Bily Trpaslik - Bílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy

Bilý Trpaslík 

140. 1/2009 

Čeká nás doba ledová? Nebo naopak bezledová?, Michal Švanda . . . . . . . . . . . . . . . 2 

400 let dalekohledu – I, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 

Cassini se stále činí, Jan Píšala . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 15 

Sideralis – sky chart for mobile phones, Jiří Dušek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 20 

Lulin mezi hvězdami, Zdeněk Janák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21 

Mléčná dráha z Chorvatska, Jiří Los . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 23

Čeká nás doba ledová? Nebo naopak bezledová? 

Michal Švanda 

Těžko hledat kontroverznější, bouřlivěji „propírané“ téma politicko-vědeckých diskusí 

než otázku klimatických změn. Diskutující se rozdělili na dva hlavní tábory. Bojovníci 

z tábora prvního v žádném případě nepřipouštějí žádné klimatické změny a děje, 

které jsou pozorovány po celé planetě, považují za krátkodobé fluktuace. Jejich protivníci 

naopak bijí na poplach – Země se otepluje a bude to mít velké následky. Druhá 

skupina rozhodně není jednotná a podobně jako v politické straně i zde existují určité 

frakce. Příznivci té jedné zastávají názor, že se Země otepluje, protože do přírody 

zasáhl člověk, a to zejména produkcí skleníkových plynů. Proti nim stojí skupina, která 

sice globální klimatickou změnu připouští, ale považuje ji za přírodní proces s jen 

minimálním vlivem člověka. Téměř stranou je pak další skupina diskutujících, kteří 

sice hlásají nástup klimatických změn, jen podle nich nepůjde oteplování, ale naopak 

o příchod studeného období. 

Zde bych se nejprve pozastavil nad několika 

zajímavostmi. Předně vědci zastoupení 

v klimatických panelech hledají 

konsensus. To je poněkud podivné, to je 

jako kdyby se hlasovalo o hodnotě rychlosti 

světla nebo o tom, zda se Slunce 

změní v červeného obra či ne. Věda by 

takto v žádném případě fungovat neměla. 

Věda by měla analyzovat fakta a pokud 

je to jen trochu možné, poskytnout 

předpovědi, samozřejmě včetně příslušného 

chybového intervalu. Vědecký výzkum 

není o hledání konsensu, ale o hledání 

fakt. To nemusí být totéž. 

Druhý poznatek, který jsem si z mnohých 

článků odnesl, je ten, že nejvíce jasno 

mají v otázce globálních klimatických 

změn politici a ekonomové. Pročtete-li 

jistou monografii na toto téma, sepsanou 

profesorem ekonomie, jenž v názvu 

diskutuje barvu Země jako planety, zjistíte, 

že v seznamu literatury nenajdete důležité 

vědecké práce. Zato najdete hromadu 

odkazů na literaturu ekonomického 

zaměření. Jsou to snad peníze a další 

ekonomické ukazatele, které rozhodují 

o blízké budoucnosti? Rozhodne kurz 

dolaru a cena ropy o tom, jestli se lidé 

v Maroku budou učit stavět iglú, nebo 

naopak ve Finsku pěstovat pomeranče? 

V současnosti to vypadá, že situace je podobná 

hlasování o zákonu o provozu na 

pozemních komunikacích v parlamentu. 

Auto má přeci každý, takže samozřejmě 

z vlastní zkušenosti nejlíp ví, co by se na 

silnicích mělo a nemělo dělat. Zrovna tak 

každý přeci z vlastní zkušenosti vidí, zda 

se Země otepluje nebo naopak pomalu 

zamrzá. Nebo ty, čtenáři, to snad tak jasně 

nevidíš? 

Politici a ekonomové však v této otázce 

až příliš často nepoužívají čistě ekonomické 

argumenty, ale naopak se snaží 

svá tvrzení podkládat argumenty vědců – 

klimatologů a v poslední době si bohužel 

do svých zaprášených úst berou i astro- 

2 www.astronomie.cz

nomy. Magickým termínem je totiž sluneční 

aktivita. Zkušenosti z dlouhodobých 

pozorování sluneční aktivity ukazují, 

že vazba mezi úrovní aktivity a pozemským 

klimatem je velmi těsná. Myslí 

se samozřejmě dlouhodobý výkyv aktivity, 

trvající desítky let. Odpovědným 

faktorem je celkový zářivý výkon Slunce, 

který je v případě zvýšené aktivity 

o pár promile (!) větší než v období aktivity 

nízké. Proto se Grónsku stále říká 

v angličtině „Zelená země“, přestože 

dnes je tam zelený jedině lední medvěd, 

spadne-li do kýble se zelenou barvou. 

Také proto mezi roky 1645 a 1715 se 

malíři v Holandsku učili zachytit zimní 

krajinku, švédská armáda napadla přes 

zamrzlé Baltské moře v roce 1658 Kodaň, 

a to s sebou prosím vláčela po ledu i děla, 

a Ludvík XIV. – Král Slunce – se ani na 

slunci příliš neohřál. Malou dobou ledovou 

je však nazýváno mnohem širší období, 

od šestnáctého do poloviny devatenáctého 

století, s třemi výraznými minimy 

– kolem let 1670, 1770 a 1850. Sluneční 

aktivita byla v tomto období obecně 

snížená, avšak pouze mezi roky 1645 

a 1715 vysadila prakticky úplně (mluvíme 

o tzv. Maunderovu minimu). Podobná, 

avšak méně výrazná minima byla ve 

sluneční aktivitě pozorována i předtím 

a téměř vždy jsou spojována s poklesem 

průměrné teploty. 

Naopak v devátém století se velmi 

oteplilo (mluvíme o Středověkém maximu), 

což umožnilo Vikingům doplout do 

Severní Ameriky (ještě, že tento v zásadě 

násilnický národ nebyl novým kontinentem 

z nějakých důvodů zaujat, protože 

jinak by se americká měna zřejmě 

jmenovala koruna a na bankovkách by 

byl nápis „In Thor we trust“, nebo spíš 

„Í Thor við traust“). 

A tak v závislosti na tom, za který tým 

prezentující politik nebo ekonom zrovna 

hraje, tluče o stůl barevnými grafy poukazujícími 

na vytrvalý nárůst sluneční 

aktivity v posledních čtyřech stech letech 

(aby ne, když před čtyřmi sty lety byla aktivita 

prakticky nulová a z nuly již klesat 

nemůže) a nebo tabulkou (nepochybně 

taktéž barevnou) ukazující, že minimum 

mezi slunečními cykly 23 a 24 trvá již 

prakticky tři roky a ne obvyklých několik 

málo měsíců. Třetí mluvčí potřebuje 

k bušení do stolu obě ruce. V jedné drží 

graf rostoucí průměrné zemské teploty 

a v druhé grafické znázornění trendu 

sluneční aktivity a volá: „Sluneční aktivita 

roste, ale teplota víc!“. 

Vazba klimatických změn na sluneční 

aktivitu je zřejmě o něco složitější. Zdá 

se, že vysazení sluneční aktivity v období 

Malé doby ledové nebylo tím jediným 

faktorem, který se na celkové výrazné 

změně klimatu podepsal. Indicie o tom 

však přišla až o sto let později. Když v roce 

1815 vybuchla sopka Tambora v Indonésii, 

vyvrhla do stratosféry tolik popela, 

že ten se rozprostřel prakticky nad 

celou zeměkoulí. Následující rok, 1816, 

bývá nazýván „rokem bez léta“, kdy v severní 

Evropě mrzlo a sněžilo i v červnu 

a červenci. Podle některých studií se zdá, 

že v období Malé doby ledové byla zvýšená 

i vulkanická aktivita a přispěla tak 

k drastické změně podnebí. 

