POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor
Share Embed Flag
Download ePaper

POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor

POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor POJISTNÉ ROZPRAVY - Pojistný obzor

pojistnyobzor.cz
from pojistnyobzor.cz More from this publisher
26.04.2015 Views

Regulace pojišťovnictví v Evropské unii – 4. část Evropa pojištěných osob a ochrana spotřebitele Výběr rozhodného práva je mnohem důležitější v pojištění, protože produkt jako jádro vztahu mezi dodavatelem a spotřebitelem je sám o sobě jistou smlouvou a právo, kterým se řídí, stanovuje rovnováhu mezi právy a zájmy zúčastněných stran: pojistitele, pojištěného a oprávněných třetích stran. A mnohem důležitější je to i z toho důvodu, že při absenci harmonizace se národní právo upravující pojistnou smlouvu značně různí v rámci jednotného trhu. Proto evropské legislativní orgány původně vyňaly pojištění z působnosti Římské konvence, neboť připravovaly směrnici k harmonizaci národních právních úprav pojistné smlouvy. Bohužel tento pokus selhal a místo podřízení pojištění Římské konvenci dal evropský zákonodárce přednost vytvoření specifi ckých pravidel pro řešení těchto sporů v pojištění. Současná situace vypadá následovně: • pravidla o řešení sporů ve směrnicích druhé generace se aplikují, obecně řečeno, na všechny pojistné smlouvy o pojištění rizik na úrovni Společenství, • Římská konvence se aplikuje na pojistné smlouvy o pojištění rizik nikoli na úrovni Společenství (jak je defi nováno samotnými členskými státy při aplikaci směrnic) a na fakultativní/smluvní zajištění; na základě mechanismu pro odvolání se (na národní právo), obsaženého ve směrnicích druhé generace, se Římská konvence použije také na určité pojistné smlouvy na úrovni Společenství spadající pod právo uznávající svobodu výběru smluvními stranami, • s ohledem na pojistné smlouvy o pojištění rizik, která nejsou výlučně na úrovni Společenství, nebo mimo Společenství, nebo, a to na základě tzv. techniky „dépeçage“, pravidla obsažená ve směrnicích druhé generace by měla být aplikována na tu část smlouvy pokrývající rizika na úrovni Společenství a pravidla z Římské konvence na další část smlouvy pokrývající rizika, která nejsou na úrovni Společenství. 1.1 Obecný rámec Římské konvence (pojištění rizik nikoli na úrovni Společenství a zajištění) Římská konvence, otevřená k podpisu dne 19. června 1980, byla nyní ratifi kována všemi členskými státy EU (Řeckem v roce 1984, Španělskem a Portugalskem v roce 1992, Rakouskem, Finskem a Švédskem v roce 1996). Není to sice právní akt spadající pod právo Společenství, ale dohoda svobodně přijatá každým členským státem, což má dva hlavní důsledky: • ten první je, že každý stát přistoupivší k EU má teoreticky svobodnou volbu ratifi kovat tuto konvenci či neratifi kovat, i když signatáři v přiložené deklaraci uvedli, že doufají v její ratifi kaci všemi členskými státy EU, • ten druhý a mnohem důležitější je, že ESD (Evropský soudní dvůr) nemá žádnou jurisdikci ve věci výkladu problémů nebo rozdílů plynoucích z její implementace; to tak i zůstane, dokud dva protokoly z roku 1988 udělující takovou pravomoc ESD zůstanou neratifi kovány nebo dokud nebude konvence „převedena“ na evropskou právní úpravu (podobně jako Bruselská konvence o uznávání a vynucování soudních rozhodnutí). 162

Taková šance se dá očekávat ve střednědobém horizontu. Na začátku roku 2003 publikovala Komise Zelenou knihu o „Převodu Římské konvence na komunitární nástroj a jeho modernizaci“, jejímž cílem má být získat názory kompetentních úřadů, průmyslových a spotřebitelských sdružení na zamýšlené modifi kace této konvence (viz COM(2002)654). V návaznosti na tuto konzultaci by komise mohla doporučit návrh nařízení k přijetí. Právo aplikované na zajištění a pojištění rizik nikoli na úrovni Společenství V Římské konvenci se uvádí, že smluvní strany mají svobodu zvolit jakékoli právo, kterým by se měla řídit smlouva, včetně práva státu, který není signatářem konvence. Tento výběr může být výslovný nebo vyplývat nepřímo, ale s rozumnou jistotou, z „podmínek smlouvy nebo z okolností případu“. Ve druhém uvedeném případě je na příslušném soudu, aby zjistil úmysl smluvních stran, když uzavíraly smlouvu, a to na základě smlouvy samotné (forma, podmínky odkazující na dané právo, podmínky určující příslušnou jurisdikci pro řešení sporů …) nebo na základě informací z nepřímého kontextu (zejména právo aplikované na jiné smluvní vztahy zavazující smluvní strany). Navzdory tomu smluvní strany určitě vyjádřily přes to tím či oním způsobem svůj úmysl a soud by nemohl žádným způsobem odvodit, jaké právo bylo aplikováno, z předpokladů o výběru práva smluvními stranami daném okolnostmi. Dále lze uvést, že výběr práva smluvními stranami není neodvolatelný a časem může být jimi modifi kován. A konečně je možné říci, že výběr může být plurální; dané smluvní strany mohou aplikovat dané právo na část smlouvy a jiné právo na zbytek smlouvy v souladu s technikou zvanou „dépeçage“. Kogentní (závazná) ustanovení a legislativa veřejného pořádku (místa soudu), nepřímá k aplikovanému právu Jako doplněk ke svobodě volby dostupné smluvním stranám a výsadě poskytnuté všeobecně dodavateli služby Římská konvence uvádí, že daný příslušný soud může použít jako kogentní ustanovení legislativu veřejného pořádku z jiného práva než z toho, jež bylo vybráno smluvními stranami, nebo které je aplikováno na základě pravidla o sporu vymezeného v konvenci. V tomto smyslu by mělo být připomenuto, že kogentní ustanovení jsou ta, od nichž se smluvní strany nesmí ve smlouvě odchýlit (pokud smlouva nespadá pod zahraniční právo); právo veřejného pořádku určuje použitá kogentní ustanovení bez ohledu na právo, kterým se řídí smlouva. Daný soud může využít tuto možnost specifi cky v následujících čtyřech případech: • za prvé, jestliže smluvní strany zvolí právo dané země, zatímco všechny elementy situace u smlouvy v čase volby, jiné než toto právo, jsou umístěny v jiné zemi: mandatorní ustanovení práva této jiné země se proto použijí nehledě na právo zvolené smluvními stranami, • za druhé, jestliže právo aplikované na smlouvu není právem země nejúžeji s ní spojené: pak se použije legislativa o právu veřejného pořádku země, s níž je smlouva co nejúžeji spojena, 163

