Formát PDF ke stažení - Připravujeme článek

okénko sester
Opuštěný
„Pane Ježíši, děkuji Ti, že i dnes budeš
se mnou, že mne provedeš tímto dnem
a dáš mi sílu překonat tu nepříjemnou
únavu. Vím, že nejsem sama, že mě
obklopuješ a v každém rozhodování,
zařizování a denních povinnostech
maminky jsi mi blízko.“ Takto rychle
se znovu utíkám k Nejvyššímu, když
jsem na cestě autem do školky se svým
chlapečkem a spěchám nakoupit do
supermarketu. Vždyť budeme mít hosty
– milé hosty, těšíme se na ně a jsou z daleka.
Zaslouží si naši plnou pozornost,
protože pilně pracovali na letním táboře
s dětmi.
V obchodě procházím pozorně všechny
regály a vybírám dobroty, které připravím.
Ještě rychle nějakou zmrzlinu
– ta nikdy nic nepokazí, vždyť je léto
- a rychle do řady k pokladně. Obsah
vozíku se ocitá na pohybujícím se páse.
Pokladní je velmi obratná a zkušená
paní a už znám celkovou sumu. Šahám
do tašky, hledám peněženku. Nemohu
ji najít. Pod nosem si pořád opakuji:
„Vždyť jsem ještě v autě z ní vytahovala
desetikorunu na košík, musí být
v tašce“. Nervozita stoupá a milá paní
pokladní čeká a čeká. Jsem červená od
hlavy až k patě, za mnou řada lidí, kteří
také touží zaplatit a zmizet. V mysli se
utíkám k Pánu Ježíši, kterému jsem
svěřila celý den do Jeho rukou. „Pane,
pomoz, co mám dělat?“ Protože je supermarket
opravdu obrovský, má asi
12 pokladen, otáčím se, zda neuvidím
někoho známého, který by mi půjčil.
Nikde nikdo. V té chvíli zrovna k naší
pokladně přistupuje asi dvacetiletý
mladík, všímá si mé nervozity, vidí, že
pořád něco hledám v tašce. „Přijela jste
tím velkým stříbrným autem?“, ptá se.
„Ano“, zní moje odpověď. „A ztratila
jste peněženku“? „Ano“, odpovídám
a směji se od ucha k ucha na svého zachránce.
„Dal jsem Vám ji za kliku u auta,
snad tam ještě bude“. Chlapci jsem
jen stačila poděkovat za jeho dobrotu
a ten mizí v davu. Představuji si, jak
se mohl mít na chviličku dobře, kdyby
vybral obsah peněženky i s kreditní
kartou. A ten řidičák – ten by mě taky
docela mrzel! Běžím k autu a má černá
peněženka v klidu odpočívá na místě,
o kterém jsem se dověděla od „svého
zachránce“. Vím, že andělé, které posílá
Pán Bůh mají různou podobu a nosí
třeba hodinky. Jsem šťastná, že jsem
nebyla v obchodě sama.
Doma mě čeká vybalování a v tom
zvoní telefon. Jedná milá sousedka
mi nabízí cukini a patizony z vlastní
zahrádky se skvělými recepty. Ví, že
čekám hosty a že prý to bude pro ně
pochoutka. V jejím gestu cítím, jakoby
mi Pán Ježíš chtěl říct, že i kdybych
tu peněženku ztratila, že by se stejně
o nás postaral. A tak mu děkuji z celého
srdce za Jeho dobrotu a za to, že
NEJSEM NIKDY NA NIC sama! On nás
neopustí.
Celou tu zkušenost prožívám obrazně
v sobotu ještě jednou. Uklízím rychle
ze stolu. Talíře, příbory, skleničky,…
a přece neopouští
a „jéjda“ jedna sklenička se řítí přímo
na naši dlažbu v kuchyni. Zavírám oči,
rukama si přikrývám uši. Tak, a zase
práce navíc, pomyslím si. Byl to zlomek
sekundy, ve které mi proběhl povědomý
scénář, kdy se našim dětem podaří
něco rozbít. Ovšem žádný zvuk střepin
neslyším. Otevírám oči a vidím jak se
sklenička záhadným způsobem odráží
od tvrdé podlahy a v klidu „dosedá“ na
židli vystlanou utěrkami, které se na ní
ledabyle povalují. Beru sklenici do ruky,
nikde žádná prasklinka, žádná závada.
Kroutím znovu hlavou. Byl to pro mě
neuvěřitelný obraz toho, jak je Pán Bůh
vůči nám lidem dobrý. Když se nám
děje něco nedobrého, On nás pozvedá
a nechá usednout na polštář. Nejsme
nikdy sami!
V neděli ráno čtu text z Markova
evangelia 14,50-52. „Všichni ho opustili
a utekli. Šel za ním nějaký mladík, který měl
na sobě jen kus plátna přes nahé tělo“; toho
chytili. On jim však nechal plátno v rukou
a utekl.“ Pána Ježíše opustili v Jeho nejtěžší
chvíli všichni. Byl opuštěn i vlastním
Otcem. Tečou mi slzy, protože vím,
že takovou situaci neprožiji. Pán Ježíš
nám totiž zaslíbil, že bude s námi až do
skonání světa a neopustí nás. I kdyby
mě všichni lidé opustili, ON zůstane
věrný. IVANA ANDRÝSKOVÁ
22 ŽIVÉ SLOVO