Z obsahu - HudebnÃƒÂ Rozhledy

Hudební rozhledy 

11-12/2003 

Měsíčník pro hudební kulturu 

Vydává: Společnost Hudební rozhledy, 

člen AHUV, za finanční podpory MK ČR, 

Nadace ČHF, Nadace B. Martinů, Nadace 

Leoše Janáčka 

Šéfredaktor: Jan Šmolík 

Redakční rada: Jiří Hlaváč, Lubomír 

Brabec, Petr Janda, Ivan Štraus, 

Stanislav Tesař 

Redaktorka: Hana Jarolímková 

Externí spolupráce: Jitka Slavíková 

Tajemnice redakce: Marcela Šlechtová 

Výtvarné řešení obálky: Jiří Filip 

Adresa redakce: Radlická 99, 

150 00 Praha 5 

tel.: 251 552 425 (šéfredaktor) 

251 550 208, 251 554 088 

(redaktoři), 

251 554 089 (sekretariát) 

fax: 251 554 088 

e-mail: rozhledy@volny.cz 

http://hudebnirozhledy.scena.cz 

Nevyžádané rukopisy se nevracejí. 

Distribuci a předplatné v České 

republice provádí v zastoupení 

vydavatele firma SEND Předplatné, 

P.O.Box 141, 140 21 Praha 4, 

tel.: 267 211 301–303, fax: 267 211 305, 

SMS: 605 202 115, 

e-mail: send@send.cz, www.send.cz 

Distribuce a předplatné 

ve Slovenské republice: 

Magnet-Press Slovakia, s. r. o., 

Teslova 12, P. O. Box 169, 830 00 

Bratislava 3, tel./fax: 

004212/44 45 45 59, 44 45 06 97 

– předplatné 

004212/44 45 46 28 – administrativa 

004212/44 45 06 93 – inzerce 

e-mail: magnet@press.sk 

Objednávky do zahraničí vyřizuje 

redakce a MEDIASERVIS, s.r.o., 

administrace vývozu tisku, 

Sazečská 12, 225 62 Praha 10, 

tel.: 271 199 255, 

fax: 271 199 902. 

Časopis Hudební rozhledy pro 

potřeby zrakově postižených zajišťuje 

prostřed nic tvím internetového serveru: 

www.braillnet.cz Sjednocená organizace 

nevidomých a slabozrakých ČR, 

tel.: 266 038 714 

Tisk: Dvořák & syn, Dobříš 

Sazba: Studio DOMINO, Beroun 

Cena dvojčísla: 40 Kč. 

Odevzdáno do sazby: 7. 11. 2003 

Evidenční číslo MK ČR E1244 

ISSN 0018-6996 

Z obsahu 

Festival Pražský podzim....................................................3 

Svatováclavské slavnosti ...................................................8 

O Pražských komorních slavnostech ..............................12 

Pražské hudební večery Lubomíra Brabce ................... 15 

30 let Mladé Smetanovy Litomyšle ............................... 16 

Mahler Jihlava 2003........................................................ 19 

José Cura – tenorista par excellence.............................20 

Andrea Bocelli poprvé v Praze ....................................... 21 

Dvakrát ČF: Triumfální vstup do nové sezony 

Poprvé s novým šéfdirigentem, 

Zdeňkem Mácalem .....................................22 

Moravský podzim............................................................. 31 

Petr Altrichter dirigoval brněnskou filharmonii............35 

Ohlédnutí za Mezinárodním varhanním festivalem 

v Olomouci ......................................................................35 

Budapešťský cikánský symfonický orchestr................... 37 

d´Albertova Nížina se vrátila „domů“............................40 

Prodaná nevěsta po opavsku ..........................................42 

Výsostné nastudování Madama Butterfly v Ostravě .....43 

Festival staré hudby v Innsbrucku .................................50 

Dva festivaly ve Švýcarsku ............................................. 51 

Jak se daří hudbě v Lublani ...........................................54 

Sagra musicale umbra.................................................. w56 

S dechem doby aneb Ernst Křenek se vrací domů .......60 

Hledání krásy s Jaroslavem Krčkem..............................62 

Recenze CD......................................................................65 

Co si přečtete v příštím čísle? 

Dny soudobé hudby – Reneé Fleming ve Smetanově síni 

– Pavel Šporcl a koncerty A. Dvořáka a P. I. Čajkovského 

– Sukův komorní orchestr a světová premiéra Zdeňka 

Lukáše: Dvojkoncert pro housle, klavír a smyčcový 

orchestr – Mezinárodní pěvecká soutěž A. Dvořáka 

v Karlových Varech – Muzikálový podzim – Berlínské 

hudební slavnosti – Faust v Českých Budějovicích 

– Panna orleánská v ND – Rozhovor s Jiřím Hoškem 

Na titulní straně Maria Luigia Borsi a Andrea Bocelli 

Foto David Kundrát 

1

Složitá partitura roku 2003 se až příliš 

rychle blíží ke své finální dvojité čáře, po 

které ovšem pokračujeme bez přerušení, 

bez času na potlesk nebo analýzu. Snad 

jenom silvestrovské prostoduchosti nabídnou 

chvilku na odlehčení a na každém je, 

zda to bude chápat jako přípitek po namáhavé 

šichtě nebo něco jako kar. Těžko 

rozhodnout a proto stále více a více lidí 

slaví Silvestra méně a méně. 

V redakci zatím tak daleko nejsme, 

snad nám to nakonec vyjde na přípitek, 

ale nyní vydáváme dvojčíslo 11-12, kterým 

po všech potížích dokončujeme šestapadesátý 

ročník našeho časopisu. Vy, kteří 

jste sledovali průběh a bojové podmínky 

ročníku letošního, nám jistě prominete 

i uznáte, že předcházející konstatování 

zveřejňujeme s dávkou hrdosti i zadostiučinění. 

Sami bychom to dokázali asi těžko 

a proto chceme poděkovat všem, jednotlivcům 

i institucím, kteří nám v našem 

snažení pomohli. Zvláštní dík pak patří 

těm, kteří reagovali na Iniciativní výzvu 

umělců, uveřejněnou v říjnovém čísle 

a poslali redakci finanční dar. Pokud se 

k podobnému dobrému skutku teprve 

rozhodujete, dovoluji si připomenout, že 

číslo konta je: 19-5389800227/0100. 

Dostáváte do rukou závěrečné dvojčíslo, 

do kterého jsme se pokusili sehnat, umístit, 

ba nacpat tolik materiálů, aby alespoň ve 

směrodatné mozaice vyniklo, jak bohatý 

a významný byl hudební život v podzimních 

měsících (a pochopitelně nejen v nich) po 

celé naší republice. Přitom je to právě oblast 

tzv. vážné hudby, která nemá své vlastní 

důstojné ceny a někdejší ceny Classic už 

zřejmě zmizely v ekonomicko-organizačním 

nenávratnu historie. 

O to více potěší, že se hudebníkům 

a hudbě dostalo letos vyznamenání a ocenění 

při oficiální celostátní příležitosti. 

Z rukou prezidenta republiky, Václava 

Klause, 28. října na Pražském hradě 

převzali vyznamenání – medaili za zásluhy 

2. stupně cembalistka prof. Zuzana 

Růžičková, houslista prof. Václav Snítil 

a jazzová zpěvačka Vlasta Průchová. Letos 

poprvé udělil tři ceny ministerstva 

kultury ministr Pavel Dostál. Jedinou 

v oblasti hudby obdržel 29. října na 

Vítkově hudební skladatel prof. Marek 

Kopelent. Redakce všem vyznamena- 

2 

JAKO Z PARTESŮ 

ným upřímně blahopřeje. Tato prestižní 

ocenění mimo jiné podtrhují společenskou 

prestiž hudby – a to je v dobových souvislostech 

neocenitelné. 

Vím, že na konci roku bych měl uvést 

také cosi jako „výhledové credo“. Když 

jsem začal přemýšlet, kterého velikána 

filozofie či literatury k tomuto účelu 

zneužiji, přišel mi na redakční stůl 

rozhovor Jany Vašatové s Jaroslavem 

Krčkem a zaradoval jsem se. Materiál 

v tomto dvojčísle otiskujeme celý, ale 

už v úvodníku stojí za to uvést alespoň 

citát, neboť pohleďte, co říká všestranný 

umělec: „Jsem hluboce přesvědčen, že 

v současné umělecké tvorbě musí přijít 

to, čemu se jinde říká ekologie. Návrat 

k čistým vodám. Co je to hudba? Z čeho 

se skládá? – z rytmu, melodie, harmonie, 

polyfonie atd. A lidské ucho a člověk 

vůbec má ještě stále vrozený smysl pro 

krásu. Tato krása je daná i určitými 

fyzikálními, řekl bych i božími zákony. 

Návratem nemyslím cestu zpět k nějaké 

romantické melodii nebo něčemu, co 

tady bylo. Ale hledání krásy a návrat 

ke kráse. Jsou to přírodní zákonitosti. 

Nedávno jsem přednášel o vlivu lidové 

hudby na současnou tvorbu. V ukázkách 

lidového umění z různých koutů světa, 

které jsem si vyhledal, jsem našel odůvodnění 

i pro určitou bitonalitu, pro určité 

shluky tónů. Ale pořád jde o krásu. A tu 

bychom měli hledat a nalézat.“ Potud 

Jaroslav Krček. 

Co dodat, že? Ekologie bytí a konání 

a hledání čistějších vod vlastně znamená 

nalézání člověčích rozměrů v přesložité 

skládance dní. Všichni víme, jak těžko to 

jde. Možná, že to chce i trochu hravosti. 

Marie Luisa Hlobilová vám nakreslila 

na „péefce“ několik pěkných partů. Teď 

jde o to postavit se k nim a vybrat nebo 

vymyslet ten svůj a hrát s chutí. 

Vážení čtenáři. 

Přejem vám, aby se to dařilo nejen v závěru roku a na začátku toho příštího, 

aby vám dny probíhaly bez zmatků a „jako z partesů“, které jste si 

sami vybrali.

FESTIVALY, KONCERTY 

Festival Pražský podzim 

Lidskij, Štonda, Vedernikov 

a Ruská filharmonie 

Letošní třináctý ročník Pražského 

podzimu zahájila dvěma koncerty ve 

Dvořákově síni pražského Rudolfina 

Ruská filharmonie. První její vystoupení 

11. září bylo ve znamení české hudby 

(Suk, Dvořák, Martinů). Na svém druhém 

koncertu o den později ruský orchestr 

provedl hudební obraz Rimského – Korsakova 

Sadko. Námět zpracovává známou 

ruskou legendu a skladatel jej zhudebnil 

také jako operu. Dirigent Alexander Vedernikov 

bohužel z partitury dostatečně 

nevytěžil její zvukovou barevnost a kontrastní 

části propojil v monotónní celek. 

Koncertní Fantazie pro klavír a orchestr 

G dur, op. 56, náleží k těm Čajkovského 

symfoniím, s nimiž se posluchač může 

setkat jen velmi zřídka. Dvojdílný cyklus 

klade na sólistu mimořádně vysoké technické 

nároky, kterým klavírista Michail 

Lidskij dostál beze zbytku. Kromě virtuozity 

prokázal i vytříbený cit pro výstavbu 

velkých hudebních ploch. Výkon doprovázejícího 

orchestru byl v tomto případě 

poznamenán nepřesnostmi v souhře, navíc 

v úvodu fantazie hrál místy hlasitěji, 

než bylo vzhledem k jeho úloze nutné. 

Vrcholem koncertu se stalo provedení 

krátkého, ale mimořádně působivého 

Musorgského písňového cyklu Bez slunce. 

Zvučný baryton tmavého zabarvení 

Tarase Štondy vhodně korespondoval 

s tmavým témbrem orchestrálního doprovodu. 

Bohužel i zde mohl být orchestrální 

part detailněji vypracován a lépe zvukově 

vyvážen. Závěr večera patřil Prokofjevově 

Svitě z opery Láska ke třem pomerančům. 

I v tomto případě rušily příliš silné žestě. 

K nesporným kladům však patří, že české 

publikum mělo možnost vyslechnout 

u nás stále zřídka uváděné opusy. 

Česká filharmonie s Johnem 

Nelsonem 

Následující den (18. září) vystoupila ve 

svém domovském sídle Česká filharmonie. 

John Nelson dirigoval málo známá 

a takřka nehraná díla Hectora Berlioze, 

od jehož narození letos uplynulo dvě stě 

let. Na úvod byla zařazena předehra ke 

čtvrtému jednání opery Trójané v Karthágu 

s názvem Královský lov a bouře. 

Koncentrovaný výkon orchestru podtrhnul 

barevnou instrumentaci skladby s působivými 

sóly lesních rohů. Se zvukově 

bohatou předehrou kontrastovaly tři krátké, 

komorně koncipované kantáty Krásná 

cestující, Zajatá a Zaïde, v nichž se zpěvního 

partu zhostila sólistka Metropolitní 

opery Jane Dutton. Její výkon působil, 

zejména v Zaïde, svěžím dojmem a upoutal 

svou citovou hloubkou. Francouzský 

tenorista Guy Fletcher v Písni o štěstí 

z monodramatu Lélio zdařile vystihnul 

lyrický charakter kompozice. První část 

večera uzavřel proslulý Rákocziho pochod 

z Faustova prokletí. Mimořádně silně zapůsobilo 

na posluchače Te Deum, op. 22 

z let 1848–1849. Kantáta pro sólový tenor, 

smíšený a dětský sbor, koncertantní 

varhany a obrovský orchestrální aparát 

nese nejen stopy okázalosti francouzských 

vojenských slavností, ale obsahuje i hluboce 

niterné části. Interpretačně náročné 

dílo přednesl Slovenský filharmonický 

sbor (sbormistr Marián Vach), Kűhnův 

dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála) 

i Česká filharmonie s velkým nasazením 

a jistotou. Sólově komponovaného 

varhanního partu se dobře zhostil mladý 

varhaník Lukáš Vendl. Guy Fletcher podal 

v části Te ergo quaesumus podobně 

kvalitní výkon, orchestr jej snad mohl 

místy doprovázet slaběji. 

SOČR a mexický dirigent 

Enrique Barrios 

Středa 24. září také patřila francouzské 

hudbě, tentokrát v interpretaci Symfonického 

orchestru Českého rozhlasu. 

Jedinou výjimku tvořila Burleska pro 

klavír d moll, op. 10 jednadvacetiletého 

Richarda Strausse. I přes formální nevyváženost 

prozrazuje její instrumentace 

autorovo kompoziční mistrovství, které 

se naplno projevilo již o tři roky později 

v Donu Juanovi. Sám Strauss Burlesku 

později považoval za hřích svého mládí. 

Další mladistvou kompozicí byla Symfonie 

č. 1 C dur sedmnáctiletého Georgese 

Bizeta. Mozartovsky řešenou kompozici 

sehrál orchestr s lehkostí, i když se 

nevyvaroval drobných kazů, zejména ve 

volné větě. Těžištěm vystoupení se staly 

dva Ravelovy mistrovské opusy – Koncert 

pro klavír levou rukou D dur a Španělská 

rapsodie. Sólového partu se zhostil 

Jean Louis Steuerman, rodák z Rio de 

Janeira. Podobně jako v Burlesce podal 

koncentrovaný výkon, bohužel ho místy 

překrýval příliš silný orchestr. Program 

připravil mexický dirigent Enrique Barrios. 

I když jeho nastudování nebylo vždy 

zcela precizní, podařilo se mu přesvědčivě 

rozkrýt zvukovou rozmanitost zejména 

Ravelových skladeb. 

JIŘÍ PETRDLÍK 

Polský orchestr 

s Paderewskim a Palecznym 

Zdá se, že ani jednoduchá a „zaručená“ 

dramaturgická strategie výběru špičkových 

interpretů k provedení známých děl 

se nemusí vždycky vyplatit: když 14. září 

vystoupili ve Dvořákově síni dirigent 

Gabriel Chmura, Symfonický orchestr 

Polského rozhlasu v Katovicích 

a pianista Piotr Paleczny, bylo v sále 

nezvykle mnoho volných míst. Škoda, 

protože úspěchem polských hostů byla už 

poklona české hudbě – provedení Talichem 

zpracované svity z hudby Janáčkovy opery 

Příhody lišky Bystroušky. Chmura dokázal 

partituře vdechnout vřelost Janáčkova 

pohledu do přírody, do atmosféry lesa 

i do věčně obnovovaného života v jejím 

středu. Složitější je to s Koncertem a moll 

pro klavír a orchestr polského pianisty Ignacy 

Paderewského: jako u většiny komponujících 

virtuózů je i tady nejnápadnějším 

znakem technická brilance, zatímco ryze 

romantická melodická invence většinou 

nepřekročí hranici eklekticismu. Paleczny 

ovšem dostál technickým požadavkům 

skladby beze zbytku, a okouzlil pak i chopinovským 

přídavkem. 

3


Orchestr dospěl k vrcholnému výkonu 

po přestávce: Fantastická symfonie 

Hectora Berlioze je zřejmě „parádním 

číslem“ tělesa. Respekt k detailu, výborně 

zvládnutá stavba a schopnost sledovat 

jak program, tak i ryze hudební složku 

díla charakterizovaly výkon dirigentův, 

hráčská jistota a zvuková kultivovanost 

pak sympaticky legitimovaly katovický 

orchestr. 

Úspěch komorních hráčů 

z Pforzheimu 

Zasloužený byl potlesk, který 21. 9. 

sklidil výkon Jihoněmeckého komorního 

orchestru. V podání mladého dirigenta 

Sebastiana Twinkela zazněla jediná 

věta Kvartetu c moll Franze Schuberta 

lehce, ve třpytivě kultivovaném zvuku 

a v pečlivě odstupňované dynamice, 

s přesným frázováním a téměř bezchybnou 

souhrou. Příjemně překvapil 

i houslista Vadim Gluzman podáním 

Mendelssohnova koncertu a moll. Gluzman 

hrál tónem ve výškách svítivým, 

v hlubší poloze sytým, s elegantní, přirozeně 

působící virtuozitou; s výjimkou 

drobného zakolísání ve dvojhmatech ve 

druhé větě také bezvadně intonoval. 

Vzpomínky na Florencii nepatří k často 

hraným skladbám P. I. Čajkovského. Na 

rozdíl od Italského capriccia tu autor pracuje 

se značně skromnějšími výrazovými 

prostředky: i ve smyčcovém zvuku je to 

však hudba barevně pestrá, plná ušlechtilého 

citu. Zdálo se však, že Twinkel jakoby 

nepronikl pod povrch notového zápisu: 

skladba odezněla dosti fádně. 

Rozhlasoví symfonikové 

s Boydem a Válkem 

Po problematickém výkonu Ruské 

filharmonie a po jednotvárném večeru 

s Cikánským orchestrem z Budapešti 

působil výkon Symfonického orchestru 

Českého rozhlasu (30. 9.) velmi 

osvěživě jak standardní hráčskou kvalitou, 

tak pevnou dirigentskou koncepcí. 

Korsakovovu Španělskému capricciu dal 

šéf Vladimír Válek barvitý lesk a hybný 

temperament; nezvyklé rozsazení orchestru 

přineslo i jisté zprůraznění zvuku 

dechových nástrojů i požitek z vyrovnané 

intonace. Koncert g moll Antonína Dvořáka 

hrají čeští pianisté málokdy. Německý 

virtuóz Andreas Boyde má dílo trvale 

v repertoáru a nahrál ho i na kompaktní 

disk. Boydeho koncept usiluje především 

o efektnost; zdůrazňuje virtuózní prvky, 

a příliš nedbá na to, že Dvořákova představa 

směřuje k jednotě celku. Boyde je 

ovšem nepochybně muzikální a dovede 

posluchače upoutat. Na rozdíl od nahrávky, 

kde ho zřejmě „brzdil“ režisér, 

bylo ovšem překlepů i pravým pedálem 

zamaskovaných pasáží v sólistově výkonu 

poměrně hodně. Válek měl také 

plné ruce práce s vyrovnáváním Boydeho 

tempových úletů. Krásně zahraný 

schubertovský přídavek ale potvrdil, že 

budoucnost mladého pianisty je podmíněna 

především kázní. Závěrečná Pátá 

symfonie P. I. Čajkovského patří do repertoárového 

fondu rozhlasových symfoniků 

i šéfdirigenta Válka. Její spolehlivé provedení 

ničím nevybočovalo z kvalitativní 

úrovně u výkonů SOČRu dnes už běžné. 

Česká hudba se skotským 

orchestrem 

Sedmadvacetiletý dirigent Ilan Volkov 

si pro pražský večer se Symfonickým 

orchestrem Skotské BBC (25. 9.) rovněž 

vybral obtížný program. Janáčkova 

Illan Volkov při prvním večeru, kdy dirigoval pouze díla českých autorů, Leoše 

Janáčka, Antonína Dvořáka a Bohuslava Martinů. Foto Petr Horník 

4 

Steven Isserlis předvedl své pojetí Dvořáka. 

Foto Petr Horník


orchestrální balada Šumařovo dítě, která 

byla kdysi pokládána za nehratelné dílo, 

nečinila skotským hostů žádné technické 

obtíže; lze-li co vytknout, pak snad jen to, 

že znamenitě zahrané houslové sólo, personifikující 

u Janáčka postavu táty šumaře, 

bylo poněkud překryto orchestrálním 

zvukem. Ve světě i u nás renomovaný cellista 

Steven Isserlis hrál koncert A dur 

Antonína Dvořáka z roku 1865. Dokázal 

odvést pozornost od mladistvých „slabin“ 

rané kompozice a upnout pozornost posluchačů 

ke kráse zvuku svého nástroje, 

k perfektní virtuozitě a spontánní muzikálnosti 

svého zaujatého projevu. Epická 

Dvořákova báseň Zlatý kolovrat obsahuje 

řadu interpretačních úskalí; Volkov je 

úspěšně překonal volbou živých temp, 

zdůrazněním stříbřitého lesku žesťových 

fanfár a podtržením barevných odstínů: 

publiku tak nabídl věrný obraz programu 

i obsahu díla. Také oříšek nejtěžší 

– Symfonické fantazie (Symfonii č. 6) Bohuslava 

Martinů rozlouskl Volkov překvapivě 

dobře. Ve srovnání s matným „martinůovským“ 

výkonem Vedernikovem 

vedené Ruské filharmonie byl poslech 

Šesté symfonie mimořádným zážitkem. 

Volkov měl ovšem k dispozici podstatně 

lepší těleso. 

PETAR ZAPLETAL 

Bohuslav Matoušek 

a Mozart 

V úterý 16. 9. pokračoval hudební festival 

Pražský podzim vystoupením houslisty 

Bohuslava Matouška a Komorního 

orchestru Evropské unie v čele 

s koncertním mistrem Matthiasem 

Vollongem. Orchestr, který se pražskému 

publiku představil v sestavě patnácti 

smyčců, doplněných dvěma lesními rohy 

a dvěma hoboji, vznikl v roce 1981 a mezi 

jeho členy bychom našli celkem devět 

různých národností. Pro Prahu si vybral 

klasicko-romantický repertoár, který – až 

na drobné nepřesnosti v hornách u Mozarta 

a Haydna – provedl výborně. Zaujal 

nejen bezchybnou souhrou a dynamickou 

i výrazovou plasticitou, ale i smyslem 

pro detailní vedení hlasů v jednotlivých 

skupinách či sólových nástrojích, díky 

čemuž se každé z témat zřetelně neslo 

nad ostatním hudebním děním. Elgarova 

Serenáda, Čajkovského Elegie i Haydnova 

Symfonie č. 57 D dur, Hob. I/57, která 

zazněla místo původně v programu 

uvedené Symfonie č. 42 D dur, Hob. 

Bohuslav Matoušek se tentokrát představil jako výborný interpret W. A. Mozarta. 

Foto Petr Horník 

I/42, tak zazářily jako půvabné hudební 

skvosty, určené především pro potěchu 

duše. Jádrem večera se ale podle očekávání 

stalo až vystoupení Bohuslava 

Matouška. Vítěze Mezinárodní houslové 

soutěže Pražského jara (1972) a bývalého 

dlouholetého primária Stamicova kvarteta 

máme v poslední době spojeného 

především s interpretací houslové tvorby 

Bohuslava Martinů, z níž část určenou 

houslím s doprovodem klavíru vydal 

v kompletu před čtyřmi lety na čtyřech 

CD. Na festivalu se však představil i jako 

vynikající interpret Wolfganga Amadea 

Mozarta. Jeho Koncert pro housle a orchestr 

A dur, K 219 hrál krásným plným 

tónem a s naprostou interpretační 

jistotou, která vůbec nedala posluchači 

příležitost uvědomit si, jak plné jsou Mozartovy 

partitury ošidných záludností 

a nebezpečenství. Byl to jednoznačně 

vrchol večera, který se zařadil i mezi interpretačně 

nejkvalitnější večery celého 

Pražského podzimu. Zvláště pak těch, kde 

se prezentovali letos ne zrovna nejlepších 

výkonů způsobilí mistři houslí. 

Bravo Galině Gorčakovové 

Ti, kteří sopranistku Galinu Gorčakovovou 

již slyšeli, ví, že je vynikající interpretkou 

především italského a ruského 

repertoáru. S ním se již také prezentovala 

na všech nejvýznamnějších operních 

scénách Evropy, USA i Austrálie včetně 

Královské opery v londýnské Covent Garden, 

Kirovovy opery Mariinského divadla 

Galina Gorčakovová opět strhla publikum 

k neutichajícím ovacím. Foto Petr Horník 

5


v Petrohradu, slavné newyorské Metropolitní 

či pařížské Opery Bastille, kde zpívala 

po boku Plácida Dominga. Ruští autoři 

se také objevili na programu festivalového 

večera 17. 9., kde vedle sólistky vystoupil 

i Moskevský komorní orchestr, v jeho 

historii poprvé vedený Američanem, 

Constantinem Orbelianem. V písních 

Antona Rubinštejna (Noc), P. I. Čajkovského 

(Vládne-li den), M. I. Glinky (Jsem 

tu, Inesilio) a S. Rachmaninova (Šeříky, 

Ó nevěř, příteli a Jarní vody), které tu zazněly 

v úpravách Constantina Orbeliana, 

Alexandera Gritseviche a Waltera Mnatsakanova, 

předvedla Galina Gorčakovová 

tak bohatou směs výrazových možností 

svého sametově zvučného hlasu, až přecházel 

sluch. Neskonalou tíhu smutku 

Rachmaninovových Šeříků dokázala na 

posluchače za inspirativního a citlivého 

doprovodu orchestru přenést stejně lehce 

a mistrně jako strhující dramatismus 

jeho písní Ó nevěř příteli a Jarní vody 

či šibalskou nevázanost bezstarostného 

vyznění písně Glinkovy. Rovněž instrumentální 

část večera, která vystoupení 

Galiny Gorčakovové prokládala, vycházela 

výhradně z pokladnice ruské hudby. Měli 

jsme se tak možnost hned v úvodu setkat 

s mistrně kompozičně zvládnutou Suitou 

ve starém slohu Alfreda Schnittkeho (opět 

v úpravě, na níž se tentokrát vedle Orbeliana 

podílel rovněž Vladimir Milman), 

dále do orchestrálního hávu Sergejem 

Aslamazianem přestrojenou ruskou lidovou 

písní Lučinuška a Borodinovou Polkou 

Elena i s výběrem z dvaceti virtuosně 

koncipovaných Prchavých vidin Sergeje 

Prokofjeva, jejichž originální partituru 

určenou klavíru přepracoval pro smyčce 

Rudolf Baršaj. Legendární orchestr, 

založený tímto violistou a dirigentem téměř 

před padesáti lety, se tu stejně jako 

v závěrečné, mistrovsky zahrané Čajkovského 

Serenádě pro smyčce C dur, op. 48, 

představil jako disciplinované, perfektně 

sehrané těleso, neúnavně pokračující ve 

své slavné historii. Tu provází nejen řada 

děl, kterou přímo pro něj napsali někteří 

významní ruští skladatelé včetně např. 

D. Šostakoviče (14. symfonie), ale i spolupráce 

s nejslavnějšími ruskými sólisty 

jakými byli např. David Oistrach, Mstislav 

Rostropovič či Svjatoslav Richter. 

Elizabeth Vidal a její 

krkolomné „kousky“ 

Další pěvkyní, která se na festivalu 

Pražský podzim představila, byla francouzská 

koloraturní sopranistka, 

Elizabeth Vidal. 

Její široký operní repertoár 

zahrnuje vedle rolí 

francouzské barokní opery 

a italského verismu i např. 

Ariadnu na Naxu Richarda 

Strausse či Poulenkovy Dialogy 

karmelitek a vrcholí 

Mozartovou Královnou 

noci, kterou zpívala v řadě 

předních operních domů 

Evropy včetně londýnské 

Covent Garden. Pro Prahu 

si na 23. 9. připravila 

velice náročný program, 

v němž vedle Valčíku 

z Gounodova Fausta nechyběly 

ani ukázky z děl 

Joaquína Rodriga (dva ze 

Čtyř milostných madrigalů 

a Jaro v orchestraci Fernanda 

Corbillona), Giulia 

Bordogniho (Vokalíza č. 26 

v orchestraci Christiana 

Manena)), Féliciena 

Davida (Kouzelný ptáček 

z opery Perla Brazílie), Giuseppe Verdiho 

(Kominík), Juliuse Benedicta (Benátský 

karneval), či Julesa Masseneta, v jehož 

slavné meditaci z opery Thais pěvkyně 

dokonce převzala sólo vedoucímu houslistovi 

Pražského komorního orchestru, 

který ji doprovázel, Milanu Lajčíkovi. 

Svůj poměrně křehký hlas Elizabeth Vidal 

dokonale technicky ovládá; mohla se tak 

s naprostou jistotou pohybovat v průběhu 

bezmála dvou hodin koncertu v téměř nepředstavitelných 

výškách, leckdy daleko 

přesahujících magické „céčko“ a směle 

soupeřit v duu s flétnou v Davidově písni 

Cikánka a pták či Benedictově Benátském 

karnevalu. Chvíli odpočinku ji vedle vložené 

Rossiniho Předehry k opeře Italka 

v Alžíru ve druhé polovině koncertu dopřál 

pouze v jeho úvodní části Rodrigův 

oblíbený Aranjuezský koncert pro kytaru 

a orchestr, který tu zazněl v precizním 

podání Lubomíra Brabce. Ani on si 

však nenechal ujít příležitost vystoupit 

s touto sólistkou společně, a jako přídavek 

po bouřlivém potlesku (který se na 

konci večera po další Bordogniho Vokalíze 

– tentokrát č. 17 a zejména Saint-Saënsově 

árii Slavík a růže z jeho příležitostného 

díla Parysatis, freneticky vystupňoval do 

neutichajících standing ovation) si vybral 

pátou píseň z Lobosových Cantos brazileiros. 

Neobvyklá dramaturgie, výborné 

Elizabeth Vidal očarovala posluchače nejen svou půvabnou 

tváří, ale i omračujícími výškami. Foto Petr Horník 

provedení Rodrigova kytarového koncertu 

Lubomírem Brabcem i obdivuhodný 

výkon sólistky se tak přičinily o velmi 

pozoruhodný večer, v němž jsme se setkali 

s opravdovým uměním. 

Orchestr skotské BBC 

a skvělý Ilan Volkov 

Symfonický orchestr skotské BBC 

se svým nový šéfdirigentem, Ilanem 

Volkovem, jmenovaným teprve v lednu 

tohoto roku, se představil na letošním 

programu Pražského podzimu dvakrát. 

Poprvé 25. 9. s violoncellistou Stevenem 

Isserlisem a ryze českým programem, 

sestaveným z děl Leoše Janáčka, Antonína 

Dvořáka a Bohuslava Martinů, 

a podruhé o den později s houslistou 

Hagaiem Shahamem a Brittenovou 

Sinfonií da Requiem, op. 20, Bruchovou 

Skotskou fantazií pro housle a orchestr, 

op. 46 a Berliozovou suitou ze symfonie 

Romeo a Julie. 

Hagain Shaham, který se chopil 

rozsáhlé Bruchovy Fantazie, okouzlil 

především krásou svého tónu, méně pak 

intonační labilitou, provázející všechny 

čtyři věty díla. Nijak precizní však většinou 

nebyla ani sólistova souhra s orchestrem, 

jejíž rozkolísanost se projevila 

i např. v průzračném duu s flétnou či 

zejména ve IV. větě s notně opožděnou 

6

harfou. Snad se na tom podepsala vzhledem 

k vysoké interpretační obtížnosti 

díla i nedostatečná společná příprava či 

jiné, mně neznámé okolnosti, ale výsledek 

mě tentokrát opravdu zklamal. To ovšem 

nemohu říci o orchestrálních dílech večera, 

v nichž se skotské těleso představilo 

v tom nejlepším světle. Pod vynikajícím 

vedením mladičkého Volkova předvedlo 

nejen skvělou technickou vybavenost, ale 

zároveň i schopnost vyjádření celé škály 

i těch nejjemnějších výrazových nuancí, 

jejichž vystižení dělá teprve obě uvedená 

díla, Brittenovu Sinfonii da Requiem 

a Berliozovu suitu Romeo a Julii tím, čím 

jsou: strhující výpovědí nejzazších hlubin 

lidské duše, v níž hluboce zakořeněný 

strach ze smrti a touha po opětované 

lásce provázejí snad každého člověka od 

prvopočátků jeho existence. 

Petrohradský symfonický 

orchestr a Šostakovičova 

„Leningradská“ 

29. září přivítala plně obsazená Dvořákova 

síň klavíristu Michaila Rudyho 

a těleso, v jehož podání 9. srpna 1942 

zazněla světová premiéra na 

tento večer zařazené Šostakovičovy 

„Leningradské“, 

Petrohradský symfonický 

orchestr, v jehož čele stojí 

od roku 1977 Alexandr 

Dmitrijev. 

Rudy si pro festivalové 

publikum připravil Koncert 

pro klavír a orchestr č. 1 fis 

moll Sergeje Rachmaninova, 

tedy dílo, které má společně 

s ostatní klavírní tvorbou 

tohoto skladatele nahráno 

s Petrohradskou filharmonií 

a M. Jansonsem v uceleném 

cédéčkovém kompletu. Těžko 

bychom tedy pro něj hledali 

povolanějšího interpreta. 

První Rachmaninovův 

koncert, který skladatel dokončil 

již v osmnácti letech 

a o čtvrt století jej znovu zevrubně 

přepracoval, sice není 

tak známý jako jeho další dvě 

díla tohoto žánru, nicméně 

i jeho part je velice brilantní, 

protkaný četnými akordickými 

kaskádami a sršící stále 

novými tematickými nápady. 

Michail Rudy jej za pomoci 

výborně doprovázejícího orchestru, 

z něhož se např. hned v I. větě 

blýskl skvělým sólem koncertní mistr či 

v dialogu s klavírem ve větě druhé první 

fagotista, zvládl perfektně. Obdobně 

jako nádherně snově zahraný přídavek, 

Chopinovo Nokturno Des dur č. 2, op. 

27. Přesto si nemohu odpustit poznámku, 

že chvílemi na mě při interpretaci 

Rachmaninova působila jeho hra poněkud 

chladně až akademicky. Zato Šostakovičova 

7. symfonie, op. 60 přinesla zážitek, na 

který se hned tak nezapomíná. Do detailu 

promyšlená Dmitrijevova koncepce, v níž 

každá ze čtyř samostatně vypracovaných 

vět tvořila neodmyslitelnou součást jedné 

expresivní výpovědi, se ukázala jako vysoce 

nosná a strhující. A to od věty první 

s proslulým, 175krát se opakujícím rytmickým 

motivkem malého bubínku, nad 

nímž se rozvine obrovská a jen hudebně 

vysvětlitelná (kolikrát jen se o to muzikologové 

neúspěšně pokoušeli!) gradace, 

až po větu závěrečnou, ústící do apoteózy 

hrdinství a konečného vítězství. Účinek, 

umocněný i dokonalostí četných sól 

dřevěných dechových nástrojů ve všech 

větách, tak dosáhl v burácejícím závěru 

Rachmaninovův První klavírní koncert skvěle interpretoval Michail Rudy. 



takřka ohromující intenzity, provázené 

strhujícím aplausem celého sálu, který 

nebyl k utišení… 

HANA JAROLÍMKOVÁ 

Úspěšný závěr s FOK 

a Robertem Benzim 

Závěrečný koncert 1. října svěřili pořadatelé 

Symfonickému orchestru hl. 

m. Prahy FOK pod vedením Roberta 

Benziho. Ten se úspěšně uvedl již nastudováním 

první skladby: Debussyho symfonické 

svity Nocturna. Zejména sehraná 

dřevěná harmonie zvýraznila impresionistické 

rysy partitury. V závěrečné části 

Sirény podala ženská část sboru Pražští 

pěvci (sbormistr Stanislav Mistr) kvalitní 

výkon. Britský tenorista Ian Caley 

se představil výběrem z Wagnerových 

oper Lohengrin, Valkýra a Parsifal. Bohužel 

se nevyvaroval drobných intonačních 

výpadků a témbr jeho hlasu naznačoval, 

že nejlepší období své kariéry má již za 

sebou. Z Wagnerova díla zazněla ještě 

populární předehra z třetího aktu Lohengrina. 

Dramaturgicky i interpretačně 

hodnotným počinem bylo uvedení 

Saint – Saënsova Koncertu 

pro klavír a orchestr č. 5 

F dur, op. 103 s podtitulem 

Egyptský. Autor v něm totiž 

využívá melodiku a instrumentační 

kombinace vycházející 

z dobových představ 

o starověké egyptské hudební 

kultuře. Pascal Rogé zahrál 

náročný part s virtuózní 

jistotou a zejména ve střední 

větě vystihl orientální kolorit. 

Koncert i celý festival byl 

uzavřen Ravelovým Bolerem. 

Vyprodaná Dvořákova síň 

odměnila orchestr i vynikajícího 

dirigenta bouřlivým 

potleskem. 

Také letošní ročník Pražského 

podzimu vykazoval kolísavou 

interpretační úroveň. 

Na jedné straně jsme vyslechli 

špičkové výkony (koncerty 

ČF nebo FOK), byli jsme 

však svědky i druhořadých 

produkcí. Jako vždy si organizátoři 

festivalu zaslouží obrovskou 

pochvalu za kvalitní 

dramaturgii, která posluchačům 

nabídla málo uváděná 

díla proslulých tvůrců. 


7


Svatováclavské slavnosti 

Zahájení s díly Brixiho 

a Zacha 

Zahájení letošního ročníku svatováclavských 

slavností skvěle využilo proslulého 

zářijového mariánského svátku a okázalé 

slavnostnosti. Zahajovací koncert (15. 9.) 

byl rovněž vhodně situován do kostela 

Panny Marie, sv. Jeronýma a českých 

patronů ve staroslavných Emauzích. Velkolepý 

zážitek umožnilo jedinečné spojení 

krásného prostředí gotické chrámové lodi 

s jedinečnou hudbou, kvalitní dramaturgií 

a interpretací. 

Volba uváženě padla na rozsáhlé sakrální 

vokálně-instrumentální kompozice 

dvou českých autorů, Františka Xavera 

Brixiho a Jana Zacha. Obě byly napsány 

pravděpodobně ve stejném roce 1771 

a obě svým způsobem znamenají niterně 

umělecký testament svých tvůrců, neboť 

vznikly na sklonku jejich života – Brixi 

zemřel ještě téhož roku a o generaci starší 

Zach do dvou let. Pro nás je ovšem 

rozhodující okolnost, že v obou případech 

došlo k vysoce kvalitnímu a v dobových 

podmínkách nevšednímu zhudebnění 

dvou různých textů s tematikou Sedmibolestné 

P. Marie. 

Zmíněná slavnostnost a nevšednost 

plyne z celkové kvality hudební struktury. 

Brixi je přece jen trochu jednodušší 

(každopádně však oceníme mj. působivou 

chromatiku a zvláštní fatální náladu) 

oproti rozsáhlejšímu, evropsky zkušenějšímu 

a celkově prokomponovanějšímu 

Zachovi. (V této souvislosti pochválíme 

odborně zasvěcený, čtivý a v neposlední 

řadě i potřebný programový komentář 

Tomáše Lavického.) 

Obě svým způsobem ojedinělé a pozoruhodné 

skladby měly štěstí, že byly 

i náležitě interpretovány. Platí to v úhrnu 

o obou zúčastněných tělesech – orchestru 

Praga Sinfonietta a sboru Pražští 

pěvci. Platí to i o dirigentce Miriam 

Němcové, její jasné představě o charakteru 

a výsledné podobě děl a z toho pak 

vyplývajících neafektovaných, přitom 

zdravě působivých a srozumitelných 

gestech. Kvarteto sólistů předvedlo zřetelně 

odlišné, avšak dobře se pojící individuality 

– zběhlou a technicky zdatnou 

Sylvii Čmugrovou (soprán), lyričtější 

Pavlu Kšicovou (alt), vynikajícího Stanislava 

Mistra (tenor) s poučenou dikcí 

přednesu latinského a vůbec duchovného 

textu a vždy „čitelného“ a barevně krásně 

znělého Romana Janála (baryton). 

V dobře voleném chrámovém prostoru 

vše znělo velkolepě a dá se říci věrohodně. 

Posluchači v zadních řadách se museli 

spokojit spíše s celkovým zvukových 

profilem, avšak právě pro takový prostor 

a s takovými důsledky (slévání zvuku) se 

ve své době komponovalo a počítalo … 

JULIUS HŮLEK 

Recitál Tomáše Víška 

Nebývá zvykem pořádat celovečerní 

klavírní recitál v rámci festivalu, který 

je zaměřen výhradně na duchovní hudbu, 

protože doménou takových festivalů bývají 

zcela jiné žánrové oblasti. Tím víc jsem 

ocenil skutečnost, že se nám organizátoři 

letošních Svatováclavských slavností 

odhodlali nejen takový typ večera nabídnout 

(vlastně již podruhé, protože vloni 

nemohl sólista kvůli zranění vystoupit), 

ale že nám prostřednictvím klavíristy 

Tomáše Víška umožnili vyslechnout 

skladby, s nimiž se – s výjimkou bachovského 

a franckovského repertoárového 

čísla – na běžných koncertech téměř nesetkáváme. 

Nádherný příklad klavírních 

děl domácí provenience, s jejichž hudebním 

nábojem ladí přívlastek duchovní, 

nám Víškův recitál (Galerie HAMU, 

19. 9.) hned po efektním programovém 

čísle (Bach-Busoni) představil v podobě 

Vycpálkových dvou variačních fantazií na 

chrámové písně z doby Husovy s názvem 

Vzhůru srdce. Obě se zmocňovaly chorálních 

nápěvů tak, že je prostřednictvím 

opakovaných citací a stále důmyslnějších 

polyfonických meziher postupně monumentalizovaly, 

což nám pianista, jehož 

bytostné sepětí s takových typem konfesí 

bylo dobře znát, demonstroval pozoruhodně 

detailně. Velmi koncentrovaně, 

a – to bych chtěl obzvlášť zdůraznit – po 

zvukově – dynamické stránce nápadně 

tvořivě přistoupil Víšek také k Franckově 

cyklu Preludium, chorál a fuga, snad 

Tomáš Víšek si připravil – jako již tradičně – málo slýchaný program a tím se zasloužil o další 

z krásných večerů Svatováclavských slavností. 


8


Americký kvartet (zleva) Nicolas Dunbar, Matt Nunnally, Sean Samuel a Gary Evans poprvé 

navštívil Českou republiku a zcela vyprodal chrám sv. Mikuláše na Malé Straně. 


nejpůsobivěji rozkrytému v partiích, 

kde promlouvá prostá chorálová myšlenka 

(ona nejvyšší dynamická hladina 

se bohužel už s miniaturním sálkem 

nesnášela). Ke slovu se dostal i efektní 

listovský pianismus, proč ne, když jak 

předvedené Lisztovy Legendy, tak vybrané 

části z autorova pozdního sešitu Let 

putování (3. řada) mají pečeť skutečných 

duchovních meditací. Sugestivně, v příkladně 

plastické dynamice a s emotivním 

zápalem připomínajícím Zoltána Kocsise, 

nám Víšek rozkryl hned vstupní obraz 

Modlitba k andělům. V dvojobraze Cypřiše 

ve vile d’Este modeloval nádherně měkce 

kantabilní monology, až násilný kontrast 

však do zvukové výslednice vnášely partie 

nadmíru svrchním úhozem rozrezonované 

akordiky. A vůbec nejsilnější lisztovské 

momenty večera – ty patřily precizně 

předvedeným Vodotryskům a Legendě 

o sv. Františku z Pauly kráčejícím na 

vlnách. V posledně zmíněné skladbě mě 

udivila především nádherná uvolněnost 

Víškova projevu a jeho schopnost pianisty 

vyvolat bez ztráty napětí dojem nepřetržité 

pozvolné gradace. Po nějakém náznaku 

zapsané improvizace, jež tyto romanticky 

naturalistické Lisztovy „zvukomalby“ 

v leckterých podáních připomínají, tu 

nebyla ani stopa. Byl to kvalitní recitál, 

Svatováclavským slavnostem slušel, 

škoda jen, že ho sledovala jen hrstka 

nejvěrnějších. 

MILOŠ POKORA 

Americký kvartet zpíval 

gospely 

Jediný „mimožánrový“ koncert 

Svatováclavských slavností přilákal ve 

středu 24. září do chrámu sv. Mikuláše 

stovky lidí – nebylo se co divit, neboť 

poprvé u nás hostoval americký pěvecký 

kvartet Acapella, kterému předcházela 

skvělá pověst jednoho z nejlepších interpretů 

tradicionálů a gospelů. Tedy druh 

hudby, který má u nás i díky hostování 

velkých černošských sborů z minulosti, 

obrovskou popularitu. 

Acapellu založil v roce 1982 reverend 

Keith Lancaster ve státě Tennessee. Od 

té doby však již prošla četnými personálními 

změnami. Její současná podoba je 

vyloženě mladá, nejstaršímu členovi je 

pod 30 let. V sestavě, v jaké přijela do 

Prahy (Matt Nunnally – tenor, Nicolas 

Dunbar – baryten, Gary Evans – bas, 

Sean Samuel – umělecký vedoucí), působí 

teprve 15 měsíců a je dokonce i rasově velice 

„korektní“ – dva černoši a dva běloši. 

Všichni jsou perfektně sezpíváni a nedělá 

jim problém přecházet i do jiných oblastí. 

Vedle gospelu si troufnou i na písně rockovějšího 

zaměření, což ocenilo pražské 

publikum při přídavcích. Jelikož zvukař 

přehnal ozvučení, což se projevilo hlavně 

v neuvěřitelně dunivých hlubokých 

hlasech, které rezonovaly v hlavách 

posluchačů, nejlepší poslech asi měli 

posluchači v horních částech chrámu. 

Ale to byla jediná vada jinak skvělého 

koncertu, v němž vedle klasických gospelů 

zazněly i novější skladby od spolupracovníků 

kvarteta či od samých členů. 

Ti se neskrývají se svým křesťanským 

názorem i posláním a hlásají, že hudba 

je pro ně především možností hlásat slovo 

Boží. V USA vydávají CD alba, vystupují 

v kostelích ale i na stadionech. 

Do Čech přiletěli k jedinému vystoupení 

a jelikož Praha byla i jedinou 

zastávkou jejich evropské návštěvy (po 

koncertě odlétali domů), dokazuje to, jak 

si možnosti zpívat v Praze vážili. Je dobré 

setkat se někdy s lidmi, kteří hudbu 

berou jako poslání a součást víry a ne jen 

obchodně či v honbě za slávou! 

VLADIMÍR ŘÍHA 

Rachmaninovova sborová 

liturgie 

Rachmaninovův a cappellový cyklus 

Noční bdění (v orig. Vsjenoščnoje bděnije) 

patří k nejsugestivněji stylizovaným 

sborovým obrazům ruské pravoslavné 

hudby a Pražský filharmonický sbor 

se s ním pyšní jako se svou klíčovou repertoárovou 

dominantou už od Veselkovy 

éry. Jde o velenáročný počin, zejména je 

– li jeho hodinu trvajících patnáct zpěvů 

prováděno vcelku a v jednom tahu bez 

přestávky, jako tomu bylo v rámci 12. ročníku 

Svatováclavských slavností 25. září 

na koncertě Pražského filharmonického 

sboru v pražském chrámu sv. Cyrila 

a Metoděje. V každém případě se toho 

večera bylo na co těšit, zvláště, když čelní 

prostory chrámu umožnily, aby sbor 

vedený Jaroslavem Brychem nastoupil 

tak, jak to dílo vyžaduje, před zcela zaplněné 

auditorium v tom nejpočetnějším 

obsazení, a když také akustika chrámu 

zvukové výslednici mohutného smíšeného 

sboru přála. 

Hned homofonní partie prvního zpěvu 

(„Pridite poklonimsa“) se do chrámové 

akustiky zařízly jako zvon. Všimli jsme 

9


si sbormistrovy podrobné práce s deklamací, 

dynamikou (prudké decrescendo 

v průběhu jediné věty) i témbry, což se 

v tomto směru – a nejen zde – týkalo 

zejména mužských hlasů, které zněly 

barevně i ve ztišených dynamických 

polohách. Po jímavě prosebném zvolání 

(zpěv „Blagoslavi, duše moja“, uvedený 

sólem), kdy nás autor zavedl do prosté, písňově 

intonované roviny výrazu („Blažen 

muž“), aby pak nechal celý sbor gradovat 

ke vznosnému Aleluja, jsme mohli poprvé 

vychutnat hlasovou vyváženost Pražského 

filharmonického sboru v poloze polyfonického 

fortissima. I v dalších fázích 

jsme vnímali, jak Brychova pestrá práce 

s dynamikou i výrazem proměňuje prostý 

sled zpěvních čísel na pestrý řetězec kontrastů. 

Zvlášť výmluvně to bylo znát hned 

Přítomnost, sdružení pro soudobou hudbu, Vás zve: 

3. 12. 2003 Vánoční koncert Přítomnosti – 1. mimořádný koncert, Sál 

B. Martinů ve spolupráci se základními uměleckými školami 

autoři: J. Novák, J. Páleniček, I. Kurz, E. Douša, S. Jelínek, V. Trojan, M. Raichl, 

V. Neumann, I. Hurník, P. eben, J. Feld, účinkující: E. Benešová, B. Rejmanová, 

L. Kučerová, R. Poliaková – klavír, laureáti celostátní soutěže ZUŠ obor dechové 

nástroje, Flauto libeniensis, PRAKO, Slavíčci, Máta, Smyčcový orchestr 

žižkovského gymnázia. 

14. 1. 2004 Hudební tělesa Pražské konzervatoře – 4. abonentní koncert, 

Sál B. Martinů 

autoři: F. Kováříček, L. Dřevíkovský, M. Holáňová, J. Teml, E. Douša, P. Trojan 

účinkující: Komorní orchestr Pražské konzervatoře, Dechový orchestr PK, 

Symfonický orchestr PK, dirigenti J. Pospíšil, M. Macourek a M. Němcová, 

T. Strašil – violoncello, L. Vlková – klavír 

28. 1. 2004 Skladby členů Přítomnosti – 2. členský koncert, Galerie HAMU 

autoři: Z. Lukáš, Z. Fiala, K. Janovický, M. Vacek, E. Douša, R. Rejšek 

účinkující: K. Englichová – harfa, Duo BeNe 

11. 2. 2004 Skladby členů Přítomnosti – 3. členský koncert, Sál B. Martinů 

autoři: Z. Pololáník, L. Dřevíkovský, R. Valčík, V. Kučera, O. Šimek, J. Laburda 

účinkují: N. Heller – klavír, J. Tůma – varhany, R. Vojtíšek – altsaxofon, 

D. Wiesner – klavír ad. 

25. 2. 2004 5. abonentní koncert, Sál B. Martinů 

autoři: I. Kurz, J. Francaix, O. Kvěch, V. Kakabis, J. Teml, M. Macourek 

účinkují: T. Strašil – violoncello, E. Benešová – klavír, M. Knoblochová 

– cembalo 

24. 3. 2004 Vítání jara – 2. mimořádný koncert, Sál B. Martinů 

autoři: J. Suk, V. Novák, I. Stravinskij, Z. Lukáš, O. Mácha, B. Martinů 

účinkující: T. Víšek, J. Bílková – flétna, B. Váchalová – harfa, M. Havlíček 

– zpěv, A. Strejček – recitace, L. Havlák, P. Matěják – housle, J. Jíša – viola, 

J. Nešverová – klavír, Iuventus paedagogica, sbormistr J. Kolář (v jednání 

s Národním muzeem – Českým muzeem hudby) 

7. 4. 2004 Due Boemi di Praga jubilující – 6. abonentní koncert, Sál B. Martinů 

Všechny koncerty mají začátky v 19,30 hodin. 

na následující trojici čísel. Zatímco čtvrtý 

zpěv („Světe tichij“), podaný se silným 

vnitřním napětím, sklouzával do meditace 

a pátý zpěv, spíše hymnus („Nyně otpuščaješ“), 

pro který měl sám autor zvláštní 

slabost, se na některých místech dotýkal 

impresionismu a na jiných zněl zase pro 

své lineárně vedené hlasy až překvapivě 

moderně, vyzařoval z šestého zpěvu („Bogorodice, 

devo) nádherný klid. Přibližně 

od sedmého zpěvu jako by na interprety 

občas doléhala jakási přechodná únava 

– ve vstupních fázích hymnu „Chvalitě 

imja Gospodně“ působily hlasové linky 

trochu roztřepeně, prudce vykontrastovaný 

hymnus devátý („Blagoslaven 

jesi, Gospodi“) zněl ve fortissimových 

akcentech až příliš tvrdě a v narativním 

hymnu desátém („Vjeličit duša moja Gospoda“) 

jako by zůstávalo v dialogu basů 

se svrchními hlasy něco nedotaženo. 

Šlo však jen o drobná znejasnění. Stále 

jsme zůstávali zahlceni velkým sborovým 

uměním. Celá tato unikátní pravoslavná 

sborová liturgie nepřestávala gradovat, 

přičemž některé partie, například ono 

vzorně deklamované a přitom křišťálově 

čisté strhující unisono nebo úchvatně 

probarvené fortissimo mužských hlasů 

v hymnu „Voskreseinie Christovo videvše“ 

(zdá se, že to jsou opravdu mužské hlasy, 

které dnes Pražskému filharmonickému 

sboru dominují) bych se vůbec nerozpakoval 

označit za ideální. Posluchači, jimž 

se mimochodem toho večera dostalo 

krásného dárku i v podobě velmi kvalitně 

a podrobně vybavené programové 

brožury, dobře vycítili výjimečnost večera 

a ovace, kterými ocenili jak mistrovskou 

interpretaci, tak dramaturgický počin 

samotný, byly vzhledem k chrámovému 

prostředí vskutku vzácně spontánní. 

