AMB Září 2012

z roku 1987 byl sice drobně novelizován, alevýznamně pouze v té části, která stanovuje výšipokut. Jak také jinak. V tom je ČR na jednomz předních míst. Vymýšlet zákony, které jdouproti vlastním lidem. Zákonodárce určil, že profyzickou osobu byly pokuty navýšeny z maximálních100 tisíc Kč na 2 miliony Kč za přestupek.U národních kulturních památek je pakmaximální pokuta až 5 milionů Kč za přestupek.Zákonodárce však opomenul v zákoně určitjasná pravidla aplikace, zejména proti zneužití.Navýšením horní hranice si památkoválobby zajistila lehce zneužitelný nástroj pro boj- pardon – trestání neposlušných vlastníků. Orgánypamátkové péče získaly „represivní bič“.Při sankčním přestupkovém řízení – napříkladza to, že si vlastník na svém dvorku udělal dřevěnoupergolu v hodnotě pěti tisíc bez vydánítzv. závazného stanoviska, mohou pak orgányuložit pokutu dvě stě tisíc. Záleží totiž jen a jenna jejich volném „správním uvážení“ a to je faktickynekontrolovatelné, neboť se vždy jednáo individuální, subjektivní posouzení věci tímkterým úředníkem.Paradox, součást hmotného právaNejen zákon o památkové péči, ale i správnířád nahrávají dehonestování vlastnických práva minimalizaci prostředků občanské sebeobranyproti zlovůli. Například když majitel dostanepokutu ve správním řízení, žádost o obnovu řízeníposuzuje ten samý orgán, který pokutu vydal.Jen těžko lze očekávat, že by osvícený úředníkpřiznal svou předchozí chybu, že? Lidé jsou taknuceni k tomu, aby postupnými byrokratickýmikroky došli až k soudu. Většinou o zpočátku banálních„památkových sporech“ rozhodují Krajskésoudy a při odvolání pak Nejvyšší soud. Rozsudkyjsou k nahlédnutí na adrese www.nssoud.cz. Je to vyčerpávající bitva občana s absurdnímpamátkovým systémem, který degenerovaldo podoby, kterou má dnes. Vlastníci mají určenocelou řadu povinností - které jsou vymáhánysankcemi, ale orgány památkové péče? Dodnesse tyto orgány nedomluvily s Katastry nemovitostí,aby nemovité kulturní památky byly řádněúředně označeny ve výpisu z katastru. Vlastníkse tak nemusí ani dovědět, že koupil kulturní památku,když v katastru o tom zmínka není. Dalšíprávní zmetek spočívá v tom, že orgány památkovépéče nemají povinnost - nebo ji nedodržují,při označování nemovitých kulturních památek.Ale jak je to možné? „Zákon nám to neukládá!“tvrdí dotčeně dotazovaný orgán. V tomto případěvšak volné správní i lidské uvážení nefunguje,protože památkáři neudělali nic pro to, abyse oběma zájmům (veřejnému i soukromému)dostalo stejné právní ochrany. Zjevně to někomuvyhovuje. Pokuty jsou dobrým zdrojem i velmicitelným nástrojem k umlčení kritiků zlořádua moc přece tak moc svádí, zvláště, není-li faktickyničím omezená.Výměna okna? 100 i více dní!Na tomto místě chceme ještě jednou a pro názornostpřipomenout nezbytné byrokratickékolečko, bez něhož nemůžete obnovit, či vyměnitani rozbité okno na svém domě.Prásk! Průvan stoleté rozviklané křídlo oknaposílá i s panty k zemi. Začíná problém. Občane,vy si nejprve požádejte o závazné stanoviskoměstský úřad, odbor památkové péče – říkázákon. Městský úřad zašle vaší žádost k odbornémuvyjádření Národnímu památkovémuústavu. Ten – zpravidla po dvaceti dnech, pošleodborné stanovisko. To pak městský úřadpřepíše či spíše okopíruje do závazného stanoviskaa přepošle zpět vám. Když