Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

Telegram kolem světa
za 16 minut
Takového rekordu v rychlosti přepravy informací
bylo dosaženo v září 1911. New York Times
vyslaly depeši adresovanou sobě samým kolem
světa. Doba oběhu depeše, která urazila na své
cestě 28 613 anglických mil, tedy asi 46 000 km,
trvala 16 minut a 30 vteřin. Byla to vůbec nejkratší
doba běhu pravidelné depeše, která byla odeslána
kolem světa.
Vlastně ne tak docela, podobný případ se stal
o několik let dříve: Tehdy oběhla zeměkouli depeše
v neuvěřitelně krátké době 9 minut 30 vteřin.
Jenomže tehdy bylo odeslání depeše předem
oznámeno zemím, ve kterých se pak telegrafisté
připravili na její převzetí a expedování dále.
Zbývá vyjmenovat města na trase, kterou šel
telegram Timesů: New York, San Francisco, Honolulu,
Manila, Hongkong, Saigon, Singapore,
Madras, Bombay, Aden, Suez, Port Said, Alexandrie,
Malta, Gibraltar, Lisabon, Azory a NewYork.
Především hlídat
výslednici
Lidové noviny, 1911
Běžeti správně je velmi, velmi těžké! Tak se
zamýšlel jeden redaktor před sto lety. Nedávno
poučil své čtenáře, jaké oblečení při sportu se
doporučuje, nyní psal o běhu a jeho technice samotné.
Před třemi lety, v roce 1908, totiž vzbudila
rozruch v celém sportovním světě velká událost:
světový rekordman v běhu na krátké vzdálenosti
Reginald Walker zvítězil na olympijských hrách
v Londýně v běhu na 100 metrů a vyrovnal světový
rekord časem 10,8 vteřiny. A jakmile se běžec proslavil,
hned se začala zkoumat technika jeho běhu.
Náš redaktor rozebíral běh teoreticky: Běží-li
běžec, působí na něj dvě síly: Síla A kolmá k dráze,
váha celého těla, a síla B, síla odrazu. Složímeli
tyto síly (A, B), dostáváme výslednici C, sílu
ve směru pohybu. Poněvadž nejkratší spojnicí
dvou bodů je přímka, je přirozeno, že snaha běžce
musí být vždy soustředěna k tomu, aby výslednicí
C byl dán směr co možná nejpřímější, tj. aby tělo
bylo přivedeno k cíli cestou co možná nejkratší.
Jo takhle to ten Bolt dělá!
Předpis je předpis
Lidové noviny, 1911
Úřední šiml roztomile řehtal před sto lety
v Německu. Otec rodiny měl nadějného synáčka,
který v nevinnosti svých pěti let neměl potuchy
o cennosti poštovní známky. Když se mu
jednou dostaly známky do rukou, všechny skončily
na cimpr campr – hošík roztrhal hned čtyři najednou.
Otec však měl snadné řešení – sebral útržky
a hajdy s nimi na poštu. Tehdy se totiž známky
daly vyměnit podobně jako roztrhané bankovky.
Otec se úředníka na poště tázal, zda smí zničené
známky použít, a dověděl se samozřejmě, že nikoli.
Úředníkovi by za to hrozil trest. Když se otec
zeptal, může-li vyměnit za nové známky, úředník
STOLETÉ NOVINY
57