Spekuluje se ještě o jednom z možných 

mechanismů, proč bylo na Zemi 

v období od čtrnáctého století poněkud 

Amatérská prohlídka oblohy 3

chladněji. Značná část tepelné rovnováhy 

na Zemi je totiž zajišt’ována transportem 

mohutnými proudy v oceánech – 

tzv. termohalinním výměníkem. Voda se 

v rovníkových oblastech ohřívá a odnáší 

toto teplo do polárních oblastí. I proto 

je např. Evropa průměrně výrazně teplejší 

než východní pobřeží Severní Ameriky, 

přestože geografická šířka obou oblastí 

je přibližně stejná. Podle odborníků 

je dost dobře možné, že se někdy v jedenáctém 

nebo dvanáctém století tento 

obří tepelný dopravník zastavil (nebo 

významně zpomalil). Paradoxně možná 

kvůli zvýšené teplotě v době Středověkého 

maxima. Existují i modelové případy, 

jak tento proud zastavit. Např. v oblasti 

Kanady se mohlo roztáním značné 

části pevninského ledovce vytvořit mělké 

jezero sladké vody, které se po prolomení 

ledové bariéry vylilo do Atlantiku 

v oblasti Newfoundlandu. Chladná sladká 

voda v přípovrchových vrstvách oceánu 

pak narušila tepelnou nerovnováhu, 

která oceánské proudy pohání. Modelové 

situace ukazují, že pokud k tomuto 

došlo, pak úroveň sluneční aktivity měla 

na ochlazování jen druhořadý vliv, přestože 

by byla původním spouštěčem. 

Připust’me však na chvíli, že sluneční 

aktivita může za všechno. Její úroveň 

je snadno měřitelná, tak proč Slunce přímo 

neobvinit, když je možné potenciálního 

viníka přímo pojmenovat a ukázat 

si na něj prstem? Zejména když se 

nemůže bránit? Dělat bychom to neměli 

zejména proto, že je velmi těžké, snad 

až nemožné, se současným stavem poznání 

sluneční fyziky skutečně spolehlivě 

předpovědět, jak se bude Slunce chovat 

za několik týdnů, natož pak za několik 

desítek let. 

Za čtyři sta let teleskopických pozorování 

máme totiž velmi dobře vypozorované 

dění ve fotosféře, chromosféře 

a koróně, tedy ve sluneční atmosféře. 

Víme, jak vypadají na povrchu sluneční 

skvrny, jak fakulová pole, jak vysoko 

se mohou vypínat protuberance 

a kdy máme očekávat koronální ejekce 

hmoty. Ale to podstatné, tedy mechanismy, 

které vedou ke vzniku sluneční 

aktivity a slunečního magnetismu, 

to se odehrává uvnitř slunečního tělesa, 

kam se není možné přímo podívat. 

Posledních čtyřicet let přináší mnoho 

informací o struktuře slunečního nitra 

helioseismologie, sledující povrchové 

projevy zejména zvukových vln, šířících 

se slunečním nitrem, a rozptylujících 

a lámajících se na překážkách a rozhraních. 

Takže poměrně přesně víme, 

kde se ve slunečním tělese nacházejí jednotlivé 

vrstvy s odlišnými mechanismy 

přenosu energie, máme představu o charakteru 

rotace podpovrchové konvektivní 

zóny, máme velmi dobré představy 

o průběhu teploty, hustoty, tlaku a chemického 

složení od samotného slunečního 

středu až k těsně přípovrchovým 

vrstvám (které naopak nejsou modely reprodukovány 

příliš přesně). 

K vysvětlení vzniku sluneční aktivity 

a její periodicity je to však stále málo. 

Poslední vývoj v detailních helioseismických 

metodách bohužel ukazuje, že 

již poměrně mělké vrstvy konvektivní zóny, 

tedy cokoli, co je hlouběji než přibližně 

4000 km (0,5 procenta slunečního 

poloměru), jsou tak silně dominová- 

4 www.astronomie.cz

ny náhodným šumem, že je velmi obtížné 

detekovat vůbec nějaký konstruktivní 

signál šířících se vln, který by přinesl 

podrobné informace o tom, co se vlastně 

vaří ve sluneční magnetické kuchyni. 

A jedině rozvoj těchto (a jiných) metod 

může (doufejme) přinést průlom v porozumění 

detailů sluneční aktivity. 

Současné teoretické modely předpovídající 

úroveň sluneční aktivity tak vaří 

doslova z vody s jen velmi malým množstvím 

koření. Modely extrapolují chování 

pozorované na povrchu do celé konvektivní 

obálky (sice pětašedesát procent 

objemu, ale pouhá tři procenta hmotnosti), 

doplní je rovnicemi, které autoři 

modelu považují za univerzálně platné, 

a nechají svůj model vyvíjet. V lepším 

případě jej ještě kalibrují na sku- 

tečná pozorování provedená v minulosti. 

Přehnaně řečeno, je to, jako byste chtěli 

stanovit mechanismus vzniku hlasu 

z pozorování dmoucího se poprsí operní 

pěvkyně během hodinového vystoupení 

(a pak své závěry zkorigovali podle 

téhož poprsí téže pěvkyně během jiných 

vystoupení a mezi nimi – což nazvete kalibrací). 

Naštěstí je Slunce po fyzikální stránce 

o něco jednodušší než lidské tělo. 

Plazma můžeme poměrně snadno popsat 

rovnicemi (méně snadné už je tyto 

rovnice řešit), takže tento přístup má 

své opodstatnění. Jednotlivé modely se 

ale liší množstvím ingrediencí, které se 

autoři rozhodli vzít v úvahu. Proto se jejich 

výsledky často tak zásadně liší. Jeden 

model předpovídá 24. cyklus aktivity ja- 

Koloběh mořských proudů. Tmavě jsou označeny hlubokomořské studené proudy, zatímco světlé symbolizují 

povrchové teplé proudění. 


ko nejsilnější za posledních 400 let, jiný 

jej považuje naopak za nejslabší. 

Teprve v druhém letošním čísle časopisu 

Journal of Atmospheric and Solar- 

Terrestrial Physics se objevil první článek 

přicházející s předpovědí delšího období 

snížené sluneční aktivity trvající šedesát 

až sto let s několika výraznějšími minimy. 

Jiné dostupné modely nemají pro 

vznik dlouhých období typu Maunderova 

minima vůbec žádné ingredience 1 . 

Zastánci přicházející doby ledové však 

hlásali svá tvrzení bez opory v modelu 

sluneční aktivity dlouho předtím, než 

vůbec zmíněná práce prošla recenzním 

řízením. 

Ovšem publikovaný model má velmi 

slabé místo: nejedná se o model fyzikální, 

ale o model statistický. Model, který 

vezme určitá měření (v tomto konkrétním 

případě geomagnetický aa index 

a relativní číslo slunečních skvrn), 

aplikuje na tyto řady matematický model, 

který v sobě neobsahuje bud’ vůbec 

žádnou, nebo jen stopové množství fyziky, 

a extrapoluje se do budoucna. Jistě, 

určitou prediktivní schopnost tyto modely 

mají. Ale je to podobné situaci, kdy 

k lékaři přijde pacient se zvýšenou teplotou 

a lékař automaticky předepisuje Paralen. 

Protože statisticky jsou léky obsahující 

paracetamol na snížení teploty 

účinné. Takový lékař se ale vůbec nezají- 

1 Pro přesnost dodávám, že některé fyzikálně založené 

modely ingredience pro velká minima mají. Ty 

však trpí drobným nedostatkem: sluneční aktivitu 

neumějí znovu restartovat. Po vyvolaném minimu 

by sluneční aktivita navždy vyhasla, což jistě neodpovídá 

realitě. Takový model lze jen těžko pokládat 

za přesný. 

má, jaký je pravý důvod pacientovy anomálie, 

přičemž může jít o banální příčinu, 

jako je období zvýšeného stresu, nebo 

naopak o nebezpečnou chorobu typu 

meningitida, na niž je paracetamol stejně 

účinný jako popíjení koktejlů z otrhaných 

výčnělků drobných plazů a výměšků 

kožních žláz větších obojživelníků 

z řádu žab. 

