stáhnout v pdf - Hudební Rozhledy

10událostifiore s beŇaČkovou nažofínĚPraha, Palác Žofín Josef HermanJohn Fiore okouzlil Prahu jako dirigent Wagnerova Ringua pro Národní divadlo je dobré, že také Praha okouzlilato hoto amerického dirigenta mladší, tedy velmi perspektivnístřední generace. Je to totiž první skutečně velká osobnost,která se v Národním divadle za Daniela Dvořáka objevila,a mohla by pražskému opernímu svatostánku ještě hodněpomoci. Právě na postu dirigentů tu věru není všechnonejlepší, což nejlépe dokládají právě o mnoho lepší výkonyorchestru Národního divadla pod taktovkou Fioreho, poprvév nastudování Wagnerovy tetralogie, podruhé na koncertě veVelkém sále Paláce Žofín 14. února. Fiore v Národním divadleběhem zkoušení koncertu dirigoval také Tosku a Carmena za rok tu slibuje nastudovat Pucciniho operu Děvče ze zlatéhoZápadu s Evou Urbanovou. Je konečně na co se těšit.Pro koncert zvolil John Fiore krajně obtížný repertoár a vlastněznovu přivedl orchestr Národního divadla do podobnéhoproblému jako při studiu Wagnera, to jest položil na pultynoty, s nimiž se hráči sotva kdy setkali. A to nejen s konkrétnímičtyřmi skladbami Hectora Berlioze a Richarda Strausse,ale ani se stylem jejich hudby (Straussův Rosenkavalierje v Národním divadle dávno zapomenut). Předložit opernímuorchestru neznámé obtížné skladby a vytáhnout hoz orchestřiště do světla jeviště je ostatně odvěký osvědčenýzpůsob, jak pečovat o interpretační úroveň operního tělesaa John Fiore se vůči pražské opeře chová vskutku jako dobrýdomácí lékař.Relativně nejsnazší skladbou Fiore koncert otevřel, a siceBerliozovou předehrou Římský karneval napsanou původněpro operu Benvenuto Cellini – je to hodně hodně dlouho, cose v Národním divadle také hrála. Dirigent usiloval o zvukovoubarevnost i esprit této hudby, čemuž však, stejně jakodalším skladbám, mnoho nepřál přílišný dozvuk žofínskéhosálu. Symfonickou básní Smrt a vykoupení (Tod und Verklärung)Richarda Strausse, interpretačně i technicky nejobtížnějšískladbou večera, dirigent koncert velmi úspěšněuzavřel. Instrumentalisté pod jeho taktovkou hráli soustředěně,dobře technicky, především však usilovali o nesentimentální,nicméně citlivý výraz Straussova pozdního díla.Přesto nelze neslyšet, že podobně jako provedení Ringu ikoncert odhalil meze současného orchestru Národního divadla,jak technické, tak především právě interpretační, a byloby hodně s podivem, kdyby tomu tak vzhledem k repertoárua vysilujícímu provozu Národního divadla nebylo.Mezi tímto rámcem zazněly dvě vokální skladby v provedeníGabriely Beňačkové. Její hlas už samozřejmě ztmavl, jsouv něm patrné nevyrovnané rejstříky i neznělé nižší polohy,ba dokonce jisté intonační nepřesnosti. Nicméně pěvkyněza maximální soustředění a zejména smysl pro komplikovanouemocionalitu obou kompozic sklidila zasloužené ovace.Zejména ve vyšších polohách má její hlas překrásný témbr auž jen sledovat výsostnou techniku, s níž se partů zmocnila,bylo velkým zážitkem. Lépe jí technicky vyšla úvodní SmrtKleopatry Hectora Berlioze, méně obsahově komplikovanánežli Čtyři poslední písně Richarda Strausse, jimž Beňačkovádodala širokou škálu emocí, technické drobné problémytu však o poznání narostly.Dobře navštívený koncert byl jednoznačně jednou z událostíletošní operní sezony, byl setkáním se dvěma otevřenými,inspirativními a inspirovanými umělci, kteří jsou ze skutečného,ne pouze mediálně nafouknutého velkého uměleckéhosvěta. Byl lekcí interpretační pečlivosti, jaká předevšímna našich operních jevištích tolik chybí. Standing ovationsbyly na místě. •Gabriela Beňačková a John Fiorefoto Pavel Horník