MĚSÍČNÍK PRO REGION JIHOVÝCHODNĚ ZA PRAHOU - Zápraží

Studentské stránkyStudentské stránkySetkání s láskouKniha mého srdceChtěl bych říct pár slov; bylo to celé pro mě taktrochu důležité. Ve svém věku nejsem zvyklýna jakékoliv puberťácky zásadní změny pohleduna svět intimností. Možná to celé píšu jenomze studu, ale moje motivace mi momentálněnepřijde příliš zajímavá. Mimochodem, jmenujuse Karel. A nemyslím si, že se vám budelíbit, co čtete.Budu vyprávět o babičce. Štvala mě, teď je mrtvá.Ne, že bych na tom měl zásluhu, alespoň nepřímou. Vzalo mě to; je to týden. Ale musímříct, že většinu našeho rodinného soužití jsemji a její chování chápal jen jako důsledek jejíslabosti a neschopnosti být k sobě upřímnou.Nemyslete si, že bych jí to dával přímo najevo…a zbytek rodiny ji v tom de facto nepřímopodporoval, hlavně že se všichni tváří šťastně.Předmět mojí analýzy má samozřejmě svoječlenění, které chronologicky rozděluje jednotlivéfáze babiččiny bezradnosti, nebudu vástím zatěžovat… ale např. kapitola “Kupovanísi vnučky“ dává její posedlosti další zajímavýrozměr, totiž promyšlenost, byla konstruktivnězmatená… ale to jsou vážně jen detaily, navícmoje sestra byla na tohle příliš maličká.Obecně: babička potřebovala, abychom ji mělirádi. To je fér, nic proti tomu. Problém jev tom, že ona nemá ráda sama sebe. Což ji nanaší lásce či přízni činilo závislou. Pro svůj pohledna sebe samu (který se zhoršil už po rozvodus dědou) snad ani nepředpokládala, že násokouzlí svým charisma. Stala se z ní naše pokojská,kuchařka a člověk, který vždy jevil největšíobavy o kohokoliv z našeho rodinnéhokruhu. Žila z úsměvů za buchtu. Bylo to takprovokující; tak se seber, je mi jedno, že teďmáš krizi, táta nechce, abys mu uklidila pracovnu,tak se s tím smiř. Podobné proudy myšlenekbyly na denním pořádku - ne, na půlhodinovémpořádku.Snad nejradikálnější změnou strategie… strategieje hrozné slovo, jinak. Ochota má být důsledeklásky, ne prostředek na její získání, bože,jsme snad rodina. Všem začalo lézt babiččinoprodávání se za ochotu na nervy. Nenápadně.převzato z ipower.ning.comA tak se dostavovalo stále méně úsměvů a “děkuji“se stávalo čím dál tím méně přesvědčivým,ostatně úměrně babiččině servilnosti. Jejídeprese se zhoršovaly. K psychiatrovi nechtěla,nechtěla prášky, chtěla se cítit plna, jak říkala.V tomto období, přibližně před rokem a půl,těžce onemocněla. Nemohla nás nadále obskakovat,naopak, my museli obskakovat ji, nežjsme ji po třech dnech skutečně dotáhli do nemocnice.Doteď si neumím představit, jak tohleprožívala, měla teď pozornost, svoji drogu,za to, že jí nebylo dobře. Člověka to vede k zamyšlení.Když se mu dostává toho, co chce, výměnouza bolest, tak je něco asi špatně. Ale onao tom takhle nejspíš nepřemýšlela.Rakovina kostí, metastáze všude možně. Zůstalav nemocnici, léčba nebyla o moc šetrnějšínež nemoc. Nechci se o tom rozepisovat. Navštěvovalijsme jí. Po čase se vytvořily rozpisy,kdo kdy měl babičku navštívit. Já měl čtvrtky.Bylo zajímavé sledovat, jak se mísí oba hlavnípostupy získávání náklonnosti: přede mnoubyla obzvláště bolavá, osaměla a naříkavá, přitom,jak mi řekla pohledná sestřička Martina,poměrně čile všem nabízí pomoc s křížovkami,s transportem na toaletu (ač měla sama problémyi v lepších dnech) a všem sestřičkám se všesnaží ulehčit až příliš ochotně a za neustálýchomluv. Tohle individuum jsem navštěvoval roka půl. Sice jenom čtvrtky, ale i tak to byl zápřahna nervy a schopnost vykouzlit komunikacitrvající půl hodiny byla ždímána na dřeň.O pomerančích se nedá mluvit déle než sedma půl minuty. Podobné experimenty mi to pomohlypřečkat.Minulý čtvrtek (před týdnem) jsem za babičkounemohl, práce… Babička si mě “zavolala“- cítila,že se blíží její konec. To nebylo nic neobvyklého,stalo se to už třikrát předtím, třikrát sese mnou loučila nadobro.