„Popírači“ globálních klimatických 

změn s trendem nárůstu průměrné teploty 

si často berou do úst práce australského 

klimatologa Davida C. Archibalda. 

I Archibaldův výzkum je založen na 

statistické analýze dostupných měření 

a jejich extrapolaci do budoucnosti. Jeho 

práce, jež se objevila v roce 2006 v časopise 

Energy & Environment, je často 

označována za nejhorší vědeckou práci 

o klimatu všech dob. Archibaldovi je 

zejména vytýkána neprůhledná práce 

s dostupnými datovými řadami a protivníci 

argumentují, že si pro své analýzy 

vybral pouze ta data, která podporují jeho 

teorii. Pokusy o reprodukci výsledků 

ve zmíněném článku jinými klimatology 

selhaly, což vrhá stín na práci samotnou. 

Jedním ze znaků dobré vědecké práce by 

totiž měla být právě její reprodukovatelnost. 

Experimenty nebo studie, jež není 

možné zopakovat se stejným výsledkem, 

jsou obvykle považovány za podezřelé. 

Pro úplnost dodejme, že David Archibald 

předpovídá nástup studeného období 

v důsledku snížené sluneční aktivity 

a také menší odezvy teploty atmosféry 

na koncentraci skleníkových plynů než 

s jakou počítají jiní vědci. 

O úspěšnosti statistických modelů si 

můžeme udělat velmi dobrou představu 

6 www.astronomie.cz

Zářivý forcing [W/m ] 

2 

vulkanická aktivita 


2 

výkyvy sluneční aktivity 


2 

oxid uhličitý a aerosoly 

Různé komponenty zářivého forcingu v troposféře, s nimiž počítají klimatické modely. Zářivý forcing je 

rozdíl mezi celkovým množstvím energie, které do dané vrstvy atmosféry dorazí zvnějšku, a množstvím 

energie, které je z této vrstvy vyzářeno. Připomeňme, že dominantním členem příchozí energie je sluneční 

záření s tokem přibližně 1 367 W m −2 . / Horní panel znázorňuje dvě nezávislé rekonstrukce vulkanické aktivity 

(horní řada byla vzata z důvodu přehlednosti se znaménkem minus). Vulkanická aktivita produkuje 

negativní zářivý forcing, posouvá jazýček vah na stranu vyzářené energie, tedy v důsledku vede k ochlazení 

troposféry. / Střední panel znázorňuje tři různé nezávislé rekonstrukce zářivého forcingu, za nějž je odpovědná 

dlouhodobě se měnící sluneční aktivita. Povšimněte si dlouhodobě snížené aktivity mezi roky 1400 

a 1750. Od roku cca 1750 je zakresleno i relativní číslo slunečních skvrn, jedenáctiletá perioda je velmi dobře 

patrná. Velmi dobře viditelné je i středověké sluneční maximum. / Na spodním panelu je vliv oxidu uhličitého 

(laicky řečeno skleníkového efektu) a také aerosolů (spodní křivka). Různé aerosoly, vznikající převážně 

působením člověka, produkují záporný zářivý forcing – podporují vytváření mraků, aerosoly tedy 

průměrnou teplotu snižují. / Z grafů je možné učinit si závěr o důležitosti jednotlivých komponent. Podle 

Crowley, T. J.: 2000, Science 289, 270–277. 

Rok 


při sledování dlouhodobých předpovědí 

počasí. Dlouhodobé předpovědi vycházejí 

ze sledování parametrů počasí za určité 

období, hledání podobných epizod 

v dlouhodobých záznamech a předpokladu, 

že se počasí nebude chovat příliš 

jinak než se chovalo v minulosti. I přesto 

se může předpověd’ vyplnit, zrovna tak 

jako se může vyplnit statisticky založená 

předpověd’ sluneční aktivity profesora 

de Jagera. 

Zcela z druhé strany přistupují k problému 

klimatické modely. Přestože se 

některé z nich snaží o předpověd’, jejich 

nosným tématem je naopak reprodukce 

již známých měření na základě uvažovaných 

mechanismů, které se mohou podílet 

na ovlivnění pozemského klimatu. 

Klimatolog namíchá geologické záznamy 

o vulkanické aktivitě, rekonstrukce 

sluneční aktivity (a tedy zářivého příkonu) 

a tepelnou odezvu atmosféry na aerosoly 

a zastoupení oxidu uhličitého, získaného 

z vrtů v ledovcích, a s údivem sleduje 

výsledek. Jeho model, který předpokládá 

lineární vazbu atmosféry na vnější 

vlivy velmi dobře reprodukuje chování 

zemské teploty od roku 1000 do roku 

přibližně 1850, přesněji je reprodukuje 

s 64% úspěšností. To je velmi dobrý výsledek 

pro jednoduchý model. Mezi roky 

1850 a 1925 je model mimo realitu, atmosféra 

by podle něj měla být v průměru 

o 0,4 stupně teplejší, než ve skutečnosti 

byla. Dění v 20. století pak model vysvětluje 

už jen z 25 procent, přesto však sleduje 

rostoucí trend průměrné povrchové 

teploty, zejména v důsledku nárůstu důležitosti 

skleníkového efektu. Jeho nárůst 

v průběhu dvacátém století přesáhl hodnotu 

přirozené variability pozorované po 

devět set let předtím. Výsledky je možné 

interpretovat také tak, že někdy v druhé 

polovině 19. století se stalo cosi, co model 

nedokáže postihnout. Mohlo to být 

například porušení do té doby fungující 

lineární vazby mezi vnějšími vlivy, například 

drobnou změnou v chemismu atmosféry. 

S nelineárními vazbami se velmi 

špatně počítá, nebot’ typicky vedou 

k chaotickému (a tedy prakticky nepředpověditelnému) 

chování. Ačkoli se zdá, 

že koincidence s průmyslovou revolucí 

je více než nápadná, model např. nebere 

v úvahu vůbec změny cirkulace v oceánech, 

které podle jiných studií mohou 

být také velmi důležité. 

Řekli jsme si, že žádný z dobrých fyzikálních 

modelů sluneční aktivity nepředpovídá 

nástup dlouhého minima. 

Žádný z nich ovšem nepředpověděl to, 

že předěl 23. a 24. cyklu trvá již třetí 

rok (přestože některé modely mírně – 

asi o rok – opožděný nástup očekávaly). 

I když je z polarit občas se objevivších 

skvrn jasné, že nový cyklus již začal 

(první taková skupina se objevila v lednu 

roku 2008), místo očekávaného rychlého 

nástupu jsou projevy sluneční aktivity 

pozorovány spíše sporadicky. 

Ekonomie a politika s oblibou používá 

statistické výsledky. Takže se podívejme 

na statistiku ze systematických pozorování 

slunečních skvrn od roku 1848. 

Podle ní trvá sluneční cyklus v průměru 

131 měsíců plus mínus 14 měsíců. Záznamy 

navíc ukazují, že během minulého 

minima v roce 1996 bylo bez skvrn 

309 dní, o jedenáct let dříve pak 273 dní. 

Přelom cyklů číslo 16 a 17 vrcholil v ro- 

8 www.astronomie.cz

ce 1933 a během tohoto období bylo zaznamenáno 

568 dní bez skvrn! O minimum 

dříve bylo zaznamenáno 534 dní 

bez známek fotosférické aktivity. Až do 

konce ledna bylo od začátku současného 

minima sluneční aktivity napočítáno 

538 dní bez skvrn. Je zřejmě dost pravděpodobné, 

že letos bude rekord z třicátých 

let bude překonán. 

Otázkou je, jak moc je toto pozorování 

důležité. Z dostupné statistiky jen velký 

odvážlivec provádí extrapolace do budoucnosti. 

