i německéhodivadla v Brně, Besedy brněnské od roku 1860, BrünnerMusikverein z let 1851–1916, programy Českého lidovéhodivadla v Brně atd.Se všemi, zde jen zhruba nastíněnými dokumenty se podrobněseznámit, přehledně je zpracovat a patřičně zařadit,představuje nekonečné hodiny doslova úmorné práce.Dr. Vojtěch Kyas se jí zhostil skvělým způsobem s poctivostísobě vlastní. Jak uvádí v závěru předmluvy, není zde zahrnutskladatelský a literární odkaz Leoše Janáčka, neboť janáčkovskéfondy jsou vedeny samostatně.Průvodce“ má 20l stran a vydalo jej Moravské zemské muzeumBrno.Dr. Vojtěch Kyas: Průvodce po archivních fondech II.Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea.Vydalo Moravské zemské muzeum Brno 2007. ISBN978-80-7028-305-9 •Předprodej vstupenekna galakoncerty Barbary Frittoli(11. 11. 2008 v 19.30 hod., Smetanova síň Obecního domu,Český národní symfonický orchestr, dirigent Heiko MathiasFörster)a Bryna Terfla(13. 1. 2009 v 19.30 hod., Smetanova síň Obecního domu,Symfonický orchestr Českého rozhlasu, dirigent VjekoslavŠutej, host koncertu Simona Houda Šaturová)bude zahájen 1. 7. 2008 v informačním centruObecního domu a prostřednictvím agenturywww.nachtigallartists.cz

58svĚt hudebních nástrojŮsvĚtoví houslaŘia Česká školavii. patrick robin Stanislav BohadloFoto archiv„Nekopírujte staré mistry, ale hledejte to, co hledali oni.“Patrick Robin se v roce 1988 usadil v Angers ve Francii. Pracujeve vlastním ateliéru v domku se zahradou s výhledemna řeku Loiru, v krásném a klidném místě, „ideálním prostavbu nástrojů a pro návštěvy houslařů“, jak říká.Staví zde zejména housle, violy a violoncella a specializujese na tónové úpravy nástrojů. Na jeho nástroje hrají sólistéa členové takových orchestrů, jako je Wiener Kammerorchester,Volksoper Wien, Tonkünstler-Orchester Niederösterreich,Helsinki Philharmonic Orchestra, DanishNational Symphony Orchestra, l’Opéra de Paris, l’OrchestrePhilarmonique de Radio France, L’Opéra de Lyon, a komornísoubory jako Jean Sibelius Quartet, vídeňský AronQuartett aj.Robin vystudoval houslařskou školu v Newarku v Anglii, kdezískal cenu Royal Oakden Cup za vynikající výsledky. Kdyžpracoval po boku Rogera Hargrava pro firmu GeigenbauMachold v Brémách, specializoval se na jemnou restaurátorskoupráci na vzácných nástrojích velkých klasických houslařskýchškol. Hluboký ponor do studia nejlepších italskýchnástrojů pro něho zůstal stálou inspirací v jeho práci.Získal řadu cen včetně dvou Zlatých medailí za housle a violoncellona pařížské soutěži (1991) a k tomu další zvláštníocenění: Prix de l’Académie des Beaux-Arts, Prix de la FondationMarcel Vatelot a Prix de la Fondation Jean Eulry.Zlaté medaile si také odvezl za violu na soutěži v Mittenwaldu(1989) a ze soutěže Strad Cello and Bow-Making Competitionv Manchesteru (1994). Od roku 1996 zasedal jakoporotce v mezinárodních soutěžích v Manchesteru, Mittenwaldu,Paříži, Poznani, Mexiku, Cremoně a v Náchodě(2004).V roce 2000 ho francouzská ministryně kultury poctila titulem„Maître d’art“. Když jsme v Poznani na Wieniawskéhosoutěži vyjednávali jeho účast v porotě Metelkovy soutěže,doslova pookřál, když se dověděl, že součástí zápoleníje řezba šneku na místě. Hned také připomněl soutěže vezručnosti, při kterých se staví housle „na čas“ jako skutečnézávody.Jaké je vaše rodinné houslařské zázemí?Pocházím z rodiny pěstitelů vína v Anjou, v údolí Loiry veFrancii. Ačkoliv se zdá, že to má daleko k houslařství, jsoutu určité podobnosti. Je to téma zprostředkování, zpracovánítoho, co nám příroda poskytuje (úroda hroznů) na osobitéa, doufejme, i krásné a lahodné víno. My houslaři takhlezprostředkováváme, zpracováváme kousky dřeva ze stromů,které rostly celá staletí, abychom vytvořili osobité a snadi krásné a dobře znějící housle… Souvisí to se smysly a krásou,když využíváme to, co nám příroda dává.Jak jste začínal?Hrál jsem jednak na housle a také jsem stále rukama něcodělal se dřevem už od nejútlejšího věku. Ovlivnil mě můjotec, který byl velice zručným truhlářem a vyrobil mnohokusů nábytku pro náš dům. Spojení těchto dvou zájmů vyústilov nápad studovat houslařství. V mém případě to ovšemnebyla přímočará cesta, protože jsem se nejprve několik letučil vyrábět nábytek a restaurovat staré kusy, přičemž jsemhrál na housle v lidové kapele. Teprve později jsem nastoupildo houslařské školy v Newarku.Patrick RobinKteré houslařské subprofesi se věnujete nejvíce?Vyrábím nové nástroje, housle, violy a cella pro profesionálníinterprety, mezi nimiž je mnoho sólistů, koncertních mistrůa komorních hráčů. Rád také seřizuji a upravuji vzácnénástroje tak, aby získaly na zvukové kvalitě.Pracujete úplně sám?Mám jednoho asistenta, který se mnou pracuje na částečnýúvazek už od roku 2001. Jmenuje se Antoine Cauche. Je tovelice talentovaný houslař a získal na londýnské soutěži TheGenius of the Violin tři první místa, cenu za zvuk i za práciv roce 2004.Používáte polotovary?Pracuji velice tradičním způsobem. Stroje používám jenzřídka, pouze na srovnávání hrubého materiálu. Výběr dřevaa způsob jeho přípravy má pro mě největší význam. Veškeroupráci pak dělám ručně, každý nástroj vzniká individuálně,žádné série a bez jakýchkoliv předřezaných dílů. Cílem jepostavit nástroj, který má vlastní charakteristiku, osobitosta jedinečnost. Často přemýšlím o svých vyrobených nástrojíchtak, jako se mezi lidmi mluví o příslušnících téže rodiny:rozeznáte společné rysy („dílnu Patricka Robina“), alekaždý z nich má svou vlastní osobitost. To vylučuje jakýkoliprůmyslový přístup v mé práci.Jaké je vaše mínění o houslařském „vynalézání“?Jsem