t é m am ě s í c eDOBRODRUŽSTVÍ POZNÁNÍ anebDávno jsem si přála hovořit s panem profesorem Robertem Kvačkem o tom,co tvoří jeho svět dějin. Obsah úvahy, kterou přednesl na konferenci o demokraciiprvní republiky, pořádané v pražském Valdštejnském paláci Akademií věd ČR při oslavách80. výročí vzniku Československa, sice v mé paměti vybledl, ale ne zcela.Přetrval dojem bohatosti jeho pohledu i otisk laskavosti a vážnosti, které našeho předníhohistorika tvoří a dovolují nepochybovat o tom, s jakou citlivostí přistupuje ke své práci.Dostala jsem příležitost hovořit s ním, když <strong>Akademie</strong> letos v červnu uspořádalaLetní školu soudobých dějin, na níž přednášel o zvláštnostech tohoto prostoru,který se nás všech osobně týká, protože v něm žijeme. Co tedy dnes rozumíme výrazem„soudobé dějiny“, bylo první téma mého dotazování.akademický<strong>bulletin</strong>Opojetí soudobých dějin, o obsah tohoto termínujsou vedeny diskuse nejen u nás, ale také v zahraničí.Najdeme různá pojmenování, například Francouzihovoří o histoire moderne, histoire contemporaine,my soudobými dějinami nazýváme to, co jsmepojmenovali už dříve jako novodobé dějiny. Nová dobase nám jasně črtá od závěru 18. století přes dlouhé19. století, považované za dlouhé na rozdíl od krátkéhostoletí 20., které pro historiky začíná první světovou válkou.V ní končil vývoj založený Francouzskou revolucía zrodem nových společností a společenských vztahů.<strong>ab</strong> 4Kdybych měl v soudobých dějinách vidět nějakéchronologicko-tematické části, našel bych mezníkyoné doby v roce 1848, ale hlavně v první světovéválce. Tam se láme historický čas, to, co my nazývámežitými dějinami, které se týkají generací, ježjsou ještě tady, byť už odcházejí. Mnozí jsou těmitodějinami zasaženi, aniž to tuší. Narodili se teprvevčera, ale přicházejí do určité historické situace,která je dána předcházejícím vývojem, dobou, kterouneprožili, jejich spoluvrstevníci ji však majív životopise. Takový je právě čas první světové vál-REPROFOTO: DĚJINY ČESKÉHO VÝTVARNÉHO UMĚNÍ III., ACADEMIA 2001
O PÁDIVOSTI SOUDOBÝCH DĚJINky, kterou bych považoval za mezníkový okamžiktoho, co nazýváme žitými dějinami. Jsou tím, co setýká našich generačních životopisů bezprostředně,protože náš život je uhněten nejen osudy individuálními,ale také obecnými situacemi, to znamenádějinami.Soudobé dějiny jsou někdy vnímány jako něcotrochu divného, až podezřelého, dějí se teď, jsouto vůbec dějiny?Výraz soudobé dějiny často pro někoho nezní dostvědecky, soudobost nevypadá na to, že by mohla býtprecizně zkoumána – to ovšem platí jen zčásti. Pramennábáze právě pro žité dějiny od první světovéválky je obrovitá, tak obrovitá, že historika zavalí.Máme nyní v nových dějinách s touto pramennoumnohostí problém a jest nám pečlivě vybírati, co jepro určité téma podstatné heuristicky, pramenně,svědečně, a co je záležitost pouze ilustrativní, i kdyžono ilustrativní samozřejmě do dějin patří také, protožedějiny jsou o osudech člověka a ilustrace individuálníchúdělů je pro poznání dějin nejen potřebná,ale i závažná a vypovídající.Takže soudobé dějiny mohou sice být pro někohopodezřelé, ale je-li odstraněna fetišizace, napříkladtřicetiletého odstupu, která platila pro archivní dostupnosta už tak jednoznačně neplatí a netýká seani české situace – pro období do roku 1989 mámednes k dispozici archivní materiál prvořadé důležitosti– pak ztrácí podezíravost svoje opodstatnění.Nicméně název letní školy, kterou <strong>Akademie</strong>věd ČR uspořádala letos v červnu, zněl: Nebojmese soudobých dějin.Ten strach má různé příčiny a různé podoby, můženapříklad spočívat v tom, že dějiny tu na první pohlednen<strong>ab</strong>ízejí plné poznání. Pro někoho je to