jde všechnodobře, obdržíte do třiceti dnů podmínky, zakterých lze uvažovat o opravě, údržbě aneboobnově vašeho majetku. Občan však zdalekanemá vyhráno. Musí okopírovat závazné stanoviskoa ohlásit stavbu, obnovu či údržbu ještěstavebnímu úřadu. Další čekací lhůta může trvataž třicet dní. Teprve nyní lze zadat výrobuokna firmě a předat jí kopii závazného stanoviska,aby dodržela to, co je v něm uvedeno.Aby toho nebylo málo, tak si památkáři ještěv závazném stanovisku mohou vymínit tzv. kontrolníden. Ten musí na své náklady, časové i finančnísvolávat občan – jak jinak než v pracovnídobě památkářů i své. Při tomto dni je občanpovinen konzultovat nákresy, případně i barvulaku použitého na obnovované okno. Závaznéstanovisko obsahuje řadu jednotlivých podmínek.Například, že rám okna musí být z masivu.Musí být použity jen stanovené kličky do oken.Nesmí být použito tepelněizolační dvojsklo. Kováníokna musí být původní. Okno se může otvíratpouze ven a nesmí být vyklápěcí. Natřenírámu je také omezeno jen určitým druhem a typembarvy. Členění okna vyžaduje – když neprojekt, tak alespoň nákres! Mezitím musí občanstrpět igelit či jinou zábranu proti povětrnostnímvlivům a trpělivě čekat na to, až obdržíkonečné rozhodnutí. Zvláště v zimním obdobíje to pro majitele deprimující zdržování. Nutnopodotknout, že při nedodržení výše popsanéhopostupu, může orgán občanovi udělit pokutuaž 2 miliony Kč. To, co by trvalo sotva čtrnáctdní, u památkářů trvá v lepším případě dva ažtři měsíce a v tom horším i půl roku. Ostudnásprávní praxe tak lokajsky naplňovaná některýmifanatickými památkáři jenom podtrhujemarnost doby.Přísně utajované veřejné informaceV rámci novinářské objektivity při tvorbě tohotoa předchozích příspěvků, jsme se obrátilis dotazy podle zákona o svobodném přístupuk informacím na Národní památkový ústavv Ústí nad Labem. Ten bez dalšího naší žádostpřeposlal Národnímu památkovému ústavuv Praze. NPÚ Praha nám poskytnutí informacíodepřel s dosti lakonickým zdůvodněním, žeinformace se dotýkají duálně běžícího správníhořízení. Argumentačně i právně slabé stanoviskoNPÚ zveřejníme v dalším díle Památkovélapálie. Také proto bylo podáno odvolání protiodepření informací k Ministerstvu kultury ČR,na výsledek odvolacího řízení čekáme a případnéodpovědi zveřejníme.Víra v normalituBohužel, obranných prostředků vůči špatnýmúředním postupům má občan jen málo. A jakvidno z odpovědi NPÚ Praha, i proti jistémudruhu „úřednické“ arogance a neposkytnutíinformací není jednoduché domoci se zákonnýchpráv. Práva – byť složitě, draze a s velkýmčasovým odstupem – se tak může občan domociu Krajských soudů a u Nejvyššího správníhosoudu. Podle zveřejněných, anonymizovanýchrozsudků soudců a senátů lze ještě věřit a doufatv normalitu a tudíž i v elementární spravedlnost.Špatný zákon o památkové péči a takésprávní řád, který umožňuje „volné správníuvážení“, by měly být nahrazeny kodexem, kterýumí chránit kulturní památky ČR, ale takéty, kteří v nich žijí. Včetně diskriminovanýchobyvatel, kteří mají své nemovitosti v kulturněchráněných zónách, ale mimo povinností z takovéhovlastnictví nedostávají vůbec žádnou,natož pak přiměřenou kompenzaci. Současnézákony jsou zneužívány a lidem i památkámmohou velmi snadno škodit. Fosilní zákono památkové péči je toho dokladem i reliktemzároveň.