22-2009 - Město Lanškroun
22-2009 - Město Lanškroun 22-2009 - Město Lanškroun
STRANA 14 20 LET − ROZHOVOR LL 22 / 2009 KAŽDÁ REVOLUCE MÁ SVOJI „KÁDROVOU REZERVU“ Martina Švehláka lidé povětšinou znají z televizní obrazovky. Záhy po do− končení gymnázia začínal v časopise Reflex, několik let pracoval jako redaktor v televizi Nova a donedávna zastával funkci šéfredaktora Šípu. Dnes pracuje jako šéfredaktor pro tiskovou agenturu Mediafax. Nabízela by se určitě celá řada otázek, z mediální sféry, ale tento rozhovor se vrací výhradně k roku 1989. Vnímal jsem tehdy Martina jako člověka, který patřil mezi nejaktivnější studenty gymnázia a od začátku organizoval akce na podporu tehdejších změn. Do jisté míry jsou pro mě vzpomínky na listopadové události roku 1989 spojeny s jeho tehdejšími projevy. Dnes už si nepamatuji, co přesně ří− kal, ale pamatuji si, jak na mě působil. V jeho emotivním projevu se kombi− novala nervozita s odhodláním a snad až zarputilostí sjednat nápravu věcí ve− řejných. Odpovědi Martina Švehláka mají evidentní odstup a nadhled. Je mi jeho postoj blízký, vzpomínky na dobu před dvaceti lety si silná slova, vyřizování účtů ani výčty zásluh nežádají. Síly je třeba šetřit na to, co se prozatím zlepšit nepodařilo. A že je tohodost. Martine, když si vybavuji dobu před dvaceti lety, tak mě nejvíce ze všeho překvapuje, jak sis se v těch pohnutých časech dokázal v Lanškrouně zo− rientovat. Jasně a razantně jsi formuloval představy i názory a dodnes mi není jasné, kde se to v tobě v šestnácti letech vzalo? Rozhodně doma v rodině. Zvláště rodiče mi předávali dostatek informací o tom, co se děje, poslouchali Hlas Ameriky a Svobodnou Evropu. Dodnes si pamatuji nezaměnitelný hlas moderátora Ivana Medka a zdánlivě nekonečné seznamy signatářů petice Několik vět, které byly večer čteny v těchto neoficiál− ních médiích. Navíc, když má člověk doma hodně archivních vydání časopisu Reportér z roku 1968, fotky Masaryka a Beneše, tak to určitě vyvolává otázky. Stejně jako vzpomínky prarodičů například na návštěvu Prokopa Drtiny v Lanškrouně na Střelnici v únoru 1948 a následnou rvačku s místními komu− nisty, to všechno se vymykalo oficiálním informacím, a snad proto se stávalo zajímavým. To, že se v listopadu 1989 něco zásadního začíná dít bylo zřejmé velmi zá− hy, ale rozhodně nebylo hned jasné, jak se situace vyvine. Který moment tebe osobně vtáhl do děje? Možná již období svatořečení Anežky České, které proběhlo jen pár dnů před událostmi na Národní třídě. Tehdy se začalo mluvit otevřeně o existenci osobností kvality kardinála Tomáška, najednou existovala i jiná církev než kolaborantské spolčení Pacem in terris. To bylo neuvěřitelně zajímavé. S odstu− pem času si člověk uvědomuje, že možná nejvíce působil kontrast. Kontrast mezi úryvky projevu Milouše Jakeše z aktivu KSČ a informacemi, které tlu− močil do Československa Pavel Tigrid, kontrast mezi odpornou písničkou Josefa Laufera oslavujícího agenta Minaříka a čímkoli od Karla Kryla. Neměl jsi někdy obavu z toho, že komunistický režim ve snaze udržet stá− vající pořádky povolá lidové milice a armádu? V šestnácti letech o tom člověk moc nepřemýšlí. Určitě jsem si nedokázal představit, že milicionáři, které jsem znal z prvomájových průvodů v Lanš− krouně, vytáhnou zbraně proti svým sousedům. Navíc jsem měl pocit, že když se rozpadají režimy v Polsku, NDR nebo Sovětském svazu, tak se určitě nebude opakovat rok 1968. Byl jsem přesvědčen, že tam mají svých starostí dost a ne− budou se určitě angažovat v Československu. Velmi