stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

4rozhovoryzpěvačku proslavila. 18. února 1968 debutovala Gruberovájako Rosina v Lazebníku sevillském na jevišti bratislavskéopery a v červnu dostala absolventské vysvědčení s dodatkem„nejlepší absolventka roku v oboru zpěv“. Angažmáv Bratislavě však nedostala, a při udělování stipendií do Itálieměli přednost studenti z Prahy. Edita dostala šanci studovatv Sovětském svazu, měla odjet 29. srpna. Paradoxyjejího života se vrstvily jeden na druhý, týden před odjezdemse stal z „přítele na věčné časy“ nepřítel. Edita zůstaladoma a nastoupila do divadla v Banské Bystrici. Ještě předtímsi vybojovala účast na pěvecké soutěži v Toulouse, odkudsi odvezla třetí cenu (předstihli ji Polák Richard Arning aFrancouzka Mireille Maissa – kde asi dnes jsou?). Následujícíhoroku dostala nabídku na angažmá ze Stuttgartu, potvrzeníangažmá však stále nepřicházelo a v Bystrici ji začaliopomíjet („stejně budete v budoucnosti zpívat na Západě“).Další nabídka přišla z Vídně. Edita Gruberová přiznává, žev té době měla značně pošramocené sebevědomí a na jejímvýkonu při audici to bylo znát. Vídeňská opera však o ni skutečněstála. Zasáhl ovšem opět charakteristický socialistickýúřední šiml. Největším prohřeškem umělce tehdy bylo, podnikal-lijednání s případným pořadatelem či zaměstnavatelem(a to i doma, natož v cizině!) sám, bez zprostředkujícímonopolní agentury. Tehdejší Slovkoncert jí porušení subordinacedal pocítit. Hostování sice povolil, ale Edita Gruberovátušila, že je jen otázkou času, kdy jednoho dne nebudemoci vycestovat. Na vídeňské scéně debutovala 7. února1970 jako Královna noci, o pět dní později zpívala Olympiiv Hoffmannových povídkách: mladý a neopotřebovaný hlas,muzikálnost, perlivé koloratury, intonační jistota, „elévka,která se hned napoprvé stala nejlepší zpěvačkou večera“,malý zázrak, přírodní talent, tak ji hodnotily kritiky.Cestování mezi Bystricí a Vídní bylo ale stále nesnadnějšía neustálá šikana úředníků naplnila pohár trpělivosti. 23.března 1971 přejíždí Edita Gruberová rakouskou hranicinaposledy oficiálně, spolu s matkou; manžel (hudební vědecŠtefan Klimo) odjíždí o týden později. V dubnu se narodiladcera Klaudia.Ve Vídni měla Gruberová angažmá, avšak další větší rolenepřicházely. Možná i to byl jeden z rozhodujících momentů.Čekání, při němž sledovala výkony druhých, bylo její dalšíškolou. Ale také ve Vídni musela bojovat o občanské uznání;přes toleranci, kterou rakouský stát emigrantům z Československaposkytoval, nebylo získání rakouského občanstvíjednoduché. Profesionální podporu a vynikající učitelkunalezla v Ruthildě Boesch. Sama říká: „Pokud někteříhovoří o »zázraku Gruberová«, pak je to především technikou,kterou mi zprostředkovala ona.“ (Ruthilde Boeschdebutovala na jevišti Vídeňské státní opery roku 1947 jakoZuzanka, byla především proslulou mozartovskou zpěvačkou,ale také vynikající interpretkou písní. K jejím nejslavnějšímžačkám patří Edita Gruberová a Eva Lind.)Velkou příležitostí (roku 1973) se stala Zerbinetta ve StraussověAriadně na Naxu, role, o jejímž pojetí musela nejprvepřesvědčit rezervovanou kritiku, rozhodně jím však zvítězilau vídeňského publika. Novou inscenaci Ariadny na Naxu,premiérovanou v listopadu 1976, dirigoval Karl Böhm. Přestožese vědělo, že Gruberová má Zerbinettu v repertoáru,v obsazení se s ní nepočítalo (v březnu předtím se jí narodiladruhá dcera Barbara). Skromná zpěvačka tentokrát poprvéukázala, že se umí ozvat. Prosadila si, aby si ji Böhmposlechl, a zvítězila. Spolupráce s Böhmem přinesla Gruberovédalší neocenitelné zkušenosti. A Zerbinettou dokázalapozději také prorazit politickou bariéru. Roku 1979 seuskutečnilo v historii první hostování Vídeňské státní operyna českém jevišti Smetanova divadla, s inscenací Ariadnyna Naxu. Česká strana nechtěla emigrantku Gruberovoupřijmout, vídeňská opera však stála více o prvotřídní Zerbinettunež o hostování v Praze a kladla si její účast jakopodmínku. Socialističtí úředníci nakonec mezinárodní blamážneriskovali a Gruberová směla přijet (jako Zerbinettazáří na jevišti dodnes, viz článek Jitky Slavíkové v HRč. 1/2006).Zerbinetta znamenala pro Editu Gruberovou vstupní bránumezi světové zpěvačky. Dnes má v repertoáru na šedesátrolí především belcantového repertoáru a neobyčejněširoký repertoár písní. Divadlo je jejím životem, stejně jakokoncertní pódium. Přiznává, že v poslední době dává přednostkoncertním provedením oper. „Tímto způsobem mohudopomoci hudbě belcanta lépe k jejím právům. V epošeBelliniho a Donizettiho šlo především o novou hudbu, omelodii, méně o přiběhy, které se za nimi skrývají. My jsmese odnaučili hudbu respektovat. Je to koneckonců patrnéi na kritikách, podívejme se jen na proporce – kolik místaje v nich věnováno samotné hudbě a kolik všem ostatnímaspektům. Dnes čekají mnozí jen na to, jaký nesmysl sezase na jevišti bude předvádět. Soustředění na hudbu, najejí nádherné detaily, mohu publiku lépe zprostředkovatna koncertě. A věřím, že to publikum umí ocenit.“Další její doménou je píseň, k níž ji dovedl především příkladRuthildy Boesch. „V komorní hudbě jsou ukryté nejvzácnějšípoklady“, říká Edita Gruberová. „Z tohoto zdrojejsem v životě mnohokrát čerpala. Jsou dva základní elementy,na nichž si zpěvák vždy znovu musí ověřovat síly– Mozart a umělá píseň.“ 27. května 2006 vystoupí EditaGruberová s pěveckým recitálem poprvé na Pražskémjaru, kde v Dvořákově síni představí písně W. A. Mozarta,F. Schuberta, J. Brahmse a R. Strausse za klavírního doprovodusvého manžela, dirigenta a pianisty Friedricha Haidera.Chtěli jsme se jí zeptat, zda přitom pociťuje satisfakcinebo přece jen trochu hořkosti. O profesionální disciplinězpěvačky však svědčí i to, že jen zcela výjimečně uděluje rozhovory,a už vůbec ne před nadcházejícím vystoupením. Ví,že i to jí vždy pomohlo, udržet si vysoký standard, nerozptylovatse v soustředění na to, co pro ni má největší hodnotu– na zodpovědný umělecký výkon, kterým je povinována svémupubliku a hlavně hudbě samé. •foto archiv