velice otevřený vůči veškerému výzkumu, ať už ho dělajísami houslaři nebo vědci. Já sám také stále ve své dílně experimentuji.Je tu stále tolik otázek a velmi málo odpovědí,což nás požene ve zvídavosti navždy. Jeden příklad významnéhoobjevu, který mi velice pomáhá, bylo znovuobjevenísystému měření a proporcionálního nákresu, používanéhostarými cremonskými mistry. Tento výzkum vedl FrançoisDenis, houslař z mého rodného města a byl publikován houslařskýmsvazem ALADFI pod titulem Traite de Lutherie.Pochopíme-li, jak byly housle koncipovány ve svých rozměrecha tvarech, umožní nám to porozumět tomu, proč znítak, jak zní a jaký je vliv tvaru na charakter tónu. Porozuměnía interpretace principů velkolepých starých houslařskýchškol nám dává mnohem větší svobodu v našem zpracovávánínástroje než jen pouhé kopírování děl starých mistrů. „Nesuis pas les grands maîtres, cherche ce qu‘ils ont cherché“.Co si myslíte o houslařství v přítomnosti a budoucnosti?Musím říci, že nikdy dříve nebylo v dějinách této profese

svĚt hudebních nástrojŮ 59k dispozici tolik vědomostí (vědeckých, historických aj.),o které by se mohli tvůrci v této profesi podělit. Výsledkemtoho je, že úroveň výroby hudebních nástrojů je velice vysoká.Profesionální hráči se stále více zajímají o tyto nové nástroje.Skutečností také je, že historické nástroje nejvyššíúrovně se pro ně stávají nedostupnými. Pochopitelně takévzrůstá mezi houslaři konkurence, ale já na to nahlížím jakona zdravý vývoj, který stimuluje soutěživost a kvalitu.Dnes se houslaři učí kdekoliv v Evropě nebo v USA, nenínutné, aby studovali ve své rodné zemi. Cestují, aby získaliprofesionální zkušenosti, a je stále menší vliv národníchškol. Zda je to dobré nebo špatné, těžko říci, je to prostěskutečnost. Odráží globalizaci našeho světa.Jak vzpomínáte na zasedání v mezinárodní porotě v Metelkověsoutěži v Náchodě v roce 2004?Plnit úlohu porotce v náchodské soutěži bylo pro mě velkýmpotěšením. To, co považuji za výborný nápad, je řezba hlavičkyběhem jediného dne všemi účastníky zároveň v jednévelké dílně. Byla tam báječná atmosféra a bylo velice poutavésledovat, jak každý přistupoval k tomuto úkolu jinak. Je toskvělá příležitost, jak si vyměňovat zkušenosti a nápady.Co byste doporučil mladým houslařům?Doporučení mladým houslařům? Studuj staré mistry, staréhouslaře z Cremony. Občas je kopíruj, abys poznal jejichpráci důvěrněji, ale přitom se snaž pochopit a porozuměttomu, co dělali oni, principy, pojetí (koncept). Neuvízni jenv kopírování. Chceme originální osobnosti a ne klony. Čímdůvěrněji známe pravidla hranice tohoto starého umění, tímvíce je můžeme svobodně interpretovat a najít vlastní cestu.Pokus se postavit osobitý nástroj. Umělci potřebují nástrojosobitý a ne jen dobře fungující prostředek na vydávání tónu.Pátrej po tónu, hledej styl, který se ti líbí. Spolupracuj s hudebníky;to z nich, z různorodosti jejich osobností můžemezískat důvěrnější znalosti o nástrojích a jejich funkci.A tady končím, musím se vrátit ke svému kousku dřeva… •Viola z roku 2008Foto archivFoto archiv

60revue hudebních nosiČŮFoto Jiří SkupienGeorg Friedrich Händel složil své „hudebnídrama“ Herkules v letech 1744–1745a doufal ve stejný úspěch, jakého dosáhl seSamsonem a Semele o rok dříve. Jedná sev podstatě o anglickou operu s vysoce kvalitníhudbou, jejímž hlavním tématem jedestruktivní síla žárlivosti. Na vynikajícímobsazení v čele s Nicolou Wemyss (mezzosoprán)a Knutem Schochem (tenor), jejichžpůsobení na předešlé nahrávce u Naxosu(Händel: Gidon, 8.557312-13) náležitěvychválil např. hudební server ClassicsToday, se dále podíleli Gerlinde Sämann(soprán), Franz Vitzhum (kontratenor),Peter Kooij (bas), Liselotte Kühn (soprán),Franz Schneider (bas), Junge Kantoreia Frankfurt Baroque Orchestra v čeles Joachimem Carlosem Martinim. Titul(3CD, celkový čas 190 minut) vydává firmaNAXOS (CLASSIC) pod objednacím číslem8.557960-62. Doporučujeme!Vydavatelství RADIOSERVIS pořádalo 22. 4. v kostele sv. Vavřince křest CD s díly L. van Beethovena(Koncert C dur pro klavír, housle violoncello a orchestr, op. 56) a J. Brahmse (Koncert D dur pro houslea orchestr, op. 77), která nastudovali klavíristka Rumi Itoh, houslista František Novotný a violoncellistaMichal Kaňka, které doprovodila Pražská komorní filharmonie v čele s Jiřím Bělohlávkem. Nahrávka,která byla původně určena pouze pro japonský trh, se měla v roce 2002 natáčet již v létě, zabránily tomuvšak tehdy povodně a termín byl přeložen na listopad. Na setkání, kterému byl přítomen nejen JiříBělohlávek, ale kromě Rumi Itoh i dva zbývající sólisté, František Novotný, jehož umění bylo největšíinspirací pro realizaci titulu Jiřímu Bělohlávkovi a který s Rumi Itoh spolupracuje již od roku 1990 a MichalKaňka, s nímž je klavíristka v profesním kontaktu od roku 1997, slovem provázela Martina Kociánová.Kmotrem CD byl herec Jan Hartl, který CD popřál nejen úspěchy u posluchačů, ale přednesli vtipný text o vlivu hudby na člověka... Na fotografii zleva Martina Kociánová, Kateřina Konopásková,ředitelka vydavatelství Radioservis, Jan Hartl, Jiří Bělohlávek, František Novotný a Michal Kaňka.Český basista Zdeněk Plech, sólista Národníhodivadla v Brně, Praze, CanadianOpera Company Toronto, Metropolitníopery Phoenix a Staatsoper Berlin, kterýse může pochlubit účastí na mnoha projektechdoma i v zahraničí, natočil 3. 