66-71_0909 ukrajina.indd - bebaweb.cz

RALLYE
n Motorajská zahrádka
Strike Sport Motoráj Maraton 2009
Ukrajinské
peklo
Text: Míra Barták, foto: Scoob a Tomáš Kala
16.–21. 8. 2009, Pilipec – Ukrajina
„Hele, a co takhle udělat nějakou rallye na víc
dní? Pro motorky i čtyřkolky? Takovej malej Dakar, třeba
na Ukrajině?“ Jo, tak takhle nějak to vloni, při zakončení
Motoráj Rallye, vzniklo. Stačilo pár panáků, euforie
z toho, že akce měla úspěch (a nikomu se při ní nic
vážnějšího nestalo), a dobrej nápad vítězící nad zdravým
rozumem byl na světě.
66
září 2009 | www.motoraj.cz

Jednoduchý, že jo? Ovšem od
nápadu k realizaci vede těžká cesta
a tu na Ukrajinu bychom přirovnali
ke strmýmu, kamenitýmu výjezdu,
plnýmu pastí. Zařídit všechno
možný a kolikrát i nemožný
stálo realizační tým spoustu času
a psychických i fyzických sil, ale
troufáme si říct, že výsledek stál
za to, tedy alespoň podle reakcí zúčastněných. Nicméně
protože šlo o naši akci, poprosili jsme v zájmu
objektivity o reportáž jednoho ze závodníků, Míru
Bartáka, který se umístil na třetím místě v kategorii
jednoválců. A tady je výsledek.
Třikrát jsem jel jednodenní
amatérské závody typu XL Rallye…
a jak dlouho a poutavě jsem
o tom pak dokázal vyprávět! Mnozí
vzpomenou. Bylo mi jasné, že
když pojedu na čtyřdenní rallye,
budu mít techniku jako „pánbů“,
ostrej budu jako Chuck Norris,
holkám se budu líbit jako Vaculík
a mojí ženě se to líbit nebude. Proto se tam jezdí,
proto. Startovat se tu dá s fyzičkou ajťáka, peněženkou
pedagoga a strojem z minulého století. Tohle je
náš Dakar!!!
Cestu na Ukrajinu neriskuji po ose, nejsem sebevrah
– po takhle dlouhé jízdě na LC čtyřce obvykle všechny
klouby v těle vykazují nepovolené vůle. Také motorka
už má něco nalítáno a nemusela by těch 1000
km z Prahy přestát bez úhony (mohlo by se stát, že
bych neudržel emoce na uzdě a došlo by třeba na
výměnu žárovek, montáž blinkrů a zrcátek nebo podobné
nepřístojnosti). Auto s vozíkem se jeví jako
daleko pohodlnější varianta, tedy až do ukrajinských
hranic, kde se tři techničáky na dva cestující ukážou
jako přirozená záminka pro vyžádání úplatků. Po
nočním příjezdu do penzionu ke Lvovi zjišťujeme, že
přijede asi jen 35 závodníků, což je ideální počet,
abychom se mezi sebou všichni seznámili, takže
stopičku na přivítanou a ráno hurá trénovat.
Pro popis závodu je asi důležité představit několik lidí:
Hajnej – lesa pán, vítěz několika XL Rallye, na
Hondě Afrika najíždí trasu spolu s Klasikou
Klasika – vítězka Motoráj Rallye 2008, najíždí trasu
spolu s Hajným
Saša – ředitelka závodu, má to pod palcem a všichni
se jí SNAŽÍME poslouchat
První etapa
Hajnej se nás snaží při ranní rozpravě seznámit
s dnešní trasou, ale po včerejším seznamovacím večírku
ho poslouchá jen skupina zombie. Natankovat,
jeden po druhém přijíždět na start v tříminutových intervalech,
nechat si zapečetit mobil, mapu a GPS,
zapsat čas startu do karty a odstartovat. Takhle složitý
úkol se mi pochopitelně podaří splnit jen pod nátlakem
Saši a jejích nohsledů. Po startu mě včerejší
veselí přetěžuje na pravou a vzápětí na levou stranu
– naštěstí to přesně odpovídá roadbooku. Vyjíždím
trávou do kopce a míjím prvního odpadlíka. Pálím to
dál loukou a slyším, jak slábnou zvuky ostatních závodníků.
