Formát PDF ke stažení - Připravujeme článek

osobnosti bratského hnutia
muž. Pochopila jsem, že jde o narážku
na pobyt mého muže v sibiřském gulagu.
Vím, že když otce zavřeli, tak byl u mé
tety v Turčianských Teplicích, protože mi
to sestřenice potom popsala. Odvezli jej
do Prahy na Pankrác a tam také po dvou
letech věznění zemřel. A když zemřel, tak
všechny ostatní bratry z vězení propustili
(Sirackého, Hrdinu, …). Nikdo ani neví,
kde je jeho hrob. Moje sestra, jak jsem se
dozvěděla, chtěla, aby ho vydali. On však
už byl pohřbený v jednom z hromadných
hrobů.
Chtěl jsem se Vás ještě zeptat, jak to bylo
před druhou světovou válkou se vztahem
bratrských sborů k zahraniční misii?
My jsme například měli ve sboru na nedělní
škole takovou pokladničku s malým
černouškem. Když jsme do ní hodili minci,
tak se ten černoušek poklonil. Tak jsme
vybírali peníze a posílali je na misii. Takže
podpora misie v nás byla pěstována od
malička. Já sama jsem měla touhu stát se
misionářkou, ale nevyšlo to. Misie se však
podporovala, byli jsme spojení s misijními
školami, nejen ve Wiedenestu, ale myslím
teď i na misijní školu ve Švýcarsku. Takže
misijní práce se podporovala. Například
bratři Griffiths a Hine, kteří pracovali
jako misionáři na Podkarpatské Rusi,
k nám chodili na konference a referovali
o své práci.
Jaké to bylo na konferencích, když tam
bylo pohromadě tolik národností?
Bratři, kteří přijížděli z Anglie, uměli
německy, takže jsme překládali do němčiny
a slovenštiny. Například bratra Lauba,
jsme takto překládali z maďarštiny.
Ale my jsme si toho jako děti často ani
nevšimli, protože jsme v Bratislavě takto
mezinárodně vyrůstali.
Takže kterými jazyky jste vlastně mluvila?
Slovensky, německy a maďarsky. Později,
když jsem se vdala, tak ještě polsky
a v Kanadě pak anglicky. V Bratislavě se
žilo vícejazyčně. Proto k nám možná také
jezdilo tolik hostů, nebyl zde problém
se dorozumět. Tehdy nás bylo v bratrských
sborech v Bratislavě více než dnes.
Čím myslíte, že to bylo?
Pracovalo se s dětmi a mládeží. V dětech
je vlastně budoucnost sborů. Měli
jsme pěvecké sbory, scházeli jsme se po
shromáždění ještě doma a hráli různé hry.
Na výlety jsme chodili. Hodně se pracovalo
také na venkově, ve vesnicích byly velké
sbory. Bratr Kurz pracoval s mládeží,
pamatuji si na silvestrovská setkání u nich
doma, na společné
výlety a velmi dobré
slovo, které měl
pro nás připraveno.
Podobně i bratr Vyskočil,
s německých
sborem pracoval
bratr Dreschler
a s maďarským bratr
Czáder. Strýček Dreschler
a jiní starší
hráli s námi dětmi
hry. Ve shromáždění
byli i obrácení Židé,
jako bratr Lekner
a jiní. Vládla tam otevřenost,
lidé se uměli
rozdělit. Naše máma
se dělila i s tím málem,
co jsme měli
a dělala to s úsměvem.
Vzpomínal na
to po její smrti i bratr
Dr.Zeman. Vedle
pomoci to byly i návštěvy
nemocných
nebo také starost
o ty židovské děti.
Vzpomínám si jak
to bylo nebezpečné,
když dostaly spálu
(šarlach). Jožko už
tehdy začínal být modrý a židovský lékař
řekl, že to nepřežije. Naše máma na něj
začala dýchat a zahřívat jej a on přišel
opět k životu. Ta rodina se nakonec dostala
do Kanady. Já jsem jim pak pomohla,
když přijeli do Paříže, aby se dostali do
Kanady.
Jak jste se vlastně do Kanady dostala
vy sama?
Jela jsem za manželem. Ten se v roce
1939 dostal po rozdělení Polska do Sovětského
svazu. Byl v posledním trasportu,
který směřoval do Katyně, kde byli polští
důstojníci masakrováni. Jeho transport
však už do Katyně nedorazil, přesměrovali
jej na Sibiř. Manžel tam strávil dva
roky. Po napadení Sovětského svazu
Německem mělo být z polských vojáků
vytvořeno vojsko. Někteří pod sovětským
a jiní pod britským velením. Manžel už
Rusům nevěřil a chtěl být pod britským
velením. A zase se, díky Bohu, dostal do
posledního transportu, který po vyjednávání
polského generála Anderse opustil
Sibiř a Rusko. Stalin si to totiž rozmyslel
a uvědomil si, že polské vojáky bude potřebovat.
Manžel však už byl za hranicemi
a přes Irán a Irák se dostal do Palestiny
Rodina Karola Pavloviče
a do Itálie. Bojoval v bitvě o Monte Cassino.
První transport, který měl po válce
vojáky zavést domů do Polska, skončil na
Sibiři. Generál Anders, který zachraňoval
Poláky z ruských lágrů, další transport už
raději ani nevypravil. Poláci šli do Anglie
a z Anglie do celého světa. My jsme
si po válce se sestrou otevřely obchod
a kolega z dovozu se měl zeptal, zda jsem
už o manželovi něco slyšela. Pověděla
jsem, že ano, ale že potřebuji pas. Řekl
mi, abych mu přinesla všechny doklady
a fotografie a pas mi zařídil. Sedm měsíců
jsem však čekala na vízum. Mezitím 3.
března zemřela máma a já jsem vycestovala
4.června 1947. Letěla jsem za manželem
a v Londýně mě na letišti čekala známá
tvář bratra Hineho, který mi pomohl se
s manželem opět setkat. Z Anglie jsme
pak vycestovali do Kanady.
Sestro, jak vidím, prožila jste opravdu
pestrý život a Bůh Vás v něm zázračně
provázel. Děkuji Vám za ten pohled do
života a práce Vašeho otce a počátků bratrského
hnutí v Československu.Pán Vás
provázej.
JAREK ANDRÝSEK
ŽIVÉ SLOVO
31