4. probritskou rozhlasovou stanici BBC Biblicképísně Antonína Dvořáka, které byly následnězařazeny do vysílání. BBC SymphonyOrchestra dirigoval Tomáš Hanus.Německý pianista a cembalista AndreasStaier (nar. 1955) patří již dlouhá létak bachovské interpretační špičce. Jako sólistaspolupracuje s renomovanými souborystaré hudby (Akademie für Alte MusikBerlin, Freiburger Barockorchester aj.).Vedle Bacha se také úzce specializuje nabarokní a romantický repertoár. Pro svůjnejnovější projekt zvolil Staier rané skladbyJ. S. Bacha, které nám odpoví na řaduotázek kolem mládí tohoto autora. Titul(1 CD digipack), který vychází pod objednacímčíslem HMC 901960 u firmy HAR-MONIA MUNDI (CLASSIC), zatím získaltato ocenění: Diapason D´Or; Le Mondede la Musique – Choc; France Musique.Doporučujeme!„Ještě trochu a ukončil bych svůj život …Jenom umění mě drželo nad vodou“, píšeBeethoven ve svém testamentu z Heiligenstadtupoté, co téměř ztratil sluch.Jeho klavírní sonáty – op. 10, 28 („Pastorální“),49, 81 („Les adieux“), 109, 110a 111 – si pro své nové album (3CD-HMC901909-11) u firmy HARMONIA MUNDI(CLASSIC) zvolil talentovaný mladý anglickýklavírista Paul Lewis, jehož nahrávkyLiszta a Schuberta se staly CD měsícečasopisu Gramophone a získaly velice příznivéhodnocení i u dalších hudebních časopisů.Předchozí dva 3CD boxy jež tentodoplňuje na kompletní nahrávku Beethovenovýchklavírních sonát mají katalogováčísla: HMC901903-05 a HMC 901906-08.Další díl souborného vydání orchestrálníchskladeb Clauda Debussyho (1862-1918),jednoho z nejvýznamnějších a nejvlivnějšíchautorů počátku 20. století (Préludeà l‘après-midi d‘un faune; La mer; Jeux:Poème dansé; Children´s Corner (v úpravěA. Capleta), vydává v těchto dnech podobjednacím číslem 8.570759 firma NA-XOS (CLASSIC). Nahrávka představujedvě jeho kompozice – Preludium k Faunovuodpoledni a tři symfonické skici Moře,částečně inspirované dílem slavnéhojaponského umělce a dřevorytce jménemKatsushika Hokusai. Vychází ve skvělémpodání Lyonského národního orchestru řízenéhoJunem Märklem. Doporučujeme!Od „znovuobjevení“ Hildegardy z Bingenuuplynulo letos 25 let. Narodila se jako desátédítě do aristokratické rodiny, v osmi letechvstoupila do kláštera benediktinskýchPrezentace nového kompaktního disku firmy ARCODIVA (UP 0100) s názvem Quattro hraje Quattrose skladbami Sylvie Bodorové (Concerto dei fiori pro housle a smyčce a Bern Concerto „Silberwolke“pro housle, violu a smyčce), Zdeňka Lukáše (Concerto grosso, op. 348) a Otmara Máchy (Panna čistá– Variace na středověkou píseň pro housle a komorní smyčcový orchestr) a oslava deseti let tétospolečnosti proběhly v kostele sv. Vavřince v úterý 29. 4. V krátkém programu zahrála i kmotra novéhoCD Jitka Hosprová, dále houslista Jakub Junek a v závěru Kristinka a Martin Kasíkovi. SpolečnostiArcoDiva přišla popřát i jedna ze zakladatelek Gabriela Beňačková a další významné osobnosti našehohudebního života. Na fotografii uprostřed Jitka Hosprová a zleva Jiří Štilec, ředitel firmy ArcoDiva,Jan Štilec, ředitel Fly United, Marek Štilec, dirigent souboru Quattro Orchestra, a houslisté souboru,Vítězslav Ochman a Jakub Junek.Foto Jiří Skupien

evue hudebních nosiČŮ 61řeholnic a žila zde až do své smrti. Věnovalase mystice, léčitelství, poezii i hudbě.Svojí rozsáhlou hudebně-básnickou sbírkudokončila kolem roku 1150 a nazvala jiSymphoniae armoniae celestium revelationum.Jedná se o liturgický cyklus básnípro gregoriánský chorál (77 písní, 1 hudebnídrama). Z této velmi významné kolekcenabízí výběr responsorií a antifon (O cohorsmilitiae, O successores, O vos imitators,O dulcis electe, O victoriosissimi Triumphatores,O cruor sanguinis, O vis aeternitatis,O splendissima gema) pod názvemCelestial Harmonies (Nebeské harmonie)firma NAXOS (CLASSIC) a tov podání vynikajících odborníků na středověkouhudbu, souboru Oxford Cameratav čele s Jeremym Summerlym, jehož nahrávkyu Naxosu získaly již řadu renomovanýchocenění. Vychází pod objednacímčíslem 8.557983. Doporučujeme!Koncert pro klavír a orchestr č. 1 d moll,op. 15 šestadvacetiletého JohanneseBrahmse (1833–1897) měl pozoruhodnýzačátek – nejdříve byl složen jako symfonie(Brahmsova První symfonie však měla premiéruaž o 27 let později!) pro dva klavíry,později se z ní stal koncert pro jeden klavíra zároveň inspirace pro další díla (Německérequiem). Brahms jej nepřímo věnovalSchumannovi. Pro firmu HARMO-NIA MUNDI (CLASSIC) tuto skladbui Varia ce op. 56a na téma Haydna nastudovalvynikající francouzský pianista CédricTiberghien za doprovodu BBC SymphonyOrchestra, řízeného Jiřím Bělohlávkem.Nahrávka (1CD digipack) je opatřena objednacímčíslem HMC 901977. Doporučujeme!Jména obou bratrů, Antona a Carla Stamitzových,jsou stejně jako jejich otecJan Václav Stamic, spojována předevšíms Mannheimem a tamějším orchestrem,který již od poloviny 18. století určoval novésměry instrumentální hudby. Oba z tohotoprostředí vzešli, avšak jejich mistrovskouhouslovou hru mohli posléze obdivovatposluchači v Paříži a dalších hudebníchcentrech v Německu, Anglii, Holandskuatd. Interpretace jejich koncertů pro dechovénástroje (Koncert pro klarinet a orchestrEs dur a Koncert pro lesní roh a orchestrEs dur od Carla Stamitze a Koncertpro dvě flétny a orchestr G dur od AntonaStamitze) se na přelomu 80. a 90. letujali hudebníci neméně slavní a zcestovalí.Zvláště jména hornisty Zdeňka Tylšaraa klarinetisty Bohuslava Zahradníka bývajímezi specialisty v jejich oborech dodnesvyslovována s velikou úctou a respektem;oba svého času šířili ve světě skvělou pověstčeské „dechové školy“ mj. jako sólistéČeské filharmonie. Koncerty bratrů Stamitzůdávají sólistům (mezi nimiž nechybíani flétnisté Jiří Válek a Radomír Pivoda)dostatek prostoru pro virtuozitu a muzikalitu.Ti jej zde za doprovodu Pražského komorníhoorchestru, řízeného