14 | TRENDY | BYDLENÍPANELSTORYV 21. STOLETÍV ŠEDESÁTÝCH AŽ DEVADESÁTÝCH LETECH BYLO V TEHDEJŠÍM ČESKOSLOVENSKUPOSTAVENO MILION DVĚSTĚ TISÍC NOVÝCH BYTŮ V PANELOVÝCH SÍDLIŠTÍCH. ŽIJEV NICH NEUVĚŘITELNÁ TŘETINA OBYVATEL REPUBLIKY. ŽIJÍ TAM DOBROVOLNĚ? NEBOJIM NIC JINÉHO NEZBÝVÁ? VYPLATÍ SE VŮBEC SOUČASNÉ MASIVNÍ INVESTICE DOOBNOVY PANELOVÝCH SÍDLIŠŤ? JSOU LIDÉ V BAREVNÉM PANELÁKU SPOKOJENĚJŠÍ?TEXT: KATEŘINA TÁBORSKÁFOTO: LADISLAV ŠEINER, KATEŘINA TÁBORSKÁByl jeden důmPrvní domy, kterým říkáme „paneláky“, vyrostlyv Nizozemí už po první světové válcea zkušenosti s nimi má celá Evropa. Nejmasivnějšíhopoužití došly panelové domy ve východníEvropě, v socialistickém bloku, kde sestavěly až do devadesátých let, ačkoliv už v tédobě se staly v mnoha západoevropskýchměstech problémem. U nás začal s betonovýmipanely experimentovat Baťa. Nutno aledodat, že on z nich stavěl dvoupodlažní domky,nikoliv sídliště pro statisíce obyvatel. Prvnívětší takto postavené sídliště vyrostlo v padesátýchletech v Praze 4, tehdy ale ještě s izolací,zakrytými mezerami mezi panely, domovnímiznameními a mnoha zdobnými detaily.Lákavá idea nových čistých čtvrtí s komfortnímbydlením, službami a školami však svéhonaplnění tak úplně nedošla. Po pár letech užpřevážila rychlost a množství nad jakoukolivkvalitou, sídliště zůstávala nedostavěná,na služby se zapomínalo, na veřejný prostornebylo místo. Na druhou stranu je třeba přiznat,že většina obyvatel se do nich stěhovalas nadšením – získat nový byt, kde teče teplávoda, není třeba nosit uhlí nebo chodit na toaletuna pavlač, byla výhra. Ghety pro sociálněslabé se tak v 70. a 80. letech stala historickájádra měst, kde se žilo stále stejně jako předválkou. Je paradoxem historie, že se situaceo dvacet let později zcela obrátila. Do starýchdomů v centru se stěhuje „smetánka“ a dosídlišť „chudina“.Revitalizovat a rehabilitovatNěkde se novodobá panelová sídliště staladoslova ghety pro sociálně nejslabší skupiny,velmi často přistěhovalce. To je příklad třebaFrancie, kde ostatně vyrostly první blokypanelových domů už před druhou světovouválkou. Sídliště na okrajích Paříže jsou doslovasoudky s prachem, které čas od časuvybuchují a mezi něž se bojí vstoupit i policie.V jiných zemích, hlavně ve východnímNěmecku po sjednocení, se sídliště natolikvylidnila, že došlo na jejich bourání. Českourepubliku nepotkala ani jedna z těchto cest– paneláky se nevylidňují, nýbrž opravují,a stále ještě v nich bydlí velice široké spetrumobyvatel. Ovšem o životě v panelovém bytěasi sní málokdo a problémy se nabalují. „Napanelová sídliště se útočí ze všech stran. Užje ten slovník – králíkárny, betonové džungle...Je to ale věcně neodůvodněné a hlavně kontraproduktivní,“snaží se sídliště obhájit LiborKundra z Regionální rozvojové agentury Ústeckéhokraje (RRA). Ta se zapojila do východoevropskéhoprojektu ReNewTown, který siklade za cíl revitalizovat, ale také rehabilitovatsídliště. „Nejde jen o to sídliště opravit, ale dátjim nové funkce. V rámci ReNewTown jsou takna pilotních investičních projektech testoványrůzné přístupy v různých evropských zemích.Chceme shromáždit tzv. příklady dobré praxe– tedy dobré příklady z měst, kde se regeneracetěchto veřejných prostor podařila, a připravittak manuál pro každého, kdo to chce takézkusit. Rádi bychom navrhli strategie, jak majíměsta působit, aby sídliště pro ně nebyla zátěží,ale místem pro život,“ vysvětluje Dana Krejsováz RRA. Podle obdorníků nám prostě nicjiného nezbývá. Ať se nám paneláky líbí nebone, faktem je, že představují skoro 30 procentbytového fondu České republiky a tedy „místopro život“ pro miliony lidí.Jeden klad na tisíc záporůNesporným kladem panelových sídlišť je dostupnostvlastního bydlení pro méně majetnénebo lidi na startu své životní dráhy. 