Bily trpaslik - Bílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy

Francouzský deník, Pavel Karas & Jiří Dušek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 1
Erich je tady!, Jiří Dušek . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 16
Hvězdný atlas Mag-7, Zdeněk Janák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 17
Poznala jsem jejich způsob myšlení, Klára Pavelková . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 19
Italský deník, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 21
Radost za pár doláčů, Pavel Gabzdyl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 26
Noc temná jak černá je kolumbijská káva, Zdeněk Janák . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 27
Francouzský deník
Pavel Karas & Jiří Dušek
Zápisky, postřehy a osobní poznámky z cesty po francouzských planetáriích a muzeích,
kterou nám zprostředkovala firma EC-Employment Consulting s. r. o., Národní vzdělávací
agentura pro evropské programy, RSA Cosmos a Nowatron. Všem patří veliký dík – bez
jejich pomoci bychom tak důležitou výpravu nikdy neuspořádali.
Účastníkem zájezdu byl Viktor Votruba
(wi-fi tykadlo, příležitostný mluvčí a zbožíznalec),
Pavel Karas (fotodokumentarista,
tlumočník a tažný pes), Pavel Gabzdyl (zábavný
společník, výjimečný člověk a příležitostný
stolek) a Jiří Dušek (zapisovatel,
žvatlal, vykradač cizích myšlenek a kokosový
vůdce). Některé postřehy pochopí jenom
ti, kteří s námi byli – tak už to ale v cestopisech
bývá. Zbytek snad bude zajímavý
i pro ostatní čtenáře.
Kde je blizna?
Cesta
Řekni, jak to tehdy doopravdy bylo. Mluv
za nás!
Seznam věcí: oblečení, spousta ponožek
a spod’árů, oblek (velmi důležité!), učení
(velmi důležité!), opalovací krém (velmi důležité!),
jídlo na cestu, šumák, holení, kartáček,
sprcháč a šampón. Peníze, pas, fot’ák
a spousta dalších velmi důležitých krámů.
Věci označené jako velmi důležité jsem si
sháněl a připravoval obzvlášt’ pečlivě. Ani
jednu z nich jsem ve Francii nepotřeboval.
Seznam spojů: EC Vindobona (Brno–
Vídeň), EN Orient Express (Vídeň–
Strasbourg), R 4251 (Strasbourg–Lyon),
Sp 86753 (Lyon–Saint Étienne).
Seznam zvláštních událostí (v chronologickém
pořadí): Jyříkův rozpadlý kufr,
jedno (mnou) rozlité pivo, následkem toho
konsternovaní spolucestující (to vše jsme
stihli ještě v ČR), v lehátkovém kupé nebudeme
sami, ze spolucestujících se vyklubali
kolegové z PřF, kolegové mají rež-

nou, jídelní vůz bez jídla, zažehnání wi-fi
abst’áku na nádraží ve Strasbourgu, jeden
šumák (mnou) vyšuměný do uličky TGV,
následkem toho konsternovaní spolucestující.
Navzdory množství přestupů se nám
nepodařilo zabloudit či zmeškat přípoj. Poznámka:
Snažím se ve vlaku dohnat to, co
jsem zameškal za celý rok svou nepravidelnou
docházkou do kurzu francouzštiny.
Největší úspěch sklidila věta: „Máte tady
hodně aut.“
A je to škoda, nebot’ show, která jsme tamtéž
zhlédli, jsme jednomyslně zhodnotili
jako nejlepší. I když, vyslovíte-li Vibrato,
ještě ted’ Viktorovi vstávají všechny chlupy.
Na druhou stranu, pořad věnovaný Marsu
nám všem vyrazil dech.
Prohlídka firmy RSA Cosmos, vyrábějící
digitální planetária, nakonec není vůbec
vizuálním orgasmem, jak jsem očekával,
ale o to je poučnější. Christophe Bertie je
nám i našim žaludkům velice sympatickým
průvodcem. Vůbec, musím přiznat,
že všichni Frantíci se k nám chovali moc
mile, navzdory všem pověstem o jejich namyšlenosti
a „ochotě“ mluvit cizími jazyky.
Mluvili mnohdy lépe než my.
Saint-Étienne
Hlavně účty, hlavně účty!
Městečko Saint-Étienne je asi dvakrát
menší než Brno a asi dvacetkrát ospalejší.
Ve srovnání se sousedním Lyonem působí
jako poněkud rozlezlá vesnice. Není divu,
že tamní planetárium se tak trochu potýká
s nedostatkem peněz i návštěvníků.
TECHNOKRATOVO OKÉNKO
L‘Astronef představuje planetárium s šesti
CRT projektory a systémem od RSA Cosmos.
Zkosené auditorium má 86 míst, každý rok
jej navštíví 27 000 návštěvníků. Roční rozpočet
je 620 000 euro. Na plný úvazek je zde
zaměstnáno 7 zaměstnanců, kteří odbavují
zhruba 10 standardně nabízených představení.
Tvorba jednoho nového pořadu – o stopáži
30 minut, doplněného stejně dlouhým
živým vstupem (bud’ procházka aktuální
hvězdnou oblohou, nebo objasnění
nejrůznějších astronomických termínů dle
přání vyučujícího) – vyjde na 12 měsíců
a 100 000 euro . . .
Musím přiznat, že jsme se o digitálních
planetáriích během pár desítek minut jednání
s Christophem Bertie dozvěděli víc
než za celý dosavadní život. Diskuze probíhala
nejen přímo v centrále RSA Cosmos,
ale také na vynikajícím obědě a v prostorách
planetária L‘Astronef v Saint-Étienne.
První kontakt byl přirozeně rozpačitý, ale
díky vstřícnému jednání a příjemné atmo-
2 www.astronomie.cz

sféře se nám brzo rozvázal jazyk . . . Ostatně,
zde jsou některé mé poznámky – bez ladu
a skladu, jen tak, jak mne různě napadaly.
Nevýhody digitálního planetária
• Extrémně drahá instalace – až
1 000 000 euro.
• Vysoké náklady na tvorbu celooblohových,
renderovaných show – srovnatelné
s přípravou běžného animovaného
filmu.
• Vizuální podoba promítnuté hvězdné
oblohy není lepší než obloha promítnutá
z analogového, tzv. optomechanického
přístroje. Hvězdy jsou duhové, obrázky
mají omezené rozlišení. Kvalita je navíc
odvislá od kondice projektorů (životnosti
lamp).
• Černá není černá. Místa, kde se překrývají
obrazy jednotlivých kanálů, jsou
u starších lamp dobře viditelná.
• Omezené rozlišení přináší nejrůznější
problémy – nelze vykreslit detaily u úhlově
malých objektů, mnohdy začne selhávat
„stabilita“ obrazu: kotoučky planet
vypadají zrnitě, poloprůhledně, nepřirozeně,
čáry nekončí na okraji planety
a zasahují až do nich apod.
• Každodenní provoz není levný – lampy
mají životnost cca 1 500 hodin, takže se
musí zhruba jednou do roka vyměnit.
Cena jedné lampy se pohybuje kolem
25 000 Kč.
• Provoz systému je závislý na dlouhodobé
technické podpoře firmy RSA Cosmos.
Naše optomechanické planetárium
je v plném nasazení již 20 let – a je jedno,
zda firma Carl Zeiss Jena vůbec existuje.
Výhody digitálního planetária
• Software umožňuje velmi jednoduše
skriptovat a s paletou základních funkcí
tudíž představuje úžasný nástroj pro relativně
snadnou tvorbu velmi efektních
představení.
• Od podpisu smlouvy po namontování
neuplyne více než půl roku. Instalační
práce přímo v sále planetária lze odhadnout
na 2 měsíce, i s případnou výměnou
projekční plochy 4 měsíce.
• Systém digitální projekce v malém planetáriu
přijde na cca 150 000 euro. Takže
je v možnostech uvažovaného projektu
„Přírodovědné exploratorium“. Navíc by
se tato instalace mohla stát jakýmsi trenažérem
pro přechod do velkého planetária.
• K základnímu servisu není potřeba zásahu
pracovníků RSA Cosmos. Navíc
firma Nowatron, zajišt’ující opravu projektorů
Barco, sídlí v Brně.
• Systém digitální projekce je velmi stabilní.
K závadě dochází zřídka.
• Systém je velmi variabilní. Libovolné fotografie
a animace lze promítnout na libovolném
místě projekční plochy.
• Systém umožňuje další rozvoj autorských
schopností jednotlivých zaměstnanců.
• Výroba pořadů je nákladnější, ale pořady
jsou přenositelné, a tudíž je možná
jejich výměna či prodej mezi jednotlivými
planetárii.
Saint-Étienne zrovna neoplývá supermarkety,
ale nacházíme alespoň Spar (čili
hezky česky InterSpar) a zásobíme se levným
portským a sušenou šunkou. Po večerech
na pokoji blikáme lampičkami (rozuměj
degustujeme víno) a posíláme jemné
pingy (dáváme průchod cynickým poznámkám
na adresu svých spolucestujících).
Ráno si užíváme bohatého snídaňového
menu hotelu Ibis.
Amatérská prohlídka oblohy 3