záminka,<strong>ab</strong>y si řekl, budu interpretovat pouze torzo, to další jenadbytečné.Jiný strach pramení z toho, že soudobé dějinyjsou přečetné, opravdu trochu jiné než dějiny, kteréz hlediska výzkumu a výkladu provázely dějepisa historii do onoho 18. a 19. století. Společnost sepřetvořila, vnitřně rozpučela a s ní politický vývoj.Kolik postav se tu najednou objevuje, zatímco prostarší dějiny postačili jen reprezentanti nejvýznamnější!Dějiny budí strach právě pro způsob zvládání.Převedeno do školské praxe, vyžaduje to odučitele číst, i co přichází na svět literárně, což nemusíbýt vždy kompetentní. Vybrat si učitelé nedovolía ptají se tedy, co vlastně mají číst. Někteří radějinečtou nic, <strong>ab</strong>y se nepopletli, jiní čtou hodněa bývají zavaleni přemnožstvím faktologickýchúdajů i různorodých přístupů. Tady má dluh českédějepisectví ve své recenzní části, protože naše recenzníčinnost není dostatečně rozsáhlá a hluboká.Recenze některých významných historických dělby se měly objevovat se znaménkem plus i minusv tisku, ale rubriky v novinách jsou málo přístupnéhistorické literatuře, chybí soustavnost, která byorientovala.Třetí důvod strachu ze soudobých dějin je ideologizacetohoto období. Úsek soudobých dějin je k nínáchylný, zkušenost máme mimořádnou. U našichstarších generačních pedagogických druhů i dalšíchzájemců je ještě v živé paměti, že soudobé dějinybyly omezeny na dějiny dělnického hnutí, dělnickéstrany či systému, který založila a řídila.Výklad přitom nebyl odborný, ale spíš propagandistickýa nezáživný, literárně nezajímavý, úvodníkový.Byli jistě učitelé, kteří si dovedli poradit, ale většinatak nečinila, i se tak činit bála. Soudobé dějiny majíve vínku toto špatné dědictví, jež se neodstraňujeu další generace snadno. Ona ví, že soudobé dějinymají bezprostřední vztah k dnešku a že politickýdnešek se pokouší dějin využívat nebo je upravovat.To bylo a bude vždy. Ve Francii se dnes skupinahistoriků pokouší z<strong>ab</strong>ránit politikům, <strong>ab</strong>y autoritativně,jednosměrně a závazně vykládali dějiny. Aťsi je vykládají po svém, ať má jejich výklad svůjspecifický politický osobnostní účel – ale ať není„zoficiálněn“, posvěcován z vysokých politickýchmíst.Kontakt soudobých dějin a dneška je tedy vezdánlivém nebo zřetelném minus – platí obojí. Vidímv tom i klad, význam historie je zde povýšen,protože mnohé jevy bez historického pozadí, bezvědomí toho, co k nim přivedlo dnešní dobu v širšímodstupu, nejsou vysvětlitelné. A naopak myslím,že by bylo dobré, kdyby si politikové, pokudrozhodují a mají na zřeteli dějinnou souvztažnost,osvojili metodu historického spolupoznání, dostupnéinformace.Mohu-li si postěžovat, myslím, že některá světovározhodnutí, některá evropská rozhodnutí se dějí bezohledu na vědomí dějinné vazby. Nechci být prorokem,který musí mít pravdu, ale obávám se, že se tovymstí. Určité dějinné skutečnosti se nedají odbýttím, že se přeskočí nebo se jich nedbá. Jsou-li závažné,jsou-li uložené hluboce v myšlení lidí nebov tradicích, v tom, co lidé zdědili, politikové by je měliv každém případě vnímat. Často nesly tyto tradicenejvážnější poselství minulosti. Ne materiální, ale duchovníposelství, které se takto předávalo. Učitelédějin se často bojí, že jim politika promluví do jejichkonkrétního výkladu. Měli by se ale s politikou utkat,protože oni mají navrch. Politikové nemusí být vždyckyhistoricky gramotní.5<strong>ab</strong>Romantický obrazAntonína MánesaKrajinas Belvederem (1816)zachycuje jakoze sna utkanoukrajinu,jejíž vyzařováníale dává tušitmelancholii,předzvěst blízkých,méně idylickýchčasů. Nastává zlomhistorického dění,odeznívá duchovněladěné barokníúdobí a blíží se,či je už tady,doba rozumu,techniky a vědy.
Change language