english synopsis - Časopis stavebnictví

interview text: redakce foto: Tomáš Malý
Osobnost stavitelství Karlovarského kraje
▲ Osobnost stavitelství Karlovarského kraje Jaromír Pešek
Prvním laureátem ceny Osobnost stavitelství
Karlovarského kraje se stal dlouholetý manažer
(i dlouholetý praktik) společnosti EUROVIA CS
(dříve Stavby silnic a železnic) Jaromír Pešek.
V současnosti končí svou profesní kariéru na postu
ředitele oblasti Čechy západ EUROVIA CS, a.s.
Jak vnímáte ocenění Osobnost
stavitelství Karlovarského kraje?
Ocenění si samozřejmě vážím. Je
od lidí, kteří rozumí našemu oboru.
Skutečně mě velmi potěšilo. Jsem
vlastně první, kdo takovou cenu
dostal, a s napětím budu sledovat,
komu ji udělí příště.
K ceně jste se dopracoval díky
celoživotnímu dílu, které je
spjato se silnicemi. Jaký je váš
životní příběh?
Absolvoval jsem střední průmyslovou
školu stavební, obor pozemní
stavby. Na umístěnku jsem nastoupil
k Vítkovickým stavbám Ostrava,
kde jsme stavěli průmyslové haly.
Poté mě odvedli na vojnu k Železničnímu
vojsku. Nastoupil jsem do
roční školy pro důstojníky v záloze
a následujícího roku jsem jako absolvent
dostal četu, s níž jsme pracovali
na tzv. investičkách. Tato práce mě
doslova nadchla a od roku 1967
jsem zůstal jen u dopravních staveb.
Kde jste pracoval po návratu
z vojny?
Po vojně jsem jako mistr působil
u Inženýrských a průmyslových
staveb. Dělali jsme koleje téměř
po celých Čechách. Ovšem po
osmašedesátém jsme si s bratrem
pořídili náklaďák a pracovali
jsme „na sebe“ ve zvláštním
zapojení v komunálních službách
v Říčanech. Tímto způsobem jsme
fungovali rok a půl, než začalo na
politické scéně přituhovat. Začal
jsem proto shánět práci v Praze,
kde jsem chodil od jednoho podniku
ke druhému. Vždy, jak se dozvěděli,
že jsem byl ve zvláštním zapojení,
ztratili zájem. Nakonec jsem se
v podstatě náhodou zastavil na Národní
třídě u Staveb silnic a železnic.
Přijali mě, ovšem na pozici obyčejného
dělníka. Říkal jsem si: aspoň
něco. Po čtyřech měsících mi ale
řekl ředitel závodu: V pondělí se
hlásíš na dálnici ve Strančicích jako
mistr. Dozvěděl se totiž, že jsem
dělal stavbyvedoucího. Poté už to
šlo téměř klasickým postupem ve
velkém stavebním podniku: mistr
stavbyvedoucí, hlavní stavbyvedoucí,
vedoucí provozní jednotky
a vedoucí výroby v závodě Stavby
silnic a železnic v Hradci Králové.
To už jsem také chodil do školy,
kterou bychom dnes mohli nazvat
manažerská příprava. Těsně před
revolucí jsme vyrazili do Švédska,
abychom se podívali, jak to funguje
u „umírněných“ kapitalistů, a do
Československa jsme se vrátili den
po revoluci.
To muselo být hodně divoké
období.
Revoluce smetla stranické ředitele
a museli se hledat jejich nástupci.
Také proběhla velká privatizace
a nás koupila francouzská firma
Entepre Jean Lefebvre. Já jsem
asi rok zastával post výrobně technického
náměstka a poté jsem
odešel dělat ředitele do závodu
v Karlových Varech. V této funkci
jsem byl až do roku 2004, kdy s příchodem
nového francouzského
majitele, firmy EUROVIA, nastaly
určité změny v infrastruktuře firmy.
Vznikla pozice ředitel oblasti, ve
které působím dodnes, ale jen do
letošního Silvestra, protože mi bude
65 let a budu končit. To je podniková
personální strategie firem
Vinci a EUROVIA – v pětašedesáti
odcházíte z manažerské funkce, ať
jste na jakémkoliv postě. Nedávno
takto končil generální ředitel firmy
EUROVIA, ačkoliv to byl člověk se
spoustou energie a ohromnými
zkušenostmi. Pokládám tento postup
za velmi rozumný.
Hodně času jste strávil v zahraničí.
Jak na cestování vzpomínáte?
Nějakou dobu jsem strávil v Libyi,
což byla ohromná škola. Například
k nejbližšímu telefonu jste
museli urazit 120 km. Nicméně
oproti standardům v tehdejším
Československu se tam odváděla
nesmírně kvalitní práce. Libyjci měli
tehdy dost peněz, a proto si najali
špičkové zahraniční supervizory. Ti
dozorovali firmy, které jim stavěly
průmyslové komunikace.
Letěli jsme i do Burkiny Faso,
obhlédnout místo budoucí stavby.
Procházeli jsme plánovanou trasu
železnice a jednou jsme zamířili do
tamní vesnice. Seděla tam matka
s malým dítětem v náručí, které se
při pohledu na mě rozplakalo, protože
poprvé v životě vidělo bělocha.
Dále jsem strávil rok a půl v Iráku,
kam jsem přešel ze stavby Temelína.
V Iráku jsem realizovali zavlažovací
systém prostřednictvím vody
z Eufratu. Opět jsem se seznámil
s technikou a technologiemi, které
jsem doma neviděl, a do budoucna
mi to hodně pomohlo.
Vraťme se do oblasti Karlovarského
kraje. Jste hrdý na
nějakou stavbu, která byla pod
vaším vedením postavena?
Jsem hrdý na rychlostní silnici
R6. Tato nejzásadnější silniční
stavba Karlovarska za posledních
dvacet let byla mimo části Nové
Sedlo – Sokolov v úseku mezi
Chebem a Karlovými Vary postavena
sdruženími pod vedením
společnosti EUROVIA. Stavěli
jsme ji od roku 1991 až dodnes,
což pro karlovarský závod představovalo
nosnou zakázku. Jsme
na ni patřičně hrdí. Naneštěstí od
nástupu vlády rozpočtové odpovědnosti
byla zastavena stavba
úseku R6 Lubenec – Bošov, první
stavba R6 mezi Karlovými Vary
a Novým Strašecím. Bohužel
to zapadá do celkového trendu,
meziroční pokles stavební výroby
je přibližně 11 %.
Jak vnímáte současnou situaci
ve stavebnictví?
Společenské uznání našeho řemesla
od doby, kdy jsem začínal,
se zásadně změnilo. Samozřejmě
negativně. Nejde jen o prestiž
řemesla jako činnosti. Nerozumím
třeba obrovským obstrukcím s vykupováním
pozemků, které brání
stavbám, jež se podařilo vyprojektovat.
Také nevím, proč se některé
nejmenované firmy řidičům
a obyvatelům omlouvají za to, že
stavějí veřejně prospěšnou stavbu,
já na to byl vždy hrdý. Ale na tom
je ta změna možná nejvíce vidět.
Upřímně mohu říci, že z celkového
stavu českého stavebnictví jsem
smutný, a proto svého odchodu do
důchodu nelituji. ■
stavebnictví 10/11 65