To samozřejmě neznamená, že já jsem ten
vyvolený, který jako jediný našel správnou trasu
a všechny ostatní zanechává v hloubi výsledkové listiny.
Vracím se tedy zpátky a jako navigaci využívám
lišejníky, zejména pak ty lišejníky, které mají uprostřed
vyjetou drážku. O něco dál mi Klasika s kamerou
na přilbě dodává jistotu, že jedu správnou trasu.
Dedukce, že asi čeká na zajímavé záběry na odbočn
Peklo, když to leží a nebe,
když to jede. Co je to?
září 2009 | www.motoraj.cz 67

ce do lesa, mě na chvíli zastaví a aspoň si můžu
vyzkoušet otáčení na úzké lesní cestě plně větví.
Asi na desátém kilometru se mi mozek přepíná
do režimu „soutěž“. Začínám tahat za plyn, kdykoliv
je to možné, přestávám vidět do stran, přemýšlím
hodně nahlas a přestávám pády přepočítávat
na peníze, které nechám v servisu. Jasně,
že každý před startem říká, že úspěchem pro něj
bude závod vůbec dokončit… Dokonce si myslím,
že tomu většina lidí i sama uvěří, ale přiznejme
si to – když už jsme na trati, jedeme na vítězství!
První avizovaná louže mi vrchem plní motokrosové
boty. Přemýšlím, jestli tuhle překážku navrhoval
inspektor Trachta, nebo jestli se Hajnej jenom
zbláznil. Tohle bude pro mastodonty nejtěžší místo,
říkám si, ale jen do další louže, do které zajedu
až po sedlo. Čekal jsem, že to je konec závodu,
ale motorka neprotestovala a jela dál. Na trati bylo
ještě několik dalších míst, která bych vůbec neprojížděl,
kdyby nebyla součástí závodu, a to se
mi na těch závodech právě líbí!
Někde na kopci projíždím kolem dvou lidí, které
jsem viděl v penzionu, oni mi mávají, tak jim také
mávám. Jenže oni mi nemávají, jen mi chtějí zapsat
mezičas. Po sto metrech tu scénku pochopím
a vrátím se, není problém…
O kus dál potkávám skupinu motorek na rozcestí.
Není úplně jasné, kam jet dál. Mám z toho radost,
protože ve skupině je i Beba, který startoval
s jedničkou, a Honza Mareš, který má čtyřku.
To znamená, že i kdybych se jich do konce závodu
jen držel („vzal si stopa“), budu mít lepší
čas. Co kdybych jim navíc ujel? To by bylo úplně
mazané! Zběsile obhlédnu všechny odbočky
z rozcestí, jednu si vyberu a snažím se zmizet.
Za dalších asi 30 km mě ale dojíždějí. Já valím
vestoje, s maximálním nasazením, Beba s Honzou
mě dojedou v sedě, v klidu a míru a ničím
nerušené pohodě, čímž mě fakt nas…. Člověk
se tu snaží, bojuje o život a oni si jedou, jako by
se nechumelilo. Někde je zase setřesu – moc totiž
studují roadbook a špatně na těch šestsetdevadesátkách
vidí na ujeté kilometry. Do cíle už je
to jen asi 15–20 km. Píchám přední kolo, zastavuju,
opravuju, zdravím několik závodníků, při
nasazování dělám v duši další díry, lepím, zastavuju
Lukáše na LC4 a půjčuju si pumpičku, nasazuju,
špatně zalepeno, znovu přezouvám, zastavuju
Ukrajince se skútrem, aby mi pomohl nasadit
kolo, vysvětluju, že během závodu mu motorku
ani já, ani ostatní fakt neprodáme, a vyrážím
asi s hodinovým handicapem. Myslel jsem
si, že jsem ten den dobojoval, ale ty dva advíci,
co mě předjeli, někde na hodinu zakufrovali, takže
dojíždím třetí.
Mozek přepíná zpátky do režimu normál a já si
užívám cílové pivo. S Honzou a s Bebou odborně
rozebíráme trasu. S každým pivem odborněji.
