Formát PDF ke stažení - Připravujeme článek

Ustanovení diakonů
jako potřeba i poslušnost Písmu
Vedle starších jsou zde i diakoni
Když jsme před více než deseti lety
poprvé veřejně ustanovovali starší,
bylo to spojeno s nejistotou. Ne že by
v našem sboru nebyli bratři, kteří tuto
službu konali, ale nikdy jsme nikoho
oficiálně nejmenovali. O důvodech tohoto
plachého postoje se v tomto krátkém
pojednání nebudu rozepisovat.
Už tehdy však bylo jasné, že na cestě
poslušnosti vůči biblickým strukturám
nás v křesťanském sboru čeká i další
krok, a sice ustanovení diakonů.
Obdarování, kompetence,
odpovědnost
Dospěli jsme k tomu docela přirozeně.
Při řešení běžných služeb sboru
a zajištění jeho normálního provozu
se s otázkou rozdělování kompetencí
a zodpovědnosti za jednotlivé úkoly
v církvi setkáváte dnes a denně. Kdo
udělá to či ono? Kdo pro to má obdarování?
Kdo bude kompetentní a ponese
zodpovědnost? Pokud nejsou oblasti
duchovní práce v křesťanském společenství
takto rozděleny, vytváří se
prostor pro konflikty, nedorozumění
a chaos. Náš Bůh je však Bohem pořádku
a řádu.
Potřeba i poslušnost
Vedle poslušnosti Božím principům
se však v našem sboru bezprostředním
impulsem pro jmenování diakonů
stala potřeba průhledného rozdělení
práce před očekávaným mimořádným
úkolem. Jako sbor se totiž už delší
dobu připravujeme na rozšíření našich
shromažďovacích prostor. Potřeba sešikovat
řady a touha přiblížit se Božím
principům tak u nás přirozeně vyústily
v ustanovení diakonů. Na bezprostředním
důvodu k jmenování diakonů však
vůbec nezáleží, podstatná je skutečnost,
že se práce ve sboru rozděluje,
koná podle obdarování a že se při tom
respektují Bohem stanovené principy.
Dva úřady v rané církvi
Nový zákon zná v církvi dva úřady,
dohližitele (episkopoi) a služebníky
(diakonoi). Z řady veršů, které to
dokládají uvedu List Filipským 1,1:
„Pavel a Timoteus, služebníci Krista Ježíše,
všem bratřím v Kristu Ježíši, kteří jsou ve
Filipech, i biskupům a diakonům.” Když
Pavel tento list psal, byl ve vězení v Římě
(60-62) a s vděčností přijal dary, které
mu Filipští poslali po Epafroditovi.
V úvodním pozdravu jmenuje Pavel obě
skupiny služebníků „biskupy“ i „diakony“.
Byli to nejspíš oni, kdo iniciovali
a realizovali sbírku pro Pavla, oni sbor
zastupovali a představovali.
Slovo diakonos jako titul,
diakonia jako služba
Diakonský úřad byl v minulosti v bratrském
hnutí jakousi popelkou. Vyplývá
to mimo jiné i z důrazu na všeobecné
kněžství všech věřících. Sbory necítily
potřebu identifikovat vedle starších
ještě jednu skupinu služebníků, protože
to v menších sborech bylo v podstatě
nepraktické. Pavel však nepoužívá řecké
slovo diakonos jen ve všeobecném
smyslu služebníka Kristova, ale také ve
zvláštním smyslu svěřeného úřadu (Fp
1,1; 1Tm 3,8.12). Označuje jím křesťanské
pracovníky. Podobně vystupuje titul
diakonos i v dobové literatuře a označoval
pracovníky nebo svěřenou službu
v místních křesťanských sborech. Ve
smyslu svěřené služby diakonia nebo
sloveso diakoneo se s tímto pojmem
setkáváme na následujících místech
Nového zákona: Sk 6,1c; 11,29; 12,25; Ř
15,25.26.31b; 2K 8,4; 2K 9,1.
Práce a úřad zároveň
Otázku, zda je diakonát úřadem
nebo službou můžeme zodpovědět
v obou polohách kladně. Je to totiž
obojí, práce i úřad, svěřená služba.
Vyžaduje totiž kvalifikaci a vyzkoušení
před jmenováním (1Tm 3,10a). Jde
o ustanovení do oficiálního a veřejného
postavení, a to s určitými závazky,
právy i autoritou. Používání slova
diakonos jako technického termínu jde
ruku v ruce s technickým používáním
slov stejného významu diakonein
(sloužit) a diakonia (služba). Novozákonní
diakoni se starali o chudé a potřebné
a jejich služba byla zaměřena
především na materiální a praktickou
pomoc. Starší a diakoni se měli vzájemně
doplňovat a obojí měli splňovat
určitou kvalifikaci.
tématické články
Každý křesťan služebníkem,
ale ne diakonem
Skutečnost, že diakoni museli splňovat
určité požadavky a byli do služby
veřejně ustanovováni (1Tm 3,10), potvrzuje,
že zaujímali oficiální a důvěryhodné
postavení. Kvalifikace pro službu
diakona v sobě zahrnovala duchovní
a rodinný život, jakož i charakterové
a osobnostní předpoklady (1Tm 3,8-
13). Ačkoliv všichni křesťané jsou služebníky
a mají si navzájem pomáhat,
jen někteří z nich vykonávají oficiálně
určitý úřad v technickém smyslu slova
diakonos. Od diakona se neočekává, že
bude schopen učit, jako se to žádá od
„starších“ (1Tm 3,2). Zatímco biskupové
vykonávají spíše pastýřský dohled,
starají se služebníci spíše o praktické
služby, jako správu budov a prostředků
nebo pomoc potřebným. Jak je to se
vztahem mezi diakony a pastýři?
Jasné vymezení úkolu
V běžném životě sboru se tyto dvě
skupiny Božích služebníků setkávají,
spolupracují, ale mohou přijít i do konfliktu.
Oblasti, ve kterých pracují se
často překrývají, může tudíž docházet
k nedorozuměním nebo k „boji o moc“.
V tomto ohledu je diakonie podřízena
úřadu starších, kteří zodpovídají za vedení
sboru. Zodpovědnost diakonů je
tedy ohraničená, o to více se pak mohou
věnovat jen svěřené službě. Neměli by
však být „hoši pro všechno.“ Diakoni
mají svůj úřad a své povinnosti. Jasné
vymezení úkolů eliminuje třecí plochy.
Zde plně platí slovo z 1K 14,40: „Všechno
ať se děje slušně a spořádaně.“
Kvalifikace diakonů
Boží církev potřebuje řád a k řádu patří
i kvalifikovanost služby. K pěti charakterovým
kvalifikacím diakona patří tyto:
- úctyhodný (čestný, respektovaný);
- nedvojaký v řeči (upřímný v řeči);
- neoddaný vínu
(resp. jiným omamným látkám);
- ne ziskuchtivý;
- uchovávající tajemství víry v dobrém
svědomí.
Kvalifikace vyžaduje vyzkoušení, na
kterém se podílí celý sbor, jemuž diakon
slouží. V tomto procesu je nutné
se za služebníka modlit. Na ženy diakonky
jsou kladeny stejné kvalifikační
nároky (1Tm 3,11). Po zkušební době
následuje veřejné uvedení diakonů či
diakonek do služby a úřadu.
JAREK ANDRÝSEK
ŽIVÉ SLOVO
9