Zkrátka, užíváme si všeho, čím nás Francie
může pohostit. A schováváme účty.
Zaslechnuto u večeře: „My Francouzi říkáme,
že Angličani jsou naši nejlepší nepřátelé.
Mnoho Francouzů by ve skutečnosti
chtěla být jako oni a jsem si jist, že většina
Angličanů by chtěla být jako my. Angličani
jsou naší chybějící součástí.“
Toulouse
Pod dvacet euro za menu nejdu!
Za veselého pingání se přesouváme téžévéčkem
(„Všimli jste si, jaká je tu pěkná
středomořská krajina?“ „Však jsme taky
kousek od moře . . . “) (pochopí opět pouze
zúčastnění) do Toulouse, krásného univerzitního
města poblíž hranic se Španělskem.
Mimochodem, cestou jsem zahlédl Carcasonne.
Vypadá opravdu impozantně.
Takže tedy, Toulouse je sympatické
město zvící Brna a podobně jako v Brně
lze i zde nalézt početnou komunitu studentů.
Není tedy divu, že hned první večer,
kdy si nacpáváme břicha místní specialitou
Cassoulet (ve skutečnosti je to úplně
normální klobása se špekem a fazolemi,
ale hlavně, že to chutná dobře) a zapíjíme
to pastisem, do něhož jsme se kolektivně
zamilovali, nám ještě z vedlejší ulice hraje
studentská kapela. A asi to nedrželi poprvé
v ruce.
Poznámka: Ve Francii se neříká pastis,
ale Ricard nebo 51, podle toho, kterou
značku uctíváte. Aneb volíš Losnu, nebo
Mažňáka?
To hlavní, proč tady jsme, je ovšem kosmonautické
muzeum Cité de l’espace. Pokud
máte někdo dítě se zájmem o astronomii
a kosmonautiku, vezměte ho tam
a máte mé slovo, že se celý den nebude
ani na chvíli nudit. Věrné modely kosmických
družic a rakety Ariane v měřítku 1:1
jsou jen začátek. Můžete si prolézt opravdivým
Mirem (jedná se o dvojče v pravém
slova smyslu, nebot’ je Sověti používali
k výcviku), vyzkoušet si simulátor měsíční
chůze, zajít si na pořad do planetária
a zhlédnout show v IMAXu. A až si budete
myslet, že jste toho viděli dost, čeká vás
obrovská interaktivní výstava.
Poznatek: Francouzi jsou machři na výstavy.
Mají fantazii, nápady, potřebnou
dávku didaktických schopností, a především
peníze. Klobouk dolů!
Průvodcem nám tentokrát je pan Pascal
Prieur a jeho nadmíru sympatická kolegyně
Aude, která nás pozvala na oběd.
Ve Francii totiž podle teorie pana Prieura
platí ženy. Jestli se jim daří tuto teorii uvádět
v praxi, pak je to skutečně sympatická
země. :)
4 www.astronomie.cz

Kromě perfektních výstav nás ještě zaujalo
staré planetárium (v Cité jsou dvě)
s celooblohovou projekcí realizovanou pomocí
diaprojektorů. Musím opět smeknout
před Francouzi, že tuto technologii
dotáhli do funkční podoby, nebot’ synchronizace
projektorů a výroba pořadů je nesmírně
náročná, i když není pochyb o tom,
že takové představení má pak nezaměnitelné
kouzlo. Nabízí se analogie s úsilím ve
fotokomoře, které ustupuje rychlé a pohodlné
práci ve Photoshopu.
TECHNOKRATOVO OKÉNKO
Vstupné 20 euro, dvě planetária, jeden
IMAX, 300 000 návštěvníků ročně, 60procentní
soběstačnost. 50 procent škol, 50 procent
veřejnost. Školáci z okolí Toulouse
mají vstup zdarma. Vydávají čtvrtletník
pro příznivce a školy, na provoz přispívá
především město Toulouse. Nabízejí speciální
výukové pořady, areál pro nejmenší
děti je vymyšlen více než dokonale. Celkově
se jedná o rozlehlou plochu s několika
budovami se stálými i dočasnými expozicemi.
Samozřejmostí je restaurace a velký
obchod.
Starší planetárium – zkosené auditorium
se 150 místy, velikostí srovnatelné
s naším, 24 diaprojektorů, BARCO a vektorový
projektor Digistar 2. Zhlédli jsme
jednu starší 15minutovou pohádku pro
děti a musím uznat, že kombinace diaprojekce
s videem byla více než dobře zpracovaná.
Nové, větší planetárium v Cite de
l’espace je ve 20metrové kopuli (zkosené
auditorium, 250 míst) s projektorem Digistar
3 a vždy s dvojicí CRT projektorů mířících
na stejné místo. Videoprojekce byla
opět dech beroucí, ale procházka objekty
sluneční soustavou patřila do tvorby „ko-
Amatérská prohlídka oblohy 5

čička s pejskem vařili dort“. Zajímavým nápadem
však byla kombinace automatiky
s live show . . . Pořad byl předem naprogramován
– tj. pohyby planetária a soundtracková
hudba – avšak celý komentář vedl moderátor.
Zajímavá cesta, i když ani ona nedává
příliš prostoru na improvizaci. Průvodce
se musí vejít do dané stopy, takže sice
je každý pořad „originál“, ale lišící se jen
v detailech. Jelikož byl moderátor zároveň
autorem animací, dozvěděli jsme se také,
že celý pořad smontoval za dva měsíce . . .
Dodatek: Ještě než odjedeme, Jyřík nás zavede
do úžasné palačinkárny a zaboulí nás
fánem.
Poitiers
Smích je převlečená žízeň.
V Poitiers se nachází stařičké planetárium,
ovšem o víkendu je zavřené a tamní ředitel
neumí anglicky. Pravda, měl jsem konečně
šanci pořádně vyzkoušet svou francouzštinu,
ale obávám se, že by to skončilo
na úrovni „I there“ a „Taky tu máte hodně
aut?“ Místo toho si projdeme překvapivě
pitoreskní centrum starobylého města a zamíříme,
pro změnu vlakem TGV, do 10 km
vzdáleného parku Futuroscope.
Tedy, byli jsme Christophem upozorněni,
že nemáme čekat žádnou vědu,
pouze „wow-show“. Ale představte si, že
jdete na koncert Evy a Vaška s tím, že netušíte
žádnou náročnou hudbu, jen sluníčkové
písníčky. I tak výsledek předčí
všechna vaše očekávání.
Ale bud’me také trochu sluníčkoví.
První dojem je každopádně impozantní.
Park je tvořen ohromným množstvím pavilonů,
které jsou reprezentovány velkými
budovami těch nejbizarnějších tvarů, jaké
si dovedete představit. Prostorem se roz-
6 www.astronomie.cz

hodně nešetřilo. Sem tam mezi atrakcemi
potkáváte lesklé černé skulptury, které
svými ladnými tvary oko jistě také neurazí.
Ovšem procházka jako ze snu šíleného
architekta by byla za 35 € poněkud málo,
a tak se ponořme do útrob pavilonů. Pod
naleštěným povrchem se skrývá baterie
IMAXů a jejich nejrůznějších modifikací.
Tedy, některá představení jsou zajímavá
a jelikož jsem nikdy nebyl v IMAXu, ze začátku
jsem si to užíval. Zejména průlet Atlantidou
v sedadlech s force-feedbackem
byl velmi působivý.
TECHNOKRATOVO OKÉNKO
Součástí Futuroscope je samozřejmě planetárium
– v kruhovém uspořádání sedadel,
s kupolí srovnatelnou s naší, s cca 200 místy
a zřejmě systémem Evans and Shuterland).
Opět jsme se tedy proletěli černou dírou
a uznali, že zatím nejlepší show viděli v St.
Étienne. Nejsem si jistý, ale řekl bych, že
zdejší pořad prochází z dílny Hayden planetarium
v New Yorku. Vzdalovali jsme se
od Země, proletěli známou animací mlhoviny
M 42 v Orionu a skončili u největších
struktur ve vesmíru.
Projekce zprostředkovaná CRT projektory
však trpěla podobnými neduhy jako
jinde. Tedy světlými proužky na projekční
ploše a nezcentrováním obrazu, které na
překryvech zdvojovalo obraz. Ale řekl bych,
že toho si všimnul jenom málokdo. Celé
show trvalo odhadem 20 minut, poněkud
rušivější byla agresivní hudba, ale na druhou
stranu, to už je věc osobního vkusu.
Postupem času však produkce na gigantickém
plátně začala unavovat a ta závěrečná,
splácaná z archaických, neuvěřitelně
infantilních počítačem referovaných
animací, byla tou pověstnou poslední kapkou.
Náladu nám příliš nespravil ani oběd
v místní restauraci, ve které to sice bzučelo
turisty jako v mraveništi, ale pětibábu nám
tam stejně nerozměnili.
Ukázalo se totiž, že ve Francii jsme virtuálními
boháči. Ze štědrých zdrojů Evropské
unie nám sice byly přiděleny tučné
diety, nicméně v pětiseteurových bankovkách,
které jsou ve Francii prakticky nerozměnitelné.
Připadal jsem si jako v povídce
Marka Twaina, až na to, že nás nevítali
a nehostili jako krále, ale naopak na
nás koukali, jako bychom ty peníze ukradli
nebo zfalšovali.
Raději jsme se už ani nepokoušeli
rozměnit v hotelu, nebot’ hotely se ukázaly
jako vůbec nejchudší podniky v celé
Francii. Tedy, alespoň soudě podle protáhlých
obličejů recepčních. A ta blbá snídaně
je ve všech hotelech Ibis úplně stejná a už
nám leze krkem.
Amatérská prohlídka oblohy 7