Jsme zvědaví, jak dojedou mastodonti. Většina
velkých motorek dojíždí v časovém limitu a po
ose! Klobouk dolů, chlapi! Organizátoři se celý večer
baví tím, že loví po kopcích pár dobrodruhů,
kteří někde zapadli a v zájmu dobrodružství nechali
GPS na pokoji. Navigace probíhá po telefonu
stylem: „No jsem v lese… ne, nejsem na cestě,
jsem v lese… je tu kopec dolů… myslím, že
jsem někde mezi dvacátou a dvacátou osmou
křižovatkou… ale nejsem si jistý, ztratil jsem se asi
před hodinou a teď jsem zapadl a vybila se mi
bate… volaný účastník je momentálně nedostupný,
opakujte volání později.“
Etapa druhá
Ráno jsou všechny motorky i čtyřkolky na startu.
Dokonce i Varadero a velké BMW. Vozík na svážení
nepojízdných motorek nese značné stopy
mazáctví. Low, Tatar a spol. dovezli poslední motorky
asi ve tři ráno… a než se závodníci probudili,
mechanici se snažili stroje opravit, aby kluci
mohli ráno startovat. Pokud nestačilo dovezené
vybavení, střihla si Saša s Klasikou noční výlet do
nedalekého městečka za místním svářečem hliníku.
Druhá etapa je nejdelší, má asi 150 km. Přejezd
z penzionu na ostrý start a pád hned v první zatáčce
na kamenech. Před závodem jsem si nechal
spravovat přední tlumiče a během včerejška
vytekly. Nechci je dál ničit, proto pojedu zbytek
závodu po zadním! No to samozřejmě neumím,
tak si jen přesednu kousek dozadu, abych předek
odlehčil. Po rovině a do kopce to jde, ale všechny
sjezdy díky pěticentimetrovým zdvihům a téměř
plné nádrži připomínají něco mezi krasobruslením
a skoky na lyžích. Vypadá to asi takhle – jedete
po rovině, docela kalupem. Zatáčka, horizont
a sjezd. Vytipujete si kámen, který vám odebere
přední kolo a zahodí ho do lesa. Stane se to ale
na jiném kamenu, kořenu, klacku nebo koleji, aby
to bylo větší překvapení. Zatímco motorka opouští
trať, kde se zaklíní mezi dva stromy ve srázu, jezdec
opouští stroj, aby předvedl šipku, parakotoul
nebo jenom normální krysu. Porota oceňuje zejména
estetický a dobrodružný faktor celé sestavy.
Efektní jsou například dvojitý odpíchnutý držkobergr
nebo orba bradou v zemi, zvaná kolchozník.
Na dnešní trati jsou dva velké sjezdy, jeden
má devět a druhý šest kilometrů. Za etapu předvedu
čtyři kolchozníky, tři držkobergry a tři nehodnocené
krysy.
Pondělní etapa byla docela těžká, ale dnešní výjezdy
a sjezdy jsou ještě mnohem horší. Dnešek
je i o polovinu delší na najeté kilometry, jede se
hodně prudících přejezdů po asfaltu nebo vesnicemi…
je to nekonečné.
V roadbooku značenou situaci průjezdu potokem
špatně pochopím spolu s několika dalšími mastodonty
a oběma advíky. Projedu přímo přes potok
a snažím se vyhrabat na louku hlubokým jílovitým
blátem, rozšlapaným od koní. Nějak to překonám
a o kus dál potkávám advíky, kteří se točí dokola
a nemůžou najít pokračování cesty. Prý tam jeden
výjezd je, ale ten je tak prudký a kamenitý, že určitě
nemůže být plánovaný pro velké motorky.
Mazácky se usměju a jedu jim ukázat, jak se to
hledá. Dojedu k výjezdu, udělá se mi mdlo a už
peláším zpátky. Oni už mezitím pomáhají na louku
třem mastodontům z jílového koryta. Hromadně
řešíme, kde je asi chyba, a tipujeme ji někde kolem
potoka. Vracím se a nacházím jiný, správný
výjezd, který je schovaný za zatáčkou kousek vodou
proti proudu. Vyjedu z potoka a troubím na
kluky, že mají jet za mnou. Vyrážím do výjezdu.
