PDF, 2 MB - Braunoviny - B. Braun Medical sro

CESTY
Bolívie je vyhlášená
tkanými látkami
– o to zajímavější ale jsou. Jejich textilie se vyznačují
složitými vzory tkanými s neobvyklou přesností. Náročnost
spočívá především ve vyšívání šikmých vzorů a linií. Udržet
správný sklon výsledného obrazu, který bývá většinou až
nadpozemsky složitý, chce měsíce trpělivé práce a léta
zkušeností.
Tarabucké textilie jsou tkány z více barevných nití, které
pak na výsledné látce vytvářejí nejen vzory (lidičky, lamy,
kytičky), ale i duhové přechody od nejtmavších po nejsvětlejší
nitě. Textilie Chalka jsou oproti nim sice tkané
jen červenou a černou nití, o to složitější vzory ale vznikají.
Fantastičtí draci, čerti, ptáci, ale i kozy a lidi jsou na
textiliích zdánlivě náhodně rozházeni, o to náročnější je
ale takovou strukturu vyrobit. Všechny ukázky v muzeu
jsou vystaveny v pěkném prostředí a popis je snad víc než
vyčerpávající.
Na pavlači prvního patra sedí u primitivních tkalcovských
stavů dvě ženy. Jejich pracovní nástroj se vlastně ani nedá
nazvat tkalcovským stavem. Je to jen jakýsi dřevěný rám,
na němž jsou napnuty různobarevné nitě přibližně na šířku
a podle vzorů nově vznikající látky. A ženy donekonečna
prostrkávají člunek s nitěmi sem a tam, tam a sem, kolmo
na napnuté nitě. Den za dnem, měsíc za měsícem. Jak
jednoduchý prostředek a jak fantastický výsledek. Vzhledem
k jeho nepravidelnosti bude ještě dlouho trvat, než
vzniknou stroje, které by ho mohly nahradit. Pokud vůbec.
Já doufám, že nevzniknou nikdy, protože by vzaly práci
těm stovkám trpělivých žen, jež tkaním těchto jedinečných
látek tráví celý život.
Zbytek dne se procházíme po zaneřáděném Sucre. Oslavy
už skončily a město se vyprázdnilo. Nejvíc je teď venku
metařů, kteří mají město vyčistit a připravit na zítřejší ještě
větší nápor odpadků.
Asi půl hodiny před odjezdem jsme na autobusovém
nádraží. Trochu nás překvapuje jejich „vykoumaný“ systém
odbavování zavazadel. Se všemi batohy se hrneme
dolů na nástupiště, kam si samozřejmě musíme kupovat
vstupenku. U autobusu nám s klidem sdělují, že batohy
musíme nejdřív nechat odbavit a oni si je už sami naloží.
Takže se zase ženeme do druhého patra, kde u přepážky
necháváme naše batohy „odbavit“. Dopředu si z nich ale
bereme spacáky pro případ, že by zase byla taková zima
jako po cestě z Orura do Uyuni. A nejspíš bude, protože
cesta do La Pazu vede oklikou přes Potosí a Oruru. Nějak
se zde nedostává správných silnic. Někde vlastně nejsou
silnice žádné!
Na nástupišti stojí dva autobusy do La Pazu, oba patří
naší společnosti. Když se Táňa v jednom z nich uvelebuje,
přichází pár, který má stejná čísla. Mají binec v rezervacích,
říkám si pro sebe, ale jak pak zjišťuji, je to úplně jinak.
Ještě jednou si pozorně prohlížím naše jízdenky, a teď už
je mi jasné, kde se stala chyba. Na naší jízdence je totiž
za jménem společnosti malá dvojka. Takže přeci jen nejedou
dva autobusy úplně stejné firmy. Musíme vysednout
a nasednout do toho vedlejšího autobusu.
Táňa už je uvnitř (ve správném autobuse a na správných
místech) a já čekám venku, abych měl přehled o našich
batozích. Zakončení jejich odbavení je opravdu fascinující.
Z balkonu ve druhém patře zakřičí chlápek něco dolů
a v ruce se mu objevují batohy. Snad je nechce házet,
říkám si. Ne, nechce. Pouští batohy dolů na laně, k němuž
jsou přivázané. Batohy se „svezou“ dolů, kde je převezme
pomocník a naloží do zavazadlového prostoru. A je to!
Ihned po výjezdu se pasažéři začínají domáhat hudby
a videa. Tady v Jižní Americe (ale i v Asii) jsou kazeťák
a video opravdu ďábelskými vynálezy. Místní jsou jako děti.
Nikdy nemají dost, vždycky musí mít všechno puštěné co
nejhlasitěji. Ty nesmysly, na které se dívají, jim navíc čím
dál tím víc vyplachují mozek.
28