zásadní věcí pro mnohé studenty gymnázia byl odchod Jaroslava Mináře z pozice ředitele gymnázia. Myslím si, že jsi patřil mezi jeho nejdů− raznější oponenty. Jak dnes vzpomínáš na tuhle svým způsobem „nezapo− menutelnou“ osobnost lanškrounského školství? S odstupem času si říkám, že byl Jaroslav Minář ideální soupeř. Byl totiž absolutně čitelný a předvídatelný. Jako tvrdý straník a stoupenec linie Národní fronty se držel toho, co znal a co mu bylo dáno od vedení partaje. Mnohem těžší by bylo, pokud by začal bojovat podle vlastních not a volil by nečekané akce. Očekával jsem, že bude jako matematik přemýšlet pět tahů dopředu, ale on spíše pouze bezprostředně reagoval na vzniklou situaci, a tak nám zjednodušoval případné reakce na jeho činy. Pamatuji si, že mezi některými studenty a ředitelem Minářem se de facto rozhořel otevřený boj. Velmi symbolickou podobu měla v tomto ohledu přede− vším jeho památná snaha obvinit studenty zapalující svíčky u dveří gymnázia ze žhářství a podat na ně trestné oznámení. Jednoznačně to byla prohra ředitele. Kdo mohl uvěřit člověku potažmo straně, která tvrdí, že pár svíček může zapálit budovu gymnázia? V tom případě byl každý lampionový průvod ohrožením národní bezpečnosti. Pokud by přišel před budovu školy a sám tam zapálil svíčku, tak by nás rozhodně vykolejil více než hrozbou vyloučení ze studia na základě obvinění ze žhářství. A když navíc Miroslav Štěpán v Praze prohlásil, že politiku nebudou v zemi dělat děti, tak byl podepsán ortel – konec! V době, kdy se takzvaně lámal chleba, však docházelo k nejedné dosti ku− riózní situaci. Vzpomínáš si na některé další? Určitě na babičku jednoho mého kamaráda, která nám chtěla doma rozbít okno kamenem, protože tam rodiče pověsili fotografii Václava Havla a zapálili svíčky za studenty z Národní třídy. Také na inzerát z říjnového Rudého práva, který v rubrice společenská výročí oznamoval, že se Ferdinand Vaněk dožívá významného životního jubilea. Byl ovšem uveřejněn s fotografií Václava Havla, protože si nikdo z editorů nedal do souvislosti jméno literární postavy a fotografii Husákova nepřítele číslo 1. A až následné vysílání Hlasu Ameriky odhalilo ten− to vtípek a sobotní příloha Haló sobota šla na dračku. Nejednou jsem se v souvislosti s dvacetiletým výročím sametové revoluce v Lanškrouně setkal s názorem, že vlnu těch odvážných lidí nesoucích „kůži na trh“ v první linii velmi záhy předstihla vlna v pozadí vyčkávajících a o− patrných osob majících na zřeteli svůj vlastní prospěch. Mám dojem, že obdobné věci se v Čechách odehrávaly i v jiných historických etapách. Nic− méně jakou ty osobně máš v tomto ohledu zkušenost? Každá revoluce má svoji „kádrovou rezervu“. Otázkou je pouze, jak je kvalitní. Prospěcháři a protekční hvězdy jsou součástí každé společnosti. Jsem pře− svědčen, že čas tyto pseudorevolucionáře vždy odhalí a po zásluze „potrestá“. Když u nás vládla Gottwaldova strana, tak byl jejich Bohem Kapitál, pokud by zde vládl Kim−Ir Sen, tak by utíkal podobný charakter na operaci očí a chtěl je více šikmé. S takovým přístupem k životu se naštěstí nedá daleko dojít a to poznají oni samotní na vlastní kůži. Velmi kontroverzní osobou roku 1989 byl tehdejší tajemník městského úřadu Michal Kraus. Na jedné straně měl velmi ostré spory s tehdejším Ob− čanským fórem a na druhou stranu se sepisovala petice na jeho podporu. Jak ty zpětně vnímáš jeho úlohu v tehdejším dění? Myslím si, že situace v Lanškrouně svým způsobem kopírovala dění na celorepublikové úrovni. Michal Kraus byl jeden z mála