MILOŠ POKORA 

Philippe de Monte 

Jako velice pestrý a poučný se ukázal 

být koncert komorního vokálně-instrumentálního 

souboru Gutta musicae, 

věnujícího se soustavně již patnáctým 

rokem s uměleckým vedoucím Svatoplukem 

Jányšem hudbě starších historických 

období. Koncert se uskutečnil 

v chrámu sv. Jakuba na Starém Městě 

pražském (26. 9.) pod názvem Philippe 

de Monte a písně doby bělohorské 

a jeho programová dramaturgie byla vynalézavě 

založena na střídání jednotlivých 

částí čili ordinaria „Missy super Reviens 

vers moi“ význačného letošního jubilanta 

Ph. de Monteho (1521--1603), jenž v Praze 

působil, zemřel a je tu i pochován. Toto 

řešení se ukázalo být i posluchačsky 

přitažlivé a může posloužit jako dobrý 

příklad symbiózy různých žánrových 

vrstev v rámci jednoho programu. 

Zvolená dramaturgie však může 

být stejně dobrým vysvědčením i pro 

samotné interprety, kteří jsou schopni 

na žádoucí úrovni podat jak náročnou 

renesanční polyfonní kompozici, tak duchovní 

písně od sklonku středověku po 

baroko. Takže jednotlivé části Monteho 

Mše, počínaje Kyrie a konče Agnus se 

střídaly s písněmi z Benešovského koncionálu, 

společenskými písněmi studentů 

a literátů, s písněmi z Komenského kancionálu 

(včetně těch připisovaných jemu 

samotnému), dále s písněmi z kancionálu 

10


Jiřího Třenovského Cithara Sanctorum ze 

17. století (rozšířeného zejména na Slovensku) 

s tím, že celý koncert vhodně 

ukončily písně univerzálně využívaného 

Michny z Otradovic. 

U souboru madrigalového typu, jakým 

je Gutta musicae, je součástí interpretace 

též problém realizace, tj. ztvárnění hudebních 

památek do konkrétní zvukové 

podoby. Jak tento problém, za součinnosti 

historických nástrojů a jejich replik, tak 

zejména zpěvní interpretaci řeší soubor 

na – dá se říci vyšší, velmi dobré úrovni 

a v souladu se zásadami obecně platnými 

při oživování staré hudby. V podstatě 

všechno, co popisovaného večera zaznělo, 

mělo charakter kolektivní interpretace 

s dobrou intonací i výrazovým podáním 

pod vedením zkušeného S. Jányše. 

Dnešnímu posluchači se dostalo názorné 

lekce o podobě dávných písní i vrcholné 

evropské polyfonie. 

JULIUS HŮLEK 

Góreckého Beatus vir 

a Martinů Česká rapsódie 

Místem konání závěrečného koncertu 

Svatováclavských slavností (27. 9.) se stal 

Vladislavský sál Pražského hradu, sál českých 

králů a prezidentů, shodou okolností 

v předvečer svátku svatováclavského 

a státního svátku ČR. Slavnostním okamžikům 

odpovídal rozsáhlý provozovací 

aparát zastoupený Filharmonií Hradec 

Králové a Kühnovým smíšeným sborem 

s dirigentem Martinem Turnovským 

a jediným sólistou, barytonistou 

Vladimírem Chmelem. 

Vlastní obsah slavnostní akce byl však 

dán volbou rozsáhlých kantátových děl 

obdařených vskutku monumentální koncepcí. 

Nejdříve zazněl Beatus vir, op. 38 

současného polského skladatele Henryka 

Mikolaje Góreckého (1933), následovaný 

Českou rapsódií Bohuslava Martinů. 

Góreckého dílo bylo premiérováno 

roku 1979 k oslavě 900. výročí umučení 

sv. Stanislava. Vzniklo z podnětu 

tehdejšího krakovského biskupa a nynějšího 

papeže, jemuž je také věnováno. 

Text tvoří výběr ze žalmové poezie, 

hudebně pak jde o výjimečný počin, 

posluchačsky svrchovaně přístupný, 

založený v podstatě na tradičních 

prostředcích, ovšem originálně sklenutých. 

Provedení tyto kvality potvrdilo, 

navíc ukázalo na hloubku Góreckého 

výpovědi. 

Svou Českou rapsodii psal Martinů ve 

své rodné Poličce v červnu a květnu roku 

1918 v očekávání brzkého konce první 

světové války. Zhudebnil text Jaroslava 

Vrchlického, žalm a použil i svatováclavský 

chorál. Monumentální kolos ještě ne 

třicetiletého autora pro sólový baryton, 

velký orchestr, sbor a varhany patří k řídce 

provozovaným kompozicím B. Martinů, 

nicméně, jak se ukázalo, jeho účin je 

i dnes patřičně příznivý a pozitivní. 

Sólistou obou kreací byl znamenitý 

barytonista Vladimír Chmelo, pěvec 

s rozsáhlou operní praxí, nicméně po 

zásluze stále více se prosazující v sólistickém 

koncertním provozu. Disponuje 

pozoruhodnou šíří dynamickou, výrazovou 

i barevnou a jeho podíl zvláště na 

vyznění Góreckého díla byl mimořádný. 

Orchestr se sborem svou úlohu vzhledem 

k nárokům celé akce zvládaly na patřičné, 

velmi dobré úrovni, samozřejmě že i zásluhou 

dirigenta M. Turnovského, pohotově 

reagujícího na potřeby umocnění zvlášť 

důležitých a náročných ploch. 

JULIUS HŮLEK 

Závěr festivalu se i letos konal v jednom z nejkrásnějších a nejvýznamnějších historických prostor Pražského hradu, ve Vladislavském sále. 


11


Smetanovo trio opět 

v nové sestavě 

V rámci šesti koncertů Pražských komorních 

slavností se 4. 9. představilo 

většině přítomných známé Smetanovo 

trio, jehož violoncellista, Jan Páleníček, 

působí zároveň na zmíněném festivalu 

jako dramaturg. Tentokrát jsme se však 

v příjemném sále bývalé Plodinové burzy 

(dnes České národní banky) setkali 

v Triu, působícím od roku 2000 v sestavě 

Hana Kotková, Jitka Čechová a Jan Páleníček, 

neočekávaně se zcela novou tváří. 

Již potřetí v něm totiž během poměrně 

krátké doby necelých čtyř let došlo k výměně 

houslisty (přesněji řečeno houslistky). 

A protože ti z nás, kteří uměleckou 

činnost tohoto souboru sledují pravidelně, 

ví, že obě předcházející umělkyně, 

12 

O Pražských komorních slavnostech podruhé 

Rozmáchlý a odvážný cyklus hudebních festivalů – České kulturní slavnosti – přenesl jeho hlavní autor i organizátor, Jan Páleníček, 

v září do Prahy jako pátou, předposlední část. (České kulturní slavnosti uzavřel festival Trutnovský podzim.) V sále bývalé 

Plodinové burzy se tak ve dnech 2. – 19. září uskutečnil prvý ročník nového festivalu – Pražské komorní slavnosti. Jejich vyvrcholením 

byl nesporně večer Pražské komorní filharmonie (Tomáš Hanus), který navíc ozvláštnil svým velkým uměním Ivan Moravec 

v Beethovenově 4. klavírním koncertu G dur. O celém záměru festivalového cyklu jsme čtenáře průběžně informovali (mj. – HR 

č. 10, str. 8-10). Z pražského festivalu přinášíme následující recenze. 

Gabriela Demeterová a Hana Kotková, 

zanechaly na jeho profilu svou nesmazatelnou 

uměleckou stopu, vystoupení nové 

členky, Jany Novákové, bylo očekáváno 

s velkým napětím. Talentovaná a mnoha 

významnými vavříny včetně vítězství 

v soutěži Young Concert Artists Trust 

v Londýně ověnčená Nováková však 

v žádném případě nezklamala a fakt, že 

to bude za vynikající Kotkovou náhrada 

zcela rovnocenná, byl zřejmý hned od 

prvních tónů večera. Za neuvěřitelně 

krátkou dobu její spolupráce s Janem 

Páleníčkem a Jitkou Čechovou jsme se 

stali svědky vskutku perfektní souhry, 

a to nejen z hlediska dokonalé techniky, 

ale i co se týče jednotného interpretačního 

uchopení předvedených děl. Gradující 

program od temperamentního třívětého 

Smetanovo trio se poprvé představilo s novou houslistkou, Janou Novákovou (uprostřed) v rámci 

Pražských komorních slavností v sále České národní banky. 

Foto archív 

Tria d moll Bohuslava Martinů přes čtyřvěté, 

vysoce dramatické Trio c moll op. 

101 Brahmsovo až k neskonale vroucím, 

šestivětým Dumkám Antonína Dvořáka 

(Trio op. 90) představil novou sestavu 

vskutku reprezentativně. V každém díle 

jsme se setkali se skvěle provedenými 

místy. Ať už to byla překrásná 2. věta 

Martinů, kde jsme mohli obdivovat 

lahodný tón houslí Jany Novákové, 

výrazově do detailu promyšlený dialog 

smyčců s klavírem ve III. větě Brahmsově 

či výborně zahraný part klavíru Jitkou 

Čechovou v páté a jímavá cellová sóla 

Jana Páleníčka v první a čtvrté větě 

Dvořáka! Ten se také stal nade vší pochybnost 

vrcholem celého večera. Zahraný 

s něhou i žárem, hlubokou vroucností 

a neskonalým půvabem i divokou vášní 

a strhujícím temperamentem dojímal až 

k slzám. Jana Nováková, byť svým naturelem 

od Hany Kotkové poněkud odlišná, 

do Tria „zapadla“ skvěle a své premiéry 

se zhostila opravdu se ctí. Její interpretace 

sice není dosud tak perfektně stylově 

vytříbená a do všech detailů promyšlená 

jako u Kotkové, ale za to z ní vyzařuje 

obrovský žár strhujícího temperamentu, 

který provázen zcela bezproblémovou 

technikou dává pojetí každého díla nepřekonatelnou 

výrazovou přesvědčivost. A co 

je neméně důležité, kolegům až nakažlivé 

nadšení pro společnou věc. 


Sólové housle Hany Kotkové 

Uprostřed přitažlivého komorního festivalu 

na prahu podzimu byl velice vhodně 

umístěn recitál mladé houslistky Hany 

Kotkové (6. 9.). Specifikem dramaturgie 

večera bylo, že vše se tentokrát odehrávalo 

v intencích sólových houslí, bez 

doprovodu. Zaujmout takto posluchače 

věru není lehké. 

Program byl zahájen Sonátou č. 2 

J. S. Bacha se známou monumentální


Ciacconou v závěru, která de facto představuje 

eventualitu „skladby ve skladbě“. 

Pro dnešního posluchače poučné bylo 

zařazení dvou sólových Sonát Eugena 

Ysaÿe (1858--1931), druhdy spíše známého 

houslového virtuóza než skladatele. 

Šestice Ysaÿových sonát nezapře inspiraci 

Bachovým cyklem, avšak mnohé jistě 

překvapí svébytný autorův kompoziční 

um jakož i poutavý průběh každé skladby 

s výsledným dojmem i dnes „moderního“ 

tvůrčího projevu. Jistě – nemalou zásluhu 

na tom měla právě interpretka. 

Mezi čtvrtou a třetí Ysaÿovou sonátou 

bylo vsunuto Věnování (Widmung) jednoho 

z předních italských avantgardistů 

Bruno Maderny. Svým určením poněkud 

záhadná výpověď hlásící se k tzv. Nové 

hudbě šla ovšem nad rámec tradice. 

H. Kotková zde naprosto přesvědčivě 

ukázala, že netradiční hudební text umí 

nejen „zahrát“, ale i pochopit, prožít 

a tlumočit. 

Jsem přesvědčen, že kdyby H. Kotková 

zahrála cokoliv, pokaždé budeme jejím 

projevem specificky zaujati. Doslova za 

každým taktem je znát nesmírně pečlivá 

a poctivá příprava. Všichni jsme se zatajeným 

dechem poslouchali jejího Bacha 

s bezchybnou intonací a všemi výrazovými 

nuancemi – smykovými, způsobem 

tvorby tónu, frázováním a romantismu 

prostou dynamikou. 

Právě v případě H. Kotkové jsme si 

názorně mohli uvědomit novou stylovou 

orientaci současné mladé generace 

a znovu (pokolikáté už?) se ptát, proč jsou 

taková pozoruhodná vystoupení stranou 

pozornosti studentů i pedagogů příslušného 

interpretačního oboru. 

JULIUS HŮLEK 

Večer písní 

Písňové recitály bohužel stále ještě 

nejsou natolik častým jevem našeho 

koncertního života, jak by si bezpochyby 

zasloužily. Stačí si jen připomenout, že 

o to vyrovnat se s žánrem umělé písně, 

usiloval v podstatě každý český skladatel. 

Přispět do pokladnice českého pěveckého 

umění se mnohostranně snaží mladá 

interpretka japonského původu Michiyo 

Keiko, která po předchozím školení 

v Japonsku vystudovala a absolvovala 

hudební fakultu AMU v Praze a působí 

na různých operních scénách, též 

v rozhlase a televizi. Pro svůj písňový 

večer v předvečer vyvrcholení festivalu 

Pražské komorní slavnosti (9. 9.) zvolila 

charakteristický, ryze český a také náročný 

program. 

Ten byl jednoduše rozdělen tak, že 

první polovina večera patřila B. Martinů, 

druhá A. Dvořákovi. Stručné, lakonické 

až útržkovité písně Martinů Čtyř písní, 

Písniček na dvě stránky a Dvou písní na 

texty negerské poezie zcela vyhovovaly založení 

interpretky – ráznému, svižnému, 

přímočarému a pozitivně laděnému. 

Provedení Dvořákova Čtvera písní, 

op. 2 na slova Gustava Pflegera Moravského 

v novém autorově zhudebnění 

zkraje osmdesátých let 19. století bylo 

– kromě nesporných interpretačních 

kladů zmíněných níže – vedeno úsilím 

o nalezení adekvátního výrazu. Nejen dramaturgickým, 

ale hlavně interpretačním 

vrcholem večera ovšem byly Dvořákovy 

Biblické písně, op. 99. Celý večer jistila 

zběhlá, spolehlivá a plně samostatná Jaroslava 

Pěchočová u klavíru. 

Mně osobně M. Keiko zaujala právě 

v Dvořákovi amplitudou prostírající se 

mezi výrazovou prostotou a nenápadností 

na jedné straně a svrchovaným 

dramatickým akcentem (a to i jazykově) 

na straně druhé. Dobře přitom zvládala 

Mezinárodní smetanovská 

klavírní soutěž 

člen E.M.C.Y., 26. ročník 

PLZEŇ 1.–7. března 2004 

Další informace: 

Konzervatoř Plzeň 

Kopeckého sady 10, 301 00 PLZEŇ 

Tel.: +420 377 226 325 

+420 377 226 387 

Fax: +420 377 226 387 

E-mail: sekretariat@konzervatorplzen.cz 

I. kategorie: horní věkový limit 16 let 

II. kategorie: horní věkový limit 20 let 

III. kategorie: horní věkový limit 30 let 

Uzávěrka přihlášek: 31. 12. 2003 

Pro všechna soutěžní vystoupení bude použit klavír značky YAMAHA. 

13


hlasově náročné polohy opřené o jistou 

intonaci. Náročný Dvořák se vší obsahovou 

i technickou propracovaností zároveň 

ukázal jak rezervy (co do hloubky 

prožitku), tak také perspektivy mladé 

sympatické pěvkyně. 

JULIUS HŮLEK 

Mozartiana 

jubiluje 

Zdá se to být neuvěřitelné, ale festivalu 

Mozartiana Iuventus, pořádanému 

od roku 1999 každoročně se zahájením 

školního roku v Praze na Bertramce, je už 

pět let. Přehlídka mladých interpretů byla 

letos zahájena ve středu 3. září a nabídla 

svým návštěvníkům celkem osm koncertů, 

na nichž se představily přes dvě desítky 

talentovaných hudebníků. 

Jednotícím motivem vynalézavé 

dramaturgie (L. Dřevikovský) je nejen 

Mozartova tvorba, ale též nová díla 

vzniklá pod dojmem pražského pobytu 

salcburského génia. Tím se stává tento 

koncertní cyklus přitažlivým jak pro své 

posluchače, z nichž mnozí jsou zahraniční 

turisté, tak i pro mladé výkonné umělce 

a soudobé skladatele, kteří možnost hrát 

a být prezentován v těchto místech, za 

takto stanovených okolností chápou jako 

určitou výzvu, oslovení, na jejichž základě 

je jim svěřen určitý, konkrétní úkol. Jen 

letos nabídl pražský mozartovský festival 

čtyři světové premiéry, zastupující různé 

generační pohledy na mozartovská Pragensia, 

a dal prostor k provedení pěti dalších 

soudobých kompozic. Památník W. 

A. Mozarta a manželů Duškových se tak 

neuzavírá do svých muzeálních sbírek, 

což by se při pohodlně nekomplikovaném 

přístupu jistě nabízelo, nýbrž využívá skutečnosti, 

že Mozartova hudba je v Praze 

stále mladá, neboť představuje pramen 

čisté vody, který zúrodňuje tvořivý proces 

v nadčasovém horizontu. 

Mezi objevy letošního jubilejního 

ročníku patří bezesporu třiadvacetiletý 

skladatel Jiří Mittner, který pro mladou 

Mozartianu zkomponoval v květnu 

a červnu 2003 Smyčcový kvartet. Premiérové 

interpretace se pohotově ujala 

čtveřice mladých umělců – František 

Souček první a Petr Střížek druhé 

housle, Petr Holman viola a Vladimír 

Fortin violoncello – kteří si dali do svého 

názvu Penguin Quartet. Mittnerova 

14 

zhruba desetiminutová jednovětá skladba 

je vytvořena ve volné sonátové formě. Na 

první poslech zaujme svou melodickou 

invencí a vnitřním napětím. Skladatel 

dává osobitou příležitost středním hlasům, 

zejména monologicky pojaté viole, 

k vyjádření svého uměleckého poselství, 

které je provázeno neúprosným pizzicatem 

ostatních nástrojů, evokujícím strohé 

odbíjení času na pomyslném orloji. Jako 

by se tento hudební obraz promítl do 

sentimentality opadávajícího listí vzrostlých 

kaštanů ve dvoře Bertramky, které 

tu stojí od roku 1887 co by němí svědci 

zašlých časů. Penguin Quartet zařadil do 

svého vystoupení 24. září rovněž Mozartův 

Smyčcový kvartet Es dur, K. 428 a málo 

hraný, přesto tanečně velice nápaditý 

Smyčcový kvartet B dur, č. 1, op. 11 Josefa 

Suka. Interpretační umění mladého souboru 

udivilo svou zralostí i nevšedním 

muzikálním projevem, který je rozhodně 

velkým příslibem do budoucna. 

IVAN RUML 

Mezinárodní 

varhanní festival 

v bazilice 

sv. Jakuba 

Již po osmé se konal v pražské bazilice 

sv. Jakuba mezinárodní varhanní festival. 

Jeho pořadatelem je svatojakubské Audite 

organum spolu s hlavním městem Prahou 

a záštitu nad celou akcí převzali prezident 

Maltézské pomoci Jiří Lobkowicz a paní 

Bettina Lobkowicz. V osmi čtvrtečních 

večerech se od 7. srpna do 25. září představili 

přední varhaníci ze Švýcarska, 

Rakouska, Itálie, Francie, Německa, 

Slovenska a České republiky. Kromě 

tradičních opusů známých autorů zazněla 

i díla u nás zřídka slýchaných skladatelů 

(např. O. Daniela, A. Heillera, J. Jongena, 

C. Fumagilliho, P. Heapse aj.) 

Českou republiku zastupovaly na 

festivalu dvě přední interpretky – Irena 

Chřibková, zakladatelka a umělecká 

vedoucí festivalu, (21. 8.) a Jiřina Pokorná 

(11. 9.). Ta svůj recitál zahájila 

známými Bachovými chorálními předehrami 

Wir glauben all’ an einem Gott 

BWV 680 a Wachet auf, ruft uns die 

Stimme, BWV 645, po nichž následovala 

Toccata, Adagio a Fuga C dur BWV 

564. Varhanice Bachova díla interpretovala 

bez zbytečného patosu a prokázala 

vytříbený smysl pro formální výstavbu 

velkých celků. Varhanní sonáta č. 2 c 

moll, op. 65 Mendelssohna–Bartholdyho 

gradovala do závěrečné fugy, která 

poukazuje na autorovu znalost Bachova 

kompozičního odkazu. Nejvíce zapůsobilo 

Brahmsovo Preludium a fuga g moll 

a Regerova Fantasie a fuga d moll, 

o. 135b. Oba mohutné romantické cykly 

umožnily Jiřině Pokorné předvést plnou 

šíři výrazových prostředků svatojakubských 

varhan. Rejstříková barevnost, cit 

pro frázi a logicky vystavěné vrcholy 

obou komplikovaných skladeb umocnily 

příznivý dojem z výkonu interpretky. 

O čtrnáct dní později ukončila festival 

svým vystoupením Anna Predmerská 

– Zúriková, známá svou pozorností 

k tvorbě současných slovenských autorů. 

V repertoáru má například i souborné 

varhanní dílo Jána Zimmera, ze kterého 

strhujícím způsobem přednesla Preludium 

a dvojitou fugu cis moll z roku 1952. 

V jejím podání vynikla bohatá zvuková 

paleta tohoto novoromanticky založeného 

opusu. Tvůrce 20. století zastoupil dále 

Paul Hindemith Sonatou II. z roku 1937. 

Její koncepce je komornější než předchozí 

kompozice a interpretce se podařilo 

zřetelně rozkrýt kontrapunktické předivo 

v závěrečné fuze. Svatojakubská bazilika 

disponuje kromě velkého nástroje též malými 

varhanami z 18. století. Tentokrát 

na nich zazněla ve stylovém přednesu 

Pachelbelova Aria Sebaldina. Z rozsahem 

malého, ale v kontextu barokní 

varhanní tvorby významného skladatelského 

odkazu Nicolase de Grigny provedla 

Anna Predmerská – Zúriková čtyři části 

z Varhanní knihy. V nich projevila cit pro 

zvukový témbr typický pro francouzské 

skladby tohoto období. Velkolepé Bachovo 

Preludium a fuga c moll, BWV 546 vhodně 

zakončilo celý večer. 

Kromě výborné dramaturgie a umělecky 

hodnotných výkonů dotvořila příznivý 

dojem z festivalu i obsažná programová 

brožura, příznivá výše vstupného (od 

100,– Kč) a důstojné i akusticky vhodné 

prostředí baziliky sv. Jakuba. Lze jen 

doufat, že obrovské nasazení organizátorů 

v čele s Irenou Chřibkovou nenarazí 

v příštích letech na finanční ani jiné 

problémy a obyvatelé i návštěvníci hlavního 

města se budou moci celé léto těšit 

z kvalitní varhanní hudby. 

JIŘÍ PETRDLÍK


Pražské hudební večery 

Lubomíra Brabce 

Vždy si přál mít vlastní koncertní cyklus. 

Nyní ho má už třetím rokem – a zdaleka 

ne ledajaký. Pan kytarista Lubomír 

Brabec se už po desetiletí „stěhuje“ po 

Čechách i z Čech a se svojí klasickou kytarou 

dobývá úspěchy na nejvýznamnějších 

pódiích, v předních nahrávacích studiích, 

je proslulý svou až posedlostí vyhledávat 

pro koncert nejneobvyklejší prostředí, ale to 

by bylo na jiné a dlouhé psaní. Dopouští se 

tak přestupků proti ofrakované usedlosti, 

ale umí přicházet za svým posluchačem 

s vkusnou atraktivností a zaujme ho pak 

uměleckou kvalitou. Z té neslevuje. Trochu 

„šoumen“, trochu šaman, ale vždy Pan 

interpret. Svým přístupem k posluchačům 

tak řečené vážné hudby předběhl obecné 

zvyklosti o jeden režim a dnes se pohybuje 

v koncertním životě se záviděníhodnou 

a záviděnou vynalézavostí a samozřejmostí. 

Sledovat všechny jeho aktivity by bylo 

na dlouhé lokty a dlouhé stati. Vybral jsem 

tentokrát jedinou: Pražské hudební večery 

ve Španělské synagoze. Na toto téma jsme 

se s Lubomírem Brabcem sešli v „delším 

přátelském rozhovoru“, který opravdu 

byl delší, než postihnou tyto řádky a já 

jsem si z něho zapamatoval a pro čtenáře 

vybral: 

Od letošního října do května 2004 

probíhá už třetí ročník koncertního cyklu 

Pražské hudební večery ve Španělské 

synagoze. Kouzelné prostředí cyklus 

ozvláštňuje, ale striktně ho neomezuje. 

Vánoční koncert se např. uskuteční v kostele 

sv. Šimona a Judy, varianty cyklu 

se rozezněly na zámku Kozel a ve Velké 

synagoze v Plzni. Ten poslední květnový 

koncert je prémiový – pro abonenty 

– a odehrává se v areálu hřebčína Pecínov 

u Benešova. Koncerty jsou prakticky 

vyabonované. Španělská synagoga nabízí 

normálně 250 míst, ale organizátoři 

„Večerů“ do ní dokáží kulturně usadit 

400 posluchačů. 

Brabcův koncertní cyklus má několik 

charakteristických vlastností. Rozšiřuje 

hranice, setkává se v něm hudba velmi 

odlišných typů a plánovitě zařazuje experiment. 

Někdy prý jsou výsledky a zkušenosti 

překvapivé. Tak například koncert 

s Lucií Bílou mimopražští organizátoři 

brali „všemi deseti“, ale nad Bachovou 

Hudební obětinou se kroutili a vykrucovali. 

Byli potom zaskočeni, že na Hudební 

obětinu bylo také zcela vyprodáno, jenom 

přišlo zcela jiné publikum. Nebo letošní 

pokus se třemi kytarami: rocková (Petr 

Janda), jazzová (Luboš Andršt) a klasická 

(Lubomír Brabec). Nejprve se každý předvedl 

ve svém oboru, pak hráli společně, 

přičemž se muzikanti zapotili, ale publikum 

to zaujalo. A jak by se vám líbilo 

trojhvězdí Šporcl, Bárta, Brabec? Dostat 

tyto umělce na jediný koncert a slyšet je 

hrát v triu, to se také jen tak nepodaří. 

Brabcovo heslo by mohlo znít: přítažlivě, 

nikdy levně. Ve svých koncertech dává 

prostor mladým – a když se zeptáte 

Lubomír Brabec 

komu, vypočítává abecedně jako třídní 

– jenom příjmení: Englichová (ta už od 

konzervatoře), Hosprová, Knoblochová, 

Michálková,Vokálková … atd. Takže Lubomír 

Brabec má svůj koncertní cyklus. 

Zajímavý, nápaditý, fajn. 

Co dodat? Snad jen dvě věci. 

Chvály na Lubomíra Brabce už bylo 

v předcházejících řádcích dost, proto 

se přiznám, že ho občas zkouším také 

pomlouvat. Zažil jsem totiž koncem osmdesátých 

let jeho vystoupení, na kterém 

nás bylo asi pětadvacet a nikdo netleskal. 

(Jako zpráva tehdejšího tisku by to asi 

prošlo.) Po pravdě je však třeba dodat, 

že to bylo na lochotínské dvoraně Porty, 

že nás bylo pětadvacet tisíc a všichni 

obdivně „porťácky“ volali „umííí!“. Pan 

Brabec hrál klasický repertoár. 

Za druhé: o vánočním koncertu v kostele 

sv. Šimona a Judy se 11. prosince setkají 

paní Gabriela Beňačková, varhaník Aleš 

Bárta a klasická kytara Lubomíra Brabce. 

Volat po jejich vystoupení „umí“ se prý 

příliš nedoporučuje, jste však zváni. 

JAN ŠMOLÍK 

Foto archív 

15


Jubileum 

Mezinárodní 

soutěže zrakově 

postižených 

Ve dnech 25.–30. října se konal na 

půdě Konzervatoře J. Deyla v Praze již 

desátý, jubilejní ročník Mezinárodní 

soutěže zrakově postižených hudebních 

interpretů. Již tradičně soutěží 

účastníci od šestnácti do třiceti pěti let 

ve všech nástrojových oborech dohromady, 

což tomuto klání dodává na posluchačské 

zajímavosti a hudební pestrosti. 

Také hodnocení poroty se tak nesoustřeďuje 

pouze na technické dovednosti, ale 

posuzována je více hudební vyspělost 

jednotlivých interpretů. Soutěži vždy 

předchází Mezinárodní soutěž nevidomých 

skladatelů, jejíž výsledky byly letos 

oznámeny na zahajovacím ceremoniálu 

25. října. Vítězi a nositeli druhých cen 

(první cena nebyla udělena) se stali dva 

Vítězové Mezinárodní soutěže nevidomých skladatelů 

se stali umělci z Turecka, A. Caglar Arsu 

a Coray Sazli. Foto Jiřina Polášková 

16 

mladí skladatelé z Turecka, A. Caglar 

Arsu a Coray Sazli, oba studující v Bostonu 

(USA). Na zahajovacím ceremoniálu 

byly provedeny jejich, podle mého názoru 

velmi zdařilé skladby, a to Capriccio alla 

danza pro sólovou kytaru Coraye Sazliho 

(v interpretaci studenta pražské AMU 

Františka Lukáše) a skladba Kucuk Bir 

Hayal pro sólovou flétnu Caglara Arsu, 

jíž interpretovala studentka Konzervatoře 

Jana Deyla Anna Kulíšková. 

Tříkolové interpretační soutěže se 

zúčastnilo 26 interpretů z devíti zemí 

(Bulharsko, Rusko, Gruzie, Ukrajina, 

Izrael, Francie, Srbsko a Černá Hora, 

USA a Česká republika). Do druhého kola 

postoupilo 15 a do třetího 7 účastníků. 

Byli jsme svědky mnoha velmi zajímavých 

a interpretačně vyspělých výkonů, které 

by jistě zasloužili pozornost širší hudební 

veřejnosti. 

Nositelem první ceny se stal zkušený 

osmadvacetiletý flétnista z České republiky, 

absolvent Konzervatoře Jana Deyla 

a v současné době též student oboru 

historie na FFUK Jaromír Pšánský, 

jehož interpretace se vyznačuje velkou 

technickou jistotou a promyšleností každého 

detailu. Pšánský vyniká také velkým 

flétnovým zvukem, spojeným s uměním 

výstavby dlouhé fráze. Z jeho soutěžních 

výkonů jmenujme např. vynikající provedení 

Bendovy Sonáty F dur či Concertina 

C. Chaminade. 

Druhou cenu získala znamenitá 

izraelská mezzosopranistka Naama 

Erez (1973). Ta mne zaujala především 

výběrem neobvyklého repertoáru, ať již 

provedením cyklu Sedmi španělských písní 

Manuela de Fally, tak především strhujícím 

provedením obtížné scény z u nás 

neprováděné opery G. C. Menottiho 

Madam Flora. 

Třetí cena byla rozdělena mezi dvě klavíristky, 

Olenu Bojko z Ukrajiny a Innu 

Malofejevovou z Ruska. Dvaadvacetiletá 

studentka hudební akademie v Oděse Olena 

Bojko zaujala interpretací velkých forem, 

a to jak Beethovenovy Appassionaty, 

tak především kompletním provedením 

Schumannova Carnavalu op. 9 ve třetím 

kole soutěže. 

Taktéž dvaadvacetiletá Inna Malofejeva 

je studentkou Státního specializovaného 

institutu umění v Moskvě, který 

se specializuje na vzdělávání zrakově 

postižených hudebníků. Z jejích výkonů 

bych vyzdvihl interpretaci skladeb Sergeje 

Rachmaninova (Etudy-Obrazy a Polka 

As dur) a Johannesa Brahmse (Intermezza 

op. 118). 

Další tři finalisté soutěže získali čestná 

uznání. Zajímavý výkon předvedl druhý 

český účastník třetího kola, student konzervatoře 

J. Deyla klavírista Petr Pařízek 

(1980) i ruský bajanista Maxim 

Baryšev (1978), který vynikl především 

velkým množstvím zvukových nuancí, 

které dovedl na svém nástroji vytvořit. 

Třetí čestné uznání získala, podle mého 

názoru velmi nadějná jednadvacetiletá 

gruzínská pianistka Tamar Šalvašvili. 

Z jejích velmi zdařilých vystoupení musím 

vyzdvihnout především provedení 

málo uváděného Nocturna pro klavír 

levou rukou Alexandra Skrjabina, které 

bylo naprosto jedinečné. 

Myslím, že se mohu shodnout s předsedou 

dvanáctičlenné mezinárodní poroty 

prof. Ivanem Kurzem, který konstatoval, 

že soutěž měla vysokou interpretační 

úroveň, a že, ač vypsána pro interprety 

nevidomé, v ničem nezaostávala za 

jinými mezinárodními soutěžemi. Bylo 

by potěšitelné, kdyby při konání příštího 

ročníku v roce 2006 měli organizátoři 

méně problémů s hledáním finančních 

prostředků, a kdyby i česká média věnovala 

této bezesporu mimořádné události 

větší pozornost. 

MILAN ARNER 

30 let Mladé 

Smetanovy 

Litomyšle 

Již pouhý fakt, že se festival Mladá 

Smetanova Litomyšl (MSL) odehrával 

po třicáté, byl dostatečným důvodem 

k mimořádným přípravám. Do jubilejního 

ročníku však zasáhla smutná 

událost; v lednu zemřel prof. František 

Kovaříček, člověk, bez kterého si Hudební 

mládež České republiky (HM ČR) 

dokázal jen málokdo představit. Rokem 

2003 vstoupila MSL do nové etapy, etapy 

Vojtěcha Spurného – prezidenta HM ČR 

a Daniely Růžkové – hlavní organizátorky 

festivalu. Tradiční dramaturgická 

osnova byla zachována, došlo „jen“ k jejímu 

obohacení. Jestliže se na předchozí 

„Litomyšle“ jezdilo s představou náročné 

akce, heslem letošních tří prosluněných 

dnů (19.–21. 9.) se stalo kruté: „Jedeme 

na doraz!“ Troufám si tvrdit, že koncerty


MSL 2003 by bez problémů vyplnily ještě 

jedno víkendové setkání. 

Páteční noční maratón odstartovala 

Prodaná nevěsta Bedřicha Smetany. (viz 

recenze Lenky Šaldové, str. 42) 

Ze Smetanova domu se pak účastníci 

festivalu přesunuli do areálu zámku na 

dvojitý program. Slavnou buffu Giovanniho 

Battisty Pergolesiho La serva 

padrona narežíroval Josef Novák, 

v pantomimické roli Vesponeho rozhodně 

nezanikl Jaroslav Čejka, roztrpčeného 

Uberta věrně podal Pavel Vančura 

a služky-paní se zmocnila subreta s jiskrou 

v oku i hrdle Gabriela Kopperová. 

Představení řídil Jakub Klecker. Druhé 

vystoupení Bennewitzova kvarteta 

(Jiří Němeček, Štěpán Ježek – housle, 

Jiří Pinkas – viola, Štěpán Doležal 

– violoncello) doplatilo na časovou tíseň. 

Z Mozartova Smyčcového kvartetu A dur, 

KV 464 zazněla pouze čtvrtá věta, Janáčkův 

první smyčcový kvartet se sálem 

prohnal briskně jako vichřice, ovšem bez 

výrazného dynamického odstupňování 

(příliš hlučné violoncello!). Půlnoční 

ticho patřilo písňovému recitálu Jany 

Lewitové a Vladimíra Merty (sklepení 

zámku) a převážně baroknímu programu 

Moniky Knoblochové a Jany Semerádové 

(zámecká kaple). Z doslechu vím, že 

se „Písně noci a osamění“ líbily, z vlastní 

zkušenosti mohu zase napsat, že interpretkám 

neslušelo jen cembalo a flétna, 

ale také mluvené slovo. 

Sobotní dopoledne vyplnil organizátorský 

experiment. Na různých místech 

hráli různí sólisté a soubory. K tomu se 

přidružil doprovodný program studentů 

Střední zahradnické školy Litomyšl, 

probíhala výstava „výsekových“ fotografií 

Jana Nievalda, na náměstí lákal 

staročeský jarmark. Bylo z čeho vybírat, 

ale všechno se stihnout nedalo; přesycení 

vede k rozmrzelosti stejně jako hlad… 

Z odpoledních vystoupení vybírám 

několik. Je správné, že proběhla „Pocta 

Františku Kovaříčkovi“ a že proběhla bez 

nezdravé adorace. Osmnáctiletý Tomáš 

Jamník zahrál až překvapivě dobře Esercizi 

per violoncello solo, následující „prostor“ 

patřil Orchestru letního tábora 

instrumentalistů s „nekovaříčkovským“ 

repertoárem (dirigoval Otakar Tvrdý 

a jeho žák Tomáš Židek). Na nádvoří 

zámku zazpíval vysokomýtský dětský 

sbor Rubínek, sbormistrovi Pavlu Zerzánovi 

nezbývá než pogratulovat k tak 

stmelenému a disciplinovanému souboru. 

Jako blesk z čistého nebe zapůsobil Taras 

Bulba Leoše Janáčka v podání Českého 

studentského orchestru. A nebylo to 

naposledy, kdy se dirigent Jakub Hrůša 

ukláněl nadšenému publiku. Po plesovém 

V rámci Mladé Smetanovy Litomyšle vystoupil i Český studentský orchestr, který řídil Jakub 

Hrůša. 

Foto Jiří Kopecký 

opojení probudil mládežníky závěrečný 

nedělní koncert Mladých brněnských 

symfoniků – orchestru ZUŠ města 

Brna a Českého studentského orchestru. 

Krajní části – Péťu a vlka Sergeje 

Prokofjeva a Předehru na rozloučenou 

Marko Ivanoviće – řídil J. Hrůša, Koncert 

pro hoboj a orchestr Bohuslava Martinů 

Tomáš Hanák. Oba umělci používali 

účelná gesta, Hanák byl vláčný a klidný 

jako voda, Hrůša výbušný jako sud střelného 

prachu. Povídku o Péťovi zaníceně 

přednesl Tomáš Krejčí, Vladislav Borovka 

rozdýchal svůj hoboj do kouzelné 

kantilény i brilance. 

Pořadatelé většinou děkují sponzorům, 

já cítím potřebu poděkovat pořadatelům. 

Za „stupínkovou“ úpravu Smetanova 

domu na operní představení, za špičkové 

ubytování, za zpravodaj (byť s chybami) 

i za vysokou kvalitu festivalových akcí… 

JIŘÍ KOPECKÝ 

Beethovenovy 

Teplice 

Návštěvy velkých skladatelů ve významných 

kulturních centrech bývají 

v následujících obdobích často chápány 

jako impuls k uspořádání vzpomínkových 

hudebních oslav. Nejinak je tomu v severočeských 

lázních Teplice, kde se letos 

uskutečnil již 39. ročník Hudebního 

festivalu L. v. Beethovena. Festival 

pořádaný pod záštitou Statutárního 

města Teplice organizačně zodpovědně 

připravila Severočeská filharmonie Teplice. 

Ve smyslu stále živé upomínky na 

dva místní Beethovenovy léčebné pobyty 

v letech 1811 a 1812 s dovedením kulturní 

paralely až do současnosti festival 

v průběhu minulých let vykrystalizoval 

do regionálně optimální pětice koncertů, 

letos skloubených do symbiózy tří symfonických 

a dvou komorních vystoupení. 

Na zahajovacím koncertě (25. 9.) se 

představil Filharmonický komorní 

orchestr Praha bez dirigenta s perfektním 

výkonem vskutku festivalové 

úrovně. V Mozartově předehře k opeře 

Figarova svatba a v Symfonii č. 1 D dur 

op. 25 zv. „Klasická“ Sergeje Prokofjeva 

zaujal zvukovou plností a nástrojovou 

barevností při technicky naprosto perfektní 

interpretaci. Otto Sauter (SRN) 

– charakterizovaný v programu jako 

svrchovaný specialista ve hře na trubku 

17


Koncertní mistr Severočeské filharmonie Teplice, Naďa Slavíčková 

pikolu – podal v Koncertu pro trubku a orchestr 

Luigiho Otta rovněž výkon výborný, 

ale… Jeho hru totiž charakterizoval nejen 

krásný jásavý tón a přesné frázování, ale 

i stálé úsměvy v pauzách a rádoby bezproblémově 

spontánní pohupování se 

podle hudby orchestru, které však působilo 

nesoustředěně a vedlo k nepřesnosti 

v souhře s orchestrem, zejména ve třetí 

větě koncertu. 

Ve druhé části večera publikum zcela 

okouzlil jihokorejský klavírista Jeong- 

-Won Kim podáním Beethovenova 

klavírního koncertu č. 5 Es dur op. 73. 

Své pojetí postavil na zřetelnosti drobné 

techniky, přesnosti souhry s orchestrem, 

poetičnosti melodiky, ale rovněž na suverénnosti 

dramatických ploch. 

Další symfonický koncert (2. 10.) 

zaujal ojedinělou, odvážnou dramaturgií. 

V podání Severočeské filharmonie 

Teplice, sboru Singakademie Dresden 

a kvarteta sólistů ze SRN (Katharina 

Persicke – soprán, Jale Papila – alt, 

Frank Blümel – tenor, Clemens Heidrich 

– bas) zaznělo (2. 10.) pod taktovkou 

Matthiase Herbiga (SRN) zřídka hrané 

Gloria Francise Poulenka, kompozičně netradiční 

Mše Igora Stravinského a Mše 

C dur op. 86 L. v. Beethovena. V průběhu 

večera dominovala zejména spontánností 

interpretace hudba Beethovenova, kouzlo 

programu však spočívalo v již uvedeném 

kontrastu chrámové hudby počátku 19. 

a první poloviny 20. století. 

Foto archív 

Ve festivalovém programu se prezentovala 

rovněž dvě komorní tělesa 

– soubor Musica Gaudeans (30. 9. 

– J. J. Quantz, L. v. Beethoven, Š. Rak, 

P. Ciboch) a Trio Martinů (7. 10. – L. 

v. Beethoven, D. Šostakovič), pisatelka 

této recenze však neměla příležitost si 

uvedené koncerty vyslechnout. 

Obsahové i interpretační vyvrcholení 

festivalu představoval závěrečný koncert 

(9. 10.). Veledílo romantické oratorní 

tvorby, Eliáš od Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, 

zde zaznělo v celé své kompoziční 

kráse. Zasloužený závěrečný spontánní 

ohlas publika znamenal patřičné ocenění 

výkonu všech účinkujících, kdy se pod 

taktovkou Herwiga Wienera-Püschela 

(Rakousko) opět prezentovala Severočeská 

filharmonie, rakouský sbor Norbert 

Artner Villach a sólisté Ivana Koupilová 

–soprán, Věra Páchová – alt, Milan 

Vlček – tenor a Thomas Thomaschke 

– bas (SRN). 

Symfonické koncerty byly již tradičně 

pořádány v koncertním sále Domu kultury 

v Teplicích, hudbou komorních koncertů 

se rozezněla obřadní síň teplického 

zámku a komorní sál lázeňského domu 

Beethoven. Festival provázel kvalitně připravený 

katalog. 39. Hudební festival L. v. 

Beethovena opět přesvědčil o dnes stále 

aktuální výpovědi Beethovenovy hudby 

a otevřel cestu jubilejnímu 40. ročníku 

této hudební slavnosti. 

LENKA PŘIBYLOVÁ 

Závěr 

Trutnovského 

podzimu 

V Národním domě v Trutnově se 

v neděli 19. října konal závěrečný koncert 

místního festivalu vážné hudby 

Trutnovský podzim. Na již 23. ročníku 

těchto slavností komorní hudby, které 

jsou v rámci ambiciózního projektu České 

kulturní slavnosti součástí cyklu festivalů 

v Poličce, Bystřici pod Hostýnem, 

Českém Krumlově a Praze, vystoupily na 

celkem sedmi koncertech soubory různého 

nástrojového složení. Představilo se 

Pražské žesťové kolegium, Klavírní 

kvarteto Bohuslava Martinů, Slezské 

kvarteto, klarinetista Karel Dohnal 

s klavíristkou Václavou Černohorskou, 

Ivan a Katarína Ženatí a také moravská 

cimbálová kapela Hradišťan. 

Pestrou dramaturgii festivalu, která je 

dílem organizátora, dramaturga a violoncellisty 

Jana Páleníčka, podtrhl i závěrečný 

orchestrální koncert, na kterém se 

spolu se sólisty představila Severočeská 

filharmonie Teplice pod taktovkou Tomáše 

Koutníka. Nutno podotknout, že 

závěrečný koncert přilákal hodně posluchačů 

a sál Národního domu v Trutnově 

se zaplnil téměř do posledního místa. 

V úvodu večera dostali slovo organizátoři, 

Zina Rýgrová a Jan Páleníček, 

kteří představili účinkující a poděkovali 

sponzorům, bez nichž by se festival nemohl 

uskutečnit (za všechny připomeňme 

např. firmy Zentiva, CAC Leasing, Škoda 

Energo či Lonka). 

Samotný koncert zahájila klavíristka 

Marcela Pflegerová jedním ze známějších 

děl Bohuslava Martinů. Čtyřvětá Sinfonietta 

giocosa pro klavír a komorní orchestr, která 

vznikla v roce 1940, v roce Martinů emigrace 

do USA, byla kompozičně i posluchačsky 

nejkomplikovanější kompozicí večera a hned 

na úvod přinesla skvělý zážitek. Sólistka 

hrála svůj part z not, což, jak sama dokázala, 

nebylo známkou její nepřipravenosti, 

ale spíše potvrzením především rytmické 

komplikovanosti a rafinovanosti skladby, 

kdy to bez not zkrátka nejde. Výkon interpretky 

měl stoupající úroveň, kdy počáteční 

mírnou nervozitu vystřídal precizní výkon 

ve 3. a 4. větě. Skladba, jejíž celková sazba 

je postavena na vzájemné rovnoprávnosti 

sólisty a orchestru a tudíž není pro sólistu 

vnějškově primárně virtuózní, poskytuje 

18


i hráčům orchestru sólové výstupy v bohaté 

míře. Hráči Teplické filharmonie se zhostili 

svého úkolu, až na drobná zaváhání (někdy 

nejisté nástupy hoboje a lesních rohů), velmi 

dobře. Především sólový výkon hráčky 

1. houslí a cellisty u prvního pultu ukázal 

koncentrovanost i na nejmenší detaily. 

Soustředěnost byla ostatně patrná i z výkonu 

dirigenta Koutníka, který při vedení 

orchestru těžil právě z detailní znalosti 

partitury. Na kompaktním vyznění Martinů 

kompozice se tak podíleli všichni aktéři 

jejího provedení. 

Jako druhé v pořadí zazněly oproti 

skladbě Martinů posluchačsky přístupnější 

Tance pro harfu a smyčce (Danse 

sacrée, Danse profane) Clauda Debussyho, 

ve kterých se představila dnes již etablovaná 

harfistka Kateřina Englichová. 

Debussyho kompozice, pracující v duchu 

impresionistického hudebního jazyka 

s pentatonikou a celotónovými postupy, 

klade na interpreta náročné požadavky 

technické i výrazové. Kateřina Englichová, 

která má Debussyho nepříliš rozsáhlou 

skladbu na repertoáru již delší dobu, 

ukázala, že zná tuto kompozici dokonale. 

Oba tance zahrála téměř s rutinní jistotou 

a dokázala v nich dobře vystihnout i tolik 

důležité náladové kontrasty a barevné odstíny 

jednotlivých frází. Navíc byla podpořena 

náladově spřízněnými smyčci, které 

doprovázely bez chyb a přispěli k dojmu 

soudržné a celistvé interpretace. 

Po přestávce zazněla na závěr koncertu 

Symfonie D dur Jana Václava Huga Voříška. 

Je otázkou, zda byla tato symfonie 

dobře zvolenou skladbou na samotný 

závěr celého festivalu. V kontextu dvou 

předchozích děl působila svým hudebním 

jazykem a dobou vzniku v každém případě 

trochu nepatřičně, nehledě na to, 

že vlastně celý program byl díky tomu 

chronologicky převrácený. 

Navíc tato jediná Voříškova symfonie, 

která je hudební historiografií pro svou 

vysokou kompoziční úroveň přesahující 

dobový skladatelský průměr srovnávána 

se symfoniemi jeho současníka Ludwiga 

van Beethovena, ukázala na nedostatky 

orchestru, které nebyly tak patrné ve 

skladbách 1. poloviny 20. století. Jednalo 

se především o intonační odchylky ve 

vysokých polohách smyčců a někdy ne 

úplně přesné nástupy dechů trochu kazily 

dojem ze hry jinak dobře připraveného 

orchestru. Chyby totiž pramenily spíše 

z momentálních indispozic hráčů než ze 

zanedbaného nastudování díla. Zásluhou 

Tomáše Koutníka, který dirigoval 

s nadhledem a soustředil se hlavně na 

dynamickou stránku, výstavbu gradací 

a tempové kontrasty, však dokázala hra 

orchestru udržet posluchače v pozornosti 

až do konce. 

Závěrečný koncert, který ozdobily 

hlavně výborné výkony obou sólistek, 

byl vydařeným zakončením Trutnovského 

podzimu. Můžeme se již těšit na to, co 

nám organizátoři připraví na další ročník 

a doufat, že při výběru sólistů budou mít 

obdobně šťastnou ruku i napřesrok. 

ROBERT ŠKARDA 

Jihlavský festival připomíná osobnost Gustava Mahlera nejen v kontextu (a zakořenění) 

místním, ale především v souvislostech širšího ducha evropského a světového. Letošní 

druhý ročník (12. – 16. září) tak pokračuje v delší tradici, do níž mj. patří obnova rodného 

domu v Kalištích, velká muzikologická konference (2000) a přípravná koncertní 

činnost. Pořadatelem je občanské sdružení Mahler 2000, Společnost Gustava Mahlera, 

celý festival zajišťuje agentura Arco Diva. Letošní ročník vyvrcholil závěrečným písňovým 

koncertem Gabriely Beňačkové (doprovázel Marian Lapšanský) z díla G. Mahlera 

a R. Strausse. Ze dvou večerů přinášíme recenze. 

Pražská komorní 

filharmonie na úvod 

Zahajovací koncert festivalu Mahler 

Jihlava 2003 (12. 9., Chrám sv. Ignáce) 

byl z několika pohledů mimořádný. Především 

to byl první přímý přenos z velmi 

důležitého a co do jména skladatele velmi 

prestižního festivalu. Světově proslulý 

Jako vždy půvabná Gabriela Beňačková, kterou 

na jednom z koncertů festivalu, Mahler Jihlava 

2003 doprovázel Marián Lapšanský. 

Foto archív 

19


skladatel Gustav Mahler je rodem s Českomoravské 

vrchoviny a tím je pro nás 

a pro naši hudební kulturu neobyčejně 

silným impulzem, přinejmenším ke hledání 

společných kořenů. Druhou zvláštností 

bylo místo konání – v kostele sv. Ignáce 

pravidelně zní varhanní hudba, ovšem 

symfonický orchestr zde koncertuje nepochybně 

minimálně. 

Je to samozřejmě otázka akustická, 

dozvuk vysoké kostelní lodě vyhovuje 

ideálně varhannímu stroji, orchestr je pochopitelně 

ve velké nevýhodě. Posluchači, 

kteří zaplnili chrám, si museli v průběhu 

koncertu na dlouhý dozvuk zvykat Prostor 

samozřejmě limitoval i psychiku Pražské 

komorní filharmonie, nicméně mladý 

a dobře vedený ansámbl se s těžkým úkolem 

vypořádal se ctí!! Tomáš Hanus vedl 

svěřený orchestr s jistotou a suverénní 

výkon rozhodně potěšil širokou hudební 

veřejnost u rozhlasových přijímačů 

naladěných na stanici Český rozhlas 3 

– Vltava. Účinkující jistě spoléhali na 

schopnost rozhlasových mikrofonů 

a zkušenost zvukového mistra a režiséra 

přenosového vozu, kteří zprostředkovali 

výkon zcela nedotčený nepříznivou akustikou. 

Ostatně i v prostoru přesahujícím 

dosah mikrofonů bylo Adagietto z Páté 

symfonie Gustava Mahlera nádherným 

úvodem mimořádně pozoruhodného koncertu, 

jehož program v podstatě tvořilo 

jediné dílo – Symfonie č. 3 op. 55 „Eroica“ 

Ludwiga van Beethovena. Sympatické 

a přesné provedení díla jedním z našich 

nejlepších komorních orchestrů bylo tou 

nejkrásnější poctou našemu velkému 

(rakousko-uherskému) skladateli Gustavu 

Mahlerovi, jehož festival nalezl oprávněné 

místo tam, kde se osobnost Mistrova formovala 

nejen lidsky, ale zejména hudebně 

– tedy v Jihlavě. Rozhlasovou atmosféru 

koncertu více než symbolicky připomněl 

moderátor přenosu Lukáš Hurník, který 

v těsném prostoru kněžiště, v nejbližším 

sousedství dirigenta a koncertního mistra 

Pražské komorní filharmonie oslovil 

i přítomné posluchače v chrámu. 

RAFAEL BROM 

Epoque quartet dvakrát 

dámsky ozdobený 

Na předposlední koncert festivalu Mahler 

Jihlava 2003 (12. – 16. září) jsem se 

vydal za mladým (vznikl 1999), ale dnes 

už proslulým a mediálně zajímavým souborem 

Epoque quartet. Epoque quartet 

udivuje i provokuje šíří svého záběru. Na 

večeru v hotelu Mahler provedl osobitě 

a s nasazením tři díla z oblasti vážné 

hudby, ve svých programových textech 

však nezapomíná zdůraznit, že se zcela 

bezpečně dovede uplatnit v neklasických 

kvartetních polohách – v jazzu, rocku, 

funku, muzikálovém popu atd. Tentokrát 

hrál ovšem jen vážnou hudbu a znamenitě. 

Každou skladbu hrají mladí hudebníci 

s velkým zaujetím jako hudbu „svoji“ a je 

to přesvědčivé natolik, že posluchače ani 

nenapadá srovnávat, nebo vymýšlet, co 

by šlo ještě zlepšovat. Jejich hudební sdělení 

je plnokrevné, mladě temperamentní, 

zdravé, silné a poznatelné. Snad je to trochu 

moc chvály, ale zaslouží si ji. 

Večer rámovala díla známá, na pódiích 

klasická: Haydn – Smyčcový kvartet D 

dur – Skřivánčí a Antonín Dvořák Kvintet 

E dur, op. 97 se dvěma violami. V něm 

doplnila výkon čtyř kvartetistů violistka, 

jinak výrazná sólistka, Jitka Hosprová. 

Svým výkonem i zjevem ozdobila závěr 

večera. Na samostatnou zmínku spolupráce 

s kvartetem příliš prostoru nedává, 

budiž však zapsáno, že Hosprová zapadla 

do mladistvého stylu Epoque quartet se 

ců současnosti, argentinského tenoristy 

Josého Cury. I tentokrát umělec přilákal 

do Smetanovy síně Obecního domu 

stovky nadšených posluchačů, a opět se 

zdaleka nedostalo na všechny. 

