Bily Trpaslik - Bílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy

400 let dalekohledu – II – Hvězdný posel, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 

Kontroverzní domněnka, Pavel Gabzdyl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 8 

Astronavigace na expedici, Petr Scheirich . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 10 

Hvězdárna v Olomouci aneb Veřejné tajemství, Tamara Skokánková . . . . . . . . . . . 18 

Odběr ze Sběrače, Pavel Karas . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 25

400 let dalekohledu – II – Hvězdný posel 

Pavel Karas 

Hvězdný posel Galilea Galileiho je bezpochyby tím nejslavnějším pozorovacím deníkem, 

jaký kdy byl astronomem publikován. Je to dokument o pouhých třech měsících 

v historii pozorovatelské astronomie, avšak toto krátké období bylo jistě jedním z nejpodivuhodnějších. 

Díky internetu dnes není problém si v Hvězdném poslu zalistovat, 

v současné době existuje několik stránek obsahující bud’ kvalitní skeny originálního 

výtisku nebo přepis do HTML podoby (viz Odkazy). Ovšem díky mimořádné píli Jirky 

Duška a Vaška Říkala, toho času členů Amatérské prohlídky oblohy, vznikl také unikátní 

český překlad, který si můžete prohlédnout na Jirkových stránkách Návodu na 

použití vesmíru. Z tohoto překladu budu nyní velmi často citovat a byl mi opěrným 

bodem při psaní tohoto článku. Oběma autorům tímto dodatečně děkuji za skvěle odvedenou 

práci. 

HVĚZDNÝ POSEL 

přinášející velké a podivuhodné 

objevy a nabízející k nahlédnutí 

každému, zejména pak 

filozofům a astronomům, co 

GALILEO Galilei, 

florentský patricij, 

státní matematik padovského gymnázia, 

sledoval za pomocí pozorovací roury, kterou objevil, na povrchu Měsíce, 

mezi nespočetnými stálicemi v Mléčné dráze, mlhavými hvězdami 

a zejména pak na 

čtyřech planetách 

obíhajících okolo hvězdy Jupiterovy v různých vzdálenostech s různými periodami 

a s udivující rychlostí; tyto do dnešních dnů 

neznámé ani jednomu z lidí, autor nedávno první objevil 

a rozhodl se, pojmenovat je 

MEDICEJSKÝMI HVĚZDAMI. 

Tak zní celý název Galileova spisku. Kdo 

někdy nahlížel do dobových dokumentů, 

toho nepřekvapí dlouhatánský nápis 

skvící se přes celý frontispis. Výřečný 

titul, který bychom podle dnešních 

zvyklostí použili spíše jako „abstrakt“, 

odpovídá duchu a běžným zvyklostem 

17. století. Všimněme si, která slova nechal 

Galilei knihtiskařem vyznačit, pochopitelně 

kromě titulu „Hvězdný posel“ 

a svého jména. Obzvláště výrazná 

jsou poslední slova, věnující objev Jupi- 

2 www.astronomie.cz

Frontispis původního vydání Hvězdného posla. Zdroj: [2] 

Amatérská prohlídka oblohy 3

terových měsíců rodině Medicejů. Medicejové 

byli toho času nejmocnější rodinou 

nejen ve Florencii, z jejího rodu pocházeli 

hned tři papežové, a, co je nejdůležitější, 

byli to velcí mecenášové – dnes 

bychom řekli sponzoři – bezpočtu umělců 

a vědců. Není proto divu, že Galilei 

„věnoval“ nově objevená tělesa právě jim 

a ještě to dal na titulní straně Hvězdného 

posla okázale najevo. Vlastně bychom 

mohli s nadsázkou říci, že Galilei byl jedním 

z předchůdců dnešní tiskové reklamy. 

Vynález dalekohledu 

Asi před měsícem našim uším došla zpráva, 

že jakýsi Holand’an sestrojil pozoro- 

vací rouru, s jejíž pomocí zviditelní předměty, 

které, ač velmi vzdálené od očí pozorovatele, 

byly zřetelně vidět jakoby blízko. 

O této udivující činnosti vypovídali 

někteří svědci, jimž někteří věřili a jiní se 

od nich odvraceli. 

V první kapitole Galilei popisuje konstrukci 

dalekohledu a jeho parametry. 

Již v minulém díle jsem zmínil, že italský 

astronom používal jednoduchý dalekohled 

sestavený ze spojné a rozptylné 

čočky. Poté, co se Galilei dozvěděl 

o holandském vynálezu, nelenil a hbitě 

prohloubil své znalosti optiky. První 

přístroj, který sestrojil, měl trojnásobné 

zvětšení. Toto „kukátko“ jej však 

neuspokojilo a techniku začal postupně 

zlepšovat. Druhý dalekohled zvětšoval již 

osmkrát. Svá pozorování však nakonec 

Galilei předvádí dalekohled benátskému dóžeti a radním. Zdroj: http://www.fotosearch.com 

4 www.astronomie.cz

Galilei prováděl svým „oblíbeným“ dvacetkrát 

zvětšujícím teleskopem. 

V létě roku 1609 tedy Galilei disponuje 

dalekohledem a předvádí jej benátskému 

dóžeti. Někteří lidé se stavějí 

k „d’áblově rouře“ velmi nedůvěřivě 

a tvrdí, že to, co zobrazuje, je pouhý 

přelud. Benátský dóže je však nadšen. 

Galilei mu vysvětluje, jaké převratné výhody 

nový vynález skýtá – vždyt’ lodě 

na moři připlouvající k přístavu jsou vidět 

mnohem dříve než pouhým okem! 

A ze stometrové zvonice na Náměstí sv. 

Marka je nádherný výhled . . . 

Zanechal jsem pozemského, omezil 

svá pozorování na nebeské; zpočátku 

jsem zkoumal Měsíc blízký natolik, jako 

by byl vzdálen pouze dva průměry Země. 

Poté jsem s nedůvěrou v tváři i v duchu 

sledoval hvězdy, jak stálé, tak bludné, 

a když jsem spatřil, na kolik jsou četné, 

začal jsem přemýšlet, jakým že způsobem 

by bylo možno změřit vzdálenost mezi 

nimi . . . 

V závěru první kapitoly Galilei popisuje 

jednoduchý návod, jak pomocí posuvné 

clony v dalekohledu měřit s velikou 

přesností vzdálenosti (úhlové, nikoli 

skutečné!) mezi hvězdami. 

Okouzlen Měsícem 

Čtvrtý či pátý den po konjunkci se Sluncem, 

kdy nám Luna představuje své svítící 

růžky, hranice rozdělující temnou část 

od světlé neprochází přímo po oválné linii, 

jak by měla při absolutním kulovém 

tvaru tělesa, ale je nerovná, zalomená 

a vlnitá . . . 

Galilei byl jistě pohledem na Měsíc 

uchvácen. Dalekohled mu odhalil útvary 

na povrchu do té doby neviděné – měsíční 

krátery. To byl opravdu zásadní objev, 

i přesto, že astronom na začátku 17. století 

nemohl mít třeba jen tušení o příčině 

jejich vzniku. 

Pohlédneme-li na našeho vesmírného 

souseda okem, můžeme na něm pozorovat 

v podstatě jen dvě věci – fázi 

a temné skvrny ta povrchu, tedy měsíční 

moře. Jinak se měsíční tvář jeví dokonale 

hladká a kulatá. Není tedy divu, že již 

od dob Aristotela převládal mezi filozofy 

názor, že luna je jakýmsi éterickým tělesem 

a jeho tvarem je dokonalá koule. 

Pohled do dalekohledu však Galileovi 

přinesl přesvědčivý důkaz o tom, že 

s Měsícem se to má docela jinak: Rozhraní 

světla a stínu se všelijak klikatí a z oblastí 

utopených ve stínu dokonce vystupují 

světlé body. Galilei správně usoudil, 

že tvar terminátoru odpovídá nerovnému 

reliéfu a ony světlé body nejsou nic 

jiného než vysoké hory, jejichž vrcholky 

jsou na rozdíl od okolního terénu osvětleny 

Sluncem. 

