Stahuj formát PDF 2Mb

příběh ze životaDýcháníKdyž jsem byla děvče školou povinné,zajímalo mě, jak funguje lidské tělo.Chodila jsem do zdravotnického kroužkua chtěla jsem vědět, jak bych mohlapomoci někomu, kdo utrpěl úraz, komuje nějak zle. Ale i přes všechno vyučováníjsem nedokázala domyslet všechnynásledky úrazu. Myslela jsem si, že kdyžse třeba někdo topí, tak buď se nám honepodaří včas zachránit a k lítosti všechdotyčný zemře, nebo v tom lepším případěse nám ho podaří zachránit a potom,po nějaké době bude zase úplnězdravý. Maximálně mu zůstane nepříjemnýzážitek. Ale o mnoho let pozdějijsem teprve na vlastní oči uviděla, jaknedostatek kyslíku během několika minutmůže změnit i zachráněnému život.Ocitla jsem se s naší roční dcerou Verunkouna ARU. Ještě uplakaná a jakobyve zlém snu jsem seděla u dobře vybavenéhonemocničního lůžka, kde z jednéstrany ležela moje holčička, napojenána dýchací přístroj a z druhé stranynějaký kluk. Verunka měla virový zápalplic a nezvládala kvůli silnému zahleněnídýchat sama a bylo nebezpečí, že bysrdce tak velkou námahu neuneslo. Užod narození měla problémy a tak jsemu jejího lůžka nebyla v nemocnici poprvé.Narodila se předčasně, s chromozomálníaberací a počátečními dechovýmiproblémy, které vyústily v poškozenímozku. Podle lékařů jsme měli očekávat,že její vývoj nebude normální. Aletakhle na dýchacím přístroji v umělémspánku ještě nebyla.A co ten chlapec? Mihlo se mi hlavou.Kolik mu je let? A co ta maminka vedleněho? Ta je úžasná! Pomyslela jsem si.Čte mu pohádky a já tu brečím - vyčítalajsem si. Naše obě děti spaly. Bylyv umělém spánku, aby snesly dýchacípřístroje.Začala jsem se modlit. Připadala jsemsi jako na konci světa, na rozhraní zeměa nebe, časnosti a věčnosti, života a smrti.Jako v předsíni, kde stačí otevřít dveřea vstoupit nebeskou branou...Věřilajsem, že by Bůh Verunku přijal. Představovalajsem si, že by ji objal velkýmaběloskvoucíma rukama a nádherně přivítal.Při těch představách mě dokoncena chvilku srdcem proudily pocity štěstía musela jsem se až pousmát při představě,že by Verunka možná volně k Bohuběžela a možná by na něho i volala!Bylo příjemné nechat se unášet představounebe, protože těsně před očimabyla na postelích nehybná těla spícíchpacientů a tichá, pracovní atmosférapersonálu. Ve vzduchu byla cítit sterilnídezinfekce. Náhle jsem zatoužila po Verunčiněúsměvu. Po jejích očích, po jejíchručičkách, chtělo se mi ji obejmout.Chtěla jsem cítit její malou dlaň v mévelké ruce. Ucítím ještě někdy její stisk?Ptala jsem se. V ten okamžik mně bylojasné, že i když Verunku možná pro jejícelkové postižení nikdy neuvidím samuchodit a mluvit, že by mi po ní bylohrozně smutno! A začala jsem prositBoha, aby mi Verunku ještě nechal, že jichci hladit, chci se o ni starat, toužím pojejích úsměvech a hlaholu, chci ji učit,co se naučit půjde.Tentokrát jsem u lůžka svojí dceryměla hodně času, neměla jsem vlastněnic na práci. Jindy, když jsem bylas Verunkou v nemocnici, jsem jí muselaobstarávat jídlo, pití, měřit teploty,podávat léky, odsávat, chovat a hlavnězajišťovat zábavu a tišit případné bolesti.Ale teď ne. Překvapilo mě, že miten často nepříjemný shon snad i chybí!A tak jsem se modlila a přemýšlela. Mémyšlenky se po chvilce obrátily na tohochlapce, co ležel na vedlejší posteli. Pročtu leží? A ví o Bohu? O cestě k němu,když je možná tak blízko smrti?Moje oči se střetly s očima jeho maminky.Dočetla pohádku a teď tu nasebe upřeně koukáme a snažíme sejedna druhou povzbudit pouhým pohledem.Nikdy před tím jsme se neviděly,ale já jsem cítila, že jsme jako jedna rodina.Byly jsme na jedné lodi. Po tichéchvilce, jsme si tichým hlasem začalysdělovat, proč tu naše děti jsou.Příběh toho malého chlapce měopravdu zaujal. Ještě před pár dny žilobyčejný život kluka, který končil druhoutřídu a těšil se na prázdniny. Kekonci školního roku toho děti na prácive škole už moc nemají. Možná jeho jedinoustarostí ještě před pár dny bylo,aby se nenudil. Napadlo mě, že bych hovlastně jako učitelka na prvním stupnimohla učit! Ale teď tu bezvládně ležels teplými ponožkami na nohách. Proč?Topil se. Paní učitelky ho spolu s ostatnímispolužáky vzaly na koupaliště,možná aby se děti nenudily. A on sejim ztratil pod vodou. Paní učitelky sivšimly, že jim někdo chybí až podle přebývajícíhobatohu. A on se zatím trápil,bez možnosti normálně se nadechnout.Neutopil se, ale úplně zachráněný takynebyl. Byl snad 10 minut pod vodou,bez kyslíku. Taková chvilka, v porovnánís během našeho života. A naděje, žebude zase tím klukem jako před tím?Lékaři nedávali naději, jen maminkadoufala. Nedokázala si představit, že byjejí jediný milovaný syn byl postižený,že by nechodil do školy, že by nechodilvůbec, že by nekomunikoval.Po roce jsme se potkaly znovu, tentokrátna rehabilitaci. Verunka zápalplic díky Bohu překonala, její postiženía opoždění bylo znát, ale i přes to začalapěkně lézt a dokonce říkala i nějakáprvní slůvka! A ten chlapec? Lékařiměli v ledasčem pravdu. Viděla jsem, žechlapec měl slabé tělo. Do školy opravdunechodil, protože od toho tonutí už nechodívůbec, museli ho vozit na vozíku.Jídlo přijímat po malých lžičkách sámse teprve učil, sám nepil, nemluvil. Ales maminkou komunikoval a rozuměl jí.Na její láskyplné srdce reagoval.Tehdy jsem si uvědomila, že lidé kolemmě jsou dar. Stačí tak málo, párminut a už je nemusím mít, nebo ne takovésilné a zdravé, jak je se samozřejmostípřijímám. Byla jsem Bohu vděčná,že teď ještě mám čas vychutnat si jejichúsměv, slova, doteky.Také jsem si připomněla, že kdosipřirovnal dýchání k modlitbě. Představovalajsem si, jaký je asi stav mého srdcev době, když mu nedávám dostatekkyslíku, když nedýchám, když se pravidelněnemodlím. Jsem potom pro Bohapoužitelná? Nebo mě spíše Bůh musízachraňovat a posílat jiné lidi, kteří seo mě budou starat, kteří mě nakrmí, přinesoujídlo, dají hodně energie a času,abych nějak přežila?Já chci dýchat ... dýchat srdcem.ZUZANA ZEMANOVÁ16 ŽIVÉ SLOVO