Při svém druhém pražském vystoupení, 

na nějž měla přístup i veřejnost, 

se José Cura opětovně posluchačům 

představil nejen jako vynikající sólista, 

ale rovněž jako stále více se prosazující 

dirigent. V této roli jsme ho také mohli 

přivítat hned na počátku koncertu, kdy si 

při dirigování orchestrálního úvodu Ramerezzovy 

dojemné árie Ch’ella mi creda 

libero z Pucciniho opery Dívka ze zlatého 

Západu však samozřejmě neodpustil drobný 

komický výstup (podobně jako během 

přídavkového Korsakovova Letu čmeláka, 

kdy vedle dirigování stihl jednou rukou 

dokonce „lapat“ po obtížném hmyzu). 

Těsně před nástupem tenorového sóla 

se totiž vedle něho objevil druhý dirigent 

večera, Tulio Gagliardo, který se mu 

poklepáním na rameno snažil připomenout 

jeho momentální roli pěvce a přimět 

ho k sestupu z dirigentského stupínku. 

To se mu však podařilo až po chvilce 

naoko úporného dohadování a Gagliarsamozřejmostí 

a ozvláštnila ho nevtíravým 

osobitým kontrastem (velké sólo ve 

volné větě). 

Haydn se obešel bez hračičkaření, zněl 

plnokrevně a – jak jinak – mladě. Uznalý 

potlesk si za toto dílo Epoque quartet 

opravdu zasloužil. 

Bývá zvykem před přestávkou uvést 

nějaké soudobé dílo, pokud možno našeho 

autora. Ještě jsem ale neslyšel, aby 

tato „úlitba soudobé hudbě“ se stala tak 

jednoznačně vrcholem večera – a v takové 

konkurenci! Smyčcový kvartet č. 4 

„Shofarot“ Sylvie Bodorové to dokázal se 

strhující přímočarostí. Je poučen vším, co 

soudobá hudba nabízí, zní srozumitelně, 

moderně, má sílu sdělení a je to – promiňte 

neodborné slovo – hezká hudba. 

Členové Epoque quartet zahráli toto dílo 

skvěle a výkon i skladba se dočkaly ovací. 

Škoda jen, že Jihlavský festival musí ve 

všední den brát v potaz, že většina potenciálních 

posluchačů musí brzy vstávat. 

Několik míst v nevelkém sále zůstalo 

nezaplněno. Snad příště. Kvalita večera 

k tomu vyzývá. 

JAN ŠMOLÍK 

José Cura – tenorista par excellence 

José Cura plně pohroužen do hudby 

Foto Dan Materna 

Po několika měsících (23. 10.) se znovu 

agentuře Panart ve spolupráci s řadou 

partnerů v čele s firmami Eurotel a Citibank 

podařilo zorganizovat v Praze další 

koncert jednoho z nejvýznamnějších pěv- 

20


dovy nepolevitelné snahy. Hlavní Curův 

dirigentský výstup však čekal tentokrát 

posluchače až po přestávce, kdy si sólista 

vyměnil temně vínovou, rozevlátou košili 

za černou a publiku představil svoji koncepci 

Dvořákovy Novosvětské. 

I v čele orchestru, kterým byla tohoto 

večera jako vždy skvěle připravená Pražská 

komorní filharmonie, působí Cura 

jako vysoce charismatická osobnost, ještě 

více umocňující svá přesná a dobře čitelná 

gesta, navíc doprovázená výmluvným 

až strhujícím výrazem, vyzařujícím snad 

z každého jeho, byť sebenepatrnějšího 

pohybu. Orchestr hrál jistě i díky tomu 

naprosto soustředěně a bylo znát, že 

kouzlu tohoto exaltovaného umělce zcela 

propadl. Samotné Curovo pojetí Novosvětské 

však nelze charakterizovat jinak, než 

jako přinejmenším velice diskutabilní. 

Podobně jako Wolfgang Sawallisch, který 

s Filadelfským orchestrem na Pražském 

jaru 2000 uvedl ve velice osobitém pojetí 

Dvořákův Karneval op. 92, ani Cura zdaleka 

nedokázal veškerý půvab a neskonale 

vřelou krásu Dvořákova díla vystihnout. 

Snad nejvíce se na tom podepsala volba 

zcela zbytečně přehnaných temp v obou 

krajních větách. Neúprosně dodržovaným 

metrem sešněrované fráze tak zcela proměnily 

většinou dirigenty respektovaný 

charakter skladatelovy výpovědi, kterou 

posunuly od typicky dvořákovské vroucnosti 

ke strohé a místy až chladné virtuosní 

střízlivosti. Nádherná kantabilita 

Dvořákových myšlenek se tak zdaleka 

nemohla plně rozvinout: vše ovládlo závratné, 

i když orchestrem obdivuhodně 

zvládnuté tempo. Ne příliš šťastné byly 

podle mého názoru i některé inovace 

v oblasti práce s tématy jednotlivých 

nástrojových skupin. Za všechny např. 

dynamické potlačení pizzicatového tématu 

v kontrabasech jinak Curou překrásně 

modelovaného Larga; pouhé pianissimové 

podbarvení ostatního melodického dění 

tímto výrazným motivem jmenovanou 

část v jejím celkovém vyznění spíše barevně 

i výrazově ochudilo. Vrcholem večera 

tak beze všech pochybností zůstala jeho 

první polovina, v níž se tentokrát Cura 

představil výhradně jako vynikající pucciniovský 

interpret. Árie z méně hraných 

oper, jako např. Děvče ze zlatého Západu, 

Edgar, Le Villi, Plášť, Manon Lescaut či 

Tosca, z níž přednesl Cavaradossiho nesmrtelné 

Recondita armonia, byly včetně 

přídavkového, skvěle vystřiženého Nessun 

dorma s obávaným dvoučárkovaným 

céčkem skutečně skvostné a opětovně 

potvrdily Curovo výjimečné mistrovství 

i talent přímo od Boha. 


Andrea Bocelli 

v Praze 

Andrea Bocelli zcela vyprodal 4. 10. 

pražskou T-Mobile Arenu. To by nebylo 

nic mimořádného, víme-li, že Bocelli 

je už přes deset let hvězdným pojmem 

v oblasti opery i popu. Ovšem vstupenky 

stály 4. 000 korun a ty nejdražší dokonce 

10. 000. Podle pořadatelů to byl jeden 

z nejdražších koncertů v České republice 

– a přesto těch pár volných míst by se 

dalo snadno spočítat. Těm, které tato 

suma neodradila, se investice ale bohatě 

vyplatila, protože koncert byl zcela mimořádným 

uměleckým zážitkem. Pořadatelé 

navíc odvedli dokonale profesionální práci 

– nejen vynikajícím ozvučením gigantického 

prostoru, ale i umístěním vedle pódia 

obřího filmového plátna, na němž bylo 

možné detailně sledovat mimiku všech 

interpretů. A bylo na co se dívat! 

Hvězdnou kariéru dnes pětačtyřicetiletého 

nevidomého pěvce odstartovala 

vystoupení v San Remu; v 90. letech se 

píseň Con te partiro stala pak celosvětovým 

hitem. Přes svůj handicap vystoupil 

Andrea Bocelli i na operním jevišti, 

i když jeho doménou zůstávají koncerty 

a nahrávání disků (kterých prodal už 

Zleva Ruth Roger, Andrea Bocelli a Marcello Rota 

více než 45 milionů!) jak s operními 

áriemi, tak se slavnými italskými ad. 

romancemi. Takový byl i repertoár jeho 

pražského koncertu: v první části večera 

árie z děl Verdiho, Pucciniho ad., v druhé 

části populární písně De Curtise, Tostiho, 

Gastaldoniho, Di Capuy, Lehára, Leoncavalla 

ad. Pro nás, kteří jsme dosud obdivovali 

jeho hlas jen z CD, bylo setkání 

s „živým“ Bocellim naprosto strhující. 

Nádherná sametová barva, dokonalá 

dechová technika, zářivé výšky, přitom 

úžasná muzikalita a mimořádné vnitřní 

souznění s interpretovanými áriemi – což 

jsme právě díky filmovému plátnu mohli 

sledovat i z nejvzdálenějších řad. 

Andrea Bocelli ale nepřijel do Prahy 

sám. Mladinká italská sopranistka Maria 

Luigia Borsi přišla na jeviště nenápadně 

a skromně – ale jak zpívala! Svým 

kovově třpytným sopránem a nevšedním 

niterným prožitkem byla Bocellimu zcela 

rovnocennou partnerkou. Plně by si zasloužila 

už dnes místo mezi nejslavnějšími 

pěvkyněmi. Třetím hostem byla britská 

houslistka Ruth Roger, jejíž nástroj zpíval 

se stejnou oduševnělostí i leskem jako 

hlasy obou pěvců. Last but not least je 

třeba zmínit spolehlivou oporu Českého 

národního symfonického orchestru, 

který se pod taktovkou italského dirigenta 

Marcella Roty blýskl i v několika 

samostatných číslech, mj. v předehře 

k Verdiho Nabuccovi a zejména v brilantně 

zahrané předehře k Bizetově Carmen. 

Bouřlivý dlouhotrvající potlesk patřil 

právem všem na pódiu. 

JITKA SLAVÍKOVÁ 

Foto David Kundrát 

21


Triumfální vstup do nové 

sezony 

Zahajovací koncert nové sezony České 

filharmonie 7. 9. ve Dvořákově síni byl 

věnován výročí narození Antonína Dvořáka. 

Atraktivní program, sestavený ze 

skladatelova klavírního koncertu g moll 

op. 33, Lukášovy posluchačsky přitažlivé 

Ouvertury boemy op. 187 a Janáčkovy 

oblíbené Symfonietty je sám o sobě 

schopen přilákat tolik návštěvníků, že 

starost kvůli neprodaným vstupenkám 

by jistě nikoho tížit nemusela. Přesto se 

pořadatelé tentokrát rozhodli neponechat 

náhodě vůbec nic a leckdy nevyzpytatelné 

publikum přitáhnout i prostřednictvím 

jmen dvou vynikajících umělců, která 

teprve dala večeru ten pravý punc výjimečnosti: 

vynikajícími výkony proslulého 

dirigenta Jiřího Kouta a talentovaného 

a již mnoha mezinárodními úspěchy ověnčeného 

klavíristy Martina Kasíka. Sál 

tedy praskal ve švech a zasloužené ovace 

oběma protagonistům i výborně hrající 

České filharmonii nebraly konce. 

Již na úvod večera dramaturgicky 

netradičně zařazený Koncert pro klavír 

a orchestr Antonína Dvořáka se stal 

tím pravým pohlazením po duši. Kasík 

se rozhodl pro kombinaci skladatelova 

Martin Kasík 

Dvakrát ČF 

originálu a verze Viléma 

Kurze, do které 

– včetně kadence 

– i sám několikrát 

ještě autorsky zasáhl. 

Po jednom poslechu 

se nechci k výsledné 

podobě zvoleného 

kompromisu vyjadřovat 

příliš zevrubně, 

nicméně po zvukové 

stránce na mě zmíněný 

experiment působil 

velice vyrovnaně a přirozeně. 

Orchestr, hrající 

s nesmírným citem 

a výrazovou přesvědčivostí, 

sólistu nikde výrazněji nepřekrýval 

a spolu s klavírem tvořil zcela kompaktní 

celek, stojící plně ve službách skladatelovy 

niterné výpovědi. Kasíkova hra je technicky 

brilantní, výrazově plastická a stále se 

více přibližující výkonům, u nichž obtížnost 

partu už posluchač vůbec nevnímá. 

Soustředí se totiž výhradně na sólistovo 

sdělení, dovedně ukryté v pulzujících 

tónech a vyjadřující sebemenší záchvěv 

jeho i autorovy duše… 

Pregnantní začátek Lukášovy Ouvertury 

boemy i další průběh skladby 

s výborným sólem koncertního mistra 

Foto Zdeněk Chrapek 

Jiří Kout 

Miroslava Vilímce 

a gradující intenzitou 

výborně vystavěného 

celku udržel večer v naprosté 

posluchačské soustředěnosti 

a umělecké 

výjimečnosti. Jiří Kout 

pojal dílo v jednom nepolevujícím 

tahu, během 

kterého však neopomenul 

sebemenší detail ve 

frázování, akcentech či 

dynamických zvlněních. 

Ta pravá posluchačská 

lahůdka – a sice přímo 

ukázkově zahraná Symfonietta 

dirigentova milovaného 

Janáčka – ale 

na nás čekala přec˝e 

jenom až po přestávce. 

Vedle nezanedbatelné 

skutečnosti, že všechny 

žestě tu hrály jako 


z partesu, jsme se stali svědky vskutku 

strhujícího výkonu, k němuž vcelku není 

co dodat. Snad pouze jedinou větu: Tak 

má pravý Janáček vypadat! 


Poprvé s novým 

šéfdirigentem, Zdeňkem 

Mácalem 

Zahajovací koncert cyklů C/D České 

filharmonie (9. a 10. 10.) byl očekáván 

s velkým napětím – poprvé ve své nové 

roli šéfdirigenta ČF tu na domácí půdě 

vystoupil Zdeněk Mácal. Program 

sestával ze dvou značně různorodých 

děl – Slovácké svity, op. 32 Vítězslava 

Nováka a Symfonie č. 5 cis moll Gustava 

Mahlera. 

Sousedství obou celků možná leckoho 

zarazilo – proč volit zrovna takový 

kontrast? Ale na druhé straně lze stejně 

dobře argumentovat, proč za každou 

cenu hledat pendant vzájemné spřízněnosti 

… 

Novák byl v Mácalově pojetí maximálně 

uměřený, pečlivě podaný v jemných 

konturách i kontrastech. Cudný dramatismus 

suity vyzněl nekonfliktně, zcela 

ve prospěch charakteristického idylismu. 

Bylo znát, že Novák patří k autorům dirigentova 

srdce. 

Zato v Mahlerovi se strhla doslova 

„dramatická vichřice“, naplno a ve všech 

ohledech. Avšak ani stopy po expresivní 

rozvolněnosti a libovůli! V každém, byť 

sebemenším dílčím úseku bylo znát, jak 

22


má Zděnek Mácal ten sysifovský kolos stavebně 

promyšlený do posledního detailu 

a jak svým pojetím zanechává osobitě přesvědčivý, 

věrohodný interpretační „otisk“. 

Právem proto zaujal samotný jeho dirigentský 

styl. Všeobjímající soustředěnost 

(a pozornost doslova ke každému taktu 

a nástroji) a úžasně stimulující výrazová 

gestikulace obou rukou i celého těla 

našla v orchestru adekvátní pochopení 

a respekt. Právě v Mahlerovi orchestr 

ČF podal výkon maximální, zcela v duchu 

pověsti našeho prvního orchestru. 

Smyčce zářily „nitěnnou“ křehkostí, ale 

i důrazností, samozřejmě s bezchybnou 

intonací. Avšak za podobného předpokladu 

a s přesností v sólech a hlavně v sekcích 

(včetně nástupů) předvedly zejména 

dechy krajní diapazon svých možností. 

Dramatický, ale i průzračný Mácalův 

Mahler dokonale zapůsobil, mj. i ve smyslu 

očekávání dirigentových dalších kreací. 

JULIUS HŮLEK 

Zdeněk Mácal se ve své nové roli šéfdirigenta České filharmonie publiku představil v nejlepším 

světle. 


Slovanští 

skladatelé na 

koncertě FOKu 

jistotu, již projevil zejména v kadenci, 

lze hovořit o velmi zdařilém výkonu. 

Vzhledem k tomu, že funkce orchestru 

není v této skladbě pouze doprovodná, 

ale tvoří organickou součást díla, je nutno 

vyzdvihnout kvalitní výkon FOKu. 

Dirigentem večera byl Libor Pešek, 

který i Dvořákovu symfonii řídil s nadhledem 

a suverenitou. Koncert byl slibným 

zahájením cyklu, škoda jen slabší 

návštěvnosti. 


V úterý 14. 10. a ve středu 15. 10. 

Symfonický orchestr hl. m. Prahy 

FOK ve Smetanově síni zahájil abonentní 

cyklus C. Z domácích autorů zazněla 

Symfonie D dur op. 60 Antonína Dvořáka 

a předehra k opeře Z mrtvého domu Leoše 

Janáčka. Ačkoli se jedná o předehru, 

autor sám počítal s jejím koncertním 

prováděním. Typickou atmosféru opery 

přibližuje nejen tragická tónina as moll, 

ale i speciální instrumentační efekt – okovy. 

Hutná faktura kompozice je vylehčena 

houslovými sóly, která brilantně zahrála 

Rita Čerpučenko. Další koncertní mistr 

orchestru Jiří Hurník přednesl Koncert 

pro housle a orchestr č. 1 a moll op. 77 

(99) Dmitrije Šostakoviče z roku 1948. 

V rozměrné čtyřvěté kompozici kladl sólista 

důraz na její emocionální hloubku 

a výrazovou vypjatost. Vystihl tak tísnivou 

situaci skladatele perzekvovaného 

stalinským režimem. Vždyť Koncert 

mohl být premiérován až dva roky po 

diktátorově smrti. Připočteme-li k Hurníkovu 

citovému vkladu i jeho technickou 

Třikrát 25 let Luboše Sluky 

V úterý 23. 9. uspořádalo sdružení Přítomnost 

ve spolupráci s HAMU gratulační 

koncert k 75. narozeninám skladatele 

Luboše Sluky. V jeho úvodu vystoupil Jiří 

Pilka. Ve svém projevu poukázal na Slukovu 

práci kompoziční a upozornil i na 

jeho činnost vydavatelskou, básnickou 

a členství ve skupině Pondělníků. 

Z rozsáhlého a žánrově bohatého 

skladatelova díla nejprve zazněly ukázky 

z tvorby pro klavír. Dvě části z cyklu Devatero 

– Proměny a Sladkou ukolébavku 

a Honičku z 1. Klavírní suity přednesl 

s patřičným temperamentem Lukáš 

Klánský. Dvojvětá Sonáta pro violoncello 

a klavír z roku 1956 zazněla ve vzorové interpretaci 

Boženy Kronychové a Jiřího 

Hoška. Ten, podobně jako Ivan Klánský, 

Václav Rabas či Ivan Ženatý a jiní, věnuje 

Zadumaný Luboš Sluka. Že by měl již v myšlenkách 

další nové dílo? Foto Zdeněk Chrapek 

Slukovým kompozicím stálou pozornost jak 

na koncertních pódiích, tak i v nahrávacích 

23


studiích. Jistě není bez zajímavosti, že zmíněné 

opus uváděl na svých kurzech Pablo 

Casals a sonáta se dočkala následné úpravy 

pro basklarinet, fagot, violu a saxofon. 

Roku 1984 vyjádřil skladatel svůj vztah 

k východním Čechám cyklem Kladské písně 

a balady na texty z lidového prostředí 

sebrané Josefem Štefanem Kubínem. Výběr 

pěti částí přednesl barytonista Jakub 

Hrubý za doprovodu pianistky Jolany 

Zedekové. I když výběr neobsahoval 

příliš kontrastní skladby a místy působil 

poněkud jednotvárně, nepostrádal projev 

interpretů emocionální hloubku. 

Koncert uzavřela premiéra 4. smyčcového 

kvartetu. Jednovětou skladbu 

Pocta Pavlu Jurkovičovi 

Setkání s čistou, spontánní a niternou 

muzikalitou – tak by se dal charakterizovat 

gratulační koncert k životnímu jubileu 

pedagoga, skladatele ale též básníka, překladatele 

i pěvce Pavla Jurkoviče (nar. 

18. srpna 1933 ve Starém Poddvorově). 

Bylo to milé setkání s báječným člověkem, 

jež se neslo v duchu podtitulu 

Jubilant Pavel Jurkovič s chlapeckým sborem Pueri gaudentes 

autor dokončil v letošním roce a úvodní 

melodii převzal ze svého Klavírního 

brevíře (z části nazvané Rozloučení). Podobně 

jako předchozí ukázky se i tento 

kvartet vyznačoval vysokou mírou zpěvnosti 

a melodičnosti, především v partu 

prvních houslí. Heroldovo kvarteto 

předvedlo zaplněnému Sálu Bohuslava 

Martinů sehraný a pečlivě zvukově vyvážený 

výkon. 

Nečekanou a o to milejší tečku za příjemným 

večerem učinil Jaroslav Šaroun, 

který překvapenému oslavenci předal potvrzení 

o planetce, která byla pojmenována 

na počest jubilujícího skladatele. 


uvedeného v programu koncertu „Vesele, 

vážně i nevážně…“ 

Jurkovičovi, který je vpravdě všestrannou 

osobností a pokračovatelem tradice 

českých kantorů – muzikantů typu J. J. 

Ryby, přišly v pátek 10. října do Sálu 

Martinů v pražském Lichtenštejnském 

paláci vzdát hold jednak celebrity sou- 

Foto Vladislav Souček 

časného kulturního života jako Jaroslav 

Krček, Alfréd Strejček či Jiří Tichota, 

tak především nespočetná obec Jurkovičových 

bývalých i současných žáků 

a spolupracovníků. 

Ano, Pavel Jurkovič již hraje a zpívá 

v tónině se sedmi křížky, ale jeho jiskrnost 

a vitalitu by mu mohl závidět leckterý 

dvacetiletý či dvacetiletá… 

Klíčovými aktéry programu byl sbor 

Pueri gaudentes se sbormistry Zdenou 

Součkovou a Janem Zapletalem a přípravné 

oddělení sboru Radost – Praha 

se sbormistryní Helenou Lisou. V instrumentálních 

partech se prezentovala 

řada převážně – a to je potěšující – mladých 

umělců, mezi nimiž zaujali významné 

místo posluchači či nedávní absolventi 

Pražské konzervatoře. 

Na koncertě zazněla jen malá část 

Jurkovičovy tvorby – mimo jiné sborové 

cykly Život zbojnický, Středověké písně 

zbožné, milostné i rozverné a v premiéře 

cyklus Nunc clamemus omnes rei. 

Autor směřuje svým dílem především 

do oblasti vokální, neexperimentuje, 

neutápí se v hudebním intelektualismu, 

ale promlouvá srdcem. A hovoří jasně: 

výraznou kantilénou, přehlednou formou 

a čistou harmonií. Dokáže osobitě navázat 

na vývoj hudební řeči minulých dob, 

inspiruje se lidovou písní, středověkou 

duchovní písní i trubadúrskými zpěvy. 

Z hlediska přístupu k hudební materii 

bychom mohli Jurkoviče zařadit – stejně 

jako C. Orffa, J. Rodriga, M. C. Tedeska 

či našeho Václava Trojana (a mnoho 

dalších autorů) do tvůrčího směřování 

hudby 20. století, které lze označit jako 

komunikativní modernu. Tuto stylovou 

orientaci řady světových i českých autorů 

ovšem oficiální hudební historiografie 

20. století zatím jako jeden z existujících 

zřetelných vývojových proudů této doby 

příliš nereflektuje… 

Právě pro svoji komunikativnost, 

jasnost a přímost sdělení je Jurkovičova 

tvorba velmi oblíbena. Jeho tvůrčí talent 

se úspěšně prezentoval i v hudebně literárních 

pořadech v poetické kavárně 

Viola, v Českém rozhlase, jeho dětské 

písničky jsou snad v každém zpěvníku 

pro mateřské a základní školy… 

Lze tedy závěrem konstatovat, že celý 

večer vyzněl jako velmi upřímné a milé 

poděkování a zasloužené ocenění dosavadního 

Jurkovičova díla. Bouřlivé ovace 

zcela naplněného sálu to plně potvrdily. 

EDUARD DOUŠA 

24

Collegium ppp 

Program autorského večera „Collegia 

ppp“ (Petr Pokorný, Peter Graham, Pavel 

Novák – Zemek), který sledovala1. října 

v malostranském kostelíku sv. Vavřince 

hrstka zasvěcených, lákal svou komorností 

i neotřelou poetičností. Snad až na 

hodně chladně působící kompoziční hříčku 

Ondřeje Adámka (Reflexion pro 

dva altové saxofony) reagovaly všechny 

prezentované skladby nějakým způsobem 

na někdejší estetiku Nové hudby. Přitom 

se vyjadřovaly nápadně úsporně (až 

minimalizovanými prostředky) a jako 

východisko měly před sebou vždy určitý 

poetický obraz, ať už vyjádřený verši, 

představou či náladou. V rozmanitých 

polohách se na večeru představil Petr 

Pokorný. Jednak nám demonstroval 

své cítění jednohlasé linky (nokturno 

pro sólové violoncello s názvem Letní 

noci zářivá a Hudba ke slavnostem zrození 

pro tenorový saxofon) jakožto pásma 

volně přiřazovaných úseků s variujícími 

návraty k výchozímu modelu, jednak se 

prezentoval v poloze vokálně – klavírního 

dua a saxofonového kvarteta. Pro jímavě 

něžnou a citlivě rozvíjenou vstupní myšlenku, 

prozrazující silnou inspiraci, mě 

zaujalo nejvíce violoncellové nokturno 

(s porozuměním předvedl Jiří Bárta). 

Silně inspirované momenty, prozrazující 

autorův bytostný vztah ke zvolenému 

básnickému podkladu (deklamovaný 

smutek a bolest ve vstupní básni, jemně 

psychologizující práce s tónovou výškou, 

zvláštně tanečně stylizovaná klavírní mezihra) 

jsem však pocítil také v písňovém 

cyklu Sochy na slova Jaroslava Švadleny. 

Také Pavel Novák – Zemek se zaměřil na 

jednohlasé linky, což však demonstroval 

velmi různými způsoby. Zatímco v Sonátě 

č. 1 pro violoncello sólo (opět sugestivně 

interpretované Jiřím Bártou) zacházel 

na rozdíl od Pokorného do vyhrocenějších 

kontrastů a exprese (meditace, extatický 

tlak virtuozity), zůstával v takřka diatonicky 

prosvětlené Trenodii pro sopránový 

saxofon (hrál Pavel Fiedler) v poloze 

jakéhosi melodického vzývání. Snad 

nejsdělnější, přímočaře spontánní formu 

hudebního sdělení prezentoval na tomto 

večeru Peter Graham. Nemám zde na 

mysli jeho klavírní impromptu s názvem 

Fragile. To bylo zamýšleno jako křehké 

intimní pásmo „náhodných“ tónů a souzvuků, 

jejichž sled i pohyb měl být dle 

Klarinetové hody 

Jak jinak nežli takto obrazně nazvat 

večer uspořádaný v rámci komorních 

koncertů „Dialogy“ sdružením Harmonie 

dne 22. září v půvabném prostředí Muzea 

A. Dvořáka v Praze. Dramaturgové 

Harmonie měli tentokrát opět šťastnou 

ruku ve výběru programu sestaveného 

až na úvodní adaptaci Händlova Příjezdu 

královny ze Sáby vesměs z hudby více 

méně současné. Účinným pomocníkem 

v jeho koncepci bylo Pražské klarinetové 

kvarteto, v němž své dva kolegy M. 

Řeřichu a K. Dohnala, dlící momentálně 

v zahraničí, zastoupili J. Kundl a J. 

Brabec. Ti spolu s dalšími dvěma členy 

ansámblu J. Hejhalem a J. Machem 

potvrdili vysokou úroveň naší klarinetové 

školy. Byla radost sledovat, s jakým 

zaujetím a interpretační jistotou vyřešili 

někdy neobyčejně obtížné úkoly, spočívající 

nejen ve virtuózním vybavení partů 

ale i ve stylově obsahových proměnách 

skladatelských předloh. 

Večer byl poučný i tím, že byly proti 

sobě postaveny 

stylově zdánlivě 

nesourodé 

kompozice, 

jako bylo dílo 

Pavla Kopeckého 

Ritorni pro 

klarinet a elektronický 

zvuk 

na jedné straně 

a na straně 

druhé Alfreda 

Uhla Divertimento 

pro čtyři 

klarinety, čerpající 

převážně 

z onoho tradičněji 

pojatého 

modernismu, 

vyznačujícího 

Kresba Pavel Hartl 


autorovy verbální konfese intuitivně modelován 

okamžitými dispozicemi hráče, 

leč ve skutečnosti působilo jako běžný 

zafixovaný zápis (osobně jsem v tomto 

záměru cítil až příliš spekulace). Mám na 

mysli Grahamův vokálně – instrumentální 

počin pro baryton a cembalo na verše 

Wallace Stevense s názvem Song of Fixed 

Accord, mistrovsky interpretovaný Peterem 

Matuszekem a Monikou Knoblochovou. 

Přiznám se, že mi tato kreace 

učarovala. Bylo vzrušující sledovat, co 

všechno lze vykřesat z kontrastu prostě 

vtíravé vokální periody (alla pop – music) 

a posedle repetovaného akordu jazzového 

zabarvení. Z celého pásma jako by sálal 

neustálý přetlak, odtud i ona překvapivá, 

báječně elektrizující cembalová mezihra, 

která jako by mu pootevírala ventily. 

MILOŠ POKORA 

se bohatým pohybem hlasů, vedených 

s jistotou akademického tvarování. Hutnost 

zvuku a tematická propracovanost 

se v této skladbě blížila až způsobu, s jakým 

se pracuje ve smyčcovém kvartetu. 

Skladba Pavla Kopeckého je velice působivou 

rapsodickou freskou s jemně diferencovanými 

sónickými valéry, do nichž 

vstupuje sólový klarinet tu v polohách až 

introvertních, tu zas až existenciálně vyhrocených. 

Dílo má promyšlenou stavbu, 

působí soustředěně, není to pouhopouhá 

nezávazná improvizace, ale niterné sdělení. 

Skladbu přednesl skvělým způsobem 

Jan Mach. 

V Sonátě pro sólový klarinet Vladimíra 

Tichého prokázal své přesvědčivé mistrovství 

i Jan Hejhal. Tichého skladba je 

dílo vděčné; jednotlivé věty mají svůj řád 

a osobitou identitu, pohybující se v působivých 

kontrastech od tónů burleskně 

rozdováděných, jímavě melancholických 

až k bystré struktuře quasi fugy, jež hýří 

vtipnými narážkami v uvádění hlavního 

25


kontrapunktického subjektu. Je to umná 

hříčka, vyvolávající u pozorného posluchače 

úsměv. Dík za tenhle pocit patří nejen 

interpretovi ale hlavně tvůrci skladby. 

Sestava čtyř klarinetů sama o sobě ve 

svém zvukovém hábitu je jako stvořená 

pro tu pravou „divertimentovou“ atmosféru. 

Čtyři štěbence se dovedou pořádně 

„rozesmát“ a „pustit si žilou“. Nejinak 

tomu bylo u Divertimenta Miroslava Kubičky 

a Divertimenta rustika Jiřího Temla, 

shodou okolností u skladeb, jež tu byly 

prezentovány v premiéře. 

Kubičkovo hudební myšlení je i zde neseno 

smyslem pro čistý tvar, jeho výrazivo 

je uměřené bez snahy o přílišnou provokativnost 

v harmonickém obraze. Kubička 

je v podstatě lyrik, jeho hudba tu má svoji 

neotřelou melodickou poetičnost, uplatňující 

se zvlášť v melancholickém nokturnu 

druhé věty. Dílo má ovšem dostatek 

kontrastu a vtipu, uplatňujícího se zvlášť 

v úvodní quasi fanfárové introdukci a ve 

scherzových polohách. 

Jiří Teml míří svou skladbou spíše 

k rudimentární obsahovosti, proto neváhá 

sáhnout i ke zdrojům lidové tanečnosti 

a písňovosti, jež dokáže dovést zejména 

v závěrečné větě až ke karikujícím hudebním 

metaforám a travestiím, sémanticky 

vyjadřujícím ono „rustico“ v podtitulu 

celé skladby, Teml tu posluchači nabízí 

žertovný „maškarní rej – proto jeho hudba 

ve své až bláznivé dikci někde doslova 

dráždí ostrými nečesanými harmonickými 

konturami, tu paroduje, tu zas odívá 

do nostalgického smutku, jako je tomu ve 

ztišeném nokturnu volné věty. Interpreti 

tuto dialektickou Temlovu obsahovou 

polohu dobře pochopili a očividně se při 

tom spolu s posluchači pobavili. 

Závěrečná skladba Paula Harveye 

Quartetto quarantoli s nepřehlédnutelnými 

názvuky na milhaudovskou quasi „civilní“ 

notu jen dokreslila výtečnou technickou 

připravenost celého ansámblu. Recenzentovi 

nezbývá nežli obdivovat zaujatost a cílevědomost 

všech členů kvarteta i jejich 

evidentní úsilí podat maximální výkon. To 

se jim podařilo naprosto přesvědčivě a jen 

dokumentovalo, že máme stále hudebníky, 

kteří mají (i přes svou profesionalitu) 

hudbu rádi. 

ZDENĚK ŠESTÁK 

Dvě jubilea spjatá s HAMU: 

Milana Šlechty a Jiřího Hlaváče 

9. října proběhl v Sále Martinů HAMU 

koncert k nedožitým osmdesátinám profesora 

Milana Šlechty, jednoho z nejvýznamnějších 

českých varhanních virtuózů a pedagogů 

20. století. Jako jeden z posledních 

žáků profesora Bedřicha Antonína Wiedermanna, 

vybavený mimořádnou nástrojovou 

technikou vešel do obecného povědomí jako 

vynikající koncertní interpret na mezinárodních 

festivalech i koncertní činností doma. 

Jako pedagog a vedoucí varhanního oddělení 

pražské HAMU vychoval řadu dnes již 

známých a úspěšných varhaníků. V tomto 

smyslu vyznělo i úvodní slovo pedagogů 

HAMU Ivana Štrause a Jaroslava Tůmy, 

který byl i dramaturgem koncertního programu. 

Iniciativou a péčí jubilantovy choti 

byl k tomuto výročí vydán i kompaktní 

disk s varhanním recitálem jubilanta. 

V rámci zajímavé dramaturgie vystoupili 

na koncertu Šlechtovy žáci Václav Uhlíř, 

Kamila Klugarová, Karel Hiner, Irena 

Chřibková, Josef Popelka, Miroslava 

Svobodová a Jaroslav Tůma. Ve dvou 

skladbách spoluúčinkovali houslista Bohuslav 

Matoušek a trumpetista Vladislav 

Kozderka. Varhanní hudba tak ve 

zcela zaplněném Sále Martinů důstojně 

připomněla památku významné umělecké 

osobnosti české interpretační školy. 

11. října následoval gratulační koncert 

k 55. výročí narození děkana hudební fakulty 

AMU, prof. Jiřího Hlaváče. Takřka 

renesanční šíře aktivit a zájmů jubilanta 

je obdivuhodná. Přední český klarinetový 

interpret (sólový hráč i člen řady komorních 

souborů), pedagog, komentátor, 

člen hudebních institucí a organizátor 

hudebního života se v poslední době 

stále více prezentuje i jako skladatel. 

Výtečná dramaturgie koncertu, provázená 

vtipnými glosami jubilanta přinesla 

klarinetovou literaturu ve vynikajícím 

provedení Jiřího Hlaváče, Vlastimila 

Mareše a jubilantových žáků: Jana Paříka, 

Irvina Venyše, Jana Macha a Lukáše 

Daňhela. Kvalita interpretačních 

výkonů jen potvrdila Hlaváčovy nesporné 

pedagogické úspěchy. Ty ostatně potvrzují 

i úspěchy jeho žáků na domácích i me- 

zinárodních interpretačních soutěžích. 

Nelze ovšem přehlédnout, že k vysoké 

umělecké úrovni gratulačního koncertu 

výrazně přispěla doc. Irena Černá, která 

dokonalým a inspirativním klavírním doprovodem 

podpořila účinkující. Závěrem 

se ke gratulačnímu koncertu připojil krátkým, 

výstižným a úsměvným příspěvkem 

ještě prof. HAMU a generální ředitel České 

filharmonie Václav Riedlbauch. Milý 

večer ve zcela zaplněném Sále Martinů 

končil veselým Triem pro klarinet, kontrabas 

a klavír, v němž se k jubilantovi 

a doc. Černé připojil ještě kontrabasista 

Rudolf Andrš. 

JIŘÍ TEML 

Z Přehlídky 

koncertního 

umění 

V sympatickém, známém a stylovém 

koncertním prostoru Sálu Martinů v budově 

Hudební fakulty AMU v Praze, tedy 

v Lichtenštejnském paláci na Malostranském 

náměstí, uspořádala Společnost 

koncertních umělců za podpory Sdružení 

výkonných umělců a Hudební fakulty AMU 

představení v rámci cyklu Přehlídka koncertního 

umění 2003 s výrazným titulem 

ZE ZLATÉHO FONDU ČESKÉ HUDBY. 

Koncert (20. 10.), na který jsem šel i s nadějí, 

že potkám milého svého bývalého 

profesora pana, Petra Ebena, jehož Píseň 

Ruth uzavírala první část programu, uváděl 

dvě violové skladby, zmíněnou píseň a po 

přestávce Smetanův První kvartet. 

Autoři violových kusů Otmar Mácha 

(Balada pro violu a klavír z roku 1988) 

a Bohuslav Martinů (Sonáta pro violu 

a klavír z roku 1955) věnovali Berliozem 

geniálně rehabilitovanému nástroji 

vrchovatou míru porozumění a nabídli 

tak jedné ze tří pozoruhodných vycházejících 

violistických nadějí současnosti 

– Věře Binarové, vítanou příležitost 

k oslnivé exhibici. Jistě, konala se, byť 

nadšených posluchačů bylo v sále o patnácti 

řadách skutečně poskrovnu. Tuším, 

že by v případě ukázněného obsazení čelních 

řad naplnili toliko první dvě a snad 

pár sedadel navíc. Máchova sympatie 

k posmívanému nástroji se promítla do 

celého jeho rejstříku a Binarová se své 

úlohy zhostila s vervou a s vědomím, že 

26

na to má nejen ona, ale i nástroj z dílny 

pražského mistra houslaře Václava Vacka. 

Drsný začátek ve spodní poloze byl lícem 

dokonale promyšleného a provedeného 

dynamického plánu. Působivý kontrast 

i dialog sólového hlasu neobyčejně znělého 

smyčcového nástroje a doprovázejícího 

temperovaného partnera (Jan Petr), byl 

dominujícím prvkem provedení. Výsledný 

dojem, že klavír úspěšně koloruje sólové 

počínání violy, převážně spíše mužně, než 

osudově zastřeně znějící, nepochybně odpovídal 

záměru Máchovu, který, nikoli 

planě, nazval své dílo Balada. Sonáta 

z rozsáhlého odkazu Bohuslava Martinů 

byla pro sličnou Binarovou pobídkou k excelentnímu 

představení svých hudebních 

předností, včetně nádherně čitelných souzvuků, 

dokonale zvládnutých a atraktivně 

provedených přechodů mez jednotlivými 

rejstříky nástroje a procítěně vykreslené 

melodiky; snad jen vibrato mohlo být více 

odvážnější. 

Interprety Ebenovy Písně Ruth pro 

mezzosoprán a varhany byly v Sále Martinů 

Virginie Walterová a Eva Bublová. 

Skladba by si možná zasloužila jiné 

prostředí – koncertnímu charakteru kusu 

jako by nebylo učiněno zadost. Přítomný 

autor, jak ho znám z mnoha předchozích 

příležitostí, neopomenul vystoupit na 

pódium a poděkovat se jak interpretkám 

tak publiku. 

Finále koncertu patřilo po přestávce 

Kocianovu kvartetu, které provedlo 

Smetanův kvartet č. 1 e moll „Z mého 

života“. Soubor (Pavel Hůla, Miloš 

Černý, Zbyněk Paďourek a Václav 

Bernášek) hrál v životní formě, byť 

úvod vyzněl, jako by testoval nosnost 

zvuku v sále. Opatrnosti v tomto případě 

bylo nazbyt, řídce obsazený sál skalními 

posluchači a blízkými interpretů nemohl 

akustiku ani v nejmenším ovlivnit. 

Prožitek z provedení byl však velmi, 

velmi potěšitelný. Jednotlivé charakteristiky 

díla byly vykresleny všemi aktéry 

s vynikajícím porozuměním – syrovost 

osudových okamžiků či temná a zastřená 

barva violy. A navíc mimika hráčů, 

úžasně kompatibilní s hudbou a jakoby 

předesílající následný zvuk a tvořící 

dráždivé napětí a očekávání, dávala 

poznat markantní rozdíl mezi užíváním 

hudby z nosičů a mezi možností prožít 

mystérium provedení s darem všeobklopujícího 

zvuku složeného nejen díky znění 

samotného díla, ale i všemi akustickými 

střípky živého sálu. 

Rakouské 

kulturní fórum 

v září 2003 

Od 5. do 29. září nabídlo Rakouské 

kulturní fórum mnoho pozoruhodných 

akcí na různých místech republiky. 

Z hudebních podniků jistě stojí za zmínku 

6. mezinárodní muzikologické sympozium 

na téma „Josef a Michael Haydnovi 

a čeští skladatelé“, jež se uskutečnilo 

v někdejším působišti slavného vídeňského 

klasika – Dolní Lukavici – v pátek 

12. září. Ve znamení tohoto skladatele byl 

i koncert Esterházy Ensemble z Vídně 

v kapli zámku Kozel. Koncert se konal 

též 12. září v rámci 11. mezinárodních 

Haydnových hudebních slavností. 

Ve spolupráci s HAMU i v letošní 

sezoně pokračuje cyklus „Mladí rakouští 

hudebníci“. Tentokrát se na něm 25. září 


v Galerii HAMU představilo vídeňské Orpheus 

Trio založené roku 1990. Toto těleso 

uvádí jak díla vídeňských klasiků, tak 

i málo hraná tria a hudbu autorů 20. století. 

Poslední hudební akcí bylo uvedení 

Missy Populorum na Středoevropských 

katolických dnech v olomouckém chrámu 

sv. Mořice. Jejím autorem je August Ipavec, 

italský rodák nyní působící ve Vídni nejen 

jako hudebník, ale i jako duchovní. 

Mimořádný ohlas sklidila putovní 

výstava o dvou významných středoevropských 

divadelních architektech Ferdinandu 

Fellnerovi (1847–1916) a Hermannu 

Gottfriedu Helmerovi (1849–1919). 

Expozice bude do příštího roku prezentována 

ve všech šesti divadlech, která toto 

vídeňské stavitelské duo u nás postavilo. 

Zahájení akce proběhlo v sobotu 13. září 

v Městském divadle v Jablonci nad Nisou, 

dalšími městy budou Brno, Karlovy 

Vary, Liberec, Mladá Boleslav a Praha. 


Křest nového souboru 

na Červeném Hrádku 

Mladota Ensemble v krásném sále Červeného Hrádku 

V rámci projektu nazvaného poeticky 

Hudební klenoty na zámku Červený 

Hrádek a zahájeného v loňském roce 

úspěšným vystoupením Jiřího Stivína, se 

6. září uskutečnil další, a musím potvrdit 

že opět velice výjimečný koncert. I tentokrát 

jsme se v krásných prostorách Rytířského 

sálu setkali s hudebníky vynikajícími, 

název jejich šestičlenného souboru, 

Mladota Ensemble, byl však pro většinu 

z nás zcela neznámý. Interpretům jej totiž 

čerstvě propůjčila majitelka zámku, stále 

Foto Jiří Zahradník 

27


elegantní baronka Henrietta Mladotová, 

jejíž přítomnost společně s úvodním slovem 

starosty Města Sedlčany, ing. Jiřím 

Burianem, dodalo večeru nejen slavnostní 

ráz, ale i tu správnou, společensky přitažlivou 

atmosféru. A jak se vlastně všech 

těchto šest muzikantů dalo dohromady? 

Vcelku prostě. Jeho členové jsou totiž 

současnými (či bývalými) hráči Sukova 

komorního orchestru (každoročně vystupujícího 

na Červeném Hrádku v rámci 

festivalu Sukovy Sedlčany), které Josef 

Suk v roce 1999 vyzval ke spolupráci na 

nové nahrávce. A protože si spolu všichni 

umělecky i lidsky velice dobře rozuměli, 

začali v této sestavě koncertovat pravidelně. 

Nu, a to už bez zaregistrovaného 

názvu opravdu dost dobře nejde… 

Ke svému prvnímu oficiálnímu vystoupení 

si Mladota Ensemble, složený 

z houslistů Martina Kose a Dany 

Klimánkové-Truplové, violisty Karla 

Untermüllera, violoncellisty Tomáše 

Strašila, kontrabasisty Tomáše Vybírala 

a klavíristy Štěpána Kose vybral díla, 

v nichž se mohl posluchačům představit 

v nejrůznějších sestavách a tím i obsazeních. 

Smetanovo Duo č. 2 g moll pro 

housle a klavír „Z domoviny“, Dvořákovo 

Terzetto C dur pro dvoje housle a klavír, 

op. 74 (B. 148) a Smyčcový kvintet G dur, 

op. 77, Schubertův Kvintet A dur pro klavír, 

housle, violu, violoncello a kontrabas 

D 667„Pstruh“ a v neposlední řadě i Rossiniho 

virtuózní Duo pro violoncello a kontrabas. 

Tedy interpretačně vysoce náročná 

díla, v nichž soubor předvedl nejen schopnost 

jednotné umělecké výpovědi, ale i cit 

pro detailní až cizelérskou práci. Zvláště 

v obou kvintetech, kde je propracovanost 

nástrojových partů samozřejmě náročnější, 

zaujal perfektní souhrou a zřetelností 

jednotlivých hlasů, promyšlenou výstavbou 

celku, vycházející z nejjemnějších detailů 

každé fráze, i dynamickou a výrazovou 

plasticitou, která výkonům propůjčila jak 

strhující švih, tak i půvab něžnosti a kouzlo 

místy až nostalgické zadumanosti. To 

vše zarámováno do uvolněného a radostně 

spontánního muzicírování propůjčilo vystoupení 

Mladota Ensemblu uměleckou 

přesvědčivost a tím i zasloužený bouřlivý 

ohlas u publika, jehož ovace nebraly konce. 

Společně s intimitou vkusně zařízeného 

zámeckého salónu, prosyceného bohatou 

historií šlechtického rodu Mladotů i vůní 

nově zrestaurovaného dřevěného obložení 

se tento večer bezesporu nesmazatelně 

zapsal do pamětí i srdcí všech, kteří se ne- 

28 

chali vytrhnout ze stereotypu zaběhaných 

víkendových kolejí a na Červený Hrádek 

první zářijovou sobotu přijeli. 


Afflatus quintet 

v Kasejovicích 

Letošní druhý ročník cyklu Hudba 

v synagogách plzeňského regionu vrcholil 

večerem v objektu pozdně barokní 

synagogy v Kasejovicích (5. 10.). Interiér 

synagogy je prostorově limitován, je tu 

umístěna expozice zdejšího muzea. Interpreti 

i návštěvníci se museli uskromnit, 

ale vzájemná blízkost jistě přispěla k srdečnější, 

důvěrnější atmosféře maximálně 

navštíveného koncertu. Účinkoval známý 

pražský komorní soubor v oboru dechového 

kvintetu Afflatus quintet. 

První dvě programové položky byly vzájemně 

dost kontrastní, jak plyne už z pouhého 

uvedení jmen autorů – Antonína Rejchy 

a Pavla Haase, tragicky zahynuvšího na 

konci druhé světové války. Zatímco Rejcha 

(je otcem žánru dechového kvintetu) plynul 

v bezstarostné náladě pozdního klasicismu, 

Haasův Kvintet, op. 10 se stal silným prožitkem 

odkazujícím na expresionistický 

styl meziválečné avantgardy s jasnou přesvědčivostí 

autorova nesporného talentu. 

Intonací, souhrou a osobitě přesvědčivým 

výrazem, obdařeným brilancí i mladistvou 

spontaneitou, kolektiv zřetelně potvrdil 

svou jedinečnou pověst. 

Skutečným překvapením se ve finále 

stalo uvedení transkripce Dvořákova 

Smyčcového kvartetu F dur, op. 96 „Amerického“. 

Zvláštních a překvapivých 

transkripcí má už soubor na svém kontě 

víc, přispívají ke specifickému zvuku 

jeho jména a dokonce zaujaly i japonský 

gramofonový management. Úprava 

Dvořákova kvartetu vlastně propojuje 

dva kmenové žánry komorní hudby. Je 

logické, ale i přirozené, že původní artefakt 

se tak posunul někam jinam, v tomto 

případě až nápadně blízko Novosvětské 

symfonii. Každopádně jde o počin obhajitelný 

a přesvědčivý. 

A co říci na závěr úspěšného a záslužného 

cyklu? Snad že k záchraně 

ohrožených památkových objektů přispěl 

nespornou dramaturgickou a interpretační 

kvalitou. 

JULIUS HŮLEK 

Dvořákův 

karlovarský 

podzim 

Na počátku 45. ročníku festivalu připomenul 

karlovarský historik Vladislav 

Jáchymovský u Dvořákova pomníku 

(7. 9.) sté výročí úmrtí dirigenta Augusta 

Labického, který se zasloužil o trvalé proniknutí 

skladatelovy tvorby do programů 

tehdejšího lázeňského orchestru. Dvořákův 

podzim je vyústěním této tradice. Letos 

se konal od 5. do 27. září a obsáhl šest 

koncertů. Jeho organizace se ujal Karlovarský 

symfonický orchestr, účinkující 

sám na čtyřech pořadech ve slavnostním 

sále Grandhotelu Pupp. Svého úkolu se 

zhostil na úrovni svých současných možností 

s uměleckou ctí a zaujetím. Nároky 

dramaturgie i hostujících dirigentů byly 

vysoké. U dirigentského pultu se vystřídaly 

čtyři vyhraněné osobnosti, usilující 

o profesionální dokonalost a výrazovou 

přesvědčivost. 

Nestárnoucí Jiří Stárek (5. 9.) srší 

inspirující, doslova elektrizující energií. 

Dynamický spád jeho pojetí Dvořákovy 

„Novosvětské“ snad orchestr ani nestačil 

do všech jemných nuancí sledovat. 

Příkladné bylo Stárkovo nastudování 

Novákovy symfonické básně „V Tatrách“ 

a Rapsodie – koncertu Bohuslava Martinů 

se znamenitým violistou Lubomírem Malým. 

Důsledný Radomil Eliška (11. 9.) 

vedl orchestr se smyslem pro soustředěnou 

hudební architektoniku a vyvážený 

symfonický zvuk jak ve Dvořákových 

symfonických básních „Holoubek“ a „Zlatý 

kolovrat“ tak v Čajkovského Patetické 

symfonii. Stálý francouzský host Martin 

Lebel, vítěz nedávné dirigentské soutěže 

S. Prokofjeva v Petrohradu, zaujal (19. 9) 

inspirující muzikálností i elegantním gestem. 

Pochopení pro českou hudbu prokázal 

plastickým tlumočením Dvořákova 

„Othella“ a 8. Symfonie G dur i Dvojkoncertu 

Bohuslava Martinů s osvědčenými 

karlovarskými sólisty flétnistkou Jarmilou 

Štruncovou a houslistou Vladislavem 

Liněckým. Při závěrečném 

koncertu (27. 9.) se taktovky ujal současný 

ředitel KSO Miloš Formáček. Karlovarské 

publikum jej vnímá především 

jako temperamentního a přemýšlivého 

dirigenta. Právem, Formáček za svými 

předchůdci v ničem nezaostal. Mezi


Jiří Stárek 

Dvořákovým „Karnevalem“ a 7. Symfonií 

d moll uvedl českou premiéru Houslového 

koncertu Roberta Aldridge. Přítomný 

americký autor jej věnoval v roce 1997 

Borisi Kucharskému, který se podílel 

na stylizaci sólového partu s rozsáhlými 

kadencemi. Kucharsky byl také 

suverénním interpretem díla, virtuózně 

efektního, melodicky vděčného, barvitě 

instrumentovaného a stylově pestrého, 

jak je pro soudobé Američany typické. 

Posluchači přijali jeho zdařilé provedení 

s nadšeným potleskem. 

Čtyři symfonické koncerty byly doplněny 

dvěma komorními pořady v Zanderově 

sále Lázní I. Klavírní kvarteto Bohuslava 

Martinů (16. 9.) letos vstoupilo do své 40. 

koncertní sezóny. Stálicí souboru je od 

počátku klavírista Emil Leichner, jeho 

zkušeným partnerem cellista Miroslav 

Petráš. Ti jakoby zpočátku hledali zvukovou 

vyváženost s novými, technicky 

výborně vybavenými členy, houslistou 

průrazného tónu Jiřím Hurníkem 

Foto archív 

a decentním violistou Pavlem Peřinou. 

Jejich pořad s juvenálií Gustava Mahlera 

a Dvořákovým Kvartetem D dur vyvrcholil 

strhujícím provedením Brahmsova Kvartetu 

g moll. Pražské klavírní duo manželů 

Hršelových potvrdilo (23. 9.) svou 

interpretací Schuberta, Ravela, Hurníka 

a Dvořákova cyklu „Ze Šumavy“, že náleží 

ve svém oboru k evropské elitě. 

Nabízí se otázka, zda sérii šesti koncertů 

lze ještě nazývat festivalem. Ale 

na další pořady, dříve běžná hostování 

cizích symfonických či pěveckých těles, 

nebyly orchestru poskytnuty prostředky. 

V Karlových Varech probíhaly ve stejné 

době festivaly mnohem atraktivnější, 

poutající pozornost jak médií tak představitelů 

města a kraje. Ale přesto: posluchači, 

kteří v září navštívili koncertní 

síně, odcházeli z nich vždy se svátečními 

pocity uměleckých zážitků. Tak alespoň 

v tomto ohledu, myslím, že důležitém, to 

festival byl. 

ZDENĚK PACHOVSKÝ 

Cherubiniho Requiem ovládlo 

severočeská města 

Ve dnech 31. 10. – 2. 11. se uskutečnilo 

společné turné dvou hudebních těles, a to 

Vysokoškolského uměleckého souboru 

Pardubice (VUS) se sbormistrem Jiřím 

Kožnarem (*1970) a Symfonického 

orchestru Boskovice (SOB) v čele s dirigentem 

Ondřejem Tajovským (*1978). 

Celkem třikrát zaznělo velké Requiem c moll 

skladatele Luigiho Cherubiniho (1760--1842). 

Koncerty byly uspořádány v Liberci (Kulturní 

a společenské centrum v Lidových 

sadech), Jablonci nad Nisou (Chrám Nejsvětějšího 

Srdce Páně) a v Semilech (Kostel 

svatého Petra a Pavla). Obě tělesa se nejprve 

představila v samostatných blocích, 

aby nakonec spojila své síly v dokonalou 

harmonii zvuku velké smuteční mše pod 

vedením Ondřeje Tajovského. 

Zahájení koncertu patřilo VUS, 

který předvedl tři skladby duchovní 

hudby zastupující období baroka (J. S. 

Bach – Jesu, meine Freude), ale i hudbu 

20. století (F. X. Biebl – Ave Maria, L. 