V půlce zjišťuju, že je to ten výjezd, u kterého už
jsme byli, a že se tedy kluci nemuseli brodit tím jílem
zpátky. No nic, už se stalo… Výjezd je hodně
prudký a kamenitý. Zaseknu se v půlce, nemůžu
se rozjet do kopce a otáčení motorky připomíná
dolování ježka z klece. Nacházím cestičku, která
vede podél výjezdu, a ta je celkem průjezdná aspoň
při zařazené redukci. Bůh ochraňuj mastodonty
tam dole pod kopcem.
V cíli čekáme na první velké motorky až do tmy.
Radkovi říkám, že mu dneska budu celý večer
platit panáky z obdivu, že na LC8 vůbec dojel do
n Jízda na černo zakončená jednoduchým
odpíchnutým Držkobergerem
68
září 2009 | www.motoraj.cz

n Důkaz o tom, že Golem je z bláta
září 2009 | www.motoraj.cz
69

R UBRIKA
n Slovenský závodník tenerizuje
kopcovitý terén
n Rekreační pobyt na Zakarpandě: Po koupeli v hlubokých
kalužích a bahenních lázních přijde na řadu i opalování
n Penzionu u Lva – skutečný
Motoráj na zemi
n Příběhy obyčejného šílenství
70
září 2009 | www.motoraj.cz

n Některé překážky umí
udělat z devítky šestku
n Varadera na Ukrajině
dozrávají už v srpnu
n Ostře sledované
vlaky
cíle. Dozvídám se, že nepije tvrdý alkohol a v úterý
vždycky abstinuje. Tak co? Tak nic. Tak slez...
Varadero má několikacentimetrovou díru v ráfku,
dvakrát utrženou stupačku a z pravého řídítka
mu místo páčky, zrcátka a přepínačů visí přežvýkané
rizoto. Rozhodne se, že pojede domů. Přes
Albánii. Bůh ochraňuj mastodonty a Varadero
zvlášť, prosím.
Etapa třetí a trochu i čtvrtá
Hajnej při rozpravě upozorňuje na hlubokou kaluž
těsně po startu, která se dá objet, ale proč bych
v ní neskončil, že…? Naštěstí to všechno točí zase
Klasika na tu svou šílenou kameru. Za to, že
mi ona a přihlížející pasák krav pomůžou ven
z louže, je pořádně ohodím, poděkuji a ujedu.
Jsem přece slušně vychovaný ajťák.
Dnešních osmdesát kilometrů je proti včerejšku
krátkých a jednoduchých – vyloženě odpočinkových.
Trasu si zpříjemňuji aspoň několika nebodovanými
držkomety.
Večírek je mnohem zajímavější. Radek už může
pít, je přece středa. Průběžně je v kategorii na
čtvrtém místě a na zítřejší čtyřicetikilometrové
etapě se bude 20 minut na třetího dotahovat velmi
těžko. Na pokoji bydlíme s „blonďákem“ Radovanem,
který se kromě dobrých výkonů na
motorce (aktuálně právě onoho třetího místa ve
dvouválcích nad 800 ccm) vyznačuje také nekonečným,
opakovaným a nesmírně hlasitým vyprávěním
historek. Před Blonďákem už všichni
po třech dnech prchají, a tak je rád, že si může
povídat aspoň se mnou, notabene když ho zvu
na jednoho panáka za druhým. Výsledkem tohoto
nezodpovědného chování je bronz pro Radka
a bramborová pro Radovana, ale to už jsem přeskočil
celou čtvrtou etapu.
Čtvrtá etapa vypadala při rozpravě jednoduše
a měla jen něco kolem čtyřiceti kilometrů. Saša
avizovala, že nás čeká překvapení. Vymysleli
jsme spoustu možností ve škále od nahých holek,
které nám v cíli umyjí motorky (prsama), až
po povinnost správně odpovědět otázku z oblasti
kvantové fyziky.
Od mlhavé představy o chystaném překvapení
nás jasně oddělovala realita prvního výjezdu.
Dlouhé a prudce se svažující koryto, uprostřed
s pásem volných kamenů velikosti dlažebních
kostek – tohle byla smrt pro všechny velké motorky.
Každých pár metrů ležel jeden stroj a mezi
tím se pohyboval hlouček lidí v čele s Hajným,
kteří se snažili všechno to železo dostat nahoru
kus za kusem. Držel jsem si třetí místo s dvouhodinovým
náskokem na čtvrtého (Lukáše s advíkem),
takže jsem mohl chvíli klukům pomáhat.
