stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

studie, komentáŘe 51Vzájemný vliv divadla, věcí veřejných a politického děnínebyl v 19. století jevem nikterak neobvyklým ani v jinýchzemích. Mytologický apoteózní háv oper R. Wagnera působilna stále uvědomělejšího německého posluchače často silnějinež samotná hudba. Bruselská premiéra Aubertovy „Něméz Portici“ r. 1830 přímo podnítila davy k zahájení revolucea vůbec častá rivalita italské, francouzské a německé operyv souvislostech s politickým děním je toho důkazem.Vzájemné prostupování kulturních a sociálních aspektů jevlastně něčím zcela přirozeným. V komorním českém prostředívšak byl růst moderního národa kulturním vývojemčástečně přímo podmíněn a v mnohém jej ovlivnil i dostinegativně. To se pak odráží na tvorbě „našich klasiků“.Žánrová i stylová rozdílnost oper B. Smetany není bezpochybyjen odrazem krystalicky čistého tvůrčího hledání umělce,který se ve zralém věku rozhodl být „českým skladatelem“,ale také je touhou se v jistém smyslu zavděčit, nebo chceme-li„ zacpat někomu ústa“. Proto po Braniborech úplněrozdílná Prodaná nevěsta a po mytologické Libuši číslovaná„konverzačka“ Dvě vdovy. Jistě je velkým přínosem, že našekultura tato díla vlastní, s trochou nadsázky „co bychombyli bez Prodané nevěsty“, ovšem je také dobře, že můžemeznát jejich první verze! Zvláště v případě Dvou vdov lze totižpochybovat, zda jejich pozdější úprava byla nejšťastnějšímřešením. Přikomponovaný selský výstup a postavy „Toníkaa Lidunky“ na závěr prvního jednání totiž působí k celkověvtipně pojaté salonní konverzaci poněkud nesourodě, ajsou výsledkem tlaků, které vyvíjela společnost na Smetanuočekávajíce druhou Prodanou nevěstu. Celková snaha díloprokomponovat nezměnila jeho číslový charakter, jen celkověubrala na divadelnosti. (Vzkříšení první, či chceme-li„původní“ verze Dvou vdov by bylo jistě zajímavým počinemnabízejícím konfrontaci…)Tato jistá nesourodost ve Smetanově tvorbě je nepochybněodrazem nevyrovnanosti v hledání optimálního námětu ahudební polohy díla, důkazem je i fakt, že ani jedna z osmioper nemá bezproblémové libreto. Buď se jedná o zajímavýnámět, ovšem ne příliš dobře jazykově zpracovaný, jakov případě Dalibora, kde sehrál negativní úlohu překladatelz němčiny Ervín Spindler, nebo o námět zpracovaný jazykovědobře, ale dramaticky mnohdy poněkud naivně. (LibretaE. Krásnohorské).Mnohým negativním vlivům dobově „postižených“ názorůna „moderní zpěvohru“ nebyl ušetřen ani Antonín Dvořák,který se dlouhá léta snažil prosadit na operních jevištíchmarně. Jeho pokusy však nebyly zpočátku příliš slavné. Dvořákpociťoval mimo jiné touhu nějak se vyrovnat s operníreformou R. Wagnera a mnohé vnější názorové vlivy, dotvářejícíjeho názor, zde patrně sehrály také svou negativní úlohu.Bylo by jistě neobjektivní přisuzovat vinu jen vlivům tendenčníchdobových představ společenských předáků o podoběčeské zpěvohry, ale je jisté, že se staročesky orientovanémuDvořákovi podařilo operně proniknout až v době, kdysi uvědomil, že se mu více vyplatí „být svůj“, a také si tomohl více dovolit, neboť to již dovedl v jiných odvětvích svétvorby.Určitou záhadou, ovšem mající dost možná kořeny ve stejnéproblematice, je operní prvotina Leoše Janáčka „Šárka“.Pro samorosta Janáčkova typu je přinejmenším podezřelývýběr námětu z české mytologie, ale i samotné hudebnízpracování, které sice pochází z raného období skladatelovytvorby, přesto však dosti vybočuje z určitých svých jižnaznačených směrů. Janáček si vlastní chodníčky vyšlapal,byť na tom pracoval většinu života. Stal se však také jednouz obětí nacionalizmem ovlivněných názorů na českou hudbu.Příčinou jeho dlouhotrvajícího odmítání nebyla ani takjeho avantgardnost a „novost“ jako spíše strach, aby se náhodounechtěla česká hudba ubírat jeho směrem, a ztratit taksvůj západní charakter. Teprve když se ukázalo, že to bylyobavy liché, začal být Janáček v Čechách přijímán, dokoncei Zdeňkem Nejedlým.Ve stejném kontextu je též velmi zajímavá operní tvorbaZdeňka Fibicha. Měla se zpočátku stát určitou hojivouzáplatou na duši estetika Otakara Hostinského, který ačkolivbyl vždy hrdinným obráncem tvorby B. Smetany, byl nynírozčarován z faktu, že mohl autor Dalibora a Libuše zkomponovatněco takového jako jsou Dvě vdovy. Na námět Schillerovytragédie připravil pro mladého Fibicha libreto k opeře„Nevěsta Messinská“, která se stala první „literární“operou na prozaický námět. Dlužno dodat, že spojením kvalitníholibreta s hodnotnou hudbou je tato opera v rodící sečeské zpěvohře 19. století výjimkou. O to větší škoda, že sev současnosti příliš neuvádí. Z dalších Fibichových jevištníchděl se však kromě vynikající melodramatické trilogiena náměty Jar. Vrchlického ujala pouze „Šárka“, vzešlá zespolupráce autora se spisovatelkou, a také jakousi jeho „múzouinspirace“ Anežkou Šulcovou. Paradoxně je to právěto dílo, na kterém Fibich pracoval v určitém chvatu a nemělpříležitost jej příliš promýšlet a také konzultovat…Nebylo by jistě objektivní svalovat vinu za určitou problematičnostčeské operní tvorby (a zvláště libret) v počátcíchformování novodobé české kultury jen na nacionalizmemovlivněné názory ze strany společnosti a jejich dobových činitelů.Ti byli nakonec postavením svým a významem kulturníhodění nuceni se k ní vyjadřovat. Svůj negativní podíl všaknepochybně mají. Např. první hrdina české národní hudbySmetana, stojící na největrnějším postu, se těmto vlivůmnedovedl vždy účelně bránit, mnohdy však ani nechtěl. Sámleckdy zaujal také velmi extrémní postoj, když např. opakovaněprohlásil že „ve své tvorbě lidových písní zásadněne užívá“ a de facto neměl pravdu. Když v Prodané nevěstěsbor zpívá: „Jak jsi se Mařenko rozmyslila, mluv, mluv,rozmyslila…“ jedná se zcela jistě o intonace známé např.z dobových pouťových písní. Podobných příkladů je paku Smetany celá řada.Úloha, jakou zpěvohra a vůbec kultura a divadlo hrály v českéspolečnosti 19. století, je přinejmenším speciální. Mnohédobové problémy se však dnes zdají být malicherné, neboť jejiž sami neřešíme (což neznamená, že bychom je měli vyřešené).Některé otázky se prostě staly zbytečnými i bez rozuzlení,některé nás nepálí jen proto, že je nikdo nenastoluje.Naše hudební kultura se problematikou stylu a metod současnéhudební kompozice příliš nezabývá. Časy se však měnía kdo ví, jestli se nám jednou nebudou hodit právě ty zkušenosti,které jsme načerpali z problémů, jež si kdysi řešiločeské hudební divadlo. •