Ocampo – Ikaw). Jádro dramaturgie 

programu bylo v hudbě vrcholného 

a pozdního klasicismu, neboť kromě 

zmíněného Luigiho Cherubiniho, jehož 

dílo tvořilo monumentální závěrečnou 

část celého koncertu, zazněla programní 

předehra Coriolan L. van Beethovena 

v podání SOB, Credo z Theresienmesse 

Josepha Haydna a v pořadí II. části 

slavného Requiem d moll W. A. Mozarta 

Dies irae, kde oba soubory vystoupily 

společně. Spolupráce těchto dvou hudebních 

těles není věcí novou – již jedno 

koncertní turné se stejným programem 

absolvovala na Moravě v červnu 2003 

s velkým úspěchem. Díky perfektní práci 

sbormistra Jiřího Kožnara a velmi 

mladého a velice nadějného dirigenta 

Ondřeje Tajovského dovedlo téměř 90 

muzikantů koncert k dokonalé syntéze 

výjimečného uměleckého prožitku a velmi 

emotivní atmosféry, která obě tělesa 

nesmírně motivuje k potřebě další spolupráce. 

Koncertem provázela moderátorka 

Českého rozhlasu Brno Petra Polzerová, 

která skvělým přednesem překladů 

mešních textů dodala hudbě patřičnou 

hloubku. Přes veškeré vynaložené úsilí 

na propagaci projektu byla návštěvnost 

v Liberci slabá, v dalších dvou městech 

velmi dobrá. Rovněž nelze opomenout 

ani to, že velkým problémem pro uspořádání 

takto velkolepých koncertů, je 

finanční rozpočet, protože stále chybí 

prostředky i na tak základní věci, jako 

je ubytování a vybudování zázemí pro 

umělce. Proto aktéři této akce doufají, 

že Ministerstvo kultury ČR odsouhlasí 

dotaci a tím podpoří další spolupráci 

obou zkušených dirigentů k zajištění 

budoucích projektů. Již v těchto dnech 

probíhají přípravy koncertního turné 

k Památce zesnulých 2004. Koncerty 

by se měly uskutečnit v Moravské Třebové, 

Hradci Králové nebo Pardubicích, 

Mělníku a Litoměřicích. Budoucí provedení 

společných koncertů nesporně 

obohatí naši hudebně-kulturní scénu 

o nezapomenutelné zážitky jak pro 

posluchače,tak i pro mladé hudebníky, 

jejichž věkový průměr je 24 let! 

MARIE HOFERICOVÁ 

Studentka 3. ročníku 

hudební vědy na FFUK Praha 

29


STŘÍPNÍK PETARA 

ZAPLETALA 

S tím, co mi šéfredaktor připsal 

ke glose o ohlášení koncertu řízeného 

dr. Václavem Smetáčkem, 

sice z hloubi duše nesouhlasím, 

ale právo na názor zcela odlišný 

Janu Šmolíkovi nehodlám upírat: 

zatímco mně šlo o správnou češtinu, 

on měl na mysli pohled sub 

specie aeternitatis. Může být. Ale 

moje poznámka patří do kategorie 

těch jazykových: copak Vám 

nevadí, když se znovu a znovu 

ohlašuje „dnes se nám představí 

Karel Gott“? A nerozzlobí Vás, 

když v novinách čtete, že „tyto 

osobnosti byli (!) ozdobou večera“? 

Každému to jeho: Jan Šmolík má 

pravdu: i já bych – být tou dobou 

ještě mezi živými – s potěšením 

slyšel nebo četl třeba v roce 

2010, že pan doktor Smetáček 

„už čeká připraven ve Smetanově 

síni“. Smetáček totiž patřil 

k těm osobnostem, o nichž Jan 

Werich říkával, že tu ještě mohly 

s námi pobýt dobrých čtyři sta 

padesát let. Ale proč, proboha, 

máme pořád poslouchat zmíněná 

nesmyslná tvrzení a pardonovat 

vyslovené prohřešky vůči českému 

jazyku? 

Na otázku, co je to revivalismus, 

odpověděl soutěžící v RISKUJ!, 

že jde o interpretaci „osvědčených“ 

skladeb. Měl zřejmě na 

mysli svého druhu „oživování“ 

dobových hitů. Nebyl sice tak 

daleko od pravdy, ale pod pojmem 

revivalismus znají dějiny 

jazzu a populární hudby jedinou 

vskutku správnou odpověď. Ačkoli 

moderátor Jan Rosák soutěžícímu 

body přiznal, pravda je 

jiná: revivalismus osvětluje totiž 

příslušné heslo v Encyklopedii 

jazzu a moderní populární hudby 

(díl I., Editio Supraphon, Praha 

1983, str. 123) takto: „Výrazu 

revival … se začalo na zlomu 30. 

a 40. let užívat pro novou vlnu 

zájmu o starší vývojová období 

jazzu…“ Neměli by se už lektoři 

NOVY konečně pokusit být právi 

svému poslání? 

Hradecké hudební dny 

Na Hradecké hudební dny jsme 

z redakce referenta tentokrát vyslat 

nemohli. Přesto bychom rádi, aby se 

informace o této významné hradecké 

akci u nás objevila. Dali jsme tedy po 

festivalu slovo panu Markovi Hrubeckému, 

dramaturgovi Filharmonie Hradec 

Králové, která celý festival ve spolupráci 

s městem připravovala a zaštiťovala. 

Záměrem tohoto festivalu klasické 

hudby bylo sestavit jeho dramaturgii tak, 

aby byla co nejlákavější pro obecenstvo, 

aby oslovila i ty, kteří koncerty klasické 

hudby pravidelně nenavštěvují. Pro zahajovací 

koncert (10. 9.) proto Filharmonie 

zvolila záměrně dílo Carmina Burana 

Carla Orffa, které svou sdělností hranice 

vážné hudby daleko přesahuje (dirigent 

Miriam Němcová, sólisté Michiyo Keiko, 

Vladimír Doležal, Martin Bárta, 

Kühnův smíšený sbor, Chlapecký 

sbor BONIFANTES Pardubice). 

Hradecké hudební dny mají dávat 

také nové impulsy a na své koncerty 

zařazovat zajímavé autory a díla v běžné 

sezoně (např. z důvodů jejich mimořádné 

náročnosti) méně hraná. Do této kategorie 

nesporně patří Richard Strauss i jeho 

fantastické přetlumočení tragikomického 

příběhu legendárního idealisty Dona Quijota. 

Postavu rytíře smutné postavy ve 

Straussově symfonické básni zosobňuje 

sólové violoncello. Tento part interpretoval 

nejeden legendární cellista. Pozvání 

do Hradce Králové přijal violoncellista 

David Grigorian ze SRN. O úvod do 

tohoto světa orchestrální zvukomalby se 

postarala 23. září Beethovenova Pastorální 

(dirigent František Vajnar, sólisté David 

Grigorian, Dagmar Besuchová). 

Důraz na hudbu z německy mluvících 

zemí nebyl náhodný. Tvořil základní osu 

festivalu. Před zahájením Roku české 

hudby 2004 chtěla Filharmonie připomenout 

v reprezentativním výběru kulturní 

prostor, se kterým nás pojí mnohá forma 

koexistence i konfrontace a v jehož sousedství 

vyrostla česká hudba ve svébytný 

a ve své době moderní fenomén. 

O radostech rajské blaženosti v závěru 

Lisztovy velkolepé Dantovské symfonie 

zpívaly ve čtvrtek 9. října ženské hlasy 

Filharmonického sboru Hradec Králové. 

Událostí byla současná premiéra 

druhého klavírního koncertu Josefa Vodáka, 

českého skladatele s českým i americkým 

občanstvím žijícího v Hradci 

Králové. Zařazení této novinky ukazuje 

na další programovou linii Hradeckých 

hudebních dnů, kterou je péče o odkaz 

autorů spojených s regionem. V rámci 

tohoto koncertu zazněla i Pocta trentské 

katedrále Pavla Trojana (dirigent Miriam 

Němcová, sólista Michal Rezek, Filharmonický 

sbor Hradec Králové). 

Mimořádně zajímavý byl v tomto 

směru komorní večer 19. září věnovaný 

převážně raným dílům Bohuslava Martinů 

a Arnolda Schönberga. Schönbergův 

smyčcový sextet Zjasněná noc byl možná 

pro mnohé objevem, protože jde o nesmírně 

jímavou a cituplnou skladbu, 

která svými kořeny stojí ještě v německém 

pozdním romantismu. U Martinů 

šlo naopak o písně pro kabaret Červená 

sedma, jehož zakladatelem byl Jiří Červený, 

významný královéhradecký rodák. 

Posluchači se při této příležitosti mohli 

těšit na herečku Janu Štěpánkovou, klavíristku 

Jitku Čechovou a členy České 

filharmonie, sdružené v instrumentálním 

souboru Variace. 

Recitál klavíristy Lukáše Vondráčka 

dal v úterý 16. září vzpomenout na 

letitou tradici Smetanovské klavírní soutěže. 

Mimo Beethovena, Liszta a Ravela 

zvolil Vondráček sympaticky i Smetanův 

klavírní cyklus Sny, který skladatel psal 

již v době svého osobního neštěstí, po náhlém 

ohluchnutí. Vondráčkovi už tleskalo 

obecenstvo v Carnegie Hall a list The Guardian 

jej zase nazval „českým géniem, 

který dojal obecenstvo k slzám.“ Amadeus 

přelomu 20. a 21. století, který vystupuje 

jako sólista Filharmonie Hradec Králové, 

podal tradičně přesvědčivý svěží výkon 

a do srdcí festivalových návštěvníků se 

zapsal brilantně zahranými kusy. 

Vynikající dispozice varhan v Městské 

hudební síni inspirovala dalšího německého 

hosta, varhaníka Prof. Günthera 

Kaunzingera, držitele tří ocenění 

„Deutscher Schallplatenpreis“, k programu 

sestavenému především z varhanních 

transkripcí, fantazií a improvizací. G. 

Kaunzinger uchvátil 25. září posluchače 

nejen kvalitou hry, ale také pamětí, neboť 

při interpretaci hraje zásadně bez not, 

sám si registruje a ještě strhne výběrem 

repertoáru. Pro své účinkování si vybral 

vůbec nejtěžší Bachovo dílo, Preludium 

a fugu e moll, pro královský nástroj sám 

efektně upravil Musorgského Obrázky z výstavy 

a celý večer korunoval rozsáhlou, 

30


technicky náročnou improvizací na téma 

dané publikem. 

Nejširšímu okruhu zájemců byl určen 

Večer židovských písní v podání souboru 

ADASH v neděli 28. září. Koncert 

byl zároveň upoutávkou na celoroční 

abonentní cyklus Filharmonie, který však 

ortodoxní rozhodně nebude. Cyklus Mezi 

proudy má naladit posluchače každým 

vystoupením na jinou vlnovou délku, od 

folklórních inspirací Hradišťanu až po 

francouzské šansony Edith Piaf. 

Hradecké hudební dny se staly prestižní 

událostí podzimního hudebního života 

přesahující hranice regionu, událostí, na 

kterou může být Hradec po právu hrdý. 

MAREK HRUBECKÝ 

Moravský podzim 

Letošní ročník mezinárodního hudebního 

festivalu Moravský podzim (24. 

9.–11. 10.) s podtitulem „Znějící pohyb“ 

usiloval výběrem repertoáru o zachycení 

vztahu hudby a tance, chtěl zpřístupnit 

posluchačům proces postupného stylizačního 

zobecňování původně užitkových hudebních 

útvarů. Pokud na pódiu zazněly 

odlehčenější skladby taneční ražby, vždy 

měly vysokou interpretační úroveň – viz 

temperament Budapešťského cikánského 

symfonického orchestru (26. 9.) či 

preciznost a výrazová odstíněnost projevu 

tanečníků, zpěváků i hudebníků flamenkového 

souboru ze Španělska (5. 10.) 

Programové těžiště ovšem spočívalo 

v kompozicích závažného obsahu – v tomto 

směru s kulminačním vrcholem v Leningradské 

symfonii Dmitrije Šostakoviče 

v niterně prožitém podání Petrohradského 

symf. orchestru s Alexandrem 

Dmitrijevem (1. 10.). Vyspělost jednotlivých 

instrumentalistů i orchestru jako 

celku, jejich způsob tlumočení autorova 

strhujícího poselství posunul tento večer 

k festivalovým vrcholům. Přispěl k tomu 

i výrazově až exaltovaný projev Alexandra 

Paleyho v pozdně romantickém 

Klavírním koncertu c moll Sergeje Rachmaninova. 

Tamás Vásáry řídil Budapešťský symfonický orchestr, s nímž 2. 10. v rámci Moravského podzimu 

vystoupil také Pavel Šporcl. 

Foto archív 

Ačkoli byla 11. 9. na koncertě 

Pražského podzimu Dvořákova 

síň téměř plná, zůstaly šatny na 

balkoně uzavřeny, zřejmě kvůli 

rautu, který se v prostoru před 

šatnami konal po skončení koncertu. 

V Rudolfinu stojí fronty 

před šatnami dlouho i tehdy, 

když jsou ty balkonové návštěvníkům 

k dispozici – natož když 

jsou mimo provoz. Opravdu se 

musí takové společenské setkání 

konat na úkor běžného pohodlí 

těch, kdo si zaplatili ne zrovna 

levné vstupenky? 

Toho večera jsme se ostatně při 

zahájení koncertu vrátili jakoby 

o patnáct let zpět. Moskevský orchestr 

zahrál totiž státní hymnu 

České republiky, ale když už se 

všichni v sále zase posadili, pozvedl 

dirigent Vengerov taktovku 

znovu a ozvala se sovětská, dnes 

ovšem už zase jen ruská hymna. 

Text „Sojuz něrušimyj“ máme ale 

všichni pořád ještě docela pevně 

zafixován v paměti – a tak jsme 

povstávali s patrnými rozpaky. Já 

vím, že Německo taky uchovalo 

Haydnovu melodii (s původním 

textem „Deutschland, Deutschland 

über alles“) podnes, ale přece jen: 

třináct let není dost, abychom zapomněli, 

s čím vším byla sovětská 

hymna spojena a s jakými pocity 

jsme ji po čtyři desetiletí vnímali… 

Apropos, opravdu je nezbytné 

zahajovat festival hymnami? 

Americká hudební vydavatelství 

v září oznámila, že se chystají podat 

přes 250 žalob proti „pirátské 

hudbě“. Objem prodeje jim totiž 

soustavně padá, zatímco „pirátům“ 

tržby vzrostly (o přibližně 

stejné procento, o jaké vydavatelům 

poklesly – 7%) až na cca čtyři 

a půl miliardy dolarů. Kuriózní je 

v tomto ohledu zejména přiznání 

několika manažerů vydavatelských 

firem, že i jejich vlastní děti 

si hudbu stahují z Internetu a vypalují 

si kopie kompaktních disků. 

Mnoho nadějí na úspěch žaloby 

údajně nemají: až dosud většinou 

vydavatelům přineslo spíš trapnou 

ostudu a nelichotivou pověst 

firem, které nepříjemně obtěžují 

31


vlastní zákazníky. Firmám by nejspíš 

prospělo, kdyby ceny cédéček 

výrazněji snížily. Jenže kapři svůj 

rybník zpravidla vody nezbavují. 

Otázkou je, zda se firmy žalobami 

spíš nepřibližují k samému dnu 

beznadějně vyschlého jezera. 

Taky máte ještě pořád doma černé 

šelakové desky, které už není 

na čem zahrát? Podobný osud 

hrozí nejen vinylovým elpíčkům 

z poslední třetiny minulého století, 

ale možná i kompaktním 

diskům, na které jsme si tak rádi 

zvykli. Že nevěříte? Navzdory 

poklesu cen se prodej cédéček 

v roce 2002 vytrvale propadal. 

To je zřejmě důvodem, proč firmy 

WARNER MUSIC a SONY 

vyvíjejí jakéhosi křížence cédéčka 

a DVD. Už po Novém roce 2004 

by chtěly klesající zájem povzbudit 

zbrusu novým nosičem, který 

nejenže bude mít stejné rozměry 

jako CD, ale na jedné z jeho stran 

bude hudební nahrávka, na druhé 

obrazová, a navíc bude disk 

funkční v obou typech přehrávačů! 

Půjde-li to ovšem takhle dál, 

dopadne nakonec možná i tenhle 

vynález jednou stejně jako šelaková 

deska. Ale to bude až za pár 

desítek let – zatímco stahováním 

z Internetu jsou tzv. gramofonová 

vydavatelství mnohem víc ohrožena 

už teď – a kdoví, jestli se jim 

podaří ubránit se a zachovat si 

dosavadní vysoké zisky… (Ačkoli 

– nedávno jsem v prodejně cédéček 

zahlédl, jak prodavač vkusně 

balil kupujícímu fungl nové elpíčko; 

návrat „vinylů“ možná není 

vyvolán jenom sentimentálními 

vzpomínkami). 

5. října soubor Flamencos por un niňo strhnul svým ohnivým šarmem snad všechny návštěvníky 

koncertu. 

Foto archív 

V části festivalu, kterou tento článek 

hodnotí, upozorňuji na zdařilý vstup 

Státní filharmonie Brno s dirigentem 

Jacquesem Mercierem (24. 9.), 

a to zejména provedením Ravelovy choreografické 

symfonie Dafnis a Chloe, 

interpretačně pozvednutým Českým 

filharmonickým sborem Brno. Sólisticky 

zde zazářila devatenáctiletá ruská 

houslistka Alina Pogostkin v rozlehlém 

virtuózním partu Lalovy Španělské symfonie. 

Její vitální vklad dominoval i ve 

srovnání s Pařížanem Augustinem Dumayem 

(27. 9. s Národním orchestrem 

Loirských krajů a dirigentem Hubertem 

Soudantem) a s hrou populárního 

Harfistka Jana Boušková nebo princezna z pohádky? 

Pavla Šporcla (2. 10. s Budapešťským 

symfonickým orchestrem a dirigentem 

Tamásem Vásárym), přestože 

všichni dosahovali fascinující úrovně. 

K sólistickým vrcholům přiřadili 27. 9. 

Poulenkův Koncert pro dva klavíry také 

Renata a Igor Ardaševovi, kteří v něm 

odvedli dílo nedostižné úhozové kultury 

a zpěvnosti. 

Letošní festivalová řada měla štěstí na 

nadstandardní sólisty. Cizelérsky jemný 

a malířsky barevný styl harfistky Jany 

Bouškové vyhovoval noblesnímu repertoáru 

z francouzské hudby (3. 10.) – poetickým 

vkladem oprášila od antikvární 

stylovosti i barokní Bachovu suitu. 

Foto archív 

František Kmoch (1848--1912) 

se nejspíš v hrobě neklidně 

obrací. Neboť „jeho“ kolínská 

kapela prochází podivnou krizí: 

z moci úřední byl funkce zbaven 

její kapelník, na protest většina 

muzikantů odešla založit nový 

orchestr, a tak teď máme Kmochovy 

kolínské kapely dvě. Buď 

je v Kolíně amatérských dechařů 

takový přebytek, nebo je jim docela 

jedno, že by slavná tradice 

mohla vzít za své. Těžko si ale 

32


Ruská mezzosopranistka Lada Biriucov 

uplatnila nádherný nosný hlas, 

perfektní výslovnost i techniku navzdory 

nezáviděníhodné zdravotní indispozici 

(7. 10.). Je spíš typem operní pěvkyně, 

takže Schumannův intimní cyklus Láska 

a život ženy nabídl možnost kritiky. Lépe 

jí zněl repertoár wagnerovský, vše za klavírní 

spolupráce Drahomíry Ritzové. 

Intenzivní dojem zanechal ve festivalovém 

publiku introvertní večer se souborem 

Schola Gregoriana Pragensis 

(29. 9.), který navodil atmosféru středověké 

pokory a zbožnosti jednohlasými 

i nesměle vícehlasými zpěvy z přelomu 

14. a 15. století. Přirozeně vedené hlasy 

zněly lahodně a s instrumentální čistotou 

a vyrovnaností (s mimořádně krásnou 

barvou vysokého tenoru) a smyslem pro 

obsah textu i dobový styl. 

ALENA BORKOVÁ 

Mezinárodní 

skladatelská 

soutěž Leoše 

Janáčka 

U příležitosti slavnostního zahájení Mezinárodního hudebního festivalu 

Moravský podzim vyhlásil předseda správní rady Nadace Leoše 

Janáčka výsledky mezinárodní skladatelské soutěže Leoše Janáčka. 

Mezinárodní jury, která zasedala ve dnech 16.–18. září v Brně, se 

rozhodla první cenu neudělit, druhou cenu udělit ruskému skladateli 

Vladimíru Archinovi za dílo Gethsemane a českému skladateli 

Miroslavu Srnkovi za skladbu … dva ohně… O třetí cenu se dělí dva 

brněnští skladatelé: Pavel Zemek za svou 4. symfonii s názvem Unisono 

pro orchestr a Pavel Slezák s dílem Moravia. 

Čestné uznání získali Jiří Teml za dílo Aenigma vitae a Miloš Štědroň za 

dílo Čekám Tě! 

Vyhlašovatelem soutěže byla Nadace Leoše Janáčka u příležitosti 

nadcházejícího 150. výročí skladatelova narození. Vítězné skladby 

budou v průběhu příštího roku veřejně prezentovány. 

Ke chvályhodným počinům pořadatelů 

Mezinárodního hudebního festivalu Moravský 

podzim patří i to, že dávají příležitost 

vystoupit na tomto mezinárodním 

fóru mladým, začínajícím umělcům, 

dokonce – jako tomu bylo 6. října – ještě 

posluchačům konzervatoře, byť už s výraznými 

úspěchy v různých soutěžích. 

Doslova se zaskvěly flétnistka Kristina 

Vaculová v náročné skladbě Černý kos 

Oliviera Messiaena a v Sonátě D dur pro 

flétnu a klavír Sergeje Prokofjeva (u klavíru 

jí byla rovnocennou partnerkou 

Inna Aslamasová), a houslistky Ivana 

Frajtová a Ivana Kovalčíková v Sonátě 

e moll pro dvoje housle Jeana Marie Leclaira. 

Vynikajícími výkony i skromným 

vystupováním vyprovokovaly účinkující 

publikum k bouřlivým ovacím i četným 

přídavkům. Koncert se konal ve velmi 

komorním prostředí Konventu Milosrdných 

bratří, stejně jako následující dva 

večery: vystoupení Ensemble Martinů 

(Miroslav Matějka -- flétna, Radek 

Křižanovský -- housle, Bledar Zajmi 

-- violoncello, Daniel Wiesner --klavír, 

Tomáš Kapek -- bicí), u nichž si cením, 

že uvedli Promenády Bohuslava Martinů 

a v premiéře skladbu Jiřího Matyse „Odcházení“; 

další skladby byly atmosféře 

sálu zcela neadekvátní, ledaže by měly 

připomínat pronásledování prvních křesťanů. 

Dostavilo se i málo publika, patrně 

si svou účast rezervovalo na večer následující, 

na koncert kytaristy Vladislava 

Bláhy. Zřejmě lidé v této hektické době 

dávají přednost nástroji nevzrušivému, 

představit, že by se třeba po odchodu 

Gerda Albrechta ustavily 

dvě České filharmonie… 

Napadlo vás někdy, jak je to vlastně 

s mluvnickým rodem názvu 

rodiště Gustava Mahlera? Mahlerovští 

odborníci totiž důsledně 

mluví a píší o Kalištích u Jihlavy, 

zatímco třeba Lidové noviny 

z 18. 9. (ale zdaleka ne jen ony) 

pokládají velkého skladatele a dirigenta 

za „rodáka z moravského 

Kaliště u Jihlavy“. Ještě horší 

ovšem je, když se v některých 

masmédiích tvrdí, že Mozart byl 

německým skladatelem. Mozartův 

rodný Salzburg ale opravdu leží 

v Rakousku, a Vídeň, kde Mozart 

prožil větší část svého krátkého 

života, je dokonce rakouskou metropolí. 

Tak jakýpak Němec? 

První dva díly seriálu Hudební 

toulky s Ladislavem Smoljakem 

ukazují, že Česká televize měla 

šťastný nápad, když vyprávění 

o hudební minulosti svěřila bývalému 

kantorovi: jeho výklad 

plyne přirozeně; moderátor 

šikovně spojuje muziku s historickým 

místopisem podobně, 

jako se to daří sklepáckému herci 

a architektovi Davidu Vávrovi 

v pořadech Šumná města o takřka 

nepovšimnutých hodnotách 

českého stavitelství. Úspěch je 

předurčen zřejmě i tím, že lidé 

odjakživa spíše důvěřují známé 

osobnosti nežli sebedisponovanějšímu, 

leč divákům neznámému 

odborníkovi. Navíc jsou Smoljakovy 

„besídky“ stručné (stopáž 

patnáct minut), takže nestačí 

diváka ani unavit, ani znudit. 

Smoljak je k tomu účelu stylizovaně 

kostýmován do podoby 

známého „mlynáře“ z úspěšného 

filmu Na samotě u lesa, což ho 

jako vykladače historických dějů 

příjemně zlidšťuje… 

„I muži mají své dny…“, tvrdí jedna 

z rádoby žoviálních reklam. 

S tím můžeme nebo nemusíme 

souhlasit. Ale nesporné je, že 

i vynikající umělec hraje někdy 

– jen proto, aby zachránil koncert 

– v těžké indispozici. O tom, že 

33


34 

Nana Jašvili nastoupila (11. 9., 

Pražský podzim) na pódium ve 

Dvořákově síni s bolestí zubů, 

jsem se dozvěděl až post festum; 

znovu mi napadlo, zda by v takovém 

případě přece jen nebylo 

lepší vystoupení odříct. Kdysi 

mě členové jednoho komorního 

souboru požádali, abych při 

psaní recenze vzal v potaz, že 

hrají bezprostředně poté, co se 

unaveni vrátili z vyčerpávajícího 

zahraničního turné. Těm 

jsem tehdy – před čtyřiceti lety 

– stroze odpověděl, že já sám to 

třeba i mohu chápat jako omluvu, 

ale publikum se o příčině jejich 

eventuálně slabého výkonu nic 

nedozví. Nana Jašvili je zřejmě 

trochu jiný případ: hrála navzdory 

bolesti, aby splnila svou 

povinnost, a to ovšem do jisté 

míry přece jen poněkud mění 

i hodnocení jejího výkonu. Přesto 

si myslím, že v takovém případě 

raději hrát neměla: publikum ve 

Dvořákově síni o jejím utrpení 

(dovedu si představit, jak asi musí 

trpět houslistka s nástrojem přímo 

u „zdroje“ bolesti!) zhola nic 

netušilo… 

V programových materiálech 

festivalu Pražský podzim jsem se 

po dlouhé době zase jednou setkal 

s adjektivem „cikánský“. Udivilo 

mě, že stočlenný orchestr, složený 

pouze ze smyčců a klarinetů, 

nese oficiální název „Budapešťský 

cikánský symfonický orchestr“. Až 

dosud jsem měl za to, že o příslušnících 

tohoto menšinového etnika 

je neslušné a urážlivé mluvit jako 

o Cikánech, neboť jsou to Romové. 

„Rom“ – pokud se nemýlím 

– znamená ovšem v romštině 

„člověk“; člověk je ovšem i rodilý 

Čech, a tak zřejmě platí, že 

substantivum „Cikáni“ znamená 

prostě zcela jednoznačné označení 

národnostní příslušnosti. V našich 

periodikách se ovšem termín 

„cikán“ už řadu let nevyskytuje. 

Proč, když jde o totéž, jako když 

řeknu Čech, Nor nebo Angličan? 

Na pražské Malé Straně byl 24. 

září otevřen hudební hotel. Firma 

Spatium z Itálie přestavěla 

spíče konejšivému, který ovšem Vladimír 

Bláha ovládá rukou mistrovskou a dokáže 

si pohrávat se všemi nuancemi, které 

tento nástroj dovoluje. Večeru hrozilo, že 

při velkém výpadku elektřiny bude koncert 

při svíčkách, což by atmosféru ještě 

umocnilo při poslechu skladeb Štěpána 

Raka, Leo Brouwera, Miloše Štědroně, 

Milana Tesaře, Petra Fialy aj. ; v minutě 

dvanácté však zřejmě někdo řekl „Budiž 

světlo…“ 

Pokračujícímu světovému trendu klavírních 

dvojic se nevyhýbá ani Moravský 

podzim: v sólovém recitálu vystoupilo duo 

dvojčat, Isabelle a Florence Lafitte, 

které vsadilo na posluchačskou strunu 

a nevyhýbalo se úpravám známých melodií. 

Tak jsme slyšeli Bizetovu Carmen 

v úpravě Arama Chasinse, Gershwinovu 

Porgy a Bess (upravil Percy Grainger), 

Chabrierovu Espaňu (původně orchestrální 

rapsodii), ve španělském duchu pokračovala 

i Španělská rapsodie Maurice 

Ravela, nápadně svým začátkem evokující 

I. Rachmaninovu Suitu pro dva klavíry 

(část Slzy). V přídavcích se Isabelle představila 

svými úpravami i jako autorka. 

Večer slovanské vzájemnosti – tak by 

se dal nazvat závěrečný koncert festivalu 

s autory rusko-polsko-českými. Strhující 

Petruška Igora Stravinského naplnila bezezbytku 

moto letošního festivalu – „Znějící 

pohyb“; v provedení Symfonického 

orchestru Českého rozhlasu a pod 

taktovkou Georga Schmöha doslova 

elektrizovala zcela zaplněné Janáčkovo 

divadlo. Lahůdkou bylo poslechnout 

si opět jednou Chopinův snivý i dravý 

klavírní koncert f moll v přesvědčivém 

podání Jana Simona, za decentního 

doprovodu „jeho“ orchestru (Jan Simon 

je jeho správním ředitelem). A závěr celých 

těchto svátků hudby? Jak jinak, než 

Janáčkova Sinfonietta, a bylo opravdu 

potěšením naslouchat této apotheose 

na město Brno v zaníceném provedení 

umělců pražských… 

VĚRA LEJSKOVÁ 

P o d z á š t i t o u n ě m e c k é h o v e l v y s l a n c e a p r a ž s k é h o p r i m á t o r a 

J. Haydn 

HARMONIE 

MESSE 

W.A. Mozart 

HAFFNEROVA 

SYMFONIE 

hlavní sponzor 

sólisté 

Gabriela BEŇAČKOVÁ soprán 

Karolína BERKOVÁ alt 

Eric LAPORTE tenor 

Petr MIKULÁŠ bas 

Sbor Drážanské filharmonie 

Pražská komorní filharmonie 

dirigent 

Friedemann RIEHLE 

Rudolfinum Dvořákova síň 

neděle 14. 12. 2003 15.30 hod. 

předprodej: Rudolfinum tel.: 227 059 352, Ticketpro tel.: 296 329 999, BTI tel.: 224 227 832 / vstupenky od 260,- Kč

Petr Altrichter dirigoval brněnskou 

filharmonii 

Brněnská filharmonie zvolila konečně 

po odchodu výrazné osobnosti Alda 

Ceccata nového šéfdirigenta. Je jím umělec 

český, jenž v Brně vystudoval a s domácím 

orchestrem přišel již dvakrát do 

kontaktu. Petr Altrichter zde asistoval 

v sezoně 1977--8 a v osmdesátých letech 

čtyři roky dirigoval. Cenné zkušenosti 

získal v zahraničí – především v Jihozápadní 

německé filharmonii v Kostnici 

a Královské liverpoolské filharmonii. 

Ve čtvrtek 10. ledna řídil v Brně svůj inaugurační 

koncert se symbolicky zvoleným 

českým repertoárem, který vyzněl více než 

perspektivně. Pódiovou atmosféru projasňoval 

jeho srdečný a podněcující kontakt 

s orchestrem. Z tváří jednotlivých hráčů 

zářila zaujatost pro věc, pohroužení se do 

hraných výrazových intenzit,inspirovaných 

nevšední osobností za dirigentským 

pultem. Altrichter v sobě spojuje důležité 

předpoklady účinného dirigentského 

výkonu 0 strhující muzikantství s intelektuálním 

cítěním tektoniky na podkladě 

precizně vypracovaných detailů. Jeho 

gestický projev plyne ve dvou vrstvách: 

v linii drobně pulzující v souladu s metrickými 

údaji – vystihuje tep hudby a udává 

praktické pokyny a v rovině zobecněně 

výrazové, tlumočící hlubší obsah odkrývaného 

hudebního vkladu. 

V duchu takového přístupu provedená 

Symfonie č. 4 Bohuslava Martinů vyrostla 

na pódiu Janáčkova divadla v nezapomenutelné 

dílo. Každá ze čtyř vět směřovala 

k nějakému cíli, k něčemu podstatnému, 

co jí dalo punc odkrytého emocionálního 

sdělení. Úvod (Poco moderato) vyzněl jako 

lákavá píseň domova, která i v agresivní 

Je jen málo pravidelných kulturních 

akcí, které přetrvaly bez zásadnějších 

změn po několik desetiletí. Jedním z takových 

počinů je Mezinárodní varhanní 

festival Olomouc, který letos oslavil 

malé jubileum 35 let svého trvání. Nutno 

poznamenat, že v olomouckém regionu je 

to fenomén zcela ojedinělý a výjimečný. 

Vždyť co může být výmluvnějším důkazem 

této skutečnosti, než neutuchající 

větě další (Allegro vivo – Moderato) nesměle 

proznívala a vytvořila most k toužebnému 

zpěvu Larga a představám radostného 

návratu domů v Poco allegru – zde se dirigent 

naprosto spontánně oddal „jazzové“ 

gestikulaci. Janáčkova předehra Žárlivost 

neopomněla vedle tradičně zdůrazňované 

afektivity postavit i linie bolestně lyrické 

a upozornit na řadu drobných „podmotivků“, 

což přispělo k celistvosti formy. 

Výrazový protipól znamenala Smetanova 

Skočná z Prodané nevěsty, v níž lehkost 

virtuozity orchestru, kypění taneční 

dychtivosti a čistota výrazového projevu 

rozradostnila srdce všech přítomných. 

Vír tryskajícího temperamentu zněl však 

kultivovaně, stylizovaně, do nejmenších 

detailů opodstatněně. Premiérou večera 

se stala exoticky vyznívající, metodou 

montáže komponovaná a interprety 

celistvě uchopená orchestrální fantazie 

Una voce soudobého brněnského autora 

Arnošta Parsche. Líbezné osvěžení znamenaly 

Dvořákovy skladby pro sólové housle 

s orchestrem -- Romance f moll a Mazurek 

e moll v jímavé interpretaci Františka 

Novotného. O souznění filharmonie 

s jemným citovým tvarováním sóla lze 

opět hovořit v superlativech. 

Čtvrteční večer prokázal, jak moc souvisí 

výkon orchestru s kvalitami dirigenta a kolik 

interpretačních rezerv filharmonie ještě 

má. Byl přesvědčivou odpovědí na nedávné 

neoprávněné kritické útoky. Orchestr potřebuje 

osobnost, která jeho potenciál sjednotí, 

zvukově vyváží, dynamicky vytvaruje a inspiračně 

naladí. S Petrem Altrichtrem tato 

naděje přichází. 

ALENA BORKOVÁ 

Ohlédnutí za Mezinárodním 

varhanním festivalem v Olomouci 

zájem posluchačstva či účast opravdových 

špiček světového varhanního umění? Festival 

je bez nadsázky opravdovou hudební 

slavností města a jeho váhu dokládá 

mimo jiné také nedávné přijetí do rodiny 

Asociace festivalů České republiky. Pravidelné 

návštěvy posluchačů ze sousedního 

Německa a Rakouska také dokládají zjevný 

přesah významu festivalu za hranice 

regionu a národa. 


budovu někdejší tiskárny tak, aby 

celek měl nepřehlédnutelný „hudební 

ráz“: od mozaikové dlažby, 

připomínající středověké neumy, 

přes karikatury skladatelů až ke 

knihovně, v níž jsou pro zájemce 

připraveny mj. tisíce kompaktních 

disků, od hudebních názvů 

jednotlivých pokojů přes pokoj 

Bohuslava Martinů až k vybavení 

internetovým připojením všechno 

v celé budově hotelu ARIA vypovídá 

o hudbě a hudebnících. 

Autorům hudebních otázek v pořadu 

TV NOVA RISKUJ! (2. 10.) 

chci znovu doporučit, aby vždycky 

nahlédli do slovníku dřív, než 

svým verdiktem odsoudí soutěžícího 

k hanebnému poznání, že 

– ignorant jeden! – netuší, kdy 

byl založen ten který symfonický 

orchestr. Rád jim v tomto sloupku 

nabídnu alespoň elementární 

fakta: Drážďanská filharmonie 

začala existovat (původně pod 

názvem Gewerbehausorchester, 

dnešní název od 1924) v roce 

1870; koncerty v lipském Gewandhausu 

se konaly od roku 

1781, Staatskapelle Dresden působila 

v opeře už od roku 1858, 

pravidelné abonentní koncerty 

pořádala od roku 1858, a konečně 

Newyorská filharmonie pracuje 

od roku 1842. Páni lektoři: 

seřaďte si, prosím, nejdřív tyto 

letopočty, a pak teprve položte 

otázku, který z nich byl v pořadí 

první. Věřte víc kvalifikovaným 

lexikografům než vlastním dojmům, 

vyplatí se Vám to… 

S kritickou poznámkou Jana 

Rejžka na adresu nového seriálu 

Nemocnice na kraji města („…i já 

jsem studijně, jak jinak, uždíbnul 

z nastavované kaše, kterou navařila 

erární stravovna na Kavčích 

horách … Viděl jsem všechno, co 

jsem potřeboval.“ (Lidové noviny 

23. 10.) nebude možná leckterý 

divák souhlasit, byť za sebe 

podepisuji, co řekl svého času 

jeden český televizní režisér: „Ať 

to někdo napíše jako Dietl!“ Jeden 

z Rejžkových odsudků je ovšem 

mimo jakoukoli pochybnost: 

„kvalita“ scénické hudby Zdeňka 

35


36 

Bartáka, kterou Rejžek charakterizuje 

jako „diletantskou … jak 

z jeho normalizačních Písniček 

pro Hvězdu…“ a dodává: „(zlatý 

Jan Klusák!“). Tvůrci nového 

seriálu vysvětlují, že chtěli jaksi 

„odstínit“ ráz svého díla od toho, 

jež vzniklo před dvaceti lety. To 

jim nezazlívám. Ale to, co nabízí 

Bartákova partitura, je – aspoň 

v prvých dvou dílech – opravdu 

těžko snesitelná břečka. Chápu, 

že obstát po Klusákově skvělé 

a funkčně dokonalé filmové 

hudbě je těžké. Ale že by bylo 

třeba klesnout k takové nemohoucnosti? 

Ostatně neuvěřím, že 

by Jan Klusák – kdyby ho tvůrci 

o spolupráci požádali – neodlišil 

postavy příběhů po dvaceti letech 

i hudebně. Otázkou zůstává, zda 

byla spolupráce s ním vůbec ve 

hře. Ale ať už to bylo jakkoli: kdo 

sleduje nové díly seriálu s Bartákovou 

hubou tomu nezbývá, 

než se smířit s muzikálovým 

brakem. Přiléhavě ho ironizuje 

Andrej Halada v Reflexu č. 44, s. 

55: „Částečně za to … může hudba, 

která se nám všem v redakci moc 

líbí. Je nevtíravá, originální, jemně 

ilustrativní. Zdeňku Bartákovi se 

tohle navázání na vlastní disco 

a filmové melodie osmdesátých 

let fakt povedlo…“). Potěšilo mě 

ovšem, že nejméně devět set 

potenciálních posluchačů nové 

Nemocnice plody ducha páně 

Bartákova konzumovat nehodlá. 

Totiž: protože byl v úterý 28. státní 

svátek, posunulo vedení SOČ- 

Ru termín abonentního koncertu 

o den kupředu, takže v pondělí 

27. dirigoval Tadeusz Strugala 

skladby Edwarda Elgara a Hectora 

Berlioze v čase, kdy se vysílal 

druhý díl tohoto seriálu. Přesto, 

že pro mnoho lidí se to pondělí 

stalo „prodlouženým víkendem“ 

na chatách a chalupách, abonenti 

SOČRu dali přednost koncertu 

a Rudolfinum bylo plné. Aspoň 

těch pár stovek tak SOČR „uzmul“ 

České televizi z oněch téměř 

čtyř halasně zdůrazňovaných milionů 

diváků, přikovaných osudy 

Arnošta Blažeje a jeho nemluvné 

Iny k obrazovce… 

O to více překvapuje, že za vznikem 

a celými 35 lety života festivalu stojí 

prakticky jediná osoba – prof. Antonín 

Schindler. Je bezesporu trvalou zárukou 

vysoké umělecké úrovně a kvalitní dramaturgie 

a nezbývá než doufat, že se na 

tom v dohledné době nic nezmění. 

Co nabídl festival posluchačům letos? 

Především ukázal, že vynikajících varhaníků 

je opravdu hodně a je velmi těžké, 

ne-li nemožné jakékoliv srovnávání. Zahajovací 

koncert patřil doc. Jaroslavu 

Tůmovi z Prahy, který zanechal mimořádný 

dojem. Jeho střídmý a precizní projev 

ukázal, jak vypadá zodpovědný přístup 

k varhanní literatuře. Bachovo Preludium 

a fugu Es dur BWV 552 ukázal v jeho 

extatické monumentální kráse, Ebenovu 

Nedělní hudbu předvedl jako neobyčejně 

působivý kompaktní celek. Jen málokdy 

se poštěstí slyšet Nedělní hudbu celou, 

v mém případě to bylo poprvé. Zde Jaroslav 

Tůma také prokázal výtečnou invenci 

barev a výborně využíval dispozičních 

možností mořických varhan. Snad nejlépe 

to bylo patrné v prvních dvou větách tohoto 

cyklu, které ponechávají mnoho volného 

prostoru pro individuální volbu registratury. 

Pro mnohé jistě překvapením byla 

monumentální, kontrapunkticky nesmírně 

dokonale vystavěná Fuga na B-A-C-H op. 

60 Roberta Schumanna. Tento koncert byl 

opravdu silným zážitkem a bez ohledu na 

to, co jsem výše poznamenal o srovnávání, 

troufám si tvrdit, že Jaroslav Tůma je 

českým varhaníkem číslo jedna. 

Na druhém koncertu se představil 

Julian Gembalski z Polska. Jeho výraz 

byl především technického rázu, což se 

neblaze projevilo v Bachově Preludiu 

a fuze D dur BWV 532, tato nádherná, 

elánem překypující skladba byla degradována 

na úroveň etudy a pozbyla mnoho 

na čitelnosti. Středobodem Gembalského 

vystoupení však byla bezesporu improvizace. 

Nejprve posluchači s údivem naslouchali 

barokní partitě, improvizované na 

téma české duchovní písně, netušili však, 

že je to jen ukázka obrovské umělcovy invence 

a pohotovosti, stejně jako technické 

dokonalosti, a že velká exhibice je teprve 

čeká. A skutečně – na konci svého recitálu 

Gembalski improvizoval monumentální 

pětivětou sinfonii, tematicky skvěle vystavěnou, 

zvukově nádherně rozmanitou, 

technicky dokonale provedenou. 

Naji Hakim, varhaník basiliky Sacré- 

-Coeur v Paříži byl zárukou naprosto špičkové 

kvality třetího festivalového koncertu. 

Tím spíš, uvědomíme-li si, že je ve varhanním 

světě považován za nástupce Oliviera 

Messiaena. Jeho vlastní kompozice které 

do programu zařadil, to bezpochyby dokládají. 

Messiaenův duch na posluchače 

dýchal z každého tónu a Hakimova skladba 

Náhrobek Messiaenův jistě jen přispěla 

k důstojnému uctění památky jednoho 

z největších skladatelů dvacátého století. 

Na programu byly samozřejmě i skladby 

Messiaenovy a také Jeana Langlaise, Hakimova 

učitele na pařížské konzervatoři. 

Za zmínku stojí rovněž výtečně provedená 

Bachova Toccata a fuga F dur BWV 540, 

či poslední přídavek, závěrečná část Hakimova 

cyklu Agape. 

Poněkud v lehčím stylu proběhl koncert 

amerického varhaníka Gregory D’Agostina. 

I on disponuje dokonalou technickou 

vybaveností, což dokázal náležitě prodat 

zvláště ve skladbách, které k tomu přímo 

vybízely. Mám na mysli např. skladbu Roberta 

Elmora Rumba, kde se posluchačům 

díky promítacím plátnům uvolňovala dolní 

čelist při pohledu na zdařilá pedálová glissanda. 

D’Agostino však není jen varhanní 

eskamotér, ale také citlivý umělec. To, jak 

mile a barevně zahrál Bachovu fugu g moll 

BWV 578, si zasluhuje obdiv. Přesto, že se 

nejedná o skladbu nikterak virtuózní ani 

oslňující, kontrapunkticky udivující ani 

velebně vznešenou, D’Agostino vystihl 

přesně to, co ji charakterizuje: jemnost 

a subtilitu. Do programu byly také zařazeny 

velmi málo známé skladby amerických 

skladatelů, ve kterých byl jasně cítit vliv 

jazzu, a které tak přispěly k oživení a pestrosti 

koncertu. 

Bohužel netrpělivě očekávaný koncert 

Věry Heřmanové a Moravské filharmonie, 

kde měla zaznít Koncertantní 

symfonie op. 31 pro varhany, harfu, tympány 

a smyčcový orchestr Jana Hanuše 

a Koncert pro varhany, smyčce a tympány 

Francise Poulenka, nedopadl zcela dle 

očekávání. Místo ohlášené symfonie 

Jana Hanuše byl proveden Koncert pro 

varhany a orchestr F. X. Brixiho. To by 

nebylo nic tak neobvyklého, méně obvyklý 

však byl výkon samotné Věry Heřmanové. 

Nedůvěru vzbuzovaly zejména skladby 

francouzských mistrů, které tvořily výplň 

mezi oběma orchestrálními kusy. Vše bylo 

prodchnuto nervozitou a nejistotou. Pocity 

ze závěrečného koncertu jsem tedy 

měl velmi rozporuplné. Jisté však je, že 

tradice varhanní hudby je v Olomouci 

stále živá a zájem posluchačů veliký. 

KAREL MARTÍNEK

HORIZONT 

Budapešťský cikánský symfonický orchestr 

Po Ruské filharmonii, rozhlasovém orchestru 

z polských Katovic, smyčcovém 

tělese ze švýcarského Lucernu, po komorním 

orchestru EU a podobně složeném 

tělese z Moskvy a po orchestru skotské 

BBC přišel v programech festivalu Pražský 

podzim na řadu i Cikánský symfonický 

orchestr z Budapešti. Z hlediska 

návštěvnosti to byl patrně „zlatý hřeb“ 

festivalové komerční rozvahy: beznadějně 

vyprodáno bylo už dlouho před 27. zářím, 

a ani téhož dne „přidaný“ odpolední koncert 

nemohl uspokojit všechny, kdo by byli 

chtěli romské hudebníky vidět a slyšet. 

Na pódiu Dvořákovy síně byla rozestavena 

stovka židlí, ale žádné pultíky; všichni, 

oblečeni v prvé půli večera do stylizovaných 

krojů, ve druhé pak 

(kromě primášů) bůhvíproč 

do smokingů, hráli 

všech devatenáct „čísel“ 

programu zpaměti, bez 

not. Už to vzbuzuje obdiv 

k výkonu osmi klarinetistů, 

šesti cimbalistů, devíti 

kontrabasistů a pravé 

spousty (50) hráčů houslí, 

viol a violoncell; uznání si 

zaslouží i jejich nepochybná 

nástrojová virtuozita, 

(fenomenální technickou 

jistotou oslnil především, 

z cimbalistů Oszkár 

Ökros!), demonstrovaná 

pod pomyslnou „taktovkou“ 

několika střídajících 

se primášů ve skladbách 

J. Offenbacha, J. Brahmse, 

Jenö Hubaye, A. Chačaturjana, 

G. Rossiniho, 

G. Bizeta, ale i J. Strausse 

st. a ml., H. Berlioze, G. 

Dinicu a dalších skladatelů. 

Své místo tu měla 

pochopitelně i cikánská 

lidová tvorba (Modré oči), 

do níž se vešla například 

rovněž písnička Tancuj, 

tancuj, vykrúcaj. 

Brilance kolektivní hry 

posluchače uchvátila; ve 

druhé polovině večera se 

už ale délka potlesků znatelně 

zkrátila, zřejmě proto, že zvukové 

roucho úprav pro dané obsazení má přece 

jen podstatně méně barevných možností 

nežli skutečný symfonický orchestr. 

Budapešťským hostům se sluší přiznat, 

že i přes tento handicap dokázali udržet 

posluchače v bezprostřední pozornosti 

a znovu vyprovokovat jejich nadšený 

ohlas i po skladbě, v níž se před závěrem 

koncertu nesčetněkrát vystřídali sólisté 

(housle, cimbál, klarinet, cello) v šestnáctitaktových 

vsuvkách, aranžovaných 

po způsobu známém z populární hudby 

a jazzu, a ještě úspěch znásobit známým 

Radeckého pochodem. Úpravy hraných 

skladeb byly z řemeslného hlediska 

zvládnuty solidně; dojmu výrazového, 

Fenomenální cimbálista Oszkár Ökros 

dynamického a barevného stereotypu 

ovšem zabránit nemohly: po téměř třech 

hodinách poslechu smyčců, klarinetů 

a cimbálů posluchače prostoupí pocit 

jednotvárnosti, který nepřekoná ani strhující 

temperament romských hudebníků. 

Ne ve všech úpravách byl respektován 

autentický zápis melodie a harmonie, 

a navíc nezněly zcela vyrovnaně ani 

výkony sólistů: jednoho z technicky 

skvělých primášů přikryl občas orchestr 

natolik, že jeho vstupy pod masivem 

„lesa“ smyčců ke škodě věci zanikaly; ani 

obdivuhodně ukázněná souhra nemohla 

místy zabránit tomu, že rytmická jednota 

na několik sekund vzala za své. Hráči 

(zejména důstojný první cellista a primáši) 

proměnili nadužívání 

glissanda v manýru; primášům 

kupodivu ladily 

lépe flažolety nežli hra 

v hlubší poloze… 

Je tu ovšem ještě jedna 

otázka k diskusi: patří 

takové těleso, v jehož výkonu 

se okázalá technická 

brilance snoubí s prvky 

lesklé show, do festivalového 

programu – nota 

bene pod označením 

„symfonický“ orchestr 

– s repertoárem povýtce 

„estrádní“ povahy? Romskou 

hudební kulturu budapešťský 

soubor reprezentuje 

jistě dobře; řekl 

bych ale, že jeho místo je 

spíše v Lucerně nežli ve 

Dvořákově síni – a pokud 

už takové těleso na tradiční 

koncertní pódium 

vstoupí, asi by to mělo 

být spíše v rámci jiné 

akce, než je Mezinárodní 

hudební festival typu, 

úrovně a tradice Pražského 

podzimu. 

Zbývá doplnit, že 

vedoucím souboru je 

Jószef Lendvai, uměleckým 

šéfem Sándor 

„Buffó“ Rigo. 

Foto Petr Horník PETAR ZAPLETAL 

37

TELEVIZE 

Hudební televize v září a v říjnu 

Minule jsme v úvodu pravidelného měsíčního 

přehledu uvažovali nad tím, jak 

stále častěji si velká jména operních jevišť 

a koncertních pódií „odskakují k popu“, 

případně vystupují po boku zpěváků pop 

music. S tím trochu souvisí i jiný jev. 

Řekne-li se dnes v televizi (nebo napíše-li 

se v novinách), že tam a tam účinkovaly 

„naše pěvecké hvězdy“, nemyslí se tím 

třeba Dagmar Pecková nebo Ivan Kusnjer, 

ale např. Helena Vondráčková nebo Karel 

Černoch. A to ještě v lepším případě. 

Nejednou je takovým označením poctěn 

i zpěváček, jehož jedinou předností je 

stálý výskyt na stránkách bulvárních 

časopisů. Zkrátka, hvězdný prach z ramen 

i těch nejlepších operních pěvců čas 

kamsi odvanul. Doufejme jen, že ne do 

nenávratna. 

Lahůdkové večery 

Dvě významné události měsíce přinesl 

hned první zářijový víkend. V sobotu to 

byl záznam zahájení 4. ročníku mezinárodního 

festivalu česko-německo-židovské 

kultury Devět bran a v neděli přímý přenos 

koncertu, kterým Česká filharmonie 

ve Dvořákově síni pražského Rudolfina 

otevřela svou letošní sezonu. V prvém 

večeru přednesl Symfonický orchestr hl. 

m. Prahy FOK v plném lesku za řízení 

Libora Peška Beethovenovu 7. symfonii 

a spolu se sólisty Bernardou Finkovou 

a Romanem Janálem Mahlerův písňový 

cyklus Chlapcův kouzelný roh (koncert se 

konal pod širým nebem ve Valdštejnské 

zahradě a kamery si opět vychutnaly 

krásu celku i architektonických detailů 

v efektním nočním nasvícení). O den 

později byl na programu Dvořákův 

Koncert g moll pro klavír a orchestr 

(v sólovém partu zazářil Martin Kasík), 

Lukášova Ouvertura Boema a Janáčkova 

Sinfonietta. U dirigentského pultu stanul 

vzácný a vždy vítaný host – Jiří Kout. 

Koncert byl sice uváděn jako součást tematicky 

koncipovaného večera K poctě 

Antonína Dvořáka, protože probíhal 

v předvečer výročí skladatelova narození 

(a byl doplněn záznamem Dvořákova 

„Amerického“ kvartetu v provedení 

Škampova kvarteta), ale vyzněl spíš jako 

zasloužená pocta Jiřímu Koutovi. Vždyť 

38 

i přestávku nevyplnilo téma Dvořák, nýbrž 

téma Kout – byl promítnut výborný 

dokument z roku 1992, natočený režisérem 

Tomášem Šimerdou, mapující Koutovu 

první polistopadovou návštěvu Prahy, 

jeho srdečná setkání s Českou filharmonií 

a s orchestrem Opery Národního divadla 

i jeho dojaté vzpomínání v hledišti Zlaté 

kapličky. 

V průběhu září milovníky hudby 

potěšil také záznam koncertu Pražské 

komorní filharmonie, kterým byl v Boskovicích 

zahájen letošní ročník festivalu 

Concentus Moraviae. Festivalová 

dramaturgie se tentokrát orientovala na 

vzájemné vlivy mezi českou a americkou 

hudbou, a tak pod taktovkou dirigenta 

Michela Swierczewského zazněla díla Coplandova, 

Martinů, Varèsova a Weillova. 

Tím jako by se pozornost, kterou ČT na 

počátku září věnovala hudebnímu dění, 

přesunula na druhou stranu Českomoravské 

vysočiny, protože v říjnu v tomto 

směru jednoznačně bodovalo brněnské 

studio. Zatímco podzimní hudební přehlídky, 

konané v našem hlavním městě, 

si Praha nechala ujít, Brno televizním 

divákům pohotově nabídlo jak návštěvu 

Moravského podzimu 2003, tak Podzimního 

festivalu duchovní hudby 

v Olomouci, navíc pokaždé v sobotu 

večer v hlavním vysílacím čase na ČT 2. 