54 tisíckorun – někde cena za metr čtverečný, jindeza celý byt. Za tuto cenu se dá koupit 3+1v sedmipatrovém paneláku na sídlišti v Krupcena Teplicku. Jde sice o extrém, nicméněnení těžké sehnat v severních Čechách běžný2+1 za méně než čtvrt milionu korun. Jsoutedy sídliště nedobrovolným útočištěm těch,kteří si nemohou nic lepšího dovolit? Není totak úplně pravda. „Jsem ve svém bydlišti spokojen,“odpověděla třetina respondentů průzkumu,který byl součástí projektu ReNew-Town. Autoři se dotazovali obyvatel na sídlištiv Neštěmicích v Ústí nad Labem a Chomutově.„Polovička chomutovských je spokojena,ba 17 % je spokojeno absolutně. Svou nespokojenostvyjádřilo 25 % respondentů v obouměstech,“ říká spoluautor výzkumu Petr Hlaváček.Podle něj se překvapivě na prvníchmístech důvodů k životu v těchto místech neobjevujefinanční výhodnost a lidé ve většiněneuvažují o přestěhování. Řada odborníků,kteří se sídlišti zabývají ať už z architektonickéhonebo sociologického hlediska, ale tvrdí,že průzkum nebyl příliš kvalitní a vypovídající.„Nechtějí se stěhovat? Není kam a neníza co. Nesměšujme spokojenost a rezignaci,“říká Josef Tvrdý. A co podle průzkumu obyvatelůmchybí? Problematický je hlavně počet
parkovacích míst – ta chybí 72 % dotázanýchobyvatel. Skoro stejně chybí ale i zázemí proodpočinek (70 %) nebo dětská hřiště (60 %),obyvatelé kritizují špatnou dostupnost kin,sportovišť a míst pro společenské akce. „Jeto důsledek privatizace na sídlištích. Ta sicepřinesla na jedné straně revitalizaci domů, alena straně druhé likvidaci mnoha služeb,“ tvrdíLibor Kudrna. V bývalých „střediscích“ takpřežívají jen ty nejvýnosnější služby a sídlištějsou plná heren a zastaváren a nebýt prodejenvietnamských obchodníků, nebylo by kdekoupit ani rohlík. Dlužno ale dodat, že podobnéproblémy se netýkají jen sídlišť, ale takécenter měst, odkud služby vytlačují kancelářenebo turistická lákadla.Kdo se bojí, nesmí na sídlištěNejkritičtějším místem je podle průzkumubezpečnost, kterou jako nízkou vnímá 89 %respondentů, tedy víceméně každý. „Zatímještě jsou sídliště obývána různými sociálnímiskupinami, ale otázka je, jak dlouho ještěbudou. Už dnes se vytváří etnické enklávya k otevřeným střetům už v Ústeckém krajidošlo, vzpomeňme třeba na šlunkovské konflitkynebo Matiční ulici,“ varuje Libor Kudrna.Většina lidí se cítí ve svém bydlišti bezpečnějen přes den a mnozí ani tehdy ne. Jako vážnýproblém vnímají kriminalitu, vandalismusa narkomanii. V tomto ohledu dávají za pravduobyvatelům i experti, kteří se k průzkumuvyjadřovali. „Specifickým problémem některýchlokalit (zmiňovány jsou hlavně Neštěmice,pozn.red.) je soužití s nepřizpůsobivýmiobčany, které jistě pocit nebezpečí podporuje,“uvádí stanovisko expertů v závěrečnézprávě průzkumu ReNewTown. „Rozmanitostživota se na sídlištích omezila na dění za zdmisoukromých bytů. Obyvatelé se záměrně vyhýbajísociálním kontaktům v okolí, aby odvrátilinebezpečí konfliktu. Prosté investice do budovnestačí. Ba naopak vedou k dalším obavámo majetek a k dalším plotům,“ poukazuje nazačarovaný kruh sociálního napětí na sídlištíchLibor Kudrna.Natřít barevně nestačíNa jedné věci se totiž shodnou téměř všichni– od statistiků, přes architekty, až po sociology:Opravit paneláky nestačí a klíčové jezamezit sociální diferenciaci. „Jde o lidi, neo domy,“ říká rozhodně Josef Tvrdý. Místo šedýchsídlišť teď na okrajích měst září desítkymnohdy velmi nesourodých barev, panelákyprotekly miliardy a výrobci polystyrenu mohoubýt spokojeni. Na životě lidí, kteří bydlíuvnitř, se to ale moc nepodepisuje. „Lokality,kde jsme průzkum prováděli, prošly ze 60procent renovací, na spojenost obyvatel toale velký vliv nemá,“ potvrzuje Petr Hlaváček,spoluautor výzkumu. „Investujeme do oprav
Change language