představitelů města, který chtěl komunikovat se zástupci občanských iniciativ. Zatímco v Praze jednal Václav Havel, Václav Malý nebo Michael Kocáb s představiteli státu – Ladislavem Adamcem nebo Mariánem Čalfou, tak v Lanškrouně jsme jednali s Michalem Krausem. K čemu by v té době bylo setkávat se mezi sebou, a přitom nediskutovat s představiteli města? Handrkování o tom, jak by se to mělo udělat lépe a jak jsou všichni na radnici špatní, je k ničemu, tak se vý− sledky nedosáhnou. Sametová revoluce požadovala dialog, tak je přeci při− rozené, že se ten dialog vedl. Další politická kariéra Michala Krause je i na české poměry dost nevídaná. V poslanecké sněmovně se stal téměř inventářem a je možné, že se do aktivní politiky znovu vrátí. Dal se tento jeho vývoj tenkrát v listopadu 1989 předvídat? V roce 1989 byl Michal Kraus třicátník s tahem na branku, tak se dalo oče− kávat, že nezůstane na svém místě a rozhodně že se nestáhne ze společenského života. Jeho následná politická kariéra byla určitě plná změn, ale na naší scéně se nejednalo o něco až tak zvláštního. Stačí si připomenout Miloše Zemana, ten také dodnes prošel mnohonásobným členstvím v různých politických u− skupeních, a není za to kritizován. Když odhlédneš od těch obecných, i když důležitých změn roku 1989, co klíčového ti dalo do života těch několik týdnů na přelomu let 1989/1990? Totéž co všem v naší zemi, svobodu. Pod tímto výrazem se skrývá vše, co dnes prožíváme a co nám mnohdy přijde jako samozřejmé. Stěží si můžeme představit, že by komunistický režim povolil cestování, svobodné vzdělávání nebo přístup k informacím. Jenom taková drobnost, jako vlastnictví mobilního telefonu nebo přístup na internet. Dokáže si někdo představit, že byl tyto technologie povolil Milouš Jakeš a jeho kamarila? Stačí se podívat jaká je situace třeba v Severní Koreji, tak nějak by mohlo dopadnout Československo. Jako rezervace plná nešťastných lidí. Ovlivnila tě tato doba i ve tvém následném profesním směřování? Určitě ano. Tehdy jsem si uvědomil, jakou moc představují informace. Jak může být člověk izolovaný a náchylný k špatným rozhodnutím, když nemá je− jich dostatek. Krátce po listopadových událostech vznikl bezpočet novin a ča− sopisů, vznikala soukromá a hlavně nezávislá média. Proto jsem se hned jak to bylo možné, začal věnovat novinařině, kterou dělám dodnes. Cestu do novin mi
LL 22 / 2009 20 LET − ROZHOVOR STRANA 15 Listopad 1989, Martin při projevu před lanškrounským kinem Jako reportér televize Nova pracoval pět let S Václavem Havlem na jeho sedmdesátinách přitom otevřelo studium na gymnáziu, kde jsem vypracoval středoškolskou práci o pozapomenutém českém spisovateli Zdeňku Matěji Kudějovi, tu jsem poté nabídl do časopisu Reflex, tam ji otiskli a pak šlo vše skoro samo. Během let jsem si vyzkoušel mnoho forem novinářské práce a jsem si jistý, že něco po− dobného by nebylo možné, pokud by nedošlo ke změnám v roce 1989. Nedovedu si představit, že bych chtěl psát nebo natáčet reportáže o rekordech v těžbě uhlí nebo sjezdech neomylné vládnoucí strany. Padá na tebe z polistopadových let a potažmo i současnosti tak často me− diálně zmiňovaná skepse, nebo tento vývoj sleduješ s profesionálním novi− nářským nadhledem? Nepadá. Sice nevím, kam zmizelo více než milión členů KSČ, sice nechápu jak může vlastnit jeden člověk dvě rozdílná lustrační osvědčení, nerozumím nákupům miliónových majetků za zlomek ceny, ale nechci se s tím smířit. Nej− horší je zapomenout a tak, když mám pocit, že mě současnost štve, si pustím jeden z