Italský astronom se dokonce pokusil 

pomocí jednoduché geometrické úvahy 

spočítat výšku těchto hor. Výsledek však 

zhruba dvakrát přecenil – výšku měsíčních 

hor odhadl na 4 italské míle, tedy 

asi 6 km. Galilei dále uvádí: „Na Zemi 

není hor, které by dosahovaly výšky 

jedné míle. Tedy měsíční vrchy jsou vyšší 

než pozemské.“ Je zajímavé, že výšku 

pozemských hor učenec naopak hluboce 

podcenil. Je otázka, zda lidé v Evropě 

znali například Himaláje (s největší 

pravděpodobností je museli znát už od 


dob Marca Pola, ale zřejmě neměli žádnou 

představu o jejich velikosti), nicméně 

hlavní problém zřejmě tkví v tom, že 

nebyla k dispozici žádná metoda určování 

nadmořské výšky a lidé si tak mohli 

udělat představu pouze o výšce hor nad 

okolním terénem. 

To, že i rozměry měsíčních výšin 

a údolí jsou značně větší než pozemské, 

ukážeme později. Mezitím nemohu zamlčet 

něco tak pozoruhodného a mnou 

viděného v čase, kdy se Luna blížila první 

čtvrti, což je vidět na přiloženém nákresu. 

Do světlé části vchází obrovský temný 

záliv, který leží u nižšího (jižního) rohu. 

Galileův záliv je tak trochu záhadou 

a dodnes se vedou diskuse o tom, který 

útvar na měsíčním povrchu tehdy vlastně 

italský astronom pozoroval. Mezi kandidáty 

jsou například krátery Ptolemaeus 

(ten by však měl být na obrázku výše) 

či Deslandres (ten má zase příliš nevýrazný 

a rozrušený val). Pokud bychom 

záliv posuzovali podle velikosti, nevyho- 

voval by žádný kandidát, nebot’ Galilei 

jej zakreslil obrovský. Galilei přirovnal 

pozorovaný útvar k oblasti Čech. (Jistě by 

ho pobavilo, že tato nevinná poznámka 

zavdala o několik století později některým 

lidem důvod k domněnce, že česká 

kotlina vznikla po dopadu ohromného 

vesmírného tělesa.) 

Přesto však cítím, že zde mnozí mohou 

mít velké pochyby, a dostávají se 

k tak velkým těžkostem v pochopení, že 

zavrhují tento závěr objasněný a potvrzený 

mnohým jasným svědectvím. Jestliže 

ta část měsíčního povrchu, která s velkým 

jasem odráží sluneční paprsky, je naplněná 

nerovnostmi, tj. nesčíslnými návršími 

a údolími, tak proč v čase dorůstání Luny 

její krajní oblouk obrácený k západu 

a v čase ubývání Luny druhý půlkruh – 

východní, a v úplňku celý kruh, nejeví se 

nerovným, zubatým a vlnitým, ale zdá se 

přesně kruhovým, obklopeným přesnými 

oblouky kružnice a nezkažený žádnými 

vyvýšeninami a údolími? 

Záhadný měsíční „záliv“, jak jej Galilei pozoroval 

v období kolem první čtvrti. Zdroj: [2] 

Tentýž útvar spatřený o dva týdny později . . . 

Zdroj: [2] 

6 www.astronomie.cz

Galilei dále v souvislosti s měsíčními 

horami diskutuje potenciální skeptické 

námitky. Nejpádnějším argumentem by 

byl fakt, že samotný okraj měsíčního disku 

se jeví zcela hladký a kulatý. Dnes samozřejmě 

víme, že to není pravda, ale 

s tehdejší pozorovací technikou nebylo 

možné nerovnosti na okraji měsíčního 

disku odhalit. Galilei nabízí dvě vysvětlení: 

Za prvé, hřebeny hor se jistě nevyskytují 

osamoceně, ale v četných řadách 

za sebou. Tam, kde jedno pohoří klesá, se 

objevuje jiné, ležící za prvním, a zaplňuje 

vzniklou mezeru. 

Druhé vysvětlení předpokládá existenci 

měsíční „atmosféry“, jakési éterické 

poloprůhledné slupky obklopující našeho 

vesmírného souseda. Na okraji Měsíce 

bychom pozorovali mnohem silnější 

vrstvu této atmosféry, a ta by se tak stala 

neprůhlednou. Podle této Galileovy domněnky 

tedy to, co pozorujeme na okraji 

Měsíce, již není měsíční povrch, ale jeho 

atmosféra. Dnes samozřejmě víme, že 

Měsíc žádnou atmosféru nemá, ovšem 

to Galilei nemohl tušit. K jeho obhajobě 

ovšem můžeme říci, že hypotézu atmosféry 

předkládá pouze jako jednu z několika 

možných. 

Když je Luna krátce před nebo po 

novoluní, nedaleko od Slunce, předvádí 

se našim pohledům nejen část zdobená 

svítícími růžky, ale i slabounké a přesto 

viditelné okraje tmavé části odvrácené 

od Slunce, které se vydělují od tmavšího 

pozadí samotného éteru. Budeme-li 

však sledovat tento jev pozorněji, uvidíme 

nejenom okraj tmavé části zářící jakýmsi 

svitem, ale celou tvář Luny – tu, 

které se ještě nedostává světla od Slunce, 

jak se bělá jakýmsi velmi slabým světlem. 

Další znamenitou úvahu italský astronom 

uvádí v souvislosti s nám dobře 

známým popelavým svitem. Galilei 

správně odvozuje, že tento svit pochází 

ze světla odraženého od Země, přesto, že 

jeho vrstevníci měli často tendence přisuzovat 

popelavý svit hvězdám, Venuši 

Nákres doprovázející hypotézu o měsíční atmosféře. Zdroj: [2]) 


či dokonce samotnému Měsíci. Galilei si 

také správně uvědomil, že v období kolem 

novu je Země při pohledu z Měsíce 

v úplňku, a její svit je tak obzvlášt’ jasný, 

mnohem jasnější než svit luny na zemském 

nebi. 

 

Pokračování příště . . . 

Odkazy 

[1] Úplný překlad Hvězdného posla do češtiny (Jiří Dušek, Václav Říkal) 

http://navod.hvezdarna.cz/navod/galileo/obsah.htm 

[2] Krásná digitální reprodukce originálního výtisku z roku 1610 

http://www.rarebookroom.org/Control/galsid/index.html 

[3] Přepis originálního textu do HTML formátu 

http://www.liberliber.it/biblioteca/g/Galilei/sidereus_nuncius/html/ 

/sidereus.htm 

[4] Překlad do angličtiny (Peter Barker) 

http://hsci.ou.edu/images/barker/5990/Sidereus-Nuncius-whole.pdf 

Kontroverzní domněnka 

Pavel Gabzdyl 

Za poslední půlmiliardu roků došlo na naší planetě nejméně k pěti velkým vymíráním 

rostlinných a živočišných druhů. Nejlépe prozkoumaná a zároveň (alespoň doufejme) 

poslední taková událost nastala před 65 miliony roků (na rozhraní křídy a terciéru), 

kdy vyhynulo přibližně 70 procent živočišných druhů. Vymírání na hranici křídy a terciéru 

je i mezi laickou veřejností rovněž nejznámější událostí tohoto druhu v celé historii 

naší planety. Není divu, vždyt’ znamenala konec věku dinosaurů a naopak začátek 

věku savců. Zdaleka největší zájem ovšem této významné události přinesl objev z roku 

1980, o který se zasloužil americký geolog Walter Alvarez. Příběh tohoto objevu se stal 

jedním z nejznámějších v historii výzkumu Země, a tak je na místě si jej alespoň ve 

stručnosti připomenout. 

Když Walter Alvarez studoval v sedmdesátých 

letech 20. století se svými kolegy 

vrstvy růžových vápenců odkryté na skále 

Bottacione u severoitalského městečka 

Gubbio, objevil v nich asi centimetr 

tlustou vrstvičku hnědošedého jílu. Důležité 

bylo, že zmíněná tmavá vrstva se 

nacházela přesně mezi vrstvami vápence, 

jejichž stáří odpovídalo rozhraní křídy 

a terciéru – čili období hromadného 

vymírání. Významné změny v rozšíření 

organismů na této hranici ostatně do- 

8 www.astronomie.cz

kládaly i vápence z oblasti Gubbio, které 

vznikly ukládáním pevných částí organismů 

na mořském dně a jež se díky 

vrásnění Apenin dostaly k povrchu: Zatímco 

pod vrstvičkou hnědošedého jílu 

byly ve vápencích už okem rozeznatelné 

fosilie drobných jednobuněčných živočichů 

– dírkovců z rodu Globotruncana 

– nad vrstvičkou (v mladších vápencích) 

se žádné fosilie okem rozlišit nedaly. 

