Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

nebo ateistické, aby si dodal pocit smyslu a naplnění.
Slovo náboženství je velmi široké a tomu, kdo
není do problematiky zasvěcený, mnoho neříká.
Náboženství je společenské prostředí, v němž se
může víra projevit, kde však také víra vůbec nemusí
být přítomná, jde o jakousi institucionální
slupku vytvořenou společností. Pokud správně
funguje tato instituce (nebo spíše soubor institucí),
je samozřejmé, že náboženství umožňuje
rozvíjení víry a její sdílení se souvěrci. Pokud je
náboženství nemocné, stává se prázdnou formalitou
a může sdružovat lidi zcela nevěřící, aniž si
toho někdo všímá, nebo se stává útočištěm různě
narušených jedinců, kteří do něj vnášejí fanatismus
jako druh společenské rakoviny.
Ten, kdo je věřící, raději než náboženství používá
slovo víra. Víra není konfesně vyhraněná, věřící
lidé jsou ve všech náboženstvích, nebo mohou
žít vně formálního náboženství. Víra je schopnost
lidského ducha vnímat transcendentní skutečnosti
a stručně řečeno slouží dobru, životu, lásce. Věřící
člověk nemá potřebu někoho nenávidět pro odlišnou
víru, je pokorný vůči Bohu (ať už jej nazývá
jakkoli), protiví si násilí. Z pohledu fanatika je
mnohý věřící vlastně bezvěrcem, neboť nepokládá
vnější náboženské projevy za podstatné.
Fanatik naproti tomu potřebuje nenávidět kohokoli,
kdo nabourává jeho křehkou představu
výlučnosti. Cítí se právem ohrožen ve svém, jak se
domnívá, zcela výjimečném vztahu k Bohu (nebo
v případě ateisty k nějaké vznešené ideji), pokud by
měl připustit, že není jediným pravověrným. Jeho
nejistota a frustrace se stupňují a vedou až k paranoickým
projevům netolerance a hněvu, který může
vést a mnohdy opravdu vede k fyzickému násilí.
S fanatismem bývá spojena touha po moci,
proto se fanatik mnohdy pokouší proniknout
do politiky, bývá aktivní v různých politických
stranách, manipuluje lidmi, využívá každý, i nečestný
prostředek, neboť se domnívá, že ho k tomu
opravňuje jediná pravda, kterou vlastní. Nenávist
fanatika se někdy obrací k vlastní osobě a stává se
náboženským masochismem spojeným s touhou
po mučednictví. Proto se z těchto lidí rekrutují
sebevražední atentátníci (zejména v islámu), ale
také (zejména mezi některými křesťany) kverulanti
hledající všude spiknutí proti sobě a své pravdě,
neboť se tak mohou alespoň navenek stylizovat
do role trpících obětí.
Zajímavé je, že fanatik jednoho vyznání je
mnohdy nejen schopný tolerovat, ale i uznávat
fanatika jiného vyznání, neboť jejich společným
duchovním poutem je právě fanatismus a náboženské
rozpory jsou jen zdánlivé. To vysvětluje
podivnou návštěvu členů židovské sekty naturej
karta u íránského prezidenta při příležitosti výstavy
karikatur holocaustu. Jiným příkladem jsou
v našich zemích působící ultrakatolíci, pro něž
není žádným problémem spolupracovat s fašisty
a neonacisty, kteří vyznávají novopohanství. Obě
skupiny totiž spojuje vnitřní nejistota identity
kompenzovaná fanatickou nenávistí ke svobodné
a demokratické společnosti. Fanatik je vlastně
lhostejný k jakékoli víře, proto se klidně spojí
i s bezvěrcem, pokud mají nějaký společný záměr.
Aby svoji nejistotu eliminovali, rádi si společného
nepřítele vytvářejí, proto ona iracionální
tažení proti gayům, zednářům, demokratům,
Židům. Společný nepřítel vyplňuje prázdnotu
ducha marně toužícího po víře, které fanatik
není schopen.
RELIGIONISTIKA
17