filmových kanálů, který pouští staré české filmy, a vidím fronty na ba− nány, řeznictví bez masa, dovolenou v NDR a poloprázdné dálnice, a hned si vážím doby, ve které žiju. I když má svoje nedostatky. František Teichmann, foto: archiv M. Švehláka a S. Vimr VZPOMÍNKA NA DVĚ VÝLOHY Byl jsem požádán o vzpomínku na dobu před 20 lety, ale přiznám se, že moje paměť si zachovala jen útržky a dojmy z doby, která se teď jeví po− divně vzdálená. Podle zadání měl jsem si vzpomenout, jak to bylo s první lanš− krounskou výlohou, ve které se obje− vily letáky „sametové revoluce“. Nej− prve je však třeba zmínit se o jedné výloze na Národní třídě v Praze. Na plánované shromáždění studen− tů na Albertově, kam jsem tehdy jako čerstvý absolvent Přírodovědecké fa− kulty UK spěchal, jsem přišel pozdě. Můj pozdní příchod byl později pří− činou toho, že jsem se i se dvěma ka− marádkami při otočce vzpomínko− vého průvodu na Vyšehradě ocitl v čele davu, který mířil na Václavské náměstí. Ve vzduchu bylo cítit napětí, ale všechny emoce byly přehlušeny nadšením čišícím z davů lidí, kteří vyskakovali z tramvají na vltavském nábřeží a spontánně se připojovali k průvodu. Pamatuji se na dětskou radost, která se mne zmocnila, když dav kolem mne začal skandovat heslo, kte− rým jsem chtěl přispět k provoláva− ným výkřikům „Havel na hrad“ a po− dobně. To heslo mě napadlo nejspíš díky tématu mé diplomové práce, kte− rou jsem napsal o zničené přírodě v Krušných horách: začali jsme skan− dovat „Nechcem mrtvé lesy!“ Co se dělo poté na Národní třídě, bylo již mnohokrát popsáno. Vyba− vují se mi zmatené obličeje mladých policistů, kteří tvořili kordon před ná− mi; zdáli se být mnohem nejistější než demonstranti. Zvláště když jim dívky zastrkovaly za štíty květiny, nevěděli vlastně, jak se mají tvářit. Tlak ale sílil. Za vzrůstající paniky začal z jedné strany tlačit kordon policistů, z druhé obrněná vozidla a zanedlouho byl dav bezvýchodně sevřen. V tom okamži− ku jsme se ocitli těsně u výlohy ob− chodu. Někdo vykřikl: „Pojďte rozbít výlohu a utečeme přes obchod“. Jiní však dav uklidňovali a nabádali k o− patrnosti. Také jsem zaslechl výkřik jednoho z policistů: „Příště budeme už střílet!“ Situace se tak vyostřila, že bylo poté v podstatě úlevou pro− běhnout uličkou, kde si rozlícení poli− cisté vybíjeli vztek na hřbetech utíka− jících demonstrantů. Batoh, který jsem tehdy neustále nosil, ale naštěstí těch pár ran obuškem zmírnil. Hned jsem utíkal schovat se na studentské koleje v Opletalce, kde se při setkání s ostat− ními rozběhla živá diskuse o tom, že dnes komunismus skončil. (Sic! Jak prorocké a pomýlené zároveň!) Hned druhý den jsem podle svého plánu odjel za kamarádkou do Ostra− vy za účelem naplánovaného několi− kadenního výletu, ze kterého však kvůli vývoji situace sešlo. Místo vý− letu jsem se ocitl na Pedagogické fa− kultě Ostravské university a vystoupil se svědectvím o demonstraci, které jsem se den předtím zúčastnil. Jestliže v Praze revoluční nálada sílila hodinu od hodiny, v Ostravě, příslovečné baš− tě komunismu, bylo stále ještě vše− chno ve starých kolejích. Na schůzce studentů jsem byl pedagogickým ve− dením obviněn, že si vymýšlím a že vystupuji pod falešnou identitou. Nic− méně se podařilo vytvořit ostravský stávkový výbor a my jsme byli poslá− ni zpět do Prahy spolu s několika stu− denty jako kontaktní skupina. Takže místo volna jsme v mém podnájmu v Holešovicích, který se stal malou ko− munikační výspou pro ostravské stu− denty, pomáhali organizovat spojení s celostátním stávkovým