I s tím mým lehkým strojem byl pak dost oříšek
to vyjet. Druhé, moc pěkné místo byl přejezd vrcholu
Židovské Magury. Cesta po hřebeni se zužovala,
až přešla v úzkou pěšinku, která vedla
strmě k vrcholu tvrdými drny borůvčí. Seděl jsem
úplně nalepený na řídítkách, abych nešel na záda,
a byl jsem rád, že mám brýle, protože jinak
by mi musely vypadnout oči, jak jsem tlačil.
Pár kilometrů před cílem ještě předvádím pro pobavení
pasáčků jednoho výstavního kolchozníka
a tím si vymaluju na levém stehně fialovou skvrnu
velikosti mexického dolaru. Pravé stehno už
mám natažené z předchozích dní, takže se důstojně
po čtyřech plazím k motorce, která je vzhůru
koly a vesele z ní zurčí benzin. Mávám na pasáčky,
že je všechno v pohodě, a vkleče, s vypětím
posledních sil, zvedám stroj zase na kola. Sebe
ale na nohy zvedám tak, že se rukama přitáhnu
za řídítka. To už je u mě jeden z pasáčků. Vysvětluju
mu, že je všechno v pořádku. Poprosím
ho, ať mi podrží motorku. Rukou si přehodím nohu
přes sedlo, dvě minuty startuju s utopeným
karburátorem, poděkuju a mizím. Dostávám sedm
bodů za pád, ale 2,6 bodu za práci s diváky, a tak
jsem na krásných 9,6 jako na olympiádě.
Do cíle už je to jen pár kilometrů. Hlavně jet rozumně,
neudělat žádnou zásadní chybu. Lukáš
mě sice předjel, ale pokud dojedu do cíle, nemůže
můj náskok z minulých etap přebít. Je to tady,
cíl, super, nádhera, jsem šťastný, že je to za
mnou. Mám zvrklý kotník, vyhozený palec, jeden
stehenní sval natažený a druhý naražený, bolí mě
levé rameno a ruku nezvednu víc než vodorovně
a nemůžu se o ni opírat. Jsem ale v cíli a to je
přece nejlepší pocit! Saša mi s úsměvem oznamuje
to slibované překvapení: celá dnešní etapa
se jede ještě jednou…!!! To už mi Low dolévá
benzin a vysílá mě zpátky do závodu.
Ve výjezdu potkávám ty stejné motorky, jen asi
o kilometr dál než ráno. Už nepomáhám, nemám
na to sílu. Potkávám Blonďáka, který je tu už podruhé
a je naprosto vyčerpaný a zoufalý. Do cíle
prý ještě nedojel, protože se ztratil. Když pak hledal
cestu, najel omylem zpátky na tento výjezd.
Moc radosti mu to neudělalo.
Vysílení ze čtyř etap, bloudění, váha velkých motorek,
divoký terén a konzumace vodky je koktejl,
který nám namíchala tahle rallye dokonale. Trasy,
průběh závodu i výsledek mi naprosto sedly, ale
jsem rád, že už to mám za sebou. Můj obdiv má
hlavě ten kořeň s dvěstěpadesátikilovým BMW
R 1150 GS a organizátoři za to, že se tahle akce
vůbec konala. Za všechny závodníky říkám: bylo
to super a těšíme se příští rok!
Takže takhle nějak to bylo
a nám nezbývá než poděkovat
všem, kteří s námi do téhle šílené
akce šli, ať už se jedná
o tvůrce roadbooku Hajného
a Lenku, akční záchranné komando
Low a Tatar, mechaniky
Šimiho a Davida nebo členy
„hlídek“ na jednotlivých kontrolách,
firmám, které nás podpořily … a samozřejmě
závodníkům, protože ti především dokázali,
že s dobrodruhy to u nás není zas tak špatné
(přestože jsme čekali, že třeba velkých endur
a čtyřkolek se zúčastní víc… alespoň v internetových
diskusích je u nás superjezdců endur
a quadů hromada. Ale zřejmě jen právě těch virtuálních).
Takže všem ještě jednou díky a čau v roce 2010
při dalším ročníku!
Děkujeme partnerům:
září 2009 | www.motoraj.cz 71