PDF, 2 MB - Braunoviny - B. Braun Medical sro

CESTY
jsou všude. Nenápadně se procházejí kolem, okukují, co
by koupili, a někteří i využívají toho, že na svém vzezření
můžou od turistů vydělat i pár boliviános. Nejosobitější
jsou jejich montery, jasně inspirované helmami Španělů,
kteří si před staletími s většinou Jižní Ameriky podrobili
i území dnešní Bolívie. S domorodci je to v Bolívii vůbec
zvláštní. Že jsou trochu odtažití, tomu se moc nedivím.
Přeci jen jsou potomky hrdých indiánů. Navíc v té zimě
a vysoké nadmořské výšce asi není cesta k lidským srdcím
jednoduchá, a dokonce jsme pro ně možná stále ještě
symboly dobyvačných Španělů. Na první pohled to vypadá,
že si se svou uzavřeností zachovávají i svoji kulturu, ale
opravdu jen na první pohled. Z většiny z nich se stali křesťani
a španělská církev si už několik století určitě mne ruce,
jak snadno získala takový počet nových oveček pro svého
Pána. A buřinky indiánek i montery vesničanů jsou už dnes
tak pevnou součástí jejich života, že by mi asi většina z nich
nedokázala vysvětlit, proč je nosí. Moje španělština není
zatím tak dobrá, abych se jich mohl na to zeptat a opravdu
něco pochopit. Musím si to nechat na příště. Mám z toho
všeho pocit, že jejich srdcím moc nerozumím.
Hemžení lidiček a stánky v ulicích byly jen předehrou
toho, jak vypadá vlastní trh. Zabírá dvůr velikosti menšího
náměstíčka a z ulic se do něj vstupuje vraty. Teprve tady
začíná ten pravý barevný mumraj.
Dvůr je obestavěn podloubím, v jehož jižní části je několik
improvizovaných jídelen a v severní části zase něco jako
pozorovatelny. V jídelnách sedí Bolívijci, na pozorovatelnách
stojí běloši. A mezi nimi, na ploše celého dvorku,
se čile obchoduje. Táňu zase odchytává děda se šerpami
a cena jeho „favoritky“ se z 85 postupně snižuje přes 80 na
75 boliviános. Pěkné, ale drahé. Radši si dáme oběd.
Sedáme si k jednomu stolku pod podloubím a objednáváme
si oběd. Moje kuře s rýží je výborné, ještě víc se ale bavím
pohledy postarších bílých párů, kteří téměř nevěří vlastním
očím, když v tak „nehygienických“ podmínkách vidí jíst
bělochy. Nevědí, o co přicházejí. Kuchařka je nezvykle
příjemná a usmívá se. Jídelnička jí asi prosperuje, protože
se musí hodně ohánět. Vyprazdňovat ten obrovský kotel
s omáčkou a mísu s rýží jí pomáhá i její dcerka. K jídelničkám
patří i další řady lavic, před nimiž stojí jiné kotle.
Není v nich jídlo, ale pití. Zkoušíme zajímavě vypadající
api, sladký sirup, vyrobený z maíz morada (tmavě červené
až černé kukuřice), citronu, skořice a spousty cukru. Je
výborný, a jak vidíme, i oblíbený!
Na trhu se prodává především ovoce a zelenina. Babičky,
ale i mladé ženy s dětmi posedávají před igelitovými plachtami,
na nichž mají rozloženo svých pár fíků, jablek, pomerančů,
ananasů a banánů. Nádherně barevné jsou červené
a zelené papričky, které mají některé babičky poskládané
do malých hromádek po jednom boliviáno.
Všichni se překřikují, volají, mávají na procházející kupce
a vychvalují svoje produkty. Maminky s dětmi v uzlících
na zádech a campesinos s uzlíky přes rameno se dohadují
s ženami o ceně za svých pět vybraných banánů nebo čtyři
okurky. Boj je to tvrdý, protože ceny nejsou dané. Přestože
je každý zná, všichni se snaží získat alespoň boliviáno
navíc. Obzvlášť když nakupujeme my běloši. Odněkud
se zase zjevil náš děda s úplně novou cenou – „jen“ 70
boliviános.
Jakmile se dostáváme z dosahu trhu a několika nejbližších
ulic, jsme okamžitě v úplně jiném světě. U políček za Tarabukem
není ani noha a jen hromada odpadků a hromada
výkalů naznačuje, že jsme se asi octli na místním smetišti.
Prohánějí se tu psi a kůzlata.
Chtěl bych si koupit nějaký svetr z alpaky s motivy lam,
ale ač výběr všeho jiného mají v krámcích a na stáncích
velký, svetrů zrovna ne. A kdyby měli, asi by byly stejně
předražené jako ty nádherně tkané a vyšívané přehozy, co
prodávají na náměstí. No jo, asi se budu muset spolehnout
Maíz morada – černá
kukuřice, základ sladkého
sirupu api.
Úroda chilli papriček
25