výborem. Moje ostravská kamarádka (dnes moje manželka) se stala členkou celo− státního výboru a každý večer trávila dlouhé hodiny na schůzích. Život v těch dnech nám připadal jako na houpačce, jednou to vypadalo, že nastává zá− sadní zlom komunistické moci, další den jsme se připravovali k rychlému útěku do zahraničí. Celé dny jsme trávili distribucí informačních letáků a vlastně jsme se žádné další demonstrace již neúčastnili, jelikož naším posláním byly „spanilé jízdy“ s letáky na ven− kov, kam se zprávy o revoluci dostá− valy jen pomalu. Při jednom z těchto výjezdů jsem kolem 20. listopadu zavítal i do Lanš− krouna za rodiči. Pamatuji se, že ihned po obeznámení rodičů s děním v Pra− ze oni bez váhání souhlasili, že letáky vyvěsíme ve výloze našeho kožešnic− tví. V malém městě to jistě tenkrát vyžadovalo jistou dávku odvahy. A také se vzápětí objevila paní z ná− rodního výboru a příslušník VB a za− čali vyhrožovat, že až se to obrátí, če− ká nás všechny postih. Nabízím k za− myšlení to, že podle mých posledních informací jsou obě tyto osoby neo− chvějně stále na svých místech, dnes sice na obecním úřadě a v policii, ale stále v teple a bez studu. Kolik jen to vypovídá o uplynulých dvaceti letech! Po vyvěšení letáků jsem zavítal i na mé bývalé lanškrounské gymnázium, ale tehdejší ředitelem mě promptně vykázal. Pak se však již v Lanškrouně začalo, myslím v restauraci Slávie, zakládat Občanské fórum a revoluce prosákla i do tohoto malého města. Toliko krátká vzpomínka spojující dvě výlohy před dvaceti lety. Od té doby se událo mnoho věcí, společnost prošla obrovskými změnami, které ne vždy odrážely jen počáteční revoluční euforii, kdy i pražští taxikáři vozili studenty s letáky zadarmo. V průběhu let naše počáteční naivi− ta o rychlé morální obnově společ− nosti vzala za své. Za ta léta jsem i já pobral nějaké zkušenosti a měl jsem možnost hlavně díky svému zaměst− nání procestovat více než sto dvacet zemí světa. Jsem vděčný za možnost přiučit se životu v demokracii ať už v USA, nebo během několika let ži− vota v kolébce moderního parlamentu,
- Page 1 and 2: LL 22 / 2009 STRANA 1 22 LISTY LAN
- Page 3 and 4: LL 22 / 2009 NEJEN Z RADNICE STRANA
- Page 5 and 6: LL 22 / 2009 NEJEN Z MĚSTA STRANA
- Page 7 and 8: LL 22 / 2009 Z MĚSTA STRANA 7 Nov
- Page 9 and 10: LL 22 / 2009 Z REGIONU STRANA 9 JDE
- Page 11 and 12: LL 22 / 2009 KULTURA STRANA 11 Poj
- Page 13: LL 22 / 2009 ŠKOLY STRANA 13 HURÁ
- Page 17 and 18: LL 22 / 2009 STRANA 17 20 LET − N
- Page 19 and 20: LL 22 / 2009 20 LET − NÁZORY STR
- Page 21 and 22: LL 22 / 2009 NÁZORY, SDĚLENÍ STR
- Page 23 and 24: LL 22 / 2009 SPORT STRANA 23 Táta
- Page 25 and 26: LL 22 / 2009 SPORT STRANA 25 UŽ I
- Page 27 and 28: LL 22 / 2009 PROGRAM AKCÍ V REGION
LL <strong>22</strong> / <strong>2009</strong> 20 LET − ROZHOVOR<br />
STRANA 15<br />
Listopad 1989, Martin při projevu před lanškrounským kinem<br />
Jako reportér televize Nova pracoval pět let<br />
S Václavem Havlem na jeho sedmdesátinách<br />
přitom otevřelo studium na gymnáziu, kde jsem vypracoval středoškolskou<br />
práci o pozapomenutém českém spisovateli Zdeňku Matěji Kudějovi, tu jsem<br />
poté nabídl do časopisu Reflex, tam ji otiskli a pak šlo vše skoro samo. Během<br />
let jsem si vyzkoušel mnoho forem novinářské práce a jsem si jistý, že něco po−<br />
dobného by nebylo možné, pokud by nedošlo ke změnám v roce 1989. Nedovedu<br />
si představit, že bych chtěl psát nebo natáčet reportáže o rekordech v těžbě uhlí<br />
nebo sjezdech neomylné vládnoucí strany.<br />