V prvém případě se jednalo o záznam vystoupení 

Petrohradských symfoniků v čele 

s dirigentem Alexandrem Dmitrijevem, 

kteří přednesli Rachmaninovův Klavírní 

koncert č. 2 c moll (s bravurním sólistou 

Alexandrem Paleyem) a Šostakovičovu 

Leningradskou symfonii. (U tohoto díla 

s odstupem času slábne ideový kontext 

a výrazněji vystupuje formální složka, 

tj. příbuznost s Ravelovým Bolerem ve 

známé střední části 1. věty.) Z Olomouce 

byl v přímém přenosu z kostela Panny 

Marie Sněžné uveden závěrečný koncert, 

na němž se představila Janáčkova filharmonie 

Ostrava spolu se zahraničními 

sólisty za řízení Petra Vronského, a to 

v Beethovenově Mši C dur a Straussově 

symfonické básni Smrt a vykoupení. Přestávku 

přenosu vhodně vyplnil namísto 

obligátního (a indiferentního) krátkého 

filmu výklad o bohaté barokní výzdobě 

chrámového interiéru a o uváděných 

skladbách. 

Toulky trochu zatoulané 

Málokterému pořadu z oblasti kulturní 

publicistiky byl v upoutávkách věnován takový 

prostor jako novému cyklu Hudební 

toulky s Ladislavem Smoljakem. Jeho 

autoři, scénárista David Smoljak a režisér 

Antonín Vomáčka, pro něj vybrali 

šest míst v Čechách, na Moravě a ve 

Slezsku. Úvodní část, týkající se Hradce 

nad Moravicí a Ludwiga van Beethovena, 

působila slibně. Byla sice maličko neuspořádaná 

(např. v historii zámku došlo dřív 

na Třicetiletou válku, než na královnu 

Kunhutu a Záviše z Falkenštejna nebo 

na husity), ale vcelku vyváženě hovořila 

jak o samotné památce, tak o beethovenovské 

epizodě. Po následujícím pokračování, 

pojednávajícím o Litni a Jarmile 

Novotné, se však začala projevovat neujasněnost 

koncepce celého cyklu. Z plné 

poloviny se totiž změnil v toulky obecně 

kulturní, nikoli hudební, takže jeho název 

byl zavádějící. Díly, věnované Pecce, Lužanům 

a Kynžvartu, měly s touláním za 

hudbou pramálo společného. První z nich 

zajímavě líčil dramatické osudy Kryštofa 

Haranta, ale jeho hudební tvorbě tu byla 

vymezena jen okrajová pozornost, stejná 

jako historickým kamnům nebo koši pro 

opilce v hradních sbírkách. Názvy dalších 

pořadů, Lužany – Josef Hlávka a Kynžvart 

– Klement Metternich, už dokonce 

na spojitost s hudbou otevřeně rezignovaly. 

V jinak kvalitním medailonku významného 

českého architekta a mecenáše 

pouze padlo jméno Dvořákovo a Sukovo 

ve výčtu jeho lužanských hostů (a třeba 

o Vrchlickém se tu mluvilo mnohem víc), 

při procházce interiéry a sbírkami Kynžvartu 

sice zněla jako zvuková kulisa Wagnerova 

hudba, ale jen jednou větou jsme 

se dověděli, že právě tohoto skladatele 

kněžna Metternichová v Paříži podporovala. 

A díl Jezeří – Christopher Willibald 

Gluck sice patřil k nejzdařilejším v celém 

cyklu, vyzníval ovšem spíš ekologicky, než 

kulturologicky. 

Pro svou moderátorskou roli si Ladislav 

Smoljak zvolil podobu turisty s letním 

kloboukem, tlumokem a holí jak z ča-

TELEVIZE 

sů Körbra či Kamenického. Bylo poznat, 

že jako průvodce znatelně ožije tam, kde 

nemusí uvádět jen holá fakta, ale může 

uplatnit i svůj suše prezentovaný humor 

(např. při líčení Beethovenova konfliktu 

se „spojenými knížecími a hraběcími silami“). 

V dalších pokračováních už jeho 

osobitý způsob komentáře nenacházel 

vždycky stejně vděčnou příležitost, takže 

ona suchost občas působila téměř nezaujatě. 

Ve Smoljakově průvodním slovu 

nemile překvapilo také několik necitlivých 

momentů (např. vůči Elišce Krásnohorské 

nebyl právě galantní), nedbalá 

výslovnost („na tomle hradě“) a zjevná 

nahranost některých situací (neúspěšné 

stopování aut). A pokud programový 

věstník sliboval, že v cyklu „samozřejmě 

uslyšíte spoustu krásné hudby“, nemluvil 

pravdu. Úryvky z hudebních skladeb byly 

tak krátké, že si je rozhodně nešlo nijak 

vychutnat. 

Mozart bez Mozarta 

V posledních letech jsme zásluhou 

ČT měli možnost se seznámit s několika 

velmi zajímavými celovečerními hranými 

filmy z australské produkce. V září 

se k nim připojil také snímek režiséra 

Marka Joffeho Noc bláznů. V originálu 

nese název Così, což napovídá jeho 

spojení s Mozartovou operou Così fan 

tutte. Právě ji se v rámci svérázné psychoterapie 

rozhodne nacvičovat skupina 

chovanců psychiatrické léčebny pod vedením 

mladého režiséra. I když ve výsledku 

hrají vlastně děj opery, tedy libreto jako 

činohru, a Mozarta při tom používají spíš 

jako podkres, takže přijde trochu zkrátka, 

o očistné síle hudby film vypovídá stejně. 

A jímavou scénu, kdy koktavý Henry rozrušeně 

hájí mravnost života i umění, lze 

asi považovat za kredo celého filmu. 

Pokud jde o vlastní operní inscenace, 

v repríze byl uveden záznam Verdiho 

La traviaty, natočený v roce 1983 

v někdejším Smetanově divadle v Praze, 

a televizní zpracování Massenetovy 

Manon, které vzniklo o rok později. 

La traviata je dokladem solidní úrovně 

tehdejšího operního souboru Národního 

divadla. Není bez zajímavosti, že ono 

nastudování v režii Ladislava Štrose je 

s malými obměnami na repertoáru Státní 

opery Praha dodnes. V Manon se režie 

Milana Macků obešla s výjimkou hlavní 

dvojice bez dublování pěvců činoherci. 

Kamera Ilji Bojanovského vymezovala 

záběry obrazovým rámem a zřetelně se 

inspirovala žánrovou malbou rokoka. Hudebně 

bylo dílo v nastudování dirigenta 

Františka Vajnara silně kráceno, ale i v 

takovém okleštění mohlo zapůsobit jako 

připomínka dluhů, které naše současná 

dramaturgie vůči francouzskému opernímu 

repertoáru má. 

A na závěr jedna radost z mezinárodních 

vavřínů: V záznamu z amsterdamského 

Stadsschouwburgu jsme mohli 

sledovat finále 10. ročníku Eurovizní 

soutěže mladých tanečníků, v němž 

cenu Poroty mladých získal náš pár Monika 

Hejduková a Viktor Konvalinka. Silněji 

než vlastní choreografie Jana Kodeta 

a Lenky Vágnerové, nazvaná Soumrak 

nevinnosti, zapůsobila vzájemná souhra 

a vztahová vazba obou interpretů. 

JAROSLAV SOMEŠ 

Leoš Janáček: ŠÁRKA 

Klavírní výtah Janáčkovy 

operní prvotiny komponované 

podle předlohy Julia Zeyera 

ještě před stejnojmennou operou Fibichovou. První unikátní 

světové vydání, které bylo podkladem CD nahrávky Sira 

Charlese Mackerrase s Evou Urbanovou v titulní roli a bylo 

nominováno ve třech kategoriích americké GRAMMY. 

Obálka s originální kresbou Eduarda Miléna. 184 stran. 

Leoš Janáček: INTIMNÍ SKICI 

Jedinečný objev neznámých klavírních skladeb slavného 

skladatele. 

Střední stupeň obtížnosti, 

vhodné také pro ZUŠ. 

Leoš Janáček: ŘÍKADLA 

Půvabné skladbičky na lidové texty s obrázky Josefa Lady. 

Jednoduchá úprava pro 1–3 zpěvní hlasy, klarinet a 

klavír. 

Vhodné rovněž pro ZUŠ. 

Leoš Janáček: ŽÁRLIVOST 

Čtyřruční Janáčkova úprava předehry k opeře „Její pastorkyňa“. 

Vychází poprvé tiskem v Editio Moravia. 12 stran. 

obchod@editiomoravia.cz; tel.,fax: 549 420 675; Hvozdec 55, 664 71 Veverská Bítýška 

w w w . e d i t i o m o r a v i a . c z 

39

DIVADLO 

Mozartův Don Giovanni, který má na 

Prahu své nezpochybnitelné domovské 

právo, zastiňuje jako věčný evergreen 

několik dalších oper cizího původu, jejichž 

světová premiéra se rovněž konala 

u nás. Není jich mnoho, ale patří k nim 

mimo jiné také d’Albertova Nížina. Poprvé 

byla uvedena 15. 11. 1903 v pražském 

Novém německém divadle a prakticky po 

celou dobu jeho existence se sem opakovaně 

vracela. Dnešní uživatel této scény, 

Státní opera Praha, se snaží na tradice 

Nového německého divadla systematicky 

navazovat. Proto letos, při příležitosti stého 

výročí světové premiéry, tu po více 

než šedesáti letech zařadili Nížinu znovu 

na repertoár. 

Jedná se vlastně o jediné dosud přežívající 

dílo skladatele Eugena d’Alberta. 

Všechny jeho ostatní opery upadly v zapomnění. 

Slávu Nížiny sice neodstartovala 

Praha, ale až Berlín v roce 1907 – to 

40 

d’Albertova nížina se vrátila „domů“ 

Richard Haan jako Sebastiano a Maida Hundeling v roli Marty 

už v přepracované verzi. Krátce potom 

ji však dirigent Milan Zuna v pražském 

Vinohradském divadle poprvé uvedl také 

česky. (Jinak vzorně připravený program 

Státní opery tuto premiéru opomíjí a uvádí, 

že Nížina „na pražskou českou scénu, 

na Národní divadlo, dospěla…teprve roku 

1939“, což není tak docela pravda.) Vinohradská 

inscenace měla na svou dobu 

mimořádný úspěch – jen pro srovnání: 

První uvedení v Novém německém divadle 

se dávalo pouze dvakrát a další, až 

v roce 1913, jen jednou, zatímco vinohradské 

celkem čtyřiadvacetkrát! Nížina se 

ihned rozeběhla také po mimopražských 

scénách a až do 2. světové války na nich 

patřila k běžnému repertoáru (např. 

v Plzni se dočkala pěti nastudování). 

V posledním půlstoletí se u nás ovšem 

objevovala pouze výjimečně, takže lze 

konstatovat, že premiéra ve Státní opeře 

je do značné míry objevem. 

Foto František Ortmann 

Objevem je dokonce i po muzikologické 

stránce, protože se dirigent Hilary 

Griffiths rozhodl vrátit k původnímu, 

ještě tříaktovému znění. Respektoval 

sice některé tradiční škrty, ale jinak využil 

vzácně dochovaný materiál z archívů 

obou pražských operních scén a rekonstruoval 

původní znění druhých dvou 

dějství. S několika drobnými odchylkami 

tedy Praha slyší Nížinu ve stejné podobě 

jako před sto lety. Upřímně řečeno, 

přínos návratu „pražské“ verze je spíše 

teoretický. Zdá se, že tím dílo nic nezískává, 

i když také nic netratí (možná jen ve 

srovnání s dramaticky hutnými druhými 

dvěma dějstvími vyvstane markantněji 

nadměrná délka první půle večera, tzn. 

1. dějství s prologem). Hudebně bývá 

Nížina označována za příklad verismu 

v německé operní literatuře. Při bližším 

seznámení zjišťujeme, že to není až tak 

jednoznačné. Jako je národnostně těžko 

zařaditelný její skladatel sám (narozen 

v Glasgowě, italsko-francouzsko-německé 

kořeny, žák Lisztův, žil a působil v Německu 

a Rakousku, začal jako wagnerián 

a skončil na pokraji jazzu, zemřel v Rize), 

je slohově těžko zařaditelná i jeho nejslavnější 

opera. Ano, obdiv k italskému 

verismu, především k Mascagnimu, se tu 

nezapře, ale zároveň postřehneme také 

dozvuky německé romantické opery 

a v jednoduchém, až lineárním vedení 

zpěvních dialogů, podmalovaných bohatě 

instrumentovanou melodickou linkou 

v orchestru, můžeme hledat spříznění 

s tvorbou d’Albertova vrstevníka Richarda 

Strausse. A k tomu všemu zde ještě 

přistupuje využívání motivů katalánských 

lidových písní a tanců pro podtržení scenérie, 

v níž se děj Nížiny odehrává. 

Předlohou libreta Rudolfa Lothara 

se totiž stalo stejnojmenné drama katalánského 

básníka a spisovatele Angela 

Guimery, psané ve stylu vesnického realismu. 

K charakteristickým znakům tohoto 

typu literatury patří jednak až žánrovitá 

kresba prostředí, jednak určitá drsnost 

lidského jednání, často stavěná do kontrastu 

s idealizovaným obrazem přírody. 

Oba tyto rysy najdeme rovněž jak v Guimerově 

dramatu, tak v d’Albertově opeře. 

Heinz Lukas-Kindermann, který Nížinu 

ve Státní opeře režijně nastudoval, 

podtrhl především druhý z uvedených

DIVADLO 

znaků a svému záměru úspěšně podřídil 

všechny složky inscenace. Výrazně mu při 

tom napomohlo scénické řešení Daniela 

Dvořáka. V prologu doslova vykouzlí 

krásný obraz svítání na horách, pojatý impresivně, 

a přitom moderně a nepopisně 

(jeho sílu nesetřou ani vcelku nadbytečné 

detaily, příjezd a odjezd cesty a „pohádkově“ 

zářící kameny). Vyhrocený kontrast 

k čistotě a volnosti Pyrenejí pak tvoří nížina, 

mlýn jako tradiční dějiště venkovských 

tragédií. U Dvořáka má podobu jakéhosi 

fabrického interiéru, poloprázdné strojovny 

s posuvnými vraty, kam nepronikne 

denní jas, kde musí věčně svítit elektrické 

světlo a v jejíchž zdech se skrývají různé 

utajené vchody a okénka. 

Také Dvořákovy kostýmy dokreslují 

drsnost režijního vidění. Záměrně nevyužívají 

možnost folklórní kresby prostředí 

a s výjimkou „pána“, statkáře Sebastiana, 

nerespektují rozdíly v sociálním 

postavení osob. Ze zástupu venkovanů 

vytvářejí jednolitou masu, připomínající 

spíše zbídačelé dělníky (pastýř Pedro se 

však od nich nijak neliší, takže situace 

kolem jeho odporu vůči svatebním šatům 

je znejasněna). Režijní výklad nemá 

s obyvateli nížiny v okolí mlýna žádné 

slitování. Jsou davem výrazně zlých lidí, 

pomlouvačů, závistivců a posměváčků, 

kteří se nedovedou ani upřímně poveselit. 

Už v Guimerově a d’Albertově pojetí 

je nížina symbolem nebezpečí pro čisté 

a bezelstné duše a u Lukase-Kindermanna 

nízkostí přímo přetéká. Spíš bažina, 

než nížina. Ani závěr, zabití násilníka 

Sebastiana, nevnese do dusné atmosféry 

této inscenace žádoucí uvolnění. Za nohy 

pověšené tělo je moment tak drastický, 

že potlačí jakoukoli katarzi. (Jde o nápad 

sporný, navíc zbytečně předznamenaný 

vycpaninou mrtvého vlka, visící od začátku 

představení nahoře u portálu.) 

Velkou devízou večera je skutečnost, 

že ne vždy se na operním jevišti podaří 

režijní záměr tak naplnit, jako tentokrát. 

Značný podíl na tom má obsazení hlavních 

rolí. Sopranistka Maida Hundeling 

a domácímu publiku dobře známý tenorista 

Peter Svensson nezpívají ústřední 

dvojici Marty a Pedra poprvé – mj. ji 

ztělesnili už na scéně Městského divadla 

v Trevíru, v jehož koprodukci pražská 

inscenace vznikla. Ale stejně vysoké 

uznání jako oni si zaslouží také všichni 

další sólisté – a tentokrát i členové sboru 

SOP –, kteří do trevírského nastudování 

vstoupili až zde. Palmu premiéry si odnesla 

především Maida Hundeling. Svou 

Martu má dokonale zvládnutou pěvecky 

i herecky, dokáže naplnit vysoké nároky 

jak skladatele, tak režiséra, a odpovídá 

postavě rovněž svým psychofyzickým 

typem. Její strhujícím způsobem vygradovaná 

zpověď ve 2. jednání je bezesporu 

vrcholem celé inscenace. Na premiérovém 

výkonu Petera Svenssona se trochu projevila 

únava z generálkového týdne. Proto 

– ale možná k prospěchu věci – více 

vynikly okamžiky ztišené a jímavé, než 

uplatňování hrdinských tónů. Přitom 

Pedrův part k tomu na mnoha místech 

svádí, byť je to v protikladu s prostotou 

jeho povahy. Výraznou, pěvecky i herecky 

vzácně kompaktní figuru vytvořil také 

Richard Haan jako Sebastiano. Právě 

v této postavě se nejvýrazněji odráží 

strohost Lukas-Kindermannova režijního 

pojetí. Haanův Sebastiano je jednoznačně 

násilník, surovec a padouch, věčně 

práskající jezdeckým bičíkem a chovající 

se ke všemu a ke všem prakticky jako 

otrokář. Z d’Albertovy hudby (a také 

z toho, jak plasticky a citlivě ji orchestr 

pod Griffithsovým vedením podává) však 

můžeme vytušit možnost o něco bohatší 

charakterokresby – jedná se o okamžiky, 

kdy se u Sebastiana projeví opravdu vášnivý 

cit k Martě, kdy tento suverén ztrácí 

sebejistotu a uvědomuje si, že se řítí do 

propasti. Tyto možnosti Haan sice opomíjí, 

jeho výkonu to však v ničem neubírá 

na sugestivnosti. Z dalších představitelů 

vynikli Roman Vocel jako Moruccio 

a zejména Alena Medková jako Nuri 

(režijně pojatá gaminsky, jako dívka-kluk, 

mlynářský prášek, což ovšem pro Martu 

stírá příležitost k žárlivosti, čímž se narušuje 

důležitý zlom ve vývoji její lásky 

k Pedrovi). Patriarchální osobnost starého 

Tommasa by si vyžadovala mohutnější 

a sytější bas, než jakým disponuje Manfred 

Klein, a patrně by jí prospělo také 

výraznější herecké podání. 

Dramaturgický plán letošní sezony 

ve Státní opeře Praha působí nadějně 

a přitažlivě. Inscenaci d’Albertovy Nížiny 

lze proto označit po stránce záměru 

i realizace jako slibné vykročení. 

JAROSLAV SOMEŠ 

Státní opera Praha – d’Albert: Nížina. 

Dirigent Hilary Griffiths, režie Heinz Lukas-Kimdermann, 

scéna a kostýmy Daniel 

Dvořák, sbormistr Adolf Melichar. Premiéra 

18. 9. 2003. 

Poslední páska 

Ivana Kusnjera 

Problémy prvního společného projektu 

činohry a opery Národního divadla, spojujícího 

do jedné inscenace monodrama 

Poslední páska z pera Samuela Becketta 

a jeho zhudebnění Marcelem Mihalovicim, 

jsou po mém soudu zhruba dvojího 

druhu. 

Začínají u partitury francouzského 

skladatele rumunského původu Marcela 

Mihaloviciho (1898--1985), přestože vznikala 

za spolupráce a jaksi pod dohledem 

samotného Becketta, s nímž byl skladatel 

ve velmi dobrých přátelských vztazích. Zleva Ivan Kusnjer a Josef Vinklář 

Foto Hana Smejkalová 

41

DIVADLO 

Partitura nese znaky operní kompozice 

z přelomu 50. a 60. let v typických rozporech 

mezi tradicionalistickým kompozičním 

základem a snahou uchopit 

opeře vzdálené téma novou kompoziční 

technikou. Beckettův text je monologem 

stárnoucího Krappa, který při poslechu 

a nahrávání magnetofonových pásků polemizuje 

se svým dosavadním životem. 

Tedy je výsostně niterný a jeho interpretace 

není myslitelná bez osobnostního 

vkladu interpreta, tedy bez projekce 

silné herecké osobnosti do postavy Krappa. 

Mihalovici ovšem nemohl postupovat 

jinak nežli jako jeden z možných čtenářů 

textu, který však právě to své čtení do 

posledního detailu partiturou fixuje a neponechává 

potřebný významový prostor 

nejen každému konkrétnímu Krappovi, 

ale ani jiné době, nežli v které se on 

sám s textem vyrovnával. Je to po mém 

soudu problém prakticky všech operních 

„monodramat“, včetně nejvyhlášenějších 

partitur. 

Mihalovici však nenechal interpretovi 

sebemenší prostor, nepřipustil žádné 

improvizované plochy, ale pěvecký part 

Krappa detailně vypsal. Zvláště ošidnou 

se tato technika ukazuje tam, kde vede 

k vnějškovému dramatizování promluvy, 

tedy k emocionálním důrazům, které lze 

těžko jednou provždy v tomto textu definitivně 

předurčit. Partitura přitom svědčí 

o skladateli přemýšlivém a výsostně vzdělaném, 

zvláště v precizní orchestraci, byť 

založené v postromantickém modernismu 

a tedy trochu neaktuální už v roce 1960, 

kdy skladatel zhudebnění textu z roku 

1958 dokončil. 

Jinak řečeno, Marcel Mihalovici po 

mém soudu nepřidal Beckettovu textu 

takové kvality, které by zhudebnění zdůvodnily, 

a lze odhadnout, že činoherní 

verze tu operní (na rozdíl třeba od takového 

Rigoletta) rozhodně „přežije“. 

Druhým vážným problémem se ukázalo 

právě propojení činoherní a operní 

verze Poslední pásky do jediné inscenace. 

S nápadem přišel (upozorněn na Mihaloviciho 

operu Janem Dehnerem) pěvec 

Ivan Kusnjer, který zatoužil po projektu 

typu Osmi písní šíleného krále. Což je 

moc dobře. Původně dokonce právem 

uvažoval o možnosti, že by sám odehrál 

jak činoherní, tak operní verzi dramatu, 

a asi by to herecky zvládnul, je to však už 

jen fyzicky takřka nezvladatelné. 

Jenže činoherní verze vyžaduje komorní 

soustředěný prostor, kdežto operní verze 

s poměrně velkým orchestrem se do 

takového prostoru prostě nevejde. Když 

už, pak bylo, myslím, vhodnější hrát inscenaci 

ve Stavovském a ne v Národním 

divadle, v jehož prostoru se činoherní 

Krapp Josef Vinklář totálně ztratil. 

Režisér Michal Dočekal pak ve snaze 

propojit obě díla do jednoho logického 

celku vybudoval přetechnizovaný prostor 

inscenace, snažil se jevištními prostředky 

explikovat významové valéry textu, což se 

ukázalo značně kontraproduktivním. 

První z ředitelem Danielem Dvořákem 

slibovaných projektů napříč soubory se 

tedy ve výsledku příliš nevydařil. Nicméně 

není na místě ho odsuzovat, šlo o regulérní 

a poctivě zpracovaný pokus ve směru 

obecně jistě žádoucím. Kdyby nic jiného, 

Ivan Kusnjer opět prokázal schopnost 

vyrovnat se na vysoké úrovni s úkolem 

krajně náročným, a právě takové, ne prostřední 

nebo malé, vedou k mistrovství. 

Způsob, jakým ztvárnil postavu Krappa, 

je také myslím nejpodstatnějším výsledkem 

projektu. Také je nezbytné upřímně 

ocenit pečlivé nastudování nesnadného 

orchestrálního partu dirigentem Přemyslem 

Charvátem. A bylo užitečné poznat 

hudbu skladatele, současníka a dokonce 

osobního přítele Bohuslava Martinů, byť 

už je zřejmé, že se mezi největší zjevy 

20. století nezapíše. Pro to všechno jistě 

nebyla ta velká práce zbytečná, nicméně 

významné místo v repertoáru inscenace 

patrně nezaujme. 

JOSEF HERMAN 

Samuel Beckett, Marcel Mihalovici: Poslední 

páska. Překlad František Vrba a Přemysl 

Charvát, dirigent Přemysl Charvát, režie Michal 

Dočekal, scéna a kostýmy Jana Preková, 

česká premiéra v Národním divadle v Praze 

16. 10. 2003. 

Prodaná nevěsta po opavsku 

V půlce září se v Litomyšli odehrálo 

(v rámci 30. ročníku Mladé Smetanovy 

Litomyšle) představení Prodané nevěsty, 

jakási předpremiéra opavské inscenace: 

sóla zpívali sice především studenti 

HAMU, ale hrálo se již ve scénografii, 

kterou schválilo a nechalo vyrobit vedení 

opavského Slezského divadla (!), 

účinkoval opavský sbor a orchestr vedený 

Janem Snítilem. Necelý týden po 

litomyšlském představení byl po poradě 

umělecké rady Slezského divadla odvolán 

inscenační tým Josef Novák (režisér) 

– Marta Roszkopfová (scéna) – Dana 

Svobodová (kostýmy). Podle trochu 

kostrbatého vyjádření ředitelky Sylvy 

Gapkové „Inscenace v tomto tvaru neodpovídá 

požadavkům, se kterými byla 

zařazena do dramaturgického plánu SDO. 

Především z provozního a ekonomického 

hlediska by ji nebylo možné uvádět jako 

školní a zájezdové představení.“ Šéf opery 

Dalibor Hrda pro Lidové noviny upřesnil, 

že výhrady se netýkaly ani režie, ani 

kostýmů, ale pouze scény (!), která měla 

být tradičně jihočeská. 

Na základě videozáznamu litomyšlského 

představení tvrdím, že v žádném 

případě nešlo o extravagantní inscenaci, 

naopak o záležitost tradiční (především 

ve vedení herců). Pravda, scéna není 

jihočeská, odkazuje zčásti možná k opavskému 

okolí (prospekt s chaloupkami 

Katarína Kramolišová a Petr Murcek 

Foto archív 

42

DIVADLO 

v hornaté krajině), zčásti možná evokuje 

cosi jako divoký západ (bytelná vrata, ladění 

do zelena). Rozhodně ale také není 

nějak provokativní – a její náhlé zavržení 

mi připadá hodně podivné. 

Kauza je smutnou ukázkou našich 

divadelních poměrů, ve kterých čím dál 

více vládne neprofesionalita, zvůle, kde 

často rozhodují nekompetentní lidé, kde 

rozhodnutí nejsou v první řadě odborná, 

ale osobně zaujatá. Ale netřeba svádět 

vše na vedení divadel a souborů, mnozí 

divadelníci v tom umí bez skrupulí chodit, 

ostatně v Opavě hned inscenaci převzala 

a za tři neděle k premiéře dovedla 

režisérka Jana Andělová Pletichová. 

Využila Babrajovu scénu z Marjánky, 

matky pluku, výsledkem je souměrně 

koncipovaný prostor: dvojí průčelí domů 

s ornamentálními malůvkami ( nezapře 

jihočeské prostředí), dva pulty (nejen) 

s marcipánovými srdíčky, v pozadí vrata, 

za nimi modrý horizont s holubičkami. 

A všemu dominující májka. 

Prodaná nevěsta jako naivní obrázek 

z vesnice – proč ne. Ale křehká je hranice 

mezi snesitelnou naivitou a směšným 

kýčem. Oblečení aktérů svítí novotou: bělostné 

nažehlené košile, pečlivě zapnuté 

modré vestičky pánů, čepečky, zástěry 

a modré sukně vesničanek… Vše je tak 

úhledné, tak umělé: i ty nalakované 

účesy přepudrovaných pánů, Kecalovy 

pentličky, Mařenčiny mašličky v copech. 

Režisérka povětšinou jen povšechně 

aranžuje, načež náhle dění okoření nějakou 

„překvapující“ jednotlivostí: nechá 

aktéry lézt na stůl (četnost výstupů na 

stůl nebo alespoň na židli působí téměř 

jako nějaká obsese), Vaška pošle do první 

řady mezi diváky (vrhá se tam na klín 

divačce)… 

V opavské inscenaci se najdou vtipná 

místa, to ano. Třeba setkání Petra Murceka 

– pihatého Vaška, který si (v puse 

lízátko) hraje s jojem a skáče panáka, 

s Mařenkou Kataríny Kramolišové. Ta 

se umí na jevišti přirozeně chovat, její oči 

přímo mluví. Přitom uvolněně zpívá, je 

jí dobře rozumět, hlasem vyjádří vroucnost 

i vzdor (škoda problémů s intonací, 

byť tentokráte byly ve snesitelné míře). 

Jenže jakmile je na jevišti s Jeníkem 

prkenného, neustále se křečovitě usmívajícího 

Michala Vojty, i ona přestane 

přirozeně lidsky reagovat a naplňuje 

jakousi operní šablonu. Vojta se v prvním 

jednání snažil pečlivěji artikulovat, 

leč pak souhlásky začaly opět zanikat, 

kvalitativní rozdíl mezi samohláskami 

zmizel. Cit stranou, zbylo jen okázalé 

předvádění hlasového fondu. Projev 

Václava Marka (Kecal) je oproti tomu 

kultivovaný, leč interpret má zase vážné 

problémy s temporytmem. 

Dirigent Jan Snítil někde preferuje 

pro mě příliš pomalá tempa, jednotlivá 

„čísla“ se mi jeví temporytmicky trochu 

mechanická, nicméně jeho hudební nastudování 

je pečlivé. 

Po ostravské premiéře Pucciniho 

opery Madama Butterfly jako již tolikrát 

s obdivem konstatuji, že tu opět zajistili 

prvotřídní obsazení (a je jedno, zda 

z domácích sólistů, či stálých hostů). 

A z hudebního i jevištního nastudování 

je znát poctivost a profesionalita, s jakou 

zde inscenace vznikají. 

Dirigent Paolo Gatto má Pucciniho 

v krvi, jeho hudební nastudování, to je 

mohutný proud emoce o mnoha barvách, 

bohatý temporytmicky i dynamicky. Hraje 

si s agogikou, s pauzami: tóny pozdrží 

a zas je nechá poskočit, rozběhnout se, 

houpat, rozezpívat. Poslouchat orchestr 

Opavská inscenace Prodané nevěsty 

převážně sice jen naplňuje obvyklá řešení, 

ale konec konců nikterak neuráží. Na 

pováženou jsou tak především okolnosti, 

za kterých vznikla. 

LENKA ŠALDOVÁ 

Slezské divadlo Opava – Bedřich Smetana: 

Prodaná nevěsta. Dirigent Jan Snítil, režie 

Jana Andělová-Pletichová, scénografie Alexandr 

Babraj, choreografie Petr Miller, sbormistryně 

Kremena Pechakova. Premiéra 19. 10. 

Výsostné nastudování 

Madama Butterfly v Ostravě 

Zleva Erika Šporerová, Eva Dřízgová-Jirušová, Alexander Podolchov 

Foto Josef Hradil 

pod jeho vedením je opravdu radost. A je 

radost poslouchat sbor, sólisty v menších 

rolích (Jiří Halama, Martin Gurbaľ), 

v rolích větších (Anna Číhalová, Alexander 

Podolchov) a samozřejmě dva 

sólisty hlavní. Eva Dřízgová-Jirušová 

zpívá jemně, lyricky, bez patosu a vypjaté 

exprese, přesto její Čo-Čo-San působí až 

heroicky, jako silná osobnost s vnitřním 

kouzlem. Je úsporná v gestu, o to více 

vyjádří její postoj, oči plné očekávání… 

Mladý italský tenorista Luciano Mastro 

je zatím rozhodně lepší zpěvák než 

herec, ovšem vládne svítivým, otevřeným 

hlasem, a to naprosto klidně, přirozeně 

43

DIVADLO 

(snad jen mámivé forte by mohl používat 

méně často). Opravdu bel canto – krásný 

zpěv. 

Režisér Luděk Golat stejně jako 

v nedávných inscenacích jiných titulů 

založených na silném dramatickém 

příběhu (Rigoletto, Sedlák kavalír) staví 

především na autenticitě lidského jednání 

v určitém prostředí (a má pravdu: právě 

Butterfly Puccini s japonským světem 

bezesporu svázal). Zároveň s nadhledem 

jevištní dění poetizuje. Výklad možno odečíst 

z detailů chování (ty např. ukáží, jak 

se Sharpless na rozdíl od Pinkertona umí 

v tomto prostředí chovat) či z oblečení 

(po Pinkertonově odjezdu se Butterfly 

obléká po evropsku, až pro vracejícího 

se muže se nastrojí do kimona). Tentokrát 

se mi zdá pohybová stylizace až příliš 

popisná (na rozdíl od scény omezené na 

podstatné „body“: typické posuvné stěny 

a za nimi průhled na točitou cestu) 

a naopak, někde režisérova rezignace 

na pravděpodobnostní jednání podle 

mě výpověď příliš oslabila. To například 

když při milostném duetu v závěru prvního 

jednání Čo-Čo-San a Pinkerton stojí 

v popředí daleko od sebe, ani se na sebe 

nepodívají, v pozadí obraz erotických 

hrátek v podání baletu. 

Jednoznačně tak tentokrát výše stavím 

hudební nastudování, které je vskutku 

výsostné (jména alternantů se mi navíc 

jeví být zárukou, že i představení s jiným 

obsazením budou stát za to). 

LENKA ŠALDOVÁ 

Národní divadlo moravskoslezské Ostrava 

– Giacomo Puccini: Madama Butterfly. Dirigent 

Paolo Gatto, režie Luděk Golat, scéna 

a kostýmy Dana Hávová, choreograf Igor 

Vejsada, sbormistr Jurij Galatenko. Premiéra 

4. 10. v Divadle Antonína Dvořáka. 

Simon 

Boccanegra: proč 

jen koncertně? 

Janáčkova opera v Brně uvedla dvě reprízy 

(9. a 10. 10.) koncertního provedení 

opery Giuseppe Verdiho Simon Boccanegra. 

Druhé provedení již nebylo nijak valně 

navštívené, ostatně nelze se divit. Právě 

tato opera přece patří na jeviště a jestli 

nebyly peníze na regulérní inscenaci, bylo 

myslím lépe s tímto titulem počkat, až 

finance budou. 

To je sice zásadní, leč jediný problém 

nastudování. Dirigent Jaroslav Kyzlink 

dovedl divadelní orchestr k zaujaté dramatické 

interpretaci Verdiho partitury, 

k přesné souhře a bohaté dynamice. Sbor 

(sbormistr Pavel Koňárek) byl jako obvykle 

perfektní, radost poslouchat přesně 

sezpívané hlasové skupiny, výrazovou 

dynamiku od piana po fortissimo, jistou 

intonaci. Brněnští také získali excelentní 

obsazení sestavené ad hoc pro dvě provedení, 

tedy převážně z hostů. Titulní 

roli dodal vznešenost i osudovou tragiku 

Vladimír Chmelo, Eva Dřízgová-Jirušová 

zazpívala Amelii s ohromující 

jistotou, u nás stále vzácným kulatým 

tónem a s lyrickým výrazem. Michal 

Lehotský naopak provedl postavu 

Gabriela Adorna s efektní virtuozitou, 

vzletně, mužným témbrem lahodného 

tenoru. Jiří Sulženko pak postavu Paola 

Albianiho podal v rovině nenávistného 

intrikána, nicméně kultivovaným hlasem 

a uvážlivým dynamickým projevem z ní 

učinil rovnocenného soupeře Chmelova 

Simona. Za Franze Hawlatu, který se 

musel omluvit pro nemoc, narychlo, 

Ředitel Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK 

vypisuje konkurz 

na místo hráče do skupiny violoncell 

Konkurz se uskuteční 5. 2. 2004 

Podrobné konkurzní podmínky zašleme uchazečům po obdržení 

přihlášek na adrese: 

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK 

Orchestrální kancelář 

Nám. Republiky 5, 110 00 Praha 1 

tel: 222 311 900, 222 002 580 

ovšem jako obvykle suverénně, zaskočil 

Richard Novák a postavu Fiesca zazpíval 

s vrcholně dramatickým přídechem. 

I menší role byly obsazeny na úrovni 

Zdeňkem Plechem (Pietro), Zoltánem 

Kordou (Kapitán lučištníků) a Janou 

Štefáčkovou (Služebná Amelie). 

Prostě výtečné. Takové hudební nastudování 

se v adekvátní jevištní podobě 

mohlo plným právem stát událostí operní 

sezóny. Nebo mohlo posloužit za základ 

zvukového snímku. Věčná škoda. 

JOSEF HERMAN 

Vzpomínka na 

paní profesorku 

Jitku Švábovou 

Paní profesorka Jitka Švábová se narodila 

4. listopadu 1911 v Ústí nad Orlicí 

a zemřela 30. června 2003 v Ústí nad Labem 

ve věku nedožitých 92 let. Od roku 

1952 působila nepřetržitě na ZUŠ Evy 

Randové v Ústí n. L. Byla to skutečně 

vzácná osobnost, která se obětavě celá 

ta léta věnovala výuce sólového zpěvu. 

Připravila na sólovou pěveckou dráhu 

kolem čtyř desítek úspěšných sólistů 

z celkového počtu asi 500 studentů. Mezi 

její nejznámější žáky patří: Eva Randová, 

Richard Haan, Jindřiška Rainerová, 

Ladislav Mlejnek, Dalibor Tolaš, Karel 

Hanuš, Miroslava Kalašová, Jiří Endršt, 

Jiří Železný, Karel Bím a další. 

I když měla i jiné možnosti, zůstala 

celá léta věrna ZUŠ v Ústí nad Labem. 

Za celoživotní tvůrčí pedagogickou činnost 

také obdržela v roce 1966 medaili 

1. stupně Ministerstva školství, mládeže 

a tělovýchovy České republiky. 

Dalším oceněním pedagogických 

úspěchů bylo uvedení paní profesorky do 

Ústecké hudební Síně slávy – 29. května 

2001 – k jejímu životnímu jubileu 90. narozenin. 

Ve stejném roce, 8. listopadu, 

převzala paní profesorka Švábová medaili 

Ministerstva kultury Artis Bohemiae 

Amicis za šíření dobrého jména české 

kultury. 

Byla úspěšnou učitelkou i mnohostrannou 

silnou osobností plnou pracovního 

a životního elánu. O jejím úmrtí jsme 

se dozvěděli velmi opožděně, přesto považujeme 

za náležité připomenout tuto 

pedagožku z rodu velkých kantorů. 

MARIE PETERKOVÁ 

44

ZPRÁVY Z DOMOVA 

Za profesorem Milošem Sádlem 

13. 4. 1912 – 14. 10. 2003 

V úctyhodném věku 91 let odešel 

předposlední velký zjev českého 

koncertního umění, narozený 

ještě za c. k. monarchie, 

bonviván svého nástroje i života, 

nezdolný rytíř hudebního vojska, 

violoncellista Miloš Sádlo. 

Jako napínavý román francouzského 

realisty se sleduje příběh 

chudého chlapce, který se proslavil. 

Po matce Bláha, později 

po otci Zátvrzský, vyučený knihař 

proslavil jméno Sádlo z vděčnosti 

za muzikantskou i lidskou, 

vpravdě otcovskou péči, kterou mu jeho duchovní „táta“, Karel 

Pravoslav Sádlo věnoval. Nebýt jeho, stěží by dosáhl tak rychle 

na vrcholky nejvyšší. Po měsíci školení na „čelo“ dvě drobné 

skladby veřejně. Po 4 (!) letech Řídkého a Dvořákův koncert 

s Českou filharmonií ve věku 19 let. O 9 let později triumfální záskok 

za Jana Kubelíka, znovu ve Dvořákovi s Českou Filharmonií. 

Pražské kvarteto s Ladislavem Černým, trio Páleníček – Plocek 

– Sádlo – po válce přejmenované na České trio – spolupráce 

s desítkami hvězd z celé zeměkoule: Casals, Oistrach, Barbirolli, 

Konwitschny, Ferenczik…Skladatelé: Martinů, Šostakovič, 

(s nímž nahrál v roce 46 jeho slavné trio spolu s Oistrachem), 

Kodály, Chačaturjan, Baczewicz – se všemi se znal a všichni ho 

měli rádi. I doma byl prorokem – skoro všichni dobří čeští muzikanti 

si s ním rádi zamuzicírovali. 

Hořel láskou k hudbě až do posledních chvil. Na AMU přestal 

učit v 85 letech. A stále měl co říci!! Ve svých 82 letech přišel 

jednou skleslý do školní jídelny a zdálo se, že mu ubývá sil. Nic 

ho nebavilo, špatně jedl a vůbec. Asi za týden se objevil znovu, 

sršel energií a hlaholil: Kluci, já byl línej! Jen jsem začal zase cvičit 

na „čelo“, síly se mi vrátily… 

Kéž nebe požehná českou zem ještě mnoha tak bezelstnými 

a spontánními Muzikanty jako byl Miloš Sádlo. A kůry andělské 

tě uzpívejtež… 

IVAN ŠTRAUS 

Úmrtí 

VLADIMÍR HUDEC, muzikolog a pedagog, zemřel (12. 9.) ve věku 

nedožitých 74 let. Narodil se 10. 12. 1929 v Olomouci. Stal se 

spolupracovníkem a pokračovatelem Roberta Smetany na katedře 

hudební vědy a výchovy FF UP, kde pracoval od roku 1951 

do jejího zrušení v roce 1980. V letech 1987 až 1990 byl rektorem 

Janáčkovy akademie múzických umění v Brně a do roku 

2000 jejím profesorem dějin hudby. Na sklonku života se těžiště 

jeho pedagogického zájmu přesunulo zpět do Olomouce. Hlavním 

předmětem vědeckého zájmu prof. dr. V. Hudce, CSc. bylo 

dílo Zdeňka Fibicha, dějiny českého hudebního divadla na Moravě 

a hudební regionalistika zaměřená na oblast střední a severní 

Moravy. 

Hudba v Praze 

Hudební podzim v Klementinu. 

Cyklus šesti koncertů, který proběhl 

v září a říjnu v Zrcadlové kapli Národní 

knihovny ČR (NK ČR), byl výsledkem 

spolupráce NK ČR a vybraných 

hudebních agentur. Koncerty 

klasické hudby byly interpretovány 

špičkovými umělci a soubory. Obe- 

Vojtěch Saudek 

† září 2003 

V dvaapadesáti letech opustil náš hmotný svět talentovaný muzikant-skladatel, 

člověk filozofického ducha, překladatel a přítel 

Vojtěch Saudek. Vždy jsem si kladl otázku, proč mnoho vysoce 

nadaných lidí umírá v tak nízkém věku. Což snad není dovoleno 

tento svět zlepšit? Ušlechtilé rostliny vydrží méně než plevel, 

jemnější přístroj potřebuje opatrnější zacházení. Tento svět 

toho nedbá. Jemné a ušlechtilé intenzivně ničí. 

Vojtěch Saudek se narodil 11. února 1951 v rodině nezapomenutelného 

Shakespearovského překladatele Erika Saudka. Nejprve 

vystudoval filozofii na Univerzitě Karlově. Ve skladbě byl žákem 

Prof. Jiřího Dvořáčka. Hudební fakultu AMU ve Dvořáčkově 

třídě absolvoval roku 1983. Již během studií měl velmi vřelý 

vztah k francouzské kultuře. Bylo proto docela logické, že se 

oženil s Francouzkou Agnés Delume. Od roku 1981 žil střídavě 

v Paříži a v Praze. Ve Francii mimo jiné studoval kompozici 

s elektroakustickou hudbou na pařížské konzervatoři ve třídě 

Guy Reibela, v IRCAMu absolvoval stáž hudební informatiky. Ve 

většině svých kompozic byl otevřen avantgardním vlivům. Pro 

jeho hudební jazyk je charakteristická kombinace témbrových 

vrstev (včetně využívání hudby elektroakustické) s tonální a melodickou 

strukturou. Saudkův skladatelský odkaz zahrnuje široké 

spektrum nejrůznějších kompozic: skladby orchestrální, komorní, 

vokální i díla operní. Jeho skladatelské dílo bylo též odměněno 

řadou cen: výběrem si připomeňme 1. cenu v soutěži 

mladých skladatelů ČSR (1987) za Koncert pro klavír a orchestr 

„Na paměť Gideona Kleina“ nebo 2. cenu za skladbu „Postavy 

ze Shakespeara“ v soutěži Generace (1986). Z poměrně obsáhlé 

řady kompozic uveďme zástupně kantátu Společenství darebáků 

(skladba z roku 1994 na texty Franze a Ottly Kafkových), 

opery Mernnon čili o lidské moudrosti (1987 – na vlastní libreto 

Voltairovy povídky), komorní operu Ošklivé kachňátko z písňové 

tvorby Veliké Labutě a jiné šibeniční písně (1999 – na texty Ch. 

Morgensterna) Celý svět (2001 – slovo „svět“ v různých jazycích 

a anglický monolog Jacqua ze Shakespearovy hry Jak se vám 

líbí), za sféru komorních děl Výzkumy jednoho psa pro housle 

a elektroniku, či Elegii pro violoncello a syntetizér. 

Dílo Vojtěcha Saudka bylo uzavřeno. Věřme, že náš stvořitel měl 

pro něho připraven lepší úděl, než je naše lidské kolotání. Přesto 

všechno zůstává po Vojtěchovi v našich srdcích bolící mezera. 

Doufejme, že se na ni objeví časem květ (jak na ráně z Malého 

prince Saint-Exupéryho). 

IVAN KURZ 

censtvo ocenilo svěží výkon výborného 

Penguin kvarteta, brilantní klavírní 

recitál v podání Lukáše Vondráčka, 

perfektně zvládnuté historické varhany 

Aleše Bárty a další špičkové ukázky 

současného interpretačního umění. 

Projekt byl výsledkem dlouhodobé 

snahy NK ČR, jež bývalou jezuitskou 

kolej Klementinum spravuje, 

o to, nabídnout zejména české veřejnosti 

možnost kvalitního hudebního 

zážitku. Vedle množství spíše komerčněji 

laděných koncertů v historických 

částech Prahy, zaměřených 

většinou na zahraniční turisty, se tak 

Zrcadlová kaple zařadila mezi místa, 

kde bylo možno se za relativně nízké 

vstupné setkat s kvalitou. V příštím 

roce by zde měly být prezentovány 

další ucelené cykly, vytvářené 

s důrazem na kvalitu a směrované 

převážně na české publikum. lp 

ČESKÝ NÁRODNÍ SYMFONICKÝ 

ORCHESTR dirigoval v Rudolfinu 

(21. 10.) americký skladatel a filantrop 

Tim Janis. Jeho platforma „Hudba 

s posláním“ vstoupila do ČR v podobě 

charitativního koncertu s cílem 

přispět nadaci Kapka naděje, která 

pomáhá dětem s poruchou krvetvorby. 

45


Vyznamenaní hudebníci 

V den státního svátku 28. října předal prezident republiky 

Václav Klaus vyznamenání – medaili Za zásluhy 2. stupně 

třem našim předním hudebníkům. Byli to: 

Václav Snítil, houslista, profesor HAMU 

Foto Štěpán Hon 

Zuzana Růžičková, cembalistka, profesorka HAMU Foto Štěpán Hon 

Vlasta Průchová, jazzová zpěvačka 

Foto Štěpán Hon 

46 

Hudební skladatel Marek Kopelent, profesor HAMU obdržel 29. října 

z rukou ministra kultury Pavla Dostála letos poprvé udělovanou Cenu 

Ministerstva kultury ČR v oboru hudba. 


FESTIVAL SWINGOVÉ HUDBY 

se konal v šestém ročníku (5.–7. 

11.) v Národním domě na Vinohradech. 

Vedle domácích interpretů 

a big bandů se představili muzikanti 

ze Slovenska, Německa, Austrálie 

a USA. Hvězdou závěrečného 

večera byla německá jazzová varhanice 

Barbara Dennerleinová. Protagonisty 

festivalu byli The Hottentots 

Orchestra s Jiřím Suchým, zpěváci 

Dan Bárta a Yvonne Sanchezová, 

Trio Roberta Balzara, Australan James 

Morrison, Big Band Felixe Slováčka 

s Karlem Hálou, jubilující skupina 

Linha Singers, americký cellista 

Gideon Freudmann a Big band Českého 

rozhlasu. 

FESTIVAL EUROART zahájil 

v jeho čtvrtém ročníku (21. 

10.) koncert Stamicova kvarteta 

a Jitky Čechové (Borodin, 

Janáček, Vierne) v Lichtenštejnském 

paláci. Dramaturgie 

festivalových vystoupení 

klade důraz na prolínání 

kultur evropských zemí. Vedle 

Stamicovců se postupně v programech 

objeví např. Belcea 

Quartet, Casal Quartet, Kvarteto 

M. Nosticové, Kvarteto salcburského 

Mozartea, Quatuor 

Renoir, Vogler Quartett, violista 

Alexander Besa a klarinetista 

Ronald van Spaendonck. 

KYTARISTA VLADIMÍR MIKULKA, žijící 

ve Francii, se po letech objevil (25. 

10.) opět před českým publikem, a to 

díky festivalu Kytara napříč žánry. Připravil 

klasický recitálový repertoár. Po 

vystoupení v Obecním domě hrál (26. 

10.) ještě v Pardubicích. Šestý ročník 

kytarové přehlídky zahrnul (5. 10.– 

20. 11.) v Praze a dalších českých 

a německých městech desítku koncertů, 

tvůrčí dílny a výstavy. Akce, za 

níž stojí kytarista Stanislav Barek, nenabízí 

zdaleka jen klasickou hudbu, 

ale také blues, ragtime a letos poprvé 

i jazz – obory, v nichž se může uplatnit 

akustická kytara. 

KRISTÝNA VALOUŠKOVÁ měla 

(20. 10.) v Atriu pěvecký recitál nazvaný 

Vox clamantis. Jako hosté vystoupili 

kytarista Josef Mazan a Vlastislav 

Matoušek, hrající na japonskou 

šakuhači a různé etnické nástroje. 

IDA GAMULIN, přední chorvatská pianistka 

střední generace, přednesla 

při pražském klavírním recitálu (19. 

9.) díla italských a chorvatských autorů 

(D. Scarlatti, Bellini, Rossini, Kuljerić). 

Koncert v Sukově síni uspořádalo 

chorvatské velvyslanectví. 

FESTIVAL NAFRAK, třetí ročník přehlídky 

hudební fakulty AMU, nabídl 

(14.–17. 10.) programy neomezující 

se pouze na vážnou hudbu, ale 

doplněné pantomimou, filmem a výtvarným 

uměním. Akce, kterou připravili 

studenti oboru hudební management, 

se konala v prostorách fakulty. 

Závěrečný večer byl v žižkovském 

divadle Ponec. Festival chtěl 

upozornit na alternativní nové smě-


Jan Páleníček hrál 18. 9. v Alšově jihočeské galerii na zámku Hluboká. 

Za doprovodu Jihočeské komorní filharmonie, řízené Stanislavem 

Vavřínkem, zazněly v jeho podání Čajkovského Rokokové variace, které 

orámovala dvě díla Beethovenova: předehra Stvoření Prométheovo op. 43 

a Symfonie č. 3 Es dur, op. 55 „Eroica“. 

Foto archív 

ry, které se na fakultě vyučují, konkrétně 

etnomuzikologii a elektroakustickou 

hudbu. Pozváni byli studenti 

Hudební univerzity v Hamburku. 

Vystoupil Komorní orchestr 

Berg, Epoque Quartet a Robert Balzar 

a Eurus-trio, jazzové trio Jana Kořínka 

a Vlastislav Matoušek s tradiční 

japonskou hudbou. 

FILHARMONIE MLADÝCH z Janova 

vystoupila (3. 11.) v kostele sv. 

Šimona a Judy s programem z italské, 

slovinské, maďarské, polské 

a české hudby. Byla na turné, které 

mělo symbolicky přivítat nové členské 

země EU a upozornit, že italský 

přístav Janov bude v roce 2004 nositelem 

titulu Evropské město kultury. 

Dirigoval Michele Trenti, mezi sólisty 

turné byl mladý italský houslista 

Giovanni Angeleri, nositel Paganiniho 

ceny z roku 1997. 

ŠANSONIÉRKA HANA HEGERO- 

VÁ oslavila (20. 10.) dvaasedmdesáté 

narozeniny koncertem v Národním 

divadle v Praze. Při premiérovém 

vystoupení na prestižní domácí 

scéně zpěvačku doprovodil dvacetičlenný 

komorní orchestr. Jeho šéf 

Petr Malásek jej sestavil speciálně 

pro tuto příležitost. 

Hudba v Čechách 

KONCERT SOUBORU VARIACE 

na 6. ročníku festivalu Hradecké 

hudební dny (19. 9.) v Hradci 

Králové byl hojně navštívený 

také zásluhou účinkování Jany 

Štěpánkové a díky pestré dramaturgii 

večera. Zazněly písně 

B. Martinů, básně R. Dehmela 

a Schönbergův sextet Zjasněná 

noc. 

ORLICKO-KLADSKÝ VARHAN- 

NÍ FESTIVAL se konal (od 20. 9.) 

posedmé na severovýchodě Čech 

a nabídl osmnáct koncertů, mimo 

jiné v Jaroměři, Trutnově, Rychnově 

nad Kněžnou, Žamberku, Žacléři, 

Lanškrouně, Vamberku, Opočně, 

Králíkách, Rtyni v Podkrkonoší, 

Náchodě, Dobrušce, České Skalici 

a Novém Městě nad Metují. Vystřídalo 

se při nich několik varhaníků 

od Aleše Bárty přes Michala Novenka 

po Jiřinu Marešovou. V repertoáru 

dominoval Bach, ale zněla i hudba 

Petra Ebena a dalších současných 

autorů. 

MĚSTSKÁ HUDBA FRANTIŠKA 

KMOCHA, kterou na začátku září 

opustila většina členů, se (6. 11.) 

představila poprvé po své obnově 

publiku. Hudebníci odchodem z tělesa 

vyjádřili nespokojenost s tím, že 

vedení města odvolalo kapelníka Petra 

Stříšku a poradní sbor. Novým kapelníkem 

nově obsazeného souboru 

se stal Ivan Fišer, dirigent Kolínské filharmonie 

a ředitel základní umělecké 

školy v Zásmukách. 

SEVEROČESKÁ FILHARMO- 

NIE Teplice zahájila (16. 10.) 

koncertní sezonu. V teplickém 

Domě kultury zazněla Slavnostní 

předehra Dmitrije Šostakoviče, 

Tři sonety pro altsaxofon 

Tristana Keurise a Planety od 

Gustava Holsta. 

HUDBA V SYNAGOGÁCH plzeňského 

regionu, druhý ročník festivalu, 

pokračoval (7. 9.) v Muzeu Šimona 

Adlera v Dobré Vodě u Hartmanic. 

Účinkoval violoncellista Jiří 

Hošek s dcerou Dominikou (Couperin, 

Haydn, Kraft, Bloch, Offenbach, 

Popper). 

FERENC LISZT a jeho současníci, 

program koncertu s tímto 

názvem nastudovali pedagogové 

a studenti katedry hudební 

výchovy Pedagogické 

fakulty Univerzity J. E. Purkyně 

v Ústí nad Labem. Na zámku 

ve Velkém Březně (21. 10.) 

si takto připomněli letošní 150. 

výročí tamní první návštěvy F. 