Paris (I)
Nemohu říct, že bych si nemyslel, že nemohu
nesouhlasit.
Bylo by pokrytecké tvrdit, že nás Paříž
uchvátila na první pohled. Neuchvátila.
Ani metro, ani čtvrt’ La Villette, v níž se nacházel
náš hotel, zrovna neoplývají osobním
kouzlem. K tomu všemu je pořád škaredě.
Zatímco Česká republika zažívá první
letošní tropická vedra, my jsme ve Francii
nachytali všehovšudy sotva pár hodin slunečního
svitu. Ještě že mám ten opalovací
krém.
I proto se rozhodujeme náš první volný
den (ano, i když to tak možná nevypadá,
teprve osmý den máme v našem nabitém
programu skulinu) strávit v muzeu muzeí –
v galerii Louvre. Je to navíc příjemné zpestření
po týdnu stráveném v planetáriích
a IMAXech.
Zámek Louvre sestává ze tří křídel a čtyř
podlaží. Uprostřed nádvoří stojí proslulá
pyramida, která slouží jako vstup do gigantického
fopá, kde si můžete zakoupit nejen
vstupenky, ale i občerstvení a samozřejmě
suverény. Lístek stojí 9 €, což je docela snesitelná
cena za tu kolosální dávku historie,
do které se průchodem do libovolné části
ponoříte.
My jsme nejprve zvolili křídlo Richelieu,
ve kterém se mimo jiné nacházejí přepychové
pokoje Napoleona III. V každém patře
muzea napočítáte bezmála sto místností
a ztratit se v něm není vůbec těžké.
Naštěstí při vstupu nafasujete podrobný
plán a všechny pokoje jsou systematicky
očíslovány. S touto vymožeností jsem mohl
i já, schopen ztratit se i na mapě v Unrealu,
vytyčit si trasu prohlídky.
Potíž s Louvrem je ta, že i když zredukujete
výstavu na 10 % must-see, míjíte expo-
8 www.astronomie.cz

náty v poklusu. Vyjměte libovolný obraz,
a umístěte jej do Moravské galerie a zaručuji
vám, že návštěvníci si jej budou dlouze
prohlížet s nábožnou úctou. Zde proudí
davy kolem Tizianů, Leonardů a Botticelliů,
kteří se ztrácejí v moři jiných nádherných
děl. Pochopitelně, až na Monu Lisu,
ke které vás přes půl muzea neomylně navedou
černobílé cedule, s nimiž se někdo
ve wordu moc nepáral.
Až se nasytíte obrazů, vřele doporučuji
část věnovanou starému Egyptu. Ta
je sama o sobě ohromná a bohatá, díky
Napoleonovi, jednomu z nejpilnějších obstaravatelů
suvenýrů, jaký kdy chodil po
téhle zemi. Bud’me mu za to vděčni, kamenné
desky s hieroglyfy, sochy i sarkofágy
jsou v naprosto perfektním stavu –
což se o těch, které zůstaly v Egyptě, bohužel
říci nedá. Třešinkou na dortu je zvěrokruh
z Dendary, jedna z nejstarších dochovaných
map oblohy, na které můžete
studovat předchůdce dnešních souhvězdí.
Ještě jen tak ze sportu učiním pokus
nalézt nějaký portrét Galilea a zaměstnankyně
muzea učiní malý lingvistický úkrok
stranou, když prohlásí, že o žádném obrazu
od Galilea neví. Opouštíme galerii
zcela nasyceni s lehkým pocitem marnosti,
když přemýšlíme, co všechno jsme neviděli
(téměř vše) a kolem čeho jsme jen tak
proklusali (vše).
Promenáda po bulváru podél Seiny se
již nese v duchu mých vysněných představ
o Paříži a moje duše chrochtá blahem. Navštívíme
katedrálu Notre-Dame a přemístíme
se do čtvrti Montmartre, kde vyškrábeme
poslední zbytky sil, abychom se vyškrábali
na kopec. Jyřík, bůhví, kam na to
chodí, loví ve své paměti polozapomenuté
perly jako dům Jeana Maraise, kavárnu
U Dvou mlýnů (kde pracovala Amélie Poulain)
či vinohrad kousek pod bazilikou
Sacré-Cœur, kde vyrábějí víno s jednoznačně
nejhorším poměrem cena/výkon
na světě.
A Sacré-Cœur je nádherná. Obzvláště
když zpod mraků vykoukne Slunce. V tomtéž
okamžiku, kdy mi dojdou baterky fotoaparátu.
Člověku to dodá takový hřejivý
pocit jistoty, že zákony Vesmíru i tak daleko
od domova pracují přesně a vše je
v nejlepším pořádku. Sedíme na schodech
a shlížíme na Paříž. Jakýsi černoch s kytarou
zpívá Lennonovo Imagine a Armstrongovo
What a Wonderful World a pro jednou
se takovému kýči nedá nic vytknout. Viktor
zručně zatlačí špunt do láhve a světle
nazlátlá tekutina zapadne do harmonické
skládanky podvečera jako poslední dílek
do puzzle.
Amatérská prohlídka oblohy 9

Paris (II)
Bobyňy Bobyňy!
La Défense je výstavní skříní moderní architektury.
Ačkoli nejsem zrovna příznivcem
mohutných sklobetonových kostek,
které rostou už i v našich velkých městech
jako houby po dešti, musel jsem uznale
smeknout. Každý mrakodrap má svůj zcela
osobitý design a fotograf se tady vyřádí.
Kdyby takhle u nás vypadaly ty takzvané
technologické parky, nic bych nenamítal.
Dominantou je pochopitelně stavba
Grande Arche, Velká archa, jejíž takřka
120metrové „okno“ míří přesně na Vítězný
oblouk. Pokud jde o symetrii a linie, Francouzi
trpí zřejmě jakousi obsedantně kompulzivní
poruchou.
Po krátkém souboji s metrem (ještě pořád
jsme úplně nepronikli do systému zón,
turniketů a záhadných vlaků RER, které,
čert ví proč, pokaždé jedou někam jinam)
se přemist’ujeme do Palais de la Découverte.
Součástí tohoto přírodovědného muzea
je i planetárium, vybavené na rozdíl
od svých digitálních protějšků projektorem
Carl Zeiss. Obloha promítaná optickými
vlákny z modré koule uprostřed sálu
nás úplně ohromila, byla jednoduše fantastická!
Avšak projekce multimediálních
prvků nás poslala tvrdým úderem zpět na
zem. Výběr a postprodukce obrázků byly
prostě trestuhodně odbyté. Dílo zkázy dokonal
moderátor s neskutečně afektovaným
hlasem, který si příliš nelámal hlavu
s tím, že by pořad, nota bene školní, měl
mít nějakou logickou strukturu.
TECHNOKRATOVO OKÉNKO
Projektor Spacemaster od firmy Carl Zeiss
je skutečně špičková liga. Ostré, téměř
10 www.astronomie.cz

