Z periferie do centra Evropy. 20 let vývoje vztahu ČR k ... - Euroskop.cz

lemiku mezi intergovernmentalismem (těžištěm je spolupráce na úrovni exekutivjednotlivých členských států) a supranacionalismem (způsobilost EU přijímat obecnězávazné i speciální právní normy s přímou působností pro členské státy EU i jejichobčany) [Vodička 2002: 53]. Klaus je jednoznačným zastáncem integovernmentalismu,a proto kritizuje zpochybňování národních států a suverenitynárodních států a trvá na potlačení supranacionálních prvků [Klaus 2000; Klaus2001b; Klaus 2007b; srv. Klaus 2005a]. Na rozdíl od V. Havla se obává narušení národníidentity a svébytnosti a proto prohlásil, že „nesmíme dopustit, abychom sev Evropě rozpustili jako kostka cukru v čaji“ [Klaus 1998b]. Demokracie je v očíchKlause spojena pouze s jednotlivými členskými státy EU. Klaus vidí stát jako „nezastupitelnéhogaranta demokracie“, jehož kompetence jsou však postupně oslaboványa demokracie je nahrazována „postdemokracií“ [Klaus 2005b]. V Klausovýchúvahách znamená přesun kompetencí na evropské instituce, které jsou tak vyjmutyz politické odpovědnosti a nedostatečné demokratické kontroly, prohlubování „demokratickéhodeficitu“ EU [Klaus 2005c; Klaus 2009a]. Evropská ústava je podleKlause pokusem ustavit systém, ve kterém „zrušení hranic bez skutečné liberalizacelidských aktivit „pouze“ posouvá vládu nahoru, tj. na úroveň, kde neexistuje demokratickáodpovědnost, a kde jsou rozhodnutí činěna jmenovanými politiky, nikolipolitiky zvolenými občany ve svobodných volbách“ [Klaus 2005b].Další rovina kritiky obsahu evropské integrace míří na sociálně-ekonomickéotázky. Klaus vidí v evropském integračním procesu nadvládu elit socialistickéhoražení, jejichž cílem je posílit roli evropských orgánů. V Evropě dominuje podleKlause jeden světonázor – „měkký socialismus (s lidskou tváří)“ [Klaus 2001a: 165;viz také Klaus 1998b; Klaus 2007a]. Cílem evropeistů je podle Klause zavést v EUharmonizovaný systém s jednotnými daňovými sazbami, sociálními dávkami, metodamiregulace aj. Takový systém je podle něj ve výsledku nekonkurenční a neefektivní,což naráží na Klausův ekonomický liberalismus [Klaus 2006a].Zamítnutí Evropské ústavy na jaře roku 2005 – v květnu ve Francii a v červnuv Nizozemí – Klaus jednoznačně uvítal [Klaus 2005b; Klaus 2005c; Klaus 2005d] 4 .Klaus vysvětlil krach Evropské ústavy tím, že „se jednalo o další fázi před evropskouveřejností skrytého, jasně nezformulovaného a nikým neschváleného projektu a vytvořenífederálního evropského superstátu se stále více centralizovaným rozhodovánímnikomu neodpovědných nadstátních bruselských orgánů“ [Klaus 2005c].Krach Evropské ústavy neznamená paralýzu chodu EU [Klaus 2005e]. Po tzv. Evropskéústavě Václav Klaus jednoznačně odmítl i Lisabonskou smlouvu: „Lisabonskásmlouva je krokem zpět k odmítnuté Evropské ústavě. Je dokumentem, který4) V. Klaus tvrdí, že je tento dokument revoluční, představující krok „od Evropy států k Evropě jednohoevropského státu“ [Klaus 2005a; srv. Klaus 2003b]. Evropská ústava nadřazuje evropský právnířád vnitrostátním právním řádům členských zemí, posiluje pravomoci Evropské komise, Rady ministrů,Evropského parlamentu i Evropského soudního dvora a ruší tak dosavadní EU jako smluvnísvazek členských států a „vytváří nový právní subjekt, jakýsi federální stát sui generis…“ [Klaus2005c; Klaus 2006b].131