příroda Živly v Českém Švýcarsku 34 Krajina, jíž vládnou živly. Vzduch Vzduch je živel východu, úsvitu, jara a dětství. Je povahy mužské, dokáže být mírný a tichý, ale také divoký, marnivý, a dokonce vilný. Je neuchopitelný, vše pronikající a všudypřítomný. Otiskem vody ve vzduchu je mlha, otiskem ohně ve vzduchu je dým, otiskem země ve vzduchu je prach. V krajině skal a hlubokých roklí je šťastný a volný. Setkání s ním bývají idylou i dramatem, vždycky jsou ale nad jiná krásná. Stát na samém konci skalního ostrohu, na dohled od Pravčické Větrný mlýn na Světlíku brány, pod sebou úchvatný Malý Pravčický kužel a jakoby na dosah velebnou důstojnost Stříbrných stěn, stát tam, rozpřáhnout ruce a doširoka otevřít oči – to je skoro rituální pozvání k setkání se vzduchem. Tisíce nehmotných prstů lehce stisknou celé tělo a vzduch se změní ve vánek. Dotek se změní v objetí a vánek ve vítr. A když na sebe vzduch vezme svou nejdivočejší podobu a stane se vichrem, nezbude než se vší silou chopit zábradlí a odolávat dechu světa. A všude kolem sklání se příroda před silou větru – stromy se uctivě klaní, tráva se plavně tiskne k zemi, obilí se dychtivě vlní, skály tiše a pokorně zvětrávají… Na každé vyhlídce, a že jich v tomhle kraji je, je setkání se vzduchem jiné. Pokaždé nás zaskočí odjinud, přinese útržky jiných zvuků a především – pokaždé nám ukáže jinou podobu krajiny. Tu přižene duchny těžkých mraků a zatmí obzor, aby vzápětí profoukl díru pro ohnivý sluneční paprsek a nechal nasvítit hrdý kužel Růžáku, jindy honí údolím a roklemi mléčné chomáče mlhy a nechá nad nimi plout vrcholky kopců a skal, než se mu zlíbí trhnout oponou z mlžných cárů a ohromit nás zvlněným obzorem, oceánem lesů, vyplazenými jazyky luk a safírovými nitkami potoků. Českosaské Švýcarsko nabízí všechny druhy setkání se vzduchem, se všemi jeho podobami, náladami i rozmary. Je úchvatné jít po měkkém mechovém koberci na dně rokle a cítit ledový dech vzduchu a jen o pár okamžiků později se přitisknout k prosluněné skále a nechat se sežehnout horkým tetelením. Nedaleké monumenty stolových hor způsobují magické stoupavé termické proudění vzduchu, kdy se do hustých copů splétají vzdušné proudy ze všech stran a směrů, dokonce až od Severního moře. A všechny ty odstíny a chutě vzduchu – ty slaně vlhké od Baltu, ty ledové ze dna roklí, ty sluncem rozžhavené od skalních stěn, ty suché z polí a luk – ty všechny se tu rozmařile prohánějí, připraveny vtrhnout do našich neduživých plic, zmocnit se našeho těla a provzdušnit ho zdravím. Vzdušné lázně. Na hřebeni Děčínského Sněžníku, v kotlině Ostrova u Tisé, na kytlických lukách, na pláních u Chřibské a Všemil, v magnetických štolách u Jiřetína, na svazích u Vlčí Hory, v zadumaném Šluknovsku, v srdci Žitavských hor – ve skalami obklopeném Jonsdorfu a Lückendorfu, ve hřenských soutěskách i v lesích kolem Mezní Louky – a vlastně kdekoli v krajině, která je ze všech živlů snad nejvíce zaslíbena právě vzduchu. Až se tedy budete toulat touhle krajinou ruku v ruce s rozmarným větrem, nepřijde vám už divné, že právě tady je tolik větrných mlýnů. V Janově, na Světlíku, v Růžové, v Arnolticích, Huntířově – svého času tu bývala jejich síť snad nejhustší z celých Čech, neboť tady si lidé zvykli žít s větrem v míru.
Vzduch příroda