stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

20horizontbalkánská spojkafrantiška uhlíŘePraha, Pražský hrad Aleš BendaNa příkladu jistého Dalibora z Kozojed by se dala doložitpravdivost Werichova tvrzení, že „prostředí je vynikající činiteli ve vývoji lidské společnosti“. Nevěřící jedinci a skepticisi mohou tuto zkušenost navíc potvrdit na některém z koncertůcyklu Jazz na Hradě. Vznešenost prostor umocněnápřítomností hlavy státu totiž nutí účinkující k maximálníodpovědnosti a nedovolí jim, aby sklouzli na úroveň každodenníklubové rutiny. Výjimkou nebyl ani koncert, na kterém22. února vystoupil v Míčovně Pražského hradu kontrabasistaFrantišek Uhlíř s kytaristou Darkem Jurkovičem abubeníkem Jaromírem Helešicem. Hostujícím sólistou druhépoloviny koncertu byl trumpetista Duško Gojkovič.Absolvent brněnské konzervatoře František Uhlíř upozornilna svůj talent ve skupině Emila Viklického, později prošeldalšími předními tuzemskými soubory (mj. SHQ KarlaVelebného, Československý jazzový kvartet, Linha Singers,Barock Jazz Quintet), zúčastnil se mezinárodních projektů(např. Cellula International, Česko-norský band, East-West Connection) a hostoval s mnoha významnými sólisty(Dave Weckl, Joe Newman, Benny Bailey, Sonny Costanzo,Scott Hamilton, Philip Catherine, Franco Ambrosetti, BarbaraDennerlein ad.). Od roku 1987 vede skupinu FrantišekUhlíř Team, ale souběžně s ní vystupuje s Triem, které v prvnípolovině „hradního“ koncertu nabídlo posluchačům dvěkompozice Darka Jurkoviče (Banana Split a Fly Time), dvěpůvodní skladby Františka Uhlíře (June in Prague a FromHeart to Hearts) a jeden standard Victora Younga a EdwardaHeymana (Love letters).Kontrabasový kapelník je pověstný nástrojovou lehkostí, sekterou zvládá i technicky nejobtížnější pasáže, aniž by jehoprojev ztrácel jistotu, logickou nit, dynamiku nebo potřebnýtah. V improvizovaných chorusech nespoléhá na zázrakynáhlého osvícení, ale zkušeně čerpá ze zdrojů vlastní frazeologie,kterou během profesionální kariéry roztřídil, zkultivovala uložil v archivu svého nitra. Uhlířovým rovnocennýmpartnerem je Darko Jurkovič, chorvatský absolvent Hudebníakademie v Grazu, jemuž elektronika umožňuje, aby přiaplikaci techniky „two hands tapping“ hrál na kytaru podobnějako na klavír. Tento způsob umožňuje, aby se pravá rukapodílela na hraní melodie, harmonie nebo basové linky, cožje nejen efektní, ale výrazně to rozšiřuje kytaristův interpretačnírejstřík a vytváří osobitý hráčský styl. Třetím vrcholemUhlířova jazzového trojúhelníku je Jaromír Helešic, jehožschopnost naslouchat spoluhráčům, reagovat na jejich podnětya komunikovat s nimi oceňoval už Luděk Hulan. Nahudebním profilu bubeníka se víc než teoretická průpravapodepsala praxe s ansámbly různých stylů a žánrů, se kterouHelešic dosáhl značné stylové flexibility.Po přestávce vystoupil s Uhlířovým triem trumpetista DuškoGojkovič. Rodák z Černé Hory, jenž od 50. let nasávalmuzikantské sebevědomí a moudrost v mnoha evropskýchkapelách, ale také v orchestrech Maynarda Fergusona, WoodyhoHermana nebo Kennyho Clarka a Francy Bolanda,je pro svou invenci a zkušenosti velkou autoritou. Od prvníchtaktů úvodního evergreenu Secret love nenechal tónovousuverenitou nikoho na pochybách, že jak na trubku, takna křídlovku hovoří distingovaným bebopovým dialektemzřetelně a bez nedbalého šumlování. S podporou spoluhráčůlehounce načechral Jobimovu bossa novu How Insensitive,poté se lyricky ponořil do Gershwinovy ukolébavky Summertimea hned na to kontrastně explodoval temperamentnímprovedením Gillespieho tématu Ow! Po dramaturgickylogickém zvolnění v Gojkovičově tématu Ballad for Milesvygradoval koncert dvanáctkou Brooklyn Blues, ve které balkánskýhost jako autor i sólista poskytl dost prostoru proimprovizační exhibice všem spoluhráčům.Ovace, kterými si obecenstvo vynutilo přídavek (I’ll closemy eyes), připomněly, že Daliborka není na pražském Hradějediným místem, kde si posluchač uvědomí, že prostředíje opravdu vynikající činitel. •Zleva: Darek Jurkovič, František Uhlíř a Duško Gojkovičfoto Miloslav Hušek