Padá na tebe z polistopadových let a potažmo i současnosti tak často me−<br />
diálně zmiňovaná skepse, nebo tento vývoj sleduješ s profesionálním novi−<br />
nářským nadhledem?<br />
Nepadá. Sice nevím, kam zmizelo více než milión členů KSČ, sice nechápu<br />
jak může vlastnit jeden člověk dvě rozdílná lustrační osvědčení, nerozumím<br />
nákupům miliónových majetků za zlomek ceny, ale nechci se s tím smířit. Nej−<br />
horší je zapomenout a tak, když mám pocit, že mě současnost štve, si pustím<br />
jeden z filmových kanálů, který pouští staré české filmy, a vidím fronty na ba−<br />
nány, řeznictví bez masa, dovolenou v NDR a poloprázdné dálnice, a hned si<br />
vážím doby, ve které žiju. I když má svoje nedostatky.<br />
František Teichmann, foto: archiv M. Švehláka a S. Vimr<br />
VZPOMÍNKA NA DVĚ VÝLOHY<br />
Byl jsem požádán o vzpomínku na<br />
dobu před 20 lety, ale přiznám se, že<br />
moje paměť si zachovala jen útržky<br />
a dojmy z doby, která se teď jeví po−<br />
divně vzdálená. Podle zadání měl jsem<br />
si vzpomenout, jak to bylo s první lanš−<br />
krounskou výlohou, ve které se obje−<br />
vily letáky „sametové revoluce“. Nej−<br />
prve je však třeba zmínit se o jedné<br />
výloze na Národní třídě v Praze.<br />
Na plánované shromáždění studen−<br />
tů na Albertově, kam jsem tehdy jako<br />
čerstvý absolvent Přírodovědecké fa−<br />
kulty UK spěchal, jsem přišel pozdě.<br />
Můj pozdní příchod byl později pří−<br />
činou toho, že jsem se i se dvěma ka−<br />
marádkami při otočce vzpomínko−<br />
vého průvodu na Vyšehradě ocitl<br />
v čele davu, který mířil na Václavské<br />
náměstí. Ve vzduchu bylo cítit napětí,<br />
ale všechny emoce byly přehlušeny<br />
nadšením čišícím z davů lidí, kteří<br />
vyskakovali z tramvají na vltavském<br />
nábřeží a spontánně se připojovali<br />
k průvodu. Pamatuji se na dětskou<br />
radost, která se mne zmocnila, když dav<br />
kolem mne začal skandovat heslo, kte−<br />
rým jsem chtěl přispět k provoláva−<br />
ným výkřikům „Havel na hrad“ a po−<br />
dobně. To heslo mě napadlo nejspíš<br />
díky tématu mé diplomové práce, kte−<br />
rou jsem napsal o zničené přírodě<br />
v Krušných horách: začali jsme skan−<br />
dovat „Nechcem mrtvé lesy!“<br />
Co se dělo poté na Národní třídě,<br />
bylo již mnohokrát popsáno. Vyba−<br />
vují se mi zmatené obličeje mladých<br />
policistů, kteří tvořili kordon před ná−<br />
mi; zdáli se být mnohem nejistější než<br />
demonstranti. Zvláště když jim dívky<br />
zastrkovaly za štíty květiny, nevěděli<br />
vlastně, jak se mají tvářit. Tlak ale<br />
sílil. Za vzrůstající paniky začal z jedné<br />
strany tlačit kordon policistů, z druhé<br />
obrněná vozidla a zanedlouho byl dav<br />
bezvýchodně sevřen. V tom okamži−<br />
ku jsme se ocitli těsně u výlohy ob−<br />
chodu. Někdo vykřikl: „Pojďte rozbít<br />
výlohu a utečeme přes obchod“. Jiní<br />
však dav uklidňovali a nabádali k o−<br />
patrnosti. Také jsem zaslechl výkřik<br />
jednoho z policistů: „Příště budeme<br />
už střílet!“ Situace se tak vyostřila,<br />
že bylo poté v podstatě úlevou pro−<br />
běhnout uličkou, kde si rozlícení poli−<br />
cisté vybíjeli vztek na hřbetech utíka−<br />
jících demonstrantů. Batoh, který jsem<br />
tehdy neustále nosil, ale naštěstí těch<br />
pár ran obuškem zmírnil. Hned jsem<br />
utíkal schovat se na studentské koleje<br />
v Opletalce, kde se při setkání s ostat−<br />
ními rozběhla živá diskuse o tom, že<br />
dnes komunismus skončil. (Sic! Jak<br />