Nesmíme zapomínat, že záznamy 

o slunečních skvrnách jsou pečlivě 

zaznamenávány přibližně od roku 

1755. V naší „statistice“ tedy figuruje 

pouhých třiadvacet datových bodů, zatímco 

milióny cyklů proběhly v předastronomické 

éře. Vyberte na ulici 23 lidí 

procházejících kolem vás, zeptejte se je 

na jejich měsíční příjem a udělejte z toho 

závěr pro celou Českou republiku. 

Jak jistě tušíš, vážený čtenáři, tato 

úvaha rozhodně neodpoví na otázku položenou 

v nadpisu. Naopak si klade za cíl 

ukázat, že z objektivního hlediska je jen 

velmi obtížné až nemožné na tuto otázku 

fundovaně odpovědět prostě proto, že 

není k dispozici dostatek údajů. A tak si 

ti, kteří nejvíc křičí, berou do úst pozorování, 

která se jim zrovna hodí, a vesele ignorují 

to ostatní. Na dlouhodobém vývoji 

pozemského klimatu se podílí značné 

množství faktorů, z nichž některé nepochybně 

ještě neumíme ani pojmenovat, 

natož je pochopit a modelovat. Kromě již 

vyjmenovaného je dalším faktorem pokrytí 

oblohy oblačností, jež je pravděpodobně 

do značné míry modulováno tokem 

vysokoenergetických částic přilétajících 

do sluneční soustavy z galaktických 

dálek. I jeho tok je zřejmě ovlivňován 

sluneční aktivitou, avšak samotná 

proměnnost zdrojů těchto částic přináší 

další neznámé v složitém a zřejmě 

nelineárním termodynamickém systému 

zemské atmosféry. 

Z pozice člověka žijícího ze studia 

Slunce doufám, že nás velké minimum 

nečeká. V opačném případě by se zřejmě 

jen těžko odůvodňoval vývoj nových přístrojů. 

A nebo možná právě naopak – to 

Dopad globálního oteplování na Himálaje v představách tvůrců filmu 2012. 


jsou situace, kdy kriticky smýšlející člověk 

těžko odhadne, jak se zachovají politici 

a ekonomové, kteří přidělování peněz 

na velké projekty schvalují. 

Z pozice člověka žijícího na planetě 

Zemi se domnívám, že snahy o zlepšení 

životního prostředí jsou snahami dobrými. 

Mezi takové však určitě nepatří výroba 

bionafty, při níž se na vznik jednoho 

jejího litru spotřebuje 1,6 litru fosilní 

nafty. Určitě je ale zapotřebí brát s velkou 

rezervou závěry ekonomů o budoucnosti 

pozemského klimatu, když nedokáží 

předpovídat ani výkyvy ve svém vlastním 

oboru a probíhající ekonomická recese 

je toho důkazem. 

 

400 let dalekohledu – I 

Pavel Karas 

Je jistě zbytečné čtenáři Bílého trpaslíka připomínat, že rok 2009 byl vyhlášen Mezinárodním 

rokem astronomie. Samozřejmě ne náhodou – vždyt’ letos tomu bude přesně 

400 let od zrození jednoho z nejúžasnějších vědeckých přístrojů – astronomického 

dalekohledu. Přelom 16. a 17. století se díky dalekohledu, ale také díky skvělým osobnostem, 

jako byl Galileo Galilei či Johannes Kepler, stal bezpochyby jednou z nejvíce 

vzrušujících etap v historii lidského poznání. 

Všechno nejlepší! 

Jak známo, dalekohled jako takový se 

poprvé objevil v Holandsku na začátku 

17. století. Existují četné spekulace 

o tom, proč a jestli dalekohled nebyl 

objeven už dříve, vždyt’ takové brýle se 

běžně vyráběly několik století před ním. 

Nicméně některé studie ukazují, že kvalita 

čoček byla po dlouhou dobu nedostatečná 

pro aplikaci v optických soustavách 

sestávajících z více optických členů. 

Teprve v průběhu 16. století v souvislosti 

se zámořskými objevy výrazně stoupla 

kvalita řemeslné výroby a je tedy možné, 

že dalekohled tak opravdu mohl vzniknout 

až po roce 1600. O prvenství spolu 

soupeří hned tři holandští optikové – 

Zacharias Janssen, Jacob Metius a Hans 

Lipperhey. Kdo z nich vyrobil „pozorovací 

rouru“ jako první, nevíme. Ke konstrukci 

pravděpodobně dospěli všichni 

tři řemeslníci ve stejné době, nezávisle 

na sobě. Jisté je, že posledně jmenovaný 

si vynález nechal patentovat, a to 2. října 

1608. Galilei, který se o takovéto novinky 

živě zajímal, si svůj dalekohled postavil 

pouhých několik měsíců poté. Jisté je, že 

již v létě roku 1609 předváděl tuto novinku 

užaslým benátským šlechticům. 

Je mi trochu líto, že se do této doby 

nemůžu podívat a alespoň nakukovat 

Galileovi přes rameno, když na konci 

roku 1609 namířil svůj jednoduchý teleskop 

na noční oblohu a svá pozorování 

začal zapisovat do deníku. Jaký to 

musel být pocit být jedním z prvních lidí 

na světě, který spatřil povrch našeho 

10 www.astronomie.cz

vesmírného souputníka zvrásněný bezpočtem 

kráterů! Obraz v dalekohledu, 

složeném ze spojné čočky jako objektivu 

a rozptylné čočky jako okuláru, byl bezpochyby 

příšerný. Tmavý, neostrý, zatížený 

strašnou chromatickou aberací. 

Dnes si za tisíc korun zakoupíte triedr, 

který bude svou kresbou Galileův dalekohled 

vysoko převyšovat. Investujete-li 

víc nebo navštívíte-li některou z hvězdáren, 

můžete pohlédnout do vesmíru přístrojem, 

o němž se Galileovi nesnilo ani 

v nejdivočejších snech. 

Přesto první teleskopická pozorování 

dodnes neztratila nic ze svého kouzla 

a koneckonců dnes si můžete za pár korun 

pořídit jednoduchou repliku Galileova 

dalekohledu a vyzkoušet si na vlastní 

oči, jak takový pohled dalekohledem 

přes 400 lety vypadal. V této souvislosti 

bych rád upozornil na zajímavou akci 

„Po stopách Galilea“, která byla v rámci 

Mezinárodního roku astronomie vyhlášena. 

Informace naleznete na oficiálních 

webových stránkách [1]. 

Pro zajímavost, některé návody a modely 

„Galileova dalekohledu“ používají 

jako okulár spojnou čočku, čímž kvalita 

obrazu významně vzroste (za cenu převráceného 

obrazu). Takto konstruovaný 

První kresba Měsíce v dalekohledu. Thomas Harriot, červen 1609. Zdroj: [4] 


dalekohled se ovšem nazývá Keplerův 

a navrhl jej Johannes Kepler v roce 1611. 

Není mi známo, že by Galilei kdy použil 

Keplerova teleskopu. Jeho „nejoblíbenějším“ 

přístrojem byl s největší pravděpodobností 

refraktor sestavený z objektivuspojky 

s ohniskovou vzdáleností 980 mm 

a průměrem 37 mm (který Galilei později 

dále přicloňoval) a okuláru-rozptylky 

o ohnisku −47,5 mm a průměru 22 mm. 

Zvětšení tohoto dalekohledu bylo dvacetinásobné. 

Později Galilei sestrojil ještě 

silnější přístroje (rozuměj s větším zvětšením), 

avšak zjistil, že nepřinášejí pro 

pozorování nic nového (to je dáno optickými 

vlastnostmi Galileova dalekohledu, 

které limitují maximální použitelné zvětšení 

právě na hodnotu okolo 20) a dále je 

prakticky nepoužíval. Pokud tedy budete 

chtít následovat Galilea se vším všudy, 

dbejte na to, aby vaše replika sestávala ze 

spojky a rozptylky. 