odové obrazy hvězd s náznaky scintilace,
stejně tak dokonalá projekce planet
a Mléčné dráhy, simulace extinkce u obzoru
. . . to všechno naše domácí planetárium
nikdy nedokáže. Sál měl v průměru
cca 15 metrů, kruhové uspořádání sedadel,
projekční plocha měla překryvy a vstupenka
stála 3,5 eura.
Jenže tohle všechno zcela zaniklo v děsu
místního moderátora. Pořad byl celý živý,
až na úvodní a závěrečnou stmívající
hudbu. Nejdříve to vypadalo na procházku
hvězdnou oblohou, jenže pak . . . Obrázky
planet, které se zde promítaly z diaprojektorů,
byly na úrovni stínového divadla před
třiceti roky. Vybledlé, maskované špatně
anebo vůbec, s chlupy a rozostřené – to se
u nás ukazovalo někdy před pěti desetiletími!
A jediné dvě animace vypadaly, jako
když je stáhnete z youtube.com.
Chut’ jsme si spravili alespoň na expozicích,
které byly opět dokonalé. Poté jsme
opět vyrazili nasávat pařížskou atmosféru.
Minuli jsme Sorbonnu, na akademické
půdě zakoupili levné kafe z automatu a na
chvíli zakotvili u Panthéonu, v němž nalezli
svůj poslední odpočinek Voltaire, Victor
Hugo či Maria Skłodowska-Curie. Naše
procházka pak vedla přes Lucemburské zahrady
až ke kostelu Saint-Sulpice, kterým
kdysi procházel nultý poledník a kde, jak
Jyřík nezapomněl podotknout, Sillas ubil
jeptišku.
Druhého dne navštívíme Cité des
Sciences et de l’Industrie. Další plane-
Amatérská prohlídka oblohy 11

tárium, další expozice, další IMAX a další
příval zajímavých informací a inspirace.
Upřímně řečeno, jsem rád, že je poslední.
At’ chcete nebo ne, maraton pořadů, nekonečné
prohlídky interaktivních expozic
a zasvěcené rozhovory s pracovníky v angličtině,
která se v našem podání podobá
jazyku Shakespearovu asi tolik jako Viktor
pohledné francouzské slečně, to vše
vás dřív nebo později prostě unaví. Procházím
výstavu a už ani nejsem schopen vnímat
obsah a účel bezpočtu experimentů
věnovaných astronomii, pozorování či optickým
iluzím.
TECHNOKRATOVO OKÉNKO
Řekl bych, že Cité des Sciences et de
L’Industrie je dokonalé. Konkrétně planetárium
překvapí na první pohled divnou
projekční plochou. Je sestavena z trojúhelníkových
plechů, občas nápadně zprohýbaných
či dokonce odchlíplých. Jinak ale projekce
vypadala dobře. Akorát, že projektory
DLP nedokážou vykouzlit černou oblohu,
nýbrž šedivou. Hvězdy však byly jasnější,
systém stabilní a provozní náklady výrazně
nižší.
Díky průvodci – Christophovi, který za
námi přijel ze St. Étienne, a Petrovi Valehrachovi
z Nowatronu jsme nahlédli i do
zákulisí, popovídali si s technickým personálem
a dokonce i s paní ředitelkou, na
první pohled ráznou ženou.
Živé show, které jsme shlédli na úvod,
bylo pěkné po obsahové stránce, ale opět
ukázalo, že systém digitální projekce sice
nabízí celou řadu nejrůznějších efektů, ne
samoúčelných, ale nikdo je zpravidla nevyužívá
. . . Jinak ale nelze zhlédnutému nic
vytknout. Druhé, automatické představení
bylo věnováno historii kosmonautiky. Nakonec
jsme nakoukli do třetího, zřejmě nej-
12 www.astronomie.cz

lepšího představení „Are we alone?“ z Hayden
Planetarium v New Yorku . . . Doba,
kdy nám bude pořady namlouvat Harrison
Ford a hudbu skládat Peter Gabriel, je
u nás ale ještě hodně daleko. Cena za tuhle
produkci však nebyla nejmenší a je otázka,
zda tedy vůbec smysluplná.
Planetárium v La Cité je od firmy RSA
Cosmos, má uspořádání zkoseného auditoria,
265 míst, průměr kopule 21 metrů,
200 000 návštěvníků ročně. Základní
skripty pro real-time animace připravují
dva lidé, jedno show přijde na 3 měsíce
práce. Na celooblohové animace si zatím
netroufají, ale chtěli by se do nich pustit.
Faktem je, že renderovací počítače byly
z dnešního pohledu již zastaralé (rok instalace
2006), navíc RSA Cosmos připravuje
nový software s mnohem rozsáhlejšími databázemi.
Ty by šly využít i pro rozsáhlejší
vysokoškolskou výuku – nejen na přírodovědecké
fakultě, ale i na „pajdáku“ nebo
technice . . .
V La Cité je i La Geode. IMAXové show
sledované pomocí brýlí s barevnými sklíčky
sice bylo o prehistorických zvířatech, ale
po obsahové a vizuální stránce mu nic vytknout
nešlo. Akorát mne z této 3D technologie
bolely oči, ne vždy byl efekt nápadný
a barvy byly tu a tam vyblité. Poučením
bylo i zařízení pro distribuci anglického komentáře.
Jelikož byly jeho součástí i ruchy
a hudební doprovod, slyšeli jsme vše chvílemi
dvojitě. Také infračervený přenos dat
nebyl nejefektivnější, stačilo se podrbat na
nose a zvuk vypadnul.
Nakonec nám nezbývalo, než se rozloučit
s Christophem. Díky němu jsme se o systémech
digitálních planetárií dozvěděli víc
než za celý život. Byl skvělým hostitelem,
domluvil nám většinu setkání a popovídali
nám také o řadě soukromých, téměř nezveřejnitelných
věcích. Doufám, že se zase někdy
potkáme, třebas tentokrát v Brně.
Večer se jdeme odreagovat – jak jinak – na
Montmartre.
Paris (III)
Můžeme to vyhrotit, ale pak to zase zaoblíme
. . .
Návštěvu Eiffelovky jsme kvůli počasí stále
odkládali, i když jsme kolem ní už několikrát
prošli. Dnešní, jedenáctý den máme
volný a rozhodujeme se – ted’, nebo nikdy.
Je sice škaredě, ale aspoň neprší.
Nejprve ale Muséum national d’Histoire
naturelle. Největší geologická mapa
Francie, mineralogická expozice (k naší,
ale zejména Gabiho velké lítosti zavřená)
Amatérská prohlídka oblohy 13

a ohromný sál Evoluce, jakýsi přerostlý kabinet
šíleného učitele biologie. Nemohu
říct, že by na mě umělé, ale přesto věrné
modely zvířat neudělaly dojem, zvlášt’
když mezi nimi kličkovaly desítky školních
výprav.
Francouzské děti na mě působily
opravdu pozitivním, entusiastickým dojmem,
některé seděly na bobku a velmi
soustředěně cosi vypisovaly do připravených
pracovních listů, jiné prostě jen
běhaly kolem vystavených exponátů a dávaly
průchod svému frenetickému nadšení.
(„Skelet! Skelet! Skeleeet! SKELEEEEE-
EEET!!!“)
Pája nám také předvedl jednu lahůdku –
ulice přilehlá k Muzeu přírodní historie
nese jméno po přírodovědci Couvierovi,
všeobecně oblíbeném katastrofistovi. Moc
se mu tam nechtělo, ale my jej přemluvili
a vše důkladně fotodokumentovali. Když
už pro nic, tak pro tu oblíbenou přílohu,
která nese prakticky v každé restauraci
jeho jméno.
A konečně Eiffelova věž. Když se prokličkujete
davem turistů, cinkajících penězi,
a prodavačů, cinkajících mosaznými a blikajícími
eiffelovčičkami, vystojíte si půlhodinu
ve frontě, s těžkým srdcem ulehčíte
peněžence o dvanáct éček, vystojíte další
půlhodinu před výtahem a necháte se konečně
vyvézt nahoru, čeká vás opravdu impozantní
pohled z třísetmetrové výšky.
Ne že by Paříž z výšky byla bůhvíjak
krásná, možná v kreslených filmech, ale
ne za pošmourného odpoledne. Nicméně
pohled na to mraveniště dole i tak stojí za
všechnu tu námahu. Dávám za pravdu Jyříkovi,
který celý den pohnutým, až lehce
hysterickým hlasem hrozil, že pokud si
koupíme lístek jenom do druhého patra,
vlastnoručně nás z něj shodí dolů.
14 www.astronomie.cz