Teprve pod mikroskopem se ukázalo, 

že i zde jsou fosilie dírkovců, avšak mnohem 

menších, okem prakticky nerozlišitelných. 

Nebylo pochyb o tom, že tou dobou 

muselo v mořském prostředí dojít 

k velkým změnám. 

Největší překvapení ovšem zvláštní 

vrstva jílu přinesla ve chvíli, kdy ji začal 

analyzovat otec Alvareze – Luis – jaderný 

fyzik a nositel Nobelovy ceny, spolu 

s jadernými chemiky Frankem Asarem 

a Helenou Michelovou. Ve zmíněné vrstvě 

tmavého jílu totiž analýzy prokázaly 

až stokrát vyšší koncentraci prvku iridia 

než ve vrstvách těsně nad nebo pod touto 

vrstvičkou. Podobný jev byl zjištěn 

u stejně starých vrstev v Dánsku a později 

i na dalších lokalitách po celém světě. 

Co způsobilo zvýšenou koncentraci 

iridia na rozhraní křídy a terciéru? Předně 

je potřeba zdůraznit, že prvek iridium 

je v horninách zemské kůry velmi vzácný. 

Snadno se totiž váže na železo a tak je 

jeho převážná část v současnosti navázána 

na železo v zemském jádře. V kosmickém 

materiálu se však iridium zachovalo 

téměř v původní koncentraci: Například 

v nejběžnějších meteoritech – v chondritech 

– je až desettisíckrát více iridia než 

v horninách zemské kůry. Pokud se tedy 

někdy v minulosti střetl se Zemí velký 

chondrit, musel svým materiálem „kontaminovat“ 

zemskou atmosféru, odkud 

ho deště spláchly do moří. Na dně moří 

se tak vytvořila vrstva usazenin obohacená 

o iridium, jenž je chemicky málo reaktivní, 

a může přetrvat v nezměněné koncentraci 

až do současnosti. 

Alvarezovi proto přišli s myšlenkou, 

že před 65 miliony lety dopadla na Zemi 

planetka, která způsobila vznik velkého 

impaktního kráteru. Při katastrofickém 

nárazu bylo do ovzduší vymrštěno obrovské 

množství prachu, jenž vytvořil na 

několik měsíců neprůhledný závoj po celé 

planetě. Na Zemi tak došlo ke globálním 

změnám klimatu a zhroucení potravního 

řetězce, jež vedly k vyhynutí 

mnoha rostlinných a živočišných druhů. 

Smělou myšlenku Alvarezovi publikovali 

6. června 1980 v časopisu Science, 

kde na základě množství iridia zjištěného 

ve vrstvách v Itálii a množství iridia 

v obyčejných chondritech, odhadli 

velikost impaktoru na 10 km. Takové 

těleso by muselo při dopadu vytvořit 

kráter o průměru přes sto kilometrů! 

V době publikace článku ovšem vědci 

o žádném impaktním kráteru takového 

stáří a velikosti nevěděli. V roce 1991 

však američtí geofyzikové oznámili objev 

impaktního kráteru Chicxulub v severní 

části poloostrova Yucatán s průměrem 

přes 15 kilometrů. Jeho radiometrické 

datování později ukázalo, že vznikl 

před 65 miliony roků. „Zabiják dinosaurů“ 

byl objeven! 

Od roku 1980 se naše představy 

o způsobu vymírání na hranici křídy 

a terciéru značně upřesnily. Doslova po 


celém světě byly objeveny další důkazy 

svědčící pro dopad impaktoru (šokově 

přeměněná zrna křemene, drobné částice 

popílku ve vrstvě jílu svědčící o rozsáhlých 

požárech tehdejší vegetace, přítomnost 

mikrotektitů, výskyt niklspinelů 

atd.). Jedním dechem je však potřeba 

přiznat, že přesný scénář a důvody vymírání 

ještě nejsou zcela objasněny. Jednou 

z výtek teorie, že vymírání na hranici 

křídy a terciéru způsobil vznik kráteru 

Chicxulub, přineslo datování vzorků 

z vrtů uskutečněných v roce 2003: Na základě 

několika statigrafických analýz se 

totiž ukázalo, že kráter Chicxulub mohl 

vzniknout až 300 000 let před vymíráním 

na hranici křídy a terciéru! V období 

před 65 milionů roků navíc prokazatelně 

došlo k několika dalším impaktům 

(např. kráter Boltysh na Ukrajině – stáří 

65,17±0,64 Ma). Není tedy vyloučeno, že 

změny na konci druhohor způsobilo několik 

impaktů nebo kombinace dalších 

faktorů (např. silné sopečné erupce v oblasti 

Dekanských trapů na území dnešní 

Indie). 

Vědecká práce, kterou v červnu 1980 

publikovali Alvarezovi, ale každopádně 

změnila pohled na geologickou minulost 

naší planety. Dokázala totiž, že Země 

zdaleka není tak uzavřeným systémem, 

jak se dříve předpokládalo a že mnoho 

zásadních změn může přijít i z kosmického 

prostoru. 

 

Kapitola pochází z připravované knihy 

P. Gabzdyla, J. Píšaly a Z. Pokorného „Svět 

planet“. 

Astronavigace na expedici 

Petr Scheirich 

Na loňské expedici v Úpici si dobrovolní zájemci vyzkoušeli stanovení zeměpisné polohy 

z měření výšek Slunce pomocí sextantu. Používali jsme nejlevnější, plastový sextant, 

který je u nás k dostání – Davis Mark III (u firmy AvarYacht asi za 1 500 Kč). 

Princip metody „interceptu“ – 

stanovení zeměpisné polohy 

pomocí pozičních linií 

Než se dostaneme k samotné metodě interceptu, 

vysvětlíme si základní principy 

astronavigace obecně. Mějme hvězdu 

A (viz obr. 1). Na povrchu Země existuje 

místo (v každém okamžiku jiné, díky 

rotaci Země), ze kterého uvidíme tuto 

hvězdu přímo v nadhlavníku (zenitu). 

Poloha tohoto místa, tzv. substelárního 

bodu, [A], se dá pro libovolný okamžik 

pochopitelně spočítat. Pokud bychom 

viděli hvězdu A přímo v zenitu (výška 

nad obzorem = 90 ◦ ), mohli bychom pomocí 

takového výpočtu ihned stanovit 

naši polohu. Pozorovat v praxi nějakou 

hvězdu přímo v zenitu se nám ale podaří 

málokdy, nemluvě o obtížnosti takového 

pozorování. 

10 www.astronomie.cz

V obecném případě tedy vidíme 

hvězdu v nějaké výšce h nad obzorem. 

Její vzdálenost od zenitu je doplněk do 

90 ◦ , tedy 90 ◦ − h, a tento úhel pro hvězdu 

A označíme α. Všechna místa na povrchu 

Země (pro jednoduchost považujme 

Zemi za kouli), z nichž spatříme 

hvězdu A ve vzdálenosti α od zenitu (neboli 

ve výšce 90 ◦ − α nad obzorem), leží 

na kružnici (na obrázku kružnice a), jejíž 

úhlová vzdálenost od substelárního bodu 

[A] je α. Již po prvním měření výšky 

hvězdy tedy víme, že se nacházíme někde 

na kružnici a. Označujeme ji jako 

poziční kružnici. 

Další postup se přímo sám nabízí: 

Provedeme měření pro jinou hvězdu (B) 

a zjistíme, že se nachází ve výšce 90 ◦ − β 

nad obzorem. Ze spočteného substelárního 

bodu [B] a úhlu β získáme novou 

kružnici, b. Protože naše poloha je zároveň 

na kružnici a i b, pak nemůže být 

nikde jinde než na průsečíku obou kružnic. 

V obecném případě jsou tyto průsečíky 

dva, ale víme-li alespoň přibližně, 

kde bychom se měli nacházet, můžeme 

určit, který ze dvou průsečíků je ten 

správný. 

Tolik k teoretickým principům. V praxi 

ovšem vstupují do hry dvě zásadní 

komplikace: 

1. Neexistují mapové projekce, které by 

zachovávaly délky (tj. pro něž by platilo, 

že délka změřená na mapě je 

pouze měřítkem vynásobená délka 

na povrchu koule), každá mapa má 

proto v různých směrech různé zkreslení 

délek, a kružnice na kouli se na 

mapě zobrazí jako složitější křivka. 

