POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor

1.2 Specifický systém ve směrnicích druhé generace (pojištění rizik
nacházejících se ve Společenství)
Právo aplikované na pojištění masových rizik ve Společenství
Obecný rámec pro pravidla o řešení sporů týkajících se masových rizik
Na rozdíl od Římské konvence, která ponechává smluvním stranám svobodu zvolit právo aplikované na smlouvu
ve všech případech, směrnice druhé generace pouze zaručují limitovanou svobodu volby kromě pojistných smluv
o pojištění velkých rizik. Jejich cílem je chránit osoby uzavírající smlouvy o pojištění masových rizik a smlouvy
životního pojištění omezením svobody volby. To podstatně zvýhodňuje pojistitele.
Místo stanovení jasných pravidel, umožňujících, aby právo aplikované na smlouvy bylo přímo a jednotně
určeno, tyto směrnice stanovují mechanismus pro odvolání se na národní právo. Tento mechanismus určuje právo
aplikované na smlouvu za účelem usmířit požadavky většiny „spotřebitelských“ zemí, které upřednostňují ochranu
slabší smluvní strany, s požadavky liberálních zemí, které upřednostňují smluvní svobodu. Tento mechanismus
specifi cky restriktivně určuje práva, která smluvní strany mohou zvolit v daném aktuálním případě, a rozumí se
přitom, že právo zvolené smí nebo nesmí pověřit smluvní strany, aby vybraly jiné právo. V konečném důsledku
princip svobodné volby je pouze druhořadého významu a nadále podléhá goodwillu daných členských států.
Tak díky tomuto systému byly členské státy schopny dohodnout liberalizaci evropského pojistného trhu (primární cíl
směrnic) s tím, že umožnily „spotřebitelským“ členským státům pokračovat v používání národního práva ve většině
případů, zatímco nenutily liberální státy přezkoumat jejich liberální politiku ve smluvní oblasti.
Pravidla pro řešení sporů ve směrnicích Společenství povolují smluvním stranám pouze velmi omezenou volbu
práva, která je proto založena na aplikaci propojených faktorů. Druhá směrnice pro neživotní pojištění tak jako
hlavní faktor uznává místo, kde se nachází riziko, a jako druhý faktor místo bydliště pojistníka (v případě, že to
není místo, kde se nachází riziko). Druhá směrnice životního pojištění uznává jako hlavní faktor místo závazku
a jako druhý faktor národnost pojistníka (viz následující odstavec k defi nici „místa, kde se nachází riziko“,
a „místa závazku“).
Je překvapující, že národnost pojistníka nebyla použita také jako druhý faktor pro neživotní pojištění. To by
bývalo umožnilo pojistníkům, aby zvolili právo, jež je jim předem známé, tj. právo země, které jsou občané. To
je jasným znamením přání omezit smluvním stranám svobodu volby práva co možná nejvíce a upřednostnit právo
země, kde se nachází riziko, a to na úkor ostatních.
165