Velkoryse odřekneme nabídku skleničky
šampaňského za deset éček a vrátíme
se zpět na zem. Je devět večer, ale v Paříži
se stmívá o hodinu později než u nás
a všude je ještě světlo. Na Eiffelovce se postupně
rozsvěcují světla a na špičce začíná
svou noční směnu maják, jehož světlo čím
dál nápadněji prořezává vzduch v širokém
okolí věže. Jakýsi polonahý Francouz tančí
mezi turisty, jako by ho kousla tarantule.
V deset hodin se celá věž na několik minut
rozbliká jasným modrobílým světlem,
což je celkem vtipný dárek pařížským epileptikům.
Pro nás je to signál, že den se
nachýlil ke konci a je na čase jít domů. Projdeme
dlouhým parkem pod symbolem Paříže,
v němž nezakrytě paří tisíce lidí. Zítra
jedeme domů.
Poslední den máme vyhrazený pro muzeum
letectví na okraji Paříže, ale hromadná
doprava RER nám uštědřila poslední
úder. Jeli jsme sice po správné trati,
ale vlak se z nějakého důvodu rozhodl,
že v naší zastávce nezastaví. Stejně jako
ve třech dalších. Po několika kilometrech
jsme konečně vystoupili neznámo kde
a usoudili, že to je znamení, že vstup do
Le Bourget nám je pro dnešek zapovězen.
Obrátili jsme kormidlo do Versailles.
Potácíme se ohromnými zahradami
a upřímně se těšíme domů. Na velký oběd
už nemáme peníze, a tak Viktor s Gabim
zapojují fantazii a popisují své pološílené
vize ohromné tučné kachny se zelím a špekem.
Vyzvedáváme kufry v hotelu Ibis
a vyrážíme směr nádraží.
Amatérská prohlídka oblohy 15

Jedeme lůžkovým vozem přes Berlín,
což je trochu zvláštní, ale už nemáme ani
sílu upřímně se tomu divit. Jirka s Pavlem
nafasují do kupé šíleného Francouze, který
neustále zoufale opakuje, že nemá kde
spát, a já s Viktorem se dělíme o náš těsný
prostor s úplně jinak šíleným Francouzem,
který neustále opakuje, jak je všechno super
a cool. No aspoň že ten náš má pozitivní
přístup k životu.
Krátce po čtvrté hodině odpolední přiváží
vlak EC Vindobona (ano, tentýž, kterým
jsme před dvěma týdny opustili naši
rodnou hroudu) čtyři zpocené, smradlavé,
ale veskrze spokojené cestovatele zpět do
Brna.
Erich je tady!
Jiří Dušek
Včera mi na starou, ale trvalou adresu došel otlučený, ale tučný balíček a z něj se po
mírném trhnutí vyloupl jeden z nejnadějnějších atlasů všech dob, který se kdy objevil
na nehybném rybníčku České republiky, pomineme-li dílo magistra Kellyho a náplavu
americké produkce, tedy příjemný, ale černobílý atlas hvězdné oblohy od německého
Američana Ericha Karkoschky.
Možná to víte, možná ne, pokud se nemýlím,
je autor tohoto kapesního atlasu
odkojencem podobné akce, jako je Astronomická
expedice na podkrkonošském
pozemku. Dnes analytik záběrů planet
pořizovaných Hubblovým kosmickým dalekohledem,
byl Erich před roky vedoucím
na Mezinárodním astronomickém táboru
mladých – International Astronomical
Youth Camp, který se již několik desetiletí
koná v různých evropských státech.
Párkrát dokonce na území Česka a nebo
těsně za našimi hranicemi – v Německu či
Slovensku.
I když je IAYC poněkud volněji vedený,
v porovnání s úpickým táborem, je zřejmé,
že autor hvězdného atlasu oblohu zná
nejen teoreticky, ale také prakticky. Atlas
Ericha Karkoschky, jenž u nás vyšel
téměř samizdatem (určitě kvalitou papíru
a tisku) před více než deseti roky v jednom
dávno zaniklém ostravském vydavatelství,
se právem stal oblíbeným společníkem
všech začínajících i lehce pokročilých kosmoplavců
. . . Černobílé mapy s detailnějšími
výřezy, výběr tří stovek objektů vzdáleného
vesmíru, dokonce i poněkud překombinované
tabulky s nejrůznějšími astrofyzikálními
informacemi . . . to všechno
skvěle zapadlo do knihovničky snad každého
hvězdáře.
Bohužel, Ericha odvál čas. S atlasem
se již řadu roků setkáte pouze v ohmataných
rukou zarostlých pozorovatelů . . .
Beznadějně je vyprodán i na té nejzatuchlejší
hvězdárny, dokonce i v nejzapadlejším
knihkupectví. Nyní už je ale všechno
úplně jinak. Erich Karkoschka vstal z popelu
prostřednictvím vydavatelství Computer
Press, a.s.
Je zřejmé, že evidentně došlo k jistému
vývoji. Tak především – staronový atlas
má doporučenou prodejní cenu 349 Kč
(u nás na brněnské hvězdárně jej ale prav-
16 www.astronomie.cz

děpodobně koupíte o něco levněji). Je tedy
zhruba třikrát dražší než jeho slezský předchůdce
– jenže je taky poněkud jiná doba
a knížky za deset roků obecně podražily
možná více než o trojnásobek. Dalším rozdílem
je, že jihomoravský následovník disponuje
pevnými deskami a solidní vazbou
– vypadá tudíž lépe, zřejmě déle vydrží,
i když není zřejmé, jak moc bude stabilní
na klíně u dalekohledu. Rozevřít však
jde až na maximum, navíc nehrozí, že se
vám z lepeného atlasu stane salátové vydání.
Zadní strana obálky také předesílá, že
nové vydání reflektuje měření provedená
průlomovou sondou Hipparchos, a že zde
najdete fotografické záběry většiny objektů
vzdáleného vesmíru zmíněných v publikaci.
Tedy až na hvězdy a dvojhvězdy.
Tento doplněk, který možná zvedne prodejnost
u laické veřejnosti, se mi však zdá
zbytečný – snímky jsou černobílé, o viditelnosti
nic moc neprozradí a jen atlas prodražily
a jen obtloustly . . . Jihomoravská
verze Ericha též disponuje kalendáriem některých
zajímavých astronomických úkazů
až do roku 2020.
Co říci závěrem? Neváhejte a Ericha Karkoschku
si (opět) kupte. Bude ozdobou
nejen vaši knihovny, ale také zajímavým
lodivodem noční oblohou. Tedy pokud vás
něco takového jako hvězdné nebe a papírové
atlasy vůbec zajímají . . .
Erich Karkoschka, Karkoschkův astronomický
atlas hvězdné oblohy, Computer Press, a.s.,
Brno, 2007
Hvězdný atlas Mag-7
Zdeněk Janák
Jestli už z vaší mnohokrát prolistované, provlhlé a portrhané kopie z kopie Bečvářova
atlasu Coeli pomalu mizí i ty nejjasnější hvězdy, možné je právě na čase pořídit si atlas
nový. A nemusíte ani utrácet za neskladné plachty atlasu Coeli Novus nebo pořizovat
drahý zahraniční atlas. Andrew L. Johnson se totiž rozhodl vytvořit dostupný a kvalitní
hvězdný atlas vhodný nejen pro začátečníky – The Mag-7 Star Atlas Project.
Amatérská prohlídka oblohy 17

ξ
NGC 2238
Gemini
Canis Major
s
γ
Sirius
Monoceros
β
M 78
Betelgeuse
ζ
δ
M 42
λ
ε
Lepus
Taurus
ι M 43
τ
κ Rigel
ζ
α
Aldebaran
Orion
γ π ¿
η
µ
β
π
Eridanu
Ukázka výstupu programu PP3, nebo též výřez
z mapy atlasu Mag-7
Atlas se skládá z celkem dvaceti map pokrývajících
celou severní i jižní oblohu
a jedné dodatkové mapy detailněji zobrazující
kupu galaxií v souhvězdí Panny.
Na mapách jsou vyznačeny hvězdy do
hvězdné velikosti 7,25 mag. Zvláště pak
označeny dvojhvězdy. Různými symboly
jsou vyznačeny odpovídající typy deep-
-sky objektů, zahrnující Messierův katalog,
RASC výběr z NGC katalogu a Herschell
400 katalog. Celkově tak přes 550 objektů.
V mapách jsou vyznačeny spojnice
souhvězdí, jejich hranice i jména a přímo
označeny jasné hvězdy. Znázorněny jsou
i hlavní kružnice rovníkových souřadnic.
Díky limitující hvězdné velikosti vyznačených
hvězd je atlas ideální pro orientaci
na obloze u menšího dalekohledu, zvláště
pro zkušenějšího pozorovatele zběhlého
v orientaci na obloze a ve vyhledávání notoricky
známých objektů.
Atlas existuje ve třech provedeních.
V různobarevné variantě, která ale není
vhodná přímo do terénu a prohlížení pod
červeným světlem, na rozdíl od černobílé
verze. A v barevném provedení i s vyznačenou
Mléčnou drahou.
Atlas si můžete zdarma stáhnout z internetových
stránek projektu 1 , případně z jejich
českého zrcadla 2 . Svobodná licence,
pod kterou byl atlas uvolněn, vás opravňuje
k jeho dalšímu beztrestnému šíření
a využívání. Mapy lze stáhnout ve formátu
PDF a tak vytisknout na jakékoliv tiskárně
na libovolně velký formát papíru bez ztráty
kvality.
PP3
Mapy atlasu Mag-7 byly vytvořeny pomocí
programu PP3 3 , jehož autorem je Torsten
Bronger. Ten je také možné zdarma stáhnout
z internetu, ale k jeho plné funkčnosti
budete rovněž potřebovat mít nainstalovaný
systém LATEX.
Pokud vás neodradí poněkud spart’anské
ovládaní programu pomocí textového
souboru se zapsanými příkazy, můžete si
z jeho pomocí vytvořit přehledné mapy
všech souhvězdí, nebo i jiných libovolných
částí oblohy. Ty jsou vhodné jako kvalitní
ilustrace do publikací a najdete je i u všech
popisů souhvězdí na stránkách internetové
encyklopedie Wikipedia.
1 http://www.siaris.net/astro/atlas/
2 http://www.astro.cz/mirror/atlas/czech/
3 http://pp3.sourceforge.net/
18 www.astronomie.cz