Je zajímavé, že takový znamenitý vědec, 

jako byl Galilei, zůstal u svého značně 

nedokonalého přístroje a nepokusil 

se napodobit zlepšení, které navrhl tehdy 

v Praze působící Kepler. Jisté je, že 

oba kolegové o své práci vzájemně věděli 

a také si spolu vyměnili několik dopisů. 

Nejsem si jist, zda Galileovi nevyhovoval 

převracející obraz či jestli zde prostě 

nezapůsobila obyčejná ješitnost, která 

se koneckonců nevyhnula ani slavnému 

italskému astronomovi. Druhá otázka 

zní, proč Kepler se svým značně lepším 

přístrojem neučinil žádný objev, kterým 

by se rovněž zapsal do dějin pozorovatelské 

astronomie. Zde je již odpověd’ 

jednoduchá, Kepler měl velmi slabý zrak, 

a tak se zejména v pokročilém věku pozorování 

prakticky vůbec nevěnoval. 

V souvislosti s objevem dalekohledu 

bývá často zmiňováno, že prvním astronomem, 

který použil „ozbrojené oko“ 

Galileův dalekohled. Zdroj: [2] 

Z původní optiky se dochovala jediná spojná čočka 

(resp. její úlomky). Zasazenou do bohatě zdobeného 

rámu si ji můžete naživo prohlédnout v Muzeu 

historie vědy ve Florencii. Zdroj: [2] 


k pozorování vesmírných těles, byl Galileo 

Galilei. Málokdo Galileovo prvenství 

zpochybňuje. Máme tedy skutečně 

vděčit italskému astronomovi za uvedení 

nového vynálezu do astronomické praxe? 

Kupodivu se ukazuje, že nikoli! První 

prokazatelné teleskopické pozorování 

provedl již v červnu roku 1609 britský 

matematik a astronom Thomas Harriot. 

Z jeho pozorování se dochovalo několik 

kreseb Měsíce včetně velmi zdařilé „mapy“ 

měsíčního úplňku. Přesto Harriotova 

práce byla o několik měsíců později zcela 

zastíněna Galileovým Hvězdným poslem 

a dodnes není příliš známa. Proč? 

Britský historik Allan Chapman tento 

fakt vysvětluje Harriotovým bohatstvím. 

Zní to podivně, ale Thomas Harriot byl 

velmi bohatým a renomovaným absolventem 

Oxfordské univerzity a zřejmě 

neměl potřebu svá pozorování publikovat. 

Dost možná jim ani nepřikládal žádnou 

důležitost. Koneckonců, i svou „Ho- 

landskou rouru“ si jednoduše zakoupil, 

zatímco Galilei, který si nemohl tolik „vyskakovat“, 

nastudoval princip optického 

přístroje, a sám si jej sestrojil. 

Fakt, že oním prvním mužem byl 

zřejmě Harriot, však nijak nesnižuje Galileovy 

zásluhy. Italský astronom byl zcela 

uchvácen možnostmi vynálezu a jako 

první pochopil v plném rozsahu, jaké 

možnosti mu tento přístroj nabízí. Svá 

pozorování prováděl s mimořádnou pečlivostí 

a dokázal z nich odvodit na svou 

dobu velmi odvážné, leč ve většině případů 

zcela správné závěry. Stačí se začíst 

do jeho slavného spisku, Hvězdného 

posla, a musíme žasnout nad jasnozřivostí 

Galileových úvah. Ostatně Hvězdnému 

poslu bude věnován příští díl tohoto 

malého seriálu. 

A jak vypadá astronomický dalekohled 

400 let poté? Na svůj věk zatraceně 

dobře! Narostl ve všech rozměrech, 

rozšířil se po všech kontinentech Země, 

Slavná Galileiho kresba Měsíce z prosince 1609, kterou publikoval ve Hvězdném poslu. Zdroj: [5] 


ale i do kosmického prostoru, a notně 

se mu zlepšil apetit, když začal papat 

kromě světla i celou škálu jiných vlnových 

délek. Po lidském oku jej začaly 

osedlávat fotografické desky a dnes 

především elektronika. Malý, ale velmi 

slušný přístroj je dnes dostupný takřka 

každému, a i přesto, že většina lidí má 

dnes díky internetu a nadreálným obrázkům 

z HST poněkud zkreslenou představu 

o nebeských objektech, se dnes najde 

hromada nadšenců ochotných honit ve 

své rouře rozmazané šmouhy na hranici 

viditelnosti. Jako třeba vy, čtenáři Bílého 

trpaslíka. :) 

Všechno nejlepší, dalekohlede! 

Odkazy 

[1] Po stopách Galilea 

http://www.astronomie2009.cz/cz/klicove-projekty/galileoskop/ 

/po-stopach-galilea.html 

[2] Oficiální stránky Muzea historie vědy ve Florencii. Naleznete tam mimo jiné reprodukce 

původních Galileových přístrojů. 

http://www.imss.fi.it/ 

[3] Tom Pope and Jim Mosher: Afocal CCD Images Through a Galilean Telescope 

http://www.pacifier.com/˜tpope/Galilean_Optics_Page.htm# 

#Galilean_Telescope 

[4] Mihai Andrei: A 400 year old Moon map corrects history, making Galileo Galilei 

a runner up 

http://www.zmescience.com/a-400-year-old-moon-map-corrects-history- 

-making-galileo-galilei-a-runner-up 

[5] Krásná digitální reprodukce Hvězdného posla 

http://www.rarebookroom.org/Control/galsid/index.html 

Převzato z http://www.wulffmorgenthaler.com 


Cassini se stále činí 

Jan Píšala 

V červnu roku 2008, po čtyřech letech intenzivní činnosti, skončila jedna z nejúspěšnějších 

meziplanetárních výprav – mise Cassini-Huygens. Přesněji řečeno, ke konci dospěla 

její první část, stále aktivní sonda totiž ještě rozhodně nehodlá odejít do křemíkového 

nebe! 

Během uplynulých čtyř let se díky sondě 

Cassini výrazně změnil náš pohled 

nejen na Saturn a soustavu jeho měsíců, 

ale také naše povědomí o vzniku a vývoji 

celé sluneční soustavy. Z obrovského 

množství nových objevů je samozřejmě 

téměř nemožné vybrat jen pár nejzajímavějších, 

přesto se o to pokusím. Zcela 

záměrně však vynechám Saturnův největší 

měsíc Titan, na kterém úspěšně přistálo 

14. ledna 2005 pouzdro Huygens. 

Titan si totiž zaslouží vlastní článek, který 

Bílý trpaslík přinese svým čtenářům 

v blízké budoucnosti. 

Mise Cassini-Huygens oplývá od svého 

počátku celou řadou superlativů. Na 

stavbě této největší meziplanetární sondy 

všech dob, jež dosahuje výšky 6,7 metrů 

a šířky 4 metrů, se podílel americký 

Národní úřad pro letectví a kosmonautiku 

(NASA), Evropská kosmická agentura 

(ESA) a Italská kosmická agentura (ASI). 

Trvalo sedm let, než sonda doletěla do 

blízkosti svého cíle k planetě Saturn. Během 

těchto sedmi roků se několikrát gravitačně 

urychlila pomocí blízkých průletů 

kolem Venuše, Země a Jupiteru. Urazila 

přitom 3,5 miliardy kilometrů. Na 

oběžné dráze Saturnu nakonec zakotvila 

30. června 2004. A právě od tohoto okamžiku 

začaly naše znalosti o druhé největší 

planetě sluneční soustavy dramaticky 

narůstat. 

Snad bude nejlepší, když naši výpravu 

za objevy mise Cassini-Huygens zahájíme 

u toho, co dělá Saturn Saturnem, 

tedy u jeho prstenců. Oběžná dráha sondy 

kolem Saturnu byla záměrně zvolena 

tak, aby umožňovala důkladně prstence 

prozkoumat. Proto měla téměř polární 

charakter a její sklon vůči rovině 

Saturnova rovníku nebyl menší než 70 ◦ . 

