POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor

2. Vyřizování přeshraničních sporů v pojištění a Bruselská konvence
Správné fungování a rozšíření jednotného trhu předpokládá, že přeshraniční spory vznikající z transakcí mezi
spotřebitelem a dodavateli v různých členských státech mohou být vyřešeny legálními prostředky tak účinně,
jako by to byly výhradně tuzemské spory. Aby to bylo realizováno, musí existovat moderní a jednotná pravidla
a procedury umožňující vyjasnit otázky jurisdikce a zlepšit uznávání a vynucování zahraničních rozsudků.
Z tohoto důvodu byla podepsána v Bruselu dne 27. září 1968 mezi šesti tehdejšími členskými státy Společenství
(Německo, Belgie, Francie, Itálie, Lucembursko a Nizozemsko) konvence upravující problém jurisdikce
a vynucování rozsudků v občanských a podnikatelských záležitostech. Od té doby byla tato konvence
modifi kována při určitém počtu příležitostí, aby zahrnula každý nový vstup do Společenství (v roce 1978
následovně po přistoupení Dánska, Irska a Spojeného království, v roce 1982 následovně po přistoupení Řecka
a v roce 1989 následovně po přistoupení Španělska a Portugalska). Naposledy dne 22. prosince 2000 byla
přeměněna do evropského nařízení následovně po vytvoření 3. právního pilíře Amsterodamskou smlouvou:
nyní nařízení Rady č. 44/2001 upravuje otázky jurisdikce a vynucování rozsudků (práva) v občanských
a podnikatelských záležitostech na úrovni Společenství.
Evropský zákonodárce zavedl v té době inovace s úmyslem zlepšit fungování systému, zejména s ohledem
na proceduru vynucování. Ale hlavní zlepšení spočívá v právní formě samotného nařízení, což má dvě hlavní
výhody:
• na rozdíl od konvence, nařízení se aplikuje automaticky na jakéhokoli nového člena EU bez nutnosti znovu
dojednávat dohodu o členství a bez ratifi kace různými národními parlamenty; proto tři státy, které jako poslední
přistoupily k EU (tj. Rakousko, Finsko a Švédsko), které se nepřipojily ke konvenci, jsou de iure podřízeny
nařízení č. 44/2001,
• v budoucnu aplikace ustanovení nařízení soudy členských států umožní smluvním stranám odvolání k ESD
(předtím ESD mohl být pouze konzultován samotnými soudy a pouze pro rozhodnutí spojená s výkladem
konvence).
Užitek z převodu není nicméně úplný, protože Bruselská konvence bude nadále aplikována určitými zeměmi.
Na základě doložky o „opting out“ (vystoupení) zahrnuté v Amsterodamské smlouvě, se Dánska netýká 3. (právní)
pilíř EU, a není tudíž podrobeno tomuto nařízení. Zůstává tedy podřízeno Bruselské konvenci bez možnosti mít
prospěch ze zlepšení, která byla v nařízení oproti ní provedena. Na druhé straně Spojené království a Irsko
zvolily použití tohoto nástroje, ačkoli mají prospěch z doložky opting out.
173