5. kapitola: Vysokofrekvenční zesilovače

Punčochář, J: AEO; 5. kapitola 7Přijímací anténu je výhodné si představit jako generátor napětí UA a v sérii zapojenouimpedancí Z A . Napětí UA má velikost UA = h A E, kde h A je tzv. efektivní výška antény a E jeintenzita elektromagnetického pole v místě antény. Rozlišujeme antény laděné a neladěné.Rozměry laděných antén jsou při tom voleny tak, aby na pracovním kmitočtu přijímačepracovaly v rezonanci, tedy vykazovaly pouze reálnou složku impedance Z A . Anténa chovájako zdroj napětí s vnitřním odporem R A . Takové antény jsou určeny pro činnost na pevnémkmitočtu nebo pro činnost ve velmi úzkém kmitočtovém pásmu. Pro přijímače určené propráci na DV, SV a KV se používají antény neladěné. Většinou jde o drátové antény nebo oantény magnetické (rámové nebo feritové).Koncepce přímozesilujícího přijímače - blokové schéma je na Obr. 3.1 - vznikla napočátku rozvoje přijímačové techniky a pro některé použití přetrvává do dnešních dnů.Vývojově nejstarším typem rádiového přijímače byl detektorový přijímač („krystalka“). Tenobsahoval anténu, za níž následoval selektivní vstupní obvod s vhodně zapojenýmrezonančním obvodem LC, provádějícím výběr zvolené stanice. Na něj byl vázán detektor(elektrolytický, později krystalový ap.), který byl při silných vstupních signálech již schopenvybudit sluchátka s velkou impedancí. Protože krystalka měla velmi malou citlivost aselektivitu, bylapostupně doplňována o NF zesilovač a především o VF zesilovač. Ten umožnil navázánídetektoru přes další laděný rezonanční obvod čímž se zlepšila celková selektivita přijímače.