Regulace pojišťovnictví v Evropské unii – 4. část<br />

Evropa pojištěných osob a ochrana spotřebitele<br />

Výběr rozhodného práva je mnohem důležitější v pojištění, protože produkt jako jádro vztahu mezi dodavatelem<br />

a spotřebitelem je sám o sobě jistou smlouvou a právo, kterým se řídí, stanovuje rovnováhu mezi právy a zájmy<br />

zúčastněných stran: pojistitele, pojištěného a oprávněných třetích stran. A mnohem důležitější je to i z toho<br />

důvodu, že při absenci harmonizace se národní právo upravující pojistnou smlouvu značně různí v rámci<br />

jednotného trhu. Proto evropské legislativní orgány původně vyňaly pojištění z působnosti Římské konvence,<br />

neboť připravovaly směrnici k harmonizaci národních právních úprav pojistné smlouvy. Bohužel tento pokus selhal<br />

a místo podřízení pojištění Římské konvenci dal evropský zákonodárce přednost vytvoření specifi ckých pravidel<br />

pro řešení těchto sporů v pojištění.<br />

Současná situace vypadá následovně:<br />

• pravidla o řešení sporů ve směrnicích druhé generace se aplikují, obecně řečeno, na všechny pojistné smlouvy<br />

o pojištění rizik na úrovni Společenství,<br />

• Římská konvence se aplikuje na pojistné smlouvy o pojištění rizik nikoli na úrovni Společenství (jak je<br />

defi nováno samotnými členskými státy při aplikaci směrnic) a na fakultativní/smluvní zajištění; na základě<br />

mechanismu pro odvolání se (na národní právo), obsaženého ve směrnicích druhé generace, se Římská<br />

konvence použije také na určité pojistné smlouvy na úrovni Společenství spadající pod právo uznávající<br />

svobodu výběru smluvními stranami,<br />

• s ohledem na pojistné smlouvy o pojištění rizik, která nejsou výlučně na úrovni Společenství, nebo mimo<br />

Společenství, nebo, a to na základě tzv. techniky „dépeçage“, pravidla obsažená ve směrnicích druhé<br />

generace by měla být aplikována na tu část smlouvy pokrývající rizika na úrovni Společenství a pravidla<br />

z Římské konvence na další část smlouvy pokrývající rizika, která nejsou na úrovni Společenství.<br />

1.1 Obecný rámec Římské konvence (pojištění rizik nikoli na úrovni<br />

Společenství a zajištění)<br />

Římská konvence, otevřená k podpisu dne 19. června 1980, byla nyní ratifi kována všemi členskými státy EU<br />

(Řeckem v roce 1984, Španělskem a Portugalskem v roce 1992, Rakouskem, Finskem a Švédskem v roce<br />

1996). Není to sice právní akt spadající pod právo Společenství, ale dohoda svobodně přijatá každým<br />

členským státem, což má dva hlavní důsledky:<br />

• ten první je, že každý stát přistoupivší k EU má teoreticky svobodnou volbu ratifi kovat tuto konvenci či<br />

neratifi kovat, i když signatáři v přiložené deklaraci uvedli, že doufají v její ratifi kaci všemi členskými státy EU,<br />

• ten druhý a mnohem důležitější je, že ESD (Evropský soudní dvůr) nemá žádnou jurisdikci ve věci výkladu<br />

problémů nebo rozdílů plynoucích z její implementace; to tak i zůstane, dokud dva protokoly z roku 1988<br />

udělující takovou pravomoc ESD zůstanou neratifi kovány nebo dokud nebude konvence „převedena“<br />

na evropskou právní úpravu (podobně jako Bruselská konvence o uznávání a vynucování soudních rozhodnutí).<br />

162

logo

products

Resources

Company

Terms of service
Privacy policy
Cookie policy
Cookie settings
Imprint
Change language
Made with love in Switzerland
© 2024 Yumpu.com all rights reserved

Hooray! Your file is uploaded and ready to be published.

Saved successfully!

Ooh no, something went wrong!