Nemůžeme tedy vzít kružítko a narýsovat 

na mapě poziční kružnici. 

2. Poziční kružnice můžeme narýsovat 

na zemském globu, ale jeho měřítko 

je obvykle tak malé, že souřadnice jejich 

průsečíku získáme jen s malou 

přesností. 

Polohu průsečíků pozičních kružnic 

lze spočítat pomocí vzorců sférické trigonometrie, 

aniž bychom museli něco 

kreslit. Dnes v době počítačů je to celkem 

rutinní záležitost, ale už i za pomoci 

pouhé kalkulačky se nad takovým výpočtem 

celkem zapotíme. Před nástupem 

kalkulaček byl pak takový výpočet s použitím 

tabulek trigonometrických funkcí 

enormně zdlouhavý. V historii námořní 

navigace proto nebyl využíván příliš často, 

a spíše se používali jiné metody (například 

stanovení výšky a okamžiku průchodů 

těles meridiánem), které byly jed- 

Obr. 1: Substelární body [A], [B] a poziční kružnice 

a, b na povrchu Země. Poziční kružnice mají 

v obecném případě dva průsečíky, 1 a 2. Poloměry 

pozičních kružnic (měřené po povrchu Země) jsou 

α a β. Z obou bodů 1 a 2 uvidíme hvězdy A a B ve 

výškách (90 ◦ − α) a (90 ◦ − β) nad obzorem. 


noduché na zpracování, ale časově náročnější 

na měření. 

V roce 1837 byla ovšem objevena, 

a to de-facto pouhou náhodou, metoda 

tzv. pozičních linií, která znamenala 

v námořní navigaci revoluci. Je to metoda 

grafická a pouze přibližná, ale většinou 

dává dostatečně přesné výsledky. Do 

mapy při ní kreslíme přímky, a jejich průsečíkem 

je hledaná poloha. Jednu z variant 

metody pozičních linií, metodu interceptu, 

jsme aplikovali i na expedici. 

Celý trik spočívá v tom, že poziční 

kružnice v okolí jejich průsečíků nahradíme 

jejich tečnami, které nazýváme pozičními 

liniemi, a tyto přímky již do mapy 

zakreslovat můžeme. Protože polo- 

měry pozičních kružnic jsou obvykle obrovské, 

je jejich zakřivení malé, a jejich 

nahrazením přímkami se nedopustíme 

příliš velké chyby. 

Základní předpoklad, nutný k nalezení 

poziční linie, je alespoň velice přibližná 

znalost naší polohy (stačí zaokrouhlená 

na celé stupně v zeměpisné šířce 

a délce). Tato poloha se standardně v navigaci 

označuje jako AP (assumed position). 

Pro Českou Republiku pro jednoduchost 

můžeme počítat s pozicí 15 ◦ východní 

délky a 50 ◦ severní šířky. Princip 

nalezení poziční linie je následující: 

Změříme výšku hvězdy (Slunce, . . . ) 

Ho nad obzorem v určitém okamžiku. 

Pro stejný okamžik spočítáme, jak vyso- 

Obr. 2: Způsob nalezení poziční linie. Poziční kružnice jsou pro názornost zobrazeny s mnohem menšími 

poloměry, než jaké mají v drtivé většině případů v praxi. 


ko nad obzorem a v jakém směru (azimutu 

A AP ) bychom danou hvězdu viděli, 

kdybychom se nacházeli v bodě AP. Tuto 

spočítanou výšku označíme Hc. Spočtený 

azimut nám ukazuje směr, v němž leží 

substelární bod dané hvězdy (vydámeli 

se směrem, v němž vidíme na obloze 

nějakou hvězdu, bude nám postupně její 

pozorovaná výška nad obzorem růst, až 

dospějeme do substelárního bodu, kde 

uvidíme hvězdu v zenitu). 

Daný azimut (v navigaci měříme azimut 

vždy od severu!) vyneseme do mapy 

jako přímku procházející bodem AP. 

Protože, jak už jsme si řekli, prochází tato 

přímka substelárním bodem, a tento 

bod je středem poziční kružnice, bude 

poziční kružnice procházející bodem 

AP k této přímce v bodě AP kolmá. Poloměr 

této kružnice je 90 ◦ −Hc. Tato poziční 

kružnice nás ale nezajímá, zajímá nás 

poziční kružnice (a linie) pro naši hledanou 

polohu. Poloměr naší poziční kružnice 

je 90 ◦ − Ho. Ani jednu z kružnic do 

mapy pochopitelně nemůžeme zakreslit, 

pro již výše zmíněné důvody, a na obr. 2 

jsou znázorněny pouze pro lepší pochopení 

situace. To co známe, je rozdíl poloměrů 

obou kružnic, ∆h = Ho − Hc, a zároveň 

víme, že obě kružnice mají stejný 

střed (substelární bod). Průsečík hledané 

poziční kružnice s přímkou ve směru 

spočteného azimutu bude tedy ve vzdálenosti 

∆h od bodu AP. (Rozdíl výšek ∆h 

se nazývá intercept – odtud název metody.) 

Řekli jsme si, že poziční kružnici můžeme 

nahradit poziční linií, kterou sestrojíme 

jako tečnu k této kružnici. Protože 

přímka ve směru azimutu A AP míří 

do středu kružnice (substelárního bodu), 

musí být kolmice k této přímce tečnou 

dané kružnice. Právě tato kolmice je 

tedy naší poziční linií (viz obr. 2). 

Naprosto stejnou úvahu a výpočty 

použijeme i pro druhou hvězdu (nebo 

Slunce v jinou denní dobu, za předpokladu, 

že jsme svou polohu nezměnili), 

a získáme další poziční linii. Při 

samotném zpracování můžeme již na 

poziční kružnice zapomenout; kreslíme 

pouze přímky. Protože vzdálenost 

∆h vyjde v obloukové míře a na mapě 

obvykle měříme vzdálenosti v jednotkách 

délkových, uved’me zde ještě přepočet: 

1 ◦ odpovídá vzdálenosti přibližně 

111,12 km na zemském povrchu. Jedno- 

Obr. 3: Vzorné zpracování určení polohy z měření 

výšek Slunce od Petry Vaňáčové. (To, že se obě poziční 

linie protínají v bodě, v němž je konstruována 

jedna z nich jako kolmice na azimutální přímku, 

je jen náhoda) 


duchá, a v navigaci zaužívaná konvence, 

je počítat obloukovou míru v úhlových 

minutách a vzdálenosti v námořních mílích 

(1 NM = 1 852 m). Jedna námořní 

míle je totiž právě vzdálenost jedné úhlové 

minuty na poledníku (současná definice 

je dána pouze vztahem 1 NM = 

1 852 m, ale takto byla původně námořní 

míle zavedena). 

Zpracování měření lze tedy shrnout 

do několika bodů: 

mutu (aby se nám později nepletlo, 

který směr přímky je ten správný). 

Na vynesenou přímku poté sestrojíme 

kolmici (tj. poziční linii) ve vzdálenosti 

∆h námořních mil od bodu AP. 

Je-li ∆h kladné, měříme vzdálenost ve 

směru šipky, je-li záporné, tak proti 

směru šipky. 

4. Místo, kde se protnou poziční linie 

sestrojené pro obě měření, je naše 

poloha. 

1. Spočteme výšku Hc a azimut A AP 

měřeného tělesa v bodě AP pro každý 

z časů měření. 

2. Pro každé měření spočteme rozdíl 

změřené výšky Ho a výšky Hc: ∆h = 

Ho − Hc. ∆h vyjádříme v úhlových 

minutách, tj. vynásobíme 60. 

3. Z bodu AP vedeme pro každé měření 

přímku (oběma směry, tj. ne pouze 

polopřímku) ve směru spočteného 

azimutu A AP . Na vynesenou přímku 

vyznačíme šipkou směr daného azi- 

Obr. 4: „Navigátoři“ v akci 

Astronavigace na expedici 

Na moři se výška těles měří nad pozorovaným 

horizontem, který, až na drobné 

opravy, je totožný s ideálním geometrickým 

horizontem, tj. rovinou kolmou 

k místní tížnici. Na pevnině takový horizont 

bohužel nemáme, protože obzor 

je vždy tvořen vzdálenými kopci. Je tedy 

třeba vypomoci si tzv. horizontem umělým. 