Liszta (1. 9. 1853) u hraběte 

Karla Chotka, majitele zámku. 

Skvělými interpretačními výkony 

se v první polovině večera 

představili Dana Novotná (recitace 

melodramu), Petr Slavík 

(klavír), Jaromír Vavruška 

(zpěv) a Hana Spoustová (klavír 

– Konzervatoř v Teplicích), 

ze studentů dále Lukáš Čajka 

(klarinet) a Václav Novák (klavír). 

Koncert byl pořádán ve 

spolupráci s Maďarským kulturním 

střediskem v Praze, 

ve druhé části programu proto 

vystoupili hosté – studenti 

a absolventi Hudební akademie 

F. Liszta v Budapešti. Rovněž 

výbornými výkony nadchli 

publikum ve zcela obsazeném 

koncertním sále zámku Ágnes 

Tokai (zpěv), Yamamoto 

Maki (klavír) a István Breznyán 

(trubka). Vedle skladeb F. 

Liszta v průběhu večera zazněla 

díla A. Dvořáka, Z. Fibicha, 

B. Smetany, J. Brahmse 

a P. de Sarasateho. lp 

Hudba na Moravě 

a ve Slezsku 

Sir Neville Marriner řídil Českou filharmonii nejen na dvou abonentních 

koncertech (2. a 3. 10.), ale i na mimořádně zařazeném vystoupení 

našeho předního tělesa v sobotu (4. 10.). Až na Brahsmovu Symfonii 

č. 3 F dur op. 90, která zazněla pouze ve čtvrtek a v pátek, sestával 

program z děl W. A. Mozarta (Symfonie č. 36 C dur, K 425 „Linecká“) 

a Josefa Suka (Pohádka, suita z hudby k Zeyerově hře Radúz 

a Mahulena op. 16). 


47


zemí Evropy a vybraná města v Americe. 

Ani jeden z více než sta koncertů 

se nebude konat v hlavních městech, 

ale v menších sídlech v regionech. Organizátoři 

chtějí využít partnerství, která 

mají česká města v zahraničí. Partnerem 

při pořádání hudební slavnosti 

bude i Správa českých center. Domácí 

částí mezinárodního projektu bude 

(3. 6.–3. 7. 2004) již 9. hudební festival 

14 měst Concentus Moraviae. Celý 

projekt se koná při příležitosti vstupu 

ČR do EU. Záštitu převzali Václav Havel, 

Magdalena Kožená a ministr zahraničí 

Cyril Svoboda. 

VLASTA PRŮCHOVÁ, legendární jazzová 

zpěvačka, byla 29. 10. v Praze 

první hvězdou 27. mezinárodního jazzového 

festivalu. Uskutečnilo se celkem 

14 koncertů, vystoupili při nich 

mj. Karel Růžička, Emil Viklický, Martin 

Kratochvíl, František Uhlíř, Pavel 

Smetáček, Jana Koubková a kvarteto 

Antonína Gondolána. Ze Slovenska 

přijel častý festivalový host, zpěvák 

Peter Lipa. 

Den otevřených dveří v Obecním domě (28. října) přinesl návštěvníkům nejenom prohlídku krásných secesních 

prostor s jedinečnou výzdobou od předních českých umělců (Alfonse Muchy, Maxe Švabinského, Františka 

Ženíška, Jana Preislera, Karla Špillara a Ladislava Šalouna), ale i řadu zajímavých doprovodných akcí. 

Videoprojekci dokumentárního filmu o Emě Destinnové „Samota duše mé“ v produkci Obecního domu a 

dvě zajímavé výstavy. V jídelnách výstavu architektonických kreseb Michala Brixe, která představila jednoho 

z nejvýznamnějších současných architektů jako ilustrátora odborných prací předních historiků zejména českého 

baroka a v málokdy přístupných Kulečníkových sálech a karetních hernách výstavu „Cestička do školy. Nejkrásnější 

české slabikáře“ z prostředí školy od konce 19. do poloviny 20. století. Nedílnou součástí oslav byl 

samozřejmě i slavnostní koncert, tentokrát z hudby Antonína Dvořáka. V podání sólisty Petera Dvorského, 

kterého doprovodil Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK v čele s Liborem Peškem, zazněly skladatelovy 

Biblické písně, orámované Karnevalem op. 92 a Symfonií č. 9 e moll, op. 95 „Z Nového světa“. 

Obecní dům je s vyhlášením samostatného státu již neodmyslitelně spjat calá desetiletí: 6. ledna zde čeští 

poslanci přijali tzv. Tříkrálovou deklaraci, jíž požadovali samostatnost pro český národ, 13. dubna na shromáždění 

ve Smetanově síni svoji podporu požadavku samostatného státu vyjádřili Národní přísahou představitelé 

českého veřejného života v čele s Aloisem Jiráskem a 28. října 1918 zde byl představiteli Národního výboru 

vydán zákon o zřízení československého státu. 

Foto archív 

SVATOPLUK, smíšený pěvecký sbor 

ze Žďáru nad Sázavou, nejstarší v republice, 

si letos připomíná 155. výročí 

založení. Po prvním ze tří koncertů 

(1. 11.), které k tomu pořádá, 

mají další následovat na Vánoce 

a pak na jaře. Vznik souboru se 

datuje do roku 1848, kdy jedenáct 

žďárských občanů založilo čtenářský 

spolek, který se začal věnovat i zpěvu 

lidových písní. 

FESTIVALU ZEMÍ VISEGRÁDSKÉ 

ČTYŘKY se zúčastnilo v Olomouci 

v listopadu na 70 hudebníků z Česka, 

Slovenska a Polska. V jeho rámci 

se uskutečnily jazzové koncerty, 

vystoupení mladých filharmoniků 

a taneční party. S Olomoucí festival 

pořádala města Prešov, Wroclaw 

a Pésc. 

Různé 

DECHOVÉ KVINTETO Afflatus 

obdrželo cenu Českého spolku 

pro komorní hudbu za rok 

2003. Je jediným souborem, 

který toto ocenění získal podruhé. 

Už se tak stalo v roce 

2001. 

BUSTA GUSTAVA MAHLERA od 

Milana Knoblocha byla odhalena 

(9. 10.) v historické radnici 

v Hodoníně. Skladatel ve městě 

opakovaně pobýval, naposledy 

v roce 1909, kdy u přítele 

Friedricha Redlicha dělal korektury 

v tištěném vydání své 

Písně o zemi. 

PROJEKT ČESKÉ SNY, který chce 

příští rok představit českou vážnou 

hudbu a její interprety, začne v červnu 

sérií 37 koncertů v českých městech. 

V červenci se přesune do zahraničí 

a navštíví do konce roku 14 

ORCHESTR MLADÝCH Evropské 

unie (EUYO) by po vstupu 

Česka do EU v souvislosti 

s účastí českých hudebníků 

měl dostávat od českého ministerstva 

kultury roční příspěvek 

15. 000 eur (asi 470. 000 Kč). 

Orchestr již 25 let soustřeďuje 

kolem 140 mladých hudebníků 

ve věku od 14 do 24 let. Jsou 

v náročném konkurzu vybíráni 

znovu každým rokem. Čeští 

hudebníci by se nyní stali součástí 

orchestru spolu s hráči 

z dalších přistupujících zemí. 

Úhrada prvního poplatku se 

týká roku 2004 a výběr mladých 

instrumentalistů období 

od léta 2004 do jara 2005. 

Uměleckým ředitelem byl dirigent 

Claudio Abbado, nyní jím 

je Vladimir Ashkenazy. 

FOERSTROVO KOMORNÍ PĚVEC- 

KÉ SDRUŽENÍ, neprofesionální soubor 

z Prahy vedený Lukášem Vasilkem, 

získalo v říjnu na mezinárodní 

soutěži v litevském městě Klajpeda 

první cenu v kategorii ženských sborů. 

Odvezlo si z festivalu současně 

hlavní cenu. 

CONCERTINO PRAGA, národní 

rozhlasovou soutěž, vyhrála 

v říjnu klavíristka Marie Al- 

-Ashhabová ze Základní umělecké 

školy v Mostě. V oboru 

48


Hudební nakladatelství 

EDITIO BÄREN REI TER PRAHA, spol. s r. o. 

CHARLOTTE MARTINŮ 

Můj život s Bohuslavem 

Martinů 

editoři: Ludmila Sadílková a Aleš Březina 

H 7908 

ISBN: 80-86385-22-1 

rozsah 228 stran 

cena 190 Kč 

Vzpomínky manželky Bohuslava Martinů Charlotte z roku 1966 vycházejí poprvé v úplném, 

necenzurovaném znění. Urtextová edice, připravená k 25. výročí autorčina úmrtí, je určena 

odborné i širší laické veřejnosti mj. i zařazením rozsáhlého poznámkového aparátu. Ten přibližuje 

zajímavé souvislosti a osobnosti spojené se životem manželů Martinů. Zahrnuje slova 

či celé pasáže, které při konečné redakci vyškrtla sama Charlotte, upozorňuje na její občasné 

omyly a seznamuje čtenáře s názorem Bohuslava Martinů na události popisované v hlavním 

textu. V knize se tak objeví všechny z dřívějších vydání vyřazené zmínky o církvi, českých 

exulantech či skladatelově kritickém postoji ke komunistickému režimu. Vydání je doplněno 

množstvím fotografií. Kniha vychází za laskavé podpory Nadace Bohuslava Martinů. 

si Vám dovoluje nabídnout 

dvě vynikající novinky 

DAVID LIEBMAN: 

Technika hry na saxofon 

H 7907 

ISBN: 80-68385-23-X 

rozsah 64 stran 

cena: 130 Kč 

Vynikající saxofonista David Liebman (nar. 1946 

v Brooklynu) se proslavil též jako světově uznávaný pedagog v oblasti jazzu a saxofonové 

hry. Své dlouholeté interpretační a pedagogické zkušenosti zúročil v učebnici, 

která systematicky a velmi podrobně popisuje techniku hry na tento nástroj a zároveň 

vysvětluje, jak o hře přemýšlet a hledat optimální přístup k jejím jednotlivým aspektům 

(dýchání, nátisk, frázování atd.). Soustředí se především na odstranění zlozvyků a na 

rozvoj přirozené a uvolněné techniky. Využití této v celém světě používané učebnice je 

velmi široké; je vhodná pro začátečníky i pokročilé hráče bez ohledu na hudební styl, 

jemuž se věnují. Důležité informace zde naleznou nejen saxofonisté, ale i klarinetisté 

a hráči na ostatní dechové nástroje či zpěváci (kapitola o dýchání). Knihu přeložil 

významný český saxofonista František Kop. 

Na Vaše objednávky se těšíme na adrese: Editio Bärenreiter Praha, spol. s r. o. 

Zákaznické centrum: Pražská 179, 267 12 Loděnice u Berouna 

tel.: 311 672 903, fax: 311 672 795 

e-mail: zcentrum@ebpraha.cz, www.noty-kni hy.cz, www.editio-baerenreiter.cz 

4. Mezinárodní klavírní soutěž Carl Czerny (pod záštitou Vladimira 

Ashkenazyho a České komise pro UNESCO) se letos konala ve dnech 

15. až 20. září v Sále Martinů v Lichtenštejnském paláci. Na snímku 

Zdeňka Chrapka Ksenia Rodionova z Ruska, která přebrala v krásných 

prostorách ve Velké aule Karolina Univerzity Karlovy z rukou 

předsedkyně mezinárodní poroty, prof. Zuzany Růžičkové a ředitelky 

soutěže Vlastimily Pospíšilové 1. cenu a titul Laureát soutěže. Galakoncert 

těch nejlepších následoval za doprovodu orchestru Virtuosi di 

Praga s uměleckým vedoucím a dirigentem Oldřichem Vlčkem večer ve 

Velkém sále Žofína. 

housle byla s druhou cenou 

nejlepší Markéta Janoušková 

z Hudební školy hl. m. Prahy 

a v oboru violoncello získal 

druhou cenu (při neudělení 

první) Petr Mašlan z Gymnázia 

Jana Nerudy. veb 

GRATULAČNÍM KONCERTEM v Sále 

Martinů připomněla 100. nedožité 

narozeniny prof. Josefa Micky (3. 

10.) pražská HAMU. V dílech W. A. 

Mozarta, V. Micky, B. Smetany, N. 

Paganiniho, L. Janáčka, A. Dvořáka 

a P. de Sarasateho účinkovali Petr 

Messiereur, Ondřej Lébr, Vladimír 

Klánský, Jan Opšitoš, Jan Mráček, 

Václav Hudeček, Stanislav Bogunia, 

Miroslav Sekera, Božena Kronychová 

a Panochovo kvarteto. (vla) 

TRADIČNÍ MĚSÍC FESTIVALŮ JAZZU 

A ETNICKÉ HUDBY říjen obsáhl desítky 

koncertů, z nichž vybíráme: Agharta 

Jazz v Lucerna Music Baru měla 

na programu koncerty Laca Decziho 

a jeho Celluly, amerického saxofonisty 

Chrise Pottera, skupiny Victora Baileyho, 

britské zpěvačky Juliet Robert- 

sonové a její kapely, našeho Jiřína Stivína 

a amerického baskytaristy Marcuse 

Millera. V žižkovském Akropolisu na 

festivalu United Colors of Akropolis zahrály 

britští Shri and Badmarsh, irskoněmečtí 

Norland Wind a irská Teáda. 

Na festivalu Kytara mezi žánry vystoupili 

v Akropolisu 10. 10. Američan Woody 

Mann a 24. 10. Čechoameričan Rudy 

Linka a Američan John Abercrombie. 

Festival Jazz Meets World uvedl americkou 

dvojicí hrající klezmer Desastro 

Totale, buharskou dechovku Karandilu, 

norskou jazzovou zpěvačku Karin 

Krogovou a americkou kapelu Oregon. 

V Karlových Varech na Jazzfestu 

byl největší hvězdou americký trumpetista 

Bobby Shew, tamtéž získal cenu 

G. Broma náš kytarista Rudolf Dašek 

a cenu Českého rozhlasu Lubomír Dorůžka. 

V říjnu oslavil sedmdesátku koncertem 

v Národním domě na Vinohradech 

zpěvák Karel Hála. 

(vla) 

49

ZE ZAHRANIČÍ 

Festival staré hudby v Innsbrucku 

„Innsbruck, ich muss dich lassen..“ 

Centrum rakouského Tyrolska charakterizují 

hory a hudba. Obojí zřejmě 

odjakživa. Hudba přinejmenším od dob 

minnesengra Oswalda von Wolkensteina, 

dvorské kapely Ferdinanda II. či Maxmiliána 

I. – nebo od času zdejšího působení 

autora písně, jejíž incipit jsem si vypůjčila 

do podtitulku, Heinricha Issaka… 

Tato historie opět ožila před 40 lety, 

kdy se na zámku Ambras začaly pořádat 

letní řady koncertů a roku 1976 se k nim 

přidal Festival staré hudby, který zároveň 

využívá historické prostory po celém 

městě. 

Uměleckou záštitu nad Festivalem staré 

hudby v Innsbrucku přijal už před pár 

lety Belgičan René Jacobs, který tu letos 

nastudoval operu Claudia Monteverdiho 

L’Orfeo, uvedenou v Tyrolském zemském 

divadle celkem čtyřikrát. Na autentickém 

provedení se podílel tým mezinárodních 

sólistů a tři specializované soubory: 

Vocalconsort Berlin, Concerto Vocale 

z Gentu a Akademie pro starou hudbu 

Berlín. Mezi quasi aktualizovanou 

a téměř autentickou formou inscenace 

se pohybovala režie Barrie Koskyho, 

jednoho ze dvou stávajících uměleckých 

šéfů Schauspielhausu ve Vídni. První 

část nesmrtelného příběhu Monteverdiho 

„Favola in musica“ se odehrává 

v bukolické atmosféře, se zpěvy pastýřů 

a pastýřek. Barrie Kosky podle mého názoru 

živost těchto scén poněkud přehnal: 

členové ansámblu polehávají nenuceně 

po zemi, neustále se přemisťují, pobíhají 

– a k tomu jsou oblečeni poněkud jako 

„zlaté mládí“ minulého století: v oblecích, 

kravatách a kloboucích. Při slavném ritornelu 

a moresce tleskají do rytmu, 

dupou nebo tlukou do podlahy… Dámy 

jsou ovšem krásně empírovo-secesní, v lehounkých 

pastelových šatech… Autorem 

kostýmů je Brazilec Miro Paternostro, 

který spolupracuje s Barriem Koskym 

i v Schauspielhausu ve Vídni. Možná je 

jejich vidění přece jen ovlivněno činoherní 

zkušeností – jakoby hudba sama neměla 

dostatečnou sílu a bylo nutno jí pomáhat 

často až přebytečným a rušivým děním 

na scéně. Zlom, který s sebou nese děj 

Hlavní postavy Monteverdiho Orfea ztvárnili Stéphan Degout (Orfeo) a Nuria Rial (Euridice). 

Foto archív 

50


– Euridice je mrtvá a Orfeo se vydává ji 

hledat do podzemí – perfektně vystižený 

Monteverdiho hudbou, přináší i zlom 

v charakteru inscenace. Dění na pódiu 

se zklidní, zjednoduší a přes tíhu situace 

projasní – jako bychom se skutečně teprve 

teď stávali svědky antické tragedie. 

Postavy náhle působí pravdivě a autenticky. 

Inscenace se tak – záměrně? 

– rozpadá na dvě téměř nesourodé části. 

Hudební nastudování bylo ovšem skvělé. 

Při gonzagovské fanfáře hrály žestě v postranních 

lóžích nahoře; hudebníci byli 

rozmístěni ve dvou skupinách po obou 

stranách pódia, další skupina seděla vzadu 

přímo na pódiu. Zvukový a prostorový 

efekt byl dokonalý. Představení Orfea se 

v Innsbrucku odehrávalo na jednoduché, 

téměř prázdné scéně – nepočítáme-li shora 

zavěšené pohyblivé tyče, mezi kterými 

zpěváci a tanečníci mohli pobíhat a nebo 

s nimi různě otáčet. Ty tvořily jednak 

les, jednak mohly oddělovat určitou část 

scény od druhé. Autor scény, s mnoha 

světovými divadly spolupracující Klaus 

Grünberg, zřejmě při svém návrhu 

vycházel i z faktu, že tato inscenace 

vznikala v koprodukci se Státní operou 

„Unter den Linden“ v Berlíně; čím méně 

rekvizit, tím snáze přenosné nastudování. 

K efektnímu vyznění scény přispělo ge- 

niální osvětlení Nigela Levingse, jehož 

práce v tomto oboru byla už několikrát 

mezinárodně oceněna. Vybavuje se mi 

v této souvislosti moment, kdy Orfeo 

vstupuje do podsvětí: v úplné tmě, s lampičkou 

v ruce. A oproti tomu samotný 

závěr opery, kdy se Orfeo s Apollonem za 

zpěvu a skutečně náhle téměř božského 

světla vznášejí k nebesům. Celé inscenaci 

pak osvětlení zejména v první, pozemské 

části, dodává charakter starých, lehce nazlátlých 

fotografií. Z nich vystupují antičtí 

pastýři i bohové: Silvia a Prosperina švýcarské 

sólistky Marie-Claude Chapuis; 

Plutone, kterého zpívá podobně jako jeho 

partnerka na starou hudbu specializovaný 

Antonio Abete; výborný Caronte Itala 

Paola Battaglii, který má v repertoáru 

Monteverdiho madrigaly i Dvořákovu Mši; 

Apollo Fina Topi Lehtipuu, patřícího ke 

špičkám oboru podobně jako Španěl Carlos 

Mena (La Speranza); krásná a hlasově 

kultivovaná Euridice – skutečná „La 

Musica“ – Katalánka Nuria Rial. Zcela 

mimořádný byl ovšem Orfeo Stéphana 

Degouta. Mladý francouzský barytonista 

už Orfea ztvárnil přede dvěma lety 

v Bruselu. Kromě staré hudby se však 

tento laureát soutěže Plácida Dominga 

uplatňuje především v mozartovském 

operním repertoáru. 

Mimořádné byly i festivalové koncerty. 

V průběhu necelých dvou týdnů se uskutečnilo 

celkem čtyřiatřicet akcí: včetně 

monteverdiovského symposia, workshopu 

pro děti nebo prohlídek s odborným 

výkladem. Na večerních koncertech mne 

zaujal cellista Christophe Coin s barytonem, 

pro který napsal Haydn snad 

stovky skladeb. Jeden exemplář tohoto 

nástroje byl i na výstavě, věnované na 

zámku Ambras tyrolskému houslaři Jacobu 

Steinerovi. S renesanční mší „Et ecce 

terrae motus est“ Antoine Brumela přijel 

Dominique Visse a jeho Ensemble 

Clément Janequin a Les sacqueboutiers 

de Toulouse; na unikátní Ebertovy 

varhany z r. 1561 v Hofkirche, nejstarší 

hrající dvoumanuálový nástroj na světě, 

koncertoval Bernard Foccroulle. 

Innsbruck a Festival staré hudby má 

mnoho co nabídnout; posluchačům 

i umělcům, kteří se sem rádi vracejí. 

JANA VAŠATOVÁ 

Do italské části Švýcarska, do Ticina, 

směřují už téměř 60 let návštěvníci nejen 

za přírodními krásami, ale také za 

hudbou. Zdejší mezinárodní hudební festival 

Settimane musicali, jehož letošní 

58. ročník probíhal od 28. srpna do 13. 

října v Locarnu a v sousední Asconě na 

břehu jezera Lago Maggiore, vznikl před 

stejným počtem let jako naše Pražské 

jaro. Na rozdíl od něho ale vzešel ze 

soukromé iniciativy hudebních nadšenců 

– a takový také zůstal. Z původních 

komorních produkcí v domě asconského 

advokáta Leona Ressigy Vacchiniho se 

rozvinul do dnešního rozsahu a zcela 

profesionální úrovně, třebaže jeho 

organizátory nejsou žádní hudební odborníci. 

Základní krok byl učiněn před 

lety, kdy se ke spolupráci podařilo získat 

Dva festivaly ve Švýcarsku 

Settimane musicali v Locarnu a Asconě 

Orchestr rozhlasu italského Švýcarska 

z nedalekého Lugana, který byl jediným 

reprezentativním orchestrálním tělesem 

tohoto švýcarského kantonu s pouhými 

300 tisíci obyvateli. Tyto okolnosti určují 

charakter festivalu Settimane musicali 

dodnes: počet návštěvníků a milovníků 

vážné hudby je víceméně stálý, koncerty 

se proto nemohou konat každý den (letos 

se jich v průběhu téměř dvou měsíců 

uskutečnilo 14) a ani se nevypisuje abonomá, 

aby mohli festivalové akce navštívit 

případní turisté. Festivalová dramaturgie, 

která vychází z kolektivní umělecké rady 

festivalu, si nemůže dovolit přílišné 

experimenty a musí svým posluchačům 

nabídnout jen to nejlepší. Ti ovšem potom 

berou festival za svůj, jak o tom svědčí 

početný spolek přátel a podporovatelů 

festivalu. (I když velcí sponzoři už i zde 

dávají přednost sportovním akcím, jak 

mi řekl prezident festivalu, bývalý ředitel 

školy dr. Dino Invernizzi). 

Až do r. 1967 se pořádaly koncerty 

v tělocvičně místní školy; na sál nebylo 

ani pomyšlení a tak se festival rozhodl 

využít chrámových prostor: v Asconě je 

to menší, pro komorní koncerty vhodný 

kostel Papežské koleje (Collegio Papio), 

v Locarnu prostornější kostel Sv. Františka 

(San Francesco). 

Ani to však nezabránilo, aby sem 

přijížděli světové orchestry, ansámbly 

a sólisté: na CD, které si tu před lety pořídili 

ze záznamů festivalových koncertů 

(většinu z nich totiž natáčí nebo přímo 

vysílá rozhlas v Luganu), figurují jména 

jako Elisabeth Schwarzkopf, Cathy Berberian, 

Maurice André, Nikita Magaloff, 

Claudio Arrau, Geza Anda, Yehudi Menuhin, 

Henryk Szeryng a také (záznam je 

51


Kostel sv. Františka v Locarnu je jedním z hlavních prostor, kde se festival Settimane musicali koná… 

Foto archív 

ze 3. 9. 1965) Rudolf Firkušný. Několikrát 

zde byla i Česká filharmonie a letos už 

pošesté pražský Symfonický orchestr 

FOK, který s dirigentem Sergem Baudem 

festival slavnostně zahajoval. Na 

programu byla svita z Janáčkovy Lišky 

Bystroušky, geniální trumpetista Sergej 

Nakarjakov hrál Čajkovského Rokokové 

variace a závěr patřil Dvořákově Novosvětské 

– bez té se asi opravdu žádný exkurs 

české hudby do světa neobejde… (Zazněl 

tu ovšem i Smetanův 1. smyčcový kvartet 

Z mého života v podání Quartetta Emerson.) 

Vedle toho sem letos zavítal např. 

Symfonický orchestr Bavorského 

rozhlasu s dirigentem Paavo Järvim, 

Ruský národní orchestr vedený Michailem 

Pletněvem nebo Německý 

symfonický orchestr z Berlína 

s Kentem Naganem. V Beethovenově 

,Deváté‘ tu hostoval Filharmonický sbor 

z Bratislavy. Festival přitahuje i slavné 

ansámbly a sólisty: letos např. bicistku 

Evelyn Glennie, klavírní duo Katia & 

Marielle Labéque, flétnistku Michaelu 

Petri, The King’s Singers nebo 

Virtuosi Italiani s cellistou Mischou 

Maiskim. Festival neopouští bezpečné 

52 

klasické a romantické vody – a když, tak 

jen výjimečně směrem k baroku nebo opatrně 

do 20. století (Stravinskij, Bernstein, 

Nino Rota); objevila se tu ovšem také 

novinka, objednaná zdejším festivalem: 

Pax Gallica pro sbor a orchestr švýcarského 

varhaníka a dirigenta Diega Fasolise, 

věnovaná výročí ustavení kantonu Ticino 

a rozhlasovému sboru z Lugana, který je 

rovněž stálým hostem festivalu. ,Klasičtější‘ 

zaměření potvrzoval program jednoho 

ze tří koncertů orchestru z Lugana, na 

němž za řízení George Pehlivaniana 

(amerického vítěze soutěže v Besançonu 

1991) zazněla Wagnerova Siegfriedova 

idyla, obě svity z Griegova Peer Gynta 

a Čajkovského 1. klavírní koncert ve strhujícím 

podání Jeana-Yvese Thibaudeta. 

Orchestr hrál nejen s velkým nasazením 

a dynamickým rozpětím (nádherná pianissima 

ve Wagnerovi!), ale s pochopením 

pro interpretovaná díla (Grieg musí 

být přitom zdejší mentalitě hodně vzdálený). 

Koncert přímo přenášel rozhlas 

– a s chrámovou akustikou si poradil 

po svém: za orchestrem byla umístěna 

veliká přenosná stěna, zakrývající oltář 

a odrážející zvuk do publika. Tento ,zásah‘ 

nerušil ani v nejmenším krásu kostela 

ani posluchače. A proč sem všichni 

umělci tak rádi jezdí? V Ticinu je prostě 

nádherně! 

(Bez zajímavosti není ani to, že právě v Locarnu 

a Asconě se v červenci konají hudební 

kursy, na které prof. Janos Meszaros pravidelně 

zve vítěze interpretačních soutěží 

Pražského jara.) 

Festival Septembre 

musical v Montreux 

a Vevey 

Dvě sousední města ve francouzsky 

mluvící části Švýcarska na břehu Ženevského 

jezera, Montreux a Vevey, jsou známá 

jednak pořádáním jazzových festivalů, 

jednak se tu hned po válce začaly konat 

mezinárodně proslulé festivaly, zaměřené 

na hudbu klasickou. Ještě před dvěma 

lety referovaly Hudební rozhledy o 56. 

ročníku Voice & Music Festivalu; letos 

se v Montreux-Vevey konal druhý ročník 

nového, nebo spíš staronového festivalu


Septembre musical. Tak se totiž jmenoval 

původní festival, založený r. 1946. Navazující 

Voice&Music Festival měl vysokou 

úroveň a velké ambice: především místním 

posluchačům však přestalo vyhovovat 

zaměření na vokální a starou hudbu 

– byli a jsou totiž přesvědčeni, že do Auditoria 

Stravinski, což je veliký moderní 

sál v Montreux, patří spíš „nemuzeální“, 

živá hudba. Navíc se festival dostal zřejmě 

do finančních potíží a vypadalo to, že 

v Montreux vážná hudba končí. Naštěstí 

se našla nová skupina nadšenců (včetně 

některých nespokojených z původního 

festivalového výboru) a podařilo se jí založit 

(nebo udržet?) zdejší festival – i když 

v poněkud rozsahem omezenější a dramaturgicky 

pozměněné podobě. 

Těžiště Septembre musical spočívá 

opět v symfonické a koncertantní hudbě, 

která zní ve Stravinského auditoriu, 

a koncertech komorní a soudobé hudby, 

pořádaných v divadle ve Vevey. Už loni se 

zde však podařila výborná věc: ustavení 

vlastního festivalového orchestru, jehož 

členy si vybral hudební poradce festivalu, 

dirigent Karl Anton Rickenbacher z těles, 

se kterými spolupracuje: z Litevského 

komorního orchestru, z univerzitního 

orchestru v tureckém Bilkentu a ze 

Švýcarského filharmonického orchestru, 

který je sestaven z mladých hudebníků. 

Mladý je tak i velký symfonický Festivalový 

orchestr v Montreux-Vevey, který 

se podle dramaturgických potřeb festivalu 

proměňoval co do počtu i obsazení 

také na různé komorní ansámbly. To 

byl případ koncertu, konaného 13. září 

v divadle ve Vevey a zaměřeného na 

hudbu 20. století: na programu byly 

tři Malé symfonie Daria Milhauda a komorní 

skladby Pierre Bouleze (Dérive 1, 

Mémoriale a Messagesquisse), v nichž se 

v koncertantních partech uplatnili přední 

členové Festivalového orchestru, a výběr 

z Vingt Regards sur l’Enfant – Jesus 

(Dvacet pohledů na Ježíška) 

Oliviera Messiaena, který fascinujícím 

způsobem přednesl 

Markus Bellheim. Početné publikum 

reagovalo nadšeně – mnozí 

z návštěvníků se rovněž zúčastnili 

jakéhosi interpretačně-posluchačského 

semináře, který koncertu už odpoledne 

předcházel. (Vedl ho K. A. Rickenbacher 

a vykládal na živě prováděných 

úryvcích skladeb programu, jak je 

která kompozice udělána a co je na 

ní typické – opět s velkým ohlasem 

Hudební poradce festivalu Septembre 

musical, dirigent Karl Anton 

Rickenbacher 

Foto archív 

naplněného sálu). Mezi seminářem a koncertem 

mohli ještě zájemci shlédnout 

film, věnovaný O. Messiaenovi… Uvědomila 

jsem si, že vicepresident zdejšího 

festivalu, lékař dr. Thierry Wälli, nepřeháněl 

ve svém tvrzení, že soudobá hudba 

do těchto míst přirozeně patří: mimo 

jiné i proto, že v Montreux a jeho okolí 

žila řada významných osobností hudby 

20. století – Stravinskij, Richard Strauss, 

klavíristka Clara Haskil (soutěž, nesoucí 

její jméno, probíhá souběžně s festivalem 

a finále je jeho součástí; hlavní cena letos 

udělena nebyla, přestože se soutěže 

účastnilo množství mladých klavíristů 

z celého světa), Hindemith aj. Festival 

směřuje k vlastnímu profilu, kterým by se 

odlišil od mnoha dalších hudebních akcí, 

probíhajících ve Švýcarsku (Luzern) a dokonce 

v blízkém okolí Montreux téměř ve 

stejné době (festivaly ve Verbieru, Martigny, 

Fribourgu) a získat opět publikum, 

které by přijíždělo i z nefrancouzských 

regionů země a ze zahraničí. S podobnou 

dramaturgií, jako byla letos – to znamená 

s kombinací soudobé hudby a „populárních“ 

skladeb v kvalitní interpretaci 

– by se mu to mohlo podařit. Jen pro 

příklad: Symfonický orchestr Severoněmeckého 

rozhlasu s Christophem 

Eschenbachem tu vedle děl Beethovena 

a Brahmse uvedl ve švýcarské premiéře 

,Ciacconu‘ mladého Francouze Marka André 

Delbavieho; Orchestr Bavorského 

rozhlasu s Paavem Järvim hrál Debussyho, 

Saint-Saënse a Bartóka, Ruský 

národní orchestr s Michailem Pletněvem 

přivezl skladby Glinky, Rachmaninova 

a Musorgského. Největší zájem 

návštěvníků však podle slov pořadatelů 

vzbudila vystoupení Festivalového 

orchestru, se kterým pracovali i Nello 

Santi, Sergiu Comissiona a nám dobře 

známý Gerd Albrecht, který s mladým 

tělesem nastudoval mj. Smetanovu Vltavu 

a Dvořákovu ,Novosvětskou‘. V rámci 

festivalu vystoupily i některé komorní 

ansámbly (např. Trio di Clarone nebo 

Les Virtuoses de France), jejichž 

program byl zaměřen především na 

hudbu 20. století. Také v dalších letech 

by měl festival prezentovat díla autorů, 

spojených se zdejším prostředím: vedle 

Stravinského, Hindemitha a Schönberga 

připomene r. 2004 i 50. výročí úmrtí Wilhelma 

Furtwänglera, který několik let 

bydlel v sousedním Clarens. 

JANA VAŠATOVÁ 

53


Jak se daří hudbě v Lublani 

Lublaň, hlavní město dvoumiliónového Slovinska, mi ze všech známých měst nejspíše tak trochu připomíná rakouský Salcburk. 

Řeka Lublanice, která protéká jeho středem a v níž můžete obdivovat plno červených i duhových pstruhů, je lemována kavárničkami, 

restauracemi i příjemně malými obchůdky s nejroztodivnějším zbožím. Lidé proudí sem a tam a nádherně barevné podzimní listí 

okolních smíšených lesů dodává vzhledu tohoto vcelku poklidného koutu podobu nostalgicky romantického obrázku, který jakoby se 

zrodil pod tahy štětce některého z malířů na pražském Karlově mostě. Veškerému tomuto dění vévodí lublaňský hrad ze 12. století, 

bývalé sídlo kraňských vévodů, procházející již řadu let zevrubnou rekonstrukcí. Z jeho majestátní věže, která představuje svéráznou 

dominantu půvabného města, máte celé okolí se zasněženými vrcholky hor v pozadí jako na dlani. Lidé jsou tu velice milí a přátelští 

a pokud se jich zeptáte, na co jsou nejvíce pyšní, téměř bez zaváhání ze sebe obvykle všichni vychrlí poněkud nesourodé trojhvězdí: 

Gorenje (tzn. jedna ze světových značek výrobců mrazniček, praček a různých elektrických kuchyňských přístrojů), Jože Plečnik 

(slavný slovinský rodák působící v letech 1919–1934 mj. i jako architekt Pražského hradu) a Slovinská filharmonie, jejíž počátky se 

datují téměř neuvěřitelným rokem 1701! V první polovině října, kdy jsem Lublaň navštívila, byla již její abonentní sezona v plném 

proudu, a tak jsem se rozhodla alespoň dva koncerty navštívit. 

Uprostřed Heinz Holliger, obklopen sólisty: německou mezzosopranistkou Christine Iven a australským tenoristou Stevenem Davislimem. V pozadí 

členové dechového souboru Slowind, který tento večer účinkoval rozšířen o další hosty. 

Foto archív 

První z nich zahajoval zcela nový festival 

dechového souboru Slowind, nazvaný 

vcelku prozaicky Slowind 2003 a tvořený 

celkem čtyřmi koncerty, na které 

byli k dirigentskému pultu pozváni čtyři 

zahraniční hosté: Švýcar Heinz Holliger, 

Angličan James Freeman, Nor Arvid Engegård 

a Kanaďan Robert Aitken. Samotný 

soubor se zaměřuje vedle repertoáru 

54 

klasického a romantického především na 

díla 20. a 21. století. Klade důraz hlavně 

na autory domácí provenience, jejichž 

tvorbu prezentuje vedle svých pravidelných 

abonentních koncertů i na četných 

zájezdech po celém světě. Soubor tvoří 

členové Slovinské filharmonie, flétnista 

Aleš Kacjan, hobojista Matej Šarc, klarinetista 

Jurij Jenko, fagotista Paolo 

Calligaris a hornista Metod Tomac. 

Samozřejmě, že na festivalu se vzhledem 

k netradičně sestavenému programu, jak 

vyplývá z předchozích řádků, jejich řady 

rozšířily o mnohé hosty či další kolegy 

z filharmonie. Vedle Franze Schuberta, 

W. A. Mozarta či J. Brahmse se na něm 

totiž objevila např. jména Iannise Xenakise 

či současných amerických, kanadských


nebo německých skladatelů jako jsou Gerald 

Levinson (1951), Joseph Schwantner 

(1943), Lucas Foss (1922), Timothy Greatbatch 

(1953), Gilles Tremblay či jméno již 

zmíněného dirigenta, Roberta Aitkena. 

Rovněž úvodní koncert (14. 10.), byť 

sestavený z děl autorů dnes již považovaných 

za klasiky, se nesl v duchu nápadité 

dramaturgie. Vždyť Komorní symfonii č. 1 

op. 9 Arnolda Schönberga či Mahlerovu 

Píseň o zemi (komponovanou na verše 

čínských básníků ze sbírky Čínská flétna) 

v Schönbergově a Riehnově úpravě 

pro tenor, alt a komorní orchestr zase 

tak často na koncertech neslýcháváme. 

A už vůbec ne v tak vynikajícím provedení, 

jakého jsme se ve Velké dvoraně 

krásné budovy Slovinské filharmonie 

stali svědky. Heinz Holliger, s nímž byla 

zorganizována hodinu před koncertem 

i veřejnosti přístupná diskuse o programu 

večera, byl perfektně připraven, takže 

soubor, rozšířený o smyčce a další dechy, 

hrál pod jeho inspirativním vedením 

jako z partesu. Vždyť ne nadarmo tvoří 

Slowind nejlepší dechaři Filharmonie! 

Sólistické ambice byly z jejich bezchybné 

hry, provázené i nevšední krásou 

měkkého, na rozdíl od naší školy spíše 

rovnějšího tónu, zcela zřetelně znát. Tak 

tomu bylo samozřejmě i v Mahlerovi, kde 

na sebe v prvním altovém vstupu (Čang 

Ti: Osamělý v jeseni) upozornil nádherným 

sólem anglického rohu především 

Matej Šarc, jehož mistrovství jsme mohli 

obdivovat i v závěrečné části Mahlerova 

díla (Rozloučení), zkomponované na slova 

Mong-Kao-Jena (V očekávání přítele) 

a Wang Weje (Přítel se loučí), kde se 

v nádherném dialogu s mezzosopranistkou 

posluchačům sólově představil 

i flétnista Aleš Kacjan. Samozřejmě tu 

pověstnou třešničku na dortu však dodaly 

dílu především až oba vynikající sólisté, 

německá mezzosopranistka Christine 

Iven, která se rovněž zdokonalovala na 

hodinách u Dietricha Fischera-Diskaua, 

a australský tenorista Steven Davislim. 

Oba spolupracují s nejvýznamnějšími 

dirigenty současnosti a oba se mohou 

chlubit perfektní hlasovou technikou, 

která jim umožňuje dosáhnout obrovské 

výrazové šíře. Byť Davislim nedisponuje 

zrovna hlasem jako zvon, jeho rošťácké 

a jiskrné provedení veršů Li-Pa – Pavilon 

z porcelánu (v Mahlerově verzi nazvaných 

O mládí) bylo přímo kouzelné, o nádheře 

altových vstupů Christine Iven ani 

nemluvě… 

Druhý koncert, na který jsem zavítala 

(16. 10.), byl již regulérním abonentním 

koncertem Slovinské filharmonie, i když 

autorsky i interpretačně byl s tím předchozím 

poměrně úzce spjat. Vzhledem 

k omezenému počtu pouhých pěti set 

míst ve Velké dvoraně však svá abonentní 

vystoupení orchestr pořádá v Gallusově 

dvoraně obrovského Cankarjevova domu 

(význačného lublaňského kulturního centra), 

kam se posluchačů vejde třikrát tolik. 

Plno sice úplně nebylo, ale volných míst 

byste tu také mnoho nenašli, což je vzhledem 

ke kapacitě sálu ani ne třistatisícového 

města docela pozoruhodné. Program, jehož 

jádro tvořila díla Josepha Haydna a Franze 

Schuberta, byl tentokrát klasičtější, ale 

ani tady nechybělo dílo současné. Své dva 

bloky písní (Tři milostné písně a Dvě písně) 

v podání nám již dobře známé Christine 

Iven představil posluchačům sám tento den 

hostující dirigent, kterým byl opět Heinz 

Holliger, většině z nás známý především 

z role skvělého hobojisty. Písně, které byly 

zjevně interpretačně nesmírně obtížné, ale 

sólistkou zazpívané se vším, co k nim patří, 

autor obdařil obrovským doprovodným aparátem. 

Nechyběla v něm např. ani kytara 

či v sadě bicích dokonce latinskoamerický 

nástroj palo de lluvia (čili dešťová hůl), 

což je bambusová tyč, naplněná různými 

semínky, vydávajícími při jejím naklonění 

krásný ševelivý zvuk. 

Vrcholem večera se však i přes kvalitu 

uvedeného výkonu v Holligerových písních 

či interpretace Haydnovy Londýnské 

symfonie (č. 104 D dur, Hob I:104) stalo 

provedení Schubertovy Nedokončené (č. 8 

h moll, D 759). Dramaturg ji zařadil po 

skladatelově díle z mládí – brilantně vystřižené 

Malé smuteční hudbě – Dechovém 

nonetu es moll D 79, takže závěr byl 

opravdu schubertovský: lehký, s krásnými 

dialogy smyčcových skupin, bezchybnými 

sóly hoboje a klarinetu i zřetelně 

vedenými kouzelnými tématy. 

Slovinská filharmonie, spojená ve 

své neuvěřitelně dlouhé historii s řadou 

jmen světově proslulých dirigentů včetně 

Gustava Mahlera či Václava Talicha, tedy 

pokračuje ve své slavné cestě, nastoupené 

před více než třemi staletími, díky 

čemuž se může měřit i s těmi nejlepšími 

světovými tělesy. Nakonec konkurenci 

dobře zná. V Lublani a celém Slovinsku 

se totiž v oblasti hudby stále něco děje. 

Vždyť pouhých čtrnáct dní před recenzovanými 

koncerty zde skončil slavný 

festival, založený přesně před osmdesáti 

lety v Salcburku, Světové hudební dny, 

pořádané Mezinárodním sdružením 

pro soudobou hudbu, zahájené 26. září. 

Tématem letošního festivalu byla Nová 

hudba třetího tisíciletí, prezentovaná 

v rámci 40 různých hudebních projetků 

na 15 místech, kde se představilo kolem 

130 skladatelů z padesáti zemí. Kromě 

Lublaně se festival odehrával i v přímořském 

letovisku Portorož, v rodišti 

Giuseppa Tartiniho – sousedním Piranu, 

ve druhém největším slovinském městě 

Mariboru, v Kostanjevici na řece Krce 

i v krásných přírodních a historických 

prostorách Postojenské jeskyně, u Blejského 

jezera či na nádvoří tzv. Predjamského 

hradu… 


55


Každý z nás má někde na světě místo, 

kam „vedou všechny cesty“. Nemusí to 

být právě pověstný Řím, pro někoho je to 

Paříž či Nice, pro jiného třeba jen rodný 

dům na Vysočině. 

Moje cesty vedou už skoro padesát let 

do Perugie, nádherného starobylého, kdysi 

etruského města v srdci Umbrie. Protkávají 

ho stovky křivolakých uliček s poetickými 

názvy, zdobí půvabná zákoutí a velkolepé 

paláce. Celý střed města je z jedné strany 

mohutnou pevností Rocca Paolina, vestavěnou 

v 16. století do strmé skály. Celá 

mnohoposchoďová a rozvětvená pevnost je 

přístupná díky pohyblivým schodům, které 

vedou z centra města až dolů k nádraží. 

Město pulzuje ve dne i v noci – už proto, 

že hostí i několik tisíc zahraničních 

studentů, kteří se tu po celý rok vzdělávají 

v mnoha disciplinách v rozsáhlé budově 

Univerzity pro cizince na náměstí pod 

Etruskou branou. 

Nemohu si odpustit tento letmý popis 

Perugie, který zcela určitě vyloudí nostalgický 

úsměv na rtech a hluboký povzdech 

mnoha hudebníků, kteří koncem 

padesátých let a během let šedesátých 

měli to štěstí, že byli rok co rok vysíláni 

do Perugie na slavný festival SAGRA 

MUSICALE UMBRA a následně do celé 

Itálie. Dlužno podotknout, že se to dělo 

zásluhou neuvěřitelně rozsáhlých konexí 

dr. Ladislava Vachulky –blahé paměti 

– a těsné spolupráce s tehdejší Hudební 

mládeží Itálie. A tak není divu, že se 

v Perugii stále ještě najdou pamětníci, 

kteří vzpomínají na hostování našich orchestrů 

FOKem počínaje a Slovenskou 

filharmonií konče i na skvělé výkony 

našich pěveckých těles. 

A já, až po uši zamilovaná do Perugie 

i nedalekého Assisi, Orvietta a Spoleta, 

si dopřávám přepych jezdit téměř každý 

rok v září na Festival, jehož vedení mne 

dodnes pravidelně zve jako svého čestného 

hosta. 

Festival trvá obvykl 12--14 dnů, koná 

se v Perugii a okolních umbrijských městech 

a jeho náplní je především hudba 

duchovní, v posledních letech převážně 

soudobá. 

Vybrala jsem si letos první týden, 

jemuž dominovala světová premiéra 

a dvě reprízy mimořádně působivého 

představení „hudebního divadla“, vytvořeného 

na objednávku festivalu: La 

Sapienza di Rosvita. Text byl inspirován 

a zpracován podle dramatických dialogů 

Rozsvity z Gandersheimu, saské jeptišky, 

žijící v devátém století, která obsahem 

i formou formou svého literárního 

i básnického díla předběhla svou dobu 

o několik století (a o jejímž životě i díle 

se rozhodně chci co nejdřív důkladněji 

poučit). 

Příběh krásné, hluboce věřící křesťanské 

ženy jménem Sapienza (Moudrost) 

a jejích sedmi dcer v konfliktu s pohanským 

císařem Hadriánem a římským prefektem 

Antiochem poskytl scénografovi 

a režisérovi Robertu Bisellimu i skladateli 

scénické hudby prof. Fernandu 

Sulpizimu (oba působí v Perugii) prostor 

pro lapidární, ale hluboce působivou 

inscenaci, která strohými výtvarnými 

prostředky a efektními projekcemi zaktualizovala 

pradávný příběh pevnosti 

křesťanské víry, neohroženého vzdoru 

proti pohanské moci a ochoty obětovat 

život za své přesvědčení. Ve vypjatých 

rolích císaře, prefekta a matky zazářili 

známí italští herci. Skladateli Fernandu 

Sulpizimu se podařilo podtrhnout všechny 

aspekty dramatu výsostně emotivní 

hudbou bicích nástrojů, skleněné trubky 

a celesty. Pro sbor sedmi Sapienziných 

dcer (představovaných vokální skupinou 

„Armoniosoincanto“), dlouho marně 

mučených, nakonec sťatých a v závěru 

hry symbolicky znovuvzkříšených, zvolil 

Sulpizi líbeznou, relativně jednoduchou, 

ale zcela podmiňující hudbu, inspirovanou 

gregoriánským zpěvem. Představení bylo 

právem přijato s upřímným nadšením. 

Zahajovací galakoncert „Amsterodamského 

orchestru XVIII. století“ (pod 

taktovkou Franze Brüggena) ve starobylém 

Teatro Morlacchni, ani podvečerní 

varhanní koncerty v obrovské katedrále 

San Lorenzo ve mně nezanechaly hlubší 

dojem. La Sapienza di Rosvita však stála 

za oněch perných 2500 km. 

MÍLA SMETÁČKOVÁ 

vypisuje grantové řízení z prostředků 

Nadačního investičního fondu k podpoře 

vydávání hudebního periodika 

s uzávěrkou k 15. 1. 2004 

Do grantového řízení jsou přijímány výhradně čitelně vyplněné zvláštní 

formuláře „Žádost o příspěvek NČHF z prostředků Nadačního investičního 

fondu” doplněné o příslušné přílohy (viz soupis obligatorních příloh, který je 

součástí formuláře NIF). 

Žadateli o příspěvek Nadace Český hudební fond z prostředků NIF mohou být 

výhradně tyto právnické osoby: 

a) občanská sdružení, obecně prospěšné společnosti, účelová zařízení církví; 

b) nadace a nadační fondy za podmínky, že nejméně 80% příspěvku bude 

použito na nadační příspěvky třetí osobě a nejvíce 20% na správu nadace 

nebo na zvýšení nadačního jmění; 

c) veřejnoprávní instituce; 

d) příspěvkové a rozpočtové organizace za předpokladu, že samy vloží nejméně 

50% finančních prostředků do předmětného projektu. 

Tento typ příspěvku nemůže být poskytnut právnickým osobám, které jsou samy 

správci prostředků z Nadačního investičního fondu 

Formulář žádosti je k dispozici na internetových stránkách Nadace ČHF www.nchf.cz, 

případně jej na požádání zašleme poštou (telefon kanceláře 257323860, 257326975). 

56

Paříž tleskala Pražské 

komorní filharmonii 

(Dvakrát Xenakis v Paříži) 

Nezvyklý úkol čekal Pražskou komorní 

filharmonii v říjnu ve Francii. Byla 

pozvána, aby ve středu 15. 10. zakončila 

za řízení francouzského dirigenta Michela 

Tabachnika festival soudobé hudby 

pořádaný mezi 8. a 15. říjnem pařížskou 

společností Cité de la musique. Ta sídlí 

v novém kulturním centru v obrovském 

a architektonicky zcela moderním parku 

La Vilette a tvoří spolu s novou budovou 

konzervatoře velký hudební komplex, který 

můžeme Pařížanům jen závidět. 

Dirigent Tabachnik dlouho v Paříži 

nedirigoval (byl dokonce vyšetřován 

kvůli členství v jakési náboženské sektě!) 

a možná i proto přilákal koncert 

v nádherném sále netypického tvaru 

(připomínal zvětšenou a prostornější 

pražskou Archu) tolik převážně mladých 

lidí. Tabachnik ale neponechal nic náhodě 

a program (Xenakis, Ligeti, Wagner, Gabrielli) 

již v Praze několik dní s posílenou 

PKF nacvičoval. Stočlenný orchestr měl 

o to nesnadnější úkol, že dirigent zvolil 

i netypické rozesazení orchestru. Hráči 

i hráčky seděli roztroušeni po skupinkách 

i jednotlivcích různě v sále – a to 

na balkoně i v přízemí kolem dirigenta. 

Arénovité uspořádání orchestru dodalo 

skladbám až nečekaně přitažlivou zvukovou 

podobu. Quadrofonní podoba skladeb 

vyhověla nejen skladbám experimentátorů 

nové hudby Xenakise a Ligetiho, ale 

i klasickému Wagnerovi a renesančnímu 

Gabriellimu. Nakonec jeho 6 canzon je 

psáno pro různé části benátského chrámu, 

takže nic nového pod sluncem! Ale 

nápad Tabachnikův byl skvělý a dokonce 

ho ještě korunoval tím, že Xenakisův Terretektorch 

nechal zaznít dvakrát – jednou 

v první části a pak ještě na úplný závěr 

Město Halle nad Sálou vypadá přesně 

tak, jak by se dalo očekávat. Do historického 

centra neblaze zasáhla „paneláková“ 

architektura z časů Německé demokratické 

republiky stejně jako zanedbaná 

péče o pamětihodnosti. Většina budov 

je už sice opravena, ale tu a tam se ještě 

objeví zdevastovaný Fachwerkhaus (právě 

restaurace těchto dřevěných skeletů s cihlovou 

výplní je finančně značně náročná 

a němečtí památkáři jsou neúprosní). Samovolně 

se mi vybavují ulice našich měst 

s oprýskanými fasádami… Na druhou 

stranu si halští měšťané potvrzují své sebevědomí 

supermoderní výstavbou, jejíž 

vrchol představuje „průhledná“ koncertní 

hala z konce devadesátých let reprezentativně 

pojmenovaná po nejslavnějším 

rodákovi města: Händel – Halle. Zažil 

jsem tu 5. výročí jejího otevření a mohu 

potvrdit, že se jedná o „Halle für alle in 

Halle“. Šestidenní oslavy (11. – 16. 10.) 

zahájila Oldieparty se skupinou The 

Lords, závěrečný 

koncert byl svěřen 

„nepopulární“ 

hudbě: nádherný 

2. houslový koncert 

Bély Bartóka suverénně 

zahrál Benjamin 

Schmid pod 

vedením ztuhlého 

Bernarda Klee. 

Tentýž dirigent 

ovšem naprosto 

fascinujícím způsobem 

provedl s halskými 

filharmoniky 

7. symfonii Ludwiga 

van Beethovena 

(zpaměti). 


koncertu. Při něm dokonce hráči kromě 

svých nástrojů obsluhovali různé klapačky, 

chrastítka a píšťalky a vytvářeli jakýsi 

„organizovaný chaos“. Orchestr v nezvyklém 

prostředí podal výborně i Ligetiho 

Atmosféry a i „normálního“ Wagnera, 

jeho předehru k Lohengrinovi. 

Úspěch u publika byl obrovský 

a čtvrthodinové ovace byly zcela zasloužené. 

Paříž zase jednou obdivovala české 

muzikanty! 

VLADIMÍR ŘÍHA 

Odjinud, a přece o nás 

aneb co v Halle an der Saale nepřehlédnete 

To, co mě překvapilo nejvíc a zároveň 

nejpříjemněji, je zastoupení českých 

„kulturních výdobytků“ v rámci hallského 

kalendáře volnočasových aktivit. 

Druhou polovinu října mělo kino Zazie 

na programu jediný titul – Kolju Jana 

Svěráka a během „Tří dnů a jedné noci“ 

(26. – 30. 10.) se Halle představil český 

trikový film. Díky nedělnímu plátku 

(Hallescher Kurier) jsem se dozvěděl, 

že „Trickfilm“ s Müllerovým Krtečkem 

v čele znamená pro Čechy totéž, co pro 

Francouze víno. Z hudebních událostí 

jsem si nemohl nechat ujít vystoupení 

hornisty Radka Baboráka (12. 10.). 

Tento pardubický rodák úspěšně pokračuje 

ve šlépějích svého učitele Bedřicha 

Tylšara – vše, co bych mohl o jeho hře 

napsat, by byly jen trapné a nudné superlativy; 

o Baborákovi je zbytečné psát, 

Baboráka je třeba poslouchat! 