FrantiškemVajnarem, beze zbytku využívají a dávajínám tak příležitost na hodinu si užít muzicírováníve stylu jednoho z nejvýznamnějšíchcenter hudební historie druhé poloviny18. století. Pod objednacím číslem SU3948-2 vydává firma SUPRAPHON.Mezinárodně uznávané Panochovo kvarteto(Jiří Panocha – 1. housle, Pavel Zejfart– 2. housle, Miroslav Sehnoutka – viola,Jaroslav Kulhan – violoncello), které letosslaví neuvěřitelných 40 let svého působenív původní sestavě, je po velmi úspěšnémkompletu Dvořákových smyčcových kvartetů(SU 3815-2) hlavním protagonistoui další supraphonské novinky. Na čtveřiciCD se podařilo vměstnat klavírní kvartetya kvintety, smyčcové kvintety a sextet.Z hlediska Dvořákovy tvorby tento výběrpokrývá prakticky celé jeho tvůrčí obdobíod první skladby, kterou sám autor označilopusovým číslem 1 (Smyčcový kvinteta moll, B 7) až po kompozice ze skladatelovapozdního období. Na těchto nahrávkách,jež lze bez ostychu označit přívlastkemnadčasové, Panochovu kvartetu v jejichvrcholné formě sekundují takové veličinyjako Josef Suk (housle), Jan Panenka(klavír), Josef Hála (klavír), Josef Koďousek(viola), Josef Klusoň (viola), MichalKaňka (violoncello), Josef Chuchro (violoncello)či Pavel Nejtek (kontrabas). Tohleje komorní Dvořák, jak ho dobře znajídoma, v Americe i v Japonsku. FirmaSUPRAPHON titul vydává pod objednacímčíslem SU 3921-2.Jako první počin nové spolupráce vynikajícíhoestonského dirigenta Paava Järvihos předním americkým orchestrem – CincinnatiSymphony Orchestra – je nahrávkadvou Prokofjevových skladeb, PoručíkKijé, op. 60 a Symfonie č. 5 B dur, op. 100.Jak jinak než ve výborné zvukové kvalitě.Vychází u firmy TELARC (CLASSIC) naCD i hybridním SACD zároveň pod objednacímičísly CD 80683 a CD 60683.Zpracovala Hana JarolímkováVivaldi Edition je rozsáhlý nahrávací projektfrancouzského vydavatelství NAÏVE(CLASSIC), který připravuje přední světovýmuzikolog Alberto Basso. Jedná seo jeden z největších hudebních počinů21. století. Cílem tohoto projektu je zaznamenatna CD/DVD obrovskou sbírkuVivaldiho skladeb, které jsou uchoványv Biblioteca Nazionale v Turíně. Tatosbírka obsahuje přes 450 děl (včetně oper,koncertů a sakrální hudby), z nichž většinaupadla v naprosté zapomnění. Sériecca 100 nahrávek byla zahájena roku 2001a bude pokračovat následujících patnáctlet. Do dnešního dne spatřilo světlo světavíce než 20 nahrávek, z nichž mnoho dnespatří mezi klenoty italské hudby, a to právědíky společnosti Naïve (opery L´Olimpiade,Orlando furioso či Tito Manlio, nejnovějiGriselda). Nejprodávanějším titulemv ČR je bezkonkurenčně nahrávka 3CDJuditha Triumphans (OP 30314) s MagdalenouKoženou (OPUS 111).V pátek 30. 5. proběhla v pražském Karolinu slavnostní prezentace nového CD našeho nejstaršíhoakademického souboru, Vysokoškolského uměleckého souboru Univerzity Karlovy, které nese názevPíseň česká a nad nímž převzali patronaci bývalý rektor Univerzity Karlovy prof. Ivan Wilhelm a skladatelAntonín Tučapský. CD vyšlo u příležitosti oslav 60. výročí tohoto tělesa a slavnostního křtu,který slovem provázela Stanislava Lekešová, se zúčastnili přední představitelé univerzity a známéosobnosti české hudby jako například bývalí sbormistři souboru, Miriam Němcová či Jaroslav Brych.CD vzniklo ve spolupráci se sponzorskou firmou Simone a Českým rozhlasem. „Když jsme od rozhlasudostali nabídku natočit nové CD, zvolili jsme záměrně téma české písně. V naší diskografii najdetecelou řadu CD s velkými oratorii a s díly moderních českých autorů, ale lidová píseň nám zatím chyběla“,říká sbormistr Jakub Zicha. Novinka obsahuje také cyklus Moravská krajina Antonína Tučapského,člena Královské akademie ve Velké Británii, který napsal přímo pro VUS UK. Jakub Zicha k tomudodává: „Je pro nás velká čest, že nám pan Tučapský věnoval dílo, které tak přirozeně zapadá do našehonového CD. Je z něj cítit hluboká láska k rodné zemi, kterou pan Tučapský, v současné době žijícív Londýně, jistě velmi intenzivně prožívá“. Během slavnostního večera zazněly ukázky z nového CD,při nichž soubor doprovázel malý orchestr. Při skladbách Žertovné písně z Valašska a Dvě slovenskélidové písně dokonce sbormistr Jakub Zicha přenechal dirigentský pult druhému sbormistrovi, JiřímuPetrdlíkovi, a sám se ujal doprovodu na cimbál. * Oslavy 60. výročí souboru vyvrcholily v pátek 13. 6.slavnostním koncertem ve Dvořákově síni Rudolfina, kde mimo jiné zazněla kantáta Bohuslava MartinůKytice a Pražské Te Deum 1989 od nedávno zesnulého Petra Ebena. Na fotografii zleva prof. AntonínTučapský, Jaroslav Šimůnek, předseda VUS, Jakub Zicha, hlavní sbormistr a umělecký vedoucí VUS,Jiří Petrdlík, sbor mistr a prof. Ivan Wilhelm.Foto Tomáš Drbohlav

62revue hudebních nosiČŮRADIOSERVIS CR0402-2Ivo Žídek – Operatic recitalBedřich Smetana: Dvě vdovy(árie Ladislava), Prodaná nevěsta(árie Jeníka), Čertova stěna(árie Lukáše), Dalibor (árie Dalibora),Tajemství (árie Víta), ZdeněkFibich: Bouře (árie Fernanda),Pád Arkuna (árie Jaroměra),Petr Iljič Čajkovskij: Evžen Oněgin(árie Lenského), Ludvik vanBeethoven: Fidelio (árie Florestana),Carl Maria von Weber: Čarostřelec(árie Maxe), Leoš Janáček:Z mrtvého domu (monologSkuratova), Její pastorkyňa (Lacovovyznání), Wolfgang AmadeusMozart: Don Giovanni (áriedona Ottavia), Giuseppe Verdi:La traviata (árie Alfréda) GeorgeBizet: Carmen (árie dona Josého),Pražský rozhlasový orchestr,Orchestr Národního divadlav Praze a Smetanova divadla řídíAlois Klíma, Jaroslav Vogel, RudolfVašata, František Dyk, VáclavJiráček, Jan Hanus Tichý, JiříPinkas st., Bohumil Gregor a JosefKuchynka.Archivní nahrávky Českého rozhlasuv Praze z let 1952 až 1984,produkce edice 2008 Vít Roubíček.Celkový čas 73:42 Jaroslav SomešSlavná generace českých pěvců padesátýcha šedesátých let 20. stoletíměla štěstí, že rozhlasová studiav té době vyvíjela v oblasti operyširokou nahrávací činnost (dnesse nám o takové šíři může jen snít).Umění předních členů pražskéhoNárodního divadla, ale i tehdejšíhoStátního divadla v Brně a regionálníchscén tak zůstalo zdokumentovánopro budoucnost. Je skvělé,že vydavatelství Radioservis nyníz bohatství rozhlasových archivůvybírá nahrávky nejvýznamnějšíchlegend české operní scény a představujeje na profilových CD. Nejnovějšírecitál v této řadě patří tenoristoviIvu Žídkovi.Je to do jisté míry průřezem celéjeho pěvecké dráhy. Zahrnuje totižnahrávky z neobvykle dlouhého časovéhoúseku, z let 1952 až 1984!