Tím je hladina nějaké kapaliny, kterou 

využijeme jako dokonale vodorovné 

zrcadlící plochy. To, co pak měříme, není 

výška tělesa nad horizontem, ale úhlová 

vzdálenost tělesa na obloze, od jeho odrazu 

v hladině kapaliny. Naměřený údaj 

pak vydělíme dvěma a dostaneme výšku. 

Na expedici jsme pro stanovení polohy 

použili měření výšky Slunce. Optimální 

je měřit s odstupem šesti hodin, 

během nichž Slunce urazí asi 90 stupňů. 

Tento úhel pak svírají vzájemně i poziční 

linie, a jejich průsečík je dobře definovaný. 

Každý zájemce si tedy změřil výšku 

Slunce minimálně dvakrát, jednou obvykle 

ještě před snídaní a druhou v průběhu 

odpoledne. 


Výsledky stanovení polohy jsou bohužel 

trochu nesourodé. Měření se zúčastnilo 

asi patnáct lidí, tohle číslo si ale 

nepamatuji přesně; někteří z nich totiž 

měření nezpracovali ani do přípravy tohoto 

článku, takže jejich jména se zde 

neobjeví. (Budiž to pro ně poučením, že 

měření je třeba zpracovat hned. Na lodi 

by navigátorovi nebylo nic platné, kdyby 

měření zpracoval až po několika měsících 

. . . :-). 

Vzdálenosti získaných poloh od správné 

polohy udává následující tabulka. 

Jméno 

Vzd. (km) 

Kratochvíl Robert 9,3 

Morava Matěj 13,9 

Dvořáková Šárka 14,5 

Hlaváčková Šárka 15,3 

Šustr David 20,5 

Chládová Zuzka 21,1 

Kroužel Michal 27,4 

Vaňáčová Petra 30,9 

Kratochvílová Marie 39,9 

Karták Michal 43,4 

Sládková Lucia 57,6 

Mikulecká Barbora 95,7 

Ve zcela ideální situaci by pořadí 

„navigátorů“ podle vzdálenosti získaných 

poloh vyjadřovalo jejich schopnosti 

změření výšky Slunce. Bohužel ideální 

situace zcela jistě nenastala. Zjevné 

„ústřely“ do vzdálenosti nad 50 kilometrů 

lze nejspíše přičíst chybám ve zpracování 

naměřených údajů. Další poměrně 

velkou chybu jsem do měření vnesl, jak 

za chvíli ukážu, já sám. Vedle toho řada 

chyb vznikla v důsledku vlnění hladiny 

umělého horizontu ve větru. 

Před každým měřením sextantem je 

třeba stanovit opravu měřené výšky. Pokud 

by obě zrcátka sextantu byla vůči 

sobě přesně rovnoběžná, pak tato oprava 

bude nulová; v důsledku různé manipulace 

se sextantem, tepelnému pnutí 

apod. tato rovnoběžnost ale zaručena 

není. Před samotným měřením tedy 

sledujeme sextantem vzdálený vodorovný 

předmět (střechu budovy, obzor, . . . ), 

a pohybem stupnice umístíme jeho odraz 

v zrcátku sextantu tak, aby byl v jedné 

linii se skutečným obrazem. Kdyby byla 

oprava sextantu nulová, bude stupnice 

ukazovat nulu, v praxi ale nulu neukazuje, 

a tento údaj je poté třeba od měření 

odečíst. 

Protože jsme vždy měřili ze střechy 

hvězdárny, jako vhodný vodorovný objekt 

pro výše zmíněnou kalibraci jsem 

vybral střechu vodárny. Až dlouho po 

expedici jsem odhalil svůj velký omyl. 

Střecha vodárny je od střechy hvězdárny 

vzdálená asi 50 metrů, a to je strašně 

málo! Svislá vzdálenost otočného zrcátka 

sextantu od jeho průzoru je asi 10 cm, 

což na vzdálenosti 50ti metrů představuje 

asi 7 úhlových minut. Těchto 7 úhlových 

minut ve všech opravách naměřených 

údajů vystupovalo navíc. Protože 

výšku Slunce dostaneme až po vydělení 

údaje na sextantu dvěma, i chyba ve 

změřené výšce byla pouze poloviční, tedy 

3,5 minuty (všechny změřené výšky 

vyšly o tuto hodnotu větší, než by měly 

vyjít). Ale i to je zatraceně mnoho. Na 

zemském povrchu to představuje skoro 


Obr. 5: Získané polohy vynesené do mapy. Černý kroužek uprostřed vyznačuje hvězdárnu v Úpici, tedy polohu, 

která by měla vyjít v ideálním případě. 


Obr. 6: Znázornění toho, jak se posune průsečík pozičních linií, jestliže obě výšky Slunce změříme se systematickou 

chybou. Pro úhel mezi pozičními liniemi 90 ◦ (vlevo) a úhel menší (vpravo). 

6,5 km. Obě získané poziční linie byly 

tedy o 6,5 km jinde, než by měli vyjít 

při správné kalibraci sextantu. V případě 

kolmosti obou linií pak vzdálenost jejich 

průsečíku od „správného průsečíku“ 

bude rovna asi 9,2 km (velikost úhlopříčky 

čtverce o hraně 6,5 km), a s klesajícím 

úhlem mezi liniemi může tato vzdálenost 

ještě více vzrůstat (viz obr. 6). Tato 

systematická chyba je pravděpodobně 

také vysvětlením toho, proč je většina 

získaných poloh na jih od polohy správné. 

Při náhodných chybách by změřené 

polohy měly být i náhodně rozmístěny 

okolo Úpice. 

Na tomto místě budiž tedy má omluva 

všem letošním „navigátorům“, kteří 

se tak pilně snažili získat co nejpřesnější 

polohu, leč jejich snaha byla marná. 

Chybami se člověk učí, a příští rok to již 

jistě zvládneme lépe. 

Navigare necesse est. 

 

Převzato z http://www.wulffmorgenthaler.com 


Hvězdárna v Olomouci aneb Veřejné tajemství 

Tamara Skokánková 

Olomouc – páté největší město v republice, srdce Hané. Olomouc – město s krásným 

historickým centrem. Olomouc – město krajské; město univerzity, arcibiskupství a armády. 

Olomouc – město obrovských možností provozování zájmových činností – at’ 

už se jedná o umění, sport nebo třeba astronomii. Ano, i té se lze v Olomouci věnovat. 

Možná si říkáte, co to povídám, vždyt’ v Olomouci žádná hvězdárna není. Opak je 

ovšem pravdou – jedna plně funkční se nachází v městské části Lošov. Bohužel, i přes 

svou stálou existenci a snahu v popularizaci astronomie, o ní neví velká část obyvatel 

Olomouce. Proč se na tento objekt zapomnělo? O tom můžeme jen spekulovat. Ale 

myslím, že užitečnější využití času by bylo toto napravit. Tak tedy s chutí do toho. Vyprávění 

o olomouckých hvězdárnách právě začíná . . . 

Hvězdárna ve Slavoníně 

Výstavbu první z olomouckých hvězdáren 

inicioval v roce 1946 profesor Vladimír 

Petr, předseda zdejší pobočky České 

astronomické společnosti. Ještě v témže 

roce se začalo stavět na návrší nedaleko 

vesnice Slavonín (dnes městská část). 

Hvězdárna rostla velice pomalu z důvodů 

nedostatku financí, a tak byla kopule 

o průměru 6,5 m i odsuvná střecha nad 

malou pozorovatelnou (meteorkou) namontována 

až v roce 1952. Budova byla 

z větší části dokončena až začátkem jara 

roku 1954. Získávání přístrojového vybavení 

však trvalo ještě mnoho dalších let. 

Pro hvězdárnu získávali nebo vyráběli 

různí lidé různé dalekohledy, fotokomory 

a montáže, např. JUDr. Karel 

Hermann Otavský (výroba protuberančního 

dalekohledu) nebo František 

Kozelský (výroba paralaktické montáže). 

V letech 1956 až 1974 byl do kopule 

na mohutnou montáž namontován 

200 mm dalekohled, spolu s velkou 

600 mm Schmidtovou komorou. Tento 

dalekohled ovšem nenašel uplatnění 

a tak byl směněn s hvězdárnou v Hradci 

Králové za 150 mm Zeiss Coudé refraktor, 

který byl v kopuli zůstal až do uzavření 

objektu v roce 2000. Před uzavřením 

se na hvězdárně nacházela spousta přístrojů. 