Poznala jsem jejich způsob myšlení
Klára Pavelková
„Poznal jsem jejich způsob myšlení, slovník, narážky, celý symbolový systém, jak říkají
sociologové.“ (W. S. Buroughs) – Umělecká charakteristika vybrané společenské skupiny
lidí – studentů, učitelů, sportovců, politiků apod. – inspirovaná tímto výrokem.
„Tady poznáš hned, jestli jsi naše, nebo ne.
Prostě přijdeš, chvíli zůstaneš, podíváš se
a vidíš. Bud’ zjistíš, že to nepůjde, nebo
si tu najdeš přátele klidně na celý život.
Proč ne?“
Zmatení. Absolutní. Všechny moje
smysly postihující. Tak by se daly popsat
mé pocity při první konfrontaci s těmito
lidmi. Kam jsem se to zase dostala? Kam
jsem se to jen přihlásila? Doma mě kdysi
učili, že odvaha se cení. Ta už je ale pryč,
dávno ze mě spadla. A rychle. Vystřídala
ji citelná zbabělost, ostych, někdy i pocit
úzkosti. Najednou si tu připadám jako při
prvním dnu ve školce. Domů . . . Co když
to tu nepřežiju?
„Posad’ se, z těchto papírů si slepíš atlas.
Asi ti to bude trvat do večeře.“ Podívám
se na hodinky. Je půl druhé, začínám lepit
atlas a hlavou mi proudí nekonečný vodopád
myšlenek. Zůstala jsem tu sama, ted’
se s tím ještě nějak vyrovnat. Co mi zbývá,
cesta domů daleká, zatím v nedohlednu.
Proč se na mě tak dívají? Co jsou vlastně
zač ti, kteří nikdy nespí? Nikdy! Ne, aspoň
ne v noci. Spí ve dne, spí dlouho, spí, i když
tělo bdí, vždy a všude, jenom ne v noci . . .
v noci jen někdy. Den pro ně začíná polednem,
někdy odpolednem. Nepotkáte je
s bílým nebo žlutým světlem, potřebují-li
si svítit na cestu. Vědí dobře, proč používají
červené – je velmi šetrné a neporuší
adaptaci na tmu, kterou si oko vytváří asi
půl hodiny. Začlenit se do skupiny – jak
těžké tohle může být! Prvotní otázka: Chci?
Odpověděla jsem si „ano“ už doma při
pájení své červené svítilny. Ted’ ji mám.
Budu mít i atlas hvězdné oblohy. Ještě deset
stran. A pozorovací deník? Ten mám
taky, ovšem zatím bez jediného zápisu. Musím
se to naučit.
„Pořádáme v zimě tzv. Zimní expedici,
sice bývá chladno, ale i tak se dá chvíli
venku se sometem vydržet. Risk zdraví?
Lepší nebe než tady v Úpici nenajdeš.“ Hm,
zdraví, no co, vypadá to, že si radši detailně
prohlédnou souhvězdí Orion nebo počkají
na nějakou planetu. Astronomové.
„Větší koncentraci magorů na jednom
místě budeš těžko hledat. Sem se v létě
sjedou snad všichni, opustí svoje zaměstnání,
ženy a děti často mění za dalekohledy.“
S dalekohledy nemám zatím moc
zkušeností, zase se cítím trochu trapně.
To oni tráví se somety nocí, bok po boku,
oko při okuláru. Galaxie. Kometa. Roj Perseid.
Mezní hvězdná velikost. Kde mám
pravítko? Každý den přibližně stejně, každou
noc jinak. Nikdy není jasné, zda bude
obloha čistá. Tenhle problém zdá se být
hned po speciální teorii relativity nejčastější
věcí, co řeší. Cirrus, stratus a cumulus
jsou prý jejich úhlavními nepřáteli. „Jde
sem oblačnost ze západu, takže se pozorování
přerušuje, zapište si čas.“ zní všude
kolem. Moje první pozorovací noc je plná
náhlých změn a chaosu.
Po pár dnech zhodnocuji svoji pozici
mezi asi sedmdesáti relativními individui
všeho věku. Lidé, které jsem dosud v ži-
Amatérská prohlídka oblohy 19

votě poznala, se vůbec nepodobali těmto
astronomům, mezi kterými jsem ted’ na
letní Astronomické expedici, mezi které se
ted’ snažím začlenit. A naučit se od nich.
Jde to, ale dře to. Čekat mám prý nečekané.
„Já studuju matfyz v Praze.“ Vyzvídám, co
kdo dělá. „Fyziku v Brně.“ Myslím si: matfyzáci.
Je jich tu opravdu plno. Těch jsem
se vždycky bála, ani nevím, proč.
Celý symbolový systém, jak říká pan
Burroughs. Poznala jsem jejich způsob života?
Ve dne, v noci, z části snad ano. Jejich
narážky? Jsou cyničtí; tvrdí, že jen díky cynismu
prý člověk dokáže být „nad věcí“.
A celý symbolový systém . . . Je půl čtvrté
ráno. S pár vedoucími a kamarádkou zůstávám
na pozorovací louce. Dalekohledy
sklopeny. Ted’ můžeme třeba ještě počkat
na východ té žluté energetické koule. A celý
symbolový systém . . .
„Dej sem tu kroniku, rád bych si přečetl
další kapitolu! No dobře, tak jen pár řádků,
slibuju! Cože? Zbyl už jen hřbet knihy?! No
jo, prvotřídní práce . . . Fuj, červenou knihovnu
nebrat! Co tu máme dál? Aaa, cizí
slovo poezie, budiž, dejte to sem, aspoň
jednu strofu . . . “
Po týdnu s hvězdáři jsem do jejich poeticky
laděného symbolového systému zasvěcena.
Rádi si na louce otevřou láhev
dobrého vína. Naslouchám, pronikám do
tajů jejich symbolů. Literatura – jednoduchý,
ale rafinovaný systém šifer pro alkohol.
Přijde mi to vtipné a líbí se mi to. Jejich
rozmluvy pod hvězdnou oblohou tím získávají
zvláštní poetický ráz.
Uplynul další týden. Už vím víc, vím,
kam se míří dalekohledem, kde jsem nechala
pravítko, vím dokonce i to, že svoji
tužku už nikdy nenajdu. Byli to divní tvorové,
snílci, snad uprchlíci před denní realitou
do nočního bloudění oblohou. Ne,
dva týdny dokážou hodně. Když jste s určitými
lidmi den co den, v mém případě
i noc co noc, máte šanci je aspoň z části
poznat. Snad jsou to básničtí realisté, milovníci
harmonie mezi technikou a přírodou.
Nejsou to „matfyzáčtí pedanti“ bez
barevné představivosti žijící v rovnicích.
Jsou nadaní všemi možnými talenty. Křivdila
jsem jim, asi ze strachu.
Přinejmenším z části jsem poznala jejich
způsob života i celý symbolový systém.
Možná jsem jim občas nahlédla do duší,
když mi to dovolili. Jak se zamilovávají,
trápí a končí. Jak odjíždím, jak se s nimi
loučím, ne ale na dlouho. Snad jsem jejich,
mám je za přátele . . . „Expa vrací se jak
snění . . . “ Lidi podobné jim jsem opravdu
dosud nepoznala. Ale pořád jen lidi. Vím,
že jedno mě s nimi snad navždy spojuje –
pohled na tak fascinující noční hvězdnou
oblohu. Kosmos je to, po čem snad všichni
lidé touží.
trpaslik.astronomie.cz – archiv Bílého trpaslíka od čísla 100 po současnost
20 www.astronomie.cz

