stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

42studie, komentáŘezlatá éra České operyiv. aby se nezapomnĚlojiŘí joran Radmila HrdinováZnělý baryton osobitého zabarvení, schopný jemných citovýchodstínů, velký hlasový rozsah, smysl pro charakterizacipostavy a spontánní herecký projev – to jsou devizy JiříhoJorana, který patřil po čtyřicet let k legendárnímu souborupražského Národního divadla. A nejen to, do dějin české operyse zapsal jako autor českých překladů libret i textů písní,jichž byl vynikajícím interpretem. Loňský jubilant, narozenýv roce 1920, sleduje operní dění neúnavně i dnes.Od Dismana ke KašlíkoviPro mou budoucí pěveckou kariéru bylo rozhodující setkánís Miloslavem Dismanem, který byl mým učitelem od šestido jedenácti let na škole v Nuslích. My, jeho žáci, jsmebyli „pokusní králíci“ jeho pozdější práce s dětmi v rozhlase.Studovali jsme voicebandy i hry a tehdy se ve mně zrodilamyšlenka, že se budu věnovat kumštu. O pár let později,na Masarykově reálném gymnáziu v Křemencové ulici,se o mně vědělo, že zpívám i píšu písničky, tak jsem sestal členem Divadla dobré nálady v ulici Ve Smečkách, kdeo mnoho let později začínal Semafor a dnes je tam Činoherníklub. Uplatňoval jsem se nejen jako zpěvák, ale i jakostepař. Přivydělával jsem si dokonce jako instruktor stepuve stepařské škole v Kotvě. Přitom jsem se stepovat nikdyneučil, jen jsem to měl okoukané od Freda Astaira z filmovéhoplátna a sám jsem přišel na metodu, jak stepovat a jakostatní step naučit.Rok před maturitou jsem si podal žádost na operní oddělenípražské konzervatoře, což ode mě byla veliká drzost, protožedo té doby jsem neviděl jediné operní představení. Nazkoušky přišlo asi deset kluků, každý s kantorem, který horozezpívával, kdežto já jsem žádného kantora neměl, protožejsem se nikdy zpívat neučil. A přesto jsem jako jedinýpřijímací zkoušku udělal.Tehdy na konzervatoř nastoupil Hilbert Vávra, kdysi sólistaopery ND, který pak přešel k Velké operetě, a do konceživota se už do ND nevrátil. Začal jsem se u něj v roce1939 učit zpívat a po třech letech studia jsem jakožto ročník1920 dostal předvolání na práci „do rajchu“, konkrétnědo Mnichova. V té době jsem už za sebou měl písňový koncertv Městské knihovně, který měl výborné kritiky. Kdyžjsem se už chystal do transportu, potkal jsem známou, jejížagentura zprostředkovávala umělcům vystoupení v zahraničí.Bylo to náhodné setkání, ale zásadně změnilo můj osud.Její zásluhou jsem místo do Mnichova putoval do angažmáoperní scény v Görlitz.Mou první rolí v Görlitz byl Sedlák v Orffově aktovce DieKluge (Chytračka). Tamní opera ji uváděla jako první pooficiální premiéře v Mnichově a pak se hrála v mnoha divadlech.Díky tomu jsem roli na záskok zpíval dokonce v Semperověopeře v Drážďanech, kam bych se jinak ve třiadvacetiletech nikdy nedostal. Chytračka znamenala i začátek mépřekladatelské činnosti. Byl to můj první operní překlad,měl velký úspěch a hrál se v řadě divadel. Pak jsem přeložil iMěsíc, takže jsem Orffa pro českou operu vlastně objevil.V Görlitz vládla daleko svobodnější atmosféra než v protektorátu.Poslouchal jsem Londýn, s kolegou J. O. Karlemjsme oslavovali invazi spojenců, v divadle nám nic nehrozilo,na pár nebezpečných typů nás kolegové upozornili hned připříchodu. Dělalo se tam dobré divadlo a já jsem tam získalpoměrně velký repertoár.Jiří JoranKdyž se v srpnu 1944 zavřela divadla, utvořili jsme s párkolegy pěvecký kvartet a jezdili jsme po vesnicích s tehdejšímišlágry až do osvobození. V únoru 1945 jsem se vydal nakole do Prahy, přičemž jsem dvakrát unikl smrti o vlásek– jednou když mě z kola srazil vojenský náklaďák, a podruhé,když se pro mě nenašlo místo v nemocnici na Karláku,která byla vzápětí při náletu vybombardovaná.Hned po válce vznikla Opera 5. května, kam mě na konkurzangažoval Václav Kašlík. Ve čtyřicátém šestém jsem dodatečněabsolvoval na konzervatoři a vojnu si odbyl v AUSu.Tři roky v Opeře 5. května, později Velké opeře 5. května,než nás ministr Zdeněk Nejedlý zlikvidoval začleněním dosouboru ND, byly nejšťastnějším obdobím v mé operní kariéře.Kašlík naangažoval po Evropě řadu výborných zpěváků,kteří se podíleli na dobré pověsti mladého souboru. Ve Velkéopeře o něco šlo, pracovalo se s velkým nadšením, dělalose výborné divadlo. Kašlík, architekt Josef Svoboda, AlfredRadok, to byla nádherná pracovní atmosféra. Kdyby to bylomohlo pokračovat, bylo by všechno jinak.Národní divadlo a písňový repertoárPřešli jsme do Národního divadla. Snad jsme měli jen zčeřittamní stojaté vody, ale zatím jsme se v nich utopili. Léta plynula,někdy se mi dařilo líp, někdy hůř. Udržet se čtyřicet letv Národním, není žádná legrace, zvláště, když člověk k děníkolem sebe nemlčí a já jsem se často dopouštěl nežádoucíkritiky, čímž jsem se stal nepohodlným. Výsledkem bylo, žev letech, kdy jsem na tom byl pěvecky nejlépe, jsem nesměldo rozhlasu a do televize, nepustili mě ani na zájezd s divadlemdo spřáteleného Polska.V Národním divadle jsem vytvořil řadu figurek, v nichžjsem se mohl uplatnit herecky. Necítil jsem touhu po velkýchrolích. Nikdy jsem se nedral dopředu, byl jsem spokojenýs tím, co přicházelo. Neměl jsem lokty, ani jsem neuměl„pucovat“ kliky. O to víc času jsem měl na své další aktivity,především na překlady a na písňový repertoár, v němž jsemfoto archiv