Škoda, že jednotlivá čísla jsou řazenatrochu nahodile, a ne podledoby vzniku. I tak je však zajímavésledovat, jak Žídkův hlas zrál a jakse vyvíjel i jeho způsob podání. Recitáltenoristu představuje předevšímjako umělce smetanovské,šest ze šestnácti čísel jsou ukázkyze Smetanových oper. Z ranýchnahrávek, z árie Ladislava ze Dvouvdov a z árie Víta z Tajemství, chápeme,čím mladý Žídek oslnil hnedpři svém příchodu na naši první scénu.Byl to (kromě velmi výhodnéhojevištního zjevu) výrazný hlas, tenornezaměnitelně stříbřité barvyse zářivými výškami a silným citovýmnábojem. Na příkladně vystavěnéscéně Lukáše z 2. dějství Hubičkyi na árii Jeníka ze 3. dějstvíProdané nevěsty je dobře znát, jakdo interpretační tradice těchto rolívnášel svůj osobnostní vklad. Totéžplatí vlastně i pro jeho Dalibora– zřetelně se v něm odrazila zkušenostz romantických postav, kteréčasto zpíval. V recitálu jsou zastoupeniFlorestanem z BeethovenovaFidelia a Maxem z Weberova Čarostřelce.Florestan v Žídkově podánínevyznívá jako běžný hrdina, ale– velmi zajímavě – spíš jako oběť.Max je dokonalým typem romantickéhorozervance (v inscenaci z roku1952 šlo o jednu z nejlepších Žídkovýchrolí vůbec).Dalibor, na kterého si pěvec troufnulaž se značnými zkušenostmi(v roce 1967), stejně tak jako donJosé z Bizetovy Carmen (nezapomenutelnýv Kašlíkově inscenaci)na CD dokládají šíři Žídkova repertoáru.Jeho doménou ovšem bylyúlohy lyrické a spinto obor. Ty prvnízde reprezentuje árie Lenskéhoz Čajkovského Evžena Oněginas úchvatně jímavým závěrem a árieAlfréda z Verdiho La traviaty, tydruhé árie dona Ottavia z 2. dějstvíMozartova Dona Giovanniho. Všesamozřejmě v českém překladu,takže s plným prožitkem každéhozpívaného slova a rovněž s dokonalouartikulací.V ukázkách z domácího repertoárutu překvapivě zcela chybí AntonínDvořák. A přece alespoň Donaldz Armidy a hlavně princ z Rusalky,jedna z nejvýznamnějších Žídkovýchrolí vůbec, se v rozhlasovémarchivu najít dají. Ze Zdeňka Fibichabyl vybrán Fernando z Bouřea Jaroměr z Pádu Arkuna, z LeošeJanáčka strhující Skuratov z operya jediné problematické číslo recitálu,Lacovo vyznání z 1. dějství Jejípastorkyně. Není šťastné už svouneuceleností, působí příliš jako výsek.Navíc nahrávka z roku 1984zastihla pěvce na sklonku jeho kariéry,což je při porovnání s ostatnímičísly znatelné. Laca ani nepatřilk Žídkovým celoživotním rolím,tou byl mnohem spíš Števa, tudížje škoda, že sem nebyl zařazen radějion (např. ve starší nahrávce rekrutskéscény).SKIP RECORDS, SKP 9057,2006TINGVALL TRIO: SKAGERRAKHudební i zvuková režie HrolfurVagnsson.Nahráno ve Fattoria Musica, Osnabrück,Německo v roce 2005.Celkový čas: 1:07:28 Martin StarýNeotřelou hudbu u nás zcela neznáméhosouboru Martin TingvallTrio nám zprostředkuje hned úvodnískladba Sjörup, což je odkaz narunový kámen ve švédské vesnicitotožného jména, jejímž autorem ješvédský pianista a skladatel MartinTingvall. Nu Djävlar, Pojďte, démoni,následuje. Tolik na úvod.The Tingvall Trio založil Martin v roce2003. Technická vybavenost hudebníkůje nezpochybnitelná, největšípředností kapely je však kompozičnívstřícnost nejen k jazzovýmposluchačům – trio produkuje skandinávskýjazz s kubánskou příchutía rock’n‘rollovým nádechem, přičemžvšak neochvějně převažujepředevším severská baladická melancholiea ruku v ruce ji doprovázejícínekonečná radost, mohutnýříz a hravost (Movie, Norrland Guld- doslova Zlato z Norlandu, ale předevšímznačka oblíbeného švédskéhopiva).Švédská folklorní hudba je nedílnousložkou všech kompozic, které hojněvyužívají kontrastu: síla a lehkost,hutnost a vzdušnost, pozvolné skládáníkomplexního obrazu z prvoplánověnesourodých částí. Výsledkemje tak jako tak povídka, povídka bezeslov, ale velice naléhavá. To dokládajíi další části příběhu, jejichž výhradnímautorem je Tingvall: Mustasch– Knírek, Avsked – Rozloučení, Horisont,Skagerrak, Medvind – Vítrs tebou neboli Přání přízně, Nimis.Jakkoli se jedná o velmi sevřené hudebněpovídkové celky, Tingvallovoaranžmá nechává dostatek prostoruna improvizaci, jež činí každéhojednotlivého člena tria individuálnímtvůrcem. Jinak tomu ani nemůže být,vždyť hudební zázemí umělců je velicerozdílné. Tingvall je zřetelně ovlivněnBobo Stensonem, německý bubeníkJürgen Spiegel je jednoznačněvíce rockově orientovaný, kubánskýkontrabasista Omar RodriguezCalvo, sideman Ramona Valleho čiRoye Hargrova, prosvětluje hudebníprojev, oscilující mezi skandinávskýmjazzfolkem a rockově nekompromisnímčtyřtaktem, jižní lehkostí(Hjälten- Hrdina a UFO).Skagerrak, svým názvem odkazujícícína průliv mezi Norskem, Švédskema Dánskem, je debutovým albemtria Martina Tingvalla, jehoždruhé cédéčko Norr ještě, bohužel,není na našem trhu k dispozici.Severský jazzový průliv opět otevírázázračné jazzové cesty. Z Islandu(ostatně zvukovou nahrávku režírovalIslanďan Hrolfur Vagnsson),Švédska, Bavorska či Kuby to přecenení pro tak skvělou nahrávku přílišdaleko.God Natt, a Bröllop – závěrečnáSvatba, průzračná, čistá, lehoučkáklavírní etuda, s tou se s námi Tingvallloučí. Kudy se bude jeho Trioubírat, toť bezesporu záhodno sledovat.TELARC CD-83353La Vienta: JazzmencoStefan Schyga – akustické kytary(klasická a flamenco)Mario Otero – elektrické kytaryNahráno v El Adobe RecordingStudio, El Paso, Texas 16.