Italský deník
Pavel Karas
Do Itálie jsem se vydal ze dvou důvodů: mají Galilea Galileiho, nejlepší kafe a nejlepší
zmrzlinu. No vlastně jsou to tři důvody. Tak tedy, do Itálie jsem se vydal ze tří důvodů:
mají Galilea Galileiho, nejlepší kafe, nejlepší zmrzlinu a nádherné památky. Ne, znovu!
Do Itálie jsem se vydal ze čtyř důvodů: mají Galilea Galileiho, nejlepší kafe, nejlepší
zmrzlinu a nádherné památky, a kromě toho jsem tam ještě nikdy nebyl.
Nobody expects the spanish inquisition!
Florencie
Kaneda, what did you see?!?
Kruh se uzavřel, do Brna jsme z Francie přijeli
týmž vlakem, kterým jsme celou cestu
započali. A aby se kolečka Vesmíru mohla
točit nerušeně dál, v nových epicyklech,
nasedl jsem o dva dny později, v pondělí
9. června na vlak EC Vindobona, pravidelný
odjezd 16.17.
Z Vídně jede do Florencie přímý spoj
(který dále pokračuje až do Říma) a já jsem
měl v plánu hned v Rakousku vystřelit si
mozek z hlavy dávkou přednášek na mp3
a pak spokojeně usnout, ale mé plány překazil
upovídaný spolucestující, z něhož se
vyklubal tubista vídeňského symfonického
orchestru. Klišé, že hudba spojuje, se opět
naplnilo a celou cestu napříč Rakouskem
jsme prokecali, především o hudbě, ale
Amatérská prohlídka oblohy 21

taky o fotbalových fanoušcích, o holkách,
o životě a Vesmíru vůbec.
Po několika hodinách hypnotického
spánku jsem se probudil právě včas, abych
si mohl vychutnat příjezd do Florencie za
svitu vycházejícího Slunce. Takto včasný
příjezd se ukázal jako geniální strategický
tah, nebot’ ulice byly zcela prázdné, a já
jsem si tak mohl prohlédnout centrum docela
nerušen davy turistů.
Instantním pohledem do internetových
průvodců jsem si zjistil, že nejlepší pohled
na Florencii skýtá kopec s románskou bazilikou
San Miniato al Monte. K návrší se
dá z centra dostat za 20 minut želví chůze
a stojí to za to. Pod kostelem je velké parkoviště
s jednou z nesčetných kopií Michelangelova
Davida (zde zřejmě bronzová varianta)
a terasa, odkud je skutečně možné
shlížet na velkou část renesančního města.
Sám kostel vypadá nádherně (ostatně jako
většina církevních staveb v Itálii), ovšem
lépe si jej prohlédnete večer, kdy jej Slunce
osvětluje z druhé strany.
Od San Miniata jsem se vydal směrem
k zahradám Boboli, kde se nachází pevnost
Belvedere a také dům, ve kterém pobýval
Galileo Galilei. Ten jsem v uzounkých uličkách
našel čirou náhodou. Sejdete-li pár
stovek kroků k řece, ocitnete se u proslulého
mostu Ponte Vecchio, jakousi říční variantou
pražské Zlaté uličky. Přejdete přes
most, dáte se doprava a stanete u paláce
Uffizzi, jedné z nejstarších galerií na světě.
V jeho těsném sousedství se nachází Muzeum
historie vědy, hlavní cíl mé výpravy.
Bohužel v současné době prochází muzeum
rekonstrukcí a přístupná jsou pouze
spodní dvě patra (za snížené vstupné).
Nicméně to nejdůležitější – expozice věnovaná
dalekohledům a nejslavnějšímu italskému
astronomovi – se zde nachází i nyní.
Nevím, zda je to způsobeno zmíněnou rekonstrukcí,
ale expozice působí poněkud
22 www.astronomie.cz

neučesaným dojmem, nicméně to je vyváženo
bohatým obsahem – amatérští astronomové
a pozorovatelé si zde přijdou na
své.
Počínaje různými astroláby, sextanty,
mechanickými stroji, přes dalekohledy nejrůznějších
konstrukcí, až po nejcennější
exponát, tubus a čočku Galileova dalekohledu
z let 1609–1610, vystavené přístroje
nabízejí fascinující pohled do dávné minulosti,
do dob, kdy astronomická pozorování
jednoduchými prostředky měla nedocenitelnou
hodnotu.
Vyzkoušíte-li si pohled dalekohledem
Galileovy konstrukce se spojnou a rozptylnou
čočkou, o to víc musíte docenit pozorovatelské
výsledky geniálního italského
astronoma a fyzika. Obraz je relativně ostrý
pouze ve velmi malé oblasti kolem středu
už tak dost minimalistického zorného pole,
u okrajů se o kresbě prostě nedá mluvit.
Navzdory velmi malému průměru objektivu
(26 mm) jsem neměl pocit, že by obraz
byl příliš tmavý, ale těžko srovnávat za bílého
dne.
Část expozice je interaktivní a můžete si
v ní například vyzkoušet průchod paprsků
jednoduchými optickými členy. Mám-li
však možnost srovnávat s tím, co jsem
viděl ve Francii, musím podotknout, že
žádný gejzír originálních nápadů se zde
nekoná.
Další část je věnovaná dosti sofistikovanému
rozboru vlastností prvních dalekohledů
a jejich optických členů. Běžným návštěvníkům
zřejmě šla ze všech těch grafů
a schémat interference a barevných vad
hlava kolem, ale techničtí a fyzikální nadšenci
výskají nadšením.
Bohužel, v suterénu, kde se nachází to
nejzajímavější z celé expozice, se nesmí fotit.
Avšak Karen, průvodkyně a nadmíru
sympatická osoba, mi přislíbila přístup
k fotografiím z muzejního archívu, tak uvidíme.
Muzeum se nachází v bezprostřední
blízkosti náměstí Piazza della Signoria, na
němž najdete Palazzo Vecchio, radnici obklopenou
nádhernými sochami, včetně asi
nejznámější kopie Davida (ten pravý se nachází
v Galleria dell’Academia).
Žádný problém však nebudete mít
s prohlídkou katedrály Santa Maria del Fiore,
častěji nazývané prostě Dóm. I přesto,
že je momentálně z jedné strany obležena
lešením, jedná se bezpochyby o jednu
z nejkrásnějších staveb na světě. Rovněž
velikost celé stavby, jejíž charakteristické
zdivo je zdobeno barevným mramorem
v různých odstínech zelené a růžové, je impozantní.
Vstup je zadarmo, a tak si mů-
Amatérská prohlídka oblohy 23

žete prohlédnout i fresku Poslední soud,
která zdobí úctyhodných 3 600 m 2 vnitřní
strany kopule.
Oželil jsem návštěvu Gallerie dell’Academia
(fronta přes dvě ulice) a zašel jsem
na výstavu mechanických strojů Leonarda
da Vinciho, která ulehčila mé peněžence
o 5 € a připravila mi velké zklamání.
Asi jsem přijel z Francie příliš namlsaný,
ale dřevěné modely rozmístěné bez ladu
a skladu ve dvou místnostech mě nijak
neoslnily. Možná mě už měl varovat kyselý
obličej slečny pokladní, kterou jsem
zřejmě vyrušil od partičky solitéru nebo od
nějaké důležité konverzace na ICQ. Možná,
že Italové to prostě s výstavami neumějí –
určitě ne tak dobře jako Francouzi.
Přesto Florencie je bez nadsázky jedno
z nejkrásnějších měst, které jsem kdy navštívil,
ne-li vůbec nejkrásnější. Vzhledem
ke své velikosti (jen o něco málo více obyvatel
než v Brně) navíc nepůsobí poněkud
stísněným odcizujícím dojmem velkoměsta.
Doufám, že budu mít někdy možnost
prohlédnout si jej podrobněji. Ve tři
hodiny odpoledne totiž nasedám na vlak
do Benátek. Ale to už je jiná kapitola.
Benátky
Příjemná středomořská krajina (však jsme
kousek od moře).
Benátky jsou vůbec hrozně zvláštní město.
Uměle vytvořenou lagunu v mělkém moři
zdobí bezpočet ostrovů a ostrůvků. Jádro
města leží na největším z nich, jenž je oddělen
od pevniny asi 4 km dlouhým Mostem
svobody a rozpůlen kanálem ve tvaru
písmene S s přímočarým názvem Canal
Grande. Touto hlavní tepnou proudí čilá
doprava v podobě motorových lodí, které
zde suplují MHD. Kromě velkého kanálu
24 www.astronomie.cz