Ze Země jsou dobře pozorovatelné především 

prstence A, B, C a D, které sahají 

do vzdálenosti 480 000 kilometrů od 

planety. První zajímavé zjištění, či spíše 

upřesnění, které sonda přinesla, byla nová 

hodnota tloušt’ky prstenců. Ta totiž na 

řadě míst dosahuje pouze deseti metrů! 

Někde dokonce ještě o něco méně . . . 

Prstence jsou složeny z miliard ledových 

částic. Typická jsou zejména drobná 

zrnka o velikosti několika milimetrů 

až centimetrů, nechybí však ani balvany 

o průměru mnoha desítek metrů. Na 

základě dat, jež se podařilo sondě získat 

v prvních týdnech její činnosti u Saturnu, 

vědci zjistili, že prstence A a B 

obsahují výrazně více částic. Díky tomu 

by prstence mohly mít až třikrát větší 

hmotnost, než se původně předpokládalo. 

V prstencích byly odhaleny také dlou- 


hé, vláknité struktury, jež se v pravidelných 

intervalech rozdělují a zase splétají 

dohromady. Jsou tvořeny drobnými 

částicemi prstenců, které se mezi sebou 

spojují a vlivem Saturnova gravitačního 

působení pak vytvářejí tyto nápadné lineární 

ornamenty v prstencích. 

V téměř jednolitém prstenci A byly 

naopak nalezeny podlouhlé útvary, jež 

svým tvarem připomínají vzory, které na 

vodní hladině vytváří rychle rotující lodní 

šroub. Tyto gravitační poruchy mají na 

svědomí nejspíše drobné měsíčky s průměrem 

menším než 100 metrů, kterých 

může být uvnitř prstence A až deset milionů! 

Měsíčky se zatím nepodařilo rozlišit, 

je však možné, že jde o zbytky původního 

materiálu, ze kterého byly prstence 

vytvořeny. 

Detailní snímek prstence F vznikl jen krátce poté, 

co v jeho blízkosti prošel pastýřský měsíc Prometheus. 

Gravitační působení Promethea vychýlilo 

částice z jejich dosavadní oběžné dráhy a vytvořilo 

výrazné zvlnění prstence. Fotografie ve viditelném 

světle byla pořízena 5. prosince 2008 ze vzdálenosti 

444 000 kilometrů (inverzní barvy). 

Překvapení přineslo také studium 

méně výrazných prstenců F a G. Nejjasnější 

část prstence F má zvlněný charakter, 

který způsobují tzv. pastýřské měsíce 

Prometheus a Pandora, obíhající po 

vnější a vnitřní straně prstence. Tyto měsíce 

udržují, podobně jako pastýřští psi 

své ovečky, materiál prstence F pohromadě. 

Využívají k tomu svého gravitačního 

působení. V závislosti na tom, do jaké 

vzájemné blízkosti se měsíce a materiál 

prstenců dostanou, vznikají v prstencích 

drobné vlnky a nepravidelnosti. 

Na snímcích ze sondy Cassini se objevil 

také oblouk jasného materiálu v prstenci 

G, který je nejspíše udržován gravitační 

rezonancí s měsícem Mimas. Pozornosti 

sondy neunikly ani další, do té 

doby neznámé prstence, jež jsou spojeny 

s existencí měsíců Atlas, Janus, Epimetheus, 

Methone nebo Pallene. Tyto nevýrazné 

prstence vznikly pravděpodobně 

z impaktních trosek uvedených měsíců 

a dodnes proto zůstávají v blízkosti 

jejich oběžných drah. 

Mimoto byla nad prstencem A detekována 

kyslíková atmosféra, byly odhaleny 

stopy po dopadu drobných meteoroidů 

uvnitř prstenců a potvrzena byla také 

pomalá rotace částic uvnitř prstenců. 

Co se týče planety samotné, nejpozoruhodnějšími 

a v podstatě i nejnápadnějšími 

jevy, jež můžeme na Saturnu pozorovat, 

jsou gigantické bouře v jeho atmosféře. 

Astronomové je nalezli zejména 

v jižních zeměpisných šířkách v takovém 

množství, že oblast jejich výskytu 

dokonce pojmenovali jako „Cestu bouřek“ 

(Storm Alley). Bouře v Saturnově atmosféře 

mají tisíce kilometrů v průměru 


a vyznačují se silnou elektrickou aktivitou. 

Blesky doprovází radiové emise, díky 

kterým mohla sonda Cassini jednotlivé 

bouřkové útvary snadno odlišit a studovat 

tak projevy konkrétní bouřky nezávisle 

na ostatních. 

Velice zvláštní útvary vědci objevili 

také v blízkosti obou pólů planety. V oblasti 

jižního pólu se vyskytuje bouře podobná 

pozemským hurikánům. S jedním 

„drobným“ rozdílem – její průměr dosahuje 

8000 kilometrů. Tato bouře má velice 

dobře pozorovatelné tzv. „oko bouře“, 

které obklopují do výše čnící věžovitá oblaka. 

Větry uvnitř tohoto útvaru vanou ve 

směru otáčení hodinových ručiček a dosahují 

rychlosti až 550 km za hodinu. 

Neméně exotický atmosférický útvar 

se vyskytuje také kolem severního pólu 

Saturnu. Má podobu obřího šestiúhelníku 

s průměrem 24 000 km. Poprvé 

jej zachytily už sondy Voyager 1 a 2 při 

svém průletu kolem Saturnu v roce 1980. 

Jde tedy o objekt s poměrně dlouhou životností. 

Protože byl severní pól v průběhu 

mise Cassini-Huygens zahalen stále 

do tmy (na severní polokouli panovala 

zima), bylo možné zkoumat jej pouze 

v infračervené oblasti spektra. Na základě 

takto získaných snímků vědci zjistili, 

že tento obří větrný vír sahá až 100 km 

hluboko pod vnější oblačné vrstvy. 

Zapomenout rozhodně nesmíme ani 

na Saturnovy měsíce. Během čtyřletého 

období sonda Cassini navštívila nejen 

největší měsíc Titan, ale také měsíce Enceladus, 

Tethys, Dione, Rhea, Hyperion, 

Iapetus a Phoebe. 

Když pomineme už několikrát zmíněný 

Titan, bude tím nejpozoruhodnějším 

měsícem nejspíše ledový Enceladus 

o průměru 500 kilometrů. Právě na něm 

totiž sonda odhalila obří ledové gejzíry, 

které do Enceladova okolí chrlí drobné 

ledové částice, jež posléze vytvářejí 

a obohacují prstenec E. 

Už v roce 2005 odhalila sonda osm samostatných 

gejzírů! Později astronomové 

zjistili, že tyto výtrysky vodní páry a ledových 

částic souvisí s dlouhými, podélnými 

zlomy, jež dostaly označení „Tygří 

pruhy“. Tyto útvary se vyskytují v oblasti 

jižního pólu Enceladu a na stěnách těchto 

zlomů byly dokonce objeveny organické 

molekuly. Z teplotního profilu dané 

oblasti také vyplynulo, že místa zlomů 

mají výrazně vyšší teplotu, než jejich 

okolí. Zůstává otázkou, co přesně má ledové 

gejzíry na svědomí. Pokud budeme 

hledat inspiraci hned „za rohem“, u obřího 

Jupiteru a jeho geologicky aktivního 

měsíce Ió, pak bude odpovědí zcela jistě 

slapové působení Saturnu na Enceladus. 

Velmi zvláštní, šestiúhelníkový tvar mají svrchní 

oblačné vrstvy v blízkosti severního pólu Saturnu. 

Snímek byl pořízen v infračervené oblasti spektra 

29. října 2006 ze vzdálenosti 902 000 kilometrů. 


Problém však zůstává v tom, že modelové 

výpočty naznačují, že slapové působení 

Saturnu by nemělo být schopno vytvořit 

ledové gejzíry na Enceladu v takovém 

množství a intenzitě. 