-21.února 1993, hudební režie MarioOtero, Stefan Schyga, MichaelBishop, zvuková režie MichaelBishop.Celkový čas 67:24 DDD Ivan ŽáčekMario Otero, narozený v Roswellu,ve státě Nové Mexiko, kytarista,textař a skladatel, založil počátkem90. let se svým přítelem StefanemSchygou, flamenkovým kytaristou,skupinu La Vienta. Úspěch skupinya stylu, který produkovala, mu vyneslšestiletý kontrakt u firmy TelarcInternational, labelu známého svýmiprodukcemi nejen z oblasti jazzua blues, ale především klasické hudby.Otero se úspěšně uplatnil jakosólista ve významných rockovýcha jazzových skupinách, hrál s takovýmihudebníky jako Chuck Berry,Van Morrison, George Thoroughgood,George Benson, Hiroshima, FloraPurim a Airto Moreira. S v Evropěnarozeným Stefanem Schygou,inklinujícím ke španělské kytaře,vytvořili šťastné spojení a zařadilise v krátké době mezi významnákytarová dua, pravidelně s velkýmúspěchem vystupující po USA. ProTelarc vydali celkem tři alba, z nichžzde recenzované Jazzmenco vyšlov roce 1993, jako první.Je to příjemně se poslouchajícíhudba, v níž se mísí, jak již název napovídá,styl andaluského flamenkaa jazzu, ale je zde výrazně přítomeni rock, blues a afrokubánské stylyz oblasti Karibiku. Album svéhočasu vyvolalo touto dobře vybalancovanoustylovou fúzí značný ohlasa je dobře, že můžeme po patnáctiletech poreferovat českému čtenářii my o jeho kvalitách. Pokud budetepořádat pro etnicky pestrou skupinupřátel na své zahradě sobotnícocktail party, neuděláte rozhodněchybu, když do hudební dramaturgievečera zařadíte i toto album.TELARC CD-80218Hudba pro varhany, žestě a bicíEugène Gigout: Grand ChoeurDialogué, Marcel Dupré: PoèmeHéroïque, Francis Poulenc: SuiteFrançaise, Claudio Monteverdi:Deus in Adjutorium z Nešpor,Georg Philipp Telemann: Heldenmusik,Alan Hovhaness: The Prayerof Saint Gregory, JeremiahClarke: Trumpet Tune, Henry Pur-

evue hudebních nosiČŮ 63cell: Voluntary on the Doxology,Trumpet Tune and Bell Symphony,Richard Strauss: FeierlicherEinzug, Sigfrid Karg-Elert: NunDanket Alle Gott, André Campra:RigaudonMichael Murray – varhanyEmpire BrassNahráno v Church of the Advent,Boston, Massachusetts, 18. -20.září 1989, hudební režie ElaineMartone, Jack Renner, RobertWoods, zvuková režie Jack Renner.Celkový čas 62:04 DDD Ivan ŽáčekOjedinělý a velmi zajímavý CD titulfirmy Telarc přináší výběr ze zvukovésestavy poněkud nestandardní:apartní kombinace žesťovýchnástrojů a varhan. Je to pradávnéspojení využívané v barokní evropskéduchovní tvorbě, jež využívalaspojení trubky, pozounu či jinýchžesťů s varhanami, v kompozičníchformách zvaných sonata da chiesa.Výběr představený na tomtoCD však do oblasti církevní hudbypřímo nemíří, spíše je odrazem novosvětskétradice pěstování žesťovéhudby při kostelních shromážděních,s doprovodem varhan a typickybicích nástrojů. Je to dáno i tím,že z dvanácti skladeb tohoto výběrupředstavují původní kompozicepro tuto nástrojovou sestavu jenčtyři skladby: Poème Héroïque odMarcela Dupré, Telemannova Heldenmusik,Straussův FeierlicherEinzug a luteránský chorál Karg-Elerta:Nun Danket Alle Gott. Ostatnískladby jsou vlastními úpravamisouboru Empire Brass. Tak např.v Poulenkově Suite Française bylnahrazen 2. dechový sbor složenýz dřev opět žesti a cembalo nahrazenovarhanami. Je to titul, kterýačkoli přináší vesměs díla evropskýchskladatelů, od Monteverdihoaž po Sigfrida Karg-Elerta, reprezentujevýrazně americkou tradici.Sytý zvuk žesťů, nesoucí se prostoramiAdventního kostela v Bostonu,je úžasný a vysoce podmanivý.Jak by ne, když Empire Brass jepatrně nejlepší těleso tohoto druhuv celé Severní Americe – a že tadyje obrovská tradice! Ještě druhýsuperlativ: varhany zmíněnéhobostonského kostela jsou rovněžzcela mimořádným nástrojem, postavenýmv letech 1935-36 společnostíAeolian-Skinner a reprezentujíamerický zvukový ideál, usilujícío to, aby na varhanách zněl stejnědobře Bach jako Franck či Reger.Když v roce 1949 podnikal dr. AlbertSchweitzer koncertní turnépo USA, vybral si tři nástroje a jednímz nich byly právě bostonské varhany.Ještě je nutno zmínit i muže,jenž na ně, a znamenitě, hraje. MichaelMurray je žákem MarcelaDuprého, o němž ostatně vydal biografii(Marcel Dupré: The Work ofa Master Organist, Boston 1985),a je považován za jednoho z předníchvarhaníků Ameriky, pravidelněkoncertujícím s Chicago Symphony,Philadelphia Orchestra, San FranciscoSymphony a s mnoha dalšími,i evropskými, z nichž jmenujme alespoňRoyal Philharmonic. Je ostatněi autorem průvodního, velmi zasvěcenéhotextu bookletu. „Hudbapro varhany, žestě a bicí“ bude radostnýmpřekvapením pro každého,kdo teprve objevuje krásy tohoneobyčejného a, jak praví Murray,naprosto logického spojení. Varhany,svou podstatou aerofon stejnějako žestě, se báječně pojí a doplňujís jejich zvukem, ať už přijímajíroli continua u Telemanna či Monteverdiho,či se zvýrazňují jako sólistau Duprého a Gigouta, nebo se spokojujís rolí decentního doprovazeče,jako je tomu u Purcella či Hovhanesse,či se zapojují, jako u Straussea Campry, do zvuku žesťovéhoensemblu.