Tak namátkou: heliostat, 100 mm 

Cassegrain-Nasmyth, fotografická komora 

(240 mm), dvě astrokomory s objektivem 

Trioplan, sluneční a meteorické 

komory . . . jejichž optiku spolu s optikou 

200 mm refraktoru, směněného do 

Hradce, vyrobil Ing. Vilém Gajdušek. 

Hvězdárna působila především na 

poli popularizace astronomie vedení 

astronomických kroužků, ale i na poli 

vědeckém, např. v astrofotografii, pozorování 

sluneční fotosféry, protuberancí 

a zákrytu hvězd Měsícem. Pro veřejnost 

se hvězdárna otevřela v dubnu roku 

1954. Záhy byla převedena pod správu 

tehdejšího odboru kultury krajského národního 

výboru. V tomto období pracovalo 

na hvězdárně pod vedením profe- 


sora Vladimíra Petra několik dalších zaměstnanců: 

RNDr. Jan Luner, Květoslav 

Vaněk, Karel Morav a RNDr. Jiří Pogoda. 

Zásluhou RNDr. Jana Lunera, povoláním 

meteorologa a od roku 1957 

nového ředitele hvězdárny, byla na lidových 

hvězdárnách v Československu 

vybudována sít’ meteorologických stanic 

koordinovaná ze sekce meteorologie 

v Olomouci. Díky této sekci a spolupráci 

s Hydrometeorologickým ústavem 

v Praze, Slezským ústavem ČSAV v Opavě 

a Výzkumným ústavem energetickým 

v Praze a Brně byly vypracovány studie 

o klimatických podmínkách v Olomouci, 

Vsetíně, Valašském Meziříčí, Hlohovci 

a jiných městech pro potřebu tamějších 

hvězdáren. Jan Luner roku 1972 zemřel 

a ředitelem hvězdárny se stal Květoslav 

Vaněk. V roce 1987 se zřizování obou olomouckých 

hvězdáren dostalo do rukou 

Okresnímu kulturnímu středisku a v roce 

1991 na krátkou dobu Městskému 

kulturnímu centru (bývalý Park kultury 

a oddechu), až se nakonec ještě téhož 

roku jejich správy ujala Přírodovědecká 

fakulta Univerzity Palackého. A vedoucím 

obou hvězdáren se stal profesor 

RNDr. Vratislav Vyšín, CSc. Pro veřejnost 

byla hvězdárna přístupná tři dny v týdnu, 

konaly se zde přednášky pro školy 

a byl zde veden kurz astronomie pro 

studenty UP. Roku 1993 se stala základní 

olomouckou klimatologickou stanicí 

spolupracující s Českým hydrometeorologickým 

ústavem. 


Téhož roku se ovšem stala nejistou 

i budoucnost tohoto objektu – jedna 

z uvažovaných tras olomouckého obchvatu 

totiž vede přes její pozemek. Namísto 

náhrady v podobě vystavění nové 

hvězdárny se ovšem olomoučtí zájemci 

o astronomii dočkali pouze nedodržení 

slibů a nezájmu všech zodpovědných orgánů. 

31. března 2000 je hvězdárna oficiálně 

uzavřena, předána Ředitelství silnic 

a dálnic České republiky. Demolice objektu 

proběhla ještě v dubnu téhož roku. 

V tomto měsíci vzniká i občanské sdružení 

Hvězdárna Olomouc usilující o výstavbu 

nové observatoře a popularizaci 

astronomie v Olomouci. Jejich útočištěm 

se stává druhá, menší olomoucká 

hvězdárna. 

Hvězdárna Josefa Sienela 

V roce 1946 přišel na školu v Lošově nový 

řídící učitel Josef Sienel, který záhy probudil 

v obyvatelích této vesnice zájem 

o astronomii. Na osvětové besedě v roce 

1951 byl založen astronomický kroužek 

a zrodila se myšlenka vystavět hvězdárnu. 

Stavba se pomalu začala zdvihat ze 

země roku 1954 na místním vršku nazývaném 

„Na fáně“. Tento pozemek věnoval 

kroužku Ladislav Lindner. Na výstavbě 

se podíleli nejen členové astronomického 

kroužku, ale i školou povinní 

a někteří obyvatelé Lošova, sám Josef 

Sienel se ujal výroby optiky o průměru 

250 mm pro dalekohled a Josef Sedláček 

s Josefem Vávrou st. zkonstruovali para- 


laktickou montáž, na čemž se dodáním 

materiálu podílela Moravia z Mariánského 

Údolí. Stejné pomoci se od ní dostalo 

i při výstavbě kopule. Nezaostala ani 

Oblastní lidová hvězdárna v Olomouci- 

Slavoníně. Profesor Vladimír Petr a později 

RNDr. Jan Luner byli nápomocni při 

řešení konkrétních problému, zapůjčili 

do Lošova malý přenosný dalekohled 

a zajistili dokončení optických prací pro 

zrcadlový dalekohled u vyhlášeného ostravského 

odborníka Ing. Viléma Gajduška. 

Díky píli všech byla hrubá stavba dokončena 

již o rok později. 

Ovšem poté se práce na hvězdárně 

zastavila, jelikož Josef Sienel musel nuceně 

odejít na jiné působiště. O rok později 

obnovil práce nový řídící učitel Jaroslav 

Dohnal a na jaře roku 1957 hvězdárna 

dokončena. Slavnostní otevření proběhlo 

v neděli 14. července 1957. 

Nástupem 60. let ovšem nadšení 

členů astronomického kroužku upadlo 

a objekt začal chátrat. Hvězdárna byla 

vyloupena, zdevastována a optika odcizena. 

V roce 1968, krátce po této události, 

používal observatoř skautský oddíl 

vedený Petrem Juřicou, naneštěstí byla 

záhy v roce 1970 činnost oddílu ukončena, 

a tak objekt opět začal chátrat. Až 

v polovině let 70. se karta obrací k lepšímu 

– o hvězdárnu projevil zájem nadšený 

amatérský astronom Jiří Konečný. 

Ten v roce 1976 s výpomocí lošovských 

občanů a pracovníků osvětové besedy 

zahájil rekonstrukci a uvedl hvězdárnu 

do provozu. Nový dalekohled (refraktor 

o průměru 125 mm) byl spolu s fotografickou 

komorou a paralaktickou montáží 

získán s pomocí Květoslava Vaňka, 

tou dobou vedoucího Lidové hvězdárny 

v Olomouci-Slavoníně. V Lošově byl 


opět zorganizován astronomický kroužek. 

Tentokrát byla však náplní práce 

zaměstnanců kromě osvěty i odborná 

činnost, zejména zakreslování sluneční 

fotosféry, pozorování meteorických rojů 

a meteorologická měření. 

Rozsah výzkumu se rozšířil, když se 

Lošov stal městskou částí Olomouce 

a hvězdárna připadla pod Park kultury 

a oddechu. Nově se objektem výzkumu 

stává pozorování zákrytů hvězd Měsícem 

a planetami a radioastronomický 

obor – registrace sluneční aktivity metodou 

příjmu atmosfériků (SEA) ve spolupráci 

s Astronomickým ústavem Československé 

akademie věd v Ondějově. 

Výsledky tohoto programu byly zveřejňovány 

na mezinárodním bulletinu 

Solar-Geophysical Data. Jelikož prostory 

hvězdárny neumožňovaly další rozvoj, 

uvažovalo se o jejím rozšíření o přístavbu 

k stávající budově. V roce 1987 se 

ale stalo zřizovatelem obou olomouckých 

hvězdáren Okresní kulturní středisko 

a ze slibované pomoci brzy sešlo. 

Jiří Konečný záhy působení přerušil 

a předal žezlo RNDr. Vojtěchu Kunovskému 

z Přírodovědecké fakulty Univerzity 

Palackého. Ten založil nový astronomický 

kroužek a s pomocí RNDr. Jiřího 

Pogody zpřesnil paralaktickou montáž. 

Kvůli nedostatku času ovšem roku 

1990 odešel a správu objektu převzal 

amatérský astronom Josef Masničák. Astronomický 

kroužek byl znovu obnoven 

a činnost hvězdárny se rozvíjela. 