prorocké a pomýlené zároveň!)<br />
Hned druhý den jsem podle svého<br />
plánu odjel za kamarádkou do Ostra−<br />
vy za účelem naplánovaného několi−<br />
kadenního výletu, ze kterého však<br />
kvůli vývoji situace sešlo. Místo vý−<br />
letu jsem se ocitl na Pedagogické fa−<br />
kultě Ostravské university a vystoupil<br />
se svědectvím o demonstraci, které<br />
jsem se den předtím zúčastnil. Jestliže<br />
v Praze revoluční nálada sílila hodinu<br />
od hodiny, v Ostravě, příslovečné baš−<br />
tě komunismu, bylo stále ještě vše−<br />
chno ve starých kolejích. Na schůzce<br />
studentů jsem byl pedagogickým ve−<br />
dením obviněn, že si vymýšlím a že<br />
vystupuji pod falešnou identitou. Nic−<br />
méně se podařilo vytvořit ostravský<br />
stávkový výbor a my jsme byli poslá−<br />
ni zpět do Prahy spolu s několika stu−<br />
denty jako kontaktní skupina. Takže<br />
místo volna jsme v mém podnájmu<br />
v Holešovicích, který se stal malou ko−<br />
munikační výspou pro ostravské stu−<br />
denty, pomáhali organizovat spojení<br />
s celostátním stávkovým výborem.<br />
Moje ostravská kamarádka (dnes<br />
moje manželka) se stala členkou celo−<br />
státního výboru a každý večer trávila<br />
dlouhé hodiny na schůzích. Život v těch<br />
dnech nám připadal jako na houpačce,<br />
jednou to vypadalo, že nastává zá−<br />
sadní zlom komunistické moci, další<br />
den jsme se připravovali k rychlému<br />
útěku do zahraničí. Celé dny jsme trávili<br />
distribucí informačních letáků a vlastně<br />
jsme se žádné další demonstrace již<br />
neúčastnili, jelikož naším posláním<br />
byly „spanilé jízdy“ s letáky na ven−<br />
kov, kam se zprávy o revoluci dostá−<br />
valy jen pomalu.<br />
Při jednom z těchto výjezdů jsem<br />
kolem 20. listopadu zavítal i do Lanš−<br />
krouna za rodiči. Pamatuji se, že ihned<br />
po obeznámení rodičů s děním v Pra−<br />
ze oni bez váhání souhlasili, že letáky<br />
vyvěsíme ve výloze našeho kožešnic−<br />
tví. V malém městě to jistě tenkrát<br />
vyžadovalo jistou dávku odvahy.<br />
A také se vzápětí objevila paní z ná−<br />
rodního výboru a příslušník VB a za−<br />
čali vyhrožovat, že až se to obrátí, če−<br />
ká nás všechny postih. Nabízím k za−<br />
myšlení to, že podle mých posledních<br />
informací jsou obě tyto osoby neo−<br />
chvějně stále na svých místech, dnes<br />
sice na obecním úřadě a v policii, ale<br />
stále v teple a bez studu. Kolik jen to<br />
vypovídá o uplynulých dvaceti letech!<br />
Po vyvěšení letáků jsem zavítal i na<br />
mé bývalé lanškrounské gymnázium,<br />
ale tehdejší ředitelem mě promptně<br />
vykázal. Pak se však již v <strong>Lanškroun</strong>ě<br />
začalo, myslím v restauraci Slávie,<br />
zakládat Občanské fórum a revoluce<br />
prosákla i do tohoto malého města.<br />
Toliko krátká vzpomínka spojující<br />
dvě výlohy před dvaceti lety.<br />
Od té doby se událo mnoho věcí,<br />
společnost prošla obrovskými změnami,<br />
které ne vždy odrážely jen počáteční<br />
revoluční euforii, kdy i pražští taxikáři<br />
vozili studenty s letáky zadarmo.<br />
V průběhu let naše počáteční naivi−<br />
ta o rychlé morální obnově společ−<br />
nosti vzala za své. Za ta léta jsem i já<br />
pobral nějaké zkušenosti a měl jsem<br />
možnost hlavně díky svému zaměst−<br />
nání procestovat více než sto dvacet<br />
zemí světa. Jsem vděčný za možnost<br />
přiučit se životu v demokracii ať už<br />
v USA, nebo během několika let ži−<br />
vota v kolébce moderního parlamentu,
Change language