ČESKÝ ROZHLAS BRNO, KLUBMORAVSKÝCH SKLADATELŮ –objednací číslo neuvedenoČeská soudobá orchestrální hudbaVlastimil Peška: 20x20, RudolfRůžička: 4. symfonie, VlastimilLejsek: Preludia pro klavír a orchestr,Pavel Slezák: Moravia,Richard Mayer: Symphonia IslandicaJan Jiraský – klavír, Moravskáfilharmonie Olomouc, řídí StanislavVavřínekNahráno na koncertě 21. 10.2006, hudební režie Jan Hlaváč,zvuková režie Tomáš Řezníček.Celkový čas 69:55 Věra LejskováCD nahraná live mají vždy nezaměnitelnouatmosféru, jedinečnostvýkonu nenarušeného opakovánímani střihy, inspirovaného vnímavoupřítomností publika. Takovou neobyčejnězdařilou nahrávku přinášínejnovější – v pořadí třetí orchestrální– CD Klubu moravských skladatelův Brně, pod názvem „Českásoudobá orchestrální hudba“ (podlemne spíše moravská!). Svýmiskladbami se nám zde prezentujepět autorů, členů KMS, a to v pořadíhraných skladeb Vlastimil Peška,Rudolf Růžička, Vlastimil Lejsek,Pavel Slezák a Richard Mayer.Úsměvnou náladu navodí hned Peškovaskladba 20x20, neboť dokumentujefakt, že nám není třeba novýchskladatelů, neboť vše už bylonapsáno: stačí jen citlivě, vhodněa hlavně vtipně propojit melodie,které už dobyly svět. Výborným„propojovatelem“ se ukázal být Janáček,s nímž se nám krásně skloubilChačaturjan, Gershwin, Prokofjev,ale i Vejvoda, i proslulá árie zeŽebrácké opery mj. – autor sám říká,že jeho snahou bylo „vytvořitskladbu, ve které s humornou nadsázkouzazní celkem 20 hudebníchtémat, nebo motivy právě uplynulého20. století, které jsem si oblíbil,či mě nějakým způsobem ovlivnily“.Zcela určitě se mu to podařilodokonale, bavili se interpreti i publikum.Pětivětá Růžičkova 4. symfonies podtitulem „Vítězná“ vyžaduje užspíš poučeného posluchače, i kdyžani zde si nemůžeme stěžovat nanedostatek tonality. Dramatickámísta zdůrazňovaná bicími nástrojijsou vhodně skloubena s velmi lyrickýmipasážemi, a ani v závěrečné,páté části není nic bombastického,spíš jakési uklidnění, vítězství přicházídůstojně, jako poctivě a právemzasloužené.Preludia pro klavír a orchestr VlastimilaLejska jsou opět jakými odlehčením,autor se vyznává ze svéhookouzlení hudbou Georga Gershwina,což dokazuje na sedmikontrastních, výborně pianistickyposazených skladbách. Skvělýminterpretem je jediný sólista večera,vynikající pianista Jan Jiraský,v jehož hře byla nejen preciznost,ale i vyslovené zaujetí pro vtipnýobsah.Další skladba je opět kontrastní,velmi promyšlená, je to SlezákovaSymfonie č. 4, „Moravia“. Kdo byovšem čekal nějaký náznak folkloru,byl by zklamán, spíš skladba připomínaladoby, kdy Morava úpělapod nájezdy Tatarů. Nejrozlehlejšíje první věta, avizovaná bicími nástroji,které vždy ve skladbě navozujípochmurný ráz. V melodiích seprosazují duchovní motivy, snad jakodůraz na moravskou religiozitu.V závěru celé symfonie – opět musímzdůraznit tonální! – se přidávajísvou majestátností varhany.V poslední skladbě se přesunemez Moravy na Island. Richard Mayerje totiž okouzlen islandskou kulturou,jíž je zákonitě ovlivněna i jehopočetná tvorba, mj. i zde uvedenáSymphonia islandica, z níž na koncertězazněla III. část. Její uvedeníje symbolické, neboť připomíná765. výročí úmrtí islandského nejvýznamnějšíhostředověkého spisovatelea státníka, Snorriho Sturlusona.Skladba je doslova heroická,psaná pro velký orchestr, v němžnechybí ani klavíry, nálady jepochmurné, vášnivé i bouřlivé, zezvuku vyhroceného na hranici únosnostiaž mrazí.Za příkladnou interpretaci takovéhomnožství současné tvorby najednom večeru, navíc živě nahrávanémČs. rozhlasem, patří velkýobdiv Moravské filharmonii Olomouci jejímu dirigentu StanislavuVavřínkovi; za kvalitu zvuku patřídík Tomáši Řezníčkovi a Janu Hlaváčovi.Text bukletu přibližující hranádíla i jejich autory přeložila do angličtinyEva Horová. CD bylo dokončenona jaře tohoto roku, i když koncertse konal už 21. 10. 2006.S tímto velmi zajímavým a přínosnýmtitulem se můžeme seznámitv hudebních archivech knihoven,a samozřejmě v archivu Klubu moravskýchskladatelů v Brně.PANCE MUSIC LTD PANU7004/5Ludwig van Beethoven: The CelloSonatasĽudovít Kanta – violoncelloa Norbert Heller – klavírNahráno v sále společnosti Cygnus(Tsubata-machi Bunka Kaikan)ve dnech 12.-15. června2007, hudební režie Tomoko Noda,zvuková režie Kaz Sugimoto,produkce Yukari Saito KantováCelkový čas 59:21 Rafael BromSouborné provedení Beethovenovýchvioloncellových sonát pořídiliv Japonsku slovenský violoncellistaĽudovít Kanta a klavírista NorbertHeller. Ľudovít Kanta pocházíz Bratislavy a je světově povědomýminstrumentalistou – to tvrdíbuklet japonského alba s Beethovenovýmivioloncellovými sonátami.A lze tomu klidně věřit, zvláště kdyžu klavíru je Norbert Heller, mimo jinévítěz naší Beethovenovy soutěžev Hradci nad Moravicí. Dnešníprojekt je tak trochu výjimkouv recenzním sloupku. Dostupnostnosiče je totiž poněkud problematická,protože se jedná o výhradnějaponskou záležitost. Nahrávalo sev sále společnosti Cygnus – chcetelijaponský název tedy Tsubata-machiBunka Kaikan ve dnech 12.–15.června loňského roku. Hudební režisérTomoko Noda a mistr zvuku KazSugimoto pracovali se zvukem klavíru,který připravil k natáčení odborníkz Klavírní kliniky Petero Jokojama.Ľudovít Kanta pořídil úvodníobraz bukletu – je to uměleckyprovedené foto Beethovenovy busty– a za zmínku nepochybně stojí,že producentkou titulu byla JukariSaito Kantová. Buklet alba, kteréuvádí tři mistrovy opusy s pěti sonátamis violoncellem a klavírem, jevelmi stručný. Vedle údajů a rozděleníhudby do tracků zde máme jenstručný profil obou instrumentalistů,nejprve v japonštině – poté s anglickýmpřepisem v latince. HudbaBeethovenova v provedení Kantya Hellera má vysokou interpretačníkvalitu a je to zřejmé od prvních