Hallským dramaturgům neuniklo významné 

Dvořákovo výročí (na rozdíl od 

Janáčkova) a pro své publikum naplánovali 

tři večery. Z prvního z nich (27. 10.) 

jsem si odnesl příjemný pocit z mladého 

a hluboce (hlasitě) rozdýchaného violoncellisty 

Sebastiana Klingera i klidného 

dirigenta Wolfa-Dietera Hauschilda, 

který většinu temp Polednice, Violoncellového 

koncertu i 8. symfonie cítil výrazně 

pomaleji, než jsem kdy slyšel. Umělec má 

samozřejmě na své pojetí právo. 

Že se v Halle cítím jako ve své domovině 

zaručuje v neposlední řadě i fakt, že 

zde studuje tolik českých a slovenských 

vysokoškoláků, že spolu někdy „ze zoufalství“ 

a „pro cvik“ odmítají komunikovat 

v mateřštině, aby na nich zahraniční 

pobyt vůbec zanechal nějakou stopu. 

JIŘÍ KOPECKÝ 

57

ZPRÁVY ZE ZAHRANIČÍ 

Festivaly 

ASIJSKÝ HUDEBNÍ FESTIVAL v Tokiu 

nabídl od 17. do 23. 9. kolem 60 

skladeb, řadu z nich ve světové premiéře. 

Festivalový výbor je vybral ze 

446 skladeb předložených autory 

z 50 zemí celého světa. Dramaturgie 

se zaměřila na průsek ze současné 

a tradiční asijské hudby, přičemž 

tradiční asijské nástroje jako 

hichiriki pipe (Japonsko), harfa tageum 

(Korea), pipa lute (Čína), gamelan 

(Jáva) ad. byly použity i v moderních 

skladbách západního světa. 

„Neomezovali jsme se jen na skladatele 

asijského původu. Naopak 

jsme vítali každou skladbu související 

s Asií jakýmkoliv způsobem, ať již 

použitím asijských nástrojů nebo asijského 

hudebního stylu,“ řekl skladatel 

Isao Matsushita, předseda festivalového 

výboru. Festival zahrnul rovněž 

konferenci, na níž se podílelo 

12 skladatelských organizací z Japonska, 

Jižní Koreje, Číny/Hong 

Kongu, Filipín, Indonésie, Thajska, 

Ázerbajdžánu, Tajwanu, Izraele, Austrálie, 

Nového Zélandu a Vietnamu. 

Tato federace je rovněž pořadatelem 

Asijského hudebního festivalu, který 

se letos konal počtvrté v Tokiu. 

MEZINÁRODNÍ HUDEBNÍ FESTI- 

VAL V SEVILLE nabídne ve svém 

prvním zahajovacím ročníku příští rok 

od 2. do 12. 9. inscenaci Carmen 

na všech „historických“ místech, 

v nichž se příběh odehrával, neboli 

v továrně na cigarety z 18. století, 

na Plaza de Espana a Plaza de Toros 

de la Maestranza. Produkce se 

ujme společnost Opera on original 

Site, která zorganizovala představení 

Turandot v pekingském Zakázaném 

městě v roce 1998. Dirigovat bude 

Lorin Maazel, režisérem bude Carlos 

Saura, v titulní roli alternují Olga Borodina 

a Denyce Graves. 

Osobnosti 

PAAVO JÄRVI byl jmenován uměleckým 

ředitelem Deutsche Kammerphilharmonie 

v Brémách, a to 

od roku 2004. Čtyřicetiletý americký 

dirigent estonského původu spolupracuje 

s brémským tělesem od 

roku 1995. Od roku 2001 je hudebním 

ředitelem Cincinnatského symfonického 

orchestru a toto místo 

bude zastávat souběžně. Je také hudební 

poradce Estonského národního 

symfonického orchestru a propagátorem 

estonských skladatelů, jako 

jsou Arvo Pärt, Erkki-Sven Tüür, lepo 

Sumera a Eduard Tubin. 

GYÖRGY LIGETI obdržel 15. 10. od 

krále Carla XVI. Gustafa prestižní švédskou 

cenu Polar Prize (110. 000 Eur). 

Cenu založil v roce 1989 vydavatel 

a manažer legendární skupiny ABBA, 

Stig Anderson. Mezi předchozími držiteli 

této ceny byli Paul McCartney, Dizzy 

Gillespie, Mstislav Rostropovič, Elton 

John, Pierre Boulez, Bruce Springsteen, 

Stevie Wonder, Bob Dylan a vloni 

Bob Dylan. 

SUSAN CHILCOTT, jedna z nevýznamnějších 

britských sopranistek, 

zemřela 4. 9. ve věku 40 let. Pěvkyně 

debutovala ve Skotské opeře, 

účinkovala v Glyndebourne, v Anglické 

národní opeře, Velšské národní 

opeře a Opera North. V červnu 

2002 debutovala v londýnské 

Covent Garden v obrovským úspěchem 

jako Líza v Čajkovského Pikové 

dámě jako partnerka Plácida 

Dominga a v červenci 2002 zpívala 

v Metropolitní opeře roli Heleny 

v Brittenově opeře Sen noci svatojánské. 

V roce 2000 jí byla zjištěna 

rakovina. Pěvkyně naposledy veřejně 

vystoupila v Bruselu před šesti měsíci 

spolu s herečkou Fionou Shaw 

a klavíristou Iainem Burnsidem ve večeru 

písní na texty W. Shakespearea 

a Emily Dickinson. 

MAĎARSKÝ HOUSLISTA TIBOR 

VARGA zemřel 4. 9. ve svém švýcarském 

domově ve věku 82 let. Jeden 

z největších světových houslistů 

20. století, dirigent a skvělý pedagog 

měl za sebou obdivuhodnou sedmdesátiletou 

kariéru. Narodil se v roce 

1921 ve městě Györ, debutoval 

v Mendelssohnově Houslovém koncertě, 

op. 64 v deseti letech a ve třinácti 

již natočil první desky. V roce 

1947 opustil Maďarsko, nejprve žil 

v Anglii a od roku 1956 ve Švýcarsku. 

V roce 1963 založil Akademii 

hudby ve švýcarském městě Sion, 

která se stala jednou z nejprestižnějších 

hudebních škol na celém 

světě. Záhy zde založil i mezinárodní 

hudební festival. V posledních letech 

byl jmenován profesorem na 

univerzitě v Grazu. 

FRANCO CORELLI, slavný italský tenorista, 

zemřel v říjnu ve věku 82 let 

v Miláně. Narodil se 8. 4. 1921, debutoval 

v roce 1951 ve Spoletu jako 

Don José a o tři roky později již vystoupil 

v milánské La Scale s Marií 

Callas ve Spontiniho Vestfálce. V roce 

1957 debutoval v londýnské Covent 

Garden v Pucciniho Tosce a od 

té doby se stal jedním z neproslulejších 

spinto tenoristů. S newyorskou 

Metropolitní operou, v níž účinkoval 

ve 368 představeních, se rozloučil 

28. 6. 1975 v Pucciniho Bohémě. 

Řadu let byl partnerem Marie Callas, 

Renaty Tebaldi, Joan Sutherland 

a Birgit Nilsson, s níž vytvořil 

ideální pár zejména v Turandot. 

FRANCO BONISOLLI, další slavný 

italský tenorista, zemřel ve věku 65 let 

rovněž v říjnu. Debutoval v roce 1962 

jako Ruggero v Pucciniho Vlaštovce na 

festivalu ve Spoletu. Ve Vídeňské státní 

opeře poprvé vystoupil v roce 1968 

a o dva roky později zazářil v newyorské 

Metropolitní opeře, kde během 20 

let zpíval mj. Hraběte v Lazebníku sevillském, 

titulní roli ve Faustovi, Vévodu 

v Rigolettovi, Cavaradossiho v Tosce 

ad. Ve Vídeňské státní opeře naposledy 

vystoupil v roce 2000 jako Manrico 

v Trubadúrovi. 

Různé 

RUKOPIS BEETHOVENOVA 

SCHERZA ze Smyčccového kvartetu, 

op, 127, nabídlo Švédské muzeum 

ve Stockholmu do aukce Sotheby 

v Londýně. Cena je odhadována 

na 1,6 milionů dolarů. Švédské 

muzeum získalo rukopis od pařížského 

obchodníka v roce 1925. K prodeji 

ho nyní nabídlo proto, aby získalo 

finanční prostředky k zachování 

sbírky Nydahl Collection, jejíž součástí 

rukopis dosud byl. Tuto sbírku, 

obsahující mj. rukopisy Chopinovy 

a Mozartovy, založil v roce 1920 

Rudolf Nydahl, švédský obchodník 

s vínem. Sbírka kromě autografů zahrnuje 

i kolem 550 vzácných nástrojů 

pocházejících z období od 16. století 

až do roku 1940. 

RUKOPISY ČTYŘ NEZVĚSTNÝCH 

PÍSNÍ JEANA SIBELIA byly nalezeny 

v jedné bezpečnostní schránce Finské 

banky. Písně jsou součástí cyklu 

12 písní, které Sibelius napsal pro 

pěvkyni Idu Ekman. 

ANGELA GHEORGIU po první zkoušce 

na novou inscenaci La traviaty 

v madridském Teatro Real zrušila své 

účinkování s tím, že režie (Pier Luigi 

Pizzi) je „vulgární“. Pizzi se bránil tím, 

že sopranistka byla s jeho koncepcí 

seznámena již několik měsíců. Umělecký 

ředitel opery Emilio Sagi navíc 

zdůraznil, že Gheorgiu přijela do Madridu 

s patnáctidenním zpožděním. 

Česká hudba v zahraničí 

ŠTEFAN MARGITA vystoupil tříkrát 

(8., 10. a 12. 10.) v Římě v Bergově 

opeře Vojcek pod taktovkou Daniele 

Gattiho. Představení 10. 10. bylo 

uvedeno v přímém televizním přenosu 

na RAI 3. 

ČESKÁ KOMORNÍ FILHARMONIE, 

jejímž uměleckým vedoucím je Zdeněk 

Adam, uvedl 6. 9. v berlínském 

Konzerthausu program s názvem 

Klenoty klasiky. Sólisty byli Zdeněk 

Adam (hoboj), Zuzana Kožinová 

a Veronika Novotná (housle), Ladislav 

Lejčko (fagot), dirigoval Vojtěch 

Spurný. 22. 9. doprovázel orchestr 

s velkým úspěchem na koncertě 

v Monacu (Grimaldi Forum Monte 

Carlo) světovou pěveckou hvězdu 

Sarah Brightman. Jako sólista 

se též představil hobojista Zdeněk 

Adam, dirigoval Paul Bateman. 

KLAVÍRISTA MARTIN KASÍK vystoupil 

2. 10. se Státní filhamonií Košice 

s novým šéfdirigentem Jerzym Swobodou, 

a to v Klavírním koncertu č. 

1 Des dur S. Prokofjeva. Poté odjel 

na téměř měsíční turné po USA, pak 

do Španělska a 17. 11. debutoval 

v prestižní Tonhalle Zurich. 

ÚSPĚCH ČESKÝCH SBORŮ 

V CANTONIGROS. Na prestižním 

Mezinárodním hudebním festivalu 

se i letos podařilo udržet dobrou 

pověst, kterou si naše sbory získaly 

již několikrát v minulých ročnících. 

Liberecký Severáček opět potvrdil 

dobré jméno, které na festivalu 

má, suverénním 1. místem v kategorii 

dětských sborů a také 4. místem 

v kategorii lidových písní. Studentský 

sbor Gaudium Gymnázia Svitavy 

si jako středoškolský sbor vybojoval 

ve velmi náročné konkurenci 

akademických nebo poloprofesionálních 

sborů skvělé 3. místo, v kategorii 

lidových písní dokonce 2. místo, 

hned za Filharmonickým mládežnickým 

sborem z Tajwanu. Na stupni 

vítězů, vybraných z 49 předních sborů 

z 29 zemí, tak stanuli dva úspěšní 

reprezentanti České republiky. 

PLZEŇSKÁ OPERA V JAPONSKU. 

Opera Divadla J. K. Tyla v Plzni usku- 

58


i město Basilej. Za účelem premiéry 

vydalo německé nakladatelství Wolfgang 

G. Haas, Köln tiskem partituru 

i orchestrální hlasy skladby. Nakladatelství 

Haas považuje Laburdu za 

jednoho ze svých kmenových autorů. 

Vydává velké množství Laburdových 

skladeb (zatím přes 60), v roce 

2001 vydalo k jeho sedmdesátinám 

stotřicetistránkový katalog jeho 

skladeb „Laburda-Werke-Verzeichnis 

LabWV“ a vydává též samostatnou 

ediční řadu „Laburda Klavierwerk“ 

(zatím o 7 svazcích). 

toly Zaitchenko, Igor Jan a Francesco 

Petrozzi, jako Scarpia se představili 

Mauro Augustini a Lászlo Lukács. 

Ještě v průběhu turné uzavřel ředitel 

agentury Konzerthaus Japan, pan 

Masayuki Kobayashi s ředitelem Státní 

opery Praha, Mgr. Jaroslavem Vocelkou 

smlouvu o dalším hostování 

Státní opery Praha, a to již v příští sezoně 

2004/05, což je výjimečné, neboť 

dosud se turné uskutečňovala jednou 

za dva roky. V plánu jsou inscenace 

Kouzelné flétny, Netopýra, Aidy 

a La traviaty. 

KLAVÍRISTKA JITKA ČECHOVÁ vystoupila s mimořádným úspěchem 

na prestižních pódiích v Kapském městě, Pretorii, Johannesburgu, Pietermaritzburgu 

a se symfonickým orchestrem KZN Philharmonic Orchestra 

v Durbanu. Doslova bouřlivé ovace publika a nadšené ohlasy v tisku 

inspirovaly pořadatele k opětovnému sólovému pozvání, ale také k pozvání 

Smetanova tria, jehož je Jitka Čechová členem. Vedle Klavírní 

sonáty a moll KV 310 W. A. Mozarta a Musorgského Obrázků z výstavy 

představila Jitka Čechová jihoafrickému publiku Smetanovy Sny, které 

zazněly na těchto pódiích úplně poprvé a staly se tak pro jihoafrické 

publikum absolutním objevem. 

tečnila od 26. 8. do 6. 10. s inscenacemi 

oper La traviata (režie Ondřej 

Hučín), Madama Butterfly (režie Jan 

Štych) a Prodaná nevěsta (režie Daniel 

Balatka) rozsáhlé turné po japonských 

městech od Kumamota po Sendai. 

Hrálo se např. ve městech Sasebo, 

Okayama, Kobe, Yokohama, Kofu, 

Omiya, Matsumoto, Fukushima, Mito, 

Nagoya, Osaka a samozřejmě i v Tokyu 

ve známé Orchard Hall. Všechny 

tři inscenace hudebně nastudoval Jiří 

Štrunc, kterého na některých představeních 

střídal Pavel Šnajdr. Všechna 

představení byla vřele přijata nadšeným 

japonským obecenstvem a opera 

DJKT na základě tohoto úspěchu 

dostala pozvání k dalšímu japonskému 

turné v roce 2005. (zb) 

TRIUMF STÁTNÍ OPERY PRAHA V JA- 

PONSKU. Letošní (již páté) turné souboru 

Státní opery Praha po Japonsku 

bylo dosud nejúspěšnějším zahraničním 

zájezdem v historii této scény. Celkem 

devatenáctkrát (ve dnech 27. 9. 

– 24. 10.) uvedla Státní opera Praha 

ve městech Tokyo, Maebashi, Yokohama, 

Nagoya, Kobe, Kumamoto, Kagoshima, 

Iwakuni, Osaka, Nagano, Hamamatsu, 

Tama, Hadanoshi, Kimitsushi, 

Musashino a Fuchuonomori Pucciniho 

Tosku. Inscenace s novou scénou 

Daniela Dvořáka, kostýmy Josefa 

Jelínka a v režii Martina Otavy, kterou 

dirigovali Leoš Svárovský a Giorgio 

Croci, se setkala s mimořádným, 

často až manifestačním ohlasem. V titulní 

roli alternovaly Anda-Louise Bogza, 

Maria Guleghina, Eva Marton a Irene 

Theorin, Cavaradossiho zpívali Ana- 

VIOLISTKA JITKA HOSPROVÁ vystoupila 

4. 11. v Pražském domě 

v Bruselu v rámci prezentace hl. 

města Prahy v centru Evropské unie 

v Bruselu. 

SEVEROČESKÁ FILHARMONIE 

TEPLICE uskuteční ve dnech 28. 11. 

–12. 1. turné do Švýcarska, Belgie, 

SRN a Francie 4. Ve městech Ženeva, 

Kolín nad Rýnem, Brusel, Paříž, 

Mareille, Toulouse, Nice, Metz, 

Lyon, Mnichov, Clermont-Ferrand 

ad. provede výběr z díla G. Verdiho 

a Carmina burana Carla Orffa. Turné 

vzniklo na základě mimořádného 

úspěchu Severočeské filharmonie 

Teplice na koncertech v březnu 

a dubnu 2003 v Basileji a Paříži, které 

navštívilo více jak 60 000 posluchačů. 

sla 

VELKÁ SOUTĚŽ HUDEBNÍCH ROZHLEDŮ 

Milí čtenáři, 

vánoce se nezadržitelně blíží a většina z nás ještě stále shání dárky pro své nejbližší. Jako každý 

rok jsme se opět nepolepšili a necháváme vše na poslední chvíli. Třem z vás, kteří odpověděli 

správně na naši minulou soutěžní otázku – komu věnoval Hindemith svoji slavnou Sonátu pro 

sólovou violu op. 25 č. 1 – a byli vylosováni, však alespoň trochu tuto starost ulehčíme. Stačilo 

napsat jedno jediné jméno, Ladislav (zvaný Ládíček nebo Lado) Černý. Blahopřejeme všem, protože 

každá z odpovědí byla správná. Jak už to ale při hře bývá, štěstí se vždy usměje pouze na několik 

vyvolených, kterými jsou tentokrát: 

1. Dušan Zabloudil, Jihlava; 2. Lenka Kurcová, Brno; 3. Radim Gergel, Břeclav 

Na výběru cen jsme si tentokrát opravdu dali záležet, a tak doufáme, že Vás opravdu potěší: 

3. SYMFONIE „LA GIOCONDA“ 

pro orchestr Jiřího Laburdy zazněla 

3. 10. v premiéře ve švýcarském 

městě St. Moritz. Orchestr Collegium 

musicum St. Gallen řídil jeho 

umělecký šéf Mario Schwarz. Stejný 

orchestr v nejbližší době chystá 

provedení Laburdovy symfonie v St. 

Gallen a o provedení projevilo zájem 

A nyní vzhledem k dvojčíslu na Vás čekají dvě otázky. 

1. Kde a ve kterém roce se připravuje nejbližší provedení Křenkovy opery Život Orestův? 

2. Který významný český dirigent působil v Lublani? 

Na Vaše odpovědi se budeme těšit do 16. prosince na adrese Hudební rozhledy, Radlická 99, 

150 00 Praha 5 nebo na e-mailové adrese rozhledy@volny.cz 

Přejeme hodně úspěchů v soutěži a krásné vánoce! 

59

STUDIE, KOMENTÁŘE 

S dechem doby 

aneb Ernst Křenek se vrací domů 

„Užíval jsem si velmi svých cest, můj 

čas byl dokonale vyplněn pracovní činností 

a společenskými povinnostmi. Pozoroval 

jsem země Západu mnohem objektivněji 

než dřív a už nehrozilo nebezpečí, že bych 

vyvinul jakousi novou »pařížskou« filozofii. 

Jako obvykle jsem byl rád, že jsem dočasně 

osvobozen od domácích starostí a strachů. 

[…] Současně to však vyvolávalo téměř destruktivní 

nestálost. Dospěl jsem k závěru, 

že vlastně nikde nejsem rád a cestování 

si užívám jen proto, protože jsem už při 

příjezdu do kteréhokoli města věděl, že je ve 

dvou nebo třech dnech opět opustím. Nebudu 

zapírat, že jsem problémům a starostem 

místních lidí naslouchal s potutelnou lhostejností, 

nic z toho se mne netýkalo. Cítil 

jsem se dobře, protože mne nic nezasahovalo 

v míře, jež by stála za zmínku a protože 

jsem se nebál, že budu muset někde 

zůstat tak dlouho, abych tam zdomácněl. 

Tento pocit ještě zesílil po mém dokonalém 

vykořenění v roce 1938 a dodnes jsem jej 

vlastně nepřekonal, ačkoli prudce trpím 

tím, že nikde nemám domov.“ 

Tak vzpomínal Ernst Křenek ve svých 

pamětech „S dechem doby“ na poslední 

období před emigrací. Roku 1938 vypověděl 

vídeňský byt a opustil Evropu. 

Nejprve pomýšlel pouze na šestiměsíční 

pobyt ve Spojených státech, delší cestu po 

Evropě a následný letní pobyt v horách 

a vypovězení bytu mělo spíše pragmatické 

důvody; nač platit nájemné za neobývaný 

byt? Německo vyhrožovalo, na válečné 

nebezpečí však přece jen nikdo nechtěl 

pomýšlet. 

Nové zakotvení nakonec Ernst Křenek 

nalezl v Palm Springs v Kalifornii, ale 

Ukázka Křenkova rukopisu 

60 

– jak sám říkal – pocit 

domova je spjat s něčím 

jiným. Jeho rodným 

městem byla Vídeň, háček 

nad jménem, který 

uplatňoval, poukazoval 

k předkům z Čech. Nyní 

se dvanáct let po jeho 

smrti vrací do Evropy 

skladatelova umělecká 

pozůstalost. Rodná 

Vídeň však místem 

jejího uložení nebude. 

Soukromá Nadace Ernsta 

Křenka, založená 

z podnětu skladatelovy 

vdovy paní Gladys Nordenstrom-Krenek 

zahájí 

svou činnost v lednu 

2004 v Kremži. Protože 

Vídeň nemohla učinit 

odpovídající (zejména 

prostorovou) nabídku, 

poputuje z Kalifornie 

na 64 kartonů s více 

než 3000 rukopisnými 

materiály, Křenkova Křenek 

knihovna, jeho klavír 

a další součásti pozůstalosti do Dolního 

Rakouska. Podobně jako je tomu v případě 

provozu Schönbergova centra ve 

Vídni, bude se spolková vláda i tentokrát 

podílet roční subvencí ve výši 145 tisíc 

euro. Rakouská vláda tak chce podle slov 

státního sekretáře Franze Moraka odčinit 

alespoň částečně dluh, jaký vůči skladateli 

cítí: tzv. Druhá rakouská republika 

promeškala možnost pozvat nacismem 

vyhnané intelektuály zpět do vlasti. Pro 

dolnorakouského zemského hejtmana 

Erwina Prölla je získání Křenkovy pozůstalosti 

„velkým úlovkem“, jak se vyjádřil, 

jímž bude posílena kulturní prestiž této 

spolkové země. Ta se bude podílet na vybudování 

nutné infrastruktury jedním milionem 

euro, její roční subvence by měla 

činit dalších půl milionu. Na Univerzitě 

v Kremži má být zřízeno Centrum pro 

soudobou hudbu, plánováno je dokumentační 

centrum, stálá výstava, pravidelné 

provádění Křenkovy tvorby v sousedním 

(úředně s Kremží spojeném) městě Stein. 

Foto archív 

Počítá se také se stipendijními pobyty 

a v provozu zůstane nadále dosavadní 

Institut Ernsta Křenka ve Vídni. 

Gladys Nordenstrom-Krenek usiluje 

ve spolupráci s oběma institucemi o zvýšenou 

propagaci Křenkovy tvorby, z níž 

v Rakousku mnohé nebylo ještě nikdy 

provedeno. Pro vídeňskou Státní operu 

psaná opera Karel V. se zde například 

dočkala uvedení až po padesáti letech 

od svého vzniku (světová premiéra byla 

roku 1938 v Praze), oslavit 100. výročí 

Křenkova narození a zároveň 500. výročí 

narození císaře Karla V. ve Vídni právě 

touto operou se však nepodařilo. Nejbližší 

konkrétní nové uvedení Křenkovy opery 

se chystá v Bonnu, kde má být roku 2005 

inscenován Život Orestův. Gladys Krenek 

však vkládá naději i do nového vedení 

Divadla na Vídeňce, jež se chce více soustředit 

na „moderní“ hudbu. 

Podle zahraničních materiálů zpracovala 

VLASTA REITTEREROVÁ

ZASLÁNO 

Vážený pane šéfredaktore, 

vážená redakční rado, 

Jako dlouholetá čtenářka a předplatitelka Hudebních rozhledů 

(40 let), se připojuji k iniciativní výzvě umělců a oslovuji všechny 

čtenáře, aby nedopustili zánik tohoto jedinečného časopisu. 

Stav hudební informovanosti a vědomostí našeho národa je 

velice špatný, takřka nulový. Můžeme tak konstatovat při různých 

mediálních pořadech či soutěžích, kdy na základní otázky 

hudebního charakteru zná odpověď pouze málokterý soutěžící, ba 

někdy i moderátor. Váš odborný časopis nás čtenáře informuje o 

hudebních událostech nejen v Praze, ale i v dalších našich městech 

a v cizině. Nevím tedy, z kterých pramenů bych čerpala informace 

z hudebního světa a toto se týká i ostatních čtenářů. 

Na takový časopis, který vzniká úsilím Vaším i Vašich spolupracovníků, 

bychom měli být hrdi. 

Vážení čtenáři, připojte se k mé výzvě tím, že budete své příspěvky 

k zachování tohoto listu, případně své podpisy zasílat do 

redakce Hudebních rozhledů a tím uchovat časopis pro budoucí 

generace. Myslím, že skutečně zaujatým čtenářům by nevadilo ani 

zvýšení ročního poplatku. 

S pozdravem 

Dr. TAŤANA SCHERKSOVÁ 

PraÏská komorní filharmonie 

Prague Philharmonia 

Konkurz 

PraÏská komorní filharmonie vypisuje konkurz na místo 

KONCERTNÍ MISTR HOUSLÍ 

Konkurzní podmínky: 

● W. A. Mozart – Koncert dle vlastního v˘bûru 

Koncert svûtového repertoáru dle vlastního v˘bûru 

(od romantismu do souãasnosti) 

Orchestrální sóla: 

● R. Strauss – Mû‰Èák ‰lechticem, op. 60 

● I. Stravinskij – Apollon musagette 

● J. Suk – Serenáda Es dur, op. 6; Pohádka, op. 16 

● L. van Beethoven – Missa solemnis, op. 123 

Orchestrální party: 

● W. A. Mozart – Symfonie ã. 39 Es dur, KV 543 

● L. van Beethoven – Symfonie ã. 4 B dur, op. 60 

● V. Novák – Slovácká suita, op. 32 

● S. Prokofjev – Symfonie ã. 1 D dur „Klasická“, op. 25 

Pfiihlá‰ky s Ïivotopisem zasílejte nejpozdûji do 31. 12. 2003 na adresu: 

PraÏská komorní filharmonie, Krocínova 1, 110 00 Praha 1 

(tel. 224 232 488, fax 224 235 118, e-mail: pkf@pkf.cz) 

Konkurz se uskuteãní 12. ledna 2004 ve 14.00 hodin 

v sále PraÏské komorní filharmonie, Krocínova 1, Praha 1. 

Uchazeãi budou písemnû pozváni. 

Klavírní doprovod je zaji‰tûn, kaÏd˘ uchazeã v‰ak mÛÏe mít vlastního korepetitora. 

1. ČESKÝ 

KULTURNÍ PORTÁL 

www.scena.cz 

Soutěže o hodnotné ceny 

NetHovory každou pondělí a středu 

On-line zprávy z kultury 

Dáma s kaméliemi 

Premiéra baletu 

Nově vzniklý baletní soubor Státní opery Praha uvedl 23. října 2003 

svou první premiéru nazvanou Dáma s kaméliemi/ La Traviata. 

Choreografem a režisérem byl jeden z našich nejvýraznějších a nejzkušenějších 

choreografů Libor Vaculík. Na rozdíl od nastudování 

baletu před třemi lety v Plzni si nyní mohl dovolit početně navýšit 

sborové scény i zvýšit technickou náročnost. Obrovská škála pohybových 

nápadů nás opět přesvědčila, že jeho invenční studnice je 

nevysychající. 

Autorem orchestrálního aranžmá z opery Giuseppe Verdiho La Traviata 

je Sergej Onsoff. Jeho citlivý vztah k tanci ovlivnilo jeho korepetitorské 

působení baletu v Moskvě. Upravil nejznámější melodie známé 

opery pro taneční ztvárnění s hudebním vkusem, jemným odstíněním 

dynamiky a smyslem pro potřeby baletu. 

Na premiéře tančila Margueritu technicky výborná Alena Pešková, 

která svou radost i žal vyjádřila s půvabem a něžností v každém gestu. 

Miroslav Hradil jí byl v roli zamilovaného Armanda adekvátním partnerem 

v technice i dramatickém projevu. Jen v některých momentech 

(např. podtáčkách při piruetách) trochu vadilo, že stojí-li tanečnice na 

špičkách, převyšuje svého jinak stejně velkého partnera. Při zvedačkách 

ale určitá výhoda. 

… více na www.scena.cz 

NetHovor s Pavlem KAMASEM 

záznam rozhovoru ze dne 8. 10. 2003 

Vážený pane Kamas, vítáme Vás, jak jste prožil dnešní den? 

Redakce 

Jako obyčejně hekticky. Vstával jsem v pět třicet, věnoval se nevyhnutelným 

domácím činnostem, mezi sedmou a devátou jsem vyřizoval 

záležitosti na úřadech, pak jsem do jedné odpoledne cvičil v divadle, 

obnovoval si Janáčkova díla Z mrtvého domu a Věc Makropulos. 

A s před příchodem k počítači jsem odučil čtyři hodiny zpěvu. 

Jak se váš hlas vyvíjí? Zpívají se vám některé role lechčeji, nebo 

naopak hůř? 

Nemohu jednoznačně odpovědět, neboť mám tento osobitý názor: 

každá role, kterou nacvičuji, se mi zpívá logicky těžko, protože bez takzvaného 

„nazpívání“ si role, je každodenní umělecká praxe mnohem 

složitější. Naopak dobře se mi zpívají všechny role, které jsem si poctivě 

nazpíval. A promiňte, domnívám se, že to jsou opravdu všechny. 

Neláká vás rovněž operní režie? Iva ze Zlína 

Zcela určitě ne. Švec se má držet svého kopyta. 

Aktuální zprávy z divadla, hudby a opery na adrese: 

http://www.scena.cz

Hledání krásy 

s Jaroslavem Krčkem 

To, že skladatel, dirigent, režisér 

a umělecký vedoucí souboru Musica 

Bohemica Jaroslav Krček patří svými 

činnostmi mezi osobnosti málem 

renesanční, víme všichni dávno. Že ve 

svých skoro pětašedesáti letech musel 

tento záběr ještě rozšířit se jeví jako 

nemožné, leč: 

Se souborem Musica Bohemica jsme 

nyní tzv. na volné noze. Od komponování, 

dirigování, rozpisu not – vše si musím 

organizovat sám. Nejsou prostředky, není 

zázemí, není ani ochotník, který by byl 

schopen pomoci s veškerou organizací od 

uklízení zkušebny až po práci s archívem. 

Základní kádr členů souboru je naštěstí 

stálý; znají repertoár a jsou ochotni stále 

hrát. Protože už soubor nikoho neuživí, 

každý má ještě další zaměstnání. Hráči se 

mnohdy rozhodují mezi horším či lepším 

honorářem a pak musím hledat výpomoce. 

Naštěstí i v tomto případě mám své 

stálé spolupracovníky. 

Jak je to s uplatněním? Co máte 

letos za sebou? 

Musica Bohemica by – jak vyplývá 

z názvu – nejraději hrála doma, ale činnost 

KPH a koncerty na malých městech 

vůbec jsou z finančních důvodů omezené. 

Dříve jsme mívali 60 až 80 vystoupení 

ročně. Dnes je to sotva polovina a to 

jen díky tomu, že nás všichni stále ještě 

chtějí na vánoce. Snad nám časem pomůže 

agentura ArcoDiva, která nás začala 

zastupovat. Zatím vycházíme ze svých 

už domluvených aktivit. Například na 

Lomnickém kulturním létě jsme vystupovali 

s tzv. ,Žákovskými vigiliemi‘, což je 

62 

moje kompozice na staré žákovské texty. 

Nebo v rámci našeho podzimního cyklu 

v Atriu jsme uvedli s Alfrédem Strejčkem 

a Monikou Žákovou dva melodramy: Zaříkání 

milého a Závěje. První melodram 

jsem komponoval na známý barokní 

lidový text, který vtipně doplnil Zdeněk 

Barborka. Závěje je skladba na text 

Jindřicha Pecky z mých studentských 

let, kterou jsem předělal pro obsazení 

souboru Musica Bohemica, takže měla 

vlastně premiéru. 

Jaroslav Krček 

Jaké jsou vaše letošní předvánoční 

koncerty? 

Od 25. listopadu až do 26. prosince 

hrajeme skoro každý den. Do 9. prosince 

je to v Čechách – Domažlice, Jičín, 

2x Mladá Boleslav, několikrát v Praze. 

10. prosince odjíždíme do Japonska 

a vracíme se na Štědrý den. 25. 12. 

máme tradiční koncert u Šimona a Judy 

v Praze a den na to ve Zlaté Koruně. 

Svůj vánoční program ale máme zažitý 

a hrajeme ho moc rádi – každý ze stá- 

Foto archív

lých hráčů si vždycky udělá čas. Ale 

Japonsko mne se svými programovými 

požadavky trochu zaskočilo: máme mít 

např. dva koncerty pokaždé s jiným sborem 

a navíc repertoár, který nemůžeme 

hrát v originále. Je na mně, abych vše 

přizpůsobil pro naše obsazení. Přestože 

hrozně rád instrumentuji, přiznávám 

se, že toto nedělám rád, protože existují 

originály a člověk má pocit šizení… 

Ovšem pokud vím, dostal jste 

zakázku – možná trochu podobnou 

– kterou rád děláte… 

Antonín Dvořák napsal báječných 

13 Moravských dvojzpěvů. Byl jsem 

požádán Pražskou komorní filharmonií 

a sborem Bambini di Praga, abych je 

zinstrumentoval. Výběr z nich má zaznít 

na vánočním koncertě PKF. To dělám 

velmi rád a dávám si záležet: jednak 

kvůli Dvořákovi, abych mu to nepokazil, 

jednak je velice zajímavé snažit se 

„chytnout“ dvořákovskou instrumentaci 

a dát tomu dvořákovský punc. 

Jakým způsobem postupujete, 

jak se s charakteristickými dvořákovskými 

rysy vyrovnáváte? 

Vždy se na tu jednotlivou písničku 

chvíli dívám do not, až si začnu vybavovat, 

jak by to asi Dvořák instrumentoval. 

Dvořákovských partitur jsem měl v ruce 

mnoho jako režisér i jako dirigent a troufám 

si říci, že my Češi máme dvořákovskou 

instrumentaci v uších. Někde je 

ovšem stylizace opravdu klavírní, takže 

musím trošičku pustit fantazii a udělat 

to „po krčkovsku“; ale doufám, že to nebude 

vadit – konec konců moje maminka 

byla za svobodna Dvořáková. 

Co jinak vzniká „po krčkovsku“? 

A velmi by mne zajímalo uvedení 

vaší opery v Jičíně… 

V Jičíně byl l. ročník etnického festivalu 

a na popud ředitelky tamního Kulturního 

centra moje dcera Magdalena 

Švecová (poznámka autorky: Magdalena 

letos skončí studium operní režie na 

JAMU) se svými brněnskými spolužáky 

velice odvážně a zajímavě inscenovala na 

základě nahrávky moji elektroakustickou 

operu ,Nevěstka Raab‘. 

Pokud se týká nových věcí, nikdy nemluvím 

o něčem, co ještě není hotové. 

Ale teď udělám poprvé v životě výjimku, 

protože na celovečerním baletu o králi 

Ječmínkovi pracuji už velmi dlouho 

a jsem téměř u konce. Je komponován 

na libreto, které kdysi napsal Vítězslav 

Nezval pro E. F. Buriana, který ho nerealizoval 

a pro mne ho objevil Jindřich 

Pecka, s kterým jsme zároveň toto libreto 

trochu rozšířili. 

Zabýváte se také ještě stavbou 

nástrojů? 

Teď už jenom vymýšlím; mé nápady 

mi pomáhá realizovat Vladimír Dufek 

ze Štikova u Nové Paky. Už jsme spolu 

udělali velmi pěknou chromatickou harfu. 

Má 54 strun a je dost obtížné na ni 

hrát, protože nemá žádné pedály a hráč 

se musí naučit myslet chromaticky. 

Také jsme na základě jednoho starého 

principu postavili niněru bez klapek. 

K výrobě takovýchto nástrojů používáme 

javor a smrk. Protože jak říkají houslaři, 

hudební nástroj má na sebe vázat tvrdé 

dřevo na měkké; jejich spojení totiž dává 

nejlepší resonanci. 

Náš rozhovor vychází před vánoci 

a nějak jsme zamluvili váš zdejší 

vánoční program… 

Z mých šesti mší jsou tři vánoční. Poslední 

šestá vznikla loni a zatím jsme ji 

hráli kromě jednoho pražského koncertu 

především na našem loňském předvánočním 

zájezdě ve Španělsku. Letos ji 

budeme uvádět i u nás. Má běžných šest 

liturgických částí, do nichž vkládám české 

lidové vánoční texty. V podstatě to 

není nic nového – podobný postup se 

objevuje u autorů už v 18. století, kde 

je také kombinovaná latina s lidovými 

vsuvkami. Náš program zahrnuje i koledy 

z Jistebnického kancionálu a evropské 

koledy, které jsme před časem 

natočili na kompaktní disk. A lidé by 

se na nás zlobili, kdybychom nehráli 

ty opravdu české a moravské voňavé 

vánoční koledy, při kterých si s námi 

mohou zazpívat. 

Minulý předvánoční čas jste strávili 

ve Španělsku, máte nahrávku 

s evropskými koledami. Čím se podle 

vašeho názoru liší české vánoce 

a české lidové vánoční písně od těch 

jiných? 

Vím, že české vánoce jsou opravdu veselé 

a radostné. A také českému člověku 

nebylo nikdy nic dost svaté. Projevuje se 

to hlavně v Podkrkonoší – tam se dokonce 

někdy ani nezpívá o Ježíškovi. Například: 

„Přišla jsem k vám na koledu, dejte 

mi syna; nechce se mi samo líhat, je velká 

zima. Mám roztrhanou peřinu, čím pak já 

se přikreju, jesi mi ho připovíte, tak zejtra 

přijdu…“ Jsou rozverné, jsou veselé – to 

je asi ta největší hřivna. Trochu jiné už 

je to na Moravě, ale v Čechách se tento 

rys projevuje už v pastorelách kantorů 

18. a 19. století. Ti všichni se inspirovali 

českými lidovými koledami včetně 

recitativů pastýřů. Koledy všeobecně 

vycházejí ze dvou zpráv z bible: z Matouše 

a Lukáše. Z Matoušova evangelia 

vychází koleda tříkrálová, z evangelia sv. 

Lukáše je motiv zvěstování pastýřům. 

Je zajímavé, že v českých a moravských 

koledách jsou pastýři vždycky muzikanti 

a z textu se dozvíme veškerý instrumentář, 

se kterým jdou Ježíškovi zahrát. 

Vy jako skladatel máte výhodu 

(nebo nevýhodu?), že máte soubor, 

pro který můžete komponovat 

a s ním své skladby provádět. Ale 

jaký je váš názor na obecné směřování 

soudobé tvorby? 

Jsem hluboce přesvědčen, že v současné 

umělecké tvorbě musí přijít to, 

čemu se jinde říká ekologie. Návrat k čistým 

vodám. Co je to hudba? Z čeho se 

skládá? – z rytmu, melodie, harmonie, 

polyfonie atd. A lidské ucho a člověk 

vůbec má ještě stále vrozený smysl pro 

krásu. Tato krása je daná i určitými 

fyzikálními, řekl bych i božími zákony. 

Návratem nemyslím cestu zpět k nějaké 

romantické melodii nebo něčemu, co 

tady bylo. Ale hledání krásy a návrat 

ke kráse. Jsou to přírodní zákonitosti. 

Nedávno jsem přednášel o vlivu lidové 

hudby na současnou tvorbu. V ukázkách 

lidového umění z různých koutů světa, 

které jsem si vyhledal, jsem našel odůvodnění 

i pro určitou bitonalitu, pro určité 

shluky tónů. Ale pořád jde o krásu. 

A tu bychom měli hledat a nalézat. 

Připravila JANA VAŠATOVÁ 

63

OD FIRMY 

K FIRMĚ 

! V rámci hudebních čtvrtků 

s Českou komorní filharmonií byl 

v Kongresovém sále Hotelu Crowne 

Plaza Prague 30. 10. pořádán 

1. koncert komorního cyklu této 

sezony, nazvaný Čeští mistři baroka 

a klasicismu. Během večera, 

na němž pod taktovkou Vojtěcha 

Spurného zazněla díla F. X. Brixiho 

(Symfonie D dur, Koncert pro 

cembalo a orchestr G dur) a J. 

Myslivečka (Symfonie č. 1), bylo 

zároveň pokřtěno i nové stejnojmenné 

CD orchestru. Jeho kmotrem 

byl moderátor Vladimír 

Čech a nahrávka, vydaná firmou 

BMG CZECH REPUBLIC (ve 

spolupráci s agenturou B-ARTS, 

Produktion), tentokrát posluchačům 

nabídne Sinfoniu Pastoralis 

J. I. Linka a Symfonii g moll J. 

K. Vaňhala. 

! Dalším novým titulem těchto 

dnů jsou ITALSKÉ OPERNÍ 

ÁRIE, které v podání Evy Urbanové, 

Pražského filharmonického 

sboru a Orchestru Národního 

divadla v čele s Ondrejem Lenárdem 

opět vydává – tentokrát 

jako live nahrávku, pořízenou na 

koncertu letošního Pražského jara 

– firma SUPRAPHON. Titul nabízí 

árie z oper Franceska Ciley 

(Adriana Lecouvreur), Vincenza 

Belliniho (Norma), Giacoma Pucciniho 

(Edgar, Turandot, Manon 

Lescaut), Pietra Mascagniho 

(Guglielmo Ratcliff, Sedlák kavalír) 

a Giuseppe Verdiho (Síla osudu 

a Don Carlos). 

! Slavná pianistka, která vydává 

své nahrávky exklusivně na 

značce RCA RED SEAL (BMG 

ARIOLA), Španělka Alicia de 

Larrocha, věnovala tentokrát 

svoje nejnovější CD pouze jednomu 

skladateli, španělskému tvůrci 

19. století Enrique Granadosovi. 

Nahrála od něj skladby pro sólový 

klavír Escenas románticas, Bocetos 

a Cuentos de la juventud. 

64 

! Mladý francouzský šlechtic, 

hrabě Victor Emanuel Monteton, 

kdysi zázračné dítě a posléze jeden 

z nejmladších vysokoškoláků 

v Německu (na zdejší univerzitu 

mladíka přijali již v jeho třinácti 

letech!), nahrál pro značku 

RCA RED SEAL (BMG ARIO- 

LA) své další CD. Tento vynikající, 

dnes devatenáctiletý klavírista, 

vystupoval již téměř po celém 

světě včetně Prahy, kterou navštívil 

dokonce několikrát. Vyzkoušel 

si však také dirigentskou taktovku, 

a jistě není bez zajímavosti, že 

jeho učitelem dirigování a hudební 

teorie byl český dirigent a pedagog 

Jiří Malát. O kvalitách mladého 

umělce svědčí i to, že první 

album, které vydal pod touto 

značkou, s ním nahrál slavný 

britský dirigent Sir Neville Marriner 

a jeho orchestr Academy of 

St. Martin in the Fields. Na své 

nejnovější album nahrál Klavírní 

koncert č. 1 C dur a Klavírní 

koncert č. 5 Es dur Ludwiga van 

Beethovena. 

Setkání u příležitosti vydání nového CD Pavla Šporcla se konalo 3. 11. 

v prostorách Interbanky na Václavském náměstí. (A. Dvořák: Koncert pro 

housle a orchestr a moll, op. 53, nahraný s Českou filharmonií a Vladimirem 

Ashkenazym při zahajovacím koncertu sezony ve Dvořákově síni 

v září 2001 a P. I. Čajkovskij: Koncert pro housle a orchestr D dur op. 

35, live snímek s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem z Dvořákovy 

síně 22. 9. 2003). SUPRAPHON jej nazval Šach mat Pavla Šporcla. 

a jeho začátek se také v tomto duchu odehrál. Houslista si totiž rozdal 

šachovou partii s jedním z pozvaných kmotrů, mistrem České republiky 

v kategorii junior (tedy do dvaceti let) za loňský a letošní rok, Jiřím 

Jirkou. Po vcelku rychlé prohře, kterou vtipně glosovala moderátorka 

podvečera, Štěpánka Duchková, přišla na řadu tentokrát velmi originální 

hudební vsuvka: se Zdeňkem Mertou (elektrické piáno), který byl 

druhým kmotrem této novinky, si Šporcl zahrál společně upravenou, šest 

a půl minuty trvající směs, kde se vedle úryvků z obou koncertů dvakrát 

objevilo i Labutí jezero a Dvořákův Slovanský tanec. „Proto jsem také 

dnes nepozval pana profesora Snítila“, prohlásil před produkcí Šporcl 

a dodal: „asi by to tu nepřečkal“. Šachy však na setkání nereprezentoval 

pouze zmíněný mistr Jiří Jirka, ale i Šporclův šátek se šachovnicovýn 

vzorem a slavnostní dort se „šachovnicovou“ polevou, který sólistovi 

věnovala Kateřina Kašparová. Na snímku fotografa Jovana Dezorta 

Pavel Šporcl (vlevo) při partii s Jiřím Jirkou. 

! Švédský tenorista Jussi Björling, 

který, bohužel, předčasně zemřel 

již v roce 1960, patřil a stále 

patří k nehasnoucím hvězdám 

operního nebe 20. století. Značka 

RCA RED SEAL (BMG ARIO- 

LA), pro kterou nahrával, vydává 

ze svých archívů v sérii Rediscovered 

záznam z památného Björlingova 

recitálu v Carnegie Hall 

v New Yorku z roku 1955. Mezi 

nahrávkami operních árií a písní 

Ludwiga van Beethovena, Franze 

Schuberta, Richarda Strausse, Johannesa 

Brahmse, W. A. Mozarta, 

Umberta Giordana, Georgese 

Bizeta, Julese Masseneta, Edvarda 

Griega, Jeana Sibelia, Giacoma 

Pucciniho a dalších autorů 

najdeme ještě osm dosud nevydaných 

Björlingových nahrávek. 

Na klavír sólistu doprovázel Frederick 

Schuwecker. Vychází jako 

vkusný digipak s bohatou dokumentací. 

! Křest nového titulu mezzosopranistky 

Magdaleny Kožené 

– FRENCH ARIAS (Auber, Gounod, 

Offenbach, Verdi, Berlioz, 

Ravel, Bizet ad.), spojený s jeho 

uvedením na český hudební 

trh, proběhl v pražském Megastoru 

Koruna na Václavském náměstí 

23. září. V zahraničí slavil 

již za pouhých několik málo týdnů 

obrovské úspěchy, korunované 

prestižním anglickým časopisem 

Gramphone Magazine, který 

jej vyhlásil za nejlepší desku 

měsíce. Setkání a křest byly provázeny 

autogramiádou a předáním 

dvou významných ocenění, 

která Magdalena Kožená získala 

za prodej svých desek v České 

republice. Platinová deska jí 

byla udělena za nahrávku Bachových 

árií a České mše vánoční 

Jana Jakuba Ryby a zlatá deska 

za tituly Love Songs a Le Belle 

Immagini. 

! Tři nové nahrávky vydává 

v říjnu a listopadu rovněž společnost 

ARCODIVA. Na první 

z nich se v klavírních kvintetech 

A. Dvořáka a P. I. Čajkovského 

představí vynikající český 

klavírista Martin Kasík a Wihanovo 

kvarteto. CD je určeno zejména 

pro japonský trh, kde se 

objevilo již 8. října. O týden později 

pak přivážejí do Japonska 

svoji novou nahrávku Čajkovského 

a Mendelssohna také členové 

Českého tria a připravuje 

se live záznam z festivalu Pražské 

jaro 2002, kde Sylvie Bodorová 

představila svoje oratorium 

Juda Maccabeus. A co se 

momentálně realizuje? Na konci 

října bude pro společnost natáčet 

sopranistka Simona Šaturová 

a soubor Musica Florea barokní 

árie, a 22. prosince vystoupí 

na galokoncertu, pořádaném touto 

agenturou v Národním divadle, 

Štefan Margita a Gabriela 

Beňačková, kteří si jako hosty 

pozvali Simonu Šaturovou, Lívii 

Ághovou a Janu Sýkorovou. Výtěžek 

tohoto večera bude věnován 

obnově rukopisu Smetanovy 

opery Dalibor. A jedna zpráva 

z počátku příštího roku: v lednu 

vyjíždějí na sedmitýdenní turné 

do USA Boni pueri. jar

RECENZE CD 

ARTE NOVA CLASSICS 

74321 87818 2 (BMG ARIOLA) 

Gustav Mahler: Písně potulného 

tovaryše a Písně o mrtvých 

dětech, Arnold Schönberg: Komorní 

symfonie, op. 9 (59:29), 

Christian Gerhauer, baryton, 

Herold Huber, klavír, Hyperion 

Ensemble 


74321 80793 2(BMG ARIOLA) 

Ernest Bloch: Hebrejská suita, 

kompletní dílo pro violu a klavír, 

Daniel Raiskin, viola, Lisa 

Smirnova, klavír (66:25) 

Musica judaica – tak by mohl 

znít titul, společný pro oba 

snímky labelu Arte Nova z roku 

2003, věnované hudbě Mahlera, 

Schönberga a Blocha. Obsah pojmu 

je u každého z nich ovšem jiný. 

U prvních dvou spíš latentní, 

u třetího jasně zřetelný. 

Oba písňové cykly Gustava Mahlera 

(1860--1911) nabídl před časem 

posluchačům Supraphon ve 

vzorném provedení Dagmar Peckové 

a Pražské komorní filharmonie 

a Jiřím Bělohlávkem. Na recenzované 

nahrávce se objevují 

v jiné podobě a v odlišných souvislostech. 

Mezi „Písně o mrtvých 

dětech“ v původní klavírní verzi 

a „Písně potulného tovaryše“ 

s komorním orchestrem v úpravě 

Schönbergově z roku 1920, je 

vložena Komorní symfonie op. 9, 

klíčové dílo Arnolda Schönberga 

(1874--1951) v úpravě jeho žáka 

Antona Weberna. Dramaturgie 

jakoby hledala souvislosti i rozdíly 

mezi Mahlerem a představiteli 

druhé vídeňské školy. Vraťme se 

k Mahlerovým písním. Autorka 

textu v bukletu Stefane Schroedter 

poukazuje na vliv německé písně, 

zejména Schubertovy s všeobsáhlým 

okruhem námětů ze života 

i přírody. Ty vždy musely souhlasit 

se skladatelovými osobními pocity. 

Při kompozici Písní potulného 

tovaryše na vlastní texty v roce 

1895 shoda existovala. Naopak 

v roce 1900, kdy Mahler psal Písně 

o mrtvých dětech na básně 

Rückertovy, nejtragičtější hudbu 

svého života, prožíval klidné 

a šťastné období. 

Arnold Schönberg, který si Mahlera 

neobyčejně vážil, složil Komorní 

symfonii pro 15 nástrojů 

v roce 1906 jako polemiku s mohutným 

Mahlerovým orchestrem 

a nekonečnou délkou jeho symfonií. 

Usiloval o stručnost a instrumentální 

individuálnost. Dvacetiminutové 

dílo zachovává plán 

jednověté vnitřně členěné klasické 

symfonie. Tonalita se v ní prolíná 

s kvartovými akordy, racionalita 

s emocemi. Ve Webernově 

úpravě pro komorní soubor s klavírem 

získává na tónové kompaktnosti, 

ale pozbývá břitký zvuk dechových 

nástrojů. Z díla, provokujícího 

před stoletím odvážným 

zvukem, se stala skladba přístupná 

i tradičnímu posluchači. 

Všestranně vzdělaný barytonista 

Christian Gerhaber (1969) 

má kultivovaně jadrný hlas s jasnou 

artikulací. Jeho citlivý projev 

svědčí o hluboké náklonnosti 

k písňové tvorbě, kterou studoval 

u Helmuta Deutche a Ditricha 

Fischera – Dieskaua. Jejich žákem 

byl i Gerhaberův vrstevník pianista 

Herold Huber. Na německých 

vysokých hudebních školách existuje 

pro klavíristy obor tzv. Lieder-Gestaltung 

a tak není divu, že 

partnerství obou hudebníků má 

vytříbený komorní ráz. Huber 

účinkuje spolu s Hyperion Ensemblem 

i v partiturách Schönbergových. 

Malý soubor vznikl v roce 

1997 a brzy se prosadil na mezinárodní 

scéně především interpretací 

hudby XX. století. Tónovou 

kvalitou odpovídá nahrávka pověsti 

zvukových techniků a akustice 

studia Bavorského rozhlasu, 

kde vznikl. Vkusný a výtvarně civilní 

buklet obsahuje vedle průvodního 

slova a podrobného životopisu 

(N, A) a fotografií účinkujících 

originální texty všech písní. Z titulní 

strany nás pozoruje mladý 

Mahler a starší Schönberg. 

Ztrácí-li se pojem musica judaica 

v uvedených dílech těchto dvou 

autorů v širokém toku evropské, 

především německé hudby, pak 

v tvorbě Ernesta Blocha (1880- 

-1959) nabývá na váze. Švýcarský 

rodák, působící od roku 1911 

– s výjimkou evropského pobytu 

ve třicátých letech – v USA, se 

k židovství uvědoměle hlásil. Bylo 

jedním za zdrojů jeho inspirace, 

chápal je jako fenomén, k jehož 

hudebnímu vyjádření byl povolán. 

Z Blochova odkazu známe 

jen fragmenty. Komplet jeho violových 

skladeb bude pro mnohé 

posluchače příjemným překvapením. 

Platí to beze zbytku o úvodní 

Suitě pro violu a klavír, která 

v roce 1919 založila skladatelovu 

americkou proslulost. Čtyřvěté, více 

než půlhodinové dílo má působivou 

nástrojovou stylizaci a neselhávající 

napětí, je rapsodické 

i soustředěné, vitální i zamyšlené 

a svým pulzujícím rytmem připomíná 

mladého Prokofjeva. Bloch 

sám přiznal, že při kompozici Suity 

snil o exotických krajích Dálného 

Východu a židovské prvky 

jsou v ní jen naznačeny. O to markantněji 

vystupují v Hebrejské suitě 

a následujícím diptychon Meditation 

and Professional z let 1950 

a 1951. Po třech desetiletích, kdy 

se k viole vrátil, k nám promlouvá 

zralý skladatel jako moudrý starozákonní 

prorok řečí srozumitelnou 

a velebnou, respektující intonace 

synagogálních zpěvů a spádu 

hebrejské řeči. Naposledy se 

Bloch obrátil k temnému hlasu violy 

v roce 1958. Sólovou suitu psal 

těžce nemocen. Je to jakási nahá 

hudba, zrcadlící jeho duševní úzkost. 