V březnu roku 2008 sonda dokonce 

prolétla skrze vodní páru a ledové částice 

vyvržené z Enceladu ve vzdálenosti pouhých 

50 km od povrchu měsíce. Hmotnostní 

spektrometr umístěný na sondě 

odhalil v tomto materiálu také organické 

sloučeniny typické spíše pro komety, což 

z Encelada činí další, nesmírně atraktivní 

cíl pro budoucí meziplanetární výpravy. 

Z ostatních měsíců stojí za zmínku 

druhý největší Saturnův měsíc Rhea, 

u kterého byl objeven prstenec tvoře- 

Měsíc Enceladus proslul především díky svým výtryskům, 

při kterých chrlí do okolí ledové částice 

a vodní páru. Fotografie byla uměle obarvena a její 

kontrast byl záměrně upraven tak, aby bylo odhaleno 

co nejvíce jemných detailů uvnitř samotného 

výtrysku. Snímek pořídila sonda Cassini 27. listopadu 

2005 ze vzdálenosti 148 000 kilometrů. 

ný množstvím trosek. Ty by mohly být 

pozůstatkem srážky měsíce s planetkou 

a nebo třeba s kometou. Každopádně jde 

o první měsíc ve sluneční soustavě, u něhož 

byl podobný prstencovitý útvar pozorován. 

Lepší znalosti jsme získali také 

o dvoubarevném Iapetu. Tento měsíc 

je známý tím, že jedna jeho polokoule 

je bílá jako sníh, zatímco druhá hemisféra 

má velice tmavé zabarvení. Tmavší 

strana je navíc ta, která se nachází ve 

směru Iapetova oběhu kolem Saturnu. 

S trochou nadsázky lze tedy říci, že jde 

v podstatě o jakousi „návětrnou“ stranu. 

Proč a jak získala tato tmavá strana své 

zabarvení zůstává otázkou. Je možné, že 

se na své cestě kolem Saturnu „ušpinila“ 

od materiálu, jenž byl původně vyvržen 

z měsíce Phoebe a dostal se posléze až 

do oblasti, kudy prochází Iapetus. 

Z infračervených měření vyplynulo, 

že tmavá oblast má teplotu −146 ◦ C 

a sublimuje z ní malé množství vodní 

páry. Ta se pak dostává do vzdálenějších 

a chladnějších oblastí světlejší hemisféry, 

kde v důsledku nižší teploty opět kondenzuje. 

Díky tomuto mechanizmu se 

v podstatě ztrácí led z tmavší polokoule, 

která tak získává ještě temnější zabarvení, 

zatímco na světlejší polokouli naopak 

vzniká nový bělostný povlak v důsledku 

tvořící se námrazy. Tmavá hemisféra 

obsahuje také řadu drobných kráterů, 

z nichž je patrné, že vrstva černého materiálu 

není příliš silná. Na dně těchto 

kráterů se totiž objevuje světlejší ledový 

podklad. 

V průběhu mise Cassini-Huygens bylo 

objeveno celkem pět nových měsíců – 


Daphnis, Methone, Pallene, Anthe a Polydeuces 

gravitačně vázaný s měsícem 

Dione. 

Sonda Cassini se zaměřila také na 

zpřesnění délky Saturnova dne. Její znalost 

je totiž nezbytná pro určení rychlosti 

větrů vanoucích v Saturnově atmosféře. 

V roce 2004 astronomové na základě 

periodických změn v radiových emisích 

stanovili rychlost Saturnovy rotace 

na 10 hodin a 46 minut. Tato rychlost 

rotace však byla o celých šest minut 

menší než rychlost stanovená v osmdesátých 

letech na základě měření sond 

Voyager. Na otázku, co způsobilo tuto 

změnu rychlosti rotace, vědci zatím hledají 

odpověd’. 

A jaké jsou další cíle velmi úspěšné 

mise? Americký NASA se rozhodl celý 

projekt financovat i nadále po dobu nadcházejících 

dvou let. Nová mise dostala 

název Cassini Equinox (equinox – rovnodennost). 

V srpnu roku 2009 totiž Slunce 

projde rovinou Saturnových prsten- 

ců a na Saturnu nastane den rovnodennosti, 

což bude doprovázet zajímavá hra 

světla na soustavě prstenců. 

Posléze začne Slunce osvětlovat 

opačnou stranu prstenců, která se společně 

se severními polárními oblastmi 

až dosud ukrývala ve tmě. Na Saturnu 

tedy dojde k sezónním změnám, které 

přinesou jistě mnoho nečekaných událostí. 

Sonda se proto zaměří na podrobné 

studium šestiúhelníkového, atmosférického 

útvaru v oblasti severního pólu a na 

výzkum bouřek v Saturnově atmosféře. 

Kromě mnoha zastávek u Titanu a Enceladu 

jsou navíc naplánovány i blízké 

přelety kolem měsíců Dione, Rhea a Helene. 

V plánu je i podrobnější studium 

Saturnovy magnetosféry. 

Uvidíme, co nám následující dva roky 

přinesou, jedno je však jisté, pokud bude 

mise Cassini Equinox stejně úspěšná, 

jako mise předchozí, budeme zcela jistě 

opět přepisovat učebnice astronomie. 

Zvláštní struktury uvnitř prstence A mají na svědomí nejspíše drobná tělesa o průměru pod 100 metrů, 

která gravitačně narušují své okolí. Popsané útvary, připomínající listy vrtule, jsou patrné na snímcích 

zcela vpravo a jejich průměr činí přibližně 5 kilometrů. Na zbývajících fotografiích je znázorněna poloha 

těchto struktur uvnitř prstence A. Všechny fotografie pořídila sonda Cassini 1. července 2004. 


Sideralis – sky chart for mobile phones 

Jiří Dušek 

Kde jsou ty časy, kdy byl mobilní telefon posměšným symbolem upachtěného podnikatele 

s bílými ponožkami a fialovým sakem. Málokterá technologie – snad jen Internet – 

tolik změnila náš život, a tahle cihlička se v posledních dnech proměnila v téměř plnohodnotné 

multimediální zařízení – telefon, mp3, fotoaparát, počítač, rádio a mnoho 

dalšího. 

První takový náznak jsem pocítil již před 

rokem a půl. Na svůj Sony Ericsson k750i 

jsem si stáhl jednoduchý astronomický 

prográmek, přepnul jsem jej do „červeného“ 

nočního režimu a s prt’avým displejem 

jsem na louce v Úpici skrze Somet 

bing 25×100 nalezl Uran. Nemusel jsem 

si tisknout žádnou mapku, složitě manipulovat 

s notebookem, ani nepátrat po 

věčně ztracené Hvězdářské ročence. Nebeskou 

mapku jsem měl v kapse svých 

riflí . . . nejdříve si zjistil, zda je planeta 

vůbec pozorovatelná, pak si našel souhvězdí 

Vodnáře a nakonec i Uran. 

Čas oponou trhnul. Zatímco před pár 

roky bylo těžké takový program vůbec 

sehnat, natožpak zadarmo, dnes máte 

k dispozici v češtině lokalizovaný Sideralis. 

Nejde o nic jiného než o jednoduchý 

program, který běží na všech zařízeních 

podporujících MIDP2.0 nebo CLDC1.1 

a samozřejmě disponují patřičnou pamětí. 

A to je – zdá se – většina mobilů. 

Pokud si nejste jisti, pak se podívejte na 

stránky http://sideralis.free.fr. 

Co všechno Sideralis nabízí? Více než 

osm set hvězd, pět viditelných planet, 

Slunce a Měsíc i všechny Messierovské 

objekty. Hvězdnou oblohu si můžete 

zobrazit v horizontálním, zenitovém 

a „nočním“ pohledu, po najetí kurzorem 

u každého objektu zjistíte nejen jméno, 

ale také jasnost, vzdálenost, úhlovou výšku 

a azimut. 