64revue hudebních nosiČŮtónu první Beethovenovy Sonáty.Violoncellový rovně nesený tón znídůstojně a majestátně – tak jak jenapsáno v notách, má bohaté kvalitativníparametry, je široký a barevný.Klavírní part má bezpečně rozeznatelnýcharakter sólové klavírnísonáty – a oba takřka samostatnévýsostně sólistické hlasy jdou v náležitéstylové shodě. Ľudovít Kanta,violoncello a Norbert Heller, klavírnabízejí skutečně velmi precizně vypracovanouinterpretaci s významnýmzřetelem ke stylové hodnotědíla. Mistrova výpověď či sdělenísměřující k cílenému psychologickémuvnímání má rozhodně velmipregnantní pravidla, která lze sicenaplnit mnohým pojetím, mnohýmvariováním poskytnutých možností,ale nikoli už jejich opuštěním čidokonce implantováním zkušenostíjiných stylových epoch. Kantas Hellerem nemají ambice vystoupitz dohodnutých regulí a zviditelnitse za každou cenu, chtějí hráta velmi dobře hrají – hudbu Beethovenovu.A k tomu je třeba nejen znalostí,ale i úcty. Celé souborné provedeníBeethovenových sonát nadvou discích japonské společnostiPance zdobí virtuozita, dokonaléstylové uchopení, nádherná souhraa prožití Mistrovy hudby. Rozděleníopusů na obou discích je samozřejměchronologické – první CD uvádíopus 5 – vejdou se sem právě dvěsonáty – č 1. a 2. Opus 69, kterýje jednodílný a opus 102, který obsahujeopět dvě sonáty, jsou natočenyna druhém disku alba. Albumjaponské společnosti Pance s nahrávkamiBeethovenových sonátv provedení slovenského violoncellistyĽudovíta Kanty a klavíristyNorberta Hellera bezpečně patří dodiskotéky znalců i milovníků klasickýchhudebních hodnot.TELARC CD-80670Sergej Rachmaninov: Symfonieč. 2 e moll op. 27, Scherzo dmoll, Tance z opery AlekoCincinnati Symphony Orchestra,řídí Paavo JärviNahráno systémem Direct StreamDigital v Cincinnati MusicHall ve dnech 30. 4. a 1. 5. 2006,hudební režie Robert Woods,zvuková režie Michael Bishop.Technická spolupráce Bill McKinneya Todd Brown.Celkový čas 69:57 Miloš PokoraEstonský rodák Paavo Järvi, odroku 2001 šéfdirigent CincinnatiSymphony Orchestra, dosáhlv oblasti zvukových záznamů významnýchúspěchů zejména prostřednictvímdvou oficiálně oceněnýchCD, z nichž z jednoho znískladby Ravelovy a z druhého – toje pro nás zvlášť zajímavé – Dvořákova„Novosvětská“ a Martinů 2.symfonie. Toto CD, realizované vespolupráci se symfoniky z Cincinnati,však Järvi věnuje výhradněRachmaninovovi a navíc pouzejeho hudbě symfonické – jako bychtěl připomenout, že to nejsoujenom ony rozmáchlé klavírní koncerty,které tohoto autora proslavily.1. věta Rachmaninovovy 2. symfoniemu zní z tohoto kompaktníhodisku přesvědčivěji v rychlejšíchfázích než ve vstupním Largu, z něhožjako by se v návalu dechovýchchorusů trochu vytrácel přirozenýtémbr „tekoucí“ harmonie smyčců.Na druhé straně dirigentovapráce s tempy, frázování oněchtypicky valivých sekvencovitýchmelodických spirál i citlivý přístuphráčů ke klíčovým sólům (housle,klarinet) – to vše dává vstupní větěočekávané pozdně romantickékouzlo. V kompozičně zvláštnímscherzu, prostoupeném nezvyklýmpřívalem lyriky, pak zjišťujeme, žeje toto kouzlo ještě stupňováno.To se týká hlavně jeho druhéhodílu, zahájeného epicky výmluvnýmmonologem klarinetu, v němžse znovu ozvou ony typické vlnyvšeobjímajících melodicko – harmonickýchsekvencí s lehkým přídechemsentimentu, které takdobře známe z Rachmaninovovýchklavírních koncertů. Sugestivněje zde vystižena i démonická partiev závěrečných fázích (horny).Pokud bych měl zvolit, která zezbývajících vět mi z této nahrávkypřinesla větší zážitek, rozhodl bychjednoznačně pro Čajkovského melodikouokouzlené Adagio, rozkrytés neskrývaným sentimentema současně v kouzelných barvách(dřeva, žestě a nyní už i přirozeněznělé, zvukově vláčné smyčce)a rozvíjené s naléhavým tlakemnádherně pozvolně vzrůstající gradačníspirály. Kompozičně trochuneurovnané a i v těch nejvyostřenějšíchpartiích překvapivě málotémbrově prokrvené finále, nad jehožv úvodu nasazenou pregnantnírytmičností postupně opět nabývápřevahu lyrika, zprostředkovanáreminiscencemi lyrických motivůz předcházejících vět, jako by předcházejícíprůběh této interpretačníkreace už jen nastavovalo, nikoligradovalo. Zážitek z prvních tří větto však neoslabuje.Zajímavým doplňkem hlavního repertoárovéhočísla tohoto CD jsoubrilantní nahrávky tří velmi ranýchRachmaninovových skladeb - v případěScherza z roku 1888, vůbecprvního autorova orchestrálníhopokusu (bylo mu patnáct let), kompozicemendelssohnovsky umné,ale už nikoli tak vzdušné a v případědvou tanců z autorovy znamenitéoperní prvotiny Aleko, skladebs nádhernou samozřejmostí mládívstřebávajících exotickou tematiku.Buklet je vybaven úsporně pouzeanglickým průvodním slovem,ale s velmi podrobnými technickýmiúdaji o nahrávce.Dívejte seušima!Úterý - 21:30 / Klub rozhlasové hryČtvrtek - 20:00 / Hra pro tento večerSobota - 14:00 / Rozhlasové jevištěNeděle - 10:30 / Seriálkaždý den - 18.30 / Četba na pokračováníkaždý všední den – 11.30 / Osudywww.rozhlas.cz/vltava

.HAMSTERS HAMSTERS-SPEDIKA - Karel Křeček KIBO - Ivo Kyndl Milan TeršlGENERÁLNÍ PARTNER / GENERAL PARTNERPRAGUE

1 8 . M E Z I N Á R O D N Í H U D E B N Í F E S T I V A L12. 9. – 1. 10. 2008LOTHARZAGROSEK22. záříDVOŘÁKKarnevalKoncert pro klavír a orchestr g mollMARTINŮSymfonie č. 6„Symfonické fantazie“KLAVÍR: MARTIN HELMCHEN23. záříBEETHOVENCoriolanusHouslový koncert D dur Symfonie č. 7 A durHOUSLE: ISABELLE VAN KEULENKonzerthausorchester BerlinPředprodej vstupenekzahájen od 1. dubnaVíce informací na:www.prazskypodzim.czM E D I Á L N Í P A R T N E Ř IP A R T N E Ř Ispojuje Pražský podzim se světem