Po zrušení Okresního kulturního střediska 

v roce 1991 se zřizovatelem na krátkou 

chvíli opět stal Park kultury a oddechu, 

ted’ již nazývaný Městské kulturní 

centrum. Tato organizace ale záhy byla 

také zrušena a velkou neznámou se stalo, 

co bude s hvězdárnami dál. Konečným 

řešením byl převod hvězdáren pod 

správu Přírodovědecké fakulty Univerzity 

Palackého. Josef Masničák se zde s pomocí 

několika dalších amatérských astronomů 

věnoval popularizaci astronomie 

a amatérským pozorováním. Jejich 

zásluhou zde také probíhaly nutné technické 

úpravy nejen přístrojového vybavení, 

které v roce 1998 završila oprava 

pojezdu kopule. Ještě na podzim téhož 

roku byla hvězdárna vyloupena a dalekohled 

odcizen. V roce 2000 po uzavření 

slavonínské hvězdárny se péče o provoz 

ujala pracovnice Katedry teoretické 

fyziky Mgr. Eva Kobzová. V témže roce 

se konaly také opravy zevnějšku, o něž 

se velice přičinili i členové nově vzniklého 

občanského sdružení Hvězdárna Olomouc 

věnujícího se popularizaci astronomie 

a inicializaci výstavby nové důstojné 

hvězdárny v Olomouci (logickým 

pokračováním by samozřejmě byla výstavba 

planetária). To během času přesunulo 

své aktivity právě sem a usilovně 

a složitě jednalo s majiteli pozemků 

a Magistrátem města Olomouce. Výsledkem 

těchto jednání byla výměna pozemků 

kolem hvězdárny za městské, zapůjčení 

těchto pozemků na základě rozhod- 


nutí vydaného v dubnu 2005 městským 

zastupitelstvem a v červnu téhož roku 

převod objektu do vlastnictví občanského 

sdružení. V roce 2007 v rámci oslav 

50. výročí výstavby tohoto objektu byla 

hvězdárna přejmenována podle svého 

zakladatele na Hvězdárnu Josefa Sienela. 

Jak jistě vidíte, osudy těchto objektů 

jsou velmi spletité a události kolem 

hvězdárny ve Slavoníně vedly až k jejímu 

konci. Nastane konec i v případě 

hvězdárny v Lošově, nebo se astronomům 

z občanského sdružení povede vystavět 

hvězdárnu novou důstojnou pro 

krajské město Olomouc? To je zatím jen 

ve hvězdách, co ale ve hvězdách není, 

jsou výsledky dosavadního snažení. Jaké 

úsilí tedy vyvíjí členové této organizace? 

A jaké jsou výsledky? 

Jak jsem se zmiňovala výše, prvním 

takovým větším úspěchem bylo dojednání 

výměny pozemků mezi magistrátem 

a jejich majiteli a následný pronájem 

tohoto prostoru na dobu pěti let, 

tj. do roku 2010, a získání hvězdárny 

do vlastnictví organizace, což je důležité 

z hlediska snah o dotace od státu, kraje, 

EU, nadací apod. Dalším takovým mezníkem 

je druhá studie nové hvězdárny. 

Tu vyprojektoval „Architektonicko urbanistický 

ateliér“. Jednalo by se o moderní, 

bezbariérovou budovu. Náklady na 

výstavbu by dosahovaly asi 30 miliónů 

korun. Od té doby je tedy hlavní náplní 

práce sdružení shánění finančních prostředků 

– zatím bez úspěchu. Přesto se 

dál usilovně snažíme uspět. Snažíme se 

uspět u strukturálních fondů EU, dále 

usilujme o přijetí záměru u regionálních 

úřadů (Krajský úřad Olomouc, Statutární 

město Olomouc) . . . Toto však jsou jen 

nejvýznamnější projekty, na které jsme 

se zaměřili. 

Podaří se nám odstranit kulturní 

ostudu – zbourání olomoucké hvězdárny 

a to BEZ náhrady? Doufáme, že ano, 

a nejen doufáme, pracujeme pilně a velice 

usilovně, zatím jsou však naše výsledky 

víceméně nulové. Proto se s prosbou 

o jakoukoli pomoc obracíme i na všechny 

ostatní (zvláště pak obyvatele Olomouce 

a astronomy). Pomoc nemusí být 

jen finanční. Pomůžete nám i prostou 

návštěvou naší hvězdárny nebo námi 

pořádaných přednášek, vždyt’ zájem nás 

vždy potěší, pozvedne nám náladu a dodá 

odhodlání k tomu se nevzdat. I hlásání 

tohoto problému do okolí může zařadit 

náš projekt mezi priority Olomouckého 

magistrátu. At’ už nám projevíte 

podporu nebo ne, vězte: Bez boje se nevzdáme! 

 

Autor: Tamara Skokánková (občanské 

sdružení Hvězdárna Olomouc) 

Zdroje: Pojednání o historiích hvězdáren 

sepsaná místopředsedou správní rady 

Bohdanem Špiritem. 

Mezinárodní rok astronomie 2009, http://www.astronomie2009.cz 


Odběr ze Sběrače 

Pavel Karas 

Následující řádky jsou určeny především těm Apačům, kteří jsou postiženi chorobou 

zvanou astronomická expedice. Na letní astronomické akci, jenž probíhá každý rok na 

pozemku hvězdárny v Úpici a na niž se sjíždějí desítky mladých nadšenců z celé republiky 

a někdy i z republik okolních, se kdysi ujala taková tradice, že po každé expedici 

sedli expedičníci ke svým stolečkům, popadli papír a tužku a sepsali, co se jim zrovna 

honilo hlavou. Listy papíru zaplnili ještě čerstvými zážitky, vzpomínkami, dojmy 

a depresemi. 

Doba pokročila a expedičníci přestali 

brát do ruky papír a tužku a začali sedat 

k počítači, případně zahřívat klín notebookem. 

Ale at’ tak, či onak, články do 

Sběrače chodily každý rok nadšeným redaktorům, 

kteří se nemohli dočkat, až 

si přečtou další humorně pojatý popis 

uplynulé expedice nebo další vtipnou 

báseň o bazénku. Tedy, tak tomu skutečně 

dlouhá léta bylo. Až do loňského roku. 

Cítím smutnou povinnost oznámit 

vám, že do Sběrače 2008 přišlo tak málo 

původních článků, že tyto vytištěny 

by vytvořily pouze jakýsi leták, který 

zrecyklován vytvořil by krychli o straně 

5 mm (jejímž hodem by se mohlo 

zabavit 6 hráčů Dostihů a sázek) a který 

by mohl být ve vašich poštovních 

schránkách snadno zaměněn s reklamním 

pamfletem toho či onoho obchodního 

řetězce, následkem čehož by skončil 

nepovšimnut v kontejneru, v lepším případě 

na tříděný odpad. 

Proto vězte, pokud je pro vás tato informace 

nějak zajímavá, že Sběrač 2008 

nevyjde. Fotografie z loňské expedice již 

dávno najdete na N.E.W. a články se zřejmě 

stanou doménou nového Expedičního 

blogu. Přesto mi dovolte na tomto 

místě otisknout alespoň jeden text, který 

jsem sepsal cestou z Úpice 10. srpna 

loňského roku, a jenž je tak opravdu 

čerstvou, notně vyčpělou vzpomínkou 

na astronomickou expedici s pořadovým 

číslem 50. 

The humans are death 

Neodejdeme, dokud tahle hromada kelímků 

od piva nebude tak vysoká jako 

Marek! 

To, že je člověk tak nějak víceméně 

dospělý, plus mínus pracující a na expedici 

vedoucí, ještě neznamená, že si může 

vozit zadek v autě. Šlapeme s Gomezem 

ten zasyflený kopec kolem hřbitova 

a obloučkem tak elegantním, jak jen dovoluje 

postarší Felicie, nás předjíždí Zdeněk 

Polanský. 

Dřív byla auta skutečně především 

výsadou vedoucích, pracovníků 

hvězdárny a honorace všeobecně. Dnes 

se v nich vozí všichni. Společně s vlastními 

stany, dalekohledy, montážemi a zrcadlovkami. 


Začátek expedice je posvěcen tradiční 

úpickou poutí. Neholduji kolotočům, 

houpačkám, hnětačkám, mixérům, turbínám, 

centrifugám, hyperbolám ani jiným 

převracečkám vnitřních orgánů, ale 

koňským karbanátkem a točeným Krakonošem 

si vždycky rád nechám pošimrat 

svůj žaludek. 