pak Benátky disponují hustou sítí úzkých
kanálků, jež jsou doménou menších loděk
a proslulých gondoliérů.
Domy postavené na dřevěných pilířích
poskytují městu nezaměnitelný půvab
a zároveň jsou časovanou bombou. Podloží
je totiž nestabilní a základy staveb neustále
klesají. Před sto lety tempem asi
2 mm za rok, dnes třikrát rychleji. Když
k tomu připočítáte oxidy síry v atmosféře,
které rozežírají zdivo, máte zaděláno na
slušný problém. Ačkoli se město snaží za
pomoci různých nadací zachránit, co se dá,
zlí jazykové tvrdí, že pokud chcete navštívit
Benátky, máte tak učinit co nejrychleji –
dokud ještě nějaké Benátky stojí.
Zatím však Benátky úspěšně, den co
den, chytají tisíce a tisíce turistů do spletité
pavučiny svých uzounkých uliček. Některé
jsou tak těsné, že jimi neprojdou dva lidé
vedle sebe. Ponoříte-li se do nich, máte
chvíli pocit, že musíte být kousek od Staroměstského
náměstí, na první pohled míjíte
podobné davy, podobné obchody, je
tu i Bat’a. Ale pak vám cestu zkříží další
z více než stovky kanálů a jste zpátky v Benátkách.
Vodní švy města jsou sešity neuvěřitelnými
čtyřmi sty mosty. Tady by se
milovníci teorie grafů vyřádili.
Moje návštěva Benátek se z časových
i finančních důvodů scvrkla na Brownův
pohyb městem (s přestávkou na kávovou
zmrzlinu), ale i tak to stálo za to. Nejvíc
je mi líto, že jsem neměl možnost navštívit
Baziliku svatého Marka. Nevím, zda
jsem promeškal otevírací dobu, nebo jestli
byla zavřená z důvodu probíhajících oprav,
ale ušel mi tak pohled na večerní Benátky
z bezmála stometrové zvonice.
Věž zvonice stojí osamoceně, stranou
od chrámu, a má charakteristický čtvercový
půdorys. Zajímavé je, že v červenci
1902 se v jejím zdivu zničehonic objevila
rychle se zvětšující prasklina. Během něko-
Amatérská prohlídka oblohy 25

lika dní nabyla obludných rozměrů a celá
věž se zřítila. Št’astnou shodou okolností
nebyl nikdo zraněn a o život přišla pouze
správcova kočka. Ještě tentýž večer rada
města vyhradila půl milionu lir na rekonstrukci.
Nová zvonice byla dostavěna o deset
let později, přesně podle původní, jen
s drobnými úpravami zlepšujícími její stabilitu.
Centrum Benátek není příliš veliké a za
několik hodin jej projdete křížem krážem.
Určitě stojí za to prohlédnout si i okolní,
menší ostrůvky, ale na to už jsem bohužel
neměl čas. Po půlnoci jsem nasedl na
noční vlak domů. Tím moje instantní návštěva
Itálie skončila . . .
Veškeré fotografie laskavý čtenář nalezne
na stránkách http://denik.astronomy.cz.
Radost za pár doláčů
Pavel Gabzdyl
Nestává se příliš často, že by mě nějaká astronomická knížka kvůli svým obrázkům
doslova zvedla z mé skřípající židle. Vlastně se tomu ani nemůžu divit. Většinu fotografií
už důvěrně znám z Internetu nebo z časopisů a málokdy se někde objeví něco skutečně
tak originálního, co by mě mohlo překvapit. V tomto ohledu určitě patřím mezi trochu
rozmlsané čtenáře, kteří jsou postižení svou profesí. O to větší radost mi udělala útlá
knížka s názvem A Portfolio of Lunar Drawings od Harolda Hilla, kterou jsem si před
nedávnem objednal z Ameriky.
26 www.astronomie.cz

Měl jsem na ni zálusk vlastně už od doby,
kdy vyšla (shodou okolností se na trhu
objevila ve stejném roce, kdy u nás vyšlo
první vydání proslulého Atlasu Měsíce
od Antonína Rükla – v roce 1991). Tenkrát
ale byla ještě příšerně drahá a navíc
jsem kromě krátké anonce v časopise Astronomy
neměl příliš ponětí, co vlastně
pod svou příjemnou bleděmodrou obálkou
tato publikace ukrývá. Když se však
dolar propadl pod 17 korun a na Amazonu
se objevil obsah knihy, došlo mi, že už nemůžu
dál čekat.
Jakmile jsem knihu vysvobodil z balícího
papíru, začaly se mé oči chovat
jako po pozření extrémně pálivé chilli papričky.
Britský astronom-amatér Harold
Hill (1920–2005) je totiž mezi obdivovateli
Měsíce legendou a jeho kresby patří k těm
nejdokonalejším na světě. Kniha jich přitom
nabízí stovky! Hillovy výtvory ovšem
neobdivuji jen pro jejich preciznost (téměř
všechny kresby v knize zachycují měsíční
povrch ve zvětšení více než 200násobném),
ale především pro úžasné okamžiky na měsíčním
terminátoru, které věrně zachycují.
Kolik hodin asi musel Harold Hill strávit
u dalekohledu, než se k takovému dílu dopracoval?
Kniha A Portfolio of Lunar Drawings
ovšem není jen portfoliem nesmírně zapáleného
a nadaného pozorovatele! Díky
dokonalému popisu každé kresby nám Harold
Hill zanechal svědectví o mnoha zajímavých
okamžicích, které můžeme na
Měsíci obdivovat. Pokud tedy občas se zaujetím
čekáte na měsíční stínohry, s koupí
této knížky si rozhodně uděláte velkou radost!
Noc temná jak černá je kolumbijská káva
Zdeněk Janák
Nastal čas prázdnin. Pro všechny školou povinně i dobrovolně mučené přicházejí nejméně
dva měsíce volna. Jak trávit volný čas přes den, si jistě každý rozmyslí sám. At’ už se bude
vyhřívat pod slunečními paprsky u vody, nebo chladit ve stínu venkovní zahrádky – všude
si při tom může číst v Bílém trpaslíku.
Letní noční obloha je asi nejsledovanější
ze všech ročních období. Napomáhají
tomu i příjemné teplotní podmínky. Ale
i když přes den padají teplotní rekordy,
nezapomínejte, že v noci bývá chladno
a vlhko, což na vlastní kůži výrazně pocítíte,
budete-li se v noci venku pohybovat
delší dobu.
Za krásami noční letní oblohy je třeba
se vydat na to správné místo – mimo rušivá
světla měst a také ve správný čas. Ten vám
pomůže určit následující korzetový graf.
V něm jsou vyznačeny začátky a konce jednotlivých
soumraků.
Občanský soumrak začíná západem
Slunce a trvá asi půl hodiny, dokud Slunce
neklesne alespoň 6 ◦ pod obzor. Během tohoto
času je intenzita rozptýleného slunečního
světla ještě natolik vysoká, že lze bez
problému vykonávat běžné činnosti, jako
za bílého dne. Například si číst v Bílém trpaslíku.
Amatérská prohlídka oblohy 27

Po občanském soumraku nastává nautický
soumrak, který trvá dokud Slunce neklesne
12 ◦ pod obzor. V tomto šeru jsou
ještě rozeznatelné siluety větších předmětů,
ale už i začínají být vidět nejjasnější
hvězdy určující souhvězdí.
Následuje astronomický soumrak, kdy
je už dostatečná tma na pozorování i mlhavých
deep-sky objektů.
Pokud Slunce klesne hlouběji než 18 ◦
pod obzor, nastává astronomická noc a během
ní nejčernější tma, kdy jsou ideální
podmínky, neruší-li svým svitem Měsíc,
pro sledování slabých objektů vzdáleného
vesmíru.
Nad ránem je situace obdobná, jen
s tím rozdílem, že soumraky přecházejí
v opačném pořadí než večer, s tím jak se
Slunce přibižuje k obzoru, až nad něj vyjde
a nastane bílý den.
První týden července astronomická noc
ještě nenastává – Slunce celou noc neklesne
dostatečně hluboko pod obzor. Ale
s postupem času se období největší temnosti
prodlužuje a vy tak můžete pod tmavou
oblohou trávit víc času.
1.7.
8.7.
15.7.
22.7.
29.7.
5.8.
12.8.
19.8.
26.8.
31.8.
19 h 20 h 21 h 22 h 23 h 0 h 1 h 2 h 3 h 4 h 5 h 6 h 7 h
Stmívání a rozednívání v letních měsících. Bílou barvou je vyznačen den, šedými odstíny postupně
občanský, nautický a astronomický soumrak, černou barvou pak astronomická noc.
BÍLÝ TRPASLÍK je zpravodaj sdružení Amatérská prohlídky oblohy. Adresa redakce
Bílého trpaslíka: Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna a planetárium
Mikuláše Koperníka v Brně, 616 00 Brno, e-mail: apo@astronomie.cz. Najdete
nás také na internetové adrese http://www.astronomie.cz. Na přípravě spolupracují
Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Hvězdárna a planetárium
Johanna Palisy v Ostravě a Hvězdárna v Úpici. Redakčni rada: Jiří
Dušek, Zdeněk Janák, Pavel Karas, Marek Kolasa, Petr Scheirich, Petr Skřehot,
Tereza Uhlíková, Petr Št’astný, Michal Švanda, Jana Švandová, Martin Vilášek,
Viktor Votruba. © APO 2008