Stahuj formát PDF 2Mb

Dědeček a babičkaHospodin řekl Mojžíšovi: „Předstup předfaraóna. Já jsem totiž učinil jeho srdce i srdcejeho služebníků neoblomné, abych mohluprostřed nich provést tato svá znamenía ty abys mohl vypravovat svým synůmi vnukům o tom, co jsem v Egyptě dokázal,i o znameních, která jsem mezi nimi udělal,ať víte, že já jsem Hospodin.“ 2Mo 10,1-2Přáním Božím bylo, je a bude, aby sirodiny vyprávěly zkušenosti, jež prožilyse svým Pánem. To proto, aby si lidébyli vědomi toho, jak velký a věrný jeBůh. Nové generace se měly učit z chybotců a praotců. Měly se vzájemně ujišťovato důležitosti důvěry v Boha. Tovše se nemusí dít jen prostřednictvímkázání ve shromáždění, ale i během rodinnýchposezení. Hospodin dal svémulidu přikázání, aby se jej bál a bedlivědbal na všechna jeho nařízení (5Mo6,2): „...ty i tvůj syn a tvůj vnuk, povšechny dny svého života, abys byl dlouhoživ.“ Bůh nám svěřuje zodpovědnost zapředávání „informací“ o Bohu a zároveňs tím odhaluje tajemství lidské dlouhověkosti.Pokusím se to shrnout do několikavšeobecně platných zásad dobrého soužitítří generací, a to nejen ve věřícíchrodinách.• Prarodiče považují za rodinu nejen tusvou, ale i rodiny svých dětí s vnoučaty.Sounáležitost s nimi považují zasamozřejmost a jsou-li z těchto vazebvyřazeni, cítí to jako újmu. Nejednoumyslí na problémy svých dětí a vnukůvíce, než na ty vlastní. Mnozí seniořipřijímají úlohu babičky a dědečkazvlášť ochotně a jsou-li k tomu podmínky,rádi se o vnuky starají (nejsou-livšak o to žádáni dennodenně).V takové situaci nejsou pouze dočasnýmizástupci rodičů, ale mají na dětisvých dětí nezanedbatelný výchovnývliv. Předávají zkušenost své generacejako štafetu těm dalším.• Vnuci přijmou mnohé rady od shovívavýchprarodičů lépe než od ménětrpělivých rodičů, k nimž mívají navícv určitém věku kritičtější postoje. Někteřísociologové tvrdí, že mezigeneračníporozumění bývá větší „ob generaci“.Ideální je, když se vnuci učísoužití tří generacípoznávat problémy vyššího věku, kterýje jednou čeká a reálně je hodnotíuž svýma mladýma očima. Hezké postojerodičů k prarodičům to vnukůmusnadní. Na druhé straně kontakts vnuky obohacuje stáří. Už dávnoneplatí, že děd poučuje vnuka. Dnesje to často obráceně, zejména nynív době výpočetní techniky, ve které se-náctileté děti orientují mnohem rychlejinež starší generace.Vnuci jsoupojítkem s realitou současného světaa života.• Slova babička a dědeček vyjadřujípohodu a v pohádkách jsou spojenas láskyplným dobrem a moudrostístáří. Je to přirozené. Nejednou sevšak objeví mraky a babička nebo dědečekse stanou „přítěží“. Komplikacevzniknou především tehdy, stane-li seprarodič nesoběstačným a závislýmna cizí pomoci. Tu se očekává pomocv první řadě od rodiny. Rodinnápéče se všude na světě považujeza nejvhodnější, vše ostatní je pouzenáhradním řešením. Rodina všakmusí mít ochotu pečovat. Často je topodmíněno vztahem dětí a vnuků kestáří. Záleží také na vytvoření podmínek,aby se rodina o svého staréhočlena mohla starat a aby to uměla a tonení vždy snadné skloubit.• Kvalita pouta mezi generacemi jeněkdy přímo úměrná samostatnostiprarodičů a jejich nezávislosti na rodináchsvých dětí či vnuků. Dnešnídoba nečiní prarodiče závislé na dětechnebo na vnucích ve finanční sféře,potřebují spíše psychickou vzpruhumladé generace někdy i manuálnívýpomoc, zvlášť pokud jsou nemocní.• Tím, že se věk babiček a dědečků posunulk hranici 50 let, otevřel se proně prostor k plnému a hodnotnémuvyužití volného času (např. možnostcestování). Mnohým pak nezbýváčas na, dříve tak samozřejmou, rolidědečků a babiček. Mladší prarodičečasto nechtějí věnovat svůj volný časvýchově a opatrování vnuků. Přesto jezde otevřena rovina partnerství a spolupráce.rodinný život• Nejlépe bude, když si jako prarodičeosvojíme roli poradců, kteří ze svýchživotních zkušeností mají co čerpat.Svým nadhledem nad kritickými situacemia nastřádanou životní moudrostímohou upevňovat rodinné svazkya zlepšovat celkovou atmosféruv rodině. Přitom však pamatujme nato, že nesmíme vstupovat do rodinnéhosoužití mladé generace. I sebelepšísnaha pomoci může situaci vyhrotita tak škodit.• I když vnuky vychováváme, nejsmeza jejich výchovu zodpovědní. Zodpovědnostleží především na rodičích.Děti rády poslouchají příhodyz našeho dětství, dopřejme jim je.Vedle pobavení čerpají z našeho vyprávěníi poučení. Neodkládejte svouroli prarodičů na důchod. Vnuci jsoumalí jen jednou, pak už to nevrátíte.• Nebuďme žalobníky a donašeči rodičům,s výjimkou závažných přestupků.Na druhou stranu nerozmazlujmea neprotěžujme jednoho vnuka naúkor druhého!Na závěr bych chtěl povzbudit vás,věřící dědečky a babičky, kteří se držíterad Božího slova:• Buďme svým vnukům příkladem vezbožnosti a opravdovosti.• Nedejme se strhnout k emocionálnímvýlevům jako jsou hněv, vzteka zlost.• Snažme se vysvětlovat důvody prozpůsobilé chování biblickými místy.Buďme dědečky a babičkami, kteříjsou příkladem ve zbožnosti, aby na násjednou mohli vnuci vzpomínat s vděčností,jak to uvádí apoštol Pavel v dopiseTimoteovi (2Tm 1,5-6): „…připomínámsi tvou upřímnou víru, kterou mělauž tvá babička Lois a tvá matka Eunikéa kterou máš, jak jsem přesvědčen,i ty.“Dožít se vnuků je Boží milost (viz Př17,6 „Korunou starců jsou vnuci, ozdobousynů jsou otcové.“) Nezapomínejme, ženejúčinnější pomoc vnukům jsou modlitbyza jejich zdárný duchovní i tělesnýrozvoj.OTA ZABYSTRZANŽIVÉ SLOVO29