Věž plastových kelímků šplhá hbitě 

jako čínský olympijský stadion. 

Ty máš troje trenky na celou expedici?! 

Ukáže se, že nejmenovaný vedoucí si 

vzal na expedici všehovšudy troje trenky 

a ještě to drze přiznává. Jeho jméno neprozradím, 

ale říkejme mu třeba tajemný 

Em. 

Stavba Garáže a zabydlení Penthausu 

probíhá už tak nějak strojově, automaticky. 

Vybalujeme obligátní fotografickou 

techniku, Michalův brutální sound systém 

a Alešovu plnou tašku nářadí, ve které 

najdete asi všechno od matičky M6 až 

po náhradní keramickou destičku k americkému 

raketoplánu. 

Ano, plná taška čehokoli byla tím skutečným 

hitem pro letošní léto. Ani jsem 

to nečekal, ale mám z toho radost. 

Ty jsi fet’ák? 

Technika ovšem pokročila nejen ve 

vozovém parku. 

Kdysi jsme si vařili nesko, pak jsme 

se sjížděli perkolátorem, dnes používáme 

regulérní pressovač. 

Wi-fi je skoro všude. Notebooků a počítačů 

je tolik, že nestačí zásuvky na 

ethernet ani na 230 V. 

Canon EOS 450D disponuje 14bitovým 

A/D převodníkem a živým náhledem, 

pomocí kterého je zaostření otázkou 

okamžiku. 


Montáž Jirky Nosa byla ustavena 

a spokojeně přede. Na ovladači nat’ukáte 

„NGC 6992“ a pak už jen zíráte. A že 

je na co zírat. UHC filtr ukazuje, jak asi 

mohli pozorovat první expedičníci před 

čtyřiceti lety, kdy světelné znečištění bylo 

stejně absurdním slovním spojením jako 

ošatka na krmení. 

Pohled na vláknitou strukturu Řas nebo 

Činky přes patnácticentimetrového 

APO newtona je kulervoucí. Členové digifoto 

odhazují své zrcadlovky v dál a kochají 

se, protože zjišt’ují, že Vesmír může 

být úžasný i jinak než na monitoru počítače. 

Aspoň na jednu, na dvě noci. S UHC 

filtrem jsme zkrátka tak trochu objevili 

Ameriku, a nejen tu Severní. 

Já chci pivo. Dej mi ho ke stanu. 

Zatmění Slunce rustikálně oživilo 

ospalé páteční dopoledne. Nevím, jak 

ostatní sekce, ale my v hlavní kopuli jsme 

měli celkem poklidnou šichtu. Každopádně, 

až se s vámi někdo bude chtít 

vsadit, že nezapálíte papírový kapesník, 

dejte si bacha. Nám se to v šestnácticentimetrovém 

dalekohledu nepovedlo. 

Ty mrchy jsou napuštěné nějakým svinstvem. 

V neděli vyrážíme do Teplických skal, 

kde čirou náhodou probíhá jakýsi mezinárodní 

festival chůze po laně. Zhruba 

dvanáctiletá holka opatrně našlapuje 

v třicetimetrové výšce a mně se poněkud 

zvedá žaludek, tentokrát ne z fernetu. 

Já bych všechny ty počítače a internety 

zakázala. 

Stejně to ale byla trochu nuda. Byly 

časy, kdy člověk musel lovit lidi z bazénku 

a od Žižky, aby někdo vůbec přišel 

na přednášku. Letos stačilo zmáčknout 

tlačítko pause v media playeru a pustit 

powerpointovou prezentaci. 

Ano, někteří expičníci pamatují dobu, 

kdy v přednáškovém sále běžel nepřetržitý 

maraton Hvězdných válek, případně 

Vesmírných gulí. Byla doba, kdy VCR bylo 

žhavou moderní technologií a mnozí 

expičníci hleděli na zasouvání mohutné 

hranaté krabice s magnetickým páskem 

do ještě větší a hranatější plastové krabice 

s nábožnou úctou. 

Myslel jsem, že doba fascinace novými 

tuzexovými technologiemi zmizela 

společně se známkami s Gustavem Husákem 

a zkratkou Kčs. Mýlil jsem se. Věru 

Pohlovou na vás, holomci! 

Teeny weeny string bikini! 

Musím uznat, že ani já nemám čisté 

svědomí. I já jsem jednou podlehl celonoční 

seanci u jůt’ůbu. Ale kdo by nepodlehl 

. . . 2Unlimited, Ace of Base, Europe 

či znělce ze seriálu Hardcastle a Mc- 

Cormick . . . OMG! 

A co teprve GÜNTHER! Mohutné brýle, 

slušivý knírek, sexy hlas a nemravně 

ohebný krk. To je skutečný Chuck Norris 

světa pop music! OMG! 

Mimochodem, legendární hospoda 

u Žižky, pamatující hromadné a takřka 

každodenní nálety expičníků na Krákoru 

a úžasné topinky s masovou směsí, vymírá 

na nedostatek ingrediencí a empatie 

obsluhujícího personálu. OMG! 

Sečteno a podtrženo, letos jsem nebyl 

v bazénku ani u Žižky. WTF? 

Trojka je soulož za bílého dne na prostranství 

mezi stany. 

Ach ano, málem bych zapomněl na 

sázkovou kancelář příhodně umístěnou 

v zadním domku zvaném Penthaus. Vsa- 


dili jsme si na všechny a na všechno. 

Málokdo zklamal. Snad pouze kurz na 

mystický a dodnes málo objasněný vztah 

mezi Bárou a Legolasem může být vyjádřen 

leda v komplexních číslech. 

Ostatní kurzy se ukázaly být až okázale 

reálné. Expediční pavouček žije dál 

vesele svým životem. 

Pochopím ledacos. Ale co má znamenat 

ten dopravní kužel a tenhle cop? 

Letos se zkrátka sešla opravdu rustikální 

parta. 

Legolas s operním hlasem a Šárka 

s elegantním obinadlem a francouzskými 

holemi. 

Nerozlučný milostný trojúhelník 

Klárka – Katka – Kudrnáč. 

Martin Kareš, který si v civilním životě 

přivydělává hraním na suzafon po gay 

barech, a uprchlý cirkusák Jirka Jašek. 

Honza Dvořáček závislý na piškvorkách, 

šachu, hlavolamech a Karasone. 

Kaklík, jehož životní prostor se scvrkl 

na radiostan a hladové okénko. 

Ondra, reprezentant FELu, s bohatou 

slovní zásobou sestávající z OMG 

a IMHO LOL. 

Nejmenovaný prdící ředitel nejmenované 

hvězdárny. 

Radioviktor zjevující se s předvídatelností 

Higgsova bosonu. 

Martin Rybář a jeho rustikální vláček 

na magnetickém polštáři. 

Šajriho sněhobílá kapitánská čepice. 

Marek a jeho d’ábelský potomek. 

Gomez a jeho posedlost pětitisícinásobným 

zvětšením. 

Dezertér Honza Polštářek a dezolát 

Šárka Lahváčková. 

Michal, docházející pozdě na obědy, 

a Eva peskující Michala za to, že chodí 

pozdě na obědy. 

Jana s Luckou dávající si ruce na hlavu 

v domnění, že to pomůže. 

Nepomohlo. 

The humans are death. 

– Můj spolužák se oběsil. 

– Na vejšce? 

– Ne, na stromě. 

BÍLÝ TRPASLÍK je zpravodaj sdružení Amatérská prohlídka oblohy. Adresa redakce 

Bílého trpaslíka: Amatérská prohlídka oblohy, Hvězdárna a planetárium Mikuláše 

Koperníka v Brně, Kraví hora 2, 616 00 Brno, e-mail: apo@astronomie.cz. Najdete 

nás také na internetové adrese www.astronomie.cz. Na přípravě spolupracují 

Hvězdárna a planetárium Mikuláše Koperníka v Brně, Hvězdárna a planetárium 

Johanna Palisy v Ostravě a Hvězdárna v Úpici. Redakční rada: Jiří Dušek, Zdeněk 

Janák, Pavel Karas, Marek Kolasa, Petr Scheirich, Petr Skřehot, Tereza Uhlíková, 

Petr Št’astný, Jana Švandová, Martin Vilášek, Viktor Votruba C○ APO 2009

Bily Trpaslik - Bílý Trpaslík - Amatérská prohlídka oblohy

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?