Tři věty dokončil, finále zůstalo 

torzem. 

Ve violistovi Danielu Raiskinovi 

a klavíristce Lise Smirnové 

našel Bloch ideální interprety. 

Ruští umělci, kteří svá studia absolvovali 

v rodném Rusku a prohloubili 

v Evropě, dávají do služeb 

jeho hudby nejen své mezinárodně 

uznávané mistrovství, 

ale i kus své židovské duše. Stejně 

zasvěcené a pro nás přínosné 

je průvodní slovo Josefa Raiskina 

(N, A). Blochova fotografie se 

do bukletu již nevešla. Na zadní 

straně jsou portréty interpretů, 

na úvodní Chagallův poetický obrázek 

houslisty. 


DMH 05472 77848 2 

(BMG – RCA VICTOR) 

Antonio Vivaldi: Flétnové koncerty, 

op. 10 (64:27), Camerata 

Köln, Michael Schneider, zobcová 

flétna, Karl Kaiser, příčná 

flétna 

DMH 05472 77851 2 

(BMG – RCA VICTOR) 

Luigi Boccherini: Kvintety, op. 

11 č. 4--6 (66:50), Smithsonian 

Chamber Players 

Edice Baroque Esprit nechápe 

svůj název nijak úzkoprse. 

Dramaturgie dvou recenzovaných 

CD obsahuje hudbu celého 

XVIII: století. Vivaldi reprezentuje 

jeho první, Bocchereni druhou 

polovinu. Oba byli Italové, tvořili 

lehce a mnoho, převážně pro potřeby 

dne, oba dosáhli ve své době 

značné proslulosti, která doprovází 

Vivaldiho do dnešních dnů. 

Antonio Vivaldi (1678--1741) je 

autorem více než 400 instrumentálních 

koncertů, v nichž uzákonil 

formu třívětého koncertu. Jako 

znamenitý houslista je psal především 

pro sebe, ale nevyhýbal se 

ani jinému obsazení, které vyžadovala 

vystoupení dívčího orchestru 

při Ospedale della Pieta v Benátkách. 

Tak vzniklo šest Komorních 

koncertů (Concertin da Camera), 

zaznamenaných na snímku 

ve verzi flétnových koncertů. 

Podle Michaela Schneidera, autora 

textu v bukletu, není jasné, 

zda úprava je dílem Vivaldiho nebo 

vznikla z podnětu nakladatele, 

který chtěl využít rostoucí oblibu 

příčné flétny. V mantinelech formálního 

schématu dokázal Vivaldi 

psát hudbu vynalézavou, stereotyp 

překonával překvapivou kombinací 

nástrojů a zvukomalebnými 

efekty. Pozornost vzbuzuje i tituly 

jako „Il Gardelino“ (Koncert 

D dur, RV 90), „Bouřlivé moře“ 

(F dur, RV 98) či „Noc“ (g moll, 

RV 104). V šesti koncertech (šestka 

je pro barokní cykly magickým 

číslem) jsou sólové hlasy rozděleny 

po třech mezi příčné a zobcové 

flétny se sólisty Karlem Kaiserem 

a Michaelem Schneiderem. 

Půl tuctu flétnových kon- 

65

RECENZE CD 

Adam Skoumal je zcela mimořádný 

pianista. Jeho hra je nejen 

brilantní (to se dnes už jakcertů 

doplňuje na snímku čtyřvěté 

Concerto C dur (RV 779) pro 

housle, hoboj, varhany a šalmaj, 

podle posledního nástroje zvané 

„Chalumeau“. Na zdařilé interpretaci 

Vivaldiho koncertů se vedle 

sólistů podílejí v různých kombinacích 

členové Cameraty Köln, 

kterou tvoří 3 houslisté, po jednom 

violistovi, cellistovi a kontrabasistovi, 

hobojistovi a hráči 

na varhany, šalmaj a basso continuo. 

Jejich jména jsou v bukletu 

uvedena, informace o činnosti 

ansámblu chybí. Rozhodující je, 

že hudební projev Cameraty dělá 

souboru čest a Vivaldimu prokazuje 

cenné služby. 

Luigi Boccherini (1743--1805) – 

na str. 2 v bukletu je omylem uveden 

rok úmrtí 1791 – napsal svá četná 

komorní díla v Madridu, kde působil 

od roku 1769 na dvoře infanta 

Dona Luise. Smyčcové kvarteto 

otce Fonta a jeho tří synů, s nimiž 

hrál na violoncello, zásoboval stále 

novými skladbami. Tak vzniklo více 

než 100 kvintetů se dvěma violoncelly, 

z nichž tři z op. 11 nahráli 

Smithsonian Chamber Players. 

Hlas nástroje, který Boccherini 

skvěle ovládal, se do zvukového 

přediva promítá markantně. Před 

jednotvárností se chránil virtuózním 

leskem a muzikantskou invencí. 

Jeho melodická sladkost, afektovanost 

a trochu i upovídanost mu 

vynesly označení ženského Haydna, 

jehož klasický styl úspěšně používal. 

Z nahrávky posluchače jistě upoutá 

třetí věta Kvintetu A dur, v níž 

pozná světoznámý Menuet. Zajímavý 

je ovšem Kvintet D dur č. 6, zvaný 

„L’ucceliera“ („Dům ptáků“), inspirovaný 

zpěvem exotického ptactva, 

chovaného na španělském dvoře. 

Jeho druhá věta „Pastori ed i Cacciatori“ 

(„Pastýři a lovci“) pak svou 

zvukomalebností připomíná Vivaldiho 

„Čtvero ročních dob“ a duch 

baroka, název edice, tu nabývá svého 

oprávnění. 

Nahrávky kvintetů se ujal 

americký soubor Smithsonian 

Chamber Players, založený 

v roce 1976 a hrající v různém 

smyčcovém obsazení především 

starou hudbu. Jeho výsadou je 

možnost používat vzácné nástroje 

ze Smith sonova institutu při 

Národním historickém museu 

v New Yorku. Pro Boccheriniho 

měli k dispozici pět Stradivárek 

jejichž lahodnou a sytou tónovou 

krásu se zaujetím uplatnili. Hrají 

s chvějivým vibratem a zachovávají 

skladatelovy detailní interpretační 

pokyny, odpovídající manýrám 

a vkusu prostředí a doby, 

v níž žil a tvořil. 

Autorem zajímavého průvodního 

slova (N, A, F,) je violoncellista 

souboru Kenneth Slowik. 

Výtvarné řešení buketů edice Baroque 

Esprit je jednotné, vkusné, 

až nenápadné. Titulní stránky 

jsou v pastelových barvách, u Vivaldiho 

bleděmodré s Canalettovým 

obrazem Benátek, u Boccheriniho 

žlutozelené s reprodukcí 

Watteauovy Zahradní slavnosti. 

Milovníky hudby XVIII. století, 

jmenovitě ty, kdo přemýšlejí 

o „poučené historické interpretaci“ 

oba snímky jistě potěší. 


ARCO DIVA UP 0057 2 131 

Piano Concertos Rachmaninoff, 

Bach/Busoni, Adam 

Skoumal, Prague Symphony 

Orchestra, Leoš Svárovský 

si samozřejmě předpokládá), jeho 

úhozová kultura nejen vysoká 

a smysl pro individuální styl 

autora vyvinutý, ale navíc je vše 

prodchnuto mimořádně hlubokým 

citovým nábojem a pronikavou 

inteligencí projevu. Kdysi 

jsem o Skoumalově schumannovském 

CD napsal: „Jeho Schumann 

je skvělý a je hlavně schumannovský.“ 

(HR r. 50/1997, č. 6, str. 46). 

Dnes hledám, jak tuto chválu stupňovat, 

neboť z nadaného mladého 

pianisty se stal zralý umělec. Jeho 

Rachmaninov a Bach jsou strhující. 

Strhující z hlediska estetického 

zážitku i z hlediska působení 

na city. A byli bychom hrubě 

nespravedliví, kdybychom se alespoň 

stručně nezmínili o opravdu 

výborném výkonu obou orchestrů: 

FOK v Rachmaninově 

a PKO v Bachově koncertu. Obě 

tělesa dirigoval s velkým uměleckým 

nasazením a v naprostém 

souladu s pojetím sólisty Leoš 

Svárovský. 

Přiznám se, že když jsem CD 

držel poprvé v rukou, zarazil jsem 

se poněkud nad jeho dramaturgií. 

Rachmaninovův třetí klavírní koncert 

d moll a Bachův slavný koncert 

d moll BWV 1052 dohromady 

na jednom snímku? Navíc na závěr 

přidána ještě třívětá Bachova 

suita E dur? Brzy jsem však pochopil 

pianistův záměr, který svědčí 

o jeho nadhledu a nezaujatém, inteligentním 

přístupu k dílům světové 

klavírní literatury různých 

epoch. Skoumal i Svárovský interpretují 

Rachmaninovův koncert 

nikoli jako salonní kousek 

pozdního romantismu (podobnými 

slovy se o Rachmaninovových 

koncertech vyjadřuje ještě Karel 

Hoffmeister ve své knize Klavír 

z roku 1939), ani jako technickou 

exhibici jedné z technicky nejnáročnějších 

skladeb klavírní literatury, 

ale jako plnohodnotné dílo 

své doby, které má mnoho co říci 

dnešnímu posluchači. A opravdu 

má. Toto dílo z roku 1909 jakoby 

postupně spíš ztrácelo nádech 

romantické sentimentality 

a blížilo se svou výpovědí závažným 

dílům skladatelů secese. 

Samozřejmě má na tomto aktuálním 

působení Rachmaninova koncertu 

velký podíl Skoumalova interpretace. 

V dnešní době často až přehnaně 

propagované a svým výsledkem 

někdy téměř bezkrevné „dobově 

poučené“ interpretace barokní 

hudby si Adam Skoumal troufal 

nahrát Bachův koncert v Busoniho 

úpravě. A vida, je to životná hudba, 

plná svěžesti a – opět – technické 

brilance, tvořící zcela přirozený 

kontrast i doplněk k Rachmaninovovu 

koncertu. 

Suitu E dur si z Bachovy suity 

pro sólové housle upravil sám 

Rachmaninov pro vlastní koncertní 

potřebu. Tedy typická transkripce, 

kde noty, připsané Rachmaninovem, 

dozajista převažují 

nad těmi Bachovými. 

V obou bachovských skladbách 

se Adam Skoumal ukázal opět jako 

zcela suverénní umělec, po všech 

stránkách se výborně vyrovnávající 

s Bachovou hudbou a obohacující 

její interpretaci o nové tóny. 

Sehraná trojice Jaroslav Rybář, 

Václav Roubal a Karel Soukeník 

se postarala o výbornou technickou 

úroveň snímku. Zajímavý 

komentář ke skladbám si napsal 

Adam Skoumal sám. Booklet obsahuje 

vedle Skoumalova komentáře 

i informace o něm, nikoli už o dirigentovi 

a orchestrech. To je škoda 

zejména proto, že tento snímek 

si svou celkovou kvalitou a uměleckou 

hodnotou zaslouží, aby se 

dostal i mimo hranice naší malé 

republiky. 

PETR POKORNÝ 

STYLTON RS 9107 2 03 

Broukařská jízda, Jan Meisl 

– bajan 

Nepochybně záslužným počinem 

je vydání CD s původní 

i přepsanou akordeonovou literaturou. 

Pozitivní přístup k této 

hudbě předpokládá zvukovou 

nepředpojatost a toleranci. Akordeon 

prodělal od svého zrození 

do dnešní doby značný technický 

a obrazně řečeno i „společenský“ 

vzestup. Dokazuje to ostat- 

66

RECENZE CD 

ně i program tohoto kompaktu interpretovaného 

na bajan, tj. měchovou 

chromatickou harmoniku 

ruského typu, pojmenovanou po 

legendárním pěvci Bajanovi. Domnívám 

se, že nejdále se od zvukového 

ideálu vzdalují transkripce, 

pořizované z klavírní předlohy. To 

je i případ Etud a polek B. Martinů 

a to přesto, že původní zápis 

je plně respektován a adekvátně 

interpretován. To je jediná výhrada, 

kterou mám k programu celého 

CD. Fantazie 84 Jürgena Ganzera, 

psaná přímo pro akordeon 

je osobitou transformací minimalismu. 

Tatarská skladatelka Sofia 

Gubajdulina bajanu velmi dobře 

rozumí a napsala pro něj řadu 

skladeb (mezi nimi i Meislem 

hrané De Profundis), které se pohybují 

převážně v oblasti soniky. 

Broukařská jízda Jana Mekista – 

autora a zároveň interpreta je řadou 

devíti drobných etud, vtipně 

řešících nejrůznější nástrojovou 

problematiku s důrazem zejména 

na rytmické a melodické kontrasty 

s patrnými jazzovými inspiracemi. 

Instruktivní přínos těchto 

skladbiček je evidentní. Osobitý 

ostravský autor Edvard Schiffauer 

přispěl do programu netradičním 

přístupem k formě drobnějšího 

útvaru, nazvaného Návraty. Ruský 

skladatel Kirill Volkov podložil 

svoji 2. akordeonovou sonátu 

básnickým dílem A. Bloka „Opět 

na Kulikově poli“. Dramatismus 

a ruské intonace tuto zajímavě 

členitou skladbu. CD uzavírá 

transkripce populárních Rumunských 

tanců Bély Bartóka, zpracovaných 

již mnohokrát pro nejrůznější 

nástroje a nástrojové kombinace. 

Plné absolutorium zaslouží 

perfektní výkon Jana Meisla jak 

po stránce technické tak po výrazové 

a přibližuje posluchačům bajan 

jako umělecky plnohodnotný 

instrument. Programový buklet 

dodává posluchačům cenné informace 

o autorech, jejich skladbách 

a interpretovi. 

JIŘÍ TEML 

ARTE NOVA CLASICS 

74321 92650 2 

Klassizistiche moderne volum. 

2, Emma Kirkby – sopran, 

Kammerorchestr Basel, 

Christopher Hogwood 

Na uvedeném kompaktu je soustředěna 

především hudba Igora 

Stravinského, napsaná v rozmezí 

1917–1951. Obě malé svity instrumentované 

z instruktivní klavírní 

podoby, Pastorale pro soprán, 

hoboj, anglický roh, klarinet a fagot, 

Píseň beze slov pro dva fagoty, 

Tři písně ze Shakespeara, Fanfáry 

pro divadlo a Arie a cabaletta 

z opery The Rake’s Progress. Ke 

Stravinského mistrovským drobnostem 

není co dodávat, jen to, že 

jak sopranistka Emma Kirkby, tak 

Kammerororchester Basel, řízený 

Christopherem Hogwoodem tu odvedli 

precizní výkon jak po stránce 

stylové tak i interpretační. Program 

tohoto CD je dále doplněn 

skladbou Divertimento on „Sellingere’s 

Round“ od Michaela Tippetta 

a Sinfoniettou op. 1 Benjamina 

Brittena. Z přiřazení těchto děl ke 

Stravinského tvorbě lze vystopovat 

záměr prezentovat různé pohledy 

na stylizaci podnětů historické 

hudby moderními autory. 

Tippettovo Divertimento vzniklo 

na popud Benjamina Brittena, 

který vyzval pět anglických autorů, 

aby pro Aldeburghský festival 

vytvořili Variace na starou anglickou 

baladu „Sellinger’s Round“. 

Tippettt se této výzvy zhostil uvedeným 

Divertimentem, kde k baladické 

předloze v jednotlivých 

větách přidružil ještě témata ze 

skladeb H. Purcella, W. Byrda, O. 

Gibbone, J. Fielda a A. Sullivana. 

Tippettova poměrně komplikovaná 

partitura přináší hudbu zajímavou 

a plnokrevnou. Brittenova 

Sinfonietta č. 1 nenese žádné typické 

znaky svého autora, neboť 

i když zručně a profesionálně napsaná, 

představuje práci osmnáctiletého 

studenta Royal College of 

Music, silně ovlivněného hudbou 

2. vídeňské školy. Domnívám se, 

že tato skladba bude pro majitele 

tohoto CD překvapením. Moje 

konstatování seriózního uměleckého 

výkonu orchestru i jeho dirigenta 

platí i pro nahrávky Tippetta 

a Brittena. Pozitivní počin 

vydavatelství Arte Nova dokumentuje 

dále zvuková kvalita nahrávky 

i cenné informace o skladbách 

a interpretech, které obsahuje připojená 

programová brožura. 

JIŘÍ TEML 


82876 53249 2 (BMG ARIOLA) 

Medea in Korinth, Georg Katzer, 

Oratoric Scenes after the 

libretto by Christa Wolf and 

Gerhard Wolf 

Dvě CD tohoto titulu obsahují 

živou nahrávku 90ti minutového 

oratoria z koncertního provedení 

dne 6. září 2002 v sále Konzerthausu 

Berlin. Předlohou k libretu 

manželů Wolfových byl román 

Medea. Stimmen Christy Wolfové. 

Ve výkladu známého mýtu se autoři 

opírají o jakési předklasické 

vrstvy tohoto mýtu. Výsledkem je 

pojetí Médey jako ochránkyně lidských 

práv a „jediné spravedlivé“ 

ve zkažené společnosti města Korintu. 

Obyvatelé města naopak 

jsou obtíženi hříchy dávných rituálních 

vražd, xenofobie a jednoznačně 

podléhají davové psychóze. 

To působí ve srovnání s běžně známým 

pojetím Médey jako mnohonásobné 

vražedkyně sice rádoby 

apartně, ale rozhodně značně nevěrohodně. 

Další markantní rozpor 

vyplývá z tvrzení autorů, že 

Argonauté se po návratu z úspěšné 

výpravy do Kolchidy vracejí přímo 

do Korintu. Klasický mýtus je 

nechává přistát v Iásónově působišti 

Iólku. Teprve po dalších dobrodružstvích 

se děj přemísťuje do 

Korintu. Všechny tyto úpravy klasického 

mýtu působí násilně, ideologický 

záměr autorů je až příliš 

průhledný. 

Hudba Georga Katzera je vcelku 

jednoduchá, spíš ilustrativní, 

bez nároků na svébytnost skladby. 

Nástrojovým obsazením orchestru 

(vynechání vyšších smyčců, 

posílení některých skupin dechových 

nástrojů) skladatel dosáhl 

zvukového zabarvení, které 

bývá spojováno s antickou tematikou. 

Vedle pěti sólistů (obvyklé 

oratorní obsazení soprán, alt, tenor, 

bas a recitátor) využívá autor 

hudby bohatě obsazeného a různě 

na menší skupiny členěného sboru. 

Sólisté i sbor různě kombinují 

rytmizovanou recitaci, která v některých 

sborových scénách připomíná 

známý voice band, Sprechgesang 

a do extrémních poloh vypjatý 

zpěv. Nejen sólové party, 

ale i sborové časti jsou přeplněny 

velkými intervalovými skoky 

a náhlými přechody ze zpěvu do 

mluvy a naopak. Rychlým střídáním 

dynamiky i hlasových technik 

a absencí delších instrumentálních 

ploch dochází nakonec ke 

slití výsledného dojmu z díla, které 

vcelku působí spíš jednotvárně, 

nudně. 

Vynikající je ovšem provedení, 

na němž se podíleli: sopranistka 

Julie Moffat v roli Glauké, altistka 

Annette Markert v roli Médey, 

tenorista Robert Künzli 

v roli Iásóna, basista Peter Klaveness 

v roli Akamase, prvního 

astronoma krále Kreónta a recitátor 

Winifried Wagner v roli Leukónta, 

druhého astronoma krále 

Kreónta a Médeina přítele. 

Vynikající výkon podaly také 

Berliner Singakademie a Berliner 

Sinfonie-Orchester. Celý 

velký provozovací aparát bezpečně 

a velmi precizně řídil Achim 

Zimmermann. Lze-li celému 

skvělému provedení vůbec něco 

vytknout, pak je to určité nepříjemné 

tremolo v hlase altistky Annete 

Markert, která je zřejmě již 

za zenitem svých výkonů. 

Technická úroveň této živé nahrávky 

je obdivuhodná. Není jistě 

snadnou záležitostí udržet při 

koncertním provedení zvukovou 

vyrovnanost tak velkého provozovacího 

aparátu. Pánům Heinu 

Laabsovi a Henrimu Thaonovi se 

to plně zdařilo. Dvoujazyčný booklet 

je připraven s příslovečnou 

německou pečlivostí. Obsahuje 

úvahu o díle, informace o autorech 

a interpretech a plný text 

v německém originále i v anglickém 

překladu. 

PETR POKORNÝ 

67

RECENZE CD 

68

OBSAH ROČNÍKU LVI 

STUDIE, KOMENTÁŘE, DOKUMENTY, 

ROZHOVORY, KONFERENCE, 

PORTRÉTY, NEKROLOGY 

Barančicová S.: Za Blankou Červinkovou 1/32 

Bártová J.: Dirigentské vystoupení Edgarda 

Varèse v Praze a otazníky s ním spojené 

3/36 

Biba O.: Ještě jednou – Mozart a Salieri 2/38 

Blatný Pavel: Za Pavlem Kühnem 2/23 

Dobrodinský J. M.: Malá vzpomínka na 

Václava Talicha a rodinu Zdražilovu 4/16 

Fiala J.: Za dirigentem Josefem Blackým 4/28 

Havlík J.: Karel Husa – Kořeny domova 9/34 

Herman J.: Za Ivo Žídkem 7/40 

Hlaváč J.: Ohlédnutí za jedinečností 

PhDr. Ladislavy Chalupové 3/31 

Hutka J.: Hutkova cesta k lidové písni I. 2/16 

— Hutkova cesta k lidové písni II. 3/22 

Jarolímková Hana: Z „Valašského království“ 

až na konec světa aneb u společného stolu 

s Martinem Kasíkem 3/41 

— Několik otázek pro Michaela Tilsona 

Thomase 7/9 

— Kocianova houslová soutěž – letos v nových 

podmínkách 7/30 

— Zastavení s Leošem Svárovským 8/3 

— Jabkenická myslivna opět otevřena 8/42 

— O České filharmonii s Václavem 

Riedlbauchem 8/44 

— O novém CD projektu z díla Bohuslava 

Martinů s dirigentem Jiřím Bělohlávkem 

9/42 

js: Jeden rozhlas, mnoho sborů 3/39 

Kašpárek L.: Pražákovo kvarteto – hvězdný 

ansámbl, který dobývá svět 4/42 

Kurz I.: Za Vojtěchem Saudkem 11-12/ 

Ledeč J.: Tajemství nultého kvartetu Karla 

Husy 4/36 

Matzner A.: Za Lucianem Beriem 7/43 

Matzner M.: Čtyři otázky pro Jana Páleníčka 

7/32 

Pilka J.: Za Josefem Schejbalem 1/32 

— Za Františkem Kovaříčkem 3/30 

— Dimenze hudby Jiřího Temla 9/36 

Pokora M.: Se Sharon Kam jsme si rozuměly 

i jako mámy – Pofestivalové otázky 

Ludmile Peterkové 7/44 

Poledňák I.: Posezení s Jiřím Tichotou 1/22 

— Nová opera Emila Viklického 1/29 

— Za Jiřím Fukačem 1/30 

— Český (vlastně moravský) zázrak aneb 

Umělecké centrum Univerzity Palackého 

v Olomouci 2/35 

pz: Za Miroslavem Zdražilem 3/28 

— Za Jaromírem Křížem 3/29 

Přibylová L.: S Romanem Fričem o Třetím 

klavírním kvartetu S. Rachmaninova 

a dalších hudebních láskách 6/44 

— Nad hudebním odkazem Paula Hindemitha 

10/4 

redakce: O Pražském jaru 2003 5/3 

— Za Marií Tauberovou 3/28 

— Za Přemyslem Kočím 3/29 

— Za Marcelou Lemariovou 6/32 

— Za Hedvikou Tvrdou 7/41 

Reittererová V.: Ztratíme-li duši, ztratíme svět, 

tvrdí Vladimír Fedosejev 2/37 

— Oněgin ve zhudebnění Sergeje Prokofjeva 

4/35 

— Franz Welser – Möst: Hudba povstává 

z ticha 5/42 

— Několik poznámek k vídeňské premiéře Její 

pastorkyně roku 1918 6/39 

— Macbeth Ernesta Blocha 9/29 

— S dechem doby aneb Ernst Křenek se vrací 

domů 11-12/60 

Růžička R.: Musica Nova 2002 2/10 

Slavíková J.: Leoncavallova Bohéma ve Státní 

opeře Praha 3/27 

– Česká premiéra opery Scotta Joplina 4/20 

— Jaroslav Tůma a Rejchovy fugy na 

Pražském jaru 5/43 

Smolka J.: Odešel Miroslav Frydlewicz 1/30 

Šaldová L.: Kam míří operní divadlo… 9/22 

šk: Za Vladimírem Šolínem 2/24 

— Zastavení s ředitelem Pražského podzimu, 

dr. Pavlem Špirochem 10/7 

— Rozhovor s šéfdramaturgem Českých 

kulturních slavností Janem Páleníčkem 

10/9 

Šmolík J.: Tu lepší variantu 1/2 

— Se Zuzanou Růžičkovou o Goldbergových 

variacích 1/21 

— Bude červená kniha kultury? 2/2 

— Před padesáti lety 3/2 

— Významné dny pro velké i malé ryby 4/2 

— Problémy nejen na květen 5/2 

— Chce to prý trochu optimismu 6/2 

— Tlustá kniha o písních krátkých Traxlera 

Jiřího a Jana Jeníka rytíře z Bratřic 6/22 

— Nad hospodářskými výsledky OSA 

2002 s JUDr. Alexandrou Wünschovou 

Pujmanovou 6/42 

— Jenom ne „slova, slova, slova“ 7/2 

— Dvě třetiny ročníku 8/2 

— O Janáčkově máji s Jaromírem Javůrkem 

8/10 

— O aktuálních úkolech OSA 8/26 

— Zde by měly kvést růže aneb alespoň něco 

pozitivního 9/2 

— Život nikoho nešetří 10/2 

— Jako z partesů 11-12/2 

— Pražské hudební večery Lubomíra Brabce 

11-12/15 

Štilec J.: Gustav Mahler, Čechy a Evropa 1/38 

Štraus I.: Za prof. Milošem Sádlem 11-12/45 

Tesař S.: Olomoucké hudebně pedagogické 

rokování 2/34 

Vašatová J.: Trio ArteMiss aneb tři krásné 

dámy o hudbě 1/42 

— Klavírista, versus skladatel? Zpovídá se 

Adam Skoumal 2/42 

— S Oldřichem Vlčkem nejen o hudbě 10/44 

— Hledání krásy s Jaroslavem Krčkem 11-12/ 

vla: Za Janem Křtitelem Sýkorou 5/36 

Veber P.: Tři otázky Sharon Kam 1/5 

— Šest otázek pro Josého Curu 3/7 

— Pražské jaro 2003 7/3 

Wasserberger I.: George Mraz – Jazzová 

legenda z Čech 5/28 

Zapletal P.: O novém CD projektu z díla 

Bohuslava Martinů s dirigentem Jiřím 

Bělohlávkem 9/42 

FESTIVALY, KONCERTY, SOUTĚŽE 

Bechyně 

Vašatová J.: Jubilejní letní kurzy ČHS 9/7 

Beroun 

Fiala J. Jubilejní 20. ročník Talichova Berouna 

1/16 

Brno 

Borková A.: Absolventské koncerty 

konzervatoristů 5/25 

— Festival duchovní hudby 6/13 

— Nové talenty na brněnské konzervatoři 

6/20 

— Moravský podzim 11-12/31 

— Petr Altrichter dirigoval brněnskou 

filharmonii 11-12/35 

Havlišová M.: Mezinárodní kytarový festival 

a kurzy Brno 10/12 

Kopecký J.: Bernarda Fink „hrála“ podle 

dirigenta 3/19 

— Mario Košik se Státní filharmonií Brno 

3/18 

— Viviane Hagner roli anděla zvládla 5/23 

— Čtyři fagoty versus dechové kvintety (1:0) 

5/24 

— Když je přídavek lepší než koncert… 5/24 

— Vladimír Chmelo zastínil Campestriniho 

i filharmonii 7/33 

— XVI. Expozice Nové hudby, Brno 2003 8/19 

— Stanislav Vavřínek s Brněnskými 

filharmoniky 6/12 

Lejsková V.: Koncert klubu moravských 

skladatelů 1/17 

— Čtyři ruce na klávesách 2/12 

— Nejstarší brněnská hudební škola 2/13 

— Na koncertním pódiu mladí 2/14 

— Amadeus podesáté 4/14 

— Klub moravských skladatelů jubilující 4/16 

— Brněnská konzervatoř Leoši Janáčkovi 

5/26 

— Jaroslav Dostalík jubilující 5/27 

— Muzikál pro ZUŠ 6/20 

— Moravský podzim 11-12/33 

Petrdlík J.: Z koncertního života JAMU 4/17 

Bystřice pod Hostýnem 

Matzner M.: Bystřice aneb na malém městě 

velký festival 9/9 

Červený Hrádek 

Jarolímková H.: Křest nového souboru na 

Červeném Hrádku 11-12/27 

České Budějovice 

Peřinová L.: Česká premiéra Dvojkoncertu pro 

flétnu, klarinet a orchestr 8/17 

69

Český Krumlov 

Barančicová S.: Festival komorní hudby 

v Českém Krumlově 9/7 

Jarolímková H., Hůlek J.: Z Českého 

Krumlova 2003 10/4 

Hradec Králové 

Hrubecký M.: Hradecké hudební dny 11-12/30 

Hradec nad Moravicí 

Hanousek P.: Malé ohlédnutí za 42. 

Beethovenkou 8/12 

Cheb 

th.: Festival uprostřed Evropy 10–18 

Jeseník 

Lejsková V.: Jeseníkem opět zněly klavíry 6/21 

Jihlava 

Macková J.: 46. festival sborového umění 

Jihlava 8/11 

Brom R., Šmolík J.: Mahlerova Jihlava 

2003 11-12/19 

Karlovy Vary 

Kopecký J.: Mladé pódium 2003 9/5 

Pachovský Z.: Dvořákova pěvecká soutěž 1/15 

— Dvořákův karlovarský podzim 11-12/28 

Říha V.: Hudební a filmové hody v Karlových 

Varech 9/14 

Kasejovice 

Hůlek J.: Afflatus quintet v Kasejovicích 

11-12/28 

Kroměříž 

Vrkoč J.: Kroměřížský festival FORFEST 

telegraficky 8/9 

Krnov 

Neumann V.: Hudební současnost 2002 1/17 

Litomyšl 

Jarolímková H.: Ze Smetanovy Litomyšle 8/7 

Hůlek J.: Váchalův Krvavý román jako „opera“ 

8/28 

Kopecký J.: 30 let Mladé Smetanovy Litomyšle 

11-12/16 

Slavíková J.: Ze Smetanovy Litomyšle 8/7 

Mariánské Lázně 

Ruml I.: Zamyšlení nad 44. Chopinovým 

festivalem 10/10 

Olomouc 

Burešová A.: Nejen Dvořákova Olomouc 8/20 

kor.: Eva Urbanová v Olomouci 10/21 

Martínek K.: Ohlédnutí za Mezinárodním 

varhanním festivalem v Olomouci 

11-12/35 

Opava 

Sommer A.: Mezinárodní varhanní festival 

v Opavě 8/12 

Ostrava 

Matzner A., Matzner M., Schiffauer E.: 

Ostravské dny nové hudby 10/14 

Navrátil M.: Pozoruhodný večer romantické 

hudby 3/19 

Pardubice 

Kopecký J.: Libor Pešek se vrátil do Pardubic 

a slavil 6/15 

Plzeň 

Bokůvková V.: Jitka Hosprová s Plzeňskou 

filharmonií 4/12 

Děd.: Orchestr Atlantis v Plzni 8/18 

70 

Ruml I.: Premiéra Kvěchova Crescenda 1/16 

Poděbrady 

Meravý V.: Letní tábor instrumentalistů 10/19 

Polička 

Matzner M.: Genius loci v Poličce 7/31 

Praha 

Arner M.: Jubileum Mezinárodní soutěže 

zrakově postižených 11-12/16 

Barančicová S.: Burchuladze nezazářil 2/9 

— Ivan Ženatý s Arkadijem Zenzipérem (PJ) 

7/20 

— Mládí vpřed aneb Nevěř nikomu nad 40 

(PJ) 7/20 

Brom R.: Z Přehlídky koncertního umění 

11-12/26 

Černý J.: Koncerty staré hudby (PJ) 7/21 

Dykast R.: Závěr Šporclova „Žlutomodrého 

turné“ 3/13 

Douša E.: Ladislav Horák a Bona Fide Kvartet 

na koncertě „Přítomnosti“ 5/18 

Hanzl A.: Matiné k životnímu jubileu Jana 

Průchy 3/17 

Freemanová M.: Letní slavnosti staré hudby 

9/13 

Hršel M.: Virtuosi di Praga a L’Olimpiade 

8/15 

Hůlek J.: Dvakrát Epoque quartet – navíc 

s premiérou 3/15 

— Z doteků hudby a poezie 3/16 

— Harmonia Mozartiana Pragensis v Atriu 

4/9 

— 40 let klavírního kvarteta Martinů 4/1 

— Humor Airedale tria 4/10 

— Jubilující žestě 4/11 

— Fontes musicae a Dyškanti 5/18 

— Kontrafagot Luboše Faita 5/20 

— Jedinečné Goldbergovy variace 5/21 

— Miroslav Vilímec sólově i komorně 6/11 

— Recitál Jitky Čechové (PJ) 7/13 

— Varhanní triptych (PJ) 7/24 

— Zahájení s díly Brixiho a Zacha (SVS) 

11-12/8 

— Philippe de Monte (SVS) 11-12/10 

— Góreckého Beatus vir a Martinů Česká 

rapsódie (SVS) 11-12/11 

— Sólové housle Hany Kotkové 11-12/12 

— Večer písní 11-12/13 

Jarolímková H.: José Cura zdvihl publikum ze 

sedadel 3/6 

— Rožděstvenskij a Postnikova v Praze 4/3 

— Sommerova Vokální symfonie s Ondřejem 

Kukalem 5/6 

— Gardinerovo čarování s Českou filharmonií 

(PJ) 7/5 

— Symfonické orchestry ze zahraničí (PJ) 7/8 

— Bravo komorní filharmonii Pardubice (PJ) 

7/12 

— Bohuslav Matoušek a Mozart (PP) 11-12/5 

— Bravo Galině Gorčakovové (PP) 11-12/5 

— Elizabeth Vidal (PP) 11-12/6 

— Orchestr skotské BBC (PP) 11-12/6 

— Petrohradský symfonický orchestr (PP) 

11-12/7 

— José Cura – tenorista par excellence 

11-12/20 

— Smetanovo trio opět v nové sestavě 

11-12/12 

— Triumfální vstup ČF do nové sezony 

11-12/22 

jar.: Davidoff Prix pro Moniku Knoblochovou 

1/10 

Kašpárek L.: Šlechtic u klavíru – V. E. von 

Monteton 6/16 

Kobrle B.: Cyklus EuroArt Praha opět úspěšný 

3/14 

— Dva barevné skvosty a uštvaný Beethoven 

v orchestru FOK 5/8 

— ČKO v kostele sv. Šimona a Judy 5/12 

— Arditti potvrdili skvělou pověst 5/17 

— ČF s Ken-ičiro Kobajašim a Ajano Kobajaši 

6/5 

— Neeme Järvi Triumphator (PJ) 7/6 

— Beethovenova Devátá aneb Libor Pešek – Il 

Mago Magnifico (PJ) 7/7 

— Pražský filharmonický sbor festivalově 

v Rudolfinu (PJ) 7/22 

— Český rozhlas jubilant 7/28 

— Ensemble Martinů jubiloval 7/30 

— ČKO, Vlachovo kvarteto a Ivan Moravec 

8/14 

— Concertino Praga v Rudolfinu 8/14 

Lejsková V.: Per Quattro Mani 6/18 

Matzner M.: Pražské komorní slavnosti poprvé 

10/8 

Maýrová K.: K osmdesátinám Jana Kasala 

8/24 

Pálka T. K sedmdesátinám Petra Pokorného 

1/11 

Petrdlík J.: Pěvecké sdružení moravských 

učitelů ve sté sezoně 3/13 

— Švýcarská hudba na koncertě Pražské 

komorní filharmonie 4/8 

— Nizozemští hudebníci hrají českou 

avantgardu 4/8 

— HAMU v únoru 4/13 

— Telemannovo pašijové oratorium poprvé 

v Čechách 6/9 

— Dvě premiéry na koncertě Bergu 6/9 

— Festival Musica Ecumenica 8/9 

— VUS slavil Dvořákem 8/13 

— Pocta Karlu Skleničkovi 8/23 

— Jaroslav Doubrava – skladatel v sevření 

dvou totalit 8/23 

— Lidskij, Štonda, Vedernikov.. (PP) 11-12/3 

— ČF s Johnem Nelsonem (PP) 11-12/3 

— SOČR a mexický dirigent (PP) 11-12/3 

— Úspěšný závěr s FOK a Robertem Benzim 

(PP) 11-12/7 

— Mezinárodní varhanní festival v Bazilice sv. 

Jakuba 11-12/ 

— Slovanští skladatelé na koncertu FOK 

11-12/ 

— Třikrát 25 let Luboše Sluky 11-12/23 

— Rakouské kulturní fórum v září 2003 

11-12/27 

Pokora M.: Dny soudobé hudby 2002 1/3 

— Třídení plus 2002 2/4 

— ČF s Petrem Macečkem 2/8 

— Kim Kaškašjan a Bartók 3/8 

— Absolventi HAMU ve Dvořákově síni 3/10 

— Dvakrát Eugen Indjić 4/4 

— Brahmsův koncert č. 1 s Leošem 

Svárovským a Pražskými symfoniky 4/4 

— Jaroslava Pěchočová absolvovala 

Prokofjevem 5/11

Vlachovo kvarteto k poctě prof. Václava Snítila 

5/16 

— Houslový recitál Bohumila Kotmela 5/19 

— PKF zakončila cyklus národů 6/8 

— Orchestr Evropské unie s Vladimirem 

Ashkenazym a Helène Grimaud 6/14 

— Jaroslav Tůma a Rejchovy fugy (PJ) 7/13 

— Kvartety Bohuslava Martinů (PJ) 7/21 

— Koncert „75“ aneb pocta Leoši Janáčkovi 

a Zd. Lukášovi 8/15 

— Recitál Tomáše Víška (SVS) 11-12/8 

— Rachmaninovova liturgie (SVS) 11-12/9 

— Collegium ppp 11-12/25 

Pokorný P.: Zimní cesta do Nebušic 3/15 

Ruml I.: Mozartiana jubiluje 11-12/ 

Říha V.: Stivín slavil šedesátku 1/14 

— Ivan Moravec na Strunách podzimu 2/6 

— Rozpaky z koncertu Robyho Lakatose 8/28 

— Zkrachovaný Mozart aneb „turistické“ 

Rockquiem neuspělo 1/23 

— Americký kvartet zpíval gospely (SVS) 

11-12/9 

Slavíková J.: Pěvci na Pražském jaru 7/18 

— Andrea Bocelli poprvé v Praze 11-12/21 

Smetáčková M.: Struny podzimu 2002 na 

Pražském hradě 1/4 

— 5. Mezinárodní festival koncertního 

melodramu 1/6 

— IX. Novákovské dny v Praze 1/19 

Smolka J.: Třetí Duha PKF 1/8 

— Ashkenazy připomínal hudbou sovětskou 

totalitu 3/3 

— Ivan Moravec s Jiřím Bělohlávkem a PKS 

3/9 

— Smyčce Komorního orchestru Berg 4/7 

— Havelka, Weber a Vaughan Williams 

s Osmo Vänskä 5/7 

— Ars instrumentalis Pragensis ke svému 

15. výročí 5/14 

— Chopinův Druhý klavírní koncert s Ivanem 

Klánským 6/6 

— Alois Hába čtvrt – i půltónový, klavírní 

i houslový (PJ) 7/14 

— Chopin a Beethoven Ivana Moravce (PJ) 

7/15 

— Mackerras, Leichner a ČF hráli Janáčka, 

Martinů a Suka (PJ) 7/16 

— Klavírní soutěž Rudolfa Firkušného 9/4 

Someš J.: Adventní Carmina 1/9 

— Kvetoucí Musica Florea 5/14 

— Tereza Berganza aneb setkání s legendou 

7/29 

Šefl P.: Pocta Bachovi a Zuzaně Růžičkové 3/ 

12 

— Adéla Drozdová v Sále Martinů 6/16 

Šesták Z.: Dvanáct novinek Společnosti 

dechové hudby 2/22 

— Klarinetové hody 11-12/25 

Šmolík J.: Dny soudobé hudby 2002 1/3 

— Mezinárodní festival studentských 

orchestrů 1/8 

— Komorní osmdesátník Ilji Hurníka 1/12 

— Gratulační koncert Viktora Kalabise 3/11 

— Pohoda s Šostakovičovým Rajokem 4/18 

— Fenix Ensemble ve Foerstrově síni 6/11 

Teml J.: Nekonvenční koncerty Nekonvenčního 

Žižkovského podzimu 1/7 

— ČSKH s premiérou Otmara Máchy 2/11 

— Padesátiny Emila Hradeckého 4/12 

— „Ti nejlepší“ s Jihočeskou komorní 

filharmonií 5/12 

— Josef Mazan v cyklu Mladí interpreti 5/13 

— Ensemble Martinů v ČSKH 5/17 

— Bambini di Praga (PJ) 7/23 

— Chvála Chvály a Kühnova dětského sboru 

7/29 

— Pětasedmdesátiny Miloše Vacka 8/22 

— Dvě jubilea spjatá s HAMU: Milana Šlechty 

a Jiřího Hlaváče 11-12/26 

Tichý V.: Jaroslavu Smolkovi k semdesátinám 

5/15 

ts: Cembalista a varhaník Viktor Lukas 1/13 

vd: Koncert Společnosti dechové hudby 1/14 

Veber Petr: Festival Bohuslava Martinů 2/3 

— Třídení plus 2/6 

— Michael Tilson Thomas a orchestr ze San 

Franciska uvede na Pražském jaru další 

novinku od Johna Adamse 5/5 

— Magdalenu Koženou doprovodil Karel 

Košárek 5/19 

— ČF s Liborem Peškem, Leilou Josefowicz 

a Jiřím Bártou 6/3 

— Soutěž Pražského jara 7/4 

— Virtuosi di Praga s Peterem Schreierem 

(PJ) 7/11 

— Sharon Kam a Ludmila Peterková s PKF 

(PJ) 7/12 

Zapletal P.: Francouzské klavírní trio v Praze 

1/12 

— Festival Bohuslava Martinů 2/3 

— Třídení plus 2002 2/5 

— Přelom roku v ČF a FOK 2/7 

— Předvánoční koncert SOČR 2/8 

— Ashkenazy připomínal hudbou sovětskou 

totalitu 3/3 

— Havelkovo Znamení času v programu 

SOČR 4/5 

— Brněnští komorní sólisté v Praze 4/16 

— Petr Altrichter a Jan Simon SOČRem 5/10 

— Premiéra Gemrotova Dvojkoncertu s PKF 

5/10 

— Karel Košárek v Rudolfinu 5/20 

— Maxim Šostakovič a dvě otcovy symfonie 

6/6 

— SOČR znovu s Leošem Svárovským 6/7 

— Smyčcová kvarteta na akademické půdě 6/ 

10 

— Má vlast Christiana Arminga (PJ) 7/5 

— FOK s Baudem a McCreeshem (PJ) 7/7 

— Populární řada na Pražském jaru 7/26 

— Důstojná připomínka Talichova jubilea 

v Národním divadle 7/28 

— Závěr sezony Rozhlasových symfoniků 8/17 

— Zahájení s Ruskou filharmonií (PP) 10/7 

— Polský orchestr s Paderewským (PP) 11- 

12/3 

— Úspěch komorních hráčů (PP) 11-12/4 

— Rozhlasoví symfonikové (PP) 11-12/4 

— Česká hudba se skotským orchestrem (PP) 

11-12/4 

— Budapešťský cikánský symfonický orchestr 

11-12/37 

Žáček I.: Svátek klavírního umění 3/8 

— České smyčcové trio a Edith Orloff 3/14 

— ČF se Sergem Baudem, Kurtem Masurem, 

Françoisem Le Rouxem a Jaroslavem 

Halířem 6/4 

— Klavíristé ze zahraničí na PJ 7/17 

— ČF s Tomášem Hanusem, Bohuslavem 

Matouškem a Hanou Minutillo 6/4 

Radnice 

Hůlek J.: Hudba v synagogách 8/17 

Slaný 

Čipera J. Slavnostní zahajovací koncert ve 

Slaném 6/12 

Teplice 

Přibylová L.: Beethovenovy Teplice 11-12/17 

Trutnov 

Škarda R.: Závěr Trutnovského podzimu 

11-12/18 

Valtice 

Smetáčková M.: Jubilejní letní kurzy ČHS 9/8 

Zlaté Hory 

Šmolík J.: Mezinárodní klavírní kurzy 

A. Kubálka 9/11 

DIVADLO 

Brno 

Bártová J.: Internacionální Fidelio v Brně 

2/22 

— Káťa Kabanová v Brně upoutala 4/26 

— Maškarní ples v Brně 5/3 

Herman J.: Proč jen koncertně? (Simon 

Boccanegra) 11-12/44 

Kopecký J. Krásnou Helenou začal konec 

operety 4/27 

Lejsková V.: Ivan IV., zvaný Hrozný 1/28 

— Minkusova Bajadera 6/30 

Šaldová L.: V studni (v bazénu) 5/34 

České Budějovice 

Herman J.: Světová premiéra opery Bohuslava 

Martinů v Českých Budějovicích (Den 

dobročinnosti) 9/18 

Hukvaldy 

Herman J.: Janáčkovy Hukvaldy trochu tápou 

9/16 

Liberec 

Herman J.: Máme lišky – jak se nám vydařily? 

8/30 

Šaldová L.: Tradiční inscenace s přídechem 

výstřednosti (Tosca) 1/27 

— Zpátky na zkušebnu (Lazebník sevillský) 

5/33 

Loket nad Ohří 

Šaldová L.: Carmen nad loketským hradem 

10/28 

Olomouc 

Šaldová L.: Návrat Halky 1/26 

Opava 

Herman J.: Dvořákův Jakobín v Opavě 9/17 

Šaldová L.: Carmen v Opavě 6/30 

– Prodaná nevěsta po opavsku (Prodaná 

nevěsta) 11-12/42 

Ostrava 

Herman J.: Židovka v Ostravě 1/27 

— Rigoletto v Ostravě 8/30 

71

— Poněkud naivně dětská inscenace (Čert 

a Káča) 6/29 

Šaldová L.: Sedlák Kavalír a Modrovous 

v Ostravě 9/22 

— Dva lakomci tak trochu utajení 10/27 

— Výsostné postavení Madama Butterfly 

11-12/43 

Plzeň 

Herman J.: Hraběnka Marica v Plzni aneb Tak 

nějak by to možná šlo 6/28 

Rybářová-Ročáková L.: Antický Verdi v Plzni 

3/26 

— Werther v Plzni 8/32 

— La traviata v Plzni 10/26 

Praha 

Herman J.: Faust a žirafy 1/20 

— Bystrouška v Národním divadle 2/20 

— Oráč a Smrt spíš meditovali nežli 

disputovali 3/25 

— Ústecký Xerxes ve Stavovském divadle 

4/25 

— Muzikálová opera o nepřístojnostech 

K. H. Máchy 6/26 

— Bušení ve Stavovském divadle aneb 

zajímavá opera, horší inscenace 6/27 

— Jak a o čem dnes psát a hrát opery (Smrt 

Klinghoffera – PJ) 7/37 

— Český triptych I. považuji za příznačný 

8/31 

— Kůň na jeviště patří! (Kráska a zvíře) 

10/25 

— Poslední páska Ivana Kusnjera 11-12/ 

Poledňák I.: Afroamerická Libuše aneb 

všechno je jinak (Treemonisha – PJ) 7/38 

Someš J.: Neznámá sestra známého titulu: 

Leoncavallova Bohéma ve SOP 5/32 

— Sen končí smrtí aneb Pucciniho Bohéma 

v SOP 6/25 

— d’Albertova Nížina se vrátila „domů“ 

11-12/40 

Šaldová L.: Klusákovy aktovky v Divadle 

Kolowrat 2/21 

— Opera 2003 – profesionální soubory 4/23 

— Umělecké školy na festivalu Opera 2003 

4/24 

— Burza mladých zpěváků 2003 6/31 

Zapletal P.: Opera podle Poláčkovy povídky 

Bylo nás pět 7/39 

Ústí nad Labem 

Herman J.: Aida v Ústí n. Labem 8/31 

TELEVIZE, ROZHLAS 

Somes J.: Hudební televize v listopadu 1/25 

— Hudební televize v prosinci 2/18 

— Hudební televize v lednu 3/24 

— Hudební televize v únoru 4/22 

— Hudební televize v březnu 5/31 

— Hudební televize v dubnu 6/24 

— Hudební televize v květnu 7/36 

— Hudební televize v červnu 8/29 

— Hudební televize v červenci 9/15 

— Hudební televize v srpnu 10/24 

— Hudební televize v září a říjnu 11-12/38 

— Zlatá Praha slavila čtyřicátiny 7/25 

72 

Z DOMOVA, GLOSY, DISKUSE, 

FEJETONY, ZASLÁNO 

Albrechtová V.: XXXV. Hudební festival 

Antonína Dvořáka 2003 5/9 

Blatný P.: Sebestřednost 2/14 

— Paměť 3/20 

— Předávání cen 3/20 

Hyksová V.: AHUV info 1/20 

— AHUV info 4/13 

— Mladé pódium 2003 ve znamení země 

galského kohouta 6/19 

Kvapil V.: Dvořákova Olomouc 5/35 

Peterková M.: Vzpomínka na paní profesorku 

Jitku Švábovou 11-12/44 

Petrdlík J.: Lichtenštejnský palác – kulturní 

centrum v srdci Prahy 6/41 

re: Zadáno pro YAMAHU 2/15 

Scherksová T.: Vážený pane šéfredaktore 11- 

12/61 

Smetáčková M.: Pocta Dvořákovi 1/18 

Someš J.: Střípník 9/10 

Šmolík J.: Na klavír doprovázel …? 4/45 

Zapletal P.: Střípník 1/17, 2/9, 3/16, 4/13, 

5/21, 6/18, 7/23, 8/22, 10/15, 

11–12/30 

zp: Karlovarský symfonický orchestr 10/20 

OD FIRMY K FIRMĚ 

1/44, 2/45, 3/44, 4/44, 5/46, 6/46, 7/46, 

8/47, 9/44, 10/46, 11-12/64 


1/30, 2/23, 3/28, 4/28, 5/36, 6/32, 7/40, 

8/34, 9/24, 10/30, 11-12/45 


Austrálie 

Schiffauer E.: O skladatelském štěstí, taky 

o spojení a nakonec o velkém pádu 8/26 

Itálie 

Bohadlo S.: Jitro v Itálii 2/33 

red.: Rossini, Pesaro a sboroví pěvci z Prahy 

10/39 

Smetáčková M.: sagra musiacale umbra 

11-12/57 

Francie 

Erismann G.: Julietta v Paříži 1/33 

— Bohemia Magica 2/28 

Říha V.: Paříž tleskala Pražské komorní 

filharmonii 11-12/57 

Slavíková J.: Berlioz do Pantheonu? 4/31 

Veber P.: Julietta v Paříži 1/34 

Rakousko 

Králík J., Štěpánek V.: Salcburské Festspiele 

2003 10/32 

Reittererová V.: Britenův Albert Herring ve 

Vídni 4/30 

— Dallapiccolův Vězeň ve Vídni 5/38 

— Lachenmannovo Děvčátko se sirkami ve 

Vídni 9/26 

— Čtvrtstoletí se šílenou Lucií 9/27 

— Henzeho nová opera v Salcburku 10/34 

Smetáčková M.: Musica Sacra přes hranice – 

tentokrát slavnostně 8/38 

Slovinsko 

Jarolímková H.: Jak se daří hudbě v Lublani 

11-12/54 

Spolková republika Německo 

Brabec Z.: Siegfried v Bavorské státní opeře 

2/29 

— Z Bavorské státní opery 10/37 

Horník P.: Prodaná nevěsta na Labi 6/36 

— Německý Dalibor 9/30 

th.: Mitte Europa 10/18 

Kopecký J.: Grüss Gott z Bavorska 10/35 

– Odjinud, a přece o nás 11-12/57 

Přibylová L.: Bergův Wozzeck ve Wiesbadenu 

9/28 

Vašatová J.: Schleswicko-holsteinský festival 

1/35 

— Minulost, současnost i budoucnost 

Šlesvicko-Holštýnského festivalu 8/36 

Švýcarsko 

Brabec Z.: Operní sezona v Curychu 3/32 

Slavíková J.: Nesnesitelná tíha Koutovy Jenůfy 

2/26 

Vašatová J.: Festival staré hudby v Innsbrucku 

11-12/50 

— Settimane musicali v Locarnu a Asconě 

11-12/51 

— Septembre musical v Montreux a Vevey 

11-12/52 

Velká Británie 

Melville-Masson G.: Mirandolina ve Wexfordu 

1/33 

Veber P.: Dvakrát z Glyndebourne 8/39 

USA 

Bohadlo S.: Daybreak aneb Jitro v USA 5/38 


1/36, 2/30, 3/34, 4/32, 5/40, 6/37, 

7/43, 8/40, 9/32, 10/40, 11-12/58 

RECENZE KNIH 

J. Berkovec: Slavný ouřad učitelský 

(P. Zapletal) 9/39 

A. Matzner, J. Pilka: Česká filmová hudba 

(J. Šmolík) 1/41 

K. Padrta: Hudební události v datech 

(J. Dočekal) 9/39 

Pondělníci o sobě (J. Šmolík) 4/41 

Rozmluvy bez klavíru. Věra a Vlastimil 

Lejskovi s Janem Trojanem (J. Bártová) 4/39 

J. Smolka: Dějiny hudby (P. Zapletal) 4/39 

Z. Zouhar: Sborové dílo Bohuslava Martinů 

(J. Kapusta) 2/41 

E. Vičarová: Rakouská vojenská hudba 

19. století a Olomouc (M. K. Černý) 9/40 

RECENZE CD 

1/47, 2/47, 3/46, 4/46, 5/48, 6/48, 

7/48, 8/48, 9/46, 10/48, 11-12/

Z obsahu - HudebnÃƒÂ­ Rozhledy

Create successful ePaper yourself

Delete template?

Save as template?

Z obsahu - HudebnÃƒÂ Rozhledy