stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

44studie, komentáŘeo bachovskou fugu, ale výměny motivů mezi dvěma či vícehlasy ukazují, že se zpěváci navzájem sledují, že jsou v interakci,že se napodobují, „pronásledují“; odtud není už dalekoke kánonu… Je ovšem zřejmé, že lidový vícehlas má spíše„polymelodický“ charakter, nikoli „harmonický“. Typickýje často disonantní, ba disharmonický průběh: setkávání isouběžné postupy hlasů například v sekundách jsou pro dávnéevropské kultury příznačné.Odkud to ale víme? Etnomuzikologie předpokládá, že se tytovícehlasé útvary ustalovaly, ritualizovaly a tradovaly až donašich časů zejména ve folklorním prostředí lokalit více čiméně odříznutých od souvislého styku s vývojem umělé kultury,například v nepřístupných horách apod. V roce 1909referoval český etnograf Ludvík Kuba na kongresu ve Vídnio písních z oblasti Istrie a Dalmácie. Postřehl, že takové zpěvymají úzký rozsah (tetrachord) a že občas se v nich unisono„rozštěpí na sekundové souzvuky, které jsou vyráženy s velkýmpotěšením, radostí a ohromnou energií“. Podobný vícehlasý„styl“ je znám také z Bulharska nebo Rumunska, častose uplatňuje v tradičních obřadních písních (svatebních,pohřebních) a ještě na začátku 20. století jich v Evropě celouřadu etnomuzikologové našli a zaznamenali ve sbírkách.Jestliže dnes takový vícehlas můžeme najít už jen za výjimečnýchokolností, lze soudit, že v historické Evropě byl v lidovékultuře zastoupen hojněji. Šťastnou náhodou máme otom zajímavé svědectví. Italský teoretik Franchinus Gafurius(1451–1522), současník Josquina Desprez či Jacoba Obrechta,má ve svém spisu Practica musicae (1497) kapitoluO falešném kontrapunktu, v níž se rozhořčuje nad „barbarstvím“tradičních lidových nářků, zpívaných při pohřbechv Miláně a v okolí. Gafurius zapsal dva příklady a kritizovalje zejména proto, že se v nich neustále objevují paralelnísekundy a kvarty. (Mimochodem – „styl“ těchto zpěvů nenípříliš vzdálen balkánským útvarům, jež se dochovaly až do20. století.) Leč pozor! Zde se otevírá – pokud víme – prvníkapitola k odhalení dějin vícehlasu v českých zemích či lépeřečeno na území Česka!! Vždyť Milán je centrem Lombarcosnad nevíte o starší České hudbĚiv. polyfonie Jaromír ČernýUčebnice dějin středověké hudby zpravidla vždy začínajívýkladem žánrů, typů a forem jednohlasého zpěvu a hudby– gregoriánského chorálu, písní duchovních, světských – ateprve potom následuje kapitolka o počátcích vícehlaséhozpěvu a hudby, počátcích polyfonie. Tak trochu se tím jakobynaznačuje, že je jednohlas starší, „původní“, kdežto vícehlasmladší „výsledek staletého vývoje“.Počátky (evropské) polyfonie však nemůžeme hledat teprvena sklonku 9. století, ač z této doby vskutku máme nejstaršíkonkrétní písemná svědectví. Výzkumem etnických afolklórních hudebních projevů na globálním terénu dospělatotiž etnomuzikologie k několika teoriím a hypotézám osložitém komplexu tzv. lidového vícehlasu, dodnes žijícímv Evropě i mimo Evropu, jenž má historicky hluboké kořenysnad již v pozdní době kamenné! Tato „primitivní polyfonie“dozajista nezní jako Bachova hudba, nespočívá na žádnéteorii a nedisponuje specifickými kontrapunktickými formami.Splňuje však aspoň elementární kritérium – hudebníprojev tvoří více než jedna melodická linie a generují setak souzvuky, „harmonie“. Takový vícehlas vznikal spontánněimprovizací a udržoval se pamětí a orální tradicí, zvláštěkdyž byl součástí určitých rituálů, jež se často či pravidelně vživotním běhu opakovaly a aktualizovaly. Nešlo samozřejměo „umělecké dílo“ předváděné před publikem, ale o součástmúzických aktivit prováděných celým lidovým kolektivem.Elementární „techniky“ lidového vícehlasu si lze představitjako samozřejmé, „logické“ důsledky společného zpěvu.Z tohoto hlediska dobře pochopíme tzv. heterofonii, spočívajícív současném provádění dvou či více v detailech odlišných,v podstatě (v obrysu) nicméně stejných melodií. (Fotbalovífanoušci zpívají „klubovou hymnu“!) Při paralelnímvedení hlasů se stejná melodie zpívá v různých poloháchpodle hlasových dispozic zpěváků (děti, ženy, muži): výsledkemjsou pak nejen oktávové souzvuky, jež i dnes vznikajípři „jednohlasém“ zpěvu žen a mužů, ale i kvintové, kvartovéapod. Jinde se setkáme s uplatněním ostináta nebo prodlevyv některém hlasu, ba dokonce s imitační polyfonií – nejdeJube Domine – tříhlasá lekce matutinarepro archiv