Bakalářská práce Katastrální operát a jeho historičtí předchůdci ...

oprávnění spojená s vlastnictvím uvedených nemovitostí, tedy služebnosti a věcná
břemena, s odkazem na příslušnou položku založení listiny ve sbírce listin (č.d.).
2. List B (list vlastnictví [6]) udával vlastníka nemovitostí, způsob nabytí vlastnictví a
jeho změny. U spoluvlastníků se zde zapisovaly ideální spoluvlastnické podíly, dále
se zde zapisovala osobní omezení vlastníků, např nezletilost, nesvéprávnost, atd.
3. List C (list závad [6]) byl určen k zápisu věcných práv váznoucích na knihovním
tělese (např. zástavní právo, výměnek, právo stavby, věcná břemena…).
Další podstatnou částí pozemkových knih byla sbírka listin, v níž se ukládaly pro
všechny hlavní knihy ověřené kopie všech listin a ohlašovacích listů, na jejichž základě
byly provedeny zápisy, včetně geometrických plánů či snímků z katastrální mapy se
zákresem změn. Sbírky listin byly vedeny dohromady pro každou berní obec, listiny byly
řazeny podle položky zápisu v deníku pro knihovní podání (číslo deníku – č.d.).
Mapy pozemkových knih se udržovaly pomocí zákresů na základě ohlašovacího
listu, zasílaného katastrálním úřadem, s kopií (snímkem) katastrální mapy s vyznačenou
změnou. Osobní rejstříky obsahovaly abecední seznam všech vlastníků a jiných
oprávněných s odkazem na číslo knihovní vložky. V reálných rejstřících byly seřazeny
všechny parcely, které se vyskytovaly v daném katastrálním území, taktéž s odkazem na
číslo knihovní vložky. Osobní i reálné rejstříky se vyhotovovaly vždy pro každé katastrální
území zvlášť, někdy byly přímo součástí hlavní knihy (většinou na začátku či na konci
knihy). Seznamy veřejného statku byly vždy součástí hlavní knihy, bylo-li jich více,
označovaly se římskými číslicemi.
Zápisy v pozemkových knihách měly konstitutivní charakter (§ 4 obecného
knihovního zákona), práv se nabývalo až vkladem (intabulací) do pozemkové knihy.
Katastrální mapy i mapy pozemkové knihy nebyly rozhodující. Zápisy v pozemkové knize
byly přehledné, každému dostatečně srozumitelné a zejména průkazné. Podávaly úplný
přehled o celém předchozím vývoji, neplatné či zrušené zápisy se totiž neškrtaly nebo
nemazaly, ale pouze červeně podtrhávaly. Pozemková kniha si proto získala vysokou
důvěru veřejnosti a stala se spolehlivým právním nástrojem ochrany práv vlastníků a
věřitelů [2].
Zásady vedení nových pozemkových knih platily s některými výjimkami až do
roku 1950, kdy došlo k zásadním změnám v občanském zákoníku (zákon č. 141/50 Sb.)
[2], např. byl zrušen konstitutivní charakter zápisů – intabulace. Vlastnictví se nabývalo již
samotnou smlouvou, popř. ze zákona nebo úředním výrokem, a nikoliv až vkladem do
pozemkové knihy. I když nebyla výslovně zrušena povinnost zápisů do veřejných knih,
neměly zápisy nadále charakter konstitutivní. Praktickým důsledkem byla neúplnost zápisů
a tím i postupně nemožnost vůbec změny knihovat. Vlastnictví pak bylo nutno prokazovat
velmi obtížně původními listinami. K úplnému zrušení pozemkových knih a tedy i
obecního knihovního zákona došlo až vydáním zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci
nemovitostí.
21