zde - Univerzita Karlova

znalostí při řešení kognitivních úkolů (Borkowski, Peck 1986, Shore, Dover
1987). Analyzovaly se mimořádné výkony v těchto úkolech nebo se
studovalo širší spektrum kognitivních výkonů osob, u kterých se předem
zjišťovala výše IQ, a osoby byly podle tohoto údaje rozděleny do skupin.
Ze závěrů výzkumů realizovaných u dětské populace vyplynulo, že kapacita
paměti je rozlišujícím faktorem mezi nadanými a průměrnými dětmi
stejně jako mezi staršími a mladšími dětmi, že nadaní používají strategie
řešení, které jsou charakteristické pro starší průměrné děti, avšak
nepoužívají kvalitativně rozdílné strategie. Významné je konstatování,
že vynikající výkon je odlišný od běžného, ale není výsledkem odlišných
mentálních procesů.
Vznik triarchické teorie inteligence a zejména vypracování modelu
nadání jako vyvíjející se expertnosti R. J. Sternberga (2001) znamenal
v tomto přístupu nový pohled na nadání, který stimuluje další výzkumy
vtétooblasti.
Původní zaujetí pro analýzu pouze mimořádných kognitivních výkonů
neumožňovalo věnovat se řešení vývojových otázek. Proto se postupně
staly předmětem analýzy a studia výkony průměrné nebo nedostatečné.
Avšak tradiční a úzké vymezování nadání jako vysokého
stupně rozvoje intelektových schopností, které jsou hlavním (nebo jediným)
předpokladem k podávání mimořádných kognitivních výkonů, je
v psychologii stále běžné.
Osobnostně-vývojový přístup ke studiu nadání
Neudržitelnost jednodimenzionálního konceptu nadání přibližně v polovině
20. stol. podporovaly také nově vzniklé teorie inteligence (J. P. Guilford),
výzkum divergentního myšlení a tvořivosti (J. P. Guilford, E. P.
Torrance) a obecně nástup humanistické psychologie. Do centra pozornosti
se dostává „celá osobnostní výbava jedince a souhra osobnostních
komponent jako předpoklad k podávání mimořádných výkonů včetně výkonů
kognitivních. Opětovně se vynořila otázka rozvoje nadání prostřednictvím
speciálních vzdělávacích programů pro populaci nadaných dětí.
Vznikající multidimenzionální pojetí nadání je zakotveno v modelech a
koncepcích nadání řady autorů.
K nejrozšířenějším a nejznámějším patří „tříkruhový model nadání
J. S. Renzulliho (1978) – nadání je výsledkem interakce mezi třemi komponentami:
schopnostmi, tvořivostí a motivací, případně model nadání
holandského vývojového psychologa F. J. Mönkse 1987), který chápe na-
9