Z periferie do centra Evropy. 20 let vývoje vztahu ČR k ... - Euroskop.cz

Přestože byla proevropská politika konstantou české diplomacie po 90. léta, pozornémuanalytikovi nemohly ujít její významné posuny. Čeští politikové považovalidlouho svou zemi za politicky a ekonomicky nejpokročilejší z bývalých komunistickýchzemí a domnívali se, že by to měl „Západ“ uznat tím, že by přijal Českou republikudo svých struktur (NATO a EU) dříve než ostatní postkomunistické 6 zeměstřední Evropy. 7Ukažme to stručně na vztahu k Polsku, největší a politicky nejvýznamnější středoevropskézemi bývalého sovětského „bloku“. Když přijel v prosinci 1993 polskýministr zahraničí Olechowski na oficiální návštěvu do Prahy, jeho český partner Zieleniec(sám polského původu) prohlásil, že i když Polsko a Česká republika majístejné cíle, je pravděpodobné, že do evropských struktur budou vstupovat nezávislena sobě. Zkrátka, podle českých představitelů na tom byli Češi lépe než jejich sousedi.S tím souhlasil i Havel, který však už tehdy byl pro spolupráci zemí višegradskéskupiny 8 , zatímco Klaus prohlásil, že Višegrad je jen „umělým výmyslem Západu“.Teprve koncem roku 1995 si čeští politikové začínají uvědomovat, že jejich malázemě přes poměrně příznivou image, které se tehdy ještě těšila za hranicemi, nemádostatečnou mezinárodní váhu, a tak se česká diplomacie přimkla k prioritní spoluprácis … Polskem. Došlo k tomu zhruba v době, kdy se stal polským presidentempostkomunista Kwasniewski. Pikantní na tom je, že čeští představitelé se přitomchlubili, že u nich k návratu postkomunistů k moci nedošlo…6) Je v tomto kontextu příznačné, že ani Václav Klaus ani Václav Havel neměli slovo „postkomunismus“vůbec v oblibě. Přitom „dědictví komunismu“ bylo cítit v České republice 90. let na každémkroku [viz Novák 2005].7) Tato iluze, která v českém prostředí – nejen politickém, ale i intelektuálním a žurnalistickém –v 1. polovině 90. let jasně převažovala, se opírala o nesprávné interpretace některých politickýcha ekonomických skutečností. Např. to, že ještě koncem roku 1996 byla v České republice jen tříprocentnínezaměstnanost, neznamenalo, že by česká ekonomická „transformace“ proběhla dalekoúspěšněji než v sousedních zemích, ale vyplývalo to spíše z toho, že některé nutné nepopulárnístrukturní změny byly oddalovány. Ještě jasnější to bylo v politické oblasti. Převažující český názortam spočíval v tom, že česká tranzice se prý úspěšně vyhnula „návratu postkomunistů k moci“.Ve skutečnosti to, co Češi považovali za výhodu, bylo nevýhodou, a co považovali za nevýhodu,bylo výhodou. Zatímco maďarští a polští postkomunisté byli schopni se úspěšně konvertovatv umírněné sociálně-demokratické strany a v důsledku toho několikrát alternovat u moci se svýmikonzervativními protivníky, v České republice – jako jediné zemi střední Evropy – se udrželapoměrně silná a do značné míry dogmatická komunistická strana, která dlouho bránila zdravémustřídání (alternaci) vlád různých politických orientací [viz Novák 2003]. A tak v českých zemíchdošlo k jisté formě alternace teprve v roce 1998. Ostatně šlo o alternaci velmi kulhající, protožebyla svázána tzv. opoziční smlouvou. Opoziční smlouvu analyzuji v článcích v Politologické revui[viz Novák 1999] a v angličtině v Czech Sociological Review [viz Novák 2000]. Oba lze zdarma a legálněstáhnout z internetu.8) President Havel se k této věci vrátil ve svém slavném (a často kritizovaném) projevu k ParlamentuČR 9. prosince 1997. Podle něho hlavní chybou českých představitelů (rozuměj hlavně Klause)byla pýcha a jako příklad uvádí právě to, že zavrhli úzkou spolupráci se svými nejbližšími višegradskýmisousedy, protože se cítili být lepší než oni. Havel poukázal na to, že teď, kdy máme spolus nimi přistoupit k evropské integraci a kdy jsou na tom oni opovrhovaní sousedi v řadě věcí lépenež my, nezbývá nám než se pokusit tuto spolupráci znovu navázat.10