Stáhněte v PDF - České Švýcarsko

příroda
Živly v Českém Švýcarsku
34
Krajina, jíž
vládnou živly.
Vzduch
Vzduch je živel východu, úsvitu, jara a dětství. Je povahy mužské,
dokáže být mírný a tichý, ale také divoký, marnivý, a dokonce vilný.
Je neuchopitelný, vše pronikající a všudypřítomný. Otiskem vody ve
vzduchu je mlha, otiskem ohně ve vzduchu je dým, otiskem země ve
vzduchu je prach. V krajině skal a hlubokých roklí je šťastný a volný.
Setkání s ním bývají idylou i dramatem, vždycky jsou ale nad jiná
krásná.
Stát na samém konci skalního ostrohu, na dohled od Pravčické
Větrný mlýn na Světlíku
brány, pod sebou úchvatný Malý Pravčický kužel a jakoby na dosah
velebnou důstojnost Stříbrných stěn, stát tam, rozpřáhnout ruce
a doširoka otevřít oči – to je skoro rituální pozvání k setkání se vzduchem. Tisíce nehmotných prstů lehce stisknou celé tělo
a vzduch se změní ve vánek. Dotek se změní v objetí a vánek ve vítr. A když na sebe vzduch vezme svou nejdivočejší podobu
a stane se vichrem, nezbude než se vší silou chopit zábradlí a odolávat dechu světa. A všude kolem sklání se příroda před
silou větru – stromy se uctivě klaní, tráva se plavně tiskne k zemi, obilí se dychtivě vlní, skály tiše a pokorně zvětrávají…
Na každé vyhlídce, a že jich v tomhle kraji je, je setkání se vzduchem jiné. Pokaždé nás zaskočí odjinud, přinese útržky
jiných zvuků a především – pokaždé nám ukáže jinou podobu krajiny. Tu přižene duchny těžkých mraků a zatmí obzor,
aby vzápětí profoukl díru pro ohnivý sluneční paprsek a nechal nasvítit hrdý kužel Růžáku, jindy honí údolím a roklemi
mléčné chomáče mlhy a nechá nad nimi plout vrcholky kopců a skal, než se mu zlíbí trhnout oponou z mlžných cárů
a ohromit nás zvlněným obzorem, oceánem lesů, vyplazenými jazyky luk a safírovými nitkami potoků.
Českosaské Švýcarsko nabízí všechny druhy setkání se vzduchem, se všemi jeho podobami, náladami i rozmary. Je
úchvatné jít po měkkém mechovém koberci na dně rokle a cítit ledový dech vzduchu a jen o pár okamžiků později se
přitisknout k prosluněné skále a nechat se sežehnout horkým tetelením. Nedaleké monumenty stolových hor způsobují
magické stoupavé termické proudění vzduchu, kdy se do hustých copů splétají vzdušné proudy ze všech stran a směrů,
dokonce až od Severního moře. A všechny ty odstíny a chutě vzduchu – ty slaně vlhké od Baltu, ty ledové ze dna
roklí, ty sluncem rozžhavené od skalních stěn, ty suché z polí a luk – ty všechny se tu rozmařile prohánějí, připraveny
vtrhnout do našich neduživých plic, zmocnit se našeho těla a provzdušnit ho zdravím. Vzdušné lázně. Na hřebeni
Děčínského Sněžníku, v kotlině Ostrova
u Tisé, na kytlických lukách, na pláních
u Chřibské a Všemil, v magnetických
štolách u Jiřetína, na svazích u Vlčí Hory,
v zadumaném Šluknovsku, v srdci Žitavských
hor – ve skalami obklopeném Jonsdorfu
a Lückendorfu, ve hřenských soutěskách
i v lesích kolem Mezní Louky – a vlastně
kdekoli v krajině, která je ze všech živlů
snad nejvíce zaslíbena právě vzduchu. Až
se tedy budete toulat touhle krajinou ruku
v ruce s rozmarným větrem, nepřijde vám
už divné, že právě tady je tolik větrných
mlýnů. V Janově, na Světlíku, v Růžové,
v Arnolticích, Huntířově – svého času tu
bývala jejich síť snad nejhustší z celých Čech,
neboť tady si lidé zvykli žít s větrem v míru.