PDF, 2 MB - Braunoviny - B. Braun Medical sro

CESTY
Na protější straně:
Montera – pokrývka hlavy
inspirovaná helmami
španělských dobyvatelů
Dlouhodobý
spolupracovník redakce
David Kučera podnikl
cestu kolem světa. Nyní
vám na pokračování nabízí
deník z této výpravy.
Kompletní texty najdete
na internetových
stránkach http://eCesty.cz
na trh v La Pazu. Pokaždé, když nás potká děda se šerpou,
dá nám ji pod nos a cena o dalších pár boliviános klesne.
Aktuálně jich chce 60.
Tarabuco je malé a kromě neděle to musí být ta nejzapadlejší
díra. Projdeme ho velice rychle a zastavujeme se na
místě, kde hraje hudba z velkých reprobeden a na velkých
tabulích inzerují tradiční jídla. Jsme u jejich vesnického
úřadu, kde si u stolků na dvoře Bolívijci dávají do nosu.
Pro nás jsou ale ceny moc vysoké, a tak si na náměstí
kupujeme pár empanád do autobusu.
Děda je opravdu neodbytný. Jsme na náměstí, ale máme
ho za sebou pořád jako ocásek, a chce svých 60, 55, 50…
boliviános. Udělám s ním krátký proces. „Pojď, za chvíli
nám jede autobus zpátky do Sucre,“ říkám španělsky Táně
a vykročím přes náměstí směrem k autobusům. Děda ihned
poznal, že je zle a že za svoji cenu neprodá. V mžiku, během
půl minuty a po asi padesáti metrech, jeho cena padá na
našich 25 boliviános. Táňa mu dává tři desetiboliviánové
bankovky, ale on se zdráhá těch pět vrátit. Jasně, myslí
si, že pro nás je 25 totéž co 30 (protože jsme ti bělošští
milionáři). Smůla, jednoznačně mu naznačuju, že buď
nám vrátí drobné, nebo mu dáme zpátky šerpu, a bude
nám muset vrátit všechno. Několik minut se s ním takhle
dohadujeme a boliviány z něj nakonec padají jeden po
druhém. Tak těžce se s nimi loučí… Možná jsem drsný, ale
pokud si někdo svévolně vezme víc, než na čem jsme se
dohodli, právě proto se nedočká ničeho navíc. Takto by se
to pro ně stalo normou (což se vlastně už asi stalo a já ji
teď nejspíš porušuji), a pro další lidi by to bylo horší.
Ještě chvíli lelkujeme na náměstí, prohlížíme si stánky
a vybíráme potenciální dárky (i když nenakupujeme).
V půl druhé nasedáme do autobusu. Už je skoro plný,
takže bude za chvíli odjíždět. Po nás přistupují naše dvě
známé Švýcarky z pouštního výletu a z Potosí. Taky už
toho všeho mají dost.
Sucre
Autobusem jsme v Sucre o něco dřív než dodávkou. Před
čtvrtou vystupujeme na Avenida de Américas a hned přesedáme
na spoj do centra. Ani teď ale naše jízda MHD
nekončí, protože musíme zajet na autobusové nádraží
koupit si na zítřek jízdenky do La Pazu.
Společností jezdí do La Pazu víc a liší se nejen časem
odjezdu, ale i cenou. Procházíme jejich pulty před hlavním
autobusovým nádražím, až narážíme na jednu, co nám
vyhovuje časově i finančně. Pojedeme zítra v půl šesté
večer.
V jedné malé kavárně u náměstí s katedrálou se pokouším
dostat na Internet, ale za půl hodiny se jim nepovedlo ani
připojit. Zkusíme to zítra nebo až v La Pazu. Už bych ale
měl napsat další zprávu.
Den 279, pondělí 24. 5. 1999
V dějinách Bolívie a vlastně i celé Latinské Ameriky je
zítřek, tedy 25. květen, výjimečný den. V ten den roku
1809 totiž vypuklo první protišpanělské povstání na území
kontinentu. Bylo to právě v Sucre, a ač pětadvacátého je
až zítra, už dnes v pondělí je celé Sucre svátečně oblečeno
a chystá se oslavovat. To se nám docela hodí. Večer totiž
odjíždíme do La Pazu, a tak z oslav budeme něco mít
i my. Batohy už tradičně necháváme na recepci hotýlku
a vyrážíme do vyzdobeného a rozjásaného Sucre.
Některé ulice jsou úplně zacpané. Jednak čumily a taky
účastníky slavnostního průvodu. Většinou jsou to děti
v různých kostýmech a krojích a taky pár kapel. Prodíráme
se davy a brodíme papírky a kelímky rozházenými po zemi.
Dnes večer bude určitě z celého Sucre smetiště.
To hlavní se odehrává na náměstí před radnicí. Na balkoně
stojí několik papalášů a kolem pochoduje průvod v rytmu,
který udává kapela, jež hraje před radnicí. Některá děcka
podupávají a s radostí tancují, na některých je ale vidět,
že by to už chtěla mít za sebou. Jejich kostýmy jsou ale
moc hezké a barvené. Každá škola, nebo možná i každá
třída, má jednotné oblečení s různými fáborky, pentlemi
a volánky. Působí roztomile.
Stejně zajímavý pohled je ale i na lavičky po náměstí. Je
hezky, svítí slunce, a tak všichni vyrazili do města. Náměstí
je zaplněné samými mladými v krátkých tričkách a džínách.
Teda ta místní děvčata jsou nějak moc hezká. Sucre
na sebe opět prozrazuje, že je celkem bohaté. Lidi jsou
moderně oblečení a mobilní telefon zde není zas takovou
raritou, jak bych si myslel. Prostě pohoda.
Po městě jsou roztroušeni policisté a hlídají lidi, aby se
nepletli průvodu do cesty. Ten jásot a davy na náměstí mi
připomínají naše proslavené prvomájové průvody. Chybí
jen mávátka, buřty na ulici se ale prodávají. Všichni mají
určitě radost hlavně z toho, že nemusí do práce.
Opět pokouším štěstí na Internetu, ale mám smůlu. Nefunguje
a nefunguje. A to jsme v hlavním městě, i když
pravda trochu odstrčeném.
Na našem oblíbeném místě na trhu si dáváme oběd a pak se
jdeme podívat na trochu klidnější místo, než jsou rozjásané
ulice.
Museo Textil Etnográfico je na ulici San Alberto, odkud
celý průvod vyráží. Musíme se prodrat davem a pak už je
to jen asi deset minut chůze do mírného kopečka. I tady
byl ale předtím dav, o čemž svědčí koberec z papírků a igelitových
sáčků.
Už samotná budova s velkým nádvořím a pavlačemi je
zajímavá. Pochází ze 17. století a jmenuje se Caserón de
la Capellanía. Stoupáme do druhého patra, kde začíná
výstava. A ne ledajaká. Týká se sice jen dvou malých etnických
skupin z okolí Sucre – Chalka (Jalq’a) a Tarabuco
26