Plný text - Vědecká knihovna v Olomouci

Karel Černý, Stanislav Podhrázský, Zbyněk Sekal,
Jiří John a další a další čeští výtvarníci. Nelze
ovšem přehlédnout Itala Giorgia de Chirica, který
ve třicátých letech vzdal poctu velkému mágovi reality
zvláštní statí. Je tam i tato věta: Zrzavý interpretuje
absolutní samotu jak duše lidské, tak přírody,
a týká se zejména malířových krajin z Bretaně.
Ta věta vskutku zasluhuje pozornosti,
poněvadž se v ní Chirico dotkl základní
motivace Zrzavého tvorby, jíž byla snaha
překonat pocit nezařazenosti do lidského
společenství. V článku Česká krajina
z roku 1939 napsal Jan Zrzavý o svém
dětství na Českomoravské vysočině: Miloval
jsem svůj kraj ale stejně jsem se ho
bál (…) Nekonečná zima toho pohorského
chudobného kouta země, předčasné podzimy
a sychravá jara svíraly mne stále jako
bolestný sen. Úzkost a hrozba dívaly se stále
na mne z tohoto kraje. – Snad byla příčina
toho i jiná. Syn řídícího učitele, oblékán
a vychováván městsky, byl jsem vesnickým
hochům předmětem posměchu, pohrdání
a drobného týrání. Nepřijali mne mezi sebe
a do svých her, byl jsem cizí, jen trpěný, stále
sám. Velmi jsem tím trpěl a pocit odlišnosti
a nevítanosti provázel mne pak po celý život
a všude.
Tento trýznivý stav ovšem není ojedinělý.
Zvláště ve 20. století sužoval a sužuje
mnoho umělců, a často ty největší, jako
Ottu Gutfreunda, tvůrce Úzkosti, právě
tak jako autora Proměny Franze Kafku.
A pokud jde o naše současníky, připomeňme
si, co píše o svém mládí Václav Havel
v Dálkovém výslechu: V dětství jsem se těšil,
zvláště když jsme žili na našem venkovském sídle
a já chodil do vesnické školy, rozmanitým výhodám
a výsadám, byl jsem – na rozdíl od všech svých
spolužáků a kamarádů – „panský synek“ (…) A to
všechno vytvářelo mezi mnou a mým bezprostředním
okolím (respektive významnou částí tohoto okolí,
totiž tou, kterou tvořili mí chudší spolužáci o naše
Jan Zrzavý: Kostel v Camaretu
TAJEMSTVÍ DUCHA
13