„Ahoj,“ vydechl jsem.„Kájo můj, jsem ráda, žes mě stihnul. Chtěljsem ti jenom říct, že tě mám ráda, víš?“„Ale babi… Tohle není žádné loučení. Něco tězačlo víc bolet nebo… děje se něco divnýho?“„No, já nevím, jak to popsat, tlačí mě na prsou,bolí mě polykat… Je to hrůza,“ svraštila čelo.„Zavolám sestřičku. Proč tu není, tys jí to neřekla,kdyžs mě sháněla?“ tušil jsem správně.„Ale přece nebudeš obtěžovat paní Martinu!“Bylo mi úplně jasný, že teď se nechce nechatrušit, když ze mě zrovna ždímá pozornost. Pavučinaublíženectví.„To sakra zavolám. Protože ty seš nemožná!“ulevil jsem si.Chvilku jsem stál přísně zahleděný do jejíhoublíženýho ticha. Zrovna když jsem se chtěl dátdo kroku a sehnat Martinu, tak fňukla: “Ale játě mám moc ráda, Kájo…“ Tiše se rozbrečela.Zastavil jsem se. Zavalil mě vztek. Ptáte se měproč? Protože tohle je ten nehnusnější a nejubožejšízpůsob citového vydírání. Není schopnákomunikovat, je tak neuvěřitelně patetická, žemi umí jenom mířit do ksichtu tím, jak mě milujea čeká… čeká, že já to zopakuju, protože takto vždycky dělá slušný člověk. Vybuchl jsem:„Ticho! Já tě nemám rád, jasný, není dobře,že pláčeš, ale… to snad ani nejde tě mít rád! Jábych ti to řekl, kdybych to cítil, jasný? Ty snadani nejseš člověk, ses klíště, který nedokáže přijmoutsamo sebe a čeká rozhřešení u ostatních.Já se ti nedivím, že mi už potřetí vyhrožuješ, žeumřeš. Asi se na to těšíš, protože tvůj život jestojí natolik za hovno, že jenom svojí smrtí sevyhneš tomu, aby sis přiznala, že si za to můžešsama.“Ticho. Oba jsme naprosto konsternovaní tím,co se právě stalo.„Promiň. Prostě… promiň. Já to tak nemy…“„Myslels to tak,“ vstoupila mi do řeči. Na intonacinebylo jediné známky po pláči. Jen naočích, které se dívaly zpříma do mých…Pokračovala: „Ty si myslíš, že nemám rádasvůj život,“ řekla to tak pevně. „Já svůj životráda mám. Byl zasvěcený lidem, které miluju.Ať se dělo, co se dělo.“Nevěděl jsem, co říct. Dívala se na mě jako nezkaženédítě. Po pár vteřinách lehce uhnula pohledema zamyšleně, velmi pomalu a tiše řekla:„Já nechci umřít.“To bylo poprvé, co jsem ji tohle slyšel říct. Věřiljsem tomu jako ještě ničemu v životě. Zopakovalato: „Já nechci umřít, Kájo,“ a začalaplakat. Tak skutečně a opravdu plakat. Museljsem se přidat. Připadal jsem si malý a zlý,beze slova jsem se sebral a běžel pro sestřičkuMartinu. Jakmile mě zahlédla v tomhle stavu,tak patrně myslela na nejhorší, protože setrochu zmateným poklusem vydala přes chodbuk lůžku mojí babičky. Dodal jsem babičce najejí poslední chvíle chuť do života? Nebo jsemjí jenom ublížil?Nemohl jsem se tam vrátit, prostě nemohl.Dneska je čtvrtek a je to týden, co moje babičkaumřela.Student z našeho regionu„Jsme národ knihomolů…nezbývá, než zalistovatv našich srdcích a vybrat jedinou!“ hlásáplakát s Jaroslavem Duškem zakusujícím se doknížky. A má pravdu. Kromě stabilního pivaa litrů alkoholu na hlavu se zuby nehty držímei na vyšších příčkách mezi zeměmi, kde se ročněprodá, přečte a půjčí nejvíce knih. Ale čtenínení nikdy dost.Protože „Národ, který málo čte, málo ví. Národ,který málo ví, přijímá špatná rozhodnutí– doma, v obchodě, u soudu, u volební urny.“(Jim Trelease, autor knihy Učebnice předčítání),rozjíždí Česká televize ve spoluprácis ČRo, Svazem českých knihkupců a nakladatelů(SČKN) a Svazem knihovníků a informačníchpracovníků (SKIP), projekt na podporučtení Kniha mého srdce inspirovaný podobnouakcí ve Velké Británii, kde ji pod názvem„Big read“ vysílala BBC. Cestu za naši nejoblíbenějšíknihu odstartuje populární herec a moderátorJaroslav Dušek už 4. dubna v hlavnímvysílacím čase na ČT1. V přímém přenose mupo ruce bude také třeba oblíbená spisovatelkaHalina Pawlovská, autor českých bestsellerůMichal Viewegh či