Stahuj formát PDF 2Mb

předešli násVzpomínka na maminkuMoji maminku, Drahomíru Kovářovoupřivedl tatínek, dr. Jan Zeman, doBrna jako svoji manželku v únoru 1933.Bylo jí 25 let. Za rok se jim narodil synPetr, roku 1935 syn Pavel (zemřel ve čtyřechměsících na černý kašel), 1936 synJan (zemřel při pokusu o přechod hranic,když mu chyběl týden do dvacetilet) a 1938 dcera Irena.Maminka vyrůstala ve věřící rodiněa její děda pracoval pro Britskoubiblickou společnost jako kolportér.Vzpomínala na krásné dětství, prožitéve skromných podmínkách, aletak nějak v biblickém stylu rodinnéhoi sborového života. Uvěřila v pěti letecha v osmi chtěla být pokřtěná. Po ukončeníněmeckého gymnázia - žili v Dubív Krušných horách a pak v Plzni - pracovalav kanceláři. Chtěla cestovat, aleto se tenkrát nepovažovalo pro samotnoudívku za vhodné. Myslím, že „normální“život začala poznávat až v Brně,kdy zjišťovala rozdíly mezi tím, co znalaz knih, a realitou. Tatínek jí např. nevyprávělo pacientech a nečetl nahlas něcoz křesťanských knih, které studoval,zatím co by třeba zašívala nebo pletla.Rodiče měli rozdělená práva a povinnosti,při čemž maminka často v těchpovinnostech tatínka suplovala. Např.když byla u nás nějaká návštěva, samozřejměza tatínkem, ale on na ni třebaneměl čas nebo jen krátce. Tenkrát senecestovalo auty a host občas zůstal nanoc. Práce s tím související byla takyvěcí maminky. Vzpomínám, že jednouodpoledne, nevím už, co to bylo za akci,jsme vyklidili nábytek z čekárny, nanosilitam různé matrace a polštáře a spalotam několik mládežníků, v bytě už byloobsazeno. Asi to bylo v sobotu a v nedělise všechno zase muselo dát do původníhostavu.Doma musela maminka umět všechno,včetně stahování králíků, které jsmejeden čas během války měli. Než se Petrvrátil ze studia na vysoké škole v Bratislavě,starala se o domovní ústřednítopení. Jednou šla v patřičném oblečeníze sklepa a někdo zvonil. Když otevřela,příchozí se trochu polekal, ale když muodpovídala plynně anglicky (nebo německy?),tak se uklidnil. Zjistil, že je nasprávné adrese.Maminka milovala zpěv a křesťansképísně i historii jejich vzniku - tu si zapisovala.Vedla v Brně několik let sborovýzpěv, i když měla doma tři malé děti, jáještě určitě nechodila do školy. Písněvybírala, opisovala, k básním hledalavhodné melodie, absolvovala dirigentskýkurz. Hrála na klavír i na kytarua bylo jí líto, že jako děti jsme neradyzpívaly. Jako dospělí jsme to trochu dohnali,protože jsme doma někdy zpívalii čtyřhlasně a dosud mám ráda písně,které zpívala právě s tou kytarou. Velmijí vadilo, když jsme zpívali nepřesněrytmicky, a když projev neodpovídal obsahu,tedy slovům písně. Říkala: „Slovajsou důležitá, nápěv je obal - podnos.“Vzpomínám, jak učila sborovémuzpěvu naši generaci. Museli jsme napředněkolikrát číst text, pak opakovaněposlouchat melodii a číst písni odpovídajícítext Písma. To nám tenkrátvadilo, přišli jsme přece zpívat! Ale teďto vidím jako dobré a užitečné.V době, kdy jsme se nesměli scházetoficielně, jsme cvičili sborový zpěvu nás doma. Píseň číslo 9 ze zpěvníkuJásavý chvalozpěv: Jak slavné, Bože náš,je dílo tvé jsme se doučili a pořádně zazpívalina poslední schůzce před tím,než tatínka zavřeli. Odcházel tehdyz noční lékařské služby s tím, že budev ordinaci dřív, než jeho zdravotní sestra(maminka). Ale přišel za déle než půlroku, protože na chodbě ho zastavili příslušnícistátní bezpečnosti a zatkli jej zavlastizradu a další „činy“, za které hrozilodlouhé věznění, někdy i smrt. O tomkde je, jsme se oficielně dověděli až poněkolika dnech.Když k nám po druhé světové válcepřišla babička z Vídně a po čase vedlajejí domácnost, chodila maminka dokurzu pro učitelky mateřských škol. Potombyla zaměstnaná s tatínkem jakozdravotní sestra a tak musela dělat dálkovězdravotní školu. Tu končila v době,kdy byl tatínek ve vazbě. Protože nagymnáziu měla latinu i řečtinu, pomáhalas tatínkem při tvorbě biblickéhoslovníku. Znalost němčiny a angličtinyvyužila, když překládala knihy pro dětii dospělé, šířily se opisováním. Její oblíbenétéma bylo: děti, ženy, rodina.Myslím, že pro maminku nebylo důležité,jestli se jí do něčeho chce nebo nechce.Nebyla ráda středem pozornosti.Uměla improvizovat, udělat něco téměřz ničeho. Uměla taky říct svůj názor, žel,že ne vždycky vhodnou formou ve vhodnýčas. Posledních třicet let prožila jakovdova, životním stylem, který přijalaza třicet šest let manželství. Se zájmemsledovala dění ve společnosti i ve sboru,nejen našem brněnském.Žila pro rodinu, to byl tatínek a myděti, k vlastní rodině pak přibyla tatínkovamaminka a později se přistěhovali maminčin tatínek, Jan Kovář, který byluž delší dobu vdovcem. Ale rodinou jíbyli také bratři a sestry ze sboru v Brně,ti, které rád navštěvoval tatínek a kteříčasto jezdili nebo přicházeli za ním.Žila s Bohem a jeho Slovem. Její znalostStarého zákona, různých rodinnýcha historických souvislostí byla obdivuhodná.Po návratu z jedné cesty do ciziny,kam byli s tatínkem pozváni, mi řekla:“Víš, a Pán Bůh mi dal i to cestování.A víc, než jsem tenkrát chtěla.“Příležitostně mi maminka kladla nasrdce: „Nemůžeš chtít po jiných, coneděláš sama.“ Přijměte tuto radu jakovzpomínku na ni. V červenci tohotoroku uplynulo 100 let od jejího narození.IRENA ZEMANOVÁ32 ŽIVÉ SLOVO