Samozřejmostí je mapa hvězdné oblohy 

v libovolném čase i jakéhokoli místa 

naší planety. K dispozici máte databázi 

osmi desítek velkých měst, ale k hrubému, 

avšak dostatečně přesnému nastavení 

lze použít mapu planety Země. Nezapomnělo 

se ani na slovníček, kde se 

dočtete o souhvězdích, kliknutím si vykreslíte 

spojnice souhvězdí, zvětšíte pohled 

na Měsíc, nastavíte mezní hvězdnou 

velikost. . .Je toho spousta. . .a rozhodně 

je to zajímavé udělátko. 

Autorem programu Sideralis je Luc 

Bianco. V současné době náš člen Pavel 

Karas pracuje na překladu do češtiny a již 

brzy si budete moci stáhnout nezbytné 

„.jad“ a „.jar“ soubory z našich stránek 

http://www.astronomie.cz. Jistě, není to 

Bečvářův Coeli, ale nepochybuji, že si jej 

užijete. 

 


Lulin mezi hvězdami 

Zdeněk Janák 

Během svého aktivního mládí u dalekohledu pod tmavou zuberskou oblohou jsem 

spatřil mimo mnoho vesmírných objektů i několik komet. A jejich kreseb ve svých denících 

si vážím víc než všech galaxií a mlhovin dohromady. 

Zatímco objekty hlubokého nebe vám 

mohou časem zevšednět a doslova zešedivět 

postupným utápěním v přesvětlené 

obloze a nakonec vás i znudí svou letitou 

neměnností, u komet se toho nedočkáte. 

Je jen málo takových, které byste 

za svůj život mohli vidět podruhé či 

potřetí. A i kdyby, zaručeně nebudou při 

svém návratu vypadat stejně, jak si je pamatujete. 

Odvážné předpovědi mohou kometu 

zařadit mezi nicotné šmouhy, pro které 

nemá ani cenu se vzrušovat, nebo naslibovat 

ohon přes půl oblohy. Vždy je 

ale napínavým překvapením, jak skutečně 

bude kometa na obloze vypadat. 

Z těch všech několika co jsem za svůj 

krátký život už viděl byla každá unikát. 

Ze všech nejvíce mi ale učarovala asi nedávná 

17P/Holmes, se svým prapodivným 

vzhledem „plivance“ mezi hvězdami. 

I když jsem nějakou promeškal, nikdy 

jsem toho nelitoval. Optimismus mě 

přesvědčuje, že se ještě nějaká, která zastíní 

všechny předchozí, určitě objeví. 

O kometě C/2007 N3 (Lulin) byly popsány 

už mnohé internetové stránky. 

A právě v těchto dnech kometa dosahuje 

maxima své jasnosti a proto byste si neměli 

nechat ujít příležitost k jejímu spatření. 

Proklamovaná jako nejjasnější kometa 

letošního roku totiž neslibuje žádné 

úchvatné kometární představení pro 

zbytek roku. 

V následujících pár týdnech, pro které 

jsem pro vás připravil i jednoduchou 

vyhledávací mapku, se kometa posune 

po jihozápadní obloze o výrazný kus. Během 

své pouti, díky blízké přítomnosti 

u ekliptiky, vytvoří i několik zajímavých 

kompozic. 

Hned v noci z 23. na 24 února projde 

kometa jen pár stupňů jižně pod Saturnem. 

Budete si však muset počkat déle 

do noci, než vystoupí výše nad obzor. 

Ale počínaje tímto týdnem bude kometa 

viditelná po celou noc. V Noci z 27. 

na 28. února projde kometa necelého půl 

stupně od hvězdy Regulus ze souhvězdí 

Lva, což usnadní její nalezení na obloze. 

V noci z 5. na 6. března utvoří spolu s otevřenou 

hvězdokupy Jesličky v souhvězdí 

Raka pohledné fotogenické zátiší. A z večera 

7. března se bude nacházet poblíž 

Měsíce krátce po první čtvrti. 

Výřezové mapky zabírají v šířce 10 ◦ 

a zobrazují hvězdy do 10,5 mag a jsou 

orientovány severem vzhůru a západem 

vpravo. Krajní časy jsou v SEČ. Vhodné 

pro hledání v triedru. 

Pokud se vám podaří pořídit zajímavé 

pozorování nebo fotografii komety, určitě 

se s námi o něj podělte prostřednictvím 

našich internetových stránek. 


Lev 

Rak 

23/2 

26/2 

1/3 

4/3 

7/3 

M 44 

10/3 

13/3 

M 67 

Sextant 

Hydra 

Maly pes 

Vyhledávací mapka pro kometu Lulin na nadcházející tři týdny. Poloha komety odpovídá půlnoci světového 

času (UT), tedy jedné hodině místního času stejného data. Vyznačené hvězdy dosahují nejméně 

5,6 magnitudy. Pokud se necítíte jako ostřílení lovci komet, použijte podrobnější mapku pro konkrétní noc. 

Regulus 

28/2 06.00 

27/2 18.00 

27./28. únor: Kometa poblíž jasné hvězdy Regulus – ideální příležitost pro její vyhledání mezi hvězdami. 


M 44 

6/3 06.00 

5/3 18.00 

5./6. březen: Lulin v Jeslích. 

M 44 

Mesic 

7/3 19.00 

7. březen kolem 19.00: Kometa a Měsíc. 

Mléčná dráha z Chorvatska 

Jiří Los 

Podmínky při pozorování podle Bortleho stupnice 2–3. MHV pouhým okem bylo někde 

mezi 7 až 7,5 mag. Obloha směrem k obzoru tmavla (až na několik výjimek směrem 

k městům v dálce). Když přišly mraky, na obloze byly vidět pouze jako temné siluety 

bez hvězd. Některé objekty spatřené bez problému pouhým okem: M 4, M 6, M 16, M 17, 

M 20, M 33, přímým pohledem bylo možné vidět M 31, M 7, M 8, M 22, M 13 a další. Dá- 


le byl například rozeznatelný okem tvar mlhoviny Severní Amerika a většina souhvězdí 

Lyra byla v Mléčné dráze, která také sahala na severovýchodě až téměř ke galaxii M 31. 

Toto pozorování mělo jen dvě chyby: nebyl po ruce dalekohled ani paralaktická montáž. 

Přesto to byl zážitek, na který se nezapomíná. 

Technické informace o snímku 

místo: u městečka Slano, asi 30 km severozápadně od Chorvatského Dubrovníku 

nadmořská výška: asi 50 m nad mořem 

čas: kolem 21.30 SELČ 

složení 61 expozic ze stativu 

jednotlivé expozice: 15 s, ISO 1600, F 3,5, f 18 mm (ekvivalent f=29 mm kinofilmu) 

foceno Canonem EOS 450D s objektivem Canon EF-S 18–55 mm, 1:3,5–5,6 

programy použité při zpracování snímků: registrace a složení: IRIS, konečné úpravy: 

Adobe Photoshop CS2 

 

BÍLÝ TRPASLÍK je zpravodaj sdružení Amatérská prohlídka oblohy. Adresa redakce 

Bílého trpaslíka: Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna a planetárium Mikuláše 

Koperníka v Brně, Kraví hora 2, 616 00 Brno, e-mail: apo@astronomie.cz. Najdete 

nás také na internetové adrese www.astronomie.cz. Na přípravě spolupracují 

Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Hvězdárna a planetárium 

Johanna Palisy v Ostravě a Hvězdárna v Úpici. Redakční rada: Jiří Dušek, Zdeněk 

Janák, Pavel Karas, Marek Kolasa, Petr Scheirich, Petr Skřehot, Tereza Uhlíková, 

Petr Št’astný, Jana Švandová, Martin Vilášek, Viktor Votruba C○ APO 2009

Bily Trpaslik - Bílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy

You also want an ePaper? Increase the reach of your titles

Delete template?

Save as template?