skupina Chinaski, kteráBy Lukáš ChytrýHave you ever thought about how many languagesare spoken in India? Do you thinkthat English is the only European languagespoken there? Well, then you may be surprisedto learn about the French presence inIndia.The French have always competed with the Englishfor the best sea routes, the best sea portsnedávno převyprávěla Autopohádky jako knížkudo ucha.Propagace akce se v knihovnách a městech pocelé České republice rozjela již na počátku březnaa Open Gate u toho nemohla chybět! Naši sečtělístudenti si udělali takovou malou předanketumezi sebou. Nezkoumali jsme jen, kdo corád čte, ale také jak se ke čtení vůbec dostal, jaka proč čte a na jakou srdcovou knihu si vzpomínáz dětství.Výsledky mini-průzkumu by potěšily organizátoryakce Česko čte dětem na podporu dětské literárnígramotnosti. Devět t z deseti dotázaných(včetně dospělých a hostů nedávného filmovéhofestivalu OG DoubleFF) totiž odpovědělo, žeke čtení je v raném dětství přivedlo právě předčítánía vyprávěnky jejich rodičů.A co na sebe opengateští knihomolové práskli?„Čtu, protože knížky jsou hodně zajímavý způsobuměleckého vyjádření. Můžou říct třebaúplně odlišné věci než výtvarné umění. Je důležitémít ty umění kompletní.“Jakub Musil, kvartacestujeme s lindou - The French India -a trip to Pondicherryand the best colonies. It would be surprising, ifthe French would not have a colony in India.As early as in 1674, the French East India Companyestablished a settlement on the southerncoast of the Indian Ocean. The French named itPondicherry; a name derived from what the localsused to call the place, Putucceri, meaningin the Tamil language a ‘new village’. Throughoutthe following years the seaport became veryimportant for the French trade with spices and„Kniha mého srdce je asi Kniha džunglí od Kiplinga.Tu mi sice ještě četl dědeček, když jsembyl malý, ale měl jsem ji hrozně rád a vlastnějsem s ní vyrůstal. Celé dětství jsem si představoval,že jsem ten Mauglí, že žiji a povídám sise zvířaty.“Matěj Heinzl, oktáva„Bylo mi pět let a všude jsem s sebou tahalaknížku Říkadla od Josefa Lady a dělala jsemstrašně, že je čtu a přitom jsem je uměla nazpaměť.Všechny jsem uměla odříkat, ale byla jsemdůležitá, že umím číst.“Petra Šedivá, vychovatelkaDalší šťavnaté zážitky naší početné čtenářskéobce si přečtěte na stránkáchhttp://kms-kkdvyskov.webnode.czDalší informace o projektu získáte na stránkáchwww.knihasrdce.cz. A nezapomeňte hlasovatpro tu vaši!Adlerová BarboraOpen Gate Babicerice. The colony remained French until the latterpart of the twentieth century, when, in 1962,it became the capital city of a newly formed state,bearing the same name, Pondicherry.Although the southern Indian states have changedand modernised a lot during the last fewdecades, the French roots and culture are stillstrongly felt in today’s Pondicherry; the streetsbear the names in French, the local police haveFrench uniforms, French vine is preferred to theIndian beer and some locals even prefer Frenchto English as their second language. Touristswho visit the place in the summer experience anintense atmosphere of the lazy French Rivierawith a touch of sensuous India.SlovníčekA newly formed state – nově vzniklý statAlthough – ačkolivBear (to) – nest (jméno, vinu)Become (to) – stát seColony – kolonieEstablish (to) – založit (město, firmu)Intense – intenzivníLatter – pozdějšíLocals – místní (obyvatelé)Prefer (to) – upřednostňovatPresence – přítomnostRemain (to) – zůstatSensuous – smyslnáSettlement – osadaTouch - dotykVillage – vesnicePro Zápraží připravuje kolektiv lektorů jazykovéškoly Linda www.skolalinda.czKompletní texty a další informace naleznete na www.zaprazi.eu strana 16